úterý 22. listopadu 2011

VYDAŘENÁ REKLAMACE II.

Obchod vietnamského spoluobčana. Zboží všeho druhu.

Vlezu tam, páč vždycky něco koupím. Minimálně o pár kaček levnější jar na nádobí nebo kondicionér na vlasy.

Lála se hrabe v sekci potřeb pro kutily. Konečně něco nalézá. Gumicuk! Mě, do té doby neznámá věc, nachází svůj význam. Třicet korun za to chce chlapec vietnamský, platíme a spokojeně se ubíráme do baráku.

Gumicuk je potřebná věc k upevňování jakéhokoliv nákladu kamkoliv. Má na obou koncích jakési výmysly k upevnění a jinak je celý z gumy, takže pruží.. teda většinou.

Tenhle gumicuk se při natáhnutí ani nehnul. Zachoval dekórum a svou původní délku. Čili guma buď:

- zteřela,

- nebo tam nikdy nebyla.

Co s tim? Lála opět nasedá na bajka a vyráží kup reklamovat. Po chvíli se vrací a vítězoslavně mává čímsi kovovým.. vzali mi to! Ale prachy jsem nechtěl! Vzal jsem si pájku!

Pájku…

Jdu se raději  koukat na televizi.

Lála se zaujetím hledá kus tavného kovu, aby novou pájku vyzkoušel. Vždycky jsem chtěl pájet… slyším ho.

To je divné.. ta pájka nemá žádný vypínač.. to se jenom tak strčí do zásuvky… slyším hlášení z kuchyně.

Chvíli je ticho, jen chrastí tavný kov a hrot nové pájky.

… pak se ozve rána a televize zhasne…

Ty vole… slyším hlesnou Lálu. On mi ten konec pájky vystřelil…a pááááááááááálííííííí…

Takže suma sumárum:

1.) Pájka na hovno,

2.) Vyhozená elektrika,

3.) Vypálená díra v kuchyňské lince.

 

No eště že to nešlo do oka.

VYDAŘENÁ REKLAMACE

Alfu jsem přejmenovala na Lálu, kdoví, proč.. páč si možná rád zpívá, nebo co.

Takže s Lálou jsme vyrazili na nákupy… jeho jsem poslala sehnat nějakou nezbytnost a já jsem vyrazila na nezbytnosti do mé oblíbené drogerky.

Měli v akci nějakou tu vůni do pokoje. Fukar Brís, či co. Občas to foukne do místnosti libou vůni.  Místo 250 jen 180. No nekup to.

Hodila jsem krabičku do košíku a hybaj do baráku. Lála, starý hulič, má byt zamořený nikotinem. Brís se zdál být dobrou volbou do chvíle, než jsem zjistila, že jsem si donesla korpus fukaru, rovněž baterii, která měla být součástí balení, ovšem bez další, nikoli nepodstatné součásti, teda bombičky s vonnou esencí. Špatné denní rozpoložení přispělo k tomu, že jsem byla na pokraji zhroucení. Taková škoda! A já hňup jsem si v obchodě nezkontrolovala, jestli je kýžený balíček kompletní! A aby toho nebylo málo, Lála po příchodu domů zjistil, že ve skříni se ukrývají dva podobné avšak prázdné fukary, čekající pouze na náhradní náplň, aby mohly konat své dílo… Vyhodila jsem prachy tam, kde nejsou okna!!

Hodný Lála, když mě viděl, osedlal bajka, popadnul brís a že to zkusí reklamovat. Účtenku jsem chytře hned po nákupu vyhodila, takže na dobré slovo. Vrátil se po půl hodině. Šťastný výraz ve tváři dával tušit, že jeho mise se neminula úspěchem.

Vrátili mu prachy a za ně koupil jinou náplň do starého fukaru, který doma našel. Zapnuli jsme stroje a blaženě vdechovali svěží vzduch. V mlžném odéru můj zrak padl na účtenku z obchodu, kde proběhla směna… vrácená částka 220,- Kč…

„Kdes byl tu vůni reklamovat??“

„No kde, v Kauflandu přece!“

„V kauflandu??? Tam jsem přece vůbec nebyla! Já to koupila v drogerce!!!“

Kuš.

A druhý den mám maila.

