NAČ STAHOVAT KALHOTY, KDYŽ BROD JE JEŠTĚ DALEKO

Zanořila jsem se do osobních spisů pracovníků, pátrajíc před příchodem kontrolního orgánu, jestli tam náhodou něco nechybí a narazila jsem na jistý porevoluční dokument. Má jen nějakých čtrnáct jar a nahrazoval interní lustraci pracovníků formou čestného prohlášení.

V něm pracovník musel kromě jiných blbin čestně prohlásit, že v období od 25.2.1948 do 17.11.1989 nebyl tajemníkem orgánu Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenka od stupně okresního až do alelujá. Že nebyl příslušníkem Lidových milicí. A hlavně že nikdy nebyl studentem na Vysoké škole Felixe Edmundoviče Dzeržinského. Přísahu doplňuje prohlášení, že pracovník nikdy nebyl a není spolupracovníkem žádné zahraniční zpravodajské nebo výzvědné služby.

Bábrle s rizotočem byla asik docela šajba, když to bylo jen v jejím spise. Nebo to ostatní hezky v tichosti stopili. Když jsem si ji představila jako tajnou agentku nebo dokonce milicionáře či tajemníka OV KSČ, chechtala jsem se docela hodně. Pak jsem si ale vzpomněla na urputnou komunistickou výzdobu kanclu, kterou jsem teprve nedávno zrušila. Ha! Kdoví, jaké bylo její niterné přesvědčení, byť tajemníkem OV KSČ nikdy nebyla a prý neví, co se u Felixe Dzeržinského asi tak mohlo vyučovat. Zato já vím. Tuším!

Ale docela jsem se zasmála. Ještě je veselo. Doufám, že ne naposledy.

PRÁCE MÁLO PLATNÁ NENÍ NÁSLEDEK PRÁCE KVAPNÉ, NÝBRŽ PRÁCE ŠPATNÉ

V úterý na kolbenku padla rána morová. Ohlásila se nám kontrola na účetnictví a celou ekonomiku. Tak jsem si vzala k ruce hromadu šanonů, že provedu poslední interní kontrolu, aby nebylo někde něco zapomenuto. Podpis, razítko, páč nějaká taková kontrola mě nerozhází přece... měla jsem být vysmátá! Půldruhého měsíce jsem dávala dohromady papíry, aby byly v cajku. Místo toho jsem zjistila jsem,že papíry, nad kterýma jsem nechala svoje mládí a čekaly už jen na podpis ředitele, se sice dočkaly, ale spolu s podpisem přistál na každém papíru datum. Úplně blbý, nereálný datum, který není v souladu s účtem, s finanční kontrolou, s ničím...

Většinou mi hatí práci podřízení a já po nic musím opravovat jejich chyby. Ale tohle se mi fakt ještě nestalo... jsem v totální depce. Sedím nad šanonama a opravuju. Tisíce dokladů. Jedna dobrá zpráva tohoto dne: narazila jsem na jeden šanon, který patrně ušel šéfově pozornosti. Je třeba ho ale rychle sbalit, než se po něm natáhne ruka destruktora a dopsat správné datumy. Na opravu mám pět dnů včetně dneška a víkendu. Víkend bude tedy rozmarný, jen co je pravda. Horší na tom snad byla už jen Popelka s hrachem a čočkou...

Bylo mi líto, že jsem udělala tolik práce a totálně na nic. ale lítost, ta mě už přešla. Teď mnou cloumá vztek. Byla jsem si pro čoklovou, páč dneska se domů asi tak brzo nedostanu..

Ahojte, a sorry, že k vám nezaskočím.. na blogování teď fakt nemám čas...

ZAMYŠLENÍ NAD NĚKÝM JINÝM

Někdy se to tak přihodí, že v životě muž potká ženu a vzplane velká vášeň, ze které se následně narodí potomek. Pak vášeň pomaloučku utichá, až utichne docela a z lásky zbude taky už jen dým... Následuje rozchod, ze kterého většinou pro onoho muže, někdy však i pro ženu, plyne dalších x let povinnost platit výživné na svého z lásky vzešlého potomka, i když by radši s tím potomkem každý den žil a vychovával jej. 

