PROKLETÉ DVEŘE

Plynule navazuju na článek Ať žijou rodinné akce, ve kterém byly k našim transportovány nové dveře coby dar mamině k narozeninám.

Jejich dovoz byl ve znamení nervů v kýblu, ale tím, jak byly dveře dopraveny na místo určení, se zdálo, že bude klid. Ó, ženo, jak jsi byla bláhová! Klid totiž dlouho nevydržel. A navíc jsem teď za totálního vola.

Dneska jsem volala mamce. Jen tak, co dělají, jak se mají a ona mi plna radosti zvěstovala, jak se mají výborně, že vaří dobrý oběd a že je tam i ségra se švagrem a tak konečně bude čas nasadit ty dveře. Tak sláva, samé dobré zprávy! Akorát já v kolbence:-(.  Po půl hodině volá mamina zpátky mě. Po radosti už není ani stopy, zato mi hrobovým hlasem oznamuje, že má pro mě špatnou zprávu. Úlekem jsem nadskočila. No, co to může být? Nebrečí, tak proboha snad nikdo neumřel!

Jo taklenc...

Tak ty dveře, co jsem objednala, jsou devadesátky a stávající futra ovšem na osmdesátky...

Aha. Ale tata říkal, že to jsou devadesátky. A že to není třeba měřit. Tak se to neměřilo. A objednalo. A dovezlo. A je to v prdeli, páč to nesedí.

Celý můj vymyšlený dárek je teda totální propadák. Od začátku až do konce. Může být někdo takový debil jak já? Když na někoho dám a neověřím si to? Kdybych měla aspoň doma futra devadesátky já, nasadím vrata a kašlu na to, i když je nepotřebuju.

Co teďka s něma? Nejlepší by bylo vybourat u našich futra a vyměnit je za širší. Ale do toho nejdu, našim už nic domlouvat a zařizovat NIC nebudu. Zvlášť, když tam nebydlím a nemám možnost u toho být.  Takže jiná možnost - výměna. Jsem velmi zvědavá, jestli mi je firma vymění. Čekalo se na ně docela dlouho, páč nebyly skladem, patrně taky nestandardní rozměr;-)... jak vidno, okolnosti hrajou pro mě. A rovněž zpětný transport může být velmi zajímavý...

Tak mi ta blížící se dovolená pěkně začíná. Budu skákat kolem dveří. Nebo si na nich něco ugriluju a budu se utěšovat heslem, že jiní i já jsme přišli v životě o víc.

Mám pocit, že se mi v poslední době nedaří vůbec nic...

KDYŽ TÁBORÁKY PLÁPOLAJÍ

Páteční generálka na grilovačku se, až na pár drobností, vyvedla. Měl být při ní uveden do provozu nový gril, ale jaksi se eště nestihl koupit, tak jsme s Alfou udělali provizorní ohniště z kamenných kostek. Nevím, co to bylo za kámen, páč jsem ještě nikdy neviděla, že by kámen střílel a ještě k tomu měl tak daleký dostřel. Z plánovaného hraní na kytaru se zpěvy a případnými tanci nebylo nic, páč jsem se po celý večer choulila za zahradním nábytkem a uhýbala před střelama a těšila se na konec grilovačky.

V sobotu se pak konalo hlavní grilování se známýma.

Už přes den se honily mraky a vypadalo to, že z grilovačky nic nebude, páč bude lít. Přes den fakt přišlo pár slejváků, ale k večeru se to vybralo a lukulské hody mohly odstartovat.

Nachystali jsme střílející ohniště a brňáci dovezli spoustu naloženého masa z hypermarketu. O těch masech byla mimochodem nedávno diskuze, že v něm objevili salmonelozu a listerie. Navíc, po zkušenostech z jisté vesnické slavnosti, po které musely úpět střeva všech zúčastněných, jsme se s Alfou domluvili, že tohle radši jíst nebudem a šli jsme si naložit pár rybek a napíchnout klasický špekáček.