Hádej, co jsem našel pod sedadlem v autě??

Bombičku.

čtvrtek 11. srpna 2011

ROZHODOVÁNÍ

Kde jsou ty časy, kdy jsem trávila poklidné večery u netu a zapisovala příběhy, u kterých jsem se uchechtávala se sklenkou vína.

Hurónské akce do časných ranních hodin. Trmácení se po třech hodinách spánku do kolbenky. Jo, život se změnil. Třešně už nezrajou, jako kdysi. Kolbenka, družka moje věrná, mele z posledního. Ještě ji čeká rok života. Pak splyne s jinou kolbenkou, ale už se jí nikdy nebude takhle říkat. A já tam asi nebudu.

Těžká doba si žádá změnu. Zatím pořád zahřívám židli, či spíše židle – ne tak kvůli velkému zadku, ale spíše velkému vytížení;-) v kolbence, ale nové obzory se otevírají a já se jim nějak extra nebráním.

Nejprve se pro mě otevřely brány realit.

Nabídka dohozená kolegyní se zdála býti lákavou. Malování astronomických výdělků a růžové perspektivy makléřiny ze mě udělaly potenciálního dravce na poli realit. Absolvovala jsem nějaké školení a zkontaktovala pár lidí. Většinou mi bylo odpovědí: my žádnou realitku nechceme! Nedala jsem se odradit a zkoušela to dál. Sorry, ale všechny mé další pokusy o náběr kvalitní nemovitosti skončily tam, kde nejsou a nikdy nebyly okna.. ;-). A poslední rána pro mé odhodlání byla, když mi pár souputníků přiznalo, že za půl roku jejich makléřského působení se jim podařilo stěží nabrat pár rozpadlých kuč, z nichž se jim nepodařilo žádnou prodat a jediným výsledkem jejich podnikání byly náklady za reklamu, provoz a platby frančízantovi.. Poslední zbytky entuziasmu mi vzal fakt, že na každém rohu visí billboard s vysmátým makléřem a několik mých přátel se prodeji realit věnuje. Méně či ještě míň úspěšně.  Tehdy jsem vzdala myšlenku na realitní dráhu.

Okolnosti nás k tomu někdy přitlačí. Musela jsem si potupně přiznat, že nejsem pravý obchodník a neumím plamenně hovořit k potenciálním zákazníkům. Náboráři by řekli, že je to moje chyba. Ať. Tedy prodej baráků přenechávám jiným a smiřuju se s tím, že bavorákem asi nikdy jezdit nebudu.

Baráky se mě ale pustit nechtějí.

Všude kolem řádí krysa a práce prý není. Pracáky praskají ve švech a pracovní nabídky nepřicházejí. Nu, jak komu…

Další nabídka přišla opět z oblasti realit. Nikoliv nechat se zapřáhnout na své vlastní triko a sypat jiným, nýbrž být v pozici zaměstnance. Jiná firma, stejné město. Podmínky, o nichž se mi v kolbence ani nesnilo. Tedy, abych uvedla na pravou míru, snilo. A marně. Má to ale háček… Spíše hák.. chtějí po mě nástup od října. To nestihnu, leda bych překopala zákoník práce. Nevím, zda mě šéf na dohodu pustí a ani nevím, zda nechci s kolbenkou dojít do posledního dechu. Měla jsem se narodit v Japonsku, páč jsem stejně jako japončíci loajální k práci (i když skočit z okna kvůli vyhození z práce je podle mě fakt blbost;-). Možná až nezdravě.

Do úterka mám čas na rozmyšlenou. Ovšem, nesmím zapomenout, že ten, co chvíli stál, už stojí opodál. A týká se to nejen exmanžela, ale i nabídek práce.

pondělí 21. března 2011

KDE TO, KUA, VLASTNĚ BYDLÍM???

Termín zahájení sčítání lidu klepe na dveře, takže i já jsem si vyrazila z kolbenky dříve, abych stihla na poště převzít veledůležité formuláře.

Sčítací komisařka číslo xy navštívila mé bydliště již dvakrát, bohužel však v čase, kdy je člověk obvykle v práci, takže mi nechala lístek, ať si vyzvednu laskavě formuláře na kontaktním místě. Proč ne, myslím si. Aspoň se nemusím zdržovat, vemu papír a pak to vyplním na netu.