Někdy je situace ještě trochu složitější. To když muž potká ženu, která už pod srdcem nosí plod lásky jiného muže, jehož láska dohořela, ještě, než spatřilo jeho dítě světlo světa. A ten nový muž se z velké lásky k oné ženě rozhodne, že nejen, že ji pojme za právoplatnou manželku, ale také, že nenarozenému dítěti dá otce. Sebe. Souhlasným prohlášením rodičů o uznání otcovství je najednou otcem drobečka na jehož vzniku se nikterak nepodílel.

Znám takový případ. Nový partner zařídil pro svou vyvolenou bydlení, staral se o ni, když byla na mateřské, pak byla bez práce a následně dlouho nemocná, staral se o svého nového syna i o dceru z manželčina prvního manželství. K tomu chodil do práce, jezdil na dlouhé zahraniční cesty a pak jednoho dne v 35 letech dostal infarkt. Dva měsíce musel zůstat doma na nemocenské. A pak najednou nic nebylo jako dřív. Nevím, kdo z nich příčinou a kdo začal přitápět pod kotel vášní nikoliv milostných a když už, ne pod domácí střechou. Každopádně jasný je následek. Logickým vyústěním jejich manželských neshod byl rozvod.

A zkourmoucený muž si najednou uvědomil, že po rozvodu manželství už nechce být otcem svého syna a přemýšlel, jak se zbavit vyživovací povinnosti vůči němu. Tedy jak zrušit dříve prohlášené otcovství. Protože když nevychází s exmanželkou, stěží vyjde se synem, kterého údajně jeho matka proti němu štve. Jenže ouha. Láska k dítěti a rodičovství, byť papírové, není na dobu určitou... Naše legislativa údajně možnost zrušit dříve přiznané otcovství připouští, ale soudy, které tyto záležitosti řeší, kladou důraz především na dobro pro dítě, nikoliv na zájmy otců, kteří kdysi byli za dobráky a dneska jsou za hlupáky... tak chlapi pozor, láska je slepá... někdy to začíná to jak červená knihovna, ovšem konce můžou patřit i do černých kronik.

A dobré skutky se, jak se zdá, dneska už vůbec nenosí...

JÓ V PRAZE, TAM JE BLAZE

Ovšem to už neplatí pro cestu zpátky domů

V pátek jsem měla už poněkolikáté vyrazit za kámoškama ze spolku ovíněných. Už nám to pětkrát nevyšlo a opět žádná změna. Na poslední chvíli mi volala persona nejdůležitější, že je znavena, neb konzumovala už den předem v míře nemalé. Tak zas nic. za chvilku cvrlikal telefon zas a tentokrát to byla chlapama opět zklamaná Džejn a že spolu dneska někam vyrazíme. Do báru. Tam jsme dlouho nebyly....a chci tančit! Zdůrazňovala mi. Takže na diskotéku nejlépe. S nápadem hodným mládežníka v rozpuku, nikoliv však ženy kvapně spějící k padesátce, jsem ji poslala tam, kde nejsou okna a doporučila pěkně svěží podnik zvaný Urnový hájek;-).

Už  to na žádnou opičárnu toho večera nevypadalo, takže jsem se viděla na fotelce natažena s miskou čipsů a čoklovou jak hledím na Jindřicha VIII, když mi přišla textovka, že se de na pivo. A to zas jo. To je jiná. Pivo, to já můžu;-).