Zapálili jsme oheň, a na roštík umístili dvě rybky a pro návštěvu pár kousků toho jedovatého masa. Vyspravený zahradní stůl se ukázal být pro žranici čtyř lidí docela malý, tak Alfa někde vyštrachal ztrouchnivělý špalek, že si z něj uděláme odkladiště na grilovací potřeby. Špalek byl vyvalen ze šopy. Už jsme jásali, že tohle je přesně to pravé, když jsme zmerčili, že špalek je jak ementál, akorát ty dírky má menší, a při změně polohy se z něho vyhrnuly stovky mravenců. Každý vyklusal z nějaké dírky, většina s bílým vajcem v zubech, bo si v něm po léta budovali důmyslné mraveniště, které bylo v několika vteřinách zničeno a oni se chudáci snažili zachránit rod. Špalek byl vrácen na své místo a odkladiště se nakonec udělalo ze staré pivní basy. A když už bylo všechno připravené, táborák šlehal jak stvořený pro Janošíkův přeskok, kostky neúnavně střílely, rybky a jedy se grilovaly, komáři bodali...a najednou hrom jak z déla a ve vteřině začlo lít. Pobrali jsme s Alfou to, co by mohl slejvák zničit a utíkali jsme se skovat. Koukali jsme skepticky do clony deště a vzpomněli si na ty lahůdky na grilu! Alfa vyběhl zpátky do deště, popadl zahradní stolek s novou deskou a postavil ho nad ohniště, než déšť úplně zahasí oheň a spláchne nám ty dobroty. Naštěstí déšť jak rychle přišel, tak rychle odešel a stůl se nestačil ani očadit;-). Táborák ale, bohužel, doplápolal;-). A ten lak co s ním byly natřené nohy stolu, trošku odprýskal a přidal se k marinádě na kuřecích kouskách. Nikomu to ale nevadilo, páč jak jsem už uvedla, my jsme to z preventivních důvodů nejedli a brňáci přijeli přežraní a věrni heslu, že hlad je převlečená žízeň, takže k jídlu si kromě pití nevzali nic. No eště, že jsem ses tím nechystala já, nebo by mě z takové návštěvy asi cyp střelil.

No, aspoň se poměli psi;-).

AŤ ŽIJOU RODINNÉ AKCE

Dneska jsem místo pracovního nasazení ráno absolvovala nepříliš vážný, leč nepříjemný zákrok v narkóze. Narkóza byla lehká, ale mě coby hladného a žíznivého člověka s nízkým tlakem, to stejně sunulo při pokusu o postavení se z postele k zemi;-). Druhý pokus už naštěstí vyšel.

Po zákroku jsem musela být celý den v klidu a nechodit na slunko. To jsem ocenila, páč na teploměru bylo pětatřicet ve stínu a při takové teplotě  já stejně ven moc nechodím, a když už není zbytí, držím se stínu nebo půllitra;-). Tak jsem doma dospávala lehkou narkózu a po dlouhé době si pustila televizi. Soukromá televize ani jiný prostor jako obvykle nepřekvapil, takže jsem vyhrabala pár filmů, co jsem koupila a eště nebyl čas na ně mrknout. Zvlášť jsem si lebedila u filmu Krakonoš  a lyžníci. Ten sníh! Lyže! Paráda! Letos se na zimu vyloženě těším. Toto léto zavání trapností. Je buď tropický hic nebo hnusně. Nebo povodně. A když už je náhodou výjimečně parádní počasí, dlím v kolbence. A teď mám navíc eště po koupání. Dovolenou odkládám o týden a klidně už může přijít podzim. Jeřabiny už mimochodem zrajou, což je neklamná známka, že je za bukem;-).

Zatím je ale pořád to zmatené léto ale aspoň se blíží víkend!

Zítra se chystá velká grilovačka - pokud teda nebude lít, jak je dobrým zvykem, když je takový plán. Už se spravujou zahradní židle a stůl z luxusního, leč dvě sezóny nepoužívaného zahradního nábytku, na kterém za tu dobu hodoval snad jen červotoč;-). V sobotu se pojedem mrknout na přehradu, která mi nezvykle přirostla k srdci, na Slezskou Hartu. A v neděli se chystá zcela jiná partyja - u našich se koná pouť. Tyhle obecní slavnosti mi naopak k srdci nepřirostly, ale chápu, že děcka jsou nadšené kolotočema, kterých se do dědiny vleze rok od roku víc. Méně nadšení jsou rodiče, že stejně jako počet kolotočů ani ceny vstupenek nestagnují a oni musejí šáhnout hloubějc do krizí vyžrané kapsy. Naštěstí mé dítě již není dítě, ale dospělý jedinec, který po mě na lístky nechce a pro jistotu se už vůbec nezdržuje doma. No, už si zvykám i s čoklovou na samotu.

