TAJEMSTVÍ ZAČALO V LITVĚ

Někdo v Litvě teď možná nosí moje luxusní sunglasses… měla jsem je půl roku, nejdýl, co mi vůbec brýle vydržely a nakonec je nechám někde v hospodě na stole (asik…). I když jsem si na ně dávala sakra pozor, jsou fuč...

Ztrátu jsem už rozchodila a rozhodla se, že ač léto je tam, kde nejsou okna, si tedy koupím nové. Páč i slunko na sněhu mým očím nesvědčí. Prošla jsem několik optik a jiných kšeftů, až jsem natrefila na jedny, hodně podobným těm ztraceným.. srdce mi krvácelo, když jsem platila tisícovkou za něco, co zas patrně brzo ztratím…

A nemýlila jsem se.

V pátek si kráčím po městě, odnáším z obchodu své nové brýle. Štěstí mi přeje, slunko stojí zrovna nade mnou, brýle dám na oči... slunko zaleze, no co, brýle vetknu do vlasů.. přijdu domů, mám namířeno do Práglu, je třeba sbalit kufry, hadry, chalku… brýle taky, of course.. . na hlavu kšiltovku, na ni ty brýle. Vychytaný look;-). Přijedu na místo samé, sundám kšiltovku z hlavy, zjistím, že brýle, co jsem na ni umístila, jsou jedny z mé sbírky starých kober, co mám doma v košíku… kua, kde mám ty nové brýle??

Celý víkend jsem se zaobírala tajemstvím, které mi zůstalo doteď skryto. Převrátila jsem kvartýr naruby, doufala, že když nejsou doma, musely ty  prokleté brýle zůstaly nějakou záhadou v kolbence.. nikde nic.. všechny bundy, kabáty (jestli jsem to snad nedala do kapsy) a tašky na hromadě v pokoji a výsledek žádný.

Takže:

Nic nového pod sluncem. Ztratím každé sluneční brýle. Po nějaké době, připouštím. Ale že bych je pozbyla hned ten den, co si je koupím a ještě si toho absolutně nebyla vědoma, tak to už je na mě fakt moc… no drink, no eclipse..

Tak to fakt nechápu.. a nezbývá, než navštívit kramáře znovu:-(.

 

PÁR POSTŘEHŮ Z POBALTÍ

Navzdory očekávání mě Pobaltí naprosto uchvátilo.

Cesta tam byla úmorná, vyráželi jsme v deset večer směr Krakov, z kama nám až ráno v 6 letělo letadlo. Při dlouhém čekání byla valašská medicína od samého začátku tudíž nezbytná. Proti kose v letištní hale však nepomohla, tak se vedoucí zájezdu snažil rozehřát nás nácvikem tanga;-). Ve Varšavě další čtyřhodinové čekání na let do Rigy. Při nástupu do eroplánu jsme byli mírně vydivočení, stařičké vrtulové letadlo se schůdkama, které museli přidržovat dva letištní zaměstnanci, abysme se k zemi nezřítili dřív, než vzlétneme;-). Let byl docela v pohodě, akorát ten jeden steward celou cestu vypadal, že se strašně bojí a při přistání jsme se báli i my, páč letoun dosedl, poskočil, dosedl a dal se doleva a pak ho pilot směroval doprava až pak konečně našel tu správnou cestu.. líbali jsme zem;-).

Radost z toho, že už jsme na místě, mi zkalilo poznání, že postrádám svůj kufr s reflexním medvídkem. Nakonec se našel. Bez medvídka, jmenovky a bez ručky;-). První poznání kultury cizí země bylo při reklamaci (konečně jsem zúročila svou znalost ruštiny;-) a lotyši se ukázali jako grandi, páč mi na místě vyplatili cca 300 Kč v jejich měně. Kufr stál sice víc, ale lepší něco jak nic;-).

Prochodili jsme Rigu, přespali jednu noc v luxusním hotelu a druhý den večer vyrazili busem do Litvy.

O poznání chudší kraj, ale lidi stejní jako u nás, v obchodech skoro stejné ceny. Rozdíl jediný byl v tom, že u nás jsou mezi městy vesnice. Tam jsme neviděli žádnou. Jen stáda koz a krav a pole…

Mezinárodní parta byla vyvedená, opět jsem byla přinucena hovořit týden téměř pořád anglicky a opět jsem byla překvapena, že jsem toho schopna;-). Lotyši i Litevci totiž moc rusky mluvit nechtějí, prý neblahé vzpomínky z dob, kdy patřili k SSSR. První, co nám ve Vilniusu ukázali, bylo muzeum KGB a musím říct, že se jim ani nedivím.. prý není v Litvě rodiny, která by za totalitního režimu nepřišla alespoň o jednoho člena…

Jídlo? Výborné. Jen ty ryby… nemám je ráda a to mě zachránilo, na rozdíl od dvou kolegů, rybích labužníků, kteří si na večeři objednali kupku kozího sýra s čerstvou cibulí a na tom trůnil syrový herinek;-).

Povětří u Baltského moře bylo toho dne mimořádně větrné a chladné, což mělo za důsledek, že za pět minut jsme byli zmrzlí jak štolverky a to nám naše litevské hostitelky předvídavě vzaly každému jednu šálu navíc. Některým národům kosa nevadila, třeba Norům  – jeden z nich, Bjorn, si zul boty a jak geroj vlezl do vln a pak měl co dělat, aby ho to nespláchlo – moc nechybělo a stal by se nedobrovolným lovcem jantaru, kterého je v těch místech požehnaně – zvlášť po bouřce.

Hospody? Luxusní. Sice zely prázdnotou, ale patrně nějak prosperují, i když je jich tolik. Většina z těch, v nichž jsme byli, je v podzemí, obložená kamenem a stylově vyzdobená.

Pivo? U nás je lepší a to můžu posoudit, páč jsme měli dokonce exkurzi v pivovaru a že bylo s čím srovnávat.