Nevím, jak to vypadá v páteční večer jinde, ale u nás nikdo nepozná, že je zrovna nějaká ta hospodářská krize. Včera taky tak: knajpy praskaly ve švech a nebylo kam se vrtnout, až jedna, nepříliš oblíbená, zela prázdnotou. Páč jsme se tam setkali s jednou bývalou kolegyní z dávné kolbenky, co už neexistuje, zavzpomínaly jsme na společné zážitky:

To jsme jednou takhle z kolbenky vyrazili na výjezdní zasedání do Prahy na výstavu a muzikál. Dvacet pod nulou přimělo mnohé předvídavé účastníky zájezdu vybavit se špiritusem už a cestu a aby neztráceli čas hledáním štamprle v báglu, na krku se jim houpala štamprle cestovní. Tyto okolnosti způsobily, že jsme se už v autobuse mírně dzingli a když jsme se v Praze vykodrcali z autobusu, naše první cesta vedla k telefonu, abysme  muzikál zrušili. Přece neprodrbem kouzelnou noc v matičce stověžaté s vykroucenýma hlavama na Stříhavku, že jo;-). Od kteréhosi kolegy, který nevládl už ani jazykem, natož prstama,  jsme na večer vydyndali kytaru a řvali na celý hotel, vylili litr červeného vína na sněhově bílý tébich a sušili to hajzlpapírem, čímž jsme objevili nový (a dokonalý!) způsob odstranění skvrn od vína. Noc byla pořád mladá a my jsme spánek považovali za další ztrátu času. Vůbec jsme nespali a ráno jsme byli velmi překvapeni, že se s náma nebavily ani futra od dveří, páč celý hotel prý v noci kvůli našemu řevu taky oka nezamhouřil. Výstava byla nuda a po ní hurá opět na knajpy a potom na Matějskou! Pohodové atrakce jsme přenechali malým děckám a hrdinně se drali do vozíku na horské dráze. Po ukončení jízdy jsme došli k poznání, že alkohol má na pouťové atrakce vskutku značný vliv. Neblahý;-).

Cestou domů už nikdo nepil. Ze stověžaté odjížděl autobus zelených Moraváků a cestu jsme strávili v mrákotném stavu za přítomnosti igelitového sáčku. Když jsem se trošku probrala, byli jsme někde u Vyškova a západ slunce vrhal dlouhé stíny stromů kolem cesty dovnitř autobusu. Nevěřícně jsem zírala na bledou kouli na sedadle přede mnou.. na ní se najednou objevil obraz...

„Já vidím... Monu Lisu!", vytřeštila jsem oči a křečovitě jsem se chytla opěradla sedadla.

„Kde?", natahovali hlavu ostatní na zadním sedadle.

„Tam," ukazovala jsem před sebe.

„Vole. To je hlava starého plešatého Zahradníčka!"

To ten západ slunce. Ty stromy a stíny. A umělec? Sám pan Špiritus;-).

BOJÍTE SE?

Chemika vypravuju příští týden do Londýna. Jede tam na počest svých osmnáctých narozenin. Zájezd mu koupil babouš jako dárek a taky že bude mít tlumočníka do anglicky mluvící země.

Jede se na sever a tam bude určitě kosa. Chemik dostal na cestu od svého tatíčka novou bundu za tři tisíce. Tenkou. Vodě a větru odolnou. Akorát teda je v ní logicky v tomhle březnovém počasí trošku zima. Tak chemik kudy chodí tudy loudí, že stačí, abych mu koupila termotriko a bude mu rázem teplo! Což o to, termotriko jsem viděla rozkošné za půldruhého tisíce, ale páč milý chemik si svůj příděl toho měsíce již protelefonoval, je po triku jak po žabě. Chemik teď zas huhlá, že když už se tatíček tak práskl přes kapsu, to mu mohl koupit i nějaké termo hadry pod tu bundu.... Aby zas nebyl tak napruzený a taky aby mi nedělal v cizině ostudu, páč jsem zjistila, že se mu rozpadají tři měsíce staré kalhoty, jsem mu šla včera koupit aspoň nové džíny. BTW: tu tiskárnu na prachy eště furt nemám. Takže jsem se chechtala nad cenovkou 2.599,- Kč u značkových džínů, když chemika znám jako své boty a ještě žádné kalhoty mu nevydržely dýl jak půl roku. Naštěstí je ani nechtěl a spokojil se s kusem za čtvrtinu ceny u vietnamčíka. Vydrží stejně.

