SILVESTROVSKÉ ROZJÍMÁNÍ

Tak už zbývá méně, než půlka dne starého roku. Znáte to: Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek je dar. Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná.

Tak přemýšlím o roce, co mu odbíjí poslední hodiny života. Co mi přines, co mi naopak vzal...

 

Poprvé v životě jsem viděla moře.

 

Začala jsem zase chodit do školy.

 

Zase jsem začala kouřit.

 

Znovu jsem našla člověka, na kterého jsem v běhu svého života skoro zapomněla. Tu moji starou tetu, co za ní jednou za měsíc jezdím. Sestra mojí babičky. Dneska je to přesně 20 let, co umřela... Zapálila jsem jí svíčku, protože to byl snad můj nejmilejší člověk v životě...  

 

 

Tuhle jsem někde četla, že někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechávají v našich srdcích nádherné stopy - a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují...  Potkala jsem Dušana, kterého sice často nevídám, ale ráda ho vždycky potkám, protože je to neuvěřitelně inteligentní a chytrý chlap, navíc s výjimečným smyslem pro humor, co má dar skvěle pobavit lidi. Pak nesmím zapomenout na pana T.,  o němž tu byla mnohokrát řeč. Vstoupil mi do života jako blesk, převrátil všechno, co jsem měla urovnané a podařilo se mu probudit ve mně cosi, co jsem dosud nepoznala, velkou lásku. A protože každý mrak má pod růžovým lemem ukrytou šeď, poznala jsem taky jiné věci...Ale tak to v životě chodí. Člověk má poznat i zlé, aby věděl a vážil si toho, co je dobré a poznal, co má v životě cenu.

 

A co dál? Dál šel rok v zaběhaných kolejích, den střídal den jako korálky na niti a já děkuju, že se ta nit v tomto roce nepřetrhla.

 

Do příštího roku přeju pevné nitě a spoustu různobarevných korálků. Vám všem a taky sobě.

PŘÍBĚH O TUŽCE

Dospávám spánkový deficit, koukám na nudnou televizi a čtu. Dostala jsem od Davida knížku Paula Coelha Jako řeka, jež plyne. Jeden z mých oblíbených spisovatelů, knížka příběhů se nepodobá jeho ostatním knihám, ale je v ní hodně velkých věcí. Třeba příběh o tužce. Nakolik jsou lidi tužkám podobni. Koho by to napadlo...

 

„Tužka má pět vlastností, a když si je udržíš i ty, bude ti na světě vždycky dobře. První vlastnost: můžeš dělat velké věci ale nikdy nesmíš zapomenout, že existuje Ruka, jež řídí tvé kroky. Této ruce říkáme Bůh a On tě má vždy vést podle své vůle. Druhá vlastnost: čas od času musíme přestat psát a použít ořezávátko. To tužce trochu ubližuje, ale je ostřejší. Proto musíš občas snést nějakou bolest, která z tebe učiní lepšího člověka. Třetí vlastnost. Tužka nám vždy umožní, abychom vzali gumu a vymazali chybu. Uvědom si že opravit něco, co jsme udělali, nemusí být špatné, ale je to naopak důležité, abychom setrvali na správné cestě. Čtvrtá vlastnost: na tužce není nejdůležitější dřevo nebo vnější tvar, nýbrž tuha, jež je uvnitř. Proto vždy dávej pozor na to, co se děje v tvém nitru. A konečně pátá vlastnost: tužka vždy zanechává stopu. Stejně tak nic, co v životě uděláš, nezůstane bez následků, a proto si buď dobře vědom toho, co činíš."

 

A protože tenhle rok má už na kahánku a není od věci si udělat malou inventuru v duši, já bych gumovala a gumovala... ten včerejší zbytečný konflikt, chyby, které jsem udělala nejen tento rok, ale kdykoliv zpátky v čase... jak opravit staré zaprášené chyby? Nemyslím, že by to šlo. Asi je líp zkusit na ně zapomenout a nechat je v propadlišti dějin. A do budoucna zkusit je už neopakovat... Píšu "zkusit", protože vím, že někdy ani opakované seky nepřinutí člověka dělat věci jinak...

 

Tak to tedy v příštím roce alespoň zkusím...

SLET ČARODĚJNIC

Den poté... po té... no... dámské jízdě. Silvestra už ani nepotřebuju slavit.

 

Jana mě nalákala na dámskou jízdu. Byla jsem nevyspaná, zelená jak sedma, ale nakonec jsem se z čirého kamarádství uvolila. Že tedy na chvilku...

 

Jistý spolek, čítající průměrně sedm žen (počty se z důvodu jakési fluktuace mění), vyhlásil slet čarodějnic u jedné členky. Iva bydlí v krásném baráku na krásném místě, bohužel však dostat se k té kráse s sebou přinášelo požadavek dobré fyzičky a stejně tak zraku. Páč chaloupka se nachází na konci jakési lesní cesty, kde samozřejmě pouliční lampu nikdo nazasadil, tak jediné štěstí v neštěstí bylo, že včera v noci napad sníh, tak bylo aspoň trochu vidět. Stejně párkrát moc nechybělo a já sjela po svahu kamsi mezi níže položené zahrádky v zahrádkářské kolonii pod tím úvozem... já totiž až tak dobře nevidím. Jo a navíc, ty skvělé boty, co jsem je tu onehdá vychvalovala, zas až tak skvělé nejsou, páč včera jely jak namydlený blesk a při několika fázích výstupu, kdy byl sklon svahu 45 a více stupňů, jsem si musela pomáhat rukama, potažmo prsty, které jsem při náznaku nekoordinovaného pohybu špatným směrem zabodla do sněhu a jen tak se mi podařilo zachránit.

 

Manžel od Ivy nás přivítal a hned radši utekl o dvě patra výš a tam se zamkl na šest západů. A dobře udělal;-) Osm ženských, které se tam tentokrát sešly, dělalo takový brajgl, že tam chlap prostě šanci neměl. Fakt jsem nikdy nevěřila, že by mi v dámské společnosti mohlo být tak dobře. Každý jsme donesli něco do společného hrnce, jak se říká, takže tam byla tak desítka litrů vína, šáňo, mega různého jídla (můj hrob;-). A zábavička začala. Profesní sestava: podnikatelka - 3 x, učitelka - 2 x, ekonomka - 1 x, účetní - 1 x, trafikatka - 1 x. Při líčení příhod ze zvláštní školy, kde učí jedna z nás bylo těžké udržet se na židli, páč šílený smích ochromuje tělesnou schránku (a pak, že prý je zdravý!) a není nemožné poroučet se pod stůl. Když třeba jeden hošík dostal pod vánoční strom kulatý tácek s talířem, co se točí... tak co by to mohlo být? Koumala naše pedagožka... doplňující otázka... k čemu to slouží? Nevěděl... k další doplňující otázce uvedl, že to má tvar obdélníkový. Tak sákryš, kruh nebo obdélník? Lámala si vyučující hlavu.. To, že chlapec odpověď neznal, není nic podivného. Ale že studovaná hlava nepřišla na to, cože mu to ten Ježíšek donesl... no! A poslední vyučovací hodinu jí odhalil své sladké tajemství! Celý den si nad tím lámal hlavinku, jen aby paní učitelku potěšíl... Paní učitelko, už vím! GRAMOFÓN! No prosim. Dyk to je jasné! Anebo jak si s dětičkam povídali, co má kdo doma na vánočním stromečku, a jedni tam nemají špicu, ale p...!! A to je holý fakt!

 

Po vyprávění příhod kdosi přišel s nápadem, že si navzájem řeknem, co se každé na nás ostatních líbí. Výtečná skupinová terapie. Akorát, že jsme neříkali, ahoj, jsem Anna a jsem alkoholička, ale: na Jitce se mi líbí vlasy, zuby a uši;-). Tak teď už jsem v klidu, páč vím, že třeba já mám hezký cop, oči a pleť;-). Skvělé! Moc se nám to líbilo, jelikož jsme si úměrně vypitému vínu hezky navzájem zvýšily sebevědomí. Když nám ho nezvedají jiní a hlavně ti, co by měli, tak si vystačíme i samy, no né?

 

Potom se karta obrátila a prý že budem rozprostírat svůj nějaký problém a ostatní budou radit. No jo. Hezky se to řekne, jenže ty problémy, co se tam teda rozprostíraly, nebyly žádná prdel a člověk najednou nevěděl, co má k tomu říct. Když už jsme zabředli do oblasti mimo tuhle realitu, místy se objevily i jakési slzy, byl nejvyšší čas zvednout prdel z lavice. Tak jsme se za hurónského zpěvu při půlnoci odebrali do města. Se zpěvem jsme nepřestali ani po příchodu do civilizace, tak se divím, že odněkud z okna něco nepřilítlo. Za to rušení nočního klidu;-).

 

Někteří z nás byli v dobrém rozmaru a páč je doma nikdo nečekal, tak bylo ujednáno, že tedy akci zakončíme zdravě, pohybem a půjdem někam na tanec. nejdřív Jana jsme nejdřív zašly na kafe do herny, co byla  nejblíž a po cestě. Tak tam sedíme a znenadání ke mně přijde jeden známý od vidění a důvěrně mi sděluje, že se napije mýho kafe. Jsem myslela, že jsem se přeslechla. Mýho kafe? Žeby moje kafe se stalo veřejným statkem? Tak to jsem si vážně nevšimla... Tak mu říkám, to se teda nenapiješ. Nepochopil. Mé kafe pro něj bylo asi jako vábnička na jelena... Ještě chvíli somroval a poté, co zjistil, že z tohoto mraku fakt nezaprší, mi začal sprostě nadávat. Mě se začala otevírat kudla v kapse, tak jsem si to nenechala líbit a kdoví, jak by to dopadlo, kdyby toho opruza, co je imrvére bez peněz a není mu blbý parazitovat na druhých lidech a nejlíp ženských, nechytl nějaký známý pod flígr a neodešli spolu do noci. Pěkně mě ale nažhavil. Jsem člověk klidný, s diplomatickou povahou, konfliktům se spíše vyhýbám, než bych je vyhledávala, ale čas od času to ve mně zadoutná...hlavně ožralci a tyhle typy na mě působí jako rozbuška...

 

Pak jsme se přesunuli k tančírně, na zdravý pohyb však tentokrát nedošli, páč jsme to zapíchli na baru, kde jsme potkaly jednoho kámoše. Posilnění alkoholem, pěkně v ráži nevím, koho to zas napadlo, mu kdosi položil záludnou otázku, jakže se on na nás jako ženy dívá. Blbec chlap. Že do toho šel... Marii pochválil dekolt a ňadra, pak se přesunul k Janě no a já už se nikdy nedozvím, cože je krásného na mě... Janě totiž Dušan oznámil, že se mu nelíbí její postava... a tím ukončil veškerou zábavu... Chlapi by asi měli být taktní k ženám, ale já jsem patrně spíš chlap, protože bych se tím vůbec nezaobírala, páč co je mi po čímsi názoru? Dyť to byla jen taková zábava, a kdyby mi Dušan byl později řekl, že vypadám jak prdel, tak mu řeknu, že on pro změnu jak prdele dvě a vymalováno. Jenže už nedostal prostor... Jana byla totiž z této informace úplně mimo. Je to citlivá osoba, tak začala atmosféra houstnout. Začala výměna názorů, co kdo řekl, proč to řekl, co ho k tomu vedlo...no diskuse náramná. Asi po zážitku s dopíječem kávy v předchozím podniku jsem měla jakýsi ten zvednutý adrenalin, tak jsem se fakt naštvala, bouchla jsem do barového pultu a začala po nich řvát, hlavně teda po chudákovi vykulené Janě, páč mě fakt vytočilo, jak se můžou někoho dotknout hospodské kecy... ve finále jsme tam po sobě řvali jak fanoušci dvou znepřátelených týmů na tribunách. Na věží odbíjela šestá ráno, kdy jsme se konečně dobrali jakéhosi konsensu a konečně se všichni usmířili...

 

Fuj. Tohle není nic pro mě... nesnáším konflikty. A tak hezky to začalo...

FINIŠUJEM ;-)

Tak a nastal poslední pracovní den tohoto roku. Na pracovní morálce je to samozřejmě znát;-) Ale co, stará pravda zní, že co se neudělalo doteď, už stejně nestihnem, takže spěchejme pomalu a není třeba rvát si dres, že jo;-)

 

Konečně napadl snížek! Můj psík v apartním černém svetýrku s červeným zipsem se v tom sněhu na noční procházce vesele hrabal, ztřeštěně poletoval, asi nevěřil svým tlapám, páč když byl poslední zimu sníh, teprve bral rozoumek a už si to zřejmě nepamatuje. Evidentně se mu to však líbilo. Mě až tak ne... Pro mě bylo docela krušné ráno cestou do práce. Mám sic kvalitní zimní boty, teplé, s parádní podrážkou, avšak nízké... tak jsem si cestou do nich pěkně nabrala (silničáři tentokrát až tak nezaspali, ale asi zato někdo jiný, páč chodníky nebyly v osm ráno ale vůbec uklizené a chůze se tak stala poměrně obtížnou a boty zevnitř ohrožující;-). Takže nejsem vlastníkem jednoho, ale hned dvou malých bazénků... nohy mám přece dvě, víme? Navíc zasněžené namrzlé kaluže sváděly k pádu...a taky se k němu několikrát schylovalo. Letos na jaře jsem si takhle namlátila hezky koleno při velmi šikovném manévru, kdy jsem místo sledování terénu psala jednou rukou sms na mobilu a tou druhou už už sahala po klice kolbenky a nevšimla si, že pod nohama je výstavní ledovka....... A ŠUP! Mobil letěl do závalu, na kliku už jsem nedosáhla, páč došlo k trojici facka, funus, oko na zdi a já na chirurgii skončila s ortézou... ale moje tělo je docela rychle obnovitelný zdroj energie, takže ortéza vydržela na noze 3 dny a pak nabrala směr stoupa...

 

Jinak ale zasněžené město vypadá hezky - teda , než to vlivem znečištění ovzduší zčerná jak morová noha.

 

Ještě poznámka k mému rozpoložení: Cítím se vskutku divně. Jsem nějaká vysypaná... asi tak až ve tři jsem  usnula, furt se mi cosik honilo hlavou, páč večerní debaty se točily kolem divných snů a mrtvol - včetně té vlastní... a teď vypadám asi jako ztuhlík já... ale pracovní doba utěšeně běží a brzy přijde čas bouchnutí dveřma... a v tu dobu okřeju!

DEN DRAŽEBNÍ

No tak už vím, jak vypadá exekuční dražba.