Litevská zábava? Chcete se utancovat k smrti? Pak hybaj do Litvy! Na farewell evening nám přichystali hostitelé raut s místní skupinou, o níž jsme předpokládali, že nám bude hrát k tanci a poslechu. Jak jsme se mýlili! Kapela tam byla od toho, aby nám výukovou formou předvedla, jak že se v Litvě baví… všichni jsme nastoupili do kola, zpěvačka jako lektorka ukazovala, co máme dělat a my jak stádo idiotů jsme to opakovali po ní… čtvrt hodiny nářez a pak jsme deset minut lapali po dechu.. a znovu.. několik koleček jejich folklóru a někteří z nás ráno nemohli vylézt ani z postele… kolegyně, co se mnou spala na pokoji, se ráno před odjezdem vysoukala z postele v pravoúhlém předklonu, klela jako špaček a lkala, že už v životě ji nikdo nedonutí provádět něco takového…

A pak už byl odjezd.. v Rize sněžilo a naši slovenští bratia museli zůstat v Rize do dalšího dne, páč jim zrušili let. Ten náš naštěstí ne… na letišti v Krakově se potvrdilo mé neblahé tušení ohledně zavazadla - urvali mi další ručku, otevřeli kufr a návdavkem na něho někdo přilepil zasoplený kapesník...

Doma je doma…  ale tentokrát se mi domů vůbec nechtělo. Střelci jako já prý mají rádi cestování a dobrodružství. No, to s tím cestováním se mi nikdy nezdálo.. ale už jsem se tam asik dostala.

Doufám, že brzo zas někam vyletím...

U BALTU UŽ BUDE PĚKNÁ KOSA...

Kolbenka nabídla možnost, o jaké se mi ani nesnilo. Týdenní pracovní pobyt v Amsterodamu. Nadšeně jsem se těšila na druhý říjnový víkend, na kdy byl plánován odjezd. Leč organizační změny zhatily mé plány a tužby po svobodném městě. Namísto země tulipánů mě a další tři kumpány přivítá Pobaltí! Zklamání se mi zastíralo jen stěží. Váhala jsem, jestli tam vůbec jet, ale nakonec jsem se nechala přesvědčit návštěvníky těchto zemí, že ani v Rize a Vilniusu nemusí být zle, takže s kožichem a sobolí ušankou příští víkend vyrážím. Zopakuju trochu ruštinu ze základní školy, prý ji tam ještě docela používají. Moje předsevzetí, týkající se pravidelného studia jazyka anglického, totiž vzaly opět za své a nebýt pár anglicky mluvících přátel na FB a skajpu, už ani nevim, co znamená how do you do. Trošku mě zneklidňují ty dvě letadla na cestě tam a dvě na cestě zpátky. Páč jsem toho ve svém životě až tak moc nepocestovala, chtěla jsem se svou služebkou známým chlubit. Při Amsterodamu by mě asik plácali po ramenou... S Litvou jsem však moc nepochodila a tím méně s odletem z polských letišť... ajajaj... neletite do Smolenska? haha. velice vtipné. Sháním fest dobrou slivovicu. Aspoň půl litra nebo celý jeden. Jediná záchrana bude zahnat strach a chmury už po cestě do Polska... vyjíždíme v jedenáct, což se jeví jako optimální doba Tak snad se tu ještě někdy objevím.

NOVOTY

Mladý chemik za pár dní nastupuje na vysokou do Prahy, obor toxikologická analýza. Takže ty jeho pokusy s manganistanem a zasviněným tébichem nebyly jen tak a přinesly i své ovoce. 

Kolbenka stojí a funguje. Ve střeše starého likusáku je sice díra a ne jedna, takže když prší, což je skoro furt, máme tu aquadrom. Přikoupili jsme kýble. Koulička měl vymalovat dvě místnosti. Měl na to týden. Po týdnu jsem zvesela nakráčela do kolbenky potěšit oko pěknou, novotou zářící malbou. Jediné, co ten týden udělal, bylo, že několikrát olízal štětkou strop, kterého kus mi spadl na oko, když jsem si to veledílo ohromeně prohlížela. Samý flek... 
„ Je to mastné, nejde to. Ale zítra to znovu natřu!"...myslel ten strop. 
Ne, vy už nic natírat nebudete. 
Za dva dny měl začít provoz, tak se zavolala firma. Koulička dostal flastr a výstrahu. 

Kosmetička podlahových krytin bojkotovala školení BOZP, speciálně jí několikrát připomínané vedoucím pracovníkem. 
„Vy jste nebyla na školení BOZP. Co mi k tomu řeknete?"
„Jééé, no jo, tohle, to já bych nestihla uklidit. Tak proto. Však Světlanka říkala, že mě tam podepíše," culila se.
„COŽE!!!!!"
Klepala se jak ratlík při jednání, na kterém dostala výstrahu a flastr. 
„No co, bóže", jsem zaslechla. „Mě je to jedno."
No rychta. Hlavně to tam doklepat ten rok do důchodu. Dcerunka se jí dobře vdala. Potřetí to snad vyšlo. Tentokrát los padl na bohatého staršího bezdětného emigranta. Terno. Uhradil všechny dluhy celé famíliji a paňmáma si nechala nastřelit zuby za sto tisíc. Eště tak našroubovat nějaký nový frňák místo toho permanentně červeného.

A a tak si tady žijem. 

Mám rýmu a doma 13 stupňů. Všude kolem se přitápí, ale nám museli zrovna teď měnit nějaké trubky ve sklepě a ne a ne to dokončit a zahajcovat. 

A jinak - nic mě nebaví. Depka podzimní, věrná družka, je tu. K jejímu posílení čtu Remarkův Černý obelisk a hospodářské noviny.

LEHCE PO DOVOLENÉ

Jakýmsi zázrakem mám zase chvilku. Nebo spíše mladý chemik odpílil s čoklovou ven, aby si tam dal tajně čouda;-).

Tak mě napadá, je škoda, nechat zahálet tento blog jen proto, že nejsem schopná se sem dokopat. Tu chvilku si dycky udělám! Jen doufám, že to nedopadne jako s mým předsevzetím, týkajícím se pilování angličtiny, případně pronikání do tajů němčiny (tu začínám asi popáté a dycky to skončí kolem desáté lekce...). ...