A copak naše Čoklová? Ta odcestovala v tašce v sobotu s chemikem k našim na službu, páč jsou prázdniny. Je mi po ní smutno. Doma se nikdo neplete pod nohy a nehřeje mě na fotelce. Navíc mi chybí coby neocenitelný hlídač. Štěká totiž docela moc. Včera v noci byl kupříkladu na pavlači velký štabarc a myslím, že byla i nějaká bitka. To jsem zjistila, když jsem šla v noci do kuchyně, kde jsem měla otevřenou ventilačku na pavlač. Byl slyšet opilecký řev a třískání a pak kroky za oknem. Někdo obcházel před bytem. Což o to, on takhle někdy někdo přejde. Soused třeba. Jenže tyhle kroky nějak dlouho přešlapovaly na místě. A já stojím v osvětlené kuchyňce jak solný sloup... na okně mám sice zatáhlé žaluzie, ovšem otevřenou ventilačku, jejíž ostrý úhel mezi rámem a oknem činí 70 stupňů a začíná v první čtvrtině okna (myšleno odspodu). Kdosi chodil před oknem a já jsem jenom čekala, až se ze tmy vyloupne zlé oko a mrkne na mě. Klijánko by ten někdo mohl do té otevřené ventilačky vstrčit ruku a třeba si dopřát sklenku vína, co mi zrovna stojí na stole! Pocítila jsem mrazivou ztrátu soukromí a docela dost jsem se vyděsila. Napadlo mě předstírat hojnou rodinu. Volala jsem na chemika do pokoje, který byl však zabrán do počítačové hry a ani neuznal za vhodné vylézt od počítače (nevím, esli by vylezl, kdyby mě třeba někdo kiloval. Pak jsem volala jako na psa. Ten doma nebyl a já jsem na štěkání neměla náladu a tak jsem rychle zabočila do chodby, kde jsem jako s někým hodně nahlas mluvila. A ještě jsem se smála! To mi bylo ale veselo!. Ale: zabralo to. Aspoň na mě, páč jsem získala odvahu natáhnout se po vypínači, zhasnout a připlížit se k oknu a zabouchnout ventilačku. A pak jsem ještě zamkla dveře a nechala klíč v zámku. Nevím, esli tam ještě byl. Ale kdyby mi zaklepal na okno, asi se zmehnu.... Murphy opět zafungoval, páč zrovinka o víkendu jsem vyhodila tekutou střelu, co už měla svá nejlepší léta za sebou. Kdybych ji měla, stačí namířit do otevřeného okna... a zmáčknout. Ovšem ještě předtím se nadechnout, páč ten raid by šel téměř jistě zpět dovnitř.

Možná to byl zloděj, co čekoval situaci. Možná ožralý soused, co si spletl byt. Ale nejspíš to byl voyer. Ráno jsem našla na římse pornočasopis.

A taxi tu vesele žijem.

A odpověď na moji otázku? Jestli se bojíte? Já teda jo.

VESNICKÁ VESELICE

Letošní plesová sezona ještě neskončila, tak jsem přijala pozvání ségry na provinční ples v nedaleké vesnici.

Na přípravu jsem se tentokrát vybodla, páč jsem si myslela, že na vesnici zas tak na vzhled hledět nebudou. Že jsem to asi podcenila, mi došlo ve chvíli, když jsem si začala hodinu před plesem tvořit na hlavě jakýsi slavnostnější účes. Z namáhavé hodinové práce mi přistálo na hlavě úděsné vrabčí hnízdo a tak jsem pracně napíchané sponky zase vytáhla. Bohužel, lakem ztužené lokny se několikátým přečesáváním kamsi ztratily a výsledkem byla pevná jakoby chemlonová přílbice velmi podivného tvaru, navíc odstávající od hlavy. Vypadala jsem jako členka skupiny Boney M v dobách největší slávy. Až na barvu pokožky. Ta připomínala spíš ředitele cementárny.

