PŘÍLIŠ MNOHO STRESORŮ

Úmrtí partnera či partnerky  100 bodů

Úmrtí blízkého člena rodiny 63

Úraz nebo vážné onemocnění 53

Ztráta zaměstnání 47

Odchod do důchodu  45

Změna zdravotního stavu člena rodiny  44

Sexuální obtíže 39

Změna finančního stavu 38

Úmrtí blízkého přítele 38

Závažné neshody s partnerem 37

Konflikty se zetěm (snachou) 35

Partner končí se zaměstnáním 29

Změna životních podmínek 26

Změna životních zvyklostí 25

Změna bydliště 24

Změna rekreačních aktivit 20

Změna sociálních aktivit 19

Změna spánkových zvyklostí a režimu 18

Změny v širší rodině (úmrtí, sňatky) 16

Vánoce 15

Zajímavá tabulka stresujících životních událostí. Od pánů Holmese a Rahe. Nebo Raheho?;-)

Zase mám po roce v plánu zabývat se v hodinách managementu problematikou stresu. A stejně jako každý rok jsem si vzpomněla na tuhle tabulku stresujících životních událostí. Není kompletní, ale pro ilustraci stačí. Součet 250 bodů je pro člověka kritický a je výrazným rizikovým faktorem pro rozvoj duševní nebo tělesné nemoci. Tak zkusmo jsem si tabulku projela a můj součet už přesáhl dvě stovky... pěkně, pěkně;-). Už ani nemám sílu psát o velkolepých šaškárnách, které se v kolbence dějou. Třeba někdy příště...

A to budou brzy vánoce;-).

BTW: a to mi ještě chemik pořád něco nastavuje v kompu a pak se ty články nedají vůbec číst, páč kde má být mezera, je třeba velké kulové, kua. Chjo. 

BEZPEČNÉ ZNAKY EVOLUCE

Dědečkové a babičky jsou čím dál tím mladší, babičky navíc krásnější, děcka mají víc práv i drzosti, některé skupiny obyvatelstva víc práv, drzosti a žádné povinnosti. Dalším z bezpečných znaků evoluce je, že můj ex se opět rozvádí. Jaká to byla krása, když se půl roku po našem rozvodu opět rozehrál Mendelsohn a můj ex nakráčel do obřadní síně s novou dámou svého srdce! A nebyla sama, pod srdcem už chovala malého synka. Ty roky mě nemohl vystát, to mi dal hodněkrát pocítit. Za těch sedm svobodných let jsem si od něj vyslechla hodně nehezkých věcí a kolik jsme spolu měl sporů o výchovu chemika, kolikrát jsem byla se skřípajícíma zubama vysvětlovat na sociálce, že se o syna starám příkladně a nedávám žádný důvod, aby mi byl odebrán z péče a svěřen do výchovy otce. A teď se mi přišel vyplakat. Ať mu poradím, zadvihnu, že jsem nakonec nebyla tak zlá, ale tahle jeho druhá ženská, to je semetrika a prý z něj sedře kůži. Bitter smile... Byt, který jsem jim prodala výměnou za to, že jsem šla do státní špeluňky, jen aby to bylo rychle za náma, vlastní oba napůl, žádný z něj nechce odejít a toho druhého vyplatit. Ex v afektu rozsekal půlku bytu, když mu jeho choť s poťouchlou radostí zvěstovala, že si to rozdávala se sousedským manželským párem. Asi čekala, že ho po té zprávě skolí ještě před čtyřicítkou druhý infarkt. Synek nakonec nebyl jeho, ale on se velkoryse nechal na rodný list zapsat jako otec. Tak teď bude mít alimenty dvoje a kdoví, jestli mu nezůstane jenom holá prdel... Tak nějak bych mohla cítit zadostiučinění, ale necítím nic. Spíš je mi ho líto. Zoufalí chlapi dělají ještě zoufalejší věci, než ženské. Prý se ženil ze vzteku, aby mě naštval. A mě to bylo tehdy úplně jedno a klepala jsem si na čelo. Teď se vytasil s teorií, že se oženil jen proto, aby dostal chemika do péče. Nejen, že mu žádost soud zamítl, ale zamítla to i jeho nová choť.... Skutečně každý je strůjcem svého štěstí. Vlastně naštěstí pro mě se podruhé oženil a já se nemusím bát, že bych mu v budoucnu musela připlácet na jeho rapidně skleslou životní úroveň. A stejně mu přeju, ať mu to dopadne co nejlépe. Ať ho jeho choť neočeše jak hrušku. Protože přece jen je to chemikův otec. A ten ho bude určitě ještě potřebovat.