Mimochodem, pouť je významná událost. Ta se u nás bere krom oslav narozenin jako další důležitá rodinná sešlost, na které neúčast omlouvá jen smrt, případně neodkladné záležitosti rodinné (já rodinu svoji momentálně nemám, takže u mě platí jen ten první případ). Takže  když jsem u našich nedávno sdělila, že asik nebudu k dispozici, páč mi celá pouť aj s davama lidí může být ukradená, tatovi to bylo sice fuck (jsem po něm), ale mamka se zatvářila dost  smutně. Zato ségra dvojče mi vmetla do tváře, že prý když budu příště něco potřebovat já, taky se na mě vykašle. Tento její výlev jsem ovšem nepochopila, co jako ona po mě aktuálně potřebovala. Leda mou společnost u našich, aby tam se svou famílií nemusela dlít sama. No, v zájmu dobrých rodinných vztahů se tam nakonec asi zjevím...

Když už je řeč o naší famíliji.. nedávno měla mamina narozeniny. Mě nenapadlo nic lepšího, než že koupíme dvoje interiérové dveře, ať si svůj baráček zvelebí. Společný dar nás dcerunek a hodného tatínka. Taky jsem ty vrata hned výhodně objednala. S dodáním byl trošku problém, páč přes léto většina truhlářů asi nepracuje a ti co obětujou, mají pak moc práce a neetíhají. Tata průběžně brblal a když už na dveře i zapomněl, náhle byly tady. Uběhla dlouhá dodací lhůta a dveře se konečně vezly na místo určení. Byl udán čas: 20:00 večer. Když bylo 19:45, měla jsem telefon, že logistická spojka teprve vyjíždí a těch 40 kiláků určitě za 15 minut s vozíkem neurazí. Paráda. Cítila jsem problém. Volám tatovi. Nezklamal.

„Kurva, tak kde je s tyma dveřma?" hřímal do telefonu.

„Už jede, zdržel se, ale do devíti tam bude, může být? Nebo to nechat na jindy?!, snažila jsem se otce uchlácholit, páč jsem v tom byla nevinně.

„Co? Tak já tady sedím před barákem už hodinu a vyhlížím! Je tu zima, su zmrzlý jak sobolí hovno, tak tu už teda počkám!"

A praštil s telefonem. 

Venkovní teplota byla 30 stupňů...

Jak řekl, tak udělal. Počkal. A když jsme přijeli, srandoval a jak by ho vyměnil. Někdy svojemu tatovi nerozumím... ale to bylo naposledy, co jsem nějaký takový kšeft domlouvala.

Přísahám.

PRÁZDNINY JSOU PERFEKTNÍ VĚC

Hlavně, když je třicet ve stínu a nachcípaný člověk chodí do kolbenky a má ještě na krku psa a další povinnosti jako třeba sklízení dřeva u starých rodičů. A členství ve společenství vlastníků jednotek na pavlačáku s neustále otravujícíma spolubydlícíma. Někde v přízemí cigány, co umí zázraky. Z tříčlenné rodiny se během července pomnožili na dvanáctičlennou a troje husle. Ladičku bohužel někde potratili.

A taky tehdy, když chemik odcestoval do Prahy, údajně si hledat brigádu a všechno to doma zůstalo na mě.

