neděle 31. srpna 2008

POKRAČOVÁNÍ WATCH STORY

Tak jak jsem dopadla s hodinkama.

Byla jsem si tam pro ně a že se jako uvědomělý spotřebitel nedám. Nechala si zavolat šéfa, ten kroutil hlavou, že se mu způsob vyřízení reklamace taky nelíbí a že do dodavatelské firmy zavolá a udělá bububu. Odešla jsem docela spokojená, že se ledy hnuly a já dosáhnu svého práva.

Tak bububu asi  udělal nedostatečně, neb mi druhý den volal, že reklamace je neoprávněná. Že mu nějaký pikolík sdělil. že hodinky byly špatně používany, páč při jejich opravě se vyvalily vlny zdola a dedukce zněla jasně, totiž že byly používány ve vodě, kam přijít nemají. Tudíž vina je na straně spotřebitele, takže si chudák ani neštrejchne, páč nedostane ani prachy, ani novou časomíru. Aspoň ne od nich. Jsem se ho ptala, kterým kanálem musely plavat na tu opravu, když jejich majitel je neměl ani jednou na ruce, natož, aby s nima někam plaval:-). Paninko, to je tvrzení proti tvrzení!

Zítra tedy pro ten danajský dar jdu. Vezmu si ten drek a vyjádření prodejce a půjdu o dům dál. Myslím, že by se měl na ně kouknout ještě někdo jiný. I když... je v takovém případě těžké hodinky prostě hodit na chvilku do lavóru? Kdoví, co tam s nima dělali:-(.

A pro mě z toho plyne poučení: zpátky na stromy a mobily, kompy, hodinky a další šmejdy zahodit hodně daleko od stromu. 

pátek 29. srpna 2008

U NÁS NA VSETÍNĚ, TAM JE DOBŘE

Mají tam koníka v každém dvoře;-) Minulý týden se jeden splašil a prchnul z ohrady. Poklidný dopolední ruch města tak byl narušen cválajícím hřebcem, který si pobíhal po hlavních cestách, zastavoval dopravu a hříva mu vlála;-). Nakonec ho odchytli v průjezdu u komerční banky. Prý jim málem rozkopl bankomat:-D.

 

úterý 26. srpna 2008

STORY S HODINKAMA

Požádal mě známý právník, abych za něj zreklamovala hodinky, které dostal před půl rokem od jedné známé. Právník není zdejší, ale ona klientka je občankou našeho města, která mu v jedné naší prodejně zakoupila hodinky jako projev díků za realizované právnické služby. Ač stály jenom tisícovku, měly hezký dyzajn a především jednu velkou chybu. Totiž nešly.

Obdarovaný dar s díky přijal a když zjistil, že svou hlavní a jedinou funkci neplní, domníval, že ve strojku není baterie. I obrátil se na jinou prodejnu hodinek s žádostí o výměnu baterie. Mrkli na strojek a řekli, že do toho nepolezou, že je to pro autorizovanou prodejnu. 

Přišla jsem ke slovu já, abych v prodejně, kde byly hodinky pořízeny,zařídila reklamaci v souladu s právními normami. Po měsíci se mi ozval prodavač, který reklamaci dostal na starosti, aby mi sdělil teorii, že nefungujou tlačítka a tudíž hodinky jsou dle vyjádření výrobce (spíš distributora) neopravitelné. A že tedy bohužel, mi nevrátí ani peníze. Ptala jsem se, jak je to možné, když podle práva má spotřebitel nárok při neopravitelné vadě buďto na výměnu zboží, nebo na vrácení peněz. 

Řekl mi "ehm, no, vyměnit bychom to mohli, ale to by bylo asi taky k ničemu...že jo".

"K ničemu jsou ty hodinky. Takže mi to nevyměníte? A nedostanu ani peníze?"

"No, pan vedoucí říkal, že ne. Mě se to taky nelíbí, ale co mám dělat?,"  lkal do telefonu prodavač.

Takže tak jsem pochodila s reklamací. Ač hodinky nejsou moje a mohlo by mi to být úplně fuk, jedno mi to není. Tohle se může stát příště komukoliv při koupi čehokoliv. Nechápu, k čemu je dobrá nějaká právní ochrana spotřebitele a ustanovení občanského zákoníka o kupních smlouvách, když si prodejci dělají stejně, co chtějí. Nebo se pletu? Máte tady někdo podobnou zkušenost? 

Prachy mi teda nedají a ani nové hodinky, ale ty staré  (vlastně nové, od pořízení uplynulo 5 měsíců) si mám vzít. Zajímalo  by mě, komu je mám hodit na hlavu. 

HISTORKY ZVÍŘECÍ

Moje fenečka dostala včera dárek, já taky a k tomu eště málem infarkt.

Že vidím blbě, to jsem tady už kdysi psala. Taky asi malinko blbě slyším (jak říká někdy kámoška Jana, když mele o sto věcech najednou a pak se diví, že nevím, o čem točí;-), ovšem zato mě Pán Bůh obdařil mimořádně vyvinutým čichem. No a ten včera dostal zabrat.

Ze sousedovic králíka nezbyl, než kadlub a hlava, která měla původně přijít do polívky, ale nepozorností kuchaře skončila v remosce. Hlavu vyfasovala čoklová už v neděli a to jsem přemýšlela, jestli nemám doma náhodou kanibala. Jak divoce hodovala na pečené hlavě, která byla stejně velká i tvarově podobná její, to jsem u ní ještě nikdy neviděla. Den poté byla dopravena do mého bytu ta ohlodaná králičí budka.

„Něco jsem tadyhle dones," podává mi host igelitku. Nu, copak to asi bude? Zvědavě se nořím do hloubi igelitky... láhev vína... a co se to tadyhle vedle ní krčí? Vytáhnu mikroteňák, rozevřu, vdechnu... a málem vydechnu naposledy! V sáčku ukrytý kadlub smrděl jak týden zaleželá náčiňová hadra.