A PŘECE SE TOČÍ

Přišel za mnou onehdá údržbář Koulička, aby mi sdělil, že nám nějak nepřiměřeně naskakujou cifry na vodoměru. Konkrétně 150 kubíků za měsíc. Stal se patrně zázrak.

Tak jak v poušti někdy vytryskne pramen, u nás se začala voda pro změnu ztrácet - možná na tu poušť na druhém konci světa;-) Páč v baráku, kde voda protéká pouze záchodama a pak si ještě lidi umývají ruce, je to fakt hodně. Zaměstnanci jsou tu stabilně tři a kromě nich občas někdo přijde. Jediné logické vysvětlení je, že každý ze zaměstnanců i další příchozí jsou beze zbytku postiženi syndromem dráždivého tračníku a návdavkem obsedantně kompulsivní poruchou osobnosti, kdy kompulsi představuje neustálé mytí rukou, případně nohou a jiných částí těla. Jak jinak by mohli tři lidi protočit za měsíc 150 kubíků vody?

Rychle podaná reklamace na vodárnách našla svého adresáta a dneska ráno přijeli dva týpci prozkoumat okolnosti nepřiměřeného nárůstu spotřeby vody. Obešli celý barák, nikde nekapal ani kohoutek a na vodoměru naskakovaly setrvale cifry... aktuálně 3 litry za minutu.

"Co s tím uděláte, chlapi?"

"Tak, uvidíme... zavoláme šéfa a když tak by se ten vodoměr dal na přeměření....", škrábal se na nose ten, co vypadal jak kápo, "ale když bude dobrý, tak to budete muset zaplatit!", varoval mě.

"Zaplatit? Když tu vodu evidentně neberem? To nemyslíte vážně! Vemte si ten vodoměr hned s sebou a dejte nám tu nový! Vždyť vidíte, že tu nikde nic neteče a vodoměr se pořád točí! A co když je třeba prasklé potrubí?," napadlo mě najednou.

"Hm, jo to je taky možné," zapřemýšlel podřízený v modrákách, "tak my zavoláme, za čtvrt hodinky, jo?"

Ne.

Otázka z IQ testu:

Když moje čtvrt hodinka jsou pro vodaře ve skutečnosti do této chvíle hodinky dvě, kolik je pro ně našich 150 kubíků?

KÁVIČKA Z KUBY PRO VALAŠSKÉ HUBY

Když se Jana v létě vrátila z dovolené na Kubě, jako správná kamarádka nepřijela s prázdnou. Dovezla mi pytlíček kafe a medailonek s Che Guevarou. Medajlon byl dar danajský, páč Che tam vypadá jako moje bývalá srdeční záležitost Pantér a ona mi ho koupila schválně, ať ho mám na očích. Kamarádka.

Maličký medajlon s revolucionářem už bůhvíkam zapad, ale včera jsem dostala chuť na tu kubánskou kávičku. Jana něco říkala, že se to dělá jinak, než turek u nás, jenže při studování nápisů na kafe jediné, co mi z toho vyplynulo, že je to ta nejkvalitnější kubánská kávka. Hm... Jani, díky! Uznale jsem kývala hlavou. Čili žádné extra postupy, normálně dát lžičku do hrnku a zalít horkou vodou...

Tak jsem to tak udělala. Káva docela voněla, s chutí jsem se napila a tak jak první vydání z kapsy vyhání, tak toto první ochutnání vyhání z huby. Bylo to hnusné a pít se to nedalo. Mok byl nějaký světlý, téměř průhledný, tak jsem usoudila, že jsem té kávy tam sypla málo. Na druhý pokus jsem do hrnku dala lžičky dvě a půl, výsledek byl ještě horší, po uvaření kafe už i smrdělo, tak to letělo do dřezu netknuté.

Nejdřív jsem přemýšlela, že bych tím kafem mohla třeba uhostit nezvanou návštěvu, ale pak jsem si to rozmyslela a kafe jsem vyhodila. Až pak mě napadlo, že tomu třeba nerozumím, že ten správný kafový sommeliér by si to vychutnal a dal by za takový koflík majlant. Nevadí. Já radši budu pít to, co mi chutná a ne to, co je sice možná kvalitní, ale jinak pěkně hnusné.