Každý den aspoň 20 minut! Be dirigent! Napsala jsem si na ledničku. První týden jsem to přetáhla každý den o 10 minut a lebedila si, jak mi to hezky jde. Další týden nějak nebyl čas, takže s odřenýma ušima jsem se chopila knížky obden s bídou na čtvrthodinku a pak jsem to jaxi látala po večerech a po třech týdnech nastal šlus úplný;-).

Ovšem tady ještě nekončím;-).

Měla jsem dovolenou!

Sice ne tak, jak jsem si plánovala, že na čtrnáct dní v kuse vypadnu a budu relaxovat a užívat si, páč nakonec jsem si mohla vzít jen tři dny, ale zato v týdnu, na který padl Cyril s Metúdem a Janem Husem, takže když se to spočte s víkendama, devět dní čistého;-).

Voda nikdy nebyla zas tak můj velký kámoš. Plavu jen, kam došáhnu a těžko se mi po pár tempech dýchá, páč je dělám moc rychle. Ale už se to zlepšuje;-). Proto jsem přistoupila na nabídku dovolené na vodě. První fáze se odehrávala na Jižní Moravě, konkrétně na Baťově kanálu. Další fáze - vodní dílo Slapy.

Baťův (k)anál  je opravu dílo;-). Plavba po něm se odehrává sice v lůně přírody, ale voda je poměrně nízko, takže pokud se neplave zrovna na lodi s patrem, vidíte z krás okolí houby;-). Co si rozhodně užijete řádně, jsou komáři. V okolí kanálu i řeky Moravy jsou jich mraky - bez repelentu doporučuju nevyrážet! Na trase potkáte několik zdymadel - plavebních komor, proplavení v nich je pro nováčky docela zážitek, hlavně, když se loď přistaví na blbém místě - třeba při napouštění komory u horních vrat - pak je co dělat, aby se loď udržela v klidu;-).

Nejlepší kotvení na trase, když se spí v lodi, je ve Strážnici. Nemusí se za noc platit, navíc je k dispozici po celou noc WC a voda k umytí. To třeba v Hradišti byl k dispozici pouze prostor pod mostem, i když přístaviště si zbudovali hezké. A celou noc svítí na nábřeží lampy, takže vás sice nikdo neukrade, na druhou stranu, jak by se asi spalo na solárku?;-)

Na Slapy se mi po Moravě už ani nechtělo...dost bylo vody.

Ale jelo se.

Vltava je jiná, než Morava. Plavební komory směrem na Slapy jen tři, zato ta poslední, štěchovická, která má přes dvacet metrů, mě na cestě tam nepoznala. Radši jsem před ní vystoupila z lodi a šla na druhou stranu komory pěšky. Pak česká Kanada - nádherná příroda, kterou Vltava protéká. Rozhodně stojí za to se tam podívat.

Ten den, co jsme ke Slapům dorazili, nejezdil traktor, který přepravuje lodi nahoru na přehradu. Museli jsme zůstat pod ní, uvázaní u mola. Nápis „Pozor, kotvení na vlastní nebezpečí, rozdíl hladin až 3,5 metru!" mě tedy neuklidnil a večer jsme se s Alfou pohádali, protože jsem nebyla přesvědčena, že bárka nás do rána nevyklopí, jak se prý tam už stalo. Prostě, když klesla hladina, blbě napevno přivázaná loď zůstala na lanech na jedné straně viset. Noc to byla neklidná a navíc byla pod přehradou docela kosa. Ovšem dobře to dopadlo. Tu noc byl rozdíl hladin jen 1,5 metru a loď byla přivázaná dobře. Klesali jsme spolu s hladinou.

Ráno nás traktor vyvezl na Slapy a začaly parádní dva dny. Teplota vody 26 °C, vzduchu 35 °C, utopenec žádný (bohužel ani v hospodě). Až když jsme po dvou dnech čekali na traktor směrem dolů, zaujali mě hadi, vlnící se ve vodě u břehu, kteří se vyhřívali na mělkých šutrech... no, to vidět dřív, tak mám, myslím, po koupání! Prý stromové užovky, vysvětloval mi hlídač sjezdu, který mi říkal kvítku;-).

Tak jsme zakončili dovolenou. Cesta dolů po Vltavě byla po proudu docela rychlá. Rychlá jízda na špici lodě se mi lépe prožívala s občasným lokem slivky  Čím blíž jsme se blížili ke Štěchovicím, tím se moje intervaly mezi popíjením slivovice zkracovaly a já do té ďábelské komory nakonec vjela... ne, že by to byl nějak extra příjemný pocit, když se za váma zavřou vrata a začne klesat hodně rychle voda, když slyšíte, jak se na ty horní vrata řítí masa vody a tak nějak doufáte, že to tam stojí tolik let a zatím to dycky vydrželo, tak snad i tentokrát... a po dvaceti metrech klesání si přejete, ať se rychle otevřou ty dolní vrata a vy můžete vyjet ven....

Dovolená na vodě je fajn. Hlavně, když vyjde počasí a to vyšlo bez chyby.

BTW: Na té Moravě jsme ještě měli v plánu sjet na kánoi meandry, ale páč jeden z nových kámošů, co do toho měli jít s náma, se večer před plavbou sťal tak, že jsme ho tahali z rybníčku zeleného a obaleného řasama a druhý den ráno zmizel bez oblečení a bez bot (zato se ztratily boty výčepnímu od piva;-), odkládáme to ad acta!

Léto a hic totiž ještě nekončí!

DEN VELKÉHO TRESTU SE PŘIBLÍŽIL

Často se sem nedostanu. Hodně aktivit vyvažuje nedostatek času na to, co jsem dřív dělala ráda. A dělala bych to ráda i teď. Jen… těch štyryadvacet hodin mi už nestačí. Občas se ale něco přihodí, co bych si zapsat chtěla. Nic moc zasmání, jako dřív, spíš naopak.

Na úvod – stále stejná kolbenka, stále stejní lidi, snad jen s výjimkou rizotočové báby, ta už je na zaslouženém důchodě, a abych pravdu řekla, až na zvláštně páchnoucí pochutiny a laxní přístup k práci na ni ráda vzpomínám. Byla roztomilá. Místo ní je tady Jarka, holka v mých letech, svobodná, bezdětná a navzdory obecným názorům na ženy tohoto věku, kupodivu moc fajn.