 

Byla to docela komedie, ale jen díky tomu, že zájemce o dražený pozemek byl jen jeden a to byla Jana. Takže jsme to měli v kapse. I když, než aukce začala, pořád chodili nějací lidi a Jana byla na vývrat, kdože jí to bude chtít vyfouknout. Dražil se totiž pozemek, uprostřed kterého se šibalsky nachází její vlastní pozemek a na něm její chatka. Zapeklitá situace, ke které došlo patrně shodou nešťastných náhod... ale to je jiná story. Podstatné je, že kdyby to koupil někdo jiný, Jana má po ptákách, páč se k chatce taky už nikdy nemusí dostat... škrobený licitátor a exekutor v jedné osobě rozdal čísla... teda jedno číslo, číslo 1, a po nezbytných formalitách jednou ranou kladívkem nemovitost přiklepl a my mohli jít slavit.

 

Byli jsme ve valašském šenku, kde sakra šetřili na topení, seděli jsme u krbu s nudlí u nosu, ale aspoň jsme se královsky pobavili při výběru jídla. Taková slepica ve spacáku, cicúry z kuřacka s plesnivů máčků nebo somálcův strožoch - no, kdo by odolal? Já jsem si nakonec dala pošátrané kozenky a Jana cosi prasečího. Ten název jsem si fakt nezapamatovala.... Ale bylo to dobré. Trochu jsme si taky zahrály na socky, když jsme požádali o dvě lžíce k jedné polévce, nakonec jsme to ale ukecaly na rozdělení do dvou talířů. Sociální pudy nás přešly při placení, kdy toto naše menu obnášelo s kafem a matonkou skoro šestset. Kdo čím zachází, tím také schází...

 

A tak s veselou a napucnutí jsme vyrazily k domovu. Měla jsem jásavou náladu, ovšem jen do doby, než jsem se na sebe mrkla v autě do zrcátka - a ztuhla jsem. Můj krk byl jak po nějaké prodělané závažné chorobě. Nejspíš se to podobalo skvrnitému tyfu! Fuj! Ještě že je doba mrazu a já měla rolák! Tak jsem zkroušeně přemýšlela, co to může být.. dyk si krk  poctivě den co den drhnu od svých, no, ať nekecám, 15 let. Takže o nějaké špíně nemůže být řeči... Ha! Že by jaterní skvrny? Ale na krku? Kdo to kdy viděl... a pak mě to došlo. Abych trošku ztmavila moučnou barvu, tak jsem se včera v noci naplácala dvěma vrstvama samoopalováku. Obličej dobrý, hodila bych se na ten somálský strožoch, ale krk to neustál. Páč jsem s tím nánosem se odebrala do duchen, asi mi ta duchna část krému setřela, něco schytal polštář.. no a jak jsem tak v noci zkroucená, tak to na krku nachytalo různé obrazce... no děs a hrůza! ještě že mám alpu, páč jsem to doma hned zčerstva dřela několika tampónama a už je to dobrý. Akorát teda, že už mám zas tu svou fádní bílou barvu... ale lepší jak leopardí vzor, no né?

JAK SE PLÁNUJOU NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ

Ti, kteří stejně jako já se i dnes, v téměř sváteční den, odebrali na svá pracoviště, mi jistě dají za pravdu, že dnešní den se zdá býti spíše pondělkem, nežli středou. Páč zítra se beze mě musí v práci obejít, domlouvala jsem si nějaká ta dostaveníčka na další den, tedy pátek, a do krve jsem se se sparingpartnerama hádala, že sjednaná schůzka proběhne ve středu... nu, byla jsem trošku za hlupáčka;-). Ale věřím, že v tom nejsem sama.

 

Jinak se mi v práci dařilo, dokonce jsem tam setrvala déle, než je obvyklé, abych zodpovědně připravila úkoly pro své podřízené. Výjimečně jsem zašla s managementem na oběd, kde jsem si neprozřetelně po svátkách dala smažák s tatarkou, což, jak jsem zjistila po návratu na svou kancelářskou židli, nebyla zdaleka šťastná volba, páč žaludek a další součásti trávicího systému, polechtané ještě z vánočního hodokvasu, odmítaly toto těžké jídlo pojmout tím správným způsobem, tak jsem se s tím byla nucena vypořádat trošku neobvykle;-(. Ale jak tvrdím, co mě nezabije, to mě posílí, takže jelikož mrtvá ještě nejsem, čekám na ten nával sil. Zatím však marně. Jaksi nepřichází...

 

Mrazivý večer neláká vůbec nikam, tak tady sedím a přemítám. Pomalu je čas sesumírovat jakási ta novoroční předsevzetí... z knihovny, nejzazšího koutku, na mě šibalsky pokukuje němčina pro samouky, kterou jsem kdysi v létě s elánem začala drtit, ovšem, jak šel čas, elán se zmenšoval až vymizel docela... no co, měla jsem spoustu jiné práce a zájmů, ne? Jenže práce už míň nebude, zájmy pro změnu jaksi upadly, tak myslím, že uzrál čas se k této naučné knize vrátit. Radost z toho však velkou nemám... co dál? To kouření. Shit. Jsem na velkých vážkách. Minimálně bych to však měla omezit, páč po novém roce nám zvednou zákonodárci mandle a pustí pěkně žilou. Cigára budou dražší... výplaty o moc větší určitě ne... takže přímou úměrou dospívám k výsledku rovnice, že s tím chtě nechtě budu muset něco provést... uvidím podle platového výměru;-). No a máme tady alkohol. To si myslím, nijak nepřeháním, i když by to podle některých mých popisů mohlo vypadat. Ale kdeže! Sem tam si dám... co už by člověk z toho života měl, že jo?

 

Jiné aktuální hříchy teď nemám, takže ujednáno. Při novoročním přípitku kdesi na neznámém místě (zatím totiž  vůbec nevím, kde se budu v poslední den nacházet), si slíbím, že cigáro mě tedy ovládat nebude, páč od toho jsem tady já, abych kohosi nebo cosi ovládala. A další zásadní slib, že dám dalších pár lekcí němčiny, minimálně, abych se svižně domluvila v běžných situacích. V říjnu se totiž chystám na Oktoberfest, tak aby to bylo. Ať si aspoň umím objednat a neuříznu si u sousedů ostudu;-). A teď vzhůru do mrazu na jedno retko a do lednice na dvě deci červeného!

 

Seid bereit!

PO VÁNOCÍCH DO TŘETICE...

No a je to za náma. Tak ještě silvestra a je tu nový rok.

 

Vánoce se nakonec docela vydařily. Strávila jsem je s našima v notně prořídlém kruhu rodinném. Připadala jsem si jako docela hloupě, když jsem coby nejmladší účastnící se člen musela po kolenou vrhnout pod vánoční strom a vyhledávat dárky, určené nám třem.. ale nebylo zbytí. Mamina artróza, otec plotýnky... já zatím držím pokupě, tak hybaj pod smrk!

 

S mou předtuchou týkající se vánočních darů jsem se ani tentokrát nemýlila. Nechyběly ručníky, utěráky, mydélka (tentokrát pouze tekuté!), šampón, fusakle hned patery, ovšem pozor! Návdavkem polštářek a cedník na nudle. Tak jsem vybavená do dalšího potenciálního svazku.

 

Po celý ten sváteční den jsem si měrou vrchovatou dopřávala dobrého jídla a moku. Nemohla jsem totiž kouřit, páč u našich kouření zakázáno a já jsem vedena v evidenci coby napravený kuřák. Takže cigarety jsem hbitě nahrazovala chlebíčkama, oříškama, cukrovíčkem a vánočkou. Pak ten ploutvonožec a bramborový salát.... To nezůstalo bez následků, páč po rozcvičce pod smrkem se mi mírně zvedl kufr a po deváté večer jsem se raději odebrala na zdravotní procházku vesnicí. Nikoho jsem nepotkala, nutno podotkout - naštěstí, páč celou cestu mě provázel neodbytný dojem, že za každým dalším rohem hodím šavli, páč se mi to dralo horem a taky pádem ven... ve finále to jedna tajná cigareta ve stínu sochy svatého Jana napravila a mě se konečně ulevilo...

 

Včera jsem dorazila s báglem všech těch prezentů domů a hned si to hrnu ke kompu, abych mrkla, co je ve světě nového... a šup! Komp v prdeli! Nemyslím tím, že by nebyl doma, na svém místě a hezky na mě nečekal, ale na mé mačkání cuplíku ve snaze ho zapnout ale vůbec nereagoval! Bágl i s prezentama letěl do kouta a já se na to vrhla znovu a důkladněji.. nic. Prostě NIC. A pak jsem si vzpomněla na pana Murphyho a tu jeho průpovídku o nešťastné trojici a v tu chvíli mi to seplo: tiskárna, pračka a teď komp. Jasně. Vánoční pohoda v háji. Vůbec jsem se nerozčilovala. Odpojila jsem kabely a řekla si, že zítra to beru někomu do servisu, ať mi to ale hezky rychle zprovozní....

 

Dneska byl tedy smutný den. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. V bedně pohádky, co mě nebaví, tak jsem přečetla nového přítele knihu a pak zas nuda... vytáhla jsem němčinu... vydrželo mi to 15 minut... ušila jsem čoklové svetřík ze starého roláku, ať se v mrazu nenachladí, čubina... a co dál... šla jsem kouřit ven a potkala souseda, tak jsem s ním dala řeč, postěžovala si na svůj mrzký osud, co mě pronásledují za rány.. a on se nabídl, že se na komp přijde mrknout! Sláva! Přišel, vrtal se v tom víc, jak dvě hodiny, ale funguje to! Nevím, sice, jak dlouho, páč některé součástky prý potřebujou servis jako sůl, ale to bude dobrý! To už se nějak zařídí! Hlavně, že je to teď v cajku! Odměnila jsem jeho ochotu a úspěch třema štamprlema slivky, co se krčila v ledničce už docela dlouho a návdavkem dostal jedny davidofky, ať si chlapec užije luxusu. Spravil mi komp a taky náladu.

 

Tak díky, sousede! Dnes máš pro mě andělská křídla!

ŠŤASTNÉ A VESELÉ!

Takže vážení přátelé, pokud to tu někdo čte, tak vám přeju krásné vánoce a ten nejkrásnější štědrý den! A přidávám něco pro obveselení ducha:

 

Jede jede sobík, hele! Trousí bobík!

Jeden, druhý, třetí... za ním Santa letí.

Bobky do čepice sbírá, vánoce zas budou síla!

Šťastné a veselé, lidi!

 

 

VÁNOČNÍ CHANDRA, TĚŠÍ MĚ!

To zas byl pátek...

 

Tradičně jako každý rok od dob, co znám Janu, měl proběhnout včera předvánoční večírek, protože vánoce spolu samozřejmě netrávíme. Věrny tradici jsme teda i letos plny radosti a očekávání vyrazily... Vlastně, jinak. Plna radosti a očekávání vyrazila jenom Jana. Já jsem vyrazila zachmuřená a třetího nám dělala moje depka, která se ke mně v průběhu dne vetřela a ne a ne se vzdát a táhnout. K mému podivu mi nepomohlo ani víno, které mi Jana štědře nalívala. Tím mi pomohla jedině k tomu, že depka se skryla a vyčkávala na příhodnější dobu a její místo zaujal na chvíli kámoš vocílka;-). Já byla docela nabroušená na všechny a na všechno a nikam se mi nechtělo... Stejně mě ale protáhla pár podnikama, kde to stálo za velké kulové, páč bylo všude narváno a to lidma z podnikových večírků. Ti jsou jasní na první pohled. Výjimečně mají propustku z domova a snaží si to hezky užít. Ožralí jak cepelíni, když osloví nějakou kočičku, neobratně schovávají za zádama levačku, na které se blýská snubák a pravou se snaží potenciální oběť ochmatávat... tak těchhle týpků byly v pátek plné nálevny. Seděly jsme s Janou u baru a každou chvilku se tam nějaký ten ometák vyskytl... na vocílku si ale nepřišli, takže jsem s nima hezky vyběhla. Naštěstí nemuselo dojít na rány (páč sice nemám moc sílu, zato ale kurevský švih;-). Jakákoliv další zábava skončila v momentě, kdy Jana chtěla jít tančit, zrovna, když se k nám propracovali davem tři snědokožci a okamžitě zahájili nenucenou konverzaci a vyrukovali s pozváním k tanci. Hlavou mi bleskla jedna velká pravda, totiž že všude dobře, doma nejlíp. Tak jsem zavelela k rychlému ústupu a nabrali jsme směr sweet home.

 

Zač to asi tak mohlo stát ráno?

 

Ráno bylo adekvátní nočním zážitkům, byla jsem jak po ráně mezi světla.. ze zrcadla na mě koukal opět starý známý moučný červík, tak jsem se s tím nepárala, natřela si tmavší mejkap nakreslila oči a nějakou tu pusu na obličej, na hlavu narazila kšiltovku, zahalila se do černého hávu a oblaku drahého parfému, co měl přehlušit pozůstatky hospodského odéru a vyrazila dokoupit vánoční dary. A město vytáhlo na světlo mou depku. Ani letos jsem nepochopila, že si tolik národa nechává všechno na poslední chvílí.. a stresík jede. Auta troubí, brzdí, lidi se tváří jak prdel, sakrujou, plijou po chodníkách a jsou vůbec hezky vánočně naladění;-). Rychlostí blesku jsem koupila dvě hebla a po anglicku se vytratila domů. Tam jsem hořce zaplakala nad svým osudem při balení dárků, páč to se vánoční chandra projevila v plné kondici a u mě naopak vyvstaly sebelítostné sklony... naštěstí tyto stavy netrvají dlouho, takže po chvíli jsem se na situaci podívala racionálně, řekla si: Josef, zachovej klid a nepodlíhej vokamžitejm dojmům, a být masochista a mít jednu ruku dlouhou, tak si nasekám pár na prdel....

 

Stejně jsou tyhle vánoce divné...

A JEŠTĚ JEDNA VYCHYTÁVKA

A tak to by nebyly vánoce, aby se věci nezačaly pěkně mršit. Doufám, že to nebude jako podle Murphyho: že neštěstí přichází ve trojici. A když je trojice zdárně za náma, není vůbec klid. Naopak, na obzoru je další trojka...

 

Takže tiskárnou to dneska neskončilo. Pěkně jsem si doma hodila prádlo do pračky, od souseda půjčila klíče od vchodu do sklepů, páč ty moje zmizly neznámo kam a vyrazila pátrat po vánočním stromu. Světe div se, byl tam!  Takže se mi podařilo dokonale zmařit plány těch lapků, co mi ho chtěli onehdá učórovat. Zajásala jsem, doma vyštrachala po roce nějaké ty vánoční ozdůbky, strom byl načančán a mé srdce zaplesalo. Vánoce jsou tady! Konečně i mě zachvátila vánoční atmosféra!