Čágo.

NĚCO ZA NĚCO

To bylo ale pěkné ráno. Takové motivující

Kráčím si dneska do práce a z neprůstřelného křoví u putyky se vymotal chlap. Vysoký fousatý blonďák v bílé košili. Zarazila jsem se v půlce kroku, najednou jsem si nebyla jistá, jestli ještě spím a tohle tady je jenom sen, anebo už nespim a On ke mně sestoupil shůry. Jenže to nebyl On a jak otevřel hubu, rázem bylo po iluzi.

Santusák roztáhl ruce a zablekotal:

„Kam kráčíš, noho?"

No to mě dostal. Vzpomněla jsem si na... stůj noho, posvátná místa jsou, kamkoliv kráčíš. Uchechtla jsem se, „do práce, dobrý muži, do práce chvátám," to už jsem nasadila tragický tón.

„Práce je na hovno," naklonil se ke mně a ovanul mě svým zkaženým dechem, „pojď do hospody na panáka," opět rozevřel svou štědrou náruč, „vypálíme červa!".

To jsem teda fakt slyšet nechtěla! Spíš nějaké přání pěkného dne, vizi, že se mi všechno bude dneska dařit, to bych čekala od takového typa a on mě zve v sedm ráno do hospody.

„Tak si dejte jednoho i na mě!", jsem mu poradila a koukala rychle zmizet.

„To určitě... a dáš mi teda aspoň nějaký peníze?, zaškemral.

„Darované peníze kazí charakter! Ale vím o práci, kde by vás zaměstnali."

„No tak to teda dík...práce je na hovno... já jdu radši spát"... vzdechnul, otočil se a odkráčel zpátky do houštiny. A já do kolbenky. Myslím, že práce není na hovno. Aspoň ne pořád a ne každá. Jsem ráda, že dělám tu, co dělám, i když mě nijak královsky neživí. Zas je tam občas sranda s odborářema a mám to blízko, jen za těma několika keři, co si tam dělají doupata houmlesáci.

V životě je vždycky něco za něco. A dokud to pude, já radši budu ráno vstávat a chodit do kolbenky, než si dopřávat komfort ranního pospávání s časným panáčkem na vypálení červa, bohužel nezbytně následovaný doskokem do toho křoví.

VELKÁ PRAVDA

---

TO VŠECHNO ODNES ČAS...

Po deseti letech nás poctil návštěvou bratranec Láďa, co jsme se viděli naposledy před osmi lety na pohřbu tety.

Celá rodina jsem se na trachtaci chystali, nikdo si nesměl nic na víkend nic jiného domluvit. V deset měli dojet k našim. Takže my už byli sešikovaní a v těch deset telefon, že teprv vstávají a přijedou tak za tři hodky.... Ech. Tak jsme sežrali, co bylo na mísách nachystané pro návštěvu, natáhli se k televizi a čekali dál. V jednu konečně se do dvora hrnula stará zelená hercipercka a s ní naše rodina zdaleka. Měli jsme nachystaný špiritus na přípitek i sváteční menu, jenže se toho sotva dotkli a pohled na láhev vína vyvolával u některých z nich zelenější barvu obličeje, než měla ta vinná láhev. Později z nich později vypadlo, byli po velkém pátečním tahu a zrána jim některým vůbec nebylo dobře po těle, takže cesta trvala dýl, než je obvyklé, páč měli neplánované hygienické přestávky;-).

Za nějakou dobu se ovšem vzpamatovali a padlo pár lahví vína, spousta buchet, co mamina napekla, tatarák a hodně jiných věcí. Zavzpomínali jsme na staré doby, kdy jsme byli malé děcka a svět byl tak krásný! A tajemný.

K babce a dědovi jsme jezdívali celé dětství na prázdniny. Dědu jsme měli rádi, babku, bůhvíproč,  ne. Asi proto, že nám spílala do pagáží a děda nás zachraňoval před její hroznou polévkou s domácíma nudlema, kterou, když babka odešla na dvůr, nám z talířů tajně vylíval do kýble pro slepice. Děda byl malíř obrazů, hrál na harmonium, harmoniku a housle, hrál v místním amatérském divadle, občas si přihnul a tajně kouřil za kadibudkou. Učil nás malovat krajinky na papundekl, hrát na harmonium, taky nám ukazoval, jak se hraje loutkové divadlo, chodil s náma na hřiby a na pouti nám kupoval bonbóny. Co si pamatuju, babka s náma snad nikdy nikam nešla. O prázdninách jsme spali všichni v jedné ložnici a ten, kdo si ten den vytáhl černého petra, spal mezi nima v manželské posteli. Ráno, když babka odešla do kolbenky, jako první podstoupil hru kdo dýl vydrží pod babčinou duchnou s podtitulem „tajemný výbuch pod peřinou";-). Rekordmana a délku rekordu si již nepamatuju.