„Co to jako je? Smrdí to příšerně, nemá to hrubo po sezóně?" štítivě jsem držela sáček v ruce. „Jsem to ráno jedl a nic mi není," broukl dárce. Jestli to není tim, že je zrovna z té sorty, co může pozřít cokoliv a nikdy v životě je nepotká doslovný průser natož aby se trápil s dráždivým tračníkem! Nejradši bych to vyhodila, ale čoklová ucítila žvanec a dělala na mě psí oči, tak jsem jí kus budky ukroutila a zbytek letěl do konťasu. Trochu jsem se bála, aby to pes ve zdraví přežil. Ale ráno byl živ a zdráv, akorát když mě chtěl na pozdravení olíznout, málem jsem padla do mdlob podruhé.

A ještě jedna nechutná historka: V neděli jsme navštívili jednoho starého strýce, téměř už nemohoucího. Ve venkovském stavení se držel divný vzduch. Prý to tak u starých lidí bývá... ale v kuchyni vzduch ještě zhoustl. Nedalo nám to a pátrali jsme po zdroji, páč zas tak husto by být nemělo...

Ale bylo.

Pod postelí past na myši a u ní něco, co vypadalo jak chuchvalec prachu. Není divu, u starého nemohoucího člověka, že áno... na sajrajt se musí se smetákem a taky lopatkou. A došlo k zázraku: prach se zhmotnil v notně prožranou myš! Už byla asi několik dnů v pánu a nebyla sama, páč měla na sobě několik hodujících návštěvníků. Pěkný hnus, to vám povim.

Takže zavírejte okna, dveře, neb myš se do baráku béře;-).

NEJMOCNĚJŠÍ PÁNSKÝ PARFÉM

Včera jsem v práci nestíhala, páč tu pořád někdo lozil a otravoval, tak jsem chtěla zůstat dýl a dodělat si resty. Čáru přes rozpočet mi udělal Marián, který přiharcoval se svou asistentkou Sabinou, která bývá často zachránkyní jeho krku před zákonitou manželkou. Prý jen tak náhodou projížděli kolem a vzpomněli si na mě, že by mě rádi viděli. Ha. Náhodou tudy nikdo neprojíždí. To spíš den předem kalí někde v hospodě a zůstane tady do rána:-).

Marián měl lesklý zrak a hýřil vtipem. Nakonec z něho vylezlo, že se tady včera s někým zašil a kalil a loajální Sabina pro něj musela jet sto kiláků jeho luxusním vozem.

"Už jsem měl dneska čtyři panáky, nemůžu už pít, takže si dám jen jednoho!" vykřikoval ve čtyři hodiny, "a jedem domů!".

Objednal si panáka becherovky, dostal slinu, druhého a třetího a pak měl nemilý telefon... "Ano Libuško? Už jsem na cestě domů... cože? Ne, jaks na to přišla? Já vůbec nepiju.... Cože? Tak v šest přijedu... ale to víš, že přijedu, co bych nepřijel? Tak pa. Pa."

Chi. Jeho vysokoúrovňová manželka ho asi začala pomalu odhalovat. Že to s tím nebude mít lehké, je víc, jak jasné. Ani krásný barák, fára a prachy štěstí nezaručí a chlapa na uzdě neudrží...

Ale Marián se odebrat domů nehodlal a objednal si další rundu. "Platím!" mával na sličnou servírku prkenicí. Měla hezké oči, kérky a piercing ve rtu a velmi krátkou sukni. A Mariánovi padla do oka. "Slečno a jak vy se jmenujete? A vy nejste odsud, že?" Za stovečku tringeltu věděl vše... "Slečno, dáme si ještě panáka, dva tady ty drinky co v nich plavou ti potápěči a budeme jíst!" rázem zapomněl i na manželku, co už musela být doma zelená vztekem nebo strachem. Servírka, která mu prozradila, že se jmenuje Jana, lítala po schodech nahoru a dolů jak čamrda;-).

Sabina cucala septisan, smutně koukala a sledovala hodinky. "No co, co, Sabino? Spěcháte snad někam? Však vás nikdo doma nečeká!" poučoval šéf svou podřízenou. "Slečno Jano! Platím!" znova mával prkenicí, když dvakrát dloubl do stejku a stěžoval si, že má žaludek na vodě a nemůže jíst. Servírka dostala dalších osm pětek spropitné. "A dáme si ještě toho panáka, mojito a kafe..."

Platil celkem čtyřikrát a nechal jí kolem čtyř stovek tringeltu. "Přijďte zase," věnovala mu servírka jeden z nejkouzelnějších úsměvů, "ale budu tu jen do patnáctého. Pak se stěhuju..."

Nejsilnější pánský parfém jsou totiž prachy. A Marián toho dne voněl obzvlášť svůdně;-).

neděle 24. srpna 2008

MOJITO S TÁŇOU

Táňa je moje spolužačka z vysoké, vidíme se málo, většinou tehdy, když jí jdu ze staré známosti barvit vlasy. Poslední barvení proběhlo před půl rokem a dopadlo nevalně, páč Táňa za dva dny chvátala na dermatologii s akutní alergickou reakcí na chemické barvy a od té doby má s barvením šlus.  Mimořádně jsme se tedy  domluvily, že skáknem na nějaký drink a proberem, co je nového.

Jak už to bývá v pátky, navzdory pláči spoluobčanů, že platy jsou nízké a pomalu není na chleba, všechny hospody praskaly ve švech. Konečně se nám podařilo zaparkovat ve volné zahrádce v centru města a dostaly jsme chuť na mojito. Po půlhodině mávání přišla mimořádně kyselá servírka. Objednaly jsme si. 

"Míň máty, jen tak trošku, prosím vás, " zdůraznila Táňa.

"No, jak chcete," milostivě protáhla servírka, "ale to nebude ono! V mojitu musí být moc máty," poučovala nás.

Rad jsme nedbaly a že nám trocha bude stačit. Další půlhodiny bezvětří. Kolem proběhla druhá servírka, co už měla nejlepší léta za sebou, ale hlavu si nelámala s kalhotama na půl žerdi a neesteticky vylezeným zadkem.