S touto parádou jsem vstoupila do plesového veselí. Šeredně jsem se spletla. Na vzhled koukal každý. Pod záminkou, že se jdu ohřát na záchod (páč to byl jediný prostor, kde bylo na plese teplo), jsem si přilbici zuřivě rozčesala a byla pro změnu jak vodník z Kytice. S vodníkem se už ale dalo mezi lidi vyjít, páč takových tam bylo víc. Venku totiž lilo jak z konve.

V ceně vstupenky byla i večeře, na kterou se chodilo do jídelny, kam najednou vlezlo tak padesát lidí. Ségra doporučila, že půjdem co nejdřív, dokud tam nebude moc lidí. Jenže to si patrně řekli všichni a na nás přišla řada v půl jedenácté v noci. Hodili jsme do sebe poustevnický špíz, jelení kejtu a dančí kolínko a páč už další nenažranci klepali kloubama netrpělivě do futer dveří, bylo nám z toho nakonec docela blbě. Spravilo nás až pár becherovek a fernetů na trávení. 

K tanci a poslechu hrála opět profláknutá plesová kapela o třech členech. O jejím zpěvákovi se tradují historky, že byl kdysi z tohoto plesu vynesen nohama napřed tuhý jak štolverk a jindy si zas pletl stranu, do které se fouká do saxofonu. Tentokrát jenom zapomínal texty a občas laškovně přecházel z jedné písně do druhé, aniž by kapela změnila muziku. Každému to ale bylo jedno, hlavně, že se hrálo a na parketu se dalo trochu hýbat, i když nikoliv bez rizika, že z jedné nebo druhé strany člověk chytí jednu přes držku. Někteří tanečníci si evidentně spletli parket s bednou pro solo tanečnice a tančili jak splašení derviši. Zlatým hřebem plesu bylo vystoupení neznámého mladého tanečního tělesa. Díky, pořadatelé! Tentokrát to nebyl žádný vídeňský valčík a nad krásným modrým Dunajem. Tanečnice  zcela nespolečensky vylezly v elasťákách, hadrách ze sekáče a černošských parukách a tancovaly na směs písní včetně již zmíněných Boney M. Záchvat chytal mnohé z nás, když na parket nastoupili jejich taneční partneři. Hasič, fotbalista, kněz, vidliboy, týpek v kůži a pak taky pupkatý chlap ve slipech s indiánskou čelenkou. Rozmarně po sobě skákali a svoje tanečnice úplně ignorovali. Ovšem, byla to parádní šou, v níž, jak se ukázalo, o tanec vůbec nešlo, spíš o lascivní pohyby a poveselení přítomných plesových hostů. Mládežníci nás mile pobavili a šlo se na tombolu.

Los byl jen za pět kaček, tak jsme si jich koupili hned dvacet, i když ceny v tombole mě zase moc neuchvátily. Hlavním sponzorem byl asi místní řezník Krkovička, páč stoly se prohýbaly hlavně pod salámama. Pak tam stála pyramida z vajec (tu bych brala, páč vajec není nikdy dost), víno, různé krámy a v rohu se krčil hajzlík kombík. Byly tam taky jedny betelné fungl nové dlouhé lyže, které bych teda nechtěla ani náhodou... z dvaceti losů jsme si na osmnácti početli různé veršíky a slova útěchy, jakože vyser sa na to, příště vyhraješ, a na dvou byly ceny. Teňounký salámek zvaný pašerácké cigáro a .... kurva, lyže! Ze všech těch ptákovin zrovna lyže! To už by se hodil spíš ten hajzlík... pravda je, že jsem nedávno koketovala s myšlenkou, že bych se na staré kolena mohla naučit brázdit sněžné pláně, ale to jsem si zase nepředstavovala lyže dlouhé metr devadesát, byť švýcarské provenience.

Noční tmou se od hospody vzdalovaly postavy s lyžemi na zádech...  a opilec, co stál u zdi a cosi tam kutil s diskomfortem ve svých střevech nebo žaludku, si otřel rukou hubu a volal:

„Však si na to naskoč, né? Dyť už, do prdele, zase sněží!"

COSI JAXI...