 

Radost však dlouho netrvala, páč můj nos ucítil něco, co se do vánoční atmosféry a vůbec do bytu ale vůbec nehodí. Takový ten zvláštní smrad, jako když se pálí elektrika... nechala jsem strom stromem a pátrala po zdroji toho puchu. Našla jsem ho v koupelně. Pračka divně vrčela a ta šlupka, co mě v koupelně udeřila do nosu, stála fakt za to. Nechtěla jsem si to připustit, ale zdálo se, že pračka má pro letošek a dny příští vymalováno. Myslela jsem, že mě omejou... vánoce na krku a tohle musí potkat zrovna mě.  Navíc mám z elektriky docela strach, zvláště, když nepracuje tak, jak má. No nic. Pračku jsem vypla a vydala jsem se za sousedem, co kdečemu rozumí. Musela jsem ho uplatit nějakým tím panákem, aby se nechal umluvit a šel na to mrknout. Přišel, začichal, poradil, ať vypustím vodu a zavolám opraváře, páč mi asi odešlo čerpadlo. Jenže pračka už odmítala jakoukoliv práci, tak jsem teda vytáhla to prádlo, aby to tam neshnilo do zítřka nebo kdoví do kdy, než seženu opraváře... hodinu to ve vaně máchala a když jsem to věšela, málem mi to urvalo všechny šňůry.... Pak jsem musela jaksi vyčerpat tu vodu, k tomu mi posloužila odměrka na potraviny a ve finále jsem si šla zapálit a řekla si, že se na to můžu vykašlat (teda, trošku sprostějc;-). A pak mě napadlo, že tam je jakési kolečko, co se odšroubuje a možná tam může být něco ucpané... tak se mi po další půlhodině podařilo kolečko vymontovat, následně jsem zbytkem vody málem vytopila sousedy pode mnou... ale úspěch! Na jakési vrtuli, co je tam hezky schovaná, byla namotaná nějaká dlouhá šňůra! A hezky poctivě! Než jsem ji vymotala, taky uběhl nějaký čásek... no co vám budu povídat, pračka šlape jako hodinky! Asi se to jen seklo a málo chybělo, aby to fakt schořelo. Můžu být se sebou spokojená.

 

Tak když se mi tímto činem podařilo dvojku ze trojice zahnat za humna, doufám, že jsem tím pádem zastrašila všechny další čekatele...

SELHÁNÍ TECHNIKY

Že ten konec roku nemůže být nikdy v pohodě a klídku. Vloni se nám podělal program na výpočet mezd. To šlo do tuhého, páč lidi měli strach, že budou bez výplaty. Předloni odešel pro změnu celý můj komp. A to bylo každému jedno. Nikdo mě nepolitoval. Páč solidarita fungovala tak maximálně za minulého režimu, kdy jsme solidárně, ovšem z povinnosti, posílali příspěvky na africkou omladinu.  A letos? Právě mi odešla tiskárna.

 

Odešla, mrška, aniž se rozloučila. Hezky takhle v nejlepší čas předvánoční. Zrovna totiž nemám nic lepšího na práci, než shánět novou tiskárnu. Ítý, ten má pro změnu burzitidu v koleně a sdělil mi, že nemůže chodit, aby zjistil, co s tím je... zavrčela jsem a nakonec se tedy uvolil a přikulhal s obrovskou pinzetou, že do tiskárny určitě něco spadlo. To víš, že jo! Co by tam tak asi padalo? Zašťoural, nevyšťoural nic velkýho, kromě jakési urvané fólie, se kterou vítězoslavně zamával a obvinil mě, že do lejzrovky cpu papíry, na které lepím hnědou izolepu. Kuš chlape! Dyk takovou tu ani nemám! Tak jsem ho utřela a zavolala si do renomované firmy. Přijel týpek, sebral tiskárnu a teď volal, že praskl válec. Izolepa. .. cha! To byl kus čehosi z toho válce. A zdá se, že ítý, ten kutil,  tomu ještě kapánek přidal... tak to je zas další dnešní materiál.... a zas chlap!

 

A stačí pro dnešek, hoši.

VÁNOČNÍ HOST

Tak a od ledna máme nového kolegu. To je zas materiál... Byl tu, prohlídl si náš staff a pronesl, že za náma bude chodit na kafe. No to určitě! Jeden takový už tu byl, půl pracovní doby vysedával, dělal chytrýska.... chytračil, chytračil až dochytračil. A právě nám z dálky mává, páč odešel, že se mu tu nelíbilo... chtělo se totiž po něm, aby pracoval...

 

A vánoce se blíží kvapem! Asi bílé nebudou... Sice tady lítá snížek, fakt snížek, ale má frekvenci jedné pidivločky za minutu... některým už doma svítí stromek, já jsem ještě nezjistila, jestli je jehličnan dosud v mém držení... dneska vyrážím do sklepa vyzbrojená kasrem a svazkem klíčů... to kdyby tam probíhala zase nějaká předvánoční veselice...

 

Jinak na mě vánoční atmosféra zatím moc nepůsobí. Jen tak dál. Páč vím, že až zapůsobí, tak mi moc veselo nebude.. letos mám vyhlídky! Ty nejlepší... budu na vánoce s našima... Zas budou do mě vrtat... Chtělo by to nějakého vánočního hosta... Lákala jsem starou tetu, že pro ni dojedu, ať stráví vánoce u našich, že by tam tím pádem byl i jiný objekt zájmu, než jen já, ale jí se nějak nechce.. bodejť v těch letech... ještě k tomu mi otec sdělil, že bychom ji patrně museli nosit po schodech nahoru a dolů (páč naši bydlí v domku nahoře, ale dole mají wc - jak chytré!). Tak abych to tlumočila, sice řekl MY, ale myslel MĚ! Táta má špatné záda a mamina zas nohy, tak hádejte, kdo by dělal šerpu? Je sice lehoučká (váhou tedy;-), jenže z důvodu nošení tety bych se u našich musela zdržet minimálně do středy, než půjdu do práce. Jak to tak vypadá, tak tetička bude sedět ve svém kvartýře...

 

Tak nad tím přemýšlím... pak se radujte. Pod stromkem fusakle a papuče, další přítel kniha (ten nesmí nikdy chybět, víme), možná nějaká kosmetika, když si na mě vzpomenou ségry... nejvíc ocením klasické tuhé mejdlo. Tak nevím, jestli jim všem šibe, každému říkám, že ho NECHCI, ale už ho mám doma půl skříně, páč ho od dob, kdy vyvinuli sprchové gely a tekuté mýdla, nepoužívám, ale žádná nadílka se neobejde alespoň bez pěti kousků. To jsou takové ty akční balíčky. sprcháč a dva tuháče. Kámoška mi jednou dala cennou radu, ať ho přistrouhnu do pračky k pracímu prášku. Vo to nic, co bych nepřistrouhla, že jo? a zrovna celou kostku...Jenže to začalo hrozně pěnit, až jsem měla obavu, že jsem odrovnala dočista pračku... přežila to bez úhony, pěkně vyvoněná, jenže to prádlo strašně divně smrdělo...tím mydélkem...  podobně jsem se vydrbala i s Lanzou s přídavkem mýdlového prášku! Akční cena, velké balení, 50 % sleva, tak jsem to teda koupila, dvakrát v tom vyprala, když jsem v tom šatstvu vyšla mezi lidi, hanba mě fackovala, páč to smrdělo jak tchoří kožíšek, nebo spíš žláza;-)... tak jsem to za půl roku to nechala stát u popelnice, jelikož montérky či jiný pracovní oděv doma nevedu a nic jiného se v tom vážně prát nedalo...ani aviváž to nezachránila. Prostě to mělo sílu jak helvétská víra...

SOBOTA - BLÁZEN, KDO SE NEMOTÁ!

Dneska by mělo na mém blogu bouchat šáňo!

Páč přicházím s dobrou zprávou a to, že se mi podařilo včera a dnes úspěšně složit tři zkoušky ve škole. Někdo by mohl mít dojem, že patrně studuju obor kosmetička podlahových krytin, soudě podle frekvence a intenzity přípravy na tyto aktivity. Ale opak je pravdou. Mám v merku cosi víc, snadné to není, ale jelikož nejsem vlastníkem iq dlažební kostky, tak s trochou štěstí se to dá zvládnout.

Šmrncla jsem se dneska přes vánoční trhy. Spousta stánků, v nich trhovci s vánoční krámama, tradiční nezdravé lahůdky jako klobásy a bramboráky, k tomu teplá medovina, pančovaná slíva a moravské víno... není divu, že někteří měli nakoupíno už k polednímu. K dokonalé iluzi předvánoční atmosféry mi tam chyběla jen trocha sněhu, ale poručit větru dešti zatím neumím, tak jsem se musela spokojit s drtivou inverzí, díky které jsem viděla hůř, než obvykle, takže jsem si nevšimla, jak jeden vánočně naladěný opilec háže kosu přímo vedle mě... naštěstí si to ve svém stavu ještě dokázal vyměřit, tak mě neohodil, zato já jsem do toho šitu našlápla...a vteřinu před tím, než jsem došlápla, mi sepnulo, co to tam na zemi leží, prudký pohyb končetiny stranou, ať se tomu vyhnu.. a ztratila jsem koordinaci a sekla sebou vedle té grcky... naštěstí aspoň vedle. Páč děti, co tam čekaly na vystoupení Ježíška u jesliček se u vánočního vystoupení určitě tak nepobaví, jak se smály mě...

No bóže, trocha pozdvižení. Nejde o život, nejde o nic, přežila jsem. Svršky k úhoně nepřišly, tělo drží pohromadě a tak můžou večer nastat očekávané bujaré oslavy mých školních úspěchů.

Sobota, blázen, kdo se nemotá!

SVŮDNÝ HADŘÍK

Soumrak obchází město a také já bych měla pomalu obejít své pracoviště a odebrat se domů.

Dneska tu bylo pozdvižení! V posilovně byly nalezeny dámské kalhotky! Jenže! Ne tak ledajaké, ale obrovský exemplář, jehož velikost bychom v tabulkách marně hledali. Byly to prostě bombarďáky zvící sloního zadku! Nikdo se k nim nechtěl znát, tak je nakonec uklízečka chytla do klíštěk a štítivě odnesla do kontejnéru. Napsat, že jsme se řezali smíchy, je slaboučký odvar toho, co se tady dělo. Už jen při pouhé představě toho, kdo a za jakých okolností tam ten svršek (pardon, spodek) šatstva odložil, v každém budilo skryté stránky lidských osobností... kdo asi po kom toužil? A byly jeho touhy a přání vyslyšeny? Jak vypadala ona žena? (i když teda o pozadí jsme už věděli svý ;-). Tolik otázek - a tak málo informací...

No, nakonec byla pravda příliš prozaická... druhá z uklízeček, co je zrovna ve stavu chorých, tímto negližé pucuje zrcadla... a kdosi ji vyrušil v práci a svůdný kousek nechala pohozený za švédskou bednou... kde ho ovšem vzala, když sama se schová za hrábě, vážně nevím.........

S ÚSMĚVEM NA RTU

Slunce svítí jako prase, na psovi se blecha pase.

 

Dnes přicházím s úsměvem na rtu a s  veršíkem, jehož autorkou je má spolužačka z gymplu (aspoň to tak prezentovala) a původně to bylo malinko jinak, ale to tu nemůžu uvést...

 

Krásička. Vypadá to na hezký den.

 

Vypadám hezky a odpočatě (taky jsem ráno zaspala), až na modřinu na kořeni nosu, ke které jsem přišla tak, že jsem si právě decentně připíjela ze sklenice tramínu a jistá osoba blízká mi nechtě zasadila přímý úder do toho skleněného kolca, co na něm stojí sklenka a ta se mi jednak zaryla do kořene nosu a zároveň zaútočila na pár zubů... lepší modřina na nose jak holá dáseň, no né?;-)

 

Včera před spaním jsem se místo učení (které si mimochodem opět nechávám na poslední chvíli, až bude hořet koudel - a dneska od rána už to začlo sakramentsky doutnat... ) chvilkově začetla do knihy Proč si muži berou potvory a hodné holky zůstanou na ocet. Kdybych byla jen tušila, že je to lepší jak Menšíkovy silvestrovské večery za komančů, a ještě se to tváří jako jediná a ryzí pravda, měla bych o vánoční dárky pro své neoprstýnkované hodné přítelkyně postaráno. Ale no tak, při vší té srandě, co jsem si při tom čtení užila, jedna věc mi z toho čtiva trochu zahlodala v mozku, a to, že heslo "chybama se člověk učí" je moje perpetuum mobile ;-).

 

Jenže lidi, k čemu by mi byla taková bonboniéra, kdybych věděla, že každý bonbónek je hezky stejně nudný jako ten předchozí? A z žádného červík nekouká? Tudíž o čem by ten život byl, kdyby byl každý člověk dokonalý? A já přiznávám, že teda nejsem... A taky by byla děsná nuda - zvlášť tedy pro střelce, kterým jsem. A lepší je, když se furt něco děje.

 

A teď se zrovna děje, páč bouchají na kolejnici a svolávají arbeitry;-)

"VOŇAVÉ" PŘEKVÁPKO

Včera jsem po cestě domů už pod rouškou tmy zažila mírné duševní (a nutno dodat, že i fyzické) trauma.

 

Před vchodem do baráku stála nějaká maringotka, z ní vycházelo temné monotónní bzučení, vevnitř se svítilo a bylo vidět pohybující se postavy ve skafandrech, s maskami na obličeji... juj! Že by? Připomínalo to scény z hororových filmů o biologických zbraních. Páč jsem člověk veskrze zvědavý a strkám nos i tam (a hlavně tam), kam nemám, při bližším ohledání místa mě udeřil do nosu morový puch a málem jsem pozbyla vědomí! Byl to modernizovaný hovnocuc! A v té maringotce prováděli kamerový monitoring kanalizace, pojízdná laboratoř stála rovnou nad otevřeným a rozšťouraným kanálem... tak proto ty masky... aby se hoši nenadýchali jedovatých plynů... no a já tam klidně vlezu!

 

Omámeně jsem se odpotácela domů, kde jsem konečně spočinula v horizontální poloze a zatoužila na několik desítek minut pozbýt vědomí. Jenže spánek byl spíš polospánek, slyšela jsem hukot hovnocucu pod oky a navíc jsem cítila, jak se mi po břiše promenáduje psík, zapichujíc své tenké nožky do mých zbývajících tukových polštářků (kdybych byla stále nekuřák, možná bych to ani necítila, přes ty polštáře;-). Neměla jsem ani sílu ho vypudit... s přehledem se mi uvelebil na břiše a tam se hezky stočil do klubíčka... drzoun, rychle zapomněl, že dostal hned po mém příchodu domů na prdel, páč zase rozkousal jedno proutěné prostírání! A taky jsem našla pod stolem chorchoje.... Ale za to může Jana! Nechala pootvírané v celém kvartýře dveře a čoklová to tam obrátila vzhůru nohama... když kocour není doma, tak maj myši pré...

