ZIMNÍ RADOVÁNKY

Zhruba po desáté lekci snowboardingu jsem došla k přesvědčení, že již není nic, co by mě mohlo zaskočit.

Víkend sliboval krásné zimní počasí, tak jsme vyrazili na hory. A ne na ledajaké - pro moraváky ze severu známější - na Bílou. Uchvátil mě internetový popis lanovky Zbojník. Konečně se nevysekám na vleku!

Na Bílé to žilo;-).

Pravda, svah, který jsem viděla zdola od nástupu na lanovku, vypadal trošku prudší, ale zase když jsem viděla ty malé caparty s lyžičkama, jak se cpou, aby byli na lanovce a na vrcholu kopce co nejrychleji, i do mě vjelo nadšení a odvaha. Nedovedla jsem si  představit, jak z té lanovky asik slezu, ale Alfa říkal, že se dá jet i s prknem v ruce. Tak jsem se chystali k nástupu. Z omylu nás vyvedl správce lanovky hlášením, že snowboarďáci si mají obout prkna. Začala jsem tušit zradu;-).

Dala jsem si prkno na jednu nohu, naskočili jsme na pás a sedačka nás pěkně zezadu nabrala. Jízda nahoru byla dost dlouhá a lanovka jela na můj vkus hodně vysoko. Na fotkách to vypadalo jinak! Nikde jsem neviděla ty vysmáté obličeje, spíše všichni kolem splývali s lesní zelení. Ani mě nebylo nejlépe. Jako by to samo o sobě nestačilo, lanovka občas zpomalila a to jenom proto, aby se následně s trhnutím rozjela a někteří slabší jedinci získali ještě temnější trávovou  barvu. Dolů jsem se preventivně nepodívala ani jednou. Zato jsem s hrůzou sledovala příkré vedlejší svahy.

„Tak co, můžem?", zahalekal najednou soused zleva a jal se zvedat bezpečnostní zábranu dvacet metrů před výstupem z lanovky.

„Ježíš! Eště ne!" dodýchávala jsem svoje poslední zásoby kyslíku.

„Ale teď už musíme!," nedal se odbýt chlap a vergloval se zábradlím. 

„Ale jak se z toho asi dostanu?"... byl můj poslední výkřik.

Z lanovek a vleků mám od prvního setkání hrůzu. Kupříkladu den předtím opakovaná snaha dostat se vlekem na vrchol zmzlého svahu skončila nefalšovanou tošovickou mlýnicí, při které jedině řízením osudu nikdo ze zúčastněných nedostal prknem, případně kotvou do palice a tak jediným následkem je naražená prdel, modřina na noze a poněkolikáté naražené zápěstí. ..

Byli jsme na vrcholu.

Na tři se zvedla zábrana a lyžaři plavně seskočili, Alfa na prkně plavně sjel a já předvedla jednu ze svých gymnastických poloh, když jsem si záhadně lehla na prkno, co jsem měla na noze a nějak dojela na cílovou plošinku...

 „Ano! I tak se to dá!", jásala paní, co s náma na lanovce jela. Div že netleskala;-).

Dycky čekám, až všichni odjedou a já mám kolem sebe místo. Na Bílé jsem čekala marně. Lidi sice pravidelně odjížděli, ale neúnavný Zbojník plival v minutovém intervalu další a další sportuchtivé jedince... už i Alfa na prkně zmizel za zákrutou a já si promýšlela, jak asi mezi tolika lidmi sjedu úzkou zatáčku, lemovanou lesní strží. Zázraky se však dějí a anděl strážný mě na svých křídlech od lanovky na náhorní plošinu bez pádu dopravil;-).

Další sjezd byl brutální.

Na ledových plotnách jsem se ukázala jako totální srab, páč jsem si netroufla ani na jeden oblouk a pomalu jsem křižovala svah, rádoby hbitě se vyhýbajíc válejícím snowboarďákům a rychle svištícím lyžařům. Nohy mě poprvé bolely jak cyp. Odpočívat se moc nedalo, riziko, že do mě někdo napálí ze zezadu bylo velké.

Oddechla jsem si až dole.  

Zbaběle jsem odmítla další jízdu se Zbojíkem a cestu dolů po zmrzlých plotnách a zvolila jinou sjezdovku, mírnou, pro začátečníky a malé děcka. Co by kamenem dohodil, ve Velkých Karlovicích. Věděla jsem o ní z doslechu, prý je výborná na trénink pro ty, co se teprv učí.

Přijeli jsme tam, na sjezdovce bylo pár lidí, vítal nás mírný svážek a krásné zimní slunce. Tato sjezdovka mě nadchla. Ovšem  jen do doby, než jsem při trénování obloučku ve velké rychlosti blbě zahranila a ten malý, zdánlivě přívětivý svah se mi stal dočasně ložem.