V půl čtvrté vybíhám z kolbenky a mířím na kontaktní místo. V čekárně jsou čtyři lidi. Vevnitř asi jeden. Čekám. Za deset minut vylézá chlap s lejstrem. Další! Ozve se zevnitř. Tak jde druhý chlap, po něm babka, výrostek s knírkem, další babka.  Půl hodiny v čudu. Babka se souká ze dveří. Další!

Odhodlaně vstupuju dovnitř, v ruce přichystaný průkaz občana.

„Dobrý den, jdu si pro formuláře na sčítání lidu“.

„Sedněte si, to bude na dlouho,“ dí úřednice a hrabe se v hromadě papírů.

Na dlouho.. myslím si.. co je na dlouho? Najít mě podle rodného čísla, zapsat, že mi dává dva cáry papíru…

„Kde bydlíte?“, vyštěkne.

Spořádaně sděluji město a číslo popisné domu.

Baba zahrabe v papírech.

„Číslo vchodu?“

„Nevím. Na co číslo vchodu?“ kroutím hlavou.

„To tady musím napsat, jinak vám to nedám,“ baba zvyšuje hlas. „Tak aspoň číslo bytu,“ dodává smířlivě.

„105,“ usmívám se, nic zlého netuše.

„To není číslo vašeho bytu!“ zvedne hlas.

„Jak není číslo mého bytu??? Vy víte, jaké já mám číslo bytu??“. Začínám se dostávat do varu.

„Takové číslo v tom domě není!“

No to se dozvídám noviny! "Takže já mám na smlouvě o bytu, na inkase, na elvéčku, na všech dokumentech číslo bytu 105 a vy tam to moje číslo nemáte?"

„Tady do toho formuláře se píše jiné číslo,“ poučuje mě baba.

„Jaké jiné číslo?“ zvyšuju hlas tentokrát já.

„Statistici mají jiné číslování!“

A kurva!

"Tak ať si to vypíší statistici sami ne?? Proč se mě vyptávají na můj byt, s mojím číslem a chtějí tam jakési číslo jiné? Svoje???"

Otevírá se mi kudla v kapse. Nechci se hádat. Fakt dneska ne.

„Helejte, dejte mi ty papíry  a já si to vyplním doma na netu sama," natahuju ruku s občanem.

„To nejde! To si tady musím zapsat a pak vám to teprv můžu dát! Jenže když někdo ani nezná číslo vchodu… “ pronáší s úšklebkem.

Nevěřím vlastním uším. „Číslo vchodu, milá paní, po mě NIKDY NIKDO nechtěl! Číslo domu a číslo bytu ano a to jsem vám již sdělila. Takže je mi líto, nic dalšího nevím, takže se asi budete muset obejít bez něj!“

Kudla v kapse se otevírá  o něco víc.

Baba brble. Poslední smířlivý pokus z mé strany. Fakt se nechci hádat.

„Tak jak je to s tím číslem?“ ptám se.

„A v kterém patře bydlíte?“

„V prvním.“

„Kolikátý je váš byt, když vejdete do vchodu?!

„No to už si snad děláte srandu ne?? To zajímá KOHO??? Vím já? Nezajímají mě jiné byty, navíc v baráku, kde je 125 bytů a já mám vědět, kolikátý je ten můj? Z které strany mám počítat??“

„Doprava!“

„Doprava? A proč doprava, když se v tom vchodě dá jít i doleva?? Dobrá tedy, jedem doprava.  Tak to je asi číslo 3, ale vzhledem k tomu, že jsem v prvním patře, tak asi to bude číslo 6.. a vememe – li v úvahu, že se jedná o pavlačák, ve kterém jsou byty na obě strany, doleva i doprava, pak to může být i číslo 11 nebo také číslo 15.. můžete si vybrat! A jinak mám sto pět!!“

„Vy mě vůbec nechápete! To není vaše číslo!“

„Ne, to je totiž vaše číslo!“

Kudle uletělo péro.

Zuřím. Odcházím. Bez pozdravu. Třískám dveřma. 20 minut ztraceného života.