Měli v ložnici staré vyřezávané harmonium s dvěma velkýma pedálama, které se při hraní musely střídavě sešlapávat. Když se jeden pedál sešlápl, bylo vidět za ten druhý, do prostoru pod harmonium. A když mi bylo tak asi osm let, jednou takhle vrzáme se ségrama a bratrancem beskyde beskyde a najednou jsme zjistili, že jeden z pedálů se nedá sešlápnout. Bratranec si často hrál na všeuměla, tak se rozhodl, že tomu přijde na kloub a spraví to.

Nahlížel pod harmonium, pak šáhl pod pedál a vytáhl z tama sošku Madony s děťátkem. Teda! Tajil se nám dech... Kdo to tam asik dal? A kdy? No jo, to bude dávno, koumali jsme a obraceli sošku ze všech stran v rukách. Šoška byla dutá, dole byla díra a když jsme do ní mrkli, zastavilo se v nás srdce! Bylo vidět nějaké papíry! Dokumenty! Tajný poklad! To budou všichni koukat, co jsme objevili v tajné skrýši! Šťárali jsme do ní prstem, abysme ty poklady dostali ven. Ale papíry zalezly hlouběji do nitra sošky a už se vůbec nedaly vytáhnout. Dělej, dones nůžky! Přikázal šéf gangu bratranec Láďa a já jsem utíkala, co mi nohy stačily. Láďa vzal nůžky a zabořil je dovnitř sošky. Jemně stříhnul, jen tak, aby uchopil ten poklad, a táhl to ven... zrovna, když to vytahoval, se vrátila babka z kolbenky, a když to uviděla, byla na šlakem trefení, páč to byly její celoživotní úspory, které si pod harmoniem skovala před dědkem, aby jí to neroztočil  v hospodě a teď byly na dvě půlky. No tak bylo po pokladu a eště jsme z toho měli pěknou polízanici.

A taky jsme nejeli na Hostýn, páč zrovna toho dne, kdy jsme tam jet měli, nás ráno vzbudila s pláčem mamina, že děda umřel... a eště to bylo zrovna v den, kdy jsem měla svátek a čekala jsem řádné oslavy. Místo toho jsme s mamkou zařizovali pohřeb a chodili po vesnici a všichni nám přáli upřímnou soustrast...

A to byl asi konec dětství. A už nikdy nic nebylo stejné...

TĚŠÍŠ SE? ONO TĚ TO PŘEJDE;-)

Jak už to tak bývá, když se člověk na něco těší, často z toho sejde.

A tak jsem se těšila, jak mladý chemik odcestuje na čtyřdenní kurz do přírody a já rázem pookřeju, páč budu mít pro sebe celých 37 metrů čtverečních plochy a hlavně počítač.

Nakoupila jsem žrádla na týden, udělala mu sendviče, jela deset kiláků pro spacák a obrovskou krosnu, dokonce jsem mu chtěla koupit zimní bundu. V hypernově jednu měli za nějakých osm stovek, což se mi zdálo na kurz docela dost, na druhou stranu ji může mít celou zimu, jsem si řekla. Při placení mi ovšem knírem obrostená prodavačka sdělila, že bunda stojí patnáct stovek a že jsou k ní ještě nějaké pantalony. O ty jsem zájem neměla a o bundu bez nich za patnáct stovek už taky ne. Staré knihy přání a stížností v krámech měly něco do sebe. Dneska se všechno řeší na místě, takže na moje argumenty, že měli zboží špatně označené a že je to klamání spotřebitele, paní jenom krčila rameny a šeptala, že ona s tím nemůže nic dělat, že jí takovou cenu prostě hodila pokladna.

"A nemáte tu bundu náhodou v nějaké akci?" pomáhala jsem jí zorientovat se v tržním prostředí.

"To já nevím... asi nee, možná že byla, ale asi už není," jsem se dověděla.

"A proč je na ní jiná cena, než máte na pokladně?"