 

Při středě zas nejsem vyspaná.... Prostě se mi to zase nepodařilo a já vyrážím koupit si ověřenou colu. Ta mě na čas sejme a vydržím co vydržet musím! Jsem skála;-)  Dneska mám na plánu jednání na úřadech, k čemuž potřebuju hodně duševních sil aby mě některý z ouřadů nedovedl ke zkratovému jednání. To by nemuselo dobře dopadnout... v poslední době mi totiž pěstní trénink neschází...

 

No, tak jdu na to....

 

Z LAZARETU

Krátké hlášení polního lazaretu:

 

Orle, tady hnízdo!

 

Hele, tak nám začalo sněžit...

 

Dneska jsem jak prase po třetí ráně... už NIKDY nejdu na drink s Janou v pondělí... Jsem nevyspaná, bolí mě v krku, jak jsme hulákali, oči mám jak angorák a vypadám tak nějak divně... nejspíš bych to připodobnila jako rajče.... Zdravá lesní barva je ta tam! Nevím, zda ze zimy nebo je to následek té včerejší akce, v každém případě jako moučný červ vypadám myslím líp...

 

Byl tu pan Té, mokrý jak myš a donesl mi pomeranč. Je to zlatíčko, páč vitamíny jsou třeba. Včera se také zúčastnil kulturního programu, šibal;-) Tak dneska je na tom obdobně jako já...a jde teprv vytvářet hodnoty!! To je ale pašák! ;-)

 

Tak zatim konec spojení, orle! Howgh (řeklo Hnízdo) ;-)

NA ÚCHYTKU

Dneska jsem výjimečně šla na oběd. No musím říct, že taky na dlouhou dobu naposled.

 

Jatýrka. Na cibulce. S rýží. Polévka miliónová. To jo. Za všechny prachy. S dětskou krupičkou a něčím, co připomínalo vajco od slepičky;-).. přišlo mi to jako dietní strava na dětském oddělení v nemocnici, ale asi to bylo nějak jinak, páč žáha mě pálí jak bych testovala mexické chilli a celkově to se mnou jde z kopce...

 

A koukám do kalendáře a dneska odpoledne jsem měla jít navštívit jednu starou přítelkyni, co nedávno povila malého synka. Jenže se mi to jaxi vůbec nehodí a já zjišťuju, že v poslední době mám na tyhle aktivity kolem starých přátel hodně málo času... budu muset eliminovat své víkendové pobyty v restauračních zařízeních a udělat to z gruntu jinak. Jenže jak, když většina těchto lidí odjíždí na víkendy z města a tak mi tu nezůstane nikdo, koho bych poctila svou návštěvou... Tak to zůstane zatím asi ve starých kolejích... žádný důvod k velkému veselí.

 

Jediné co mi zlepšuje náladu je, že nám tu dneska namontovali do oken nové žaluzky, tak si s nima pořád hraju... očekávám brzkou změnu počasí - bude pršet! Ale jsou krásné, stříbrné s ovládacíma řetízkama! A hlavně už tu nejsme vystavené jak Adamsovic rodina! Byla jsem se onehdá mrknout zvenku, jak to vypadalo bez těch žaluzek - no havárka! Za kompem bylo vidět půl hlavy, geniálně, jakoby záměrně nasvícené mrtvolnou zářivkou...v druhém okně stejná kreatura... jen s blond vlasama... každou chvíli začalo pod oknem hulákat nějaké dítě... a mě nebylo jasné proč... a teď to vím! ;-) 

 

Tak děti, už vás teda strašit nebudeme... NAZDAR

TAKOVÁ...

.. a když tak přemýšlím, tak tenhle song Máří Madgalény je ten pravý: 

 

Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého?

Avšak já jsem v rozpacích, tělem svým jej hřát

nebo mám mu tvář, jen vzácnou mastí třít?

Hřích jak stín mě doprovázel, bez citů bez extáze

Je ten tam, dnes vyčítám, si ty spousty mužů z dávných dnů,

Zda soudí mě se ptám? - Na to se ptám

Nevím jak s ním hnout průchod citům dát

Je to muž, ne Bůh! Jako led chci tát

Na věky věků být pouze s ním! Proč se touhy vzdát

Znám dost mužů, jejich vášní, včem je však tenhle zvláštní?

Příčinou je vlastně on, že už nejsem hříšnou tedy tou co dřív

 a k pláči mívám sklon - mám k pláči sklon

Vím však, kdyby znenadání, zapomněl, co mu brání

a na mě sáh, mě uchopil, pak zřel by tvář mou v rozpacích,

Jen pouhý sen by zbyl jen sen by zbyl, jen sen by zbyl...

 

...škoda, že je to právě jenom song... anebo ne?

VÁNOČNÍ ODÉR

Jelikož se o mě pokoušela mírně chandrová náladička, tak jsem si pěkně nastolila doma vánoční atmosféru.

 

Zapálila jsem adventní věnec, co mi udělal David, akorát jsem trošku neodhadla směr větru, když jsem otevřela ventilačku a ten věnec umístila na stolík pod ním... sváteční lajntuch je v pánu! Knoty svíček chytly směr šejdrem a vosk mi na tom lajntuchu vytvořil krásné mapky... no tak ten pude i s mapkama... jelikož rady typu: látku od vosku dejte do mrazáku, vosk sloupněte a pak flek přežehlete přes piják mám vyzkoušené a nezabírají. Navíc piják jsem viděla naposledy ve filmu Marečku, podejte mi pero...

 

Taky jsem si tady udělala voňavé ovzduší, v šuplíku jsem našla od loňska balíček františků (chyběl jen jeden a já bohužel za rok zapomněla proč...) a zažehla jeden exemplář. Rázem byl v kvartýře puch jak od ropuch, dostala jsem z toho záchvat kašle a dvě hodiny se to snažím marně vyvětrat ;-)

 

Ještě jsem nastražila na ratanovou polici malinký vánoční stromek! Je to ohromný kýč, tak jenom pro dnešní den... zítra ho asi vyhodím. Chybí mu dvě části odnímatelného podstavce, na jedné noze stát odmítal, tak aby chytl jakousi rovnováhu, tak jsem ho zapíchla do veselého žlutého květináče. Vedle něj se usadil přítel medvídek Teddy ve vánoční čepici, jehož původ je mi neznámý. Vůbec jsem nevěděla, že ho mám doma. Ale je miloučký, tak toho určitě nevyhodím.

 

A ještě něco pro potěchu ucha i ducha - vánoční písně! Klasickými koledami nevládnu, ale mám cd Vánoční klíčení, exkluzívní výběr z hodně dávných dob, ale pár kousků se mi tam hodně líbí, a páč to cédé mám už jakýsi pátek a tím pádem to znám zpaměti, tak si i prozpěvuju ;-). Střídám s Jesus Christ Superstar...

 

Chandru jsem zahnala! A vánoce můžou přijít!

DIALOG NA OTOMÁNU

A tak zas jeden takový víkend za náma...

 

Včera přišla Hana, pronesla: já malé poupě já stojím v koutě a vinšovat nepřestanu dokud něco nedostanu!, donesla mi štrykovanou čepici a šál, hand made... no, prosím, čepice nosím, jenže v bílé barvě chodit fakt nemůžu, páč s ní splývá moje tvář... možná bych chodila ne jak duše bez těla ale jak tělo bez hlavy... a to tu ještě nebylo a ani nebude!

 

Pozvala jsem ji na mystika (to se fakt ujalo pro nevinný výstřik!) tak jsme poseděly ve vinárně, zábava ale docela vázla a Hana, páč je už malinko v letech, začala být nepřístojně ospalá, takže jsme změnily lokál a ona šla záhy domů a já se připojila k Janě a jejím kámoškám, co taky cosi oslavovaly. Tentokrát nebyly ani dancing queens, páč haxna sice nebolí, ale co kdyby si náhodou vzpomněla na čtvrtek a znova se do toho zakousla.. tak jsem se rozhodla nedráždit hada bosou nohou a radši ten večírek proseděla. A Jana beze mě na parket nešla, tak bylo brzo večírku odzvoněno. Jo mimochodem, ani ti mystikové mi moc nejeli, stejně tak jako cigára, páč jsem objevila potravinový doplněk kudzu, který má tyhle neřesti eliminovat a jak se zdá, tak taky eliminuje...

 

Jana už domů nešla, má to přes půlku města, tak jako skoro každý víkend spala u mě. V té časné ranní hodině jsme otevřely debatní kroužek (fakt jsou mi známy jiné a daleko lepší alternativy, než od dvou hodin v  noci do čtyř do rána kecat ... jenže k tomu nám cosi - kdosi - chybí...). Takže zůstalo jen u verbální komunikace. Téma: chlapi.

 

Jana pořád kohosi hledá a nic kloudného nenachází. Je hodně atraktivní ženská, docela chytrá (i když to možná podle sejšeláku nevypadá, ale nenechte se mýlit!), docela za vodou. Tak jsme se usnesly, že k ní by pasoval starší týpek (nemusí být zrovna nad hrobem sehnutý), který už ví, co chce, na úrovni, kultivovaný chlap, sympaťák, taky trochu pohledný, co by si ji měl ve svých letech hýčkat. Jenže: jí se líbí spíš mladší kluci a z toho kouká vždycky tak jedna noc vášně a pak jen marné čekání... že se jí ještě někdy ozve. Tak se železnou pravidelností nastupujou kamarádky depky a potoky slz. Ale on se jednou ten pravý objeví. Už to má v horoskopu na příští rok;-)

 

A já? Já jsem na tom ještě „líp"... na osoby, které mají v cestovním pasu písmeno M mám smůlu... ale už to vím, tak už radši nic takového nehledám. Ono se říká, že to nejlepší vás potká, když to nejméně očekáváte. Kdo tomu věří, ať si klidně sní dál...  Jasně.

 

Tak mi takhle před nějakou dobou nečekaně vstoupil do života muž mých snů. Srdce se zaseklo a mozek se vydal na výlet... Láska jako trám! I když to hned zpočátku nebylo vůbec ideální a lítalo tam hodně mušek, věřila jsem, že se věci brzo změní a měla s ním svatou trpělivost. Překážky jsou přece od toho, aby se překonávaly, ne? A já z boje neutíkám. Aspoň tedy ne, dokud vidím jasně nějakou šanci... No jo, jenže v mém prudce inteligentním mozku nefunguje v případě, že jsem citově angažovaná, jedna oblast a to ta, kde jsou mechanismy, které spustí alarm, když je třeba říct dost a konečně si prosadit svou. A tak pěkně lexulka přiskákala, když písknul. Když ovšem pískla lexulka, nepřiskákal nikdo...a to ani tehdy, když mi na tom tak moc záleželo a pak jsem to zženštile obrečela... ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, že jo... a mě se vrátil mozek do hlavy z výletu a já si začala připadat docela hloupě, že jsem uvěřila jakési chiméře a tím pádem se věci zdály být jinak, než ve skutečnosti jsou... a taky že nemá smysl ztrácet čas s někým, kdo není ochoten ho ztrácet se mnou...

 

akorát by mě zajímalo, proč člověka často potká láska zrovna k někomu, kdo za to a o to ale vůbec nestojí? Jako v tom filmu, Návrat idiota. Cosi na tom bude...

 

A Jana se ptala svého dobrého kámoše, co si myslí, čim to je, že jsme na tom takhle. Proč nemáme žádný vztah? A když už máme, je to vztah nerovnocenný a jaksi celý pokřivený? Tak jsme se dozvěděly, prý že to přijde. Máme být v klidu... Tak mezi padesáti šedesáti lety. Až budem jako staré švestky. Jako ostatní normální ženské.... Páč teď, teď normální nejsme. V žádném směru ...

CO JEŠTĚ NEVÍTE O SCHENGENU

Takže den potažmo večer nám hezky ubíhá... učení mi jde samo;-) úplně samo beze mě a taky mimo mě ;-)

No došla na kus řeči a koláče má věrná přítelkyně Jana.

Včera byla v Ostravě na Stodolní trošku si protáhnout kosti.. beze mě...já jsem totiž odpočívala po večírku s nataženou haxnou. Tak jsem dali pár cigaret a kafčo, já nějaké víno, ona nedostala nic, páč dojela koňmo. Ale co jsem se nedozvěděla: zabředli jsme nečekaně a zcela výjimečně do politických témat. A Jana, ta chytrá hlavička makovička, mi říká, že od roku 2008 tady bude ten sejšelský trojúhelník.... Tak to jsem na ni zůstala koukat. Japato? Sejšelský trojúhelník? A co to jako má být? A že prý volný pohyb osob! Tak v ten moment mi to docvaklo a hned jsem taky dostala záchvat smíchu! Schengenská dohoda!

S Janou se člověk fakt nenudí! Zvláště po tahu...

PO VEČÍRKU

Dneska jsem se probudila a už nejsem Joffrey! Noha jako zázrakem přestala bolet! Nejdřív jsem si říkala, jestli už nejsem v Pánu, páč můj otec vždycky říká, že když se ráno probudíš a nic tě nebolí, máš to za sebou. Ale ne! Žiju! Ale víkend bude drsný... povinnosti volají, příští týden mě čekají tři zkoušky a ještě mám psát dvě poměrně velké práce... takže není proč jásat.

Včera proběhl mikulášský večírek, před tím povinně návštěva kulturního zařízení zvaného knihovna, ale z této povinnosti jsem se vymluvila kvůli zdravotní indispozici, že bych nevylezla do druhého patra a taky proto, že do knihovny chodím relativně často, tak nevím, co bych se tam asi tak dozvěděla nového. Do restaurace jsem však pozvolným krokem došla, zapadla ke stolu a už se nezvedla. Jídlo bylo super, víno se tvářilo jako krabicové, fakt nevím, kde ty dreky berou, pak přišel mikuláš, čert a anděl který prodělal hormonální poruchu, páč mu pod zlatými vlasy vykukoval obličej, připomínající starý angrešt. Takový chlupatý... dáreček jsem tentokrát odbyla čokoládou, páč jsem včera zapomněla projít domácí zásoby, na oplátku jsem dostala jakousi vánoční ozdobu do okna. Ta se příští rok zase bude hodit..