Pak je tady taky jedna administrativní úřednice. Je to zvláštní typ. Hádavý a arogantní, své chyby bez skrupulí háže na jiné. Stěžuje si, že v kalendáři nebyly vyznačené víkendy, když jí vytýkám, že v její zpracované docházce za předchozí měsíc má jeden pracovní týden 4 dny a další 6… je to má chyba, protože jsem zakoupila špatné stolní kalendáře- bez víkendů. K tomu všemu je ještě asi slepá… Obyčejná tabulka s počátečním stavem, přírůstkem a úbytkem jí v 90 % nesedí na konečný stav, který mi uvádí. Pokladnu, kterou měla na starosti, jsem jí před několika lety raději vzala – nikdy se nedaly dohledat doklady k příjmům a výdajům.

Není to moje podřízená. Naštěstí. Ale je podřízená mojí kolegyně. V některých věcech, bohužel, musíme spolupracovat i nadále. Před měsícem jsem jí dala za úkol nachystat věci v archívu, abych mohla na státní archív poslat návrh na vyřazení nějakých dokumentů. Termín odevzdání stále odkládala pro nadbytek jiné práce. Byla jsem shovívavá, oni se ti archiváři zasejc neposerou. Pak mi řekla, že neví, jak to má do archivní knihy psát. Předepsala jsem jí pár stránek, aby věděla.

Dnes jsem si přišla pro hotové dílo.

Jedna ztracená třídní kniha je prý vyřešena pokutou ve výši 500 ,- Kč. Haha. Z hlediska archivářů těžko. Chtěla jsem vidět věci, co mi zapsala do knihy. Při mém slušném upozornění na nesoulad a žádost o vysvětlení se asi seply v horké hlavě jiné obvody.

Tady to máš, ne? To nevidíš? Začala zvyšovat hlas a strkala mi pod nos nějaké svoje chaotické hromady.

 Nebylo to ono.

Kde? Nic nevidím, tady máš napsáno úplně něco jiného! Ukaž mi přesně tohle, ukázala jsem prstem na řádek v archivní knize.

Loupla po mě okem.

Doprdele! Sereš mě! Nevidíš to, protože jsi blbá!

Ze mě se stala tak trošku Lotova žena….

Co to máš za výrazy? Nemyslíš, že to přeháníš? Zeptala jsem se jí, ve snaze nějak pochopit, co ji vede k takovým závěrům.

Co přeháním? Ty přeháníš! Vřískala a do přeskakujícího hlasu se jí vetřela stopa slzy…sakra, zažila jsem kdeco, ale víš co? S takovým jednáním jaké máš ty, jsem se ještě nesetkala! Pořád po nás jenom! Nikdy nám neřekneš pořádně, co máme dělat! Každý ví, jaké máš chování! A nemysli si, že máš nárok se nad někoho povyšovat, když máš titul! Paní dokonalá! Všichni tě mají plně zuby! Řvala.

Až takové emotivní výlevy jsem toho dne nečekala… Asi je to blbý, ale já fakt v tu chvíli nevěděla, co mám na to říct. Totálně mě vyvedla z míry. Bránit se jejímu záchvatu šílenství? Oponovat? Nebo začít oplácet stejnou mincí? To mě asi musí fest nenávidět…Přijdu s ní do styku jednou za týden a řvaní po níže postavených kolegyních opravdu není můj šálek kávy… spíš si myslím, že jsem docela demokratická až liberální…. Inu, za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata a já se tím taky budu muset chtě nechtě řídit.

Nemělo cenu tu práci toho dne dokončovat… řekla jsem jí, že přijdu, až se zklidní a ona za mnou z dveří řvala, že je to konec dobrých vztahů mezi námi a to velmi nadlouho! A že to ještě bude mít dohru. Že ona to tak nenechá.

Tak. Že mi zkazila den, to nějak přežije. Ale co mě zajímá, je ta dohra. Nevím sice zaco, zato doufám, že nemá doma zbrojní průkaz;-).

ZBYTEČNÁ SETKÁNÍ

Sešli se v kavárně, jejíž zčernalé stěny a snad i letité pavučiny v koutech pamatovaly jejich dávné společné chvíle.

Konečně si na něj udělala čas, půlhodinku ukradenou z harmonogramu nabitého diáře. 

Seděli. On povídal. Ona nervozně usrkávala bílé víno. Občas se letmo usmála, přikývla, s předstíraným zájmem položila doplňkovou otázku. 

Bože, jak zestárnul... a co to plácá? Ani si nevšimla, že domluvil. Kradmo se podívala na hodinky. 

Vlastně nebylo o čem mluvit. 

Ticho, rušené jen nechtěným cinknutím zubu o sklenici. Rozklepaná ruka pokládá lžičku na talířek ke zpola vypitému šálku kávy. 

To víš, pít nemůžu. A chodí se mi špatně. Bolí mě kyčle, vzdychne.

Ona jen mlčky přikyvuje. Co na to taky říct? Vše bylo dávno vyřčeno. Najednou jí běží před očima dávný příběh... 

Ona byla mladá a on v nejlepších letech. Moc ji chtěl, ale ona už měla to své jisté jinde. Měli k sobě přesto blízko. Jako červená nit se vinul dvaceti lety jejího života. Byl tam, kde ho bylo třeba. Věděl víc, než bylo třeba. A pak už ho najednou nebylo třeba....

Od té doby přešlo deset let. 

Kam se poděl? Kam vůbec zmizí ti, které jsme měli rádi? A pak se znovu objeví, jiní, poznamenaní osudem a zubem času. 

Nic nejde vzít zpátky. 

Potajmu setřela slzu, která se jí kutálela po tváři a nechávala za sebou lesklou stopu. 

Podívala se na něj, hořce se usmála a řekla, že už musí jít. 

Už byl pro ni cizí. 

ZÚČTOVÁNÍ

Mladý chemik zítra maturuje.

Je fakt, že už nějakou dobu leží v knížkách a papírech (poznám to podle neskonalého bordelu v jeho pokoji), ovšem kdykoliv ho jdu náhodou zkontrolovat, spíš je facebooku nebo drnká na kytaru. Flegmatik. O nic nejde přece. Moje každodenní výchovné působení typu: jakože se zas neučíš? Švihej, nebo tě od matury vyhodí!, evidentně nezabralo. Jede si svým tempem prý. A stresuju akorát já.