"Slečno, prosím vás," oslovila jsem ji mírným hlasem. "před půl hodinou jsme si objednaly mojito a nic se neděje, nezapomněli jste na nás?"

"Jéžiš! Mojito! To nejde tak rychle! Musíte počkat, ta příprava tak dlouho trvá! Mám plný lokál lidí, jste v pořadníku, tak čekejte!" břéskla po nás.

Snad to bylo tím čerstvým povětřím, horkem a žízní, že jsme čekaly a radši neodešly... Když nám konečně donesla prdelatá servírka pití, vypadalo to asi tak, že do půlky sklenice byla napěchovaná máta, na ní ležely tři čtvrtky jakoby vyhlodané limetky a bylo to dolité kapkou rumu, kapkou sirupu a deckou vody.Táňa pro jistotu měla víc sirupu, takže drink vypadal hodně kalný a barva cosi, co se běžně nepije... A Táňa to taky pít po jednom srknutí slámkou odmítla. 

Chtěla jsem jí malinko spravit náladu, tak jsem navrhla v lokále pojíst. Bez ohledu na obsluhu (možná je to nějaká brigáda, utěšovala jsem se), párkrát jsem tam už byla a vždycky všechno v cajku. A ty skvělé kuřecí kornflejsy, co tady dělají! rozplývala jsem se... Po notné chvíli před námi přistál otřískaný talíř, na něm jeden salátový list, na něm kydanec tatarky a u toho se choulilo asi pět usušených řízečků. Hodně usušených. Příbor nikde a po servírkách se slehla zem... 

"Asi se to jí rukama," navrhla jsem zkušeně a hned jeden kousek zkusila. Nedalo se to jíst ani rukama, protože se to nedalo jíst vůbec. Leda by našinec stál o žlučníkový záchvat. 

Chtěly jsme zaplatit a rychle zmizet daleko odtud. Jenže nikde nikdo, kdo by nás zkasíroval... Vlezly jsme do lokálu, že to cálnem u pultu... lokál navzdory informacím před slavnostním udělením mojita úplně prázdný a ve dveřích kuchyně ty dvě hajtry:

"Ty vole, matka ta už je fakt jeblá, pěkně mě sere!" stěžovala si nahlas někomu uvnitř kuchyně.

"No fakt? Ty vole, nekecej, já ti to říkám dávno, vyser se na ni..." dutě odpovídal kdosi zevnitř.

Klepala jsem do pultu nejdřív jemně a poté důrazně. "Debatujete? A platí se tady, nebo to máme grátis??"

Beze slova jedna prdel přiskočila ke kase. "Pětsetdvacetjedna!" štěkla. Podala jsem jí tisícovku. Obracela ji v rukách a pak se tázavě a mlsně koukla na mě. 

"Co je? Nějaký problém? Jako jestli náhodou by nebyl tringelt? No to teda NEBYL!"

Na takový podnik si člověk může buď stěžovat, nebo tam nechodit. Volím tu druhou možnost. Jsem lidská, třeba si ženské v noci neužily, tak jsou v nervu a host je po ruce. No, každopádně, asi jich tam za chvíli moc nebude;-). Kdybyste někdo jeli do Vsetína, ptejte se mě na cokoliv, ráda poradím;-).

sobota 23. srpna 2008

PÁTER NOSTER

Dostala jsem veledůležitý úkol: zanést nějaké lejstra na krajský úřad.

Jedenáctipatrový výtah má několik výtahů. Kromě těch obyčejných i takový, co se nikdy nezastaví a jezdí pořád dokola. Nahoru a dolů. Tuším páter noster se mu říká. Neměla jsem ale odvahu do něj naskočit, když jsem šla nahoru, páč z výtahů obecně nemám dobrý pocit od doby, kdy jsem se jako dítě vracela ze školy a výtah se v pátém patře začal třást a kymácel se docela dost a pak se mezi patrama zasekl a zhaslo se v něm a my jsme se segrou ječely a už jsme si myslely, že poslední hodinka našeho žití udeřila.  Zachránil nás až domovník nekde shora ze strojovny:-).

Takže jsem vyběhla do osmého patra úřadu s lejstrama a chtěla se vrátit po schodech dolů. Ale ozval se adrenalin a ve mě zahlodalo pokušení přece jen páter nosterem svézt. Z každé buňky, která kolem projížděla nohoru či dolů, koukaly tváře lidí, na kterých nebyl vidět žádný strach. Stoupla jsem si před výtah a čekala. Všechny buňky jedoucí dolů plně obsazené a já jsem tam nechtěla mít žádného spolucestovatele. Po několika minutách čekání jela prázdná buňka! Chtěla jsem do ní naskočit, ale nějak jsem si to špatně vypočítala a než jsem se odhodlala, půlka buňky byla pod úrovní podlahy. Musela jsem čekat na další a bylo jasné, že nakročit je třeba, když se buňka noří od stropu. Druhý pokus byl úspěšný. Ocitla jsem se ve výtahu. Pohybovatl se mezi patry docela rychle a já se těšila, až vystoupím na pevnou zem. Minuli jsme čtvrté patro, třetí, před druhým mě zarazil nápis na zdi šachty "VYSTUPTE Z VÝTAHU". To je jasné, že vystoupím, kroutila jsem hlavou, jenže až v přízemí, chytráku! Druhé patro, zeď a NIC. Žádný výstup. Ha. Popadla mě hrůza! Doteď jsem si myslela, že to, co bylo při jízdě dolů podlahou, bude při jízdě nahoru stropem a naopak. Dyť se tam domlátím! Ovšem na další stěně se skvěl uklidňující nápis: "Zachovejte klid, suterénem projedete bez úhony"...Evidentně jsem v tom nebyla sama a pár lidem přede mnou se to taky podařilo;-).

