středa 20. června 2012

KDYŽ NASTAL ČAS NA VÝMĚNU OKEN


Taklenc – jedeme dál.

Něco v životě přijde, něco odejde. Třeba proto, aby se uvolnilo místo pro něco jiného. Alfa mi před rokem dovezl plastová okna, aby mi je příležitostně vyměnil. Na příležitost se čekalo hodně dlouho, až se čas konečně naplnil, ovšem nejen na výměnu oken, ale rovnou i chlapa. Já vytáhla z kapsy prachy, okna Alfovi zaplatila a začala shánět firmu, která by mi je zabudovala.

Do kšeftu se nikdo moc nehrnul. Že prý by mohly být problémy s případnou reklamací a kdoví, co je to za hebla a podobné výmluvy. Že kšeft je kšeft, pochopil až několikátý v řadě oslovený, se kterým jsme po měsíci komunikace ujednali prohlídku oken a okenních otvorů za účelem posouzení situace a vytvoření cenové nabídky.

Okna, které byly uložené ve sklepě, potřeboval mistr změřit. V přítmí sklepa, kde opět někdo ukradl všechny žárovky, jsme vytáhli nejdřív jedno okno, přeměřili potřebné strany, pak druhé okno a na třetí se na mé doporučení mistr vybodl, páč jsem mu řekla, že to bude stejný.

Nadešel den montáže. Byla jsem od rána nervózní jak starý pes, od předešlého dne bylo v bytě jak po výbuchu miny, všude nalepené kartóny a rozvěšené igelity, spát jsem musela v chemikově komůrce, kde se nade mnou vzdouvaly igelitové příboje a mé poslední myšlenky před spaním patřily tomu, co se stane, až na mě v noci ty igelity spadnou.

O půl deváté dorazil mistr okenářský se svým pomocníkem, ze sklepa vyštrachali okna, do patra vysmýkali zednické a bourací náčiní a jali se pracovat. První šlo na řadu okno na WC.

„Kdo to měřil? Je to ňáký velký!“, rozčiloval se pomocník a do vybouraného otvoru na WC pasoval okno. Taktně jsem mlčela. Po chvíli pachtění bylo okno nasazené, chlapi s vodováhou přisadili parapet, zastříkli pěnou a pokračovali v započatém díle.

Okna v obýváku a pokoji šly celkem v poklidu. Nadešel čas, aby se okenářská četa přesunula do kuchyně.

Snad všichni svatí stáli při mně, když se chlapi rozhodli před bouráním starého okna to nové ještě jednou změřit. Pokuřovala jsem si na pavlači a poočku sledovala jejich nevěřícné pohledy, které na sebe házeli a narůstala ve mně panika.

„To není možný…“ kroutil hlavou pomocník.

„Změř to ještě jednou!“ dostalo se mu rady od šéfa.

Změřil to ještě dvakrát. Zcela a bezezbytku se naplnilo heslo o nutnosti dvojnásobného měření a jednom řezání, respektive bourání, neboť chlapi takto došli  k závěru, že kuchyňské okno je o třicet cenťáků vyšší, než to staré…

"Který blbec!" ulevoval si mistr a houkl na mě. "Od koho ty okna jsou? Co to bylo za člověka?"

Svírala jsem hubu a mlčela jsem jako babka v hoštickém loži. Alfu jsem už do toho tahat nechtěla. Stejně by řekl, že mu to blbě udělali, páč on dycky měří dobře... 

"Kašlete na to chlapi," uklidňovala jsem okenáře, "tak to jedno mi uděláte svý a namontujete dodatečně."

Chlapi nakonec okno sbalili a že ho zkusí někde udat. O mě se při pouhé myšlence, že by se staré okno vybouralo a do díry by nebylo co dát, pokoušely mdloby... Kuchyňské okno vede na pavlač a já bych z domu nemohla do nasazení nového okna vytáhnout paty. 

Takže mám sice staré a oprýskané, ale aspoň mi do baráku nikdo nevleze;-). 

neděle 3. června 2012

TŘIKRÁT A DOST

Mám, vlastně měla jsem auto. Už několik let se bez něho neobejdu. Starší již jedinec tovární značky fabie sloužil relativně dobře, občas akorát nešly odemknout dveře, nebo otevřít kufr, případně stáhnout okýnka. Malé věci, nepřihlížíme – li ovšem k tomu, že auto nemá klimatizaci, čili v horkých dnech ty okýnka zas tak malá věc nejsou. A taky občas z neznámého důvodu svítí brzdové světlo.. pokusům zhasnout je poměrně tvrdě odolává - pomáhá řádné kopnutí do brzdového pedálu.

Před měsícem kráčím navečer k vozu a těším se na noční vyjížďku asi do 50 kiláků vzdáleného města. První poloha klíčku  v zapalování rozsvítila palubní desku, další poloha, která běžně startuje motor, nenastartovala tentokrát nic, ukazatel paliva ukázal nulu a palubka zhasla. Na baterku mi mé chabé znalosti fungování vozu pod kapotou neukazovaly, takže z toho jsem usoudila, že mám prázdnou nádrž. A to jsem den předem brala plnou! Peprně jsem klela a proklínala všechny šmejdy, co vysávají pod rouškou tmy palivové nádrže a  okrádají tak pracující lid. Pak jsem se vydala na benzinku pro kanystr a trochu šťávy. Dolila do nádrže. Suverénně jsem zastrčila klíček do zapalování. Auto škytlo, ovšem ukazatel paliva se ani tentokrát nerozpohyboval. Samozřejmě, že to byla baterka..

Po delším martýriu, jak sehnat někoho, kdo mi zprovozní auto v sobotu dopoledne v oparu ranní kocoviny, což je poměrně těžké, jsem sehnala jednoho kámoše. Přijel, půjčil mi svou baterku a tu moji vybitou hodil na noc na nabíječku. Pak jsem s tou dobitou jezdila 4 dny. Pátý den, opět jsem měla napilno a potřebovala nutně na nějakou schůzku, vlítnu do auta, chci nastartovat – a baterka zase v kopru! Tentokrát jsem už neomylně zamířila za kámošem pro pomoc. Situace nikoliv neznámá, příčina zřejmá. Baterka už asi měla nejlepší léta za sebou, takže se dala nová a já jezdím jako ďábel.

Dneska ráno jdu venčit čoklovou. Koukám, kua, mojemu autu svítí brzdové světla! A to jsem ho večer několikrát obešla, aby náhodou něco se zase nepokoušelo vybít baterku… v neblahé předtuše letím domů pro klíče, naskakuju startuju a pak už jenom kurvuju. Baterka je potřetí v kopru…

A tak to s autem dopadlo, jak to dopadlo. Vrátilo se, odkud přišlo, a s ním vše, co s ním jen trochu souviselo.

Ale o tom až příště.