Hele, máš z té matury strach?

Coby. Nemám.

Umíš už všechno?

Skoro jo.

To bylo před týdnem.

Dneska jsem slavnostně zakoupila zákusky, ať si dá už voraz, ono se říká, že den před velkou zkouškou by se měl na to člověk vybodnout.

Tak co, jak jsi připravený? (vypadal nějak nervózně).

Eště to všechno neumím!

E? A kolik toho neumíš?

Tak půlku chemie...

Cože? A jako kdy se to hodláš učit?

No dneska!

Ty vado. Tak nevim. Možná jsem fakt hlupák, když si myslím, že by učení mělo být hodně zavčasu a jedině opakováním si to člověk do palice jaksi uloží. Ovšem učit se den před maturitou chemické analýzy...

Snad to umí. Snad všechno nezapomněl. Snad ty dobré známky, co mi domů většinou nosil, byly zasloužené. A zítra budu mít důvod po dlouhé době jít do té hospody, Kamio.

V opačném případě mě cyp střelí. 

SPELEOLOG ZE MĚ UŽ NEBUDE

Propršený víkend se hodí akorát tak k návštěvě nějaké té kulturní, případně přírodní památky.  To druhé tentokrát zvítězilo.

Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou přírodní památka, co stojí za to vidět. Vydali jsme 180 Kč za dvě osoby za cca padesátiminutovou prohlídku a těšili se na kouzelné přírodní útvary. V 15.45 nás slečna průvodkyně přivítala a předala do rukou zkušeného kolegy v teplejším oblečení. Vydali jsme se vstříc kráse moravského krasu.

Schody hned zezačátku padaly někam do temné díry, schodiště i zábradlí s každým dalším schodem bylo vlhčí a studenější, což se mi teda moc nelíbilo, ale za chvíli jsme stáli v Zasedacím sále. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Samá díra, kolem nás všude trčely nějaké ty aragonity a někde za náma kapala ze skal voda. Průvodce nás v hlubokém podzemí přivítal a aby nás nebudil, ukázal nám baterkou pár vzácných skalek. Mě ovšem v daný moment vůbec nezajímaly, páč jsem se najednou cítila nějak divně a začala jsem přemýšlet, jestli byl dobrý nápad do jeskyní lézt...

"...a ještě vás musím upozornit, kdyby se někomu něco stalo, nebo mu bylo špatně, okamžitě mi to hlaste, abych nemusel dávat dýchání z úst do úst a provádět nějaké oživovací pokusy, když mi to stejně nejde.. „ žertoval. Ehm.. zasmála jsem se a vůbec všichni kolem se usmívali. Šli jsme dál, až jsme došli jsme do další skalní místnosti. Lidi se kochali, ale já hleděla do země a do jedné z lamp, co místnost osvětlovala. Najednou jsem vůbec neměla odvahu podívat se někam jinam. Bylo mi čím dál tím hůř...

Průvodce začal další výklad, svítil baterkou tu a tam, ale já jsem vůbec neslyšela, co říká, najednou se mi začala točit hlava, rozmlátila se hercna a dech se zrychlil, jak bych pracovala k porodu;-). Stejný pocit, jako před šesti lety na Petřínské rozhledně a taky v metru. Se svou i cizí pomocí jsem tehdejší ataky eliminovala a posléze zcela vymýtila. A byl klid -až do dnešního dne. Ještě jsem to zkusila zastavit....co blbneš, sakra?, promlouvala jsem k sobě v duchu, kulové se ti stane... ovšem asi jsem byla málo důrazná. Nepomohlo to. Najednou mi blesklo hlavou, že jestli tam ještě chvíli zůstanu, bude tahle jeskyně poslední místo, které v životě uvidím, páč pravděpodobně dopadnu jak objevitel jeskyní, co dobrovolně ukončil svůj život v jezírku oxidu uhličitého. Musím pryč! Chytla jsem se za krk a sdělila průvodci, že je mi nějak špatně... opravdu? podivil se... já musím ven ... najdete to? Jo!... to jsem zavolala snad už za první zatáčkou.. . Počkej! Volal za mnou Alfa. Ať někde neslítneš! Zastavila jsem se až na těch schodech s havířem, co nám přeje Zdař Bůh..

Panika je na hovno. Nejenže člověka na chvíli totálně vycucne, ještě mu z padesátiminut nechá jen pět.

No, nebudu pokoušet osud. Do jeskyní už nejdu. Souhlasím s názorem, že v životě je třeba vyzkoušet kdeco. Po dnešku ovšem do svého seznamu věcí, které nikdy nevyzkouším (kromě skoku padákem a letu balónem) přidávám návštěvu jakýchkoliv jeskyní. Čímž pádem speleologem se už taky nikdy nestanu. 

BÍLÝ KÁMEN

Jednou do roka se vojenský prostor Libavá otevře pro veřejnost, aby se mohla na kolech případně pěšky prohánět po jindy zapovězené krajině. Na prvního máje mě pošmourno neodradilo - vzpomněla jsem si na dávné cvičení CO, kdy jsme v lijáku pochodovali v pláštěnkách, s igelitovýma sáčkama natáhlýma na gumákách a plynovou maskou a žádný déšť tehdy nikomu nevadil. 

S povinnou přilbou jsme zacvakali dvacet korun za osobu, vyfasovali vstupenku do prostoru a jelo se. Jízda to byla parádní, alespoň její první čtvrtina, kdy sice trochu krápalo, ale cesta vedla furt z kopce. Pak už to taková pohoda nebyla - kopce dvanáctistupňové jak pivo, ovšem bez konce, následované šílenýma sjezdama po drkotavých dlažebních kostkách... Několik občerstvovacích stanic při cestě s desetistupňovým vyvolalo jednu z nejnižších Maslowových potřeb. Při cestě žádná toitoika, v prospektu zákaz vstupovat mimo označené trasy - nebezpečí šlápnutí na nevybuchlou munici... Záchrana je však na obzoru - na náměstí obce stojí hospůdka s malebným názvem U Ječmínka. Veškerá útulnost jde za vchodovýma dveřma do háje. Sšeřelá chodba s dírama nejspíš po granátech vede kolem dveří, na kterých je cedule „Mimo provoz". Tuším, že je zle, vlezu do zadýmené nálevny a tam hasne poslední jiskřička naděje. Šenkýřka si mě nedůvěřivě měří, když nalévá štamgastovi tuzemáka. Co? Toalety? Vůbec! Nefungujou! 

