PROLÍNÁNÍ KULTUR

Bílé obočí není žádná výhra, řekl si Mireček, když se po ránu prohlížel v zrcadle. Elenka mu onehdá sama říkala, že by měl se sebou něco udělat, páč začíná před štyrycítkou silně připomínat Santa Klause.

Návštěva Elenčiny kamarádky přinesla šanci.

Hele, ty si taková dobrovolná kadeřnice, sem tam něco obarvíš… co myslíš, že bys mi zkusila trošku spravit to nemožné obočí? Zaútočil hnědovlasý Mireček s obočím albína lahví vína na frizérku.

Náš zákazník, náš pán. Frizérka odběhla do komůrky pro barvicí náčiní a zrovna se do toho pustila. Mireček měl v mžiku nanesenou barvicí směs na obočí a aby to líp chytlo, přilípla mu nad každé oko kus alobalu.

Seděli, klábosili, pili. Barvicí směs se pod alobalem začala zahřívat a působit.

Hele, nebude to už hotovo? Zeptal se nervózně frizérky Mireček, kterého začala barva pod alobalem žrát.

Eště pár minutek.

Za pár minutek Mireček důrazně požádal frizérku o sejmutí hliníkových krytů z nadočnicových oblouků, páč svědění se stávalo nesnesitelným. Frizérka přiskočila, sejmula alobaly, z hlavy se jí vyvalily oči jak žampióny a pak zahlásila, ať si to jde Mireček rychle umýt a že ona musí neodkladně jít pryč, páč má smluvenou schůzku.

Mireček, jat zlou předtuchou, pádil do koupelny před zrcadlo.

Kouknul, protřel si oči a kouknul znovu. Ze zrcadla na něj zachmuřeně zíral tovaryš Brežněv… no kua.. Co to je!!! Zuřivě si pumpoval na ruku ze zásobníku tekuté mýdlo a dřel si černočerné a navíc  nezvykle široké obočí. Páč to nezabralo, vyzkoušel všechno, co v koupelně našel. Šampóny, kondicionéry i prášek na praní. Nic.

Eleno! Zařval z koupelny! Čím si to mám umýt?

Elena opatrně nakoukla do místnosti a dostala záchvat smíchu.. Zkus jar! Poradila mu. Mireček zkusil jar. A nakonec i něco se savem…

Jeli domů. Mireček se řítil celou cestu stopadesátikilometrovou rychlostí, skřípaje zubama. Doma první skoky vedly do koupelny před zrcadlo.

Nebesa…

Krom brežněvovského obočí se nad očima rozlívaly dva obrovské rudé kruhy, jak mu chemikálie podráždily kůži kolem obočí. Ty vole a ráno porada…

Dnešní porada se odkládá, přišla hned ráno v 7 všem pozvaným zpráva do mailu.

Kdosi ho viděl plížit se podél stěn do kanclu. Kterémusi bystrému oku neušla razantní změna vzhledu nejvyššího a své zjištění si nenechal pro sebe. Ještě nikdy neměl tolik nezvaných návštěv a ještě nikdy podřízení jeho rad nepotřebovali tak nutně jako toho dne.

Není divu. Ono nebývá tak často, aby se dobrosrdečný Santa přes noc změnil v zachmuřeného soudruha;-).

PÁTEK TŘINÁCTÉHO

Většinou na tyhle pověry nevěřím.

V kolbence byl naprosto úděsný den.

Od rána se nedařilo udělat to, co jsem si předsevzala. Pak přišlo ke slovu nepříjemné jednání se zástupcem protistrany, při kterém jsem byla oficiálně označena za viníka špatně podaných informací na minulém jednání. Tak nějak jsem doufala, že šéf připustí svůj podíl na situaci, protože bez potřebných informací od něj se ta moje správná prostě vygenerovat nemohla…takže to jsem předpokládala marně. Chtělo se mi brečet nebo utéct, ale nakonec jsem zůstala a přetrpěla jednání do konce. Pak při jiném jednání, na které jsem byla připravena dokonale, ale chyběla mi jedna poslední  informace, s čímž šéfa otravuju týden a on na mě pořád nemá čas. Když neměl čas, nezbylo, než doplnění informace nechat na schůzku samotnou. Zas špatně. Takže jsem se dozvěděla, že protože on nemá přes týden na tyto koncepční, jak říká, věci čas, je nezbytné, abychom do práce chodili i o víkendu, kdy na tom budeme spolu pracovat, případně zůstávali v práci po pracovní době. Moje pracovní doba je už teď od půl sedmé do půl páté, někdy do sedmi, když je třeba a občas se zadaří odejít v půl čtvrté. Horší to bylo jen v jednom zaměstnání před deseti lety, kde se chodilo do práce na osm ráno a domů jak se zrovna šéfovi chtělo… většinou kolem 10 večer. Pak že neexistuje vykořisťování. Taky jsem se z toho po půl roce sesypala. A teď už si zas připadám jak workholik, když po odpolednech pracuju ještě na dalších věcech, které si táhnu ještě ze staré kolbenky…a nějak už vážně ztrácím sílu… Tak snad, že bych si tam nastěhovala gauč a vůbec nechodila ani domů.