Na stropě blikalo mizerné nouzové světlo a kolem byla mdlá tma. Stroj hrkotal a když dosáhl nejnižšího bodu na vertikále, začal se trhaně pohybovat po horizontále. Pak zase zahrkal a vyjel vzhůru po vertikále. První patro, druhé patro a VÝSTUP! Vyskočila jsem celá zelená z výtahu a hrnula se ke schodům. Naproti u recepce na mě mávali dva chlapi a mocně se chechtali. A ten jeden se držel za pivní mozol a hýkal jak osel:

"Hej, slečno, tak jaký byl průjezd podzemím? Včera se jich tu projelo osm!" 

čtvrtek 21. srpna 2008

SYČÁK ZE ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY

Zrovna jsme byly zabrána v náročné duševní práci. Z přemýšlení mě vytrhl zvonek u dveří. Himl, koho to zas... za sklem vidím kulatou brunátnou tvář muže ve středních letech a drobnou blondýnku. Oba drtí pod pažema černé složky na dokumenty.

"Dobrý den, co potřebujete?" vítám příchozí s úsměvem.

"Dobrý den, máme pro vás výhodnou nabídku, nebudete litovat, poslali nás shora, můžem dál?" vtírá se chlap a ze rtů v kulaté tváře se mu derou žluté zuby jak noty na buben.

"Shora? To jako...?" usmívám se a ukazuju vztyčeným palcem na nebe, "tak prosím."

Chlap se sesunul v kanceláři do židle, povolil si kravatu a sundal fialové sako. Nenápadně jsem shodila ze stolu pravítko, shýbla se pro něj a zjistila, že má na nohách černé mokasíny a bílé ponožky. Proboha, z kama přijel? Poručil si vodu a dýchal. Blondýnka si sedla vedle něj, nohy způsobně vedle sebe, složky na klín a ruce položit na ně. Svatý úsměv. Ale brzy vyšlo najevo, že o vyslance nebes se nejedná;-).

"Tak, co pro mě máte?" udeřila jsem na chlapa, protože to začalo vypadat, že se mu u mě v kanclu docela líbí a rád by tam nějakou část dne strávil.

"No... vidím, že sportujete, nakonec máte i na tričku nápis, chachacha," zasmál se svému vtipu, "chodíte na solárko, jste mladá, vdaná nebo rozvedená, s dětma nebo bezdětná..."

Věštec!;-) napadlo mě! to by mi tak chybělo...

"Co potřebujete konkrétně? Já nemám čas, tak bych vás poprosila. Ovšem, jestli mi něco chcete prodat, nemám zájem!", předem jsem tlouštíka varovala.

"Tak poslyšte," ztišil slizoun tajemně hlas, "dá vám někdo 2 400 jen tak? Abyste si je užila pro své zdraví?" vybalil na mě svůj nejsilnější triumf, založil si ruce na prsa, koukal se jak Donutil při rozbalování vánočních dárků a sebevědomě cenil své žluté zuby.

"Helejte, vy jste od pojišťovny, že jo?," došlo mi konečně, s kým mám tu čest. "Žádnou změnu aktuálně neplánuju, ovšem je to bezesporu zajímavá nabídka, podívám se na to na internetu a zvážím to. Když mi budou podmínky vyhovovat, proč ne? Děkuji za informaci, " srazila jsem mu hřebínek. Kohout se však brzy zbrchal.

"Jaké podmínky?" ošíval se chlap, "podmínky jsou pro vás naprosto skvělé! Stačí jen podepsat!" štrachal v kufříku a tahal ven lejstra. A to už mě štval docela hodně.

"Já nic podepisovat nebudu, vždyť ani nevím, jestli mají mí lékaři smlouvu s vaší pojišťovnou, takže nashledanou!"

"Máte telefon? Zavolejte jim!" zavelel mě chlap a nervózně ťukal tužkou o stůl. To by tak bylo, aby mu duše proklouzla...

"Nikam nebudu volat!" zvýšila jsem hlas. "Pokud máte slíbené peníze za úlovek tady a teď, tak máte smůlu, tady si na prachy nepřijdete. Rozmyslím se a třeba se vám ozvu," nabízela jsem ruku ke smíru.

"Ale my už tady nebudeme, přijeli jsme jen dnes, z Brna!" uraženě se stáhl chlap.

"Jo z Brna?" uchechtla jsem se. "Prosim vás, co mi to tady vykládáte? Vy přijedete na jeden den z Brna, abyste ulovili pojištěnce, když tady máte pobočku a zaměstnance? A co ta slečna vedle vás? Tu sebou vozíte k čemu?" podívala jsem se na jeho kolegyni, ta zrudla jak pivoňka a pípla: "Já pomáhám panu šéfovi".

"Tak to je mi vás líto", soucitně jsem se usmála, "no nic, tak to tady rozpustíme," vstala jsem ze židle a tím jsem dala jasný signál k opuštění bojiště. Vystrkala jsem je ze dveří se zdvořilým úsměvem. A zabouchla za nima. A zamkla.

Tlouštík se ke dveřím ještě vrátil. A změnil se v hada! Naklonil se ke sklu, oči mu žlutě plály zlostí a syčel mezerama mezi zubama:

"Budete litovat, to mohl být váš nejlepší kšeft v životě!"

Udělala jsem na něho taky hada;-). Ale on už to asi neviděl a neslyšel, protože se otočil a pádil za tichou kolegyní.

středa 20. srpna 2008

K ČEMU MĚ PŘIVEDL KAMIO

Stalo se to takhle někdy minulý týden. Páč pro samou práci nemám čas třídit myšlenky pro blog, skoro jsem na to zapomněla. Ala Kamiovy veselé soft erotické historky o opravářích mi to připomněly. 

Bydlím ve staré kuči, která svým stářím někdy nájemníkovi docela brutálně pohrozí. Opravy vlastníka nejsou v kurzu, páč byty se prodávají a jenom čistokrevný blázen by do odpisového bytového fondu investoval. Onehdá jsem chtěla prohnat bytem čerstvý luft a málem jsem si prohnala hlavou tabuli skla, když se na mě při otvírání ventilačky vyvrátilo celé okno. Jsem už ale těmi lety vycepovaná a hned tak něco mě nerozhází, takže jsem se nelekla a po několika minutách pachtění a kurvování se mi podařilo nasadit křídlo zpátky do uhnívajících pantů.