"No to nevim, asi to zapomněli přepsat!" plačtivě mi řekla Huňatka.

"Kdo?"

"No oni!"

Namíchli mě oni i Huňatka, tak jsem jí tam bundu nechala a aspoň jsem ušetřila. Nakonec - třeba to bylo znamení, že kurz nakonec stejně nebude tudíž bundy netřeba. Mladý chemik totiž nabalen v pondělí odcestoval a za hodinu přišla sms, že kurz se pro nepřízeň počasí ruší a bude se chodit normálně do školy. No což, to bych pochopila, když v chatkách naměřili 4 stupně nad nulou a v kempu deset čísel vody. Horší je, že moje samota je náhle v čudu.

Z toho plyne poučení přej si co chceš, ale nijak zvlášť se netěš. Páč se ničeho dobrého nedočkáš.

SETKÁNÍ PO ROCE

Mám skvělého kamaráda v Montréalu. Škoda je, že skvělí kamarádi jsou prostě příliš daleko...

Jednou za rok přilítne na rodnou hroudu a někam spolu zajedem. Včera jsem se za ním vypravila do Holešova. Plán zněl jasně, že z tama podniknem výlet do Kroměříže a projdeme spoustu nádherných zahrad v podzimním hávu. Už cestou tam mě napadlo, zda to byl vůbec dobrý nápad, páč na znamení já dám. A to, že někde u kolejí se ťukly dva náklaďáky a my jsme hodinu čekali, než nás spasí muži, co mají pomáhat a chránit, se mi zdálo coby znamení dostatečně jasné. Naštěstí jsem se spletla:-).

Z krásy kroměřížských zahrad toho dne nebylo nic. Museli jsme si vystačit se zámeckou zahradou v Holešově, kde jsme se hodinu procházeli v bahně a kalužích. Shora irmvére někdo lil kýble vody a aby toho nebylo málo, ještě k tomu foukal severák, díky kterému přišel o deštník nejdříve Charles a poté i já. Nakonec jsme moudře usoudili, že nejlepší bude najít nějakou kvalitní putyku v závětří, kde se dá najíst i něco popít. Charles navrhnul výbornou nedalekou restauraci. Když jsme šli půl hodiny v úplně mokrých botách a nikde na obzoru nic, co by se tvářilo aspoň jako obyčejná nálevna, jsem se odvážila zeptat, kdy už tam budem. Prý že už je to nedaleko,támhle za těmi domy... domy jsem skoro neviděla, páč špatně vidím do dálky. Každopádně, došli jsme tam, dali si grog na rozmrznutí rampouchů u nosu a štragali jsme zpátky. Charles má totiž o vzdálenostech jiný pojem, než já. Pro mě je to daleko i do toho Holešova, zatímco pro něj je Vídeň coby kamenem dohodil od domova;-).

Takže sláva nazdar výletu, zmokli jsme a už jsme tu.

Charles se zdrží ještě asi 14 dní, čímž ještě není nic ztraceno a možná spolu ještě letos podniknem nějaký výletek do přírody. Plány jsou totiž od toho, aby se plnily.

TAK NÁM ZAČAL PODZIM

A je to tady. Venku začlo pršet a je tam fest kosa. Oblíkla jsem si dneska mazaně zimní bundu, na krk šátek a návdavkem rukavice. Po víkendu totiž malinko kýchám:-). Jo jo, podzim je tady ať chcem nebo ne. Mladý chemik zítra odjíždí na čtyři dny na branný kurz do horské vísky a budou bydlet v kempu v chatkách:-(. Spacák nechce, prý kdo se s tím bude tahat. Tomu ovšem říkám dobrý argument, především, když žádné přesuny krom nástupu a výstupu do autobusu neplánujou, a hlavně: hlásí na noc kolem nuly... budu ho muset dneska vyhnat k babouškovi pro spacák.

Dneska je významný den, páč začínám učit. Donesla se ke mně tajná zpráva, že loňští studenti byli proti těm letošním prý slabý odvárek... že bych z toho byla zrovna nějak odvařená já, se říct nedá...

Bez chleba nelze žít

A bez vody nelze pít!

Takže víceméně ze zištných důvodů jsem se na to opět dala. Ovšem taky není od věci si rok od roku osvěžit, jaký je rozdíl mezi hrubým národním a domácím produktem;-).