Čoklová by se měla naočkovat, napadlo mě, když jsem si uvědomila, že je půlka dubna. Vzala jsem ji na špagát a jdeme. Před ordinací veterináře se začala cukat, přešli jsme cestu a už stojíme před ní. Chci ji vzít do náruče, páč dobrovolně tam nikdy nešla (po zkušenostech s otravou čokoládou a jedem na krysy), najednou koukám, vodítko prázdné, pes nikde. Kua! Čoklová stojí před přechodem, rozhlíží se, vrhá na mě poslední letmý pohled a prchá s vlajícíma ušima na druhou stranu.. Stůj! Křičím vrať se! Ohlíží se, ale kašle  na mě... je moc malá, řidič ji nemůže vidět! Lidi mají hysterický záchvat, pes se vzdaluje a já skáču na zebru za ním. Před očima rudo a vůbec nekoukám, jestli náhodou nejede auto.. Jen už vidím, jak čoklová končí svůj krátký život bídně pod koly auta..  tak ona to naštěstí stihla, ale já málem ne. Brzdy kvílí a půl metru ode mě dupl na brzy řidič oktávky… ukázal škaredé gesto a já jsem jen omluvně pokrčila rameny. Být na místě toho řidiče, vylezu a vyliskám si.. neudělal to a jemu patří čest a sláva. Čoklovou jsem dostihla po pár metrech, naštěstí má krátké nohy a tak rychle neběhá. dostala na prdel, potvora.

Tak jsme mohly být obě v kopru. Asi už na pátky třináctého věřím. Doufám, že jich toho roku moc nebude.

V PELECHU SE TO SROVNÁ

Kámoška má fenku. Čistou rasu shi tzu Byla hodně drahá a podle toho se taky chová a kde koho k sobě nepustí Páč už má nějaký ten rok, rozhodla se famílije, že provedou sblížení se psem stejného původu a honosného jména.

Našli několik potenciálních otců pro výstavní budoucí potomky. Sblížení proběhlo asi tak, že nápadník chtěl svou milku očuchat a poté provést akt sblížení, dočkal se však pouze toho, že drahá se k němu otočila bokem, zavrčela na něho a borec odtáhl s ocasem mezi nohama a nepořízenou. Druhý nápadník měl smůlu navíc v tom, že měl velký čumák, na který se čuba zaměřila a rovnou ho rafla.

Famílije se již smířila s tím, že tudy se rod nerozšíří a pro radost si pořídila druhého malého pejska. Drobného jorkšírka. Za půl roku se ze štěněcí velikosti zvětšil jen nepatrně a po umytí ve vaně neustále získává vzhled myši na delších nožkách. Rád spává na zádech své kamarádky shi tzu, ze kterých si udělal pohodlný divan.

A tak si tam žijou.

Včerejší noci začala čuba šářit. Po hodince se ukázalo, že nesnědla nic špatného, ale dorazily porodní bolesti. Té noci získala famílije další dva členy.

Jeden vypadá jak jorkšír. Druhý se zdá být je po mámě…

Zajímavé je, že nikdo nic netušil... Kámoška byla sice nedaleka trefení šlakem, ale hlavně, že to nebyl sousedův šarpej;-).

VODKA NĚT VODA

Před rokem a dýl jsme coby vyslanci tehdejší kolbenky občas krosili po Evropě a potkávali nové známé. Od té doby uteklo hodně vody a sliby typu – budem si psát, navštívíme se, zůstaly většinou viset ve vzduchu někde v Pobaltí nebo v Istanbulu.