Že nikdy nezůstane u jednoho, vím taky, takže mě nepřekvapil ani náhlý výskyt vody na podlaze v záchodě. Vysušování podlahy pomohlo jen do prvního spláchnutí a moje první myšlenka byla, že praskla mísa a realitka bude muset cálovat. Instalatér k mým četným telefonickým nářkům zůstával vlažný...

"Pani, mám toho moc, nemůžu dělat všechno najednou," hučel do telefonu relativně mladý hlas. 

"Sakra, na hajzlu mi stojí voda, to si mám jako nasadit na nohy potápěčské ploutve a šnorchl a plavat kolem záchoda, dokud nebudete mít čas?" došla mi trpělivost.

Nakonec se mi ho podařilo vybičovat k činu, ovšem zareagoval až na pohrůžku, že mám telefony monitorované, a až vytopím nějakým gyzdem sociálně nepřizpůsobivé spolubydlící o patro níže, bude si s nima škodu vyřizovat on. 

Dostavil se v době mé nepřítomnosti a za asistence mladého chemika prohlédl sanitární zařízení. Jediné, co použil, byl silikonový gel, kterým přilepil prý vypadlou trubku od vodního rezervoáru. A odešel, že se vrátí za tři hodiny to zkouknout a ať jsem určitě doma. 

V určenou dobu zvonek. Za dveřma lovec Pampalini, jen místo harpuny se mu u boku houpala instalatérská brašna. Jeho kyselý ksicht se v ten moment rozzářil.

"Huhuhu," postrašil mě laškovně, "tak kouknem na to," a hrnul se do komůrky.

"No vida, máte to spravené slečinko," švitořil, "tadyhle ta trubička vám upadla, to asi, jak jste tam zkoušela dát ten držák na deklíček. A to je pan bratr?", zeptal se mezi řečí.

"Ne. To je pan manžel," udělala jsem z chemika svého zákonného manžela.

Držák na deklíček jsem tam dala proto, že předchozí instalatér, chodíci reklama na likérku Božkov, mi před třema rokama namontoval klozet naprosto nevhodného druhu, namáčknutý na stěnu. Tím znemožnil deklu stát bez cizí pomoci ve vzpřímené poloze;-).

"A to je jako všechno?" ptala jsem se zklamaně, "myslela jsem, že to vyměníte, tu trubku jste mi přilepil ke zdi a já nemám kam dát ten držák, dyk ten dekl je úplně k ničemu ... co s tím mám dělat?"

"Helejte, to vám já neporadím. A na nějaké vyměňování nemám čas. Nějak si to tam přilepte, třeba suchý zips by možná šel... Ale vyměnit vám to můžu, ale to si budete muset hradit sama. Takové tři litránky.." počítal na prstech, jaký že bude mít z toho šolichu vývar.  

"Tak děkuju za opravu a naskle," tahala jsem dědka ze záchodu. 

"Tak moment slečinko a jak to uděláme s placením?" vyškubl se mi jak úhoř.

"A vy to chcete zaplatit? Tady tu trochu silikonu? Dyť to není ani poznat!"

"Trochu? Víte, kolik to stojí?" rozhořčeně se zapřel mezi futra WC a odmítal prostor opustit. "A cesta sem! No kdo mi to zaplatí?"

"A realitka to nezaplatí? Dyť jsem tu trubku nevyrvala!"

"Nezaplatí!" štěknul, "ale možná, kdyby vám tam třeba spadlo kladívečko..." ponoukal dědek s mladistvým hlasem, "šak se můžem nějak domluvit," mrkal spiklenecky. 

"Tak kolik?" zeptala jsem se otráveně. 

"Mno... na fakturu, to máme stopadesát korun práce plus cesta dvěstěpadesát, nebo na ruku stovečku a jsme vyrovnaní".

Zas už byl jak mrkací panna.

Takže kladívečko.  Já myslím rovnou perlík, ovšem ne do hajzlu, ale do hlavy;-).

úterý 19. srpna 2008

A JE TO TU ZAS:-(

Pracovní proces po dovolené se zajel do starých kolejí.

Kolegyně ani přes dovolenou nezapomněly opět zkusit své pracovní fiše na přesčasové hodiny s poloviční produktivitou práce. Uklízečka pro jistotu nenastoupila vůbec, páč jí na spodkách noh během tří měsíců vyrostly kopytní ostruhy. Soudě podle toho, že se neozývá a zjišťování termínů dalších kontrol práce neschopného pojištěnce je v mých rukou, práce jí nijak nechybí. A soudě podle toho, že když jsem jí posledně volala a podle hlasu byla v silně podroušeném stavu, nestrádá ani v jiných směrech.

V baráku se nám přes léto asi zabydlela hubka nebo plíseň, což se dá vytušit podle podivného zatuchlého smradu. To se možná jen přes léto vrazila vlhkost do tébichů. Ovšem můžem být rádi, že ten starý likusák eště máme, páč si na nás dělal pifku jeden podnikatel, který na podzim zachvátil vedlejší velkou stavbu kvůli lukrativnímu pozemku. Stavbu, která mohla být využitelná docela dobře především pro výukové účely (taky to byla bývalá škola) na pár pokusů úderama železnou koulí shodil a teď na pozemku dostavuje své podnikatelské hnízdo. A eště si dělal zálusk na kus hroudy pod našim likusákem. Dostal milostivě nějakých 250 čtvrerečních metrů a aby se nám pomstil, postavil si na nich zázemí stavebních dělníků, montované budky a vonné toitoiky.