Vzala jsem si prášek a nejradši bych šla spát... zapálit si oheň v krbu, zabalit se do kožešiny a úplně zresetovat hlavu. .. jo, to bych potřebovala.

NA JIHU MORAVY SE RODÍ VÍNO

a taky někdy pěkná vopice;-).

Neděle se nesla ve znamení zmaru a depky a hned vám řeknu proč.

V sobotu jsem se kámoškama nechala zlákat na slavnosti vína v Uherském Hradišti. Milióny lidí všude, plno stánků s různým krámstvem, se švrlákama a keramikou, akorát těch s vínem zas tak moc nebylo, jak by se slušelo na slavnosti vína. Přesto se nám podařilo pěkně se zdunit. Ještě že někteří měli víc soudnosti, než většina, a drželi nás, když jsme chtěly při folklórních vystoupeních jít trošku tancovat na pódium. Když padla tma, vetkli jsme se do jedné místní knajpy a tam setrvaly do pozdních nočních hodin. Zpívaly jsme karaoke a hospoda řvala smíchy...to teda nevím, proč, páč kusy konkrétní mi v paměti neutkvěly;-). Měla jsem jet večer domů, páč jsem byla domluvená s Radimem. Jenže jsem to jaksi zasklila, neb jsem byla dopravou zvanou socka, jízda by trvala dvě a více hodin a obávala jsem se, že můj žaludek, napumpovaný vínem, by to nemusel rozchodit:-).Tak když mi volal, jsem se mu to pokoušela vysvětlit, ale moc mi to teda nešlo;-).

Přespaly jsme u kámošky, která ještě před spaním musela vylifrovat svého nápadníka, který se jí vytrvale vnucoval na noc pod jednu střechu. Říkala, že byl vytočený, patrně přišel s nabídkou kvalitního sexu, jenže na ten toho večera nezbylo místo:-). Nevím, kdy jsme usnuly, jen vím, že jsem se vzbudila ve tři ráno, nejdřív jsem myslela, že jsem doma a že jen ležím naopak na posteli, ovšem vedle mě se ozval hlas, který jsem hned nevěděla, kam zařadit, až pak mi docvaklo, že je to kámoška a já daleko od domova...pocítila jsem strašnou touhu jet domů. Jenže jsem to měla domů nějakých sto kiláků, jak říkám, cesta minimálně dvě tři hodky, ve tři ráno nic nejezdí...kámoška říkala, ať si vemu její auto, jenže jsem samozřejmě neměla sebou papíry a taky bych to určitě nemohla po takové akci riskovat. Ze zoufalství jsem se rozhodla pro tágo, ale to mi kámoška naštěstí rozmluvila. V půl šesté jel jakýsi courák, tak jsem se na něj doštrachala, dva přestupy a v půl osmé jsem byla doma. Zmrzlá jak sobolí hovno,ospalá, naštěstí bez kocoviny a bolení hlavy (kupodivu).

Takže celý den stojí za ten příslovečný exkrement. Chodím jak lemra, mám černé myšlenky, když sedím, upadám do mikrospánku, když si lehnu, ani ťuka, že bych zabrala, sakra. A to jsem ještě dneska absolvovala pouť s Radimem, na vesnici, kde bydlí jeho strýc a oni mají prostě takovou tradici. A já hlupačka se nechala přemluvit na kolotoč, abych mu udělala radost! Ty jo, deset let je to mimo mě, páč mi je z toho šoufl, a dneska tam lezu. Bylo mi fest zle, držela jsem se toho bezpečnostního madla, až mi zbělely klouby na rukou a polykala jsem andělíčky. To máš za to! jsem si říkala, dobře mi tak. A nepiju a už ani nekouřím;-). Tělo má sice jít do hrobu zhuntované, ale až tak?? 

JAK VÁM DUPOU KRÁLÍCI?

Tak to teda nevím, zato vím, jak dupou dva v křoví v centru města.

Včera jsem to v kolbence zapíchla v půl šesté a sotva jsem se doštrachala domů, zvoní mi mobajl.

Dostala jsem echo, že před kolbenkou se hýbe křák, kolem něho stojí spousta lidí a něco tam skandujou. Něco jako do toho, do toho! Má informátorka se prodrala davem a přistoupila blíže. Krom vizuálního vnímání pohybu zafungoval i další z jejích smyslů a ona uslyšela výrazné heky, které nenechaly nikoho na pochybách, co se v křáku děje. Obnažené děvče se oddávalo milostným hrátkám s nějakou horou masa přímo v centru města. Kolemstojící se dohadovali,zda zavolat policii, či nikoliv. Live is life, takže se k tomu evidentně nikdo z nich neměl a hrdinové dne mezitím sesbírali svršky a odebrali se pokračovat ve hrách lásky šálivých někam do soukromí.