Svět je samá změna, takže k jedné zásadní došlo i v oblasti družby. Kamarádi z Lotyšska již nemohli déle snášet osamění a po několikerých marných pokusech vyzývajících nás k návštěvě osedlali mikrobus a vyrazili trnitou cestou na Valachy.

Včera se konal družební večírek. Na mysli mi vytanula návštěva lotyšské metropole před půldruhým rokem, kde navzdory očekávání nepadlo jediné slovo rusky a jediný jazyk, kterým bylo možno se krom ruk a noh domluvit, byla angličtina. Vyštrachala jsem tedy opět staré konverzační učebnice, periodicky zapadávané prachem a ve vidině nutnosti jazykové vybavenosti následně oprašované. Pár frází, mi pravda, z hlavy vypadlo, ale nějaký ten drink jazyk rozváže a konverzaci dodá na šarmu, utěšovala jsem se.

Zbytečně. Anglicky tenkrát nepadlo ani slovo.

Direktor z Rigy vládne pouze německy  a rusky. Jeho kolegyně anglicky prachbídně. Takže jsme tentokrát nečekaně u té ruštiny skončili. A opět mě překvapilo, že co se v mládí naučíš, to si celkem snadno vybavíš.

Po zahajovací konverzaci následované večeří došlo na společenské hry. Po hře s názvem „Uhádni hymnu státu“, ve které se znalosti družebních zemí v žádném případě nepotvrdily a většina soupeřících družstev totálně pohořela, byly raději hry ukončeny a nahrazeny nedbalou společenskou konverzací. Bývalý šéf se mě snažil pobavit prachbídným příběhem bez pointy o palmě, co mu straší v kanceláři…

„U menja tože byla pálma,“ vstoupil mu do řeči Lotyš, „no ona uže tam,“ ukázal palcem dolů jak na gladiátorských zápasech, když gladiátor neupoutal a měl být předhozen lvům.

„No a što slučilos?“ , ptám se, ať řeč nestojí. Himl, další taková zajímavost…

„No u nas byla takája grupa, my pili vódku i oni óčen mnógo pili. No i kak oni pili, uže nemogli i oni vodkoj pálmu polevali…nu i ona na druguju nedělu  pagibla“

A pak se tomu Lotyš smál, až se za břicho popadal.

Vodka net voda, dla pálmy nezdrávo.

Ovšem příběh to byl poučný. Z rostliny by si měli lidi vzít příklad.

TAK TATA SE NÁM DOŽIL 70 ROKŮ

Oslava, byť jen v kruhu rodinném, musela věku oslavence odpovídat.

Celý týden se po částech nakupoval proviant a babka se ségrama v neděli od ranního kuropění smažily řízečky a pekly buchty. My zaneprázdněnější a mazanější jsme se přípravám vyhli a dojeli až bylo dílo hotovo. Ovšem, dojeli jsme na nefalšovaný Boží hod;-).

Nevim proč tata dostal na své významné životní jubileum asi hektolitr rozličného špiritusu a dále pouze jeden dárkový koš. Patrně si každý dárce vzpomněl na jeho životní krédo, totiž že veškeré choroby jsou jenom zanedbaný chlast;-).

A tím jsme se také po celou dobu oslavy řídili;-).

Ačkoliv důvody byly patřičné, žádný z oslavenců nechtěl při přípitku zapět živijó, všichni se kroutili , že nemají buď hlas nebo tóninu. Neměli však jen odvahu. Mě se oslavence zželelo, takže jsem ji, posilněna bylinným likérem, našla. Vydali jsme se s maminou potajmu do staré almary, kde dřímal celých 30 let valašský kroj naší bábi. Kua, co by to byla za oslava bez pořádného popěvku! Babka sice vážila bez pár kil metrák a já mám jen o něco víc, než půlku, ale s odvahou jsem se do zteřelého kroje nasoukala. Gatě mi sice při veškeré snaze o umístění tam, kam mají, spadly sice na půl žerdi, ale aspoň vydržely. Jupce upadl kus rukávu a její zbytek mi visel těsně pod pupkem. Mamina mi do výstřihu eště vetkla zaprášenou gerberu a šlo se vinšovat. Slavnostní vkročení do hodovní místnosti s popěvkem Eště sem sa neoženil už ma žena bije, bylo kvitováno hurónským smíchem a natáčením na několik mobilů. Přidržovala jsem si zbytek jupky na zádech a gatě za gumu, zakrákala pár lidových popěvků a urychleně s padajícíma gaťatama zmizela ze scény.