A máme tu podzim, jeřabiny červenají a učitelé zelenají;-). Už tu chybí jenom odboráři... a ti přijdou příští týden.

sobota 16. srpna 2008

UŽ NEMUSÍM ZA VÍNEM NA JIŽNÍ MORAVU

Celý slavný týden stál pracovně za kulové, ale jinak se docela vycajchnoval.

Ve čtvrtek Radimův švagr slavnostně otvíral nově zbudovaný soukromý vinný sklípek a my jsme dostali invitejšn. Mnuli jsme si ruce, že po vinicích nás o vinobraní na revanš honit nebudou, takže jsme  s radostí pozvání přijali.

Vinný sklípek na Moravě, která snad už ani není severní, nicméně na mapě se nachází hrubo nad jihem, je věc neobvyklá. Ještě k tomu je docela vysoko v horách, kde se zemák neurodí, natož vinná réva. To však nebylo záměru stavitele na závadu, protože si do doby zbudování vinařské perly navozil spoustu archívních vín z cest po rodné vlasti i vlastech cizích a taky pěkných pár lahví dostal darem.

Švagr pro nás otevřel pár lahví bílého vína a ač sám původem pražák a vinice viděl pouze ve vinařských knihách, které leta sbírá, nám, prznitelům vína, co si běžně dělá z kvalitního ryzlinku bídný střik, udělal přednášku hodnou zkušeného vinaře. Společnost obveselovaly dvě fenečky, z nichž jedna se promenádovala po stole a loudila uzené a francouzský sýr a druhá, které krátké nožky nedovolily skok, seděla pod stolem a vyluzovala rozličné zvuky, aby na sebe strhla pozornost a případně nějaký ten obložený talíř. Dosáhla akorát toho, že se někteří z psího vytí pěkně naštvali a pes byl ze sklípku vykázán.

Z plánovaných dvou akademických hodinek se sklenkou bílého a kultivovanými žerty se vytvořila hotová odpolední směna, ftípky byly rozličné a měly jeden společný rys a to ten, že nebyly slušné. Vína se vypilo jak na moravské svatbě, a my jsme byli rádi, že jsme před půlnocí slavnostně bouchali na dveře svých domovů. A páč v noci přišla bouřka a já mám křehké spaní, vzbudila jsem se hezky ve štyry ráno a už jsem nezabrala. Páteční den byl krušný. Zelená jak sedma jsem bloumala svým pracovištěm a co čert nechtěl, ten den se u mě dveře v kanclu netrhly, ač jinak bývá pátek veskrze dnem klidným. Naštěstí mě nebolela hlava,čili vinařův výběr byl toho dne skutečně kvalitní.

A příště jedem koštovat čebrené! Akorát by snad bylo vhodné termín koštovky přesunout na některý den, po kerém se ráno nemusí do kolbenky.

čtvrtek 14. srpna 2008

HLEDÁ SE "U"!

No to jsem blázen!

Bylo tam UP AND DOWN ne? A teď tam mám P AND DOWN! No vidíte to taky?

Nebo mám v kompu nějakého nevítaného oře??

úterý 12. srpna 2008

DEFINITIVNÍ KONEC JAMIEHO OLIVIERA V SUKNÍCH, TENTOKRÁT S RÝŽÍ

Že i mistr tesař se někdy utne, se ukázalo včera, neb jsem si do té doby myslela, že jsem u šporhelta dobrá jako Jamie Olivier;-).

Včera jsem se rozhodla, že uvařím něco rychlého, levného a ať je toho moc:-). Dlouho jsme neměli rizoto a to byla výzva! Vzala jsem si sušené houbičky, mraženou zeleninu a pár tajných přísad, co z toho vždycky udělají echt manu nebeskou. A pěkně dva nebo tři pytlíky rýže, ať se pomějeme že jo.

V obrovském kastrolu to mocně bublalo, ale kromě páry šel z něho morový puch. Sakra, dyť jsem tam nedala nic špatného!! Koumala jsem, že se to vydusí... Jenže nevydusilo. Po uvaření stoupal z kastrólu páchnoucí dým a já neměla odvahu to ani zkusit. Ale dneska přišla bída na kozáky spolu s hladem, tak jsem do rizota jemně rýpla. Horší jak rizotoč! Chvíli jsem nad kastrolem mudrovala a pak jsem naprosto nepoživatelnou hmotu se srdcem, krvácejícím nad tím plýtváním, nadvakrát vyklopila do hajzlíku.

Zázraky se dějou. Páč chemik, který má vyvinutý čich, mi sdělil, že v bezmasém houbovém rizotu se zeleninou cítí zkažené maso a že se to nedá žrát. Zavětřila jsem a musela mu dát za pravdu. Takový gyzd se mi snad v životě nepovedl. A pátrání po pachateli ukázalo nikoliv na mě, nýbrž na tu pytlíkovanou rýži. To se mi stalo už podruhé. Existují druhy rýže, které evidentně ležely hodně dlouho ve Vietnamu v bažině, páč páchnout ztuchnlinou tak mocně, že jejich požití není ani po nekolikterém propláchnutí vařící vodou možné. Nebo měli ryžojedi kvalitní hnojivo, po kterém přejímají jejich pěstované plodiny chuť shnilého masa;-). Můj kastrol to už poznal a dosud z toho šoku se nemůže vzpamatovat. Hrůzou zešedivěl;-).

A já končím s experimentama s novou, levnou rýží extra klasse. Páč to se fakt nedá.:-)

DNY ČESKO POLSKÉHO PŘÁTELSTVÍ

Ráno v pětihvězdičkovém hotelu po jednom česko-polském rautu. Někteří hosté, co to večer brzo zapíchli, už přicházejí na snídani, někteří mají ještě půlnoc a největší borci se ještě ani neodebrali na lože.

„Pan že mně včera šukal?", přitočila se s úsměvem elegantně oblečená kráska, nabírající si šunku s vejci, k dosud silně podroušenému obchodnímu partnerovi z druhé strany státní hranice, sbírajícím se marně na nohy z fotelky, kde si v noci ustlal.