Tak. Nechala jsem se unést. Totální blbostí úředníka, který za to možná tak úplně nemůže. Dostihla mě cypovina největšího kalibru, když už jsem si myslela, že větší nesmysly, než mě v poslední době obklopují v kolbence, mě jen tak nepotkají. How wrong I was!

Absurdistán se opět projevil.

Totálně vyhozené státní peníze. Co státní! Peníze daňových poplatníků! Jiná čísla bytů, čísla vchodů – nač??  Na co, kurva, platíme úředníky na katastru nemovitostí? Je to vůbec k něčemu? Když teď blázen statistik ruku v ruce s pošťákem si vymýšlí numera, jak se jim zlíbí? Jen tak mimochodem, koukám na výpis z katastru nemovitostí, mám tam správné číslo baráku a mám tam číslo bytu. 105. kua, tak jaké číslo bych jim ještě měla dávat?

Tak kdo je tady blázen??

To by mě zajímalo, kde to vlastně těch deset let bydlím... No, musím konstatovat, že velmi pravděpodobně nedostanu svůj list, pokud nezjistím číslo vchodu a bytu. A to se fakt nedá.

To mi poser nohy. To abych si přichystala deset tácků;-).

neděle 6. února 2011

PEYRAC FOREVER

Touha začít žít zdravě po pětatřicátém roku věku začíná přinášet své ovoce;-).

Připomenu si několik historických okamžiků amatérského sportovce, které by měly být zároveň varováním pro ty se stejnými choutkami a chatrnější tělesnou schránkou.

Loni na jaře při sběru proutků na šmigrust se mi podařilo na mirném kopečku přeletět přes řidítka. Zapomněla jsem, jakou sílu mají kotoučové brzdy;-). Hlavu zachránila přilba, koleno dostalo první zásah.

Na inlajnech o několik dní později:

Velkou rychlostí vjíždím do zatáčky. Za ní prudší sjezd. V něm do protisměru dýchavičně stoupají na inlajnech dva souputníci. Evidentně jsou na tom s inlajnovým jezdectvím hůř než já… bohužel, z kopce mají brusle větší rychlost a abych se vyhla přímo na mě mířícímu důchodci, který se mi evidentně vyhnout nehodlá, vrhám se po hlavě na trávník. Krycí manévr zachraňuje palicu, nikoliv však po ní následující koleno a na něm džínové kraťasy. Můj oblíbený sportovní úbor šel do kopru a koleno do obvazu.

Léto vyléčilo všechny rány. Vlastně jedna přibyla. Výklopník na Baťáku, při country zábavě, byl svědkem, jak mi při nočním běhu na WC na všudypřítomném bahýnku poněkud podklouzla noha a do bárky, která byla té noci mým útočištěm, jsem se dobelhala se zkrvaveným kolenem, kvůli kterému jsem nemohla celé léto nosit sukni…

A napadl nám sníh. Takže hurá na snowbord!

Silvestrovskou vyjížďku jsem tu už popisovala. Sotva se otloukané koleno trochu probralo k životu, dostalo stahovačku a chránič a vyrazila jsem znovu. Tentokrát byl boční náraz mírný, ovšem do systematicky  pochroumávaného kolena dostačující. Dokonce jsem s otokem vyrazila na ortopedii, kde mi bylo sděleno, že zlomenina žádná, voda v koleni taky ne a na ten mírný otok by mi dali ortézu, ale akorát není skladem;-). Takže jsem si koupila nové chrániče a vyrazila opět na bílé pláně. Další pád na koleno ztlumil kvalitnější chránič a otok do rána zázračně zmizel. Zato nemůžu skoro hýbat pravou rukou v rameni. Patrně natáhlý sval z vleku;-).

Zem to vytáhne, opakuju si furt dokola omletou povídačku optimististů, co jsou dávno pod drnem. Mažu to ibuhepou a další týden vyrážím opět  trénovat své snowboardové umění.