Slavilo se parádně.

Decentní zábava se pomalu někam vytratila a s pokročilou hodinou se vytahovaly staré nechutné příběhy typu když nás chytla mama v 16 letech hulit v nekuřácké domácnosti z okna a vajgly chytře schovávat do skříně mezi hadry. Následoval první a poslední výprask v životě. Když nás chytl tata v 17 rokách poprvé pít. A můj zběsilý únik před rozzuřeným tatou na kole a navíc s pár promilema. A že nebýt ho, tak tu už možná nejsem.. Jo to bejvávaly časy..  A nakonec upřímná oslava toho, že jsme po těch rokách někteří už skoro i dostali rozum…

Tata měl z oslavy radost. Mě bylo z becherovky blbě. Kéž by ještě bylo hodně takových oslav…

Díky, tato, žes to s náma tak dlouho vydržel! A mám tě ráda.

POZDRAV JARA

Když jsem přišla z kolbenky domů, na pavlači na okenní římse v květináči s rezavým vřesem se houpal na zabodnuté špejli papírový oranžový pták. Pozdrav od kamarádky.

Vichr s ním mával ze všech sil, oranžové pírko přilepené na ocásku se mohutně třepetalo, ale pták zůstal stejbl;-).

Tak teď si jen přeju, aby mi ten opeřenec neuletěl tak, jak štěstí v poslední době…

ZA LÉČIVÝMI PRAMENY

S těma plavkami jsem si vzpomněla na hezký příběh, co se odehrál před pár lety.

S kámoškou jsme vymyslely na konci dovolené výlet do termálů v Podhajské. Protože akce byla spíchnuta horkou jehlou, nedařilo se nám na poslední chvíli nikde sehnat ubytování na 5 dnů. Žádné. Až kámoška, neúnavně v noci slídící po netu, zažila úspěch a podařilo se jí sehnat levný nocleh v soukromí. Ráno jsme nadšeně vyrazili. Do Podhajské jsme dorazili v odpoledních hodinách a ve vesnici se jali vyptávat, kde že je to místo, kde složíme naše hlavy. Po delším pátrání jsme byli domorodcem v díravých teplákách odesláni na místo samé.

Pod kopcem stál rodinný barák, kde jsme od paní domu vyfasovali klíče a byli vylifrováni po louce vzhůru směr křížek. A tam na kopci u krchova stály dvě maringotky, z níž jedna se měla stát na pár dní našim útočištěm..

Prvotní šok pomohly překonat panáky domácí slivovice, které přicházely v rychlém gardu. Další následovaly po zjištění, že u brány krchova stojí kadibudka a za maringotkou trčí ze země něco jako provizorní pumpa.

No co, vykoupem se v termálech, utěšovali jsme se.

Večer byl vlahý, udělali jsme mezi maringotkami ohýnek, pokuřovali, popíjeli, kuli plány na další den a hlavně sbírali odvahu na spaní v pelechu, který vypadal hodně proleženě, navíc s lůžkovinami, které tam byly už od Kuvajtu napadení. Ještě že jsme vzali s sebou nějaké deky, do kterých jsme se v té noře zabalili. V noci na nás od útočily muchy a vlahý vítr občas zanesl do maringotky i trochu ovzduší od krchova brány;-).

Ráno jsme se opláchli pod pumpičkou narezlou vodou (patrně majitelé napíchli jeden z termálních pramenů) a vyrazili na koupaliště. Na radu majitele bungalovu jsme se vydali zkratkou. Zkratky jsou vždycky problém, především když nevíte, kam vlastně jdete. Z proklamovaných patnácti minut svěží chůze se stala regulérní hodina a když jsme se vyhrabali z houští kousek od vesnice, vypadali jsme jak klony Ramba po několika dnech strávených v divočině.

Termály jsme prošmejdili, ale asi to nebude moje krevní skupina.  Rezavá voda z níž stoupá i v 35 stupních pára, no co to může být za zážitek? O síle zdejší vody mě přesvědčil krátký pobyt v jednom z bazénů, jehož náplň se tvářila jak rezavá gábinka s prošlou záruční lhůtou. Nikdo mi neřek, že do termálů se nové a vůbec už ne světlé plavky nenosí.