A já jim to přeju. Aspoň nějaká radost ze života.

Jinak to totiž stojí za jeden velký exkrement:-(.

Objevila jsem největší úskalí své manažerské práce: totiž že se můžete snažit sebevíc nastolovat v práci s podřízenými pořádek, pokud máte nad sebou člověka, který nemá zájem být s nikým na nože ani na dětské nožíky a naopak být všem velkým kamarádem a chápajícím rádcem. V tom případě je to velmi těžké, ne-li nemožné. A pokud jsou v kombinaci s tímto šéfem podřízenými lidé v důchodovém věku, zvyklí na své pracovní tempo a své pracovní postupy, je to nemožné zhola...:-(.

A to je, prosím, zoufalá myšlenka dnešního dne...

Uf. Zítra bude líp? Snad...

NA MORAVSKÉ SVATBĚ

Nejenom pro známé persony, manžele Pomejovic, svítilo ve sváteční den slunko. I první zářijovou sobotu se udělal krásný den a to se brali zase moji známí.

Nevěsta byla překrásná a ženich přešťastný. Na zámku hrála Metallica, že na ničem už nezáleží a do tónů písně oddávající přítomným snoubencům promlouvala do duše, že manželství není jen láska a štěstí, ale že přijdou mraky a zmar, takže jim na chvilku zmizel úsměv ze rtů. I přesto manželský slib proběhl. Svatební obřad byl zakončen několika zdařilými fotografiemi novomanželů v nezvyklých pozicích, například, že se ženich vyškrábal na vzácné piáno na pódiu laškovně se opírajíc o loket shora vleže shlížel na svou drahou, která předstírala, že na kymácejícím se piánu preluduje. Pak došlo na romantické fotografie mladého páru v přírodě a kreativní fotograf, který si všiml, jak se ženich vypořádal s výstupem na piáno, ho přinutil vylézt na vzrostlý strom. Ženich ve fungl novém obleku od Blažka chvíli reptal, ale nakonec se od fotografa, který by směle mohl konkurovat v přesvědčivosti vietnamským prodejcům, nechal na stromový výstup nabulíkovat. Několikrát měla šorna namále, ale kvalita je kvalita, takže nakonec to odnesly jen poškrábané ruce stromolezce.

V poledním žáru se hosté odpotáceli do blízké hotelové restaurace. Jedná se o velice nóbl podnik, kde ovšem chybí klimatizace, takže celá svatební hostina se až do pozdních nočních hodin nesla v duchu nedýchatelného vzduchu, mokrých košil a brunátných obličejů. Všichni hosté se chovali kultivovaně až nudně a strany nevěsty a ženicha spolu vůbec nekomunikovaly. Hudbu obstarávali dva šumaři, kteří nás překvapovali dávno zapomenutými kusy, případně těmi známými, které však v jejich podání nikdo nepoznal. Svěží duch vnesl ho sálu teprve otec ženicha, který po několika štamprlích domácí slivovice už stranickou příslušnost nerozlišoval a příšerná hudba zněla jeho sluchu rajsky. Doskotačil na taneční parket a už ho neopustil, leda, když šel pro nějakou tanečnici nebo pro další štamprli.

Přítomné dámy po jednom tanečním kole s ním vyhledávaly u svých oficiálních partnerů záchranu, kdykoliv zmerčily, že svatby otec se nebezpečně blíží. Z diskriminace by toho člověka nikdo nařknout nemohl - nezajímal ho totiž věk ani fyzička tanečnic. Točil s nimi jak s malým děckem, čímž jejich nohy překonaly přitažlivost zemskou a lítaly kolem hlava nehlava. Já jsem s ním šla dokola třikrát, načež jsem zjistila, že jsem na parketu v podstatě zbytečná. Harapes si vystačil sám a navíc moc nechybělo, aby se ze mě stala neřízená střela, která zdemoluje, co jí přijde do cesty. Takže jsem se začala ukrývat taky. Ve finále jsem od něj inkasovala nefalšovanou ránu do hlavy pěstí, když v tanečním drajvu zabrousil do poloh z filmu Horečka sobotní noci. Takže cestu domů mám v mlhách a aktuálně mi to moc nemyslí, ale to nejdůležitější nakonec:

Je jednoduché říct miluji tě.
Těžší je vydržet a říct: nechám si tě.