Byl tam i ten stařík, co se nám vloni tak pěkně předváděl při bowlingu, tentokrát v obleku a neustále pátral, kdo by mu mohl padnout za oběť. Nakonec to schytala jedna kolegyně, taky už v důchodovém věku, stařík se k ní připojil a už se jí nehodlal vzdát. Byla z toho celá na rozpacích, přes stůl jsem viděla, jak pravidelně obrací oči v sloup, to když se k ní kmet naklonil a šeptal jí něco do ucha... situaci zachránila až druhá kolegyně, znalá situace, ta, co je pro každou blbost, někde vyštrachala pokrývku hlavy, co nosí břišní tanečnice, předstoupila před stoly a začala se vlnit v bocích a lascívně na staříka kývat prstem, aby šel k ní. Nezaváhal ani minutu, nechal důchodkyni na ocet a vyběhnul na parket. Tam se zaháčkoval do mladice a začali spolu tancovat. Stařík křepčil jak za mladých let, ale ty jsou v pánu, tak po pár krocích položil hlavu své tanečnici na prsa (jen tam dosáhnul) a nechal se vést... tak mužík si toho asi není vědom, ale i letos byl  zdrojem největšího veselí akce, která má upevňovat kolektivního ducha. A až tu jednou nebude, tak nevím, čemu se budem tak smát...

JOFFREY

Takže Joffrey de Peyrac... jestli ho někdo chce vidět  v ženském provedení, tak dneska mohu sloužit.

 

Včera byla drobná oslavička v práci, ale fakt drobná a skončila velmi záhy. Když už jsem v kanclu zůstala jak plaňka v plotě, objevila se tam Jana a mě napadla inspirativní myšlenka, že dneska někam skáknem. Páč jsem byla nějaká smutná... a to není dobrý, aby člověk seděl doma sám, že jo. To jsem ještě netušila, že na nějakou dobu doskáču...

 

Jak řečeno, tak vykonáno. U Jany jsme nejdřív otevřeli láhev červeného, že se hezky plánovitě nakopnem a vyrazíme. Páč Janě všechno moc dlouho trvá, tak abychom eliminovali časové prodlevy, a nevyrazili třeba až kol půlnoci, přelili jsme víno ze skla do petky, hodili ji hezky do mého batohu a vyšli do teplé prosincové noci.

 

Zamířili jsme do jedné z našich oblíbených náleven, potkali se s nějakýma známýma a s nějakýma neznámýma se seznámili, pilo se víno rozlévané a když výše účtu povážlivě narostla, tak se dolívalo pod stolem z petky (ale fuj, to se nedělá!). A pak jsme se přemístili do jedné tančírny, kde bylo celkem 10 lidí včetně dýdžeje a číšníka.

 

Takže taneček... To, že s Janou rády tančíme, jsem tu už kdysi psala. Navíc jsme měli pro sebe každá několik zrcadel (patrně z nějakého rušeného zrcadlového bludiště, páč jsme vypadaly úplně štíhle a vyvinutě akorát na těch správných místech) tak jsme se tam u zrcadel skákaly a  natřásaly se  přesně jako v hodinách pohybové výchovy na umělecké škole... akorát tyč nám chyběla... výkon to byl heroický a lahodil oku, takže těch 8 zbývajících účastníků trachtace na nás mohlo ty oči nechat (no bodejť, když jsme tam byly jediné ženské) ... jenže!

 

Právě v momentě, kdy jsem šla do jakéhosi dřepu (součást mé taneční figury;-)), tak šup, něco mě fiklo v pravé noze, ta mě zabolela... a už nepřestala. Pochopila jsem... Facka, funus, oko na zdi.... Tak jsem se odvlekla usadit na taneční špalek a bylo po pohybové aktivitě. Jana, ta dobračka, jaksi odmítala pochopit, jak na tom jsem, tak mě pořád tahala zpátky... no tak dobrý, no, přemohla jsem se.. vymyslela jsem pár pohybů, při kterých noha nebolela... ale bylo jasně vymalováno! Cestou domů jsem docela zatínala zuby...sweet home nás přivítal jako část polního lazaretu, páč Janě ještě k tomu při cestě domů nějak píchlo v zádech (ona říká "v hrbu")...

 

Než jsem zalehla, jsem se natřela ibu hepou. Ráno jsem se probudila s nohou v prdeli a s prdelí hezky v ibu hepě.. páč jsem tu tubu zapomněla zašroubovat a ještě jsem si ji nechala hezky vedle sebe... no. Noha bolí jako ludra...chodím jak ten kripl Peyrac... jednu chvíli už jsem měla kulhavým krokem našlápnuto k dochtorovi... ale pak jsem si to rozmyslela. Páč co mě nezabije, to mě posílí. Zkusila jsem ještě jiný nátěr a dala si 3 ibalginy. Zatím je to dobrý... uvidíme, co bude večer.

 

Páč dneska jdeme utužit kolektivního pracovního ducha na mikulášský večírek! No ještě, že nejdem hrát bowling...

MIKULÁŠSKÁ

A máme tady opět večer, dneska pro změnu v kruhu rodinném. Pěkně si to užívám.

Dohnala jsem domácí resty a jdu splácat nějaký těstovinový salát na zítřejší privat oslavu v kolbence. Zaměstnanci ekonomického odboru budou juchat! Naštěstí je nás tam jak šafránu, tak to bude brzo odbyto a navíc mě to finančně nezruinuje.

V pátek pak je na plánu další pracovní meeting, tentokrát s honosným názvem Mik, mik, Mikuláš! Nevim, který infantilní idiot má tohle na svědomí. Tak prý kdo byl celý rok hodný, tak ten dostane dáreček od Mikuláše! Ještě předtím budem pohoštěni dobrým jídlem a dostaneme napít lahodného moku! Takže dárečky... máme každý donést drobnost, dáme ji do společné nůše a pak Mikuláš bude rozdělovat dárečky! Vloni to bylo adresné, losovali jsme partnery, pro které jsme měli něco nadělit. Já jsem se plácla přes kapsu a koupila jsem láhev fernetu, na oplátku jsem od sparingpartnera dostala svíčku z krámu Vše za třicetšest... parádička. Tak letos to vidím asi tak, že projdu domácí arzenál, co se mi nehodí, tak to hodím do nůše. A rovnou čím horší, tím lepší. Takový Mikuláš, to je věru lepší jak kdysi v akci Z probíhal jarní úklid do kontejneru...

Vloni byla tato oblíbená předvánoční taškařice pojata navíc ve sportovním duchu. Před tím, než jsme dostali ten žvanec, jsme museli prokázat fyzickou zdatnost tím, že jsme byli rozděleni do družstev a jali jsme se hrát bowling. Mnozí z nás tuto aktivitu provozovali vůbec poprvé v životě, a nutno dodat, že ne každý se toho zhostil se ctí. Jedna kolegyně si při mocném předklonu, ze kterého se chystala vrhnout kouli, roztrhla na prdeli pěkné sváteční kaťata, když předtím pohrdla nápadem oblíct si radší tepláky či jiný adekvátní pohodlný oděv. Pak celou dobu skrývala pozadí za flaušovou bundou, která jí bránila v nějakém aktivnějším pohybu, takže její družstvo se bezkonkurenčně umístilo na posledním místě.

Jiná kolegyně si vyhodila pravačku v rameni, ještě že jsou mezi námi dobrovolné sestry a bratři a jednomu z nich se jakýmsi záhadným způsobem podařilo úpící osobu uklidnit a v nestřeženém okamžiku rameno zpátky nahodit. Neobešlo se to bez řevu, za který by se nemusel stydět ani jelen v říji.

Co se ale nestalo: nikdo nečekal, že starší generace zahanbí tu mladší. Jeden z účastníků večírku, bývalý zaměstnanec našeho chlebodárce, mužík čiperný, velmi, velmi malého vzrůstu, ve věku cca 85 let, byl prozíravý a na akci si přinesl vhodnou obuv, a to hned něco, co připomínalo baletní piškoty! Okamžitě se stal terčem zájmu všech ostatních, všichni jsme tutlali smích, a chvilkama odbíhali ve skupinkách k baru na nějaký ten drink spojený s hurónským smíchem,  protože pohled na trpaslíka v piškotech, který nadnášen silou se vrhal i s koulí na dráhu mezi kuželky, páč jeho váha je vskutku muší a navíc, v jeho věku je problém si uvědomit, že kouli je třeba pustit.. tak to vydalo za jiné veselé příhody... mužíkovo družstvo ale vyhrálo. Nevím, zda zaslouženě, spíš si myslím, že za tu kulturní vložku, co nám všem nevědomky předváděl...

Letos to teda asi nebude až taková sranda. Sportovat se totiž nikomu nechce...

VEČER POD LAMPOU

Home, sweet home...

 

Těším se domů! Už mě to tu dneska nebaví...včera proběhl další z filmových večerů pod lampou, tentokrát dávali hororový žánr, film by snad byl docela v pohodě, akorát že se kousal a kousal a my se málem při konci ukousali nudou... nejnapínavější scény... krrrr... zas nic... rozpáraný pes.... ukousnutá noha... krrrr.. ani nevím, čí... ženská to má za sebou... krr... co se jí stalo se patrně nikdy nedovím... a tak to asi nějak probíhalo. Zato když jel karavan pouští a v něm probíhaly pro pointu filmu velmi "zásadní" dialogy, tak placka šlapala jak hodinky... inu, zas trošku té smůly... ale nejde o život, nejde o nic, ne?

 

Ráno jsem šla do práce později, páč jsem měla domluvenu návštěvu léčitelky lidských duší. Jenže ta si toho domluvila na stejnou hodinu jaksi více a na některé z nás se tedy nedostalo... škoda! S ní se vždycky dobře pobavím! Což tedy zcela jistě není účelem mé návštěvy, páč tím pravým smyslem je vyzpovídat se ze svých trápení a nastínit jí, kterak je řeším, a ona dává na základě toho cenné rady a říká mi, kde dělám chyby a jak to tedy mám správně dělat. Tak na to jsem se vybodla asi po prvních třech sezeních a aktuálně je to u mě tak, že na otázku: "Tak jak se máte, co je nového?" spustím jako kulomet, ona nestačí říct ani popel, jen se potutelně směje, občas to nevydrží a docela nahlas se chechtá a vždycky přitom kroutí hlavou a semtam (aby se neřeklo) něco ťukne do kompu. Na konci návštěvy mi řekne, že tam nechodím, abych jí dělala estrádu, ale z jiných, patrně jen jí známých důvodů (páč já jiný důvod fakt neznám!) a... přijďte zase za měsíc! Tak o tohle jsem dneska přišla...

 

No, není to škoda?

 

JAN A JÁ

Tak tady máme úterý a vizi krásného nového dne. Nic moc mě dneska nemůže překvapit (aspoň doufám).

 

Mám za sebou takovou mystickou noc...

 

Večer se mi ozval pan Jan, bratr pana T. Nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo, čekal na mě před nálevnou (a slušelo mu to, to teda jo!) i osedlala jsem svého dvounohého oře a spěchala vstříc noci na jeden - dva drinky po pitomém dni. Ehm... potřebovala jsem to.

 

Drink, ten mystik, se převlíkl za litr červeného, pak se zmnožil na dva litry, ale ten druhý jsme však popadli a vyrazili s ním do separé. V separé jsme vedli důležité a zásadní rozmluvy, které nás však nikam nedovedly. S panem Janem je to někdy těžké. Třeba když to přežene s pitím. Tím pádem bývá po zábavě. Promlouvám mu občas do duše, páč mě to bolí, jak se ničí, ale zdá se, že ne něj mám menší, než malý vliv... tak Jak říkal Karel Kryl, přílišná oddanost ideálům končí, když v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek...

 

Včera chtěl mermomocí něco rozflákat, odnesl to jenom ovladač od televize, se kterým mrsknul někam do dáli. Jan... byl smutný a veselý, hodný i zlý, za ten krátký časový okamžik vystřídal celou paletu emocí, co jen v sobě byl schopen objevit...

 

Takový to byl večírek... ve finále jsem i já byla poslána tam, kde nejsou okna a cestu prej už znám.... Zamáčkla jsem slzu a odebrala se tedy určeným a naznačeným směrem, doma zjistila, že jsem si u Jana nechala prstýnky, které jsem si sundala, když jsme poměřovali síly a probíhala pacifikace... to mě teda nepotěšilo, páč jsem na ně zvyklá a hodně mi chybí... doufám, že Jeníček z perníkové chaloupky s nimi nenaložil stejně jako s ovladačem a tudíž se s nimi ještě setkám....

 

Měla bych být smutná? A proč? Život je přece krásný! A říká se, že život bez taškařic a veselých kousků je jako cestování bez hospod. Smích, to přijde nejlaciněji a jde to nejvíc k duhu...

 

Ale Jenda, ten pude na lopatu!

ATMOSFÉRICKÉ PORUCHY

Dneska musí být zcela jistě erupce na slunci, nebo jiné atmosférické poruchy.

 

Půl dne mi nejel net. Při pokusu ho rozchodit se mi vytrhl jakýsi kabel z modemu ADSL a bylo to v prdeli... musela jsem zavolat našeho technika, ten se tady plácal asi hodinu a moje práce v kelu... to mě nažhavilo.

 

Pak mě teda štval už každý. Lidi měli nereálné požadavky, přicházeli naprosto v nevhodnou chvíli a já jsem myslela, že někdo z nás si dnešní den ale sakra dobře zapamatuje. Nakonec to odskákala jedna kolegyně, co přichvátala bez ozvání s jakousi smlouvou a přiblblým úsměvem a že se jí mám na tu smlouvu podívat. 30 stránek! Jenom! Chachá! Tak jsem ji poslala (slušně, ale důrazně) do míst, kde nejsou fakt žádný okna...

 

A pak přišla další paní na holení?: Uklízečka, ufňukaná, držela se za gágor a že ji bodá u srdce od soboty a nemůže dejchat... chápete to? Ja nemoct dejchat, tak jdu k doktorovi a nelezu do práce!!! Tak jsem ji setřela, co vůbec chodí do práce, když tu stejně nic neudělá a poslala jsem ji na vyšetření. Měla vražedný pohled...

 

Do toho mám hlad, protože jsem od rána neměla čas na něco jako oběd a taky mám chuť na cigáro. Od jisté doby si tady radši nezapaluju...

 

Mankote, co je to dneska za den??

PROČ KOUŘÍM

První prosincový večer jako by sváděl ke společenským událostem. To bych ovšem nesměla zítra ráno brzo vstávat... Takže sedím doma, mobil mlčí, nikdo mě nechce vytáhnout aspoň na chvilku někam mezi lidi.. no tak tady sedím a přemýšlím o životě.

Ale pozor, změna! Právě mi kólnula Jana a je na cestě sem. Tak to je nebezpečná kombinace. Zakoupila jsem dneska dvě sedmičky červeného, jako pro strýčka Příhodu, abych měla doma něco do foroty, až zas zaklepe na dveře chandra...  a tímto jsou rezervy nebezpečně ohroženy...