„Pán? Který? To jako já?" Chlap vytřeštil na krasavici oči a s omluvným úsměvem se snažil rychle přepnout křivě pozapínané knoflíky na košili a odmotával si z hlavy cizí šálu. Kuwa... večer... co bylo večer? Pátral horečně v paměti.

„Já ne!", důrazně zvolal, ale jistý si nebyl. „Já myslím, že jsem nešukal...ale chtěl jsem! Určitě!" dodal smutně a díval se za mizející nejkrásnější ženskou, co v životě potkal...

... tichá pošta, co mi zbyla od neděle v šuplíku od ostraváka Honzy;-)

pátek 8. srpna 2008

PÁR POSTŘEHŮ Z DOVOLENÉ

Dofča se blíží mílovými kroky ke svému letošnímu konci.

Z mocně plánované cesty na Slovensko na kolech nebylo už nic. Včera jsme aspoň vyjeli vlakem do čtyřicet kiláků vzdálených Velkých Karlovic a z tama na kole zpátky. Tomu říkám solidní výletek. Jelo se skoro pořád po rovince nebo z kopce, jediný zvrat nastal, když jsme se jeli mrknout na přehradu. To byl stoupáček, který jsem nadvakrát vyjela stylem zvaným slalom po vrstevnicích;-). Ovšem výlet mě přiměl k rozhodnutí, že si budu muset koupit nové sedlo, páč už včera při té jízdě to nebyla echt paráda a dneska mě boli různé sedací partie, což bych po tak nenáročném výjezdu ani nečekala.

Další postřehy z dovolené:

Byly jsme s Janou v nové zahrádce na dvě rezavé gábinky. Líbilo se nám tam moc a evidentně taky tomu párečku, co seděl naproti nám a dělal všem přítomným zadáčo soft erotický film. Když začal vyzáblý brýlatý chlap při současném okusování hlavy šátrat své tlusté milé hlouběji v rozkroku a ona začala vydávat tlumené skřeky, jak pichlé prase, byl čas zaplatit. Z těch, kdo připadali do úvahy, jsme odešly my, páč jim se v noční zahrádce pod slunečníkem evidentně moc líbilo a odejít se nechystali. Té noci ti dva totiž určitě plánovali ještě jiné kalibry:-). Obracela jsem v ruce dvacku, co mi pingl vrátil do stovky.... že bych ji hodila na stůl před ty dva? Jakože díky díky šeptají mé rtíky?;-). Tůdle. Radši jsem ji hodila doma do prasátka. Páč jsem si to představení neobjednala a taky jsem z toho neměla žádný kulturní, natož poučný zážitek;-).

Asi mě ti dva prokleli, páč mě druhý den začalo žrát oko a žralo mě dva dny. Tak jsem se dneska radši odebrala ke specialistce. Inu, jak už to bývá, na závěr dovolené mě poctil svou návštěvou nějaký zánět. Doufám, že do pondělka to vykurýruju, nebo v práci je mých služeb již žádáno.

Bez rozloučení odešla na věčnost nedávno zakoupená vysoce luxusní koupelová souprava z Jysku - výhodný to kauf za nízkou cenu. A jak to tak bývá, v nejméně vhodnou dobu. Zrovna, když jsem měla na hlavě sajrajt z henny, který jde těžko vymýt. Že při půlhodinovém vymývání zeleného gyzdu hadicí bez hubice potřebný rozptyl vody echt chyběl, jsem poznala tehdy, když jsem ještě dva dny z vlasů vyčesávala zelené žmolky;-).

Asi mi odchází na věčnost i záchodová mísa. Všimla jsem si, že je kolem nějaká voda, co tam fakt nemá co dělat... časopis, co kdosi nechal ležet na zemi, nacucal a přišla další fáze, totiž rozklad na buničinu... naštěstí vypadá ta voda čistá. Byt je pořád eště města a tyhle opravy spadají i finančně do jeho kompetence, tak jsem zavolala do realitky instalatérovi. Podle hlasu byl evidentně nakalený a co by nebyl, když měl taky dovolenou, jak mi sdělil. A žertovně přidal, ať si zavolám po neděli a snad že se na mě dostane brzo. No nic, sleduju vývoj havárie a pokud si to chlap nepřihasí hned v pondělí, asi si to nechám opravit nebo vyměnit jinde a realitce to holt vyúčtuju;-).

Tak si jdu hodit nohy na fotelku a ještě si užívat posledního dne volna. Večer půjdu s Radimem možná obhlédnout stav ryb na moravském toku. Už jich tam moc není, říkají rybáři. Tak ať aspoň ještě nějakou uvidím!

úterý 5. srpna 2008

ROSTLINNÝ DORTÍK

Dofča není jen rajzování po zemích tuzemských i cizozemských, ale rovněž také práce. U našich jsme včera zavařovali patnáct kilo okurek. Já už to doma dávno nedělám, páč je u nás nikdo moc nejí a tak zhusta jednu otevřenou sklínku hostí lednice i několik měsíců. Párkrát se stalo, že se úložní doba protáhla natolik, že se na povrchu láku vytvořil povlak sice vyhlížející jako hedvábí, leč při bližším ohledání se zjistilo, že je to plíseň:-).

Po práci byly i náležité koláče, respektive dortík. Můj drobný synovec nedávno oslavil pět jar a poručil si dort nezvyklého zjevu. Byla jsem u vytržení. Zírám, co se v dětských hlavách může urodit;-).

 

 

Kdyby to někomu nebylo jasné: to hnědé nahoře jsou truhlíky s různýma pokojovýma rostlinama. Je tam mimo jiné kaktus a to vlevo je monstera deliciosa s jedním uschlým listem - to je ten růžový;-).

A jinak - byl fakt moc dobrý! 

sobota 2. srpna 2008

ACH, ČECHY KRÁSNÉ, ČECHY MÉ!

Jsem doma.