(No taková sláva v obci jednou do roka a oni by nám sem přišli záchod. Tak ho radši zavřem. Páč by ten nápor nemusel vydržet.)

Kdo si nechtěl uříznout ostudu, musel stejně nakonec jít do toho muničního lesa. Byla docela sranda vidět, jak se cyklisti po špičkách vzdalují za nejbližší keřík, bedlivě natahujíc krky před sebe a kolem sebe, aby náhodou nešlápli na tu nevybuchlou munici;-).

Kolem poledne se počasí vybralo a bylo parádně. Trasa nebyla z nejlehčích, byť vedla po asfaltce. Živoucím důkazem byla žena, která po vyjetí půlky náročného hebla už sice neměla sílu jet dál, zato ještě měla tolik síly, aby chytla svoje kolo a hodila ho do příkopy. Pak si sedla na kraj cesty a s hlavou v dlaních se dala do zoufalého pláče... 

Nakonec se na Libavé ujelo šedesát kiláků. Měla jsem kalhoty s cyklistickou vložkou, se kterou jízda nebyla tak tvrdá, ale poslední metry už jsem stejně jela jen vestoje. Zadek a nohy mě bolely jak cyp a chvilkama jsem se na to chtěla vybodnout a počkat, až pojede večer armáda a bude sbírat odpadlíky. Ovšem zdravý duch tentokrát nad zhuntovaným tělem jakýmsi zázrakem zvítězil a do cíle jsem se dosmýkala.

A když už to znám, příští rok určitě pojedu znovu;-).

NÁVRAT K TRADICÍM

Velikonoce nějak nemusím. Doby smrdutých voňavek, litých do svátečního účesu a do modra zmalované prdele mi na pár let dočista vzaly chuť na vítání koledníků s mísou zdobených vajec.

S Drahým Alfou ale uzrál čas změny. Velikonoce je třeba slavit;-).

Na velikonoce musí být na stole upečený beránek.

Ošívala jsem se, že o tomto druhu pečení nic nevim, ale byla jsem přehlasována, že je to snadné a jak snadné, to hned zjistíme, páč se půjdem na to hned zeptat. Tak jsme teda šli zeptat, ovšem nic se nedozvěděli, páč mamina měla na hromádce sice všechny recepty už několik desítek let, ale recept na piškotového beránka mezi nima chyběl. Zachránil mě za šest korun sešit o velikonocích, kde se na straně 13 skvěl krásný velikonoční beran. Tak jsem ho teda upekla. Byl sice trošku černější, než obvykle beránek bývá, s malinko spálenýma ušima a taky tužší, ale jinak dobrý.

Další věc: na velikonoce je třeba uplést pořádný tatar. Mě se teda ty v marketu docela líbily a navíc nestály ani moc... ale ruční práce je ruční práce, takže hybaj na kolo a vzhůru do vrbiček!

Jako zásadní problém se ukázalo, že ani jeden z nás neví, jak taková vrbka vlastně vypadá. Tušili jsme ale, že se bude nacházet někde kolem řeky. Vypátrali jsme vodní tok a na jeho břehu cosi, o čem se se značnou dávkou fantazie dalo říci, že by to mohl být materiál na karabáč. Drahý se sice tvářil skepticky, páč proutky byly spíš pruty a k tomu pořádně tvrdé, ale vzhledem k tomu, že v blízkém okolí se nenacházelo nic, co by bylo lepší, než dosavadní úlovek, tak že se to zkusí. Mimochodem, vraceje se dom, při sjezdu ze šotolinového náspu jsem si chtěla přibrzdit, ale ňáko jsem to přehnala s přední brzdou, zapíchla se o první větší šutr a přeletěla přes řidítka. Pěkně první jarní úraz. Ale dobrý to je. Jezdím s přilbou a příště si vemu asik i chrániče kolen;-). Páč ty jsou trošku pochroumané a  taky koukám, že pravé stehno se začíná nějak barvit do modra...

Když jsme u těch barev, dočervena měly být pro změnu ty vejce, určené pro velikonoční změnu fazóny. Bílé vajíčka před velikonocema jsou nedostatkové zboží, tak jsem to zkusila s hnědýma. Z celkového počtu šest jich při vaření štyry praskly a ty zbylé dvě plus další nejméně prasklé exempláře jsem strčila do hrnce s červenou barvou. Zuřivě jsem u šporáku míchala rudý lektvar, ve kterém plavaly růžové bílky a mezi nimi prosvítaly tvrdohlavě hnědé velikonoční vejce a nadávala jsem přitom na svátky jara. Po čase, uvedeném výrobcem pro nabarvení vajec, se z hrnce  vyklubala  jedna narůžovělá bledule a další exempláře jak po skvrnitém tyfu... nevěřícně jsem zírala na utěrku, kde jsem ty plody velikonoc sušila a do toho jsem zaslechla, jak v obýváku k naslouchajícím promlouvá Václav Moravec. Politika ve sváteční den? Kua! To už bylo na mě moc. Napochodovala jsem do obýváku a požádala o mp3 přehrávač a sluchátka. A pak jsem chytla amok. Z nepodařených vajec, politiky, rozflákaných kolen, afrického berana a celých velikonoc. Drahý ho naštěstí bez úhony přežil a stejně tak i ty nedomrlé vejce, čekající na svého koledníka...   

Ráno už bylo líp. Ovšem bylo naprosto jasné, že koledníci fakt letos přijdou. A tehdy mě zachvátila panika, že si s takovýma vajcama akorát urvu ostudu a ještě jsem je dodatečně hodila do cibulových slupek, aby trošku chytnou barvu;-).