Hlad je převlečená žízeň. Tohoto hesla je třeba se zásadně držet zejména po třicítce. A pít a pít a pít.  Páč jsou osoby, na jejichž siluetě již zdálky je zřetelné každé sousto po šesté hodině večer (na některých je zřetelný i nádech při dýchání - to je tak, když se ráno člověk zváží, má třeba 55 kilo, přes den nic nejí a večer vleze na váhu v iluzi, že něco muselo jít dolů.. a ono to má 56!!!). Naštěstí jsem se těchto výkyvů zbavila poté, co jsem začala znovu kouřit.

Kouřila jsem hezky od 16 let. Byly to krásné roky. Byla jsem mladá, štíhlá a žádoucí. To mi vydrželo do minulého roku. Tehdá mi začalo pískat na prsou při dýchání a vůbec to se mnou šlo tak nějak z kopce... sice jsem byla štíhlá, ale zato chabrus na plíce. Přečetla jsem si pár lékařských knih Domácím lékařem počínaje a odbornou literaturou plicní konče a diagnostikovala jsem sama sobě počínající rozedmu plic... Vyděšeně jsem se odhodlala s kouřením seknout. Náhodičky nejsou, ale zrovna v tu dobu v našem městě probíhala odvykačka kouření. Tak jsme se rozhodly to zkusit. I s Janou a její ségrou. Ze dne na den jsme přestaly s cigaretama a světe div se, vůbec, ale vůbec mi to nechybělo. 9 měsíců. Všechno bylo fajn. Najednou se mi líp dýchalo, cítila jsem se voňavá a bylo to SUPER! Ovšem jen do doby, kdy jsem nezadržitelně začala nabírat na váze. Jedla jsem pořád stejně, hýbala se pořád stejně.. a stejně se to nedalo zastavit. Při zjištění, že kynu do jakýchsi objemných rozměrů jsem naopak jídlo omezila, začala chodit do posilovny, koupila si i kolečkové brusle a pěkně jsem si dávala do těla. 3 měsíce... a výsledek? Ani deko dole. Ani jediné deko.... V džínách, co jsem nosila před půl rokem, jsem byla jak šprcka a podprsenku jsem si musela koupit o dvě čísla větší... TANK! CISTERNA! PRDEL JAK ŠTÝRSKÝ VALACH! Všichni mi říkali (chlapi!) jak mi to ohromně sluší a mlsně na mě hleděli. Baby pochlebovaly taky, ale potutelně se na sebe ušklíbaly...

Byla jsem z toho pěkně v háji... nic nezabíralo.

Zoufalství dostoupilo vrcholu a já začala koketovat s myšlenkou, že si zkusím zase zapálit, páč to nejni samo sebou, aby člověk nemohl shodit. Že by za to možná mohly ty cigára.. No tak jsem si někdy v létě dala první retko, a pak si občas zapálila. Pak dvě a tři... pak se to rozjelo.. dneska jsem tak na 10 kouscích denně, pokud teda zrovna nejdu někam na večírek. Je to dost, ale musím konstatovat, že jsem od té doby shodila 6 kilo. Zrovna těch 6 kilo, co se na mě nalepilo bez cigaret... holt, tělo si žádá svý.

Vím, že to nejni zrovna dobrý a může přijít časem i ta rozedma plic nebo něco horšího... ale když my lidi někteří jsme tak blbí, že žijem jen pro tento okamžik... nebo chytří? No, co když je dnešní den ten poslední?

SPOLEČENSKÝ VEČER

A máme tady pátek.

 

Vypadá to na hezký den! spánku bylo sice jako šafránu, ale zatím je mi fajn. Včera jsem nabyla novou zkušenost.

 

Vůbec nepiju colu. Nikdy. Je moc sladká a vlastně mi ani nechutná. Ale včera došlo k malému večírku bez zpěvu a tance, zato se společenskými hrami jako je scrabble nebo kris kros a k tomu se podával čaj pro dva a cola. Nic jiného v nabídce nebylo. A páč žízeň byla veliká, tak jsem si coly mocně přihýbala. To jsem teda netušila, co to se mnou udělá. Při půlnoci bylo načase zaujmout horizontální klidovou polohu. Tak se taky stalo, jenže spánek nikde únava se nedostavila a naopak jsem byla hezky nastřelená. V hlavě se mi vybavovaly dávno zapomenuté vzpomínky na veselé věci, připadala jsem si jak pod vlivem. Mlela jsem pantem a nikdo mě nemohl zastavit, ještě, že ten, co vedle mě spočíval taky v horizontální poloze, nemusel ráno do práce, páč jinak by mi byl zacpal hubu a umlčel mě navždy...

 

Přestala jsem chrlit zážitky až poté, co se mi zatočila hlava, což bylo asi odkysličením mozku v důsledku té velké duševní námahy. V ten moment přišlo osvícení a já si uvědomila, kolik je hodin (byly 2 ráno) že tuto noc asi fakt neusnu, aspoň ne s cizím mužem v cizím pokoji (i když ho znám 2 měsíce) a vydala jsem se kvapným krokem vstříc noci, domů. Ulice byly temné, jen ve sklepě našeho baráku Na posledním groši se svítilo, ve dvě v noci patrně spoluobčané pořádali raut nebo tancovačku... nebo... že by......JEDLE! Dneska tam musím vlítnout a udělat kontrolu. Abych o ni fakt nakonec nepřišla a strom si můžu nakreslit tak na stěnu. Nebo dát dárky pod smrkovou větev, ovšem není jisté, zda by se mi ji podařilo získat. Dneska je to v lese pod dozorem. Jednak hrozí pokuta, když někdo ušmikne kus jehličnanu a co horšího: Prý stromy stříkají a když ho člověk donese domů, tak se po bytě rozline smrad, že by jeden od něho pad... a o to nadvakrát nestojím. A navíc nejsem pytlák, víme? Tak doufám, kamarádko jedle, že tam na mě čekáš!

 

Usnula jsem ve 4... myslím. Přemýšlím, že si půjdu zase koupit toho černého lomcováka s červenobílým logem, páč už to na mě jde. Sleep well...  A pochybuju, že mě zachrání něco jiného. Věřím mu. Tak mě nezklam, hele  !

JOGGING S INSPIRACÍ

Tak jsem si hezky zaběhala, ani jsem s tím nepočítala.

 

Čoklová potřebovala vyvenčit. Tak jsem ji skoro pod rouškou tmy přistrojila do obojku a vodítka a vyrazila. Pěkně jsem si vzala cígo, že si venku zapálím a udělám pohodovou procházku.

 

Za barákem máme takový plácek, kam se chodí venčit psi. A taky tam občas chodí týpci zahulit, nebo si začuchat. I sem tam něco ostřejšího se tam najde... a tak si to šmáruju k tomu plácku, a proti mně postava.

 

Tak tohle nebyl týpek, co si zahulil. Tohle byl spíš čichač nebo něco horšího. Páč vyšel mým směrem a výhrůžným hlasem na mě začal mluvit: „Tak pojď domů, kurva. Máš doma holku, necháváš ji tam samou. Pojď nebo tě zabiju"... No. Nejsem žádný posera, ale z lidí co nejsou zrovna příčetní, tak z těch mám docela strach... navíc malá začala hrozně vrčet a já nevěděla, co se může stát. Tak čokla jsem chytla do náruče (ani chudinka nestihla udělat potřebu) a začala jsem hezky rychle couvat... jak na potvoru nikde nikdo poblíž, kdo by mi třeba podal pomocnou ruku, eventuálně na koho by obrátil svou pozornost. Jen já, pes a ten debil. A pořád za mnou. „Dělej kurva, běž do té hospody, čeká tam holka na tvůj pozdrav. Co si o sobě myslíš, potáhneš, odkud jsi přišla..." kdysi nás ve škole učili, že když není zbytí, je třeba navázat kontakt. Tak mu říkám, že si mě s někým plete. Že do téhle putyky nechodim, jeho  neznám a ani žádnou jeho holku. Takže to byla ŠPATNÁ RADA... Páč ten týpek zařval jak raněný srnec a rozběhl se za mnou... byla jsem děsně ráda, že mám docela fyzičku a nasadila největší sprint. Tak už jsem byla skoro u dveří baráku a on dva kroky ode mě. Srdce mi bouchalo jako ne jeden, ale hned tři zvony a blesklo mi hlavou, že se mi určitě nepodaří odemknout ve vteřině a už teda nezdrhnu... tak jsem pokračovala dál od baráku... on za mnou docela nemoh, jen jsem slyšela, jak volá „Zabiju tě! Pojď se mnou nebo tě zabiju!" a pak zařval kouzelnou větu: „ČEVABČIČI ČEVABČIČI MÁM TĚ V ....!"

Takže když nic, mám tip na sobotní oběd!

P. S. a to cígo, tak to jsem si zapálila třesoucíma se rukama až doma na balkóně, když za mnou bezpečně zapadly dveře...

CHYSTÁ SE OSLAVIČKA!

Byla jsem venku. Je tady docela pošmourno, ale zase se člověk může zatáhnout za zips bundy a do čela stáhnout kulicha... a nikdo si mě nevšímá. Takže se mi to líbí.

 

V sobotu vypukne u našich menší domácí oslavička, tak přemýšlím, co bych za lahůdky asi tak mohla koupit k jídlu. Nemám, fakt NEMÁM tyhle věci ráda. Oslavičky. Mamina vymyslela geniální věc. Hromadná oslava. A ještě k tomu před termínem. Páč ségra, narozená stejně, jako já, má jediný volný den a to je zrovna tahle sobota, tak doma budem povinně juchat. No, docela mě s tím dostala, páč jsem měla jet v sobotu do školy, v případě, že by škola odpadla, tak jsem tento termín měla nachystaný jako náhradní pro výlet k tetě. A teďka tohle!

 

Zkoušela jsem protestovat, ale k protistraně se přidala ještě druhá ségra, co má malého hroznýše ve věku téměř jednoho roku a to bude další spoluoslavenec. Jdu do vývrtky... Musela jsem se podřídit většině, páč by mě utloukli čepicí. Připadám si jako by mi bylo 15 let a ne víc jak jednou tolik... takže dneska půjdu nakoupit laskominy, ať se gratulanti pomějou a sobě koupím nějakou tu láhev vína (radši rovnou dvě), ať to tam přežiju...

 

Beztak dary budou kvalitní - jako každý rok, představující utěrky, ručníky a podobné praktické věci hodné novomanželčiny výbavy, akorát že u mě pláčou na nesprávném hrobě, páč mám stále silnější dojem, že už nikdy se žádná svatba konat nebude. A možná ani podobný svazek...

 

Ale přece jim nebudu kazit radost ne? Ani brát iluze. Dyk je to jednou za rok...a to se snadno přežije!

JAK JSEM NA TOM

Abych si zpestřila jinak tuctový večer, vytáhla jsem studijní materiály, páč termín dalších zkoušek se blíží cvalem.

 

Tentokrát má ruka zašátrala v knihovně a namátkou vytáhla knihu se slibným názvem Soudní psychiatrie pro právníky a lékaře z roku 1965 (pozn. autora:  nebude ze mě právník ani lékař -alespoň ne v tomto životě). Páč jsem ale člověk zvědavý, tak se ničemu nebráním a ráda poznávám nepoznané, nalistovala jsem obsah knihy a zaujala mě kapitola s názvem Poruchy potřeb. Patřím mezi ty, kteří si své potřeby v manželském loži neuspokojují (páč žádné manželství se nekoná, víme), tak jsem byla zvědavá, jak na tom podle historických pramenů jsem. ŠPATNĚ...

 

Tak třeba jsem do dnešního dne netušila, že onanie je chorobnou, přetrvá - li jako významná forma uspokojení v dospělosti.

Fellatio (neboli sání údu!) je úchylným způsobem uspokojování.

Cunnilingus, dráždění ženského genitálu ústy, zejména jazykem, je sexuální úchylkou tehy, je - li významnější složkou pohlavního uspokojování.

 

Jsem ráda, že před 40 lety jsem ještě byla na houbách. Lidi byli podle tehdejších měřítek úchylní a ještě k tomu falešní jak říšská marka. Páč přiznat se k těmto činům znamenalo svěrací kazajku a šoupnutí za brány bohnické...  

 

21. století sice dokonalé, ale naštěstí pro nás těmto bludům už dávno odzvonilo. Jinak bychom si užívali už jen podle příručky 1894 pro mladé nevěsty, co svého času brouzdala netem. Takže asi takhle:

 

Ačkoliv je sex v nejlepším případě odporný a v nejhorším případě bezbožný, bolestivý a ponižující zážitek, musí se přetrpěti a ženy tak činí od počátku věků. Moudrá nevěsta přetrpí nejvýše dva sexuální zážitky týdně v prvních měsících manželství a postupem času by se měla všemi možnýi způsoby snažiti, aby se četnost styků snižovala. V tomto případě se použíti dá předstíraná nemoc, ospalost či bolesti hlavy. S úspěchem se setkávají také večerní hádky, škorpení, popichování, sekýrování a hašteření zhruba hodinu před tím, kdy obvykle započíná svádění...

 

Aloha aloha.  A den už není fádní.

MIZÉRIE...

A máme tady večer a mnozí z vás se již chystají do říše spánku... a já mám pro vás malé překvapení. Zazpívám vám ukolébavku.. složila jsem ji sama!

... tak to teda ne, žádný zájezd se dneska nekoná, a tudíž ani ukolébavka nebude! Tu ať si zazpívá každý sám, nebo pohádka na dobrou noc taky nebude od věci... znám jednu o moučné nožce, moc hezký kousek!

Ze dne podivína se vyvinul s pokročilou hodinou den úplně fádní a normální. Takový, co je ještě horší, než podivín.  V tom si aspoň někdy lebedím a hrabu se ve sračkách, v normálním dnu moc nepřemýšlím, páč se v něm nenachází nic, co by stálo za řeč...Den bez jiskry a já bez sebevědomí. Jen slečinka čoklová má své dny. Dobrá zpráva je, že se mi po dlouhém hledání podařilo najít krámovací kalhotky, co jsem jí pořídila na jaře. Jenže: vyskytl se malý problém, trošku jí narostla prdel, páč samou roztažností neví, co by sežrala, tak by si ji jeden splet se šprckou. Chachá! Navíc se jí spodní prádlo hodné dámy jejího formátu nelíbí, je děsně zkroušená a dělá na mě psí oči, dotčená, že na ni panička zkouší takové fiše... no nic, co tě nezabije, to tě posílí, zlato!