Chemikova představa brigády je, že brigáda se najde sama a brigádnická práce se i sama provede. Jak jinak si vysvětlit, že v hlavním městě příležitostí dlí již týden a dosud na žádnou brigádu nenarazil. Jistě, jedním z možných vysvětlení je ekonomická krize, která maže brigádnická místa. Druhým (a reálnějším) vysvětlením je, že chemik si do Prahy prostě jel povyrazit. Vzal si bakšiš, co dostal na osmnácté narozeniny, sbalil pár hader a enom dym. Neozývá se. Proč by se taky ozýval, dyk je plnoletý! Když mu volám, před jedenáctou nemám šanci. Bláhově jsem si myslela, že třeba už někde zařezává. A nemýlila jsem se. Jo, zařezává. Jenže v pelechu. Patrně chodí spát za svítání a pak celé dopoledne prochrápe. Vtloukala jsem mu do hlavy, že tam jede peníze vydělávat, nikoliv utrácet to málo, co má. Všechno chápal do té doby, než tam zapustil kořen. Za chvíli nebude mít nic, ale domů prý nepude, jak mi dneska v poledne sdělil ochrápaným hlasem...

Aby toho nebylo málo, je přede mnou výhled akutního chirurgického zákroku a následné více jak měsíční rekonvalescence s výrazným omezením trávení volného času.

Tak to jsou pak prázdniny fajn.

AKČNÍ HRDINKA

Z dlouhého období jakéhosi nicnedělání a mimopracovní nudy jsem rovnýma nohama skočila do úplně jiného extrému.

V pátek jsem dostala lákavou nabídku k projížďce na přehradě na katamaránu.

Sotva jsem přemohla první nápor hrůzy, bo plavu jenom kam dosáhnu a při křižování obrovské hladiny přehrady s hloubkou kolem padesáti metrů se na to sotva můžu spolehnout, přišla další jobovka. Prý pojedem jachtařské závody! Já, která jsem do pátku nevěděla vůbec nic o jachtingu, mám jet závody! Dostala jsem k rychlému prostudování knihu o základech jachtingu, ale při pasáži o tom, jak je při převržení katamaránu nutné jednat velmi rychle, aby se nestal velký průser, jsem studium vzdala a naučila se aspoň dračí smyčku, abych byla aspoň k něčemu a mohla v případě nouze plavidlo uvázat;-).

V sobotu po ránu se vyjelo na přehradu. Nevím, zda do způsobil můj šílený výraz, ale nakonec jsme závody nejeli (ač bychom pravděpodobně zvítězili, páč v kategorii katamarán dorazilo pouze jedno plavidlo a to naše). Jeli jsme se jenom tak projet. Moc to nefoukalo, takže jsme častějc spíš stáli, ale bylo nádherné počasí a nakonec mě to plachtění nadchlo. Zaujala jsem funkci kosatníka a naučila se aspoň přehazovat plachtu. Dobrý základ pro dny příští;-).

A tento týden mám dovolenou a včera bylo zase nádherně...  Zase jsme byli na přehradě a tentokrát čistili loď. Odvážila jsem se do vody a zaplavala jsem na mělčině (jsem si myslela) a pak se dozvěděla, že pode mnou bylo pět metrů... inu, lepší je nevědět, to se pak překonávám.  Pak jsme si půjčili od známého majitele půjčovny loděk veslici. Dostala jsem do rukou vesla a měla předvést, co dokážu. Předvedla jsem se dokonale, páč jsem neomylně zamířila nejprve na příď zakotvené jachty a pak dlouhýma tempama přímo do vrbiček;-). Zachránil nás až loďkař, kterému přišli zákazníci, takže jsme se rychle museli vrátit. Já, co se nikdy neopálím, jsem si spálila ramena, kousek břicha a taky nohy. A stal se zázrak: ač jsem při opalování ležela na zádech, mám právě ty záda spálené...

Navečer jsme vyrazili na hodinku na brusle. Pro tuto příležitost jsem si oblékla svůj nový sportovní obleček, páč už můžu, už nedělám  na inlajnech ostudu;-).

Takže? Jsem docela vyřízená. Z kancelářské krysy akční hrdinka.  

Sledování televize je pro mě velkým svátkem (naposledy jsem viděla Trosečníka a to ze zcela zřejmých důvodů, abych něco pochytila ze života na pobřeží). Už nečtu ani noviny. Knížky si schovám na důchod. Stejně tak případné štrikování a jiné domácí práce. Jsem totiž pořád někde v čudu a všechny tyhle věci jdou mimo mě. Nestíhám. Na net se mrknu dvakrát denně. A bloguju šafránově. Sorry. Sbírám síly na windsurfing;-).