Tak nějak podobně to stálo na svatebním oznámení. Novomanželům ze srdce vinšuju hodně štěstí a ať se jim společný život vydaří a těch chmur a trápení je co nejméně. Milujte se a nechte si sebe navzájem...

Forever:-).

SEZNÁMENÍ S PŘEVRATNÝM VYNÁLEZEM

Události posledních dnů stojí, řekněme, za jeden vydařený exkrement.

Velocipéd se zatím nenašel. A osobně se přikláním k názoru, že se na něm po drobných vzhledových úpravách prohání po městě nějaký čavor, než že bych se stala obětí skupiny organizovaného zločinu, což mi jako jednu z možností ponoukl výslech konající policista.

Včera jsme uzavírali léto s bývalým klubem odložených žen. Už to není, co to bejvalo. Sarah bude brzy chovat a ostatní mají nějaký ten perspektivní nebo naopak neperspektivní vztah, takže s klubem je fakt asik ámen.

Akce byla spojena s předváděčkou protivráskové žehličky, což bylo účastnícím (alespoň teda mě) taktně zamlčeno. Chechtala jsem se, jak se málem se strhla bitka, kdo se nechá vyžehlit a bude mít hubu jak dětská prdelka. A to přátelé nijak jinak, než forever, ať za bukem číhá štyrycítka, padesátka a výhledově pak i třeba šedesátka. A pak jsme všechny ve světle lampy téměř petrolejové hledaly na tváři té šťastné, jejíž obličejových kontur se dotkl onen posvátný stroj, ony výrazné změny, které měly nastat po šesti minutách akce. Neviděla jsem zhola nic. Ale dost možná to bylo tím špatným světem;-). Protože Sahrah i Marie se rozhodly pevně již na místě samém.

No, osobně se domnívám, že za cirka desettisíc jde o další produkt typu: když mají hloupí prachy, tak mají kramáři odbyt. Že tohle pomůže při drobných mimických vráskách a prvních známkách stárnutí. To jsem neměla říkat, páč jsem byla za ignoranta, který tomu vůbec nerozumí. Prý že to obnoví škáru... v pětaštyřiceti... najde se tady nějaký odborník,který by mi to potvrdil? Páč esli jo, chci mít taky novou kůžičku!

Docela mě zajímá ten boj s přírodou. Počkám si. Budu to sledovat. Zbraně jsou rozdány: baby budou mít vercajk na povislé kožní laloky a uvadající pokožku no a já se budu radši smát a za deset tácků si koupím nový velocipéd;-).

A uvidíme za pár roků. Třeba se na ně s důvěrou obrátím. Nebo ony na mě;-).

KTERÝ CHMATÁK MÁ MŮJ BAJK?

Podle ranního kočičince v oku jsem poznala, že se dnes bude jednat o výjimečný den.

Zvesela jsem vyskočila z fotelky, hnala se do koupelny a pro nějaké sportovní šatstvo, vědoma si toho, že dneska pojedu do práce na bajku. Bajk jsem za ranního kuropění vyšoupla na pavlač a přikurtovala ho k zábradlí. A pak si takhle provádím ranní hyenu, šlechtím se úměrně časné hodině a s úderem sedmé že vyrazím do kolbenky.

Otevřu dveře... cosi není jak má být... na zábradlí se mírně pohupuje zbytek lankového zámku a bajk v prdeli! No vážení, nevěděla jsem, jestli mám nadávat nebo brečet.... Každopádně jsem dneska podstoupila trýznivý ;-) hodinový výslech na policii a páč bajk nebyl můj ale kolbenčin a čórli ho u mě doma, vlastně před mým bytem, tak nevím, estli se na to vztahuje kolben pojistka. No estli budu za starý verk cálovat šest tisíc, tak to mě omejou.

Dobrý člověče, jež sis můj jednostopý dopravní prostředek bez optání vzal, nechť se ti to desetkrát  štědře vrátí. Páč za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata. A to já moc dobře vím.

Mám radost nefalšovanou a velikou:-(.

Dneska si navzdory svým předsevzetím jdu podat ruku se špiritusem;-). Už můžu, páč od zítra chodím pěšky:-(.