Došla za mnou Jana, s nudlí u nosu, že by si ji kos spletl se žížalou, a trousí mi tady bacily. Ve stroji je Slunce, seno, jahody, nenáročný to kousek pro nenáročného diváka, ležíme tu jak vyvržení vorvani na pláži a přemýšlíme,  co s načatým večerem... vzhledem k tomu, že za velkého praskotu se týden láme do druhé půlky, tak na velké ejchuchu to nevypadá. Janu nejspíš vyexpeduju do jejího trvalého bydliště a já si po dlouhé době užiju samoty a klidu. Občas zamáčknu slzu, že jsem přestala kouřit doma, páč dneska bych to viděla na ležing na otománu v přátelském kruhu sedmičky vína a krabky cigaret... tak na retko půjdu pod open air a s tím vínem to taky slavně nevypadá... v láhvi zbylo tak na jednu deci... no co, aspoň mám doma čistý luft...

To je teda den....

ZACHRÁNĚNÝ JEHLIČNAN

Cobydup jsou tady vánoce.

Co se dárků týče, už mi došly nápady, takže letos moji bližní asi kreativitu neocení. Leda bych to na radu pana T. zabalila do novinového papíru, aby to vypadalo aspoň trochu originálně.

Jinak by bylo načase vydat se do sklepních prostor našeho baráku zkontrolovat, jestli v mém sklepě po nájezdech různých grup spoluobčanů, co se běžnou prací živit nehodlají, zůstaly nějaké věci, konkrétně se mi jedná o cca 155 cm vysokou lahvově zelenou jedli ztepilou téměř přírodního vzhledu, aby bylo pod co ty prezenty uložit.

Tu jedli si hýčkám, má už něco za sebou a nerada bych o ni přišla. V našem baráku se totiž dějou věci. Ve sklepě si schovávám hebla, které se mi nevlezou do kvartýru, nebo je tam nechci, ale zase vyhodit je, na to je času dost vždycky. Tak jsem tam při stěhování ukryla i kvalitní stojací lampu polské provenience a něco jako křišťálový lustr (vůbec nevím, kde jsem ho vzala, páč byl hrozný). O to nic, ty věci za moc nestály. Ale byly moje! A poslyšte, jaké jsou náhodičky. To, že se u nás ve sklepě krade, to bych pochopila, to se ostatně děje kdekoliv. Kdyby tam někdo vlez v noci a ukrad, co není pevně přikurtované, taky chápu. Jenže: nedávno tahle v neděli se vracím z nákupu, slunečný den se chýlil k poledni, našlápnu na schody, že vylezu do svého patra... a ze spodu, od sklepa, vidím vycházet skupinku státem hájených snědokožců, každý z nich něco nesl a radostně přitom debatovali. Jak po těchto lidech fakt nejsem zvyklá koukat, koutkem oka jsem postřehla cosi, co mě zaujalo: sakra! Moje lampa! A za ním kolega nese cosi třpytivého, zářivého... můj lustr! A další nesl nějaké krabice a další - moji jedli! Tak to teda ne. I když byli čtyři a tím pádem v přesile, ta jedle mě dožrala. Tak jsem jim zastoupila cestu a říkám - kampak to nesete? Že prý domů. A... to je vaše? Kroutili se a odpověď byla nejistá... a čí by to bylo? Tak jsem jim vysvětlila, že je to moje, z mého sklepa. A ať mi to tam okamžitě vrátí. Tak na tento požadavek mi bylo řečeno, že tak to teda ne, páč co je jejich tak to nebudou nikomu vracet, víme? Chvíli jsme se dohadovali a když jsem řekla, že zavolám policajty, tak se dali na rychlý ústup i s kontrabandem. Ten poslední, se stromem, měl ústup ztížený kvůli objemnému břemenu, tak jsem ho chytla za špinavý flígr a tu jedli mu vyrvala z pracek. Zůstala mu jen jedna větev. Doma jsem jedli hodila do vany a nechala ji tam půl dne odpočívat. Poté jsem zjistila, že je trošku víc oškubaná, ale když ji postavím nějak tak chytře ke stěně, nikdo nic nepozná. Ještě pár vánoc by teda mohla vydržet, holka ztepilá.

No a ty ostatní hebla... čert vem lustr i s lampou. Stejně bych to asi brzo vyhodila, tak mi četa ušetřila práci. Akorát se mi zdá, že ty polské šmejdy docela často vyhazovaly pojistky... tak ať si s tím chlapci užijou hezké zimní večery!

KLUB NÁROČNÉHO DIVÁKA

V sobotu ráno jsme s Janou rozlepily oči a že si něco pustíme v bedně, aby nás to probralo. Záměr se ale nezdařil, páč bedna z neznámých důvodů stávkovala. Tak jsme to zkusily s internetem,ale dostavil se naprosto stejný výsledek... patrně někde někdo překopl kabílek...

 

Nuž, jaká pomoc, hodila jsem na sebe nový obličej a výběhové tepláky a sběhla k sousedovi se optat, jak že jsou na tom oni. Thanks God, byli stejně, jako já, jinak bych musela při víkendu shánět nějaké opraváře. Tak jsme svorně zanadávali na systém a když už jsem jim vtrhla do kvartýru, tak jsem od nich aspoň vymámila pár dvd, ať máme s Janou po ránu co dělat, než se zmátoříme k normálnímu životu.

 

Mezi filmama se nacházeli i Účastníci zájezdu. Slyšela jsem, že je to docela stupidní blbost, ale v tom případě jsem já stupidní blbec, páč mě to chytlo natolik, že jsem si ten film v sobotu pouštěla čtyřikrát a v neděli ještě dvakrát....

 

Pěkně jsem si vytyčila trasu: obývák - kuchyň - balkón. V obýváku byl hlavní stan, na balkón jsem si chodila zapálit a z kuchyně jsem si nosila průběžně proviant, páč jsem dostala hlad jak polský zájezd. Že jsem se ale nachodila! Ještě, že mám tak malý kvartýr, na druhou stranu, mírný monotónní pohyb mi možná pomohl od toho, abych nedopadla jako hlavní hrdinka zmíněného filmu cestou autobusem. Můj raut začal cornflakesama, pokračoval přes jogurty, pak nabral směr toasty a pak přituhlo, páč došlo na zmrzlinu z mrazáku, co tam ležela nějaký ten rok a už měla i podivnou konzistenci, z kredence se dokonce vylouply oplatky původu neznámého... nakonec jsem ležela na gauči jak chcíplý černý pes co sežral dort pejskovi a kočičce...

 

Ale co, dneska si je dám klidně zase! Zájezďáky. Spravili mi totiž krásně náladu a trošku i pohled na lidi a na sebe. Díky, zájezde!

 

P.S. I když jste mi teda trošku zkazili žaludek...

KDYŽ SE SPUSTÍ FENA

Zklamala jsem. A docela je mi to líto. Páč jsem dneska nikam nejela. Ráno jsem vstanula v 6 při rachotu budíku, zjistila, že nemůžu otevřít oči a dám si ještě 5 minut... po těch jako 5 minutách jsem se probudila a zjistila, že zatímco jsem dospávala, uběhla hodina a ten svůj vlak už zcela jistě nestihnu...

 

Včera žádná velká divočina nebyla. S Janou jsme  bouchly jedno šáňo, dozobaly ty brambůrky a vyrazily do ulic. Musím však  říct, že velká zábava se nekonala, ve městě jsme si daly jen pár drinků, okoukly místní lokály, v baru vypotily s jasným záměrem nějaké kila, a to proto, abychom se mohly po návratu domů hezky nadlábnout a ve dvě ráno jsme to zabodly.  

 

Jeden zážitek ale mám. A to, když nám kámoš líčil trampoty s jejich rhodeskou ridgebeckovou.

 

Ta, když měla své dny, byla vybavena regulerní pemprskou a ponechána doma svému osudu. Volání divočiny však bylo silnější a ona prchla nějakou skulinou ve vratech a jala se s bílou prdelí běhat po návsi. Jaké bylo kámošovo překvapení, když se vrátil z práce do rodné vsi a dozvěděl se, že po obci běhá hodně divný pes s plínou. Pojal podezření a doma si je taky potvrdil. Čuba v tahu! Vyrazil ji hledat, ovšem po několika hodinách marného počínání se vrátil domů. Čubička seděla způsobně na zápraží i s pemprskou. Jenže: když se zvedla, aby páníčka přivítala... na prdeli měla vyhryzanou díru! Mazec. Bylo jasné, že tu díru si sama na prdeli nevyhryzala a že to je dílo nějakého psího nápadníka. A .... nezůstalo jen u hryzání, že ano. Hezky si to užili, tak bylo třeba hledat záchranu u veterináře...

 

S psama jsou fakt trampoty... tak jen doufám, že mě tohle s mou fenečkou nepotká. Páč tak malé pemprsky ani nejsou, tak aby jí nějaký čokl neuhryzl rovnou celou prdel!

ZASLOUŽENÁ ODMĚNA

Ano, přátelé, je to tady.

 

Moje strategie se vyplatila. Až hoří koudel za patama, až v té chvíli se toho nejvíc zvládne. Ve škole jsem byla superlativní. To znamená, že SU PERLA (pro ty, kdo znají pana Kaplana, co má pořád třídu rád). Jo! Dopadlo to dobře a je opět důvod k hezké, malé, téměř rodinné  oslavičce!

 

Chvilku jsem teda nad náplní dnešního večera váhala, sic jakousi odměnu zasloužím, ale páč jsem trošku utahaná ze svého známkovaného výkonu, docela jsem si chtěla podarovat ležing na otománu. Jenže: když jsem Janě kólnula ten good message o škole a následný plán hodný staré lenory, volala mi zpátky a hezky mě zdrbala, že jí v poslední době nejsem ochotná věnovat ani pitomý pátek, když už přes týden je po mě jak po žabě. A tak to jsem se v hloubi duše zastyděla a teda něco vykoumáme.

 

No jak to teda vypadá? Lahve v ledničce se chladí, brambůrek ja tak půl pytlíku, páč cestou ze školy mě chytl hlad a nic kloudného už tam neměli, než ty čipsíky...i když mi teda po nich nebývá echt a už cosi cítím... no, uvidíme. Druhá půlka je na Janě. Ve dvou se to lépe táhne a já se ráda rozdělím  .

 

Bad message je na druhou stranu je ovšem ten, že zítra opět vstávám velmi záhy, páč jsem se rozhodla jet zase navštívit svého starého tetouška. Vánoce se blíží a kdoví, zda se tam ještě do té doby dostanu.

 

Život je boj. Náročný. Ale vzhledem k tomu, že jednou, a třeba už zítra, nebude, je třeba být akční. A taky to znamená v rámci možností stýkat se s lidma, kteří pro nás hodně znamenají.

 

Tak přátelé, vzhůru do akce!

JE MI SQĚLE - ZATÍM...

Krásný den!

Dneska jsem se konečně vyspala! Šla jsem totiž do sebe a vzala si na dnešek volno. Jako abych se zodpovědně připravila na zítřejší den D, kdy zúročím své nabyté zkušenosti pro úspěšné absolvování zkoušky. Zítra ve 3 prosím držet palce.

Včera večer jsem ještě nečekaně zašla na čajík s Janou a s Ním.

Cítila jsem se docela mizerně, spánkový deficit a únava udělaly své a v putyce jsem to párkrát nenápadně rozdýchávala. Pak mi byl doporučen a následně doručen jeden panáček, tak jsem ho zlehka popíjela a pomohlo to. Krevní oběh se rozběhl tím správným směrem a i plíce zafungovaly podle doktorských knih. Jana dávala k lepšímu historky ze svého života, takže o zábavu nebyla nouze a nemít za sebou dva schody a tím riziko rozbité hlavy po pádu ze židle naznak, válím se chvílema pod stolem.

O půlnoci jsem to zabodli věrni heslu že v nejlepším je třeba přestat a šli domů.

Ráno mě v posteli vedle Něho čekal jeden malinkatý, ovšem těžce nadržený a žárlivý pejsek (teda fenečka!). Jasně, psíci mají taky své potřeby, ale proč místo tvora své rasy volí moji nohu, to teda fakt nevím.... Dostala akorát po prdeli, psí holčička a pak se musela spokojit s tím, že na nás zpoza peřiny valila svoje obrovské oči a občas přiskočila, aby někomu olízla nos nebo ucho... hezký začátek dne (v poledne).

A už končím páč škola volá. Doufám, že celý den budu stejně v pohodě... Nazdar.

JAK TO DOPADLO S HVĚZDAMA

Dneska poránu mi bylo nevalně.

Včera se mi totiž při pondělku podařil fakt husarský kousek. Jak jsem psala včera, co mi radí hvězdy, tak na ty jejich rady jsem měla našlápnulo k činu, ale skutek utek (to je dobře, volám nyní!! DÍKY DÍKY DÍKY!!).

Místo toho jsem se ze zoufalství a s toužebným přáním klidnit své emoce mírně podroušila už asi v 8 hodin večer, takže následné hodiny utekly vskutku rozverně... nějakou tu hodku po půlnoci jsem se pod rouškou milosrdné tmy, páč jsem měla vlasy jak když střelí do vrabců a oči jak pracovník odpichu u vysoké pece, odplížila domů a zaujala jsem místo na svém otománu. Dneska jako důsledek celé vydařené akce dušička v peří a žaludek na vodě. A dobře mi tak.

Ale postupně se stabilizuju, páč práce léčí a nemám čas se příliš zabývat nepodstatnýma věcma.

Navíc - leze slunko! No, kdo by se neusmíval! Konec listopádu a počasí aprílové!

A máme tady úterní trefnou chvilku poezie:

Poslouchejte mladý pane, od Buchlova vítr vane,

po obloze slunce leze, brzy budou suché meze!

CO ŘÍKAJÍ HVĚZDY

Dneska mám hodně zajímavý horoskop.

Blíží se chvíle v běhu dne, kdy pocítím, že se mě jakýsi tajemný člověk snaží manipulovat tak, aby mě ovládnul! Varování od hvězd zní, že si musím dát majzla, páč se nejedná o žádné tajemné síly, je to jen nepěkné využívání mojí naivity v peněžních nebo osobních otázkách! Mankote. Tak mě se týkají pravděpodobně ty osobní otázky. Páč peníze a strach jsem nikdy neměla. Zato naivní jsem až až.

A pozor, další rada pro dnešní den: prý mám raději rozvíjet svůj nový a krásný milostný vztah a pak budu mít neskonale příjemný pocit! Jakýžeto vztah? Milostný? A ještě nový? Jak NOVÝ? Možná mi něco uniklo....

Ovšem, taky je možné, že jedno s druhým souvisí. A v tom případě nic rozvíjet nebudu a aspoň zabiju dvě mouchy jednou ranou.

Vyhnu se otevřené zlomenině srdečního svalu a ušetřím nervy a plácačku.

TEN SEN UŽ NECHCI!

V noci jsem se probudila zbrocená potem... zase se mi zdálo o fishpicniku! Nejsilnější zážitek z letošní dovolené.. a docela častno se mi vrací.

Mám smůlu. Kdykoliv někam jedu s maminou (což je výjimečně), tak se mi podaří nějaký fakt vypečený kousek..