Výpravu k pramenům jsme podnikli ještě druhý den. Šli jsme pozdě spát, páč nikomu se do mobilhausu, pokud byl při smyslech, nechtělo. Ráno jsme vyklopýtali z boudy, pod pumpičkou jsme se vydrbali jak se nejlíp dalo a vyrazili jsme už známou zkratkou. Cesta nám tentokrát trvala jen 35 minut. Byla však sobota a staříků chtivých termálních pramenů výrazně přibylo. Do restaurace jsme se nedostali a vlastně nebylo ani kam dát deku..

Vrátili jsme se na základnu, víc nachození jak naplavaní, po krátké poradě jsme zabouchli náš móbilhaus a poštípaní od much a komárů a se zničenýma plavkama jsme po dvou nocích zbaběle odjeli.

Další noc už by se totiž nemusela přežít.

PŘÍPRAVA DO PLAVEK

Zimní lenoru odneslo jarní tání.

A protože s jarem přichází nezbytné odkládání nafouklých bund a péřových kabátů, opatrně jsem takhle po ránu vyšťourala zpod postele osobní váhu, dovedně tam skrytou několik měsíců a pěkně po noci vyhládlá jsem na ni opatrně nakročila, abych zjistila, jak na tom jsem. Při vší opatrnosti, kterou jsem do kroku vložila, jsem si nemohla nevšimnout mírného, leč zřetelného váhového přirůstku. Oblíbené kalhoty, od kterých bych čekala spíše podporu, mě v mém podezření jen utvrdily, když se mi zašprajcoval zips a ke knoflíku jsem se vůbec nedopracovala.

Nadešel čas změny.

Spinning a podobné ptákoviny, které provozujou kámošky, na moje tělo nezabírají - potřebuje drsnější zbraně. Domluvený první gejm squashe se trošku zvrhl a z plánované hodiny, ve které jsem měla potit krev, bylo odsportováno s bídou 20 minut a zbytek zabraly společenské konverzace a jiné příjemné věci. Večer jsem si dala stejka, takže místo pár kil vyběhaných jsem ráno zaznamenala, že ručička váhy se nachýlila směrem doprava o dalšího půl kila.

Minulý víkend jsem oprášila bajk. Krátká vyjížďka se opět zvrhla, ovšem tentokrát žádoucím směrem. Místo několika plánovaných prvních jarních kiláčků jsem ujela neplánovaně skoro padesátku a z bajku mě museli téměř v křeči sundávat dva vzrostlí jinoši. Na poprvé po zimě dost dobré, řeklo by se. To by mě ovšem nesměly bolet kolena.

Squash mě ale pustit nehodlá. Včera jsem si pro tento účel koupila nové sálovky a s entuziasmem sobě vlastním vyrazila na další gejm. Tentokrát jsem se k tomu postavila zodpovědně. Půl hodiny jsem běhala a mlátila do míčku, pak jsem pár minut lapala po dechu a znovu. Bylo mi z toho za tu necelou hodinu trochu šoufl, ale co by člověk neudělal pro zdraví a fyzičku, že jo.

Večer jsem nemohla usnout.

Svalový třes se přihlásil o slovo dřív, než jsem mohla zaklapnout dekly. Ze dvou prášků na spaní nezabral ani jeden, tak jsem si střídavě  pouštěla televizi a komp, ve snaze zjistit, co mě unaví dřív a usnu. Takže tentokrát nic.

Prý se ve spánku svalové skupiny pěkně rozleží a tělo si odpočine a nabere sílu. Já jsem ráno pouze zjistila, jaký je to pocit, když někoho od pasu dolů přejede parní válec.

Cesta do kolbenky na vysokých šteklách byla utrpení. Na kancelářské židli se eště sedět dalo. Horši bylo z té židle vstát a jít. Co se už skoro vůbec nedalo, bylo sejít schody. Stal se ze mě dřevěný bohatýr!

Ruce naštěstí nebolí. Takže sedím a píšu. Snad se do další sportovní akce nějak zmátořím a do těch plavek už budu šik. Akorát mě napadá, že ty pauzy k nabrání nových sil jsou čím dál tím delší;-).