Je teplá noc a hezky větrno. Čerstvý noční vzduch se opírá do kapuce a já bravurně vyjíždím na kotvě na pahorek a libuju si v tom, že jízda na vleku mi oproti předchozímu roku jde. Připínám prkno a dřív, než chci, se to nějako samo rozjíždí na nástupní plochu… prrr malá! Snažím se máváním rukama zbrzdit rychlé sportovní náčiní. Malá jaksi  nezastavuje a já se najednou překvapeně usmívám. Dobrý. Nic to není! Prkno jak neřízená střela však nabírá na rychlosti a v dalším okamžiku mi zamrzá úsměv na rtech. Vyrostla přede mnou malá terénní nerovnost, prkno se vřítí  přímo na ni, já nestihnu včas správně zahranit, přichází výstavní zásek a díky fyzikálním zákonitostem sebou prásknu jak žehlicí prkno… dopad na hrudník mi skoro vyráží dech a div ne i nově spravený zub;-). Hlavu zachránila pouze terénní prohlubeň za hrbolem, kam mi elegantně odletěly brýle, švihácky nasazené na přilbu… Hodila jsem tam výstavního tygra.

Hrabu se z ďolíku, nemůžu pořádně dýchat, bolí mě žebra a do očí se derou slzy. Navíc mám na sebe vztek, že už mi není dvacet, jsem sportovní antitalent a dělám ze sebe tady geroja a nejradší bych se sebrala, prkno hodila do závalu a šla si sednout do té hospody, kde mě svého času taky ošlehávaly větry. Ovšem, jen ty kavárenské.

Skřípu zubama a z posledních sil se zase hrabu na vlek. Pár jízd a už mi to zase jde. Několik Alfových připomínek a už se mi daří oblouky, jak maj. Fičím svahem, pěkně si je tam kroutím a potutelně se usmívám těm, co je objíždím a kteří se snaží sjet lístkem poprvé svah. A padají! Vosička, tygr…  A najednou mi je jedno, že štyrycítka na krku. Ono mě to totiž vlastně hrozně baví. I když to někdy kurevsky bolí;-). A druhý den dycky.

Akorát doufám, že se ze mě díky mé vrozené šikovnosti nestane druhý ten kulhavý šlechtic;-)-

pondělí 3. ledna 2011

JAK NA NOVÝ ROK, TAK PO CELÝ ROK!

Silvestra moc neslavím, podle mě je to den jako každý jiný. Nevím, co je tak velkolepého na tom, že je zase jeden rok fuč a přeživší živý tvor je zas o rok starší.

Letošní silvestr proběhl na horách, kde jsem před rokem překvapivě nalezla jistý, mě do té doby neznámý druh zábavy, a to snowboarding. Pravda, po tom roce nejsem žádný závodní jezdec a možná je vůbec odvážné o mě jako o jezdci hovořit, ale fakt je, že jaksi na tom prknu svahy sjíždím. A baví mě to.

Den před silvestrem jsem nastoupila na nejprudší svah v mém životě. Ono jich zas tak moc eště nebylo. První jízdy jsem správně zvládnutou technikou pádů proválela, po této rozcvičce ovšem zaválela. Jedna jízda se mi povedla luxusní s krásnýma obloukama a ta mi zvedla sebevědomí a hladinu adrenalinu. A rychta! Hned při té další jsem  na umrzlém sněhu v -15 stupních sebou sekla tak, že to odneslo koleno. Mírně teda. Ale pro ten den byl s ježděním ámen. Na silvestra jsme sháněli stahovací obinadla a něco s heparinem, páč co dělat v horách, kde jsou ideální podmínky pro zimní sporty, než být na tom sněhu? Naštěstí se to dalo i s mírně oteklým zafačovaným kolenem. Ovšem adrenalin toho dne zůstal skryt.

Zajímalo by mě, jestli platí, že jak na nový rok tak po celý rok… jestli jo, tak potěš Pánbůh, páč to už mi zase mi okřálo a lehkomyslně už bez fáče hurá na svah, sic mírnější, ale vo to vo to nic…  znovu jsem sebou sekla na to samé koleno, odbelhala se o poznání v horším stavu k autu a rozhodla se pár dní si dát voraz, estli se teda nechci nadobro zmrzačit. A to nechci, páč felčaři nám houfně utíkají a nemocenské i platy krátí, takže budu muset eště nějakou dobru pohromadě vydržet.

Tak vám všem do toho nového roku vinšuju štěstí, lásku, pevné nervy. A jak řikám, hlavně neochořet, páč felčarů bude jak šafránu. Hrobníci zatím jsou;-).

A držte se.