A k tomu ještě zbytek mateřských starostí... Dneska jsme i s chemikem vyrazili na nákupy. Paráda. Nekoupili jsme nic, páč Chemik nic nechtěl a co chtěl, jako třeba PSP to jsem mu zas nechtěla koupit já. Tak si k těm penězům, co jsem mu poslala na účet, vybral aspoň triko. Cesta do Ostravy se opravdu vyplatila;-).

BTW: Dneska Chemik dosáhl plnoletosti. Už to není můj malý hošík.. chystal se slavit, ale nikdo za ním nepřijel. Žádná kalba na osmnácté narozeniny.. někdy jsou lepčí skuteční kámoši, než ti virtuální, z jiných měst a zemí... bylo mi ho tak nějak líto... tak jsem za ním přijela domů, z kama jsem se právě kvůli plánované kalbě odlifrovala  a dáme si spolu metaxu, co dostal jako prezent. 

Tak Dejve, všecko nejlepší!:-)

NENÍ UŽ TÉ VODY DOST?

Tak prý nám začalo léto. Už před pár dnama. Řečeno slovy klasika - tenhle způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Když není krize, je povodeň. Když není povodeň, je tak dusno, že se pomalu nedá dýchat a aspoň bouřka udeří několikrát denně. Už třetí den po sobě, chvilku po půl třetí, se likusák jako varování věcí příštích zatřepe v chatrných základech a hned nato se kolem rozzuří úděsná bouřka s provazama deště, skrz které prohlídneš jen na pár metrů. Včera se nad likusákem zkoncentrovaly asi tak tři bouřky. Blýskalo se a hřmělo v jednom kuse, pak zadul vichr a urvala se shnilá rýna a voda ze střechy nám začala valit do baráku. Pak začalo zatékat doprostřed chodby střechou a na podlaze se vytvořila kaluž přes půl chodby. Ňáká malá dírka ve střeše patrně, způsobená bleskem Ámosem, páč vloni se střecha spravovala a prý je „jak nová"!

Protože všude kolem byl děsný rachot, šla jsem se v zuřící bouři přesvědčit, jestli nám ta střecha neulítla a taky na řeku za barákem, jestli náhodou není třeba vyhlásit stav ohrožení.

Před vchodem po kolena vody. Kanály kolem řeky už vodu nebraly, tak děcka, osvětlené bleskama z temné  letní oblohy,  jezdily neohroženě ve vzniklých jezerech na kolech, z kterých čouhaly jen řidítka a sedlo..  nějaké varování s tématem blesk a vodivost vody za bouřky bylo naprosté házení hrachu na zeď... zula jsem boty a šla se podívat  na hráz... dlouho jsme si stěžovali, že je řeka skoro vyschlá... že v ní nejsou ryby. Taková strouha. A ejhle! Korytem se valil s hřmotem úplně jiný vodní tok. Hnědý a docela mohutný.. naštěstí ani zdaleka nedosahující hráze, která je několik metrů vysoká. Při představě, že by nám tohle vlítlo do baráku, jsem se rychle přesunula zpátky do kanclu, kde jsem skoro potmě, páč přestal jít proud, vyklidila přízemní trezor a prachy, ceniny a nejdůležitější papíry přesunula do vyšších pater skříní.

Do rána se voda do kanálů vcucla. Řeka v dvoumetrové vrstvě mlhy dál burácí, ale mezi cárama mlhy to vypadá, že opadává. Dneska je celkově zatím pohoda. Jen dvě malé bouřky a žádný déšť. A i kdyby... do řeky se toho ještě vejde... Máme to štěstí, že nás povodně nezasáhly a snad už to pro letošek ani nestihnou.

A lidi, co jste to štěstí neměli ... držte se.  Byť to nikomu nevrátí ani domov, ani majetek, natož zmařené životy, na povodňových kontech se vybralo už přes 30 milionu korun. Znamená to, že nejsme zas tak špatný národ, jak se občas zdáme být... Když vás pro tentokrá štěstí opustilo, přeji vám ho hodně do budoucna. 

Budete ho potřebovat.