Beránek teda velikonoce s náma oslavil, respektive jeho přední půlka.. Tatar se Alfovi taky vyved, páč cestou domů jsme objevili u vody jiné, trošku ohebnější proutky a ráno jsme podle návodu, nalezeného na netu, umotali z osmi proutků pěkný velikonoční mučicí nástroj. Akorát se nevyvedly ty vajca... ale těch není škoda, páč se stejně brzo sežerou;-). 

VŮNĚ JARA A JINÉ LUFTY

Jaro už bylo cítit v luftě a zase se to zvrtlo. Od víkendu chumelí a místo plánovaného jarního výletu to zas vypadá na sjezdařský víkend. Na jednu zimní sezónu toho bylo až až. 

Zima už by fakt měla skončit. Už kvůli bezdomovcům na nádru. 

Cestovala jsem v pátek jedním rychlým večerním spojem. Vyšla jsem si zbytečně brzo, takže mě čekalo čtvrt hodiny v mrazu, než mi přijede vlak. Kupodivu, za sklem čekárny bylo nečekaně prázdno. Říkám si, čas čekání vyplním v teple nádražní haly.

No. Z haly jsem vylétla rychlejc, než jsem do ní natěšeně vlítla, taktak jsem si stihla koupit lístek. Zbaběle jsem prchla chvíli před tím, než by se mi totálně obrátil kufr. Jediní dva pasažéři, čekající na spoj do bezvědomí, byli bezdomovci, kteří se usalašili uprostřed haly, udělali si tam piknik z toho, co našli v popelnici a vytvořili před ostatníma cestujícíma bariéru po vzoru tchoře. Hala kompletně zamořená a každý, kdo se k nim o málo přiblížil, už fakt ztěžka lapal po dechu, průběžně přitom měníc barvu, případně se chytil za nos a okamžitě z haly vycouval. 

A oni na nádru jak v obýváku. Žádná ochranka, nikde nikdo. Jen slečna za okýnkem s lístkama se připitoměle usmívala, patrně omámená čichovými vjemy na svém pracovišti... 

S ožungrama se v době ekonomické krize roztrhl pytel. Ne že by tu nebyli i předtím. Konkrétně tihle dva jsou známé firmy. Do azyláku se jim nechce, páč tam by museli dodržovat jakýsi řád. Takhle nemusí. Somrujou, ale myslím, že jim už nikdo nic nedá. Nevím, kde berou na chlast, každopádně střízliví nevylézají. a s opilcem je těžké pořízení, zvlášť, pokud mu na ničem nezáleží. Ještě nikomu neublížili. Takže jsou neškodní? Ten v Jihlavské Bille nebyl...  

Tak ať už je radši jaro. A nejen kvůli bezdomovcům.     

V GHETTU

Tak jsme se po dlouhé době sešli. Výbor společenství bytových vlastníků. Páč víkendy většinou netrávím doma, jsem ochuzena o silné zážitky, kdy naše mládež nešetří ostatní  spoluvlastníky a nájemníky domu a předkládá jim div ne na zlatém talířku pravidelně ve sklepních prostorách své výkaly a dále se centrum jejich zájmu soustředilo na zavařovačky naplněné jinými druhy tělních tekutin. Patrně se domnívají, že obyvatelé domu jsou všichni do jednoho stiženi jistým druhem sexuální úchylky. A objevili další oblíbenou zábavu - vystříkání práškového hasicího přístroje po schodišti a rozbíjení oken.

Schůze byla především o plánovaných opravách. Ty jsme šmahem ruky odsouhlasili a věnovali se druhému bodu programu. Co s těma, kdož tady narušují společné soužití.

Za těma, co tu bydlí, chodí imrvére ti, co tady nemají co dělat. Na návštěvu. Návštěva probíhá asi tak, že všichni sedí na chodbě na uzavřeném schodišti, hulí marihuanu, řvou a nadávají starým babkám, co se je snaží dát do latě, do roztodivných povětrných ženštin. Frekvence? Denně.

Vyrazili jsme na rodiče udělat bububu. Chlapci osmnáctiletí a starší, co měli doma rodiče, z kvartýrů vylezli, schovávali se za ty, co jim dali život a svorně ukazovali rukou na ty, které se nám zatím odchytit nepodařilo. Jeden z nich šel odvážně s náma po nich zapátrat.

Mladík, co nám ochotně dveře otevřel, nám sdělil, že se s náma bavit nehodlá, páč matka není doma. A zná svá práva. My jsme s ním však hodit řeč chtěli. A taky s jeho kámošem, co se k němu zašil. Chtěli jsme mu říct, že spolu s kumpánama budou hradit škodu v několikatisícové výši, kterou způsobili svým víkendovým řáděním. Dozvěděli jsme se spoustu nových názvů dámských i pánských genitálií a co jsme netušili, že všechny ty orgány představujeme my. Kluk, co šel s náma, měl možná dobrý úmysl. Jiné úmysly měli ti dva co nás tak hezky počastovali.

Za pár minut se po pavlači rozléhalo hekání, sténání, nadávky a ozvěna ran. Kluk od nich dostal pořádnou nakládačku... ozvalo se v něm svědomí a chtěl, aby byl v našem baráku konečně jednou pořádek? Nebo práskl kámoše, i když byl třeba při tom a zasloužil si to? Mohl za to, nebo nemohl? To ví jen oni...

Výhružná slova však byla adresována i nám. Znovu si pořídím kasr. A přiznám se, že už nejsem tak klidná, když chodím večer venčit čoklovou.

Člověk nemusí udělat nic zlého, aby mu někdo zlým oplatil. Stačí hájit svoje práva. A práva všech, kteří si sedí v teple na zadku a na domovní schůzi plamenně hovoří o tom, že je třeba s těma hajzlama zatočit. Celý den být vyložený v okně. Mávat na kolemjdoucí. Vědět, kdy si to kdo s kým rozdává. Ale když se něco děje, jsou všichni slepí. Nikdo nic neví.

A tak to u nás v baráku bohužel je. 

ZIMNÍ RADOVÁNKY

Zhruba po desáté lekci snowboardingu jsem došla k přesvědčení, že již není nic, co by mě mohlo zaskočit.