Jaruna s Milanem se k odvykačce zatím neodhodlali, takže jejich neartikulovaný řev mě oblažoval i včera před usnutím. Nic se tady nezměnilo. Snad jen tu rozbitou skleničku s dětskou přesnídávkou, která ležela tři dny i s vytečeným papáním pro mimina na schodech, se kdosi odhodlal po týdnu uklidit.

Letos jsme se vybodli na moře a vydali se do Nové Paky. V plánu bylo zvládnout skály, šest hradů a zámků, Ještěd, Sněžku a nakonec si zařádit v Babylónu v Liberci.

Hned první den jsme vyrazili do Prachovských skal. Líbilo se mi tam moc,. Tedy, až na to, že všechny skalní cesty vedly sice nejdřív dolů, ovšem záhy příkře nahoru. Bylo kolem třicítky ve stínu a o mě se pokoušely mdloby. Nohy mě bolely tak, že nějaký pobyt v posilovně je proti tomu navoněný frajer. Navíc trpím strachem z uzavřených prostor (mimo jiné), takže do půl metru úzké skalní průrvy se sklonem šedesát stupňů jsem odmítla vlézt a čekala jsem na zbytek výpravy, až se na vrcholku skály pokochá výhledem do kraje a zase sestoupí ke mě do údolí. Bohužel, vytýčená trasa vedla nahoru, ale nikoliv dolů. Takže jsem tou  dírou musela projít. Sílu mi dodávaly takové momenty, jako když holandská turistka nestandardní šířky ucpala svým tělem vchod do průrvy a nemohla ani dovnitř ani ven. Myslím, že ji kdosi z druhé strany musel mocně nakopnout, páč nakonec z díry vylítla trošku rychleji, než by se u tělesa jejího objemu dalo předpokládat;-). 

Druhý den nás čekala další hora. Ještěd. A že nahoru pojedem lanovkou. Samotné slovo "lanovka" ve mě brnklo na další panickou strunu. Ale viděla jsem kolem sebe rodinky s malýma dětma, každý se tetelil radostí, až se poveze v kabince nahoru, žádný problém si nikdo nepřipouštěl, takže jsem se jaxtax uklidnila. Trošku mi pomohla jedna pilulka od zle, kterou jsem do sebe hodila v horském bufetu;-). A už kabina přiharcovala do nástupní stanice. Zdálo se mi, že do ní nalezlo nějak moc lidí, ale nebyl čas to řešit. Starý kozák, ošlehaný horskými větry, naskočil za řídící pult a kabina se odpíchla do luftu. Děda asi viděl, že jsem nervózní, díval se na mě svýma psíma očima, jakoby si říkal: když spadnem, je to osud. Takový osud jsem ovšem odmítla, tak jsem se s ním dala do řeči. Mimo jiné proto, abych nemusela sledovat krajinu kolem sebe a především pod sebou. Mašinfíra pookřál a ochotně pět minut odpovídal na všechny moje  dotazy. A já jsem byla šťastná, že toho dne nefoukal vítr, páč mimo jiné říkal, že někdy se kabinky na laně fakt fest houpou;-).

Po sestupu z Ještědu nás večer nohy bolely už mocně, takže Sněžku jsme definitivně zamítli a místo toho jsme po zbytek dovolené prolezli pár krásných hradů a zámků.Tak trošku zradou se ukázal být Bezděz, kam jsme dojeli v půl páté a slečna na parkovišti nám řekla, že poslední prohlídka začíná za 15 minut. To jsme samozřejmě nemohli stihnout, vylézt za čtvrt hodky do takové krpy. Ale stejně jsme k hradu došli, byť s jazykem na vestě, vyfotili se před zavřenou hradní bránou a šli zpátky. 

Jinak, kromě horských a skalních výstupů, byla dovolená v Čechách ve znamení hospod. V nich jsme ani tak nepili, jak se cpali. 

Nejlepší hospoda - Novopacké sklepy v Nové Pace. Krásný interiér, velký výběr jídel, slušné ceny, milá a rychlá obsluha

Nejhorší podnik - kavárna (nebo snad vinárna) na náměstí Jičíně v průjezdu naproti pošty - tam to nestálo za psí štěk. Pravda, interiér byl sice hezký a taky tam měli docela pěkné servírky. Ovšem, evidentně se minuly povoláním. Nezajímalo je, jestli už máme dopito a ještě si něco dáme, a když už jsme je konečně přivolali, nikdy neodnesly ze stolu prázdné nádobí, které ve finále zabralo půlku stolu. I přes tyto výstražné signály jsme si v podniku objednali jídlo. Zeleninové saláty a palačinky se špenátem. Bleskovky. A čekali jsme... a čekali. Byli jsme tam celkem čtyři návštěvníci v celém podniku.

Hele, už cosi nese! zajásali jsme po hodině od doby, kdy kuchař zažehl pod kotlama plamen. 

"Slečno, prosím vás, dám si ještě perlivou vodu," troufla jsem si děvečku oslovit, páč mi bylo hrozné horko a taky proto, že se dřív neobjevila.

"Musíte chvilku počkat, vidíte, že vám nesu jídlo!", neobratně manévrovala nad naším stolem s talířema.

"A což takhle to tady nejdřív poodnášet?", pobaveně jsem se usmívala a čekala, až mi spadne na hlavu talíř zelí. 

"No, to musíte počkat," odsekla akrobatka.

"Jo, to my počkáme, akorát, že vy už to nemáte kam dát!" 

O dovolené se člověk nemá rozčilovat, takže jsme to neřešili. Mimochodem, jídlo odpovídalo kvalitě obsluhy. Tak tam tedy už víckrát rozhodně ne. 

Tak a jako třešnička na dortu nejzajímavější hospoda - Středověká restaurace V Dětenicích. Kdo tam nebyl, vřele doporučuju. Nebude to nic pro slabé povahy a lítostnice, páč té paní, co šla kolem, při slovech: uhni, ty stará hajtro!, vyhrkly slzy z očí. Na druhou stranu, mě v milosrdném přítmí říkali kopretino;-).

"Kopretino, dáš si eště škopka?"

Tak tam se určitě ráda vrátím.