Dopad na zmrzlý sníh o tvrdosti betonu byl vskutku nezapomenutelný. V tom okamžiku mi došlo, že přilba se fakt musí zapínat, páč to jsem jaksi zapomněla a když jsem sebou jebla, tak mi odletěla několik metrů daleko. Že páteřák mi ochránil páteř, ovšem zadek mi nezachránilo nic. Že zadek má asi fakt spojení s mozkem, jak to říkali ti ruští vědci, když testovali tuto synapsi a zjistili, že když pokusnou osobu píchli jehlou do zadku, brečela. A když ji pak píchli do oka, tak se posrala;-). To já sice ne, ale několik minut jsem tak ohromeně ležela, promrkávala svoji soukromou hvězdnou oblohu ve slunečném dnu a přemýšlela, jestli vůbec někdy z té země vstanu. A pokud vstanu, tak jestli budu moct chodit. Vstala jsem. Slzy jak hrachy se mi ukazovat nechtělo, tak jsem se došourala za chatu a tam si stěžovala na osud. Pro ten den byl se sportem konec. Ale kupodivu se mi snowboard furt líbí!

Takže další investice budou trencle s ochranou na prdel;-).

JEDNOU JE MÁLO, TŘIKRÁT JE MOC...

Refrén z dávno zapomenuté písně skrývá naději, že nejen v lásce, ale i v jiných oblastech lidského žití, platí ono "do třetice všeho dobrého", jinak řečeno, do třetice už to vyjde.

Omyl.  

Kauza „Vše zadáčo" jako dar od mobilního operátora pokračuje. 

Ač jsem odstoupení od obou smluv včetně obou simek (jak mi poradila operátorka na zákaznickém centru) ve čtrnáctidenní lhůtě odeslala doporučenou poštou v jedné obálce, ač jsem pro sichr navštívila kontaktní místo a tam milá slečna odfaxovala obě výpovědi na centrálu, operátor poslal potvrzení o ukončení poskytované služby pouze k jednomu číslu. Zázraky se dějí. K tomu druhému, i když u něj byl aplikován naprosto stejný postup naprosto ve stejných dnech, operátor o žádné výpovědi patrně neví a rovnou poslal fakturu. 

Tak jsem opět popadla mladého chemika a mazali jsme na kontaktní místo. Paní se netvářila moc přívětivě - inu, nechceme jim dát vydělat;-). Poté, co se prohrabala v šanonu, který jsem s sebou přitáhla, ďubla do klávesnice a prohlásila, že ano, zrušené je jen jedno číslo. Na můj dotaz, jak je to možné, pokrčila mocnými rameny a řekla, že to teda nafaxujem znovu... a považovala záležitost za vyřízenou.

„A pro nás to znamená co?", ukázala jsem na fakturu, kterou nám poslal operátor za služby, které jsme nechtěli ani nemohli využívat. 

„Co co pro vás znamená?" popuzeně odsekla pracovnice klientského centra.

„Co ta faktura? Co s ní mám udělat?"

„No tu zatím neplaťte,"

„Jak zatím?", nevěřím svým uším, „nemám už sim kartu, kterou jsem odeslala na centrálu, zato mám řádně odeslané a podacím lístkem doložené odstoupení od smlouvy a také od vás podepsanou dohodu o odfaxování dokumentu na centrálu. Podpis, razítko. Co JEŠTĚ by měl normální člověk udělat, abyste pochopili, že vážně nejsem a ani nechci být vaším zákazníkem?"

Paní zase pokrčila rameny a pokyvováním hlavy nás vyprovodila ze dveří.

Vzpomněla jsem si na jakousi televizní reportáž o rodině, která neplatila účty za telefon, který ani neměla, obstavili jí účty a kdoví co ještě... soud sice nakonec vyhráli, ale ten rok nebo jak dlouho to trvalo, byli v maléru kvůli pochybení mobilního operátora.

Nedalo mi to, tak jsem se chopila telefonu a volám zákaznické centrum. Chci nahlásit, že fakturu hradit nebudem. Ať si to tam někde poznačí. Opět pro sichr.

Paní při přivítání medová, po sdělení požadavku jedová, mi sdělila, že to druhé číslo je stále aktivní a víte proč? To je proto, že mladému chemikovi budou volat, aby se ujistili, že si to nerozmyslel a OPRAVDU jejich služby nechce. A den D nastal už v pátek, jak mi slečna sdělila, ovšem chemik byl nezastižen. Jak impozantní, zvláště, když připustím, že chemik s telefonem i spí a nikdy ho nevypíná. Další den D prý nastane dnes.

Po vyslechnutí této absurdity, kterou na mě slečna vyvalila, jsem se začala shovívavě usmívat. Už mě přešel i vztek. Myslím, že nějak takhle začíná dočasné pomatení mysli;-). Jemně jsem ještě slečně navrhla, že by snad mohlo stačit ujištění mé, ale to zas ne.

Takže ještě počkáme. Možná že tři výpovědi jsou pořád ještě málo.