Takže letos  jsem s maminou vyrazila na dovolenou do Chorvatska. Poprvé a myslím, že i naposledy. Konal se tam jistého dne výlet lodí na fishpicnik.

Čeští turisté chtiví zážitků si zaplatili pár set kun, ráno nás svezl nějaký taxik na místo výjezdu lodi a vyrazili jsme. Mě na čele zároveň vyrazil smrtelný pot. Mám totiž strach z vody. Hluboké a moře vody... mám v živé paměti, jak jsem se ve čtvrté třídě v povinném plavání přiutopila v bazénu a když už jsem polykala andělíčky, tak mě vylovil plavčík s nějakou dlouhou tyčí... takže plavu jen, kam dosáhnu, dál už nestačím dechem, páč mám úzkostné stavy. No a najednou loď, kolem kam se podíváš vody (krom pevniny za náma, of course), pod náma taky spousta vody, navíc se loď houpe... mořská nemoc na obzoru... POTOPÍME SE! UTOPÍME SE! POBLIJU SE! Zvedl se mi žaludek, zezelenala jsem, mamina si toho všimla a hbitě nabídla pomocnou ruku. S medrinem. Odhadla jsem svůj aktuální stav na dva kousky. Po chvíli medrin navodil ten správný stav a já se začala kochat výhledem na moře, na vlnky za lodí, na modré nebe... tu pohodu mi kazil jen jeden z polských turistů, co přistoupili na další zastávce a on si sedl na palubu nade mnou, nohy měl v úrovni mého obličeje a ON SE ZUL... mořský fén mi zavál ten odér přímo pod nos a já bleskem měnila místo, páč na tohle byl i medrin krátký...

Asi po hodině jsme dorazili na Brač, místo konání velkolepé rybí žranice. Dostali jsme od kapitána dvouhodinový rozchod! To, že je to docela k ničemu jsme pochopili, když jsme po půlhodině obešli celou turisticky atraktivní část Brače, čítající jedinou cukrárnu a jedinou prodejnu suvenýrů a rychlým krokem se odebrali k putyce, ve které byl plánovaný piknik. Do jeho zahájení zbývalo půldruhé hodiny, tak jsme si dali něco k pití a čekali. Majitel knajpy byl kamarádíček s těma loďařema a měli to pěkně vymyšlené, aby jim tam čeští a polští tatrmani udělali tržbu, než nasytí naše hladové žaludky mřenkama.

No, už se mi z hlavy trošku vykouřil ten medrin, tak jsem si dala malé pivo a konečně nastal ten kýžený okamžik! Kuchaři grilovali ryby, nalévali víno suché jak drn a s ničím z toho nešetřili. Na medrin jsem úplně zapomněla a víc než na ryby jsem se zaměřila na ten mok. Jasně, když jsem si to zaplatila, tak to tam přece nenechám! A pěkně rychle, ať nám to někdo nesežere a nevypije... rychlost byla namístě. Páč velmi záhy bylo po žranici. Stoly zely prázdnotou, zůstaly tam jen vysosané džbány a  talíře s rybíma páteřema, které kuchař s uměleckým výrazem  ve tváři a pózou Harapese  házel rackům a nechával se přitom fotit turistama.

Nachýlil se čas odjezdu. Bárka byla přistavena, tak jsme do ní za všeobecného veselí a hlaholu nastoupili a odrazili na zpáteční cestu... už v té chvíli jsem cítila, že se mnou není něco v pořádku. S otupělým výrazem jsem se koukala na ty vlnky za lodí, ty se mi začly před očima rozmazávat a pak i mizet a pak mi najednou cosi zablikalo v hlavě a nevím vůbec nic... vybavuju si až chvilku, kdy jsme vystupovali z lodi a pak zase tma... a pak jsem najednou v moři s Peťou, kámoškou z Ostravy, co na tom byla podobně jako já, koupeme se nahoře bez... (nevím, jestli mi ty plavky uplavaly, nebo jsem je ztratila, ale fakt už jsem je nikdy neviděla...) plaveme DALEKO, najednou mi to vůbec nevadí, strach z vody se utopil v jednom z těch džbánů vína...někde v moři mi sjedou z hlavy sluneční brýle, které mám švihácky nasazené na hlavě... a pak vidím, jak mi z prostředníčku sklouzne stříbrný prsten, a já se pro něj úplně samozřejmě potápím do hloubky... no ale tak dost. To už mě trošku probralo a vyštrachala jsem se z moře. Tady mé vědomé vzpomínky opět končí. Další osvícení přichází ve chvíli, kdy se proberu na posteli v apartmánu, nevím, co je za den, co se stalo, kde jsem byla, ale je mi hrozně zle, tak se letím pocelovat se záchodovou mísou a fakt nevím, co dřív pude... pak do pokoje vstoupí s vyčítavým výrazem mamina a že je čas večeře.. ááááá POMÓC!!! Skoro nestihnu doběhnout znovu na záchod... je mi jak psovi, ale není zbytí, než poslouchat máminy řeči, hraju si na hrdinu a ploužím se na tu večeři.. krok rázný to není v žádném případě, naopak můžu směle říct, že ji mám dosud jak z praku... ovšem v restauraci do mě vjede nevídaná energie: sice nejím a nepiju, zato rozdávám usměvy a z vlastní iniciativy zapřádám hovor s německým manželským párem. Nevím, o čem, páč v té době jsem byla u páté lekce němčiny pro samouky. Oba se na mě smějí a já vesele konverzuju (druhý den si vzpomenu leda tak na guten tag a oni nechápou, proč se s nima už nebavím...).

Po návratu do apartmánu se dovídám, jak mě a Péťu mamina doslova s nasazením života vyvlekla z moře, dovlekla na pokoje, rozhodila do postelí, přistavila kýble... Hanba mě fackuje.

Později zjišťuju taky ztráty, které tedy čítají horní díl plavek, sluneční brýle a stříbrný prsten...

Ale za to může ten medrin, mami! No, ještěže to mám na co svést... a doufám, že poté, co jsem to tady vykecala, už mě sny na fishpicknik přestanou pronásledovat!

ZPRAVODAJSTVÍ

Tak copak máme nového?

Monokl se pomalu ztrácí, posledního žlutého mohykána zaplácávám fialovýma očníma stínama, takže by ho málokdo postřehl... snad jen při detailním bližším ohledání. A jedna dobrá zpráva: kamarádka rýma je definitivně v pánu... ale stýskat se mi po ní fakt nebude!

V přestávce na jídlo a oddech koukám takhle z okna, najednou se zasním a přicházejí vidiny - snad projev týdenní nevyspalosti: Připadá mi, že je pátek a konec týdne a JARO!!! Hezká iluze. A on zatím sedmnáctý listopad! Před 17 lety jsme byli jak chřestýši, chrastili jsme klíčema místo ocásku, dneska však musím konstatovat, že ve mně začínají spíš chřestit kosti. Pěkně občas v koleně...(no a co, moje kámošce říkáme Chřestýš od 8. třídy a Vendelín jí říká Kostěj nesmrtelný...).

No takže před náma jsou tři dni volna a já se těším, jak po náročném nespavém týdnu konečně spočinu v náručí spánku! Sliby se slibujou, blázni se radujou. Takže tady pozor: Radši se moc těšit nebudu, páč vím, jak dopadají akce, na které se člověk hodně ale hodně těší... většinou pěkně na levačku. No, mimochodem... pořád tak nějak nevěřím, že příští pátek mám dělat zkoušku ve škole! Nějak to moje vědomí odmítá přijmout... ale je to tak. A tak to bude. Potěš Pánbů...

SKORO JAK OBĚŤ DOMÁCÍHO NÁSILÍ

To vstávání bylo fakt kruté, ale zase mě to nakoplo po docela dlouhé době udělat doma generální úklid. Konečně jsem ostříhala muškáty na okně, na které jsem při prvních mrazech a sněhu úplně zapomněla a onehdá, když jsem se vracela domů, můj zrak utkvěl na jednom z oken baráku, nevěřícně jsem se koukala, co za plazivé rostliny barvy pochcané slámy si kdosi vysadí do truhlíku.. až mi docvaklo, že to okno je moje a takhle se tváří rostliny, které zapomenete před zimou uklidit na suché a teplé místo. Odsunula jsem gauč, což často nedělám, páč je hrozně těžký a většinou se mi s ním nechce verglovat, a za ním se objevily netušené poklady čítající horu papírků od bonbónů, čokolád, dokonce pár ohlodaných sušenek, kterými kdosi pohrdl a cosi, co vypadalo jako šprcka.. ale při bližším ohledání to nebyla to šprcka... přemýšlela jsem o původu tohoto domácího bohatství... a o tom, že někdo asi dostane velmi brzo na prdel....

Vypadá to tu jak u cizích! Úplně nový, čistý byt, leskne se a voní... zakonzervovat se to bohužel nedá, takže uvídíme zítra... no, možná ještě dneska večer...

Vyrážím k ségře. Vrátila se z Brna, budu mít zpátky kacabajku a návdavkem možná permanentně nabarvené obočí. Páč vím, že čas je drahý, hledám způsoby, jak ho ušetřit a tohle je jeden z nich. Ať nemusím před špíglem tak dlouho tajtrlíkovat. Jo, mimochodem, včera večer jsem zjistila, že mám na levém oku - spíš víčku - pěkné móňo... to mě vyděsilo. Nejsem si vědoma, že by mi někdo pod rouškou noci jednu natáh... ale pak jsem si uvědomila, že před pár dny jsem se hlavou nechtě drsně srazila s Té, ale rána byla vedená do obočí, nikoliv do oka... tak nevím, kde se to tak vybarvilo a hlavně se divím, že jsem si toho dřív nevšimla... a sakra... jdu barvit to obočí, dotazy budou patrně nepříjemné... ještě že mě už roky nemá kdo tlouct, těžko bych přesvědčovala, že jsem se nestala obětí domácího násilí...

A JITRA JSOU ZDE TICHÁ...

Tak to teda rozhodně ne.

Včera jsem šla spát s tím, že ráno nevstanu dřív jak v 10 hodin. A nikdo a nic mi to nezmaří. No. Takže v půl osmé jsem v polospánku zaslechla zvuky, které rozhodně nepřísluší dobrému ránu a postupnému nenáročnému víkendovému vstávání. Rozlepila jsem  nejdřív jedno oko, pak druhé a pak už je nezavřela. Za prvé: mám pod okny kontejnery na tříděný odpad. Zrovna ten na sklo barevné i čiré... Kterýsi magor si v nedělním jitru přivstal a ten  kontík začal krmit celou baterií skla. Možná dvěma...  Za druhé: za kontíkem je ohrada a hned za ní hřiště. Fotbalové. Mám na něj výhled ze svého okna. A tam se patrně dnes odehraje nějaký regionálně významný zápas! Od půl osmé začali pouštět hudbu, co pamatuje několik desítek let, do éteru, aby nalákali nějaký ten staff a čumily a hrajou a hrajou.... Žádní fotbalisti zatím v dohledu, jen pod deštníkama stojí na ochozech pár desítek diváků, které se dosud podařilo přitáhnout Michalu Davidovi a Modern Talking, co vyřvávají z repráků... hrůza. Vesnická pouť nebo komediantská budka se můžou jít směle vycpat...  a tady já musím bydlet... Tiše, ale zoufale jsem zalkala do peřiny. Vidím to takhle: UŽ NIKDY SE POŘÁDNĚ NEVYSPÍM! Přes týden se mi to nikdy nepodaří a víkendy jsou taky ztracené...

PODIVNÝ KRÁM...

V čase oběda se sunu ke kompu něco málo písnout... v čase oběda zásadně neobědvám, obědvám - li kdy vůbec.

No řeknu vám, jsem docela zklamaná těma včerejšíma nákupama... peníze, co jsem měla na dárky, zůstaly pěkně do foroty, páč tam neměli nic, co by stálo za jejich vytáhnutí z prkenice. Koupila jsem jenom víno, které se nikdy neztratí, slané mandličky, brambůrky a pár vitamínových bomb jako grepíky a mandarinky. A to jsem ve špáru s Hanou pobyla hezké 3 hodinky našeho života... kdybych vyběhla u nás do Kauflandu, tak mám za půl hodky vymalováno i s cestama.

Jenže Hanča si chtěla koupit knihovničku ve skandinávském nábytku. No... nakonec... řekla jsem si, že by nebylo  od věci nějaké nové heblo do mojí kuchyně, páč tam mám hodně málo místa a jen čekám, kdy se linka ze zdi utrhne a pěkně mě pošle pod kytky... tak jsme to šly okouknout. Tedy nevím, co si kdo představí pod pojmem skandinávský nábytek, já osobně třeba betelné postele a skříně z masívu, ne zrovna levné, ale zato kvalitní a fakt supr. Ovšem! Toho, co jsem uvedla jako mou představu o skandinávském nábytku, tam měli hodně hodně poskrovnu. Zbytek prodejny zaujímaly kusy z lamina, vesměs ve slevě a bylo to HROZNÉ! Osobně - nic proti laminu. Ale proč se do háje tváří jako že je někde od Islandu??? No ne? Do kuchyně bych nějakou skříňku z lamina klidně šoupla -ovšem v žádném případě ne z tohoto kšeftu. Páč navíc prodavačka byla příjemná jak osina v prdeli, vykecávala se u pultíku s nějakou kámoškou a vůbec ji nenapadlo kupříkladu přijít za náma, usmát se a zeptat se, co bychom chtěli...A TO JSME TAM BYLI JEDINÍ ZÁKAZNÍCI! Tak Hanča pěkně vždycky si udělala kolečko po prodejně, mrkla, co by tak jako stálo za to a hezky šupajdila za ní. Ta relevantní osoba přišla, podívala se, o co je interest, zase se odnesla k pultu podívat se, jestli to je skladem, zavolala že tedy NENÍ a zase usedla do kukaně. Tak jsme obkroužili celý obchod. Mohla říct zrovna, co nemají, protože toho, co měli, bylo fakt poskrovnu...hodně divný přístup... Radši jsem se vzdálila, páč tohle na mě není, paní bych asi řekla něco docela nelichotivého a nechtěla jsem jí kazit vidinu víkendu. Ale Hana nakonec bábě ten kšeft udělala, zakoupila totiž hned dvě hebla z lamina. Sice ve slevě, ale kšeft je kšeft. V nábytku budou vánoční prémie... ovšem já bych si tam nekoupila nic. Ani desku na maso, kdyby ji tam prodávali. Kvůli té osobě, co si říká prodavačka. Nejsem totiž hlupák, svoje prachy utratím tam, kde se mi bude líbit. PROTOŽE JEDINĚ KDYŽ MAJÍ HLUPÁCI PRACHY, TAK MAJÍ NĚKTEŘÍ KRAMÁŘI ODBYT...