Víkend sliboval krásné zimní počasí, tak jsme vyrazili na hory. A ne na ledajaké - pro moraváky ze severu známější - na Bílou. Uchvátil mě internetový popis lanovky Zbojník. Konečně se nevysekám na vleku!

Na Bílé to žilo;-).

Pravda, svah, který jsem viděla zdola od nástupu na lanovku, vypadal trošku prudší, ale zase když jsem viděla ty malé caparty s lyžičkama, jak se cpou, aby byli na lanovce a na vrcholu kopce co nejrychleji, i do mě vjelo nadšení a odvaha. Nedovedla jsem si  představit, jak z té lanovky asik slezu, ale Alfa říkal, že se dá jet i s prknem v ruce. Tak jsem se chystali k nástupu. Z omylu nás vyvedl správce lanovky hlášením, že snowboarďáci si mají obout prkna. Začala jsem tušit zradu;-).

Dala jsem si prkno na jednu nohu, naskočili jsme na pás a sedačka nás pěkně zezadu nabrala. Jízda nahoru byla dost dlouhá a lanovka jela na můj vkus hodně vysoko. Na fotkách to vypadalo jinak! Nikde jsem neviděla ty vysmáté obličeje, spíše všichni kolem splývali s lesní zelení. Ani mě nebylo nejlépe. Jako by to samo o sobě nestačilo, lanovka občas zpomalila a to jenom proto, aby se následně s trhnutím rozjela a někteří slabší jedinci získali ještě temnější trávovou  barvu. Dolů jsem se preventivně nepodívala ani jednou. Zato jsem s hrůzou sledovala příkré vedlejší svahy.

„Tak co, můžem?", zahalekal najednou soused zleva a jal se zvedat bezpečnostní zábranu dvacet metrů před výstupem z lanovky.

„Ježíš! Eště ne!" dodýchávala jsem svoje poslední zásoby kyslíku.

„Ale teď už musíme!," nedal se odbýt chlap a vergloval se zábradlím. 

„Ale jak se z toho asi dostanu?"... byl můj poslední výkřik.

Z lanovek a vleků mám od prvního setkání hrůzu. Kupříkladu den předtím opakovaná snaha dostat se vlekem na vrchol zmzlého svahu skončila nefalšovanou tošovickou mlýnicí, při které jedině řízením osudu nikdo ze zúčastněných nedostal prknem, případně kotvou do palice a tak jediným následkem je naražená prdel, modřina na noze a poněkolikáté naražené zápěstí. ..

Byli jsme na vrcholu.

Na tři se zvedla zábrana a lyžaři plavně seskočili, Alfa na prkně plavně sjel a já předvedla jednu ze svých gymnastických poloh, když jsem si záhadně lehla na prkno, co jsem měla na noze a nějak dojela na cílovou plošinku...

 „Ano! I tak se to dá!", jásala paní, co s náma na lanovce jela. Div že netleskala;-).

Dycky čekám, až všichni odjedou a já mám kolem sebe místo. Na Bílé jsem čekala marně. Lidi sice pravidelně odjížděli, ale neúnavný Zbojník plival v minutovém intervalu další a další sportuchtivé jedince... už i Alfa na prkně zmizel za zákrutou a já si promýšlela, jak asi mezi tolika lidmi sjedu úzkou zatáčku, lemovanou lesní strží. Zázraky se však dějí a anděl strážný mě na svých křídlech od lanovky na náhorní plošinu bez pádu dopravil;-).

Další sjezd byl brutální.

Na ledových plotnách jsem se ukázala jako totální srab, páč jsem si netroufla ani na jeden oblouk a pomalu jsem křižovala svah, rádoby hbitě se vyhýbajíc válejícím snowboarďákům a rychle svištícím lyžařům. Nohy mě poprvé bolely jak cyp. Odpočívat se moc nedalo, riziko, že do mě někdo napálí ze zezadu bylo velké.

Oddechla jsem si až dole.  

Zbaběle jsem odmítla další jízdu se Zbojíkem a cestu dolů po zmrzlých plotnách a zvolila jinou sjezdovku, mírnou, pro začátečníky a malé děcka. Co by kamenem dohodil, ve Velkých Karlovicích. Věděla jsem o ní z doslechu, prý je výborná na trénink pro ty, co se teprv učí.

Přijeli jsme tam, na sjezdovce bylo pár lidí, vítal nás mírný svážek a krásné zimní slunce. Tato sjezdovka mě nadchla. Ovšem  jen do doby, než jsem při trénování obloučku ve velké rychlosti blbě zahranila a ten malý, zdánlivě přívětivý svah se mi stal dočasně ložem.

Dopad na zmrzlý sníh o tvrdosti betonu byl vskutku nezapomenutelný. V tom okamžiku mi došlo, že přilba se fakt musí zapínat, páč to jsem jaksi zapomněla a když jsem sebou jebla, tak mi odletěla několik metrů daleko. Že páteřák mi ochránil páteř, ovšem zadek mi nezachránilo nic. Že zadek má asi fakt spojení s mozkem, jak to říkali ti ruští vědci, když testovali tuto synapsi a zjistili, že když pokusnou osobu píchli jehlou do zadku, brečela. A když ji pak píchli do oka, tak se posrala;-). To já sice ne, ale několik minut jsem tak ohromeně ležela, promrkávala svoji soukromou hvězdnou oblohu ve slunečném dnu a přemýšlela, jestli vůbec někdy z té země vstanu. A pokud vstanu, tak jestli budu moct chodit. Vstala jsem. Slzy jak hrachy se mi ukazovat nechtělo, tak jsem se došourala za chatu a tam si stěžovala na osud. Pro ten den byl se sportem konec. Ale kupodivu se mi snowboard furt líbí!

Takže další investice budou trencle s ochranou na prdel;-).

JEDNOU JE MÁLO, TŘIKRÁT JE MOC...

Refrén z dávno zapomenuté písně skrývá naději, že nejen v lásce, ale i v jiných oblastech lidského žití, platí ono "do třetice všeho dobrého", jinak řečeno, do třetice už to vyjde.

Omyl.  

Kauza „Vše zadáčo" jako dar od mobilního operátora pokračuje. 

Ač jsem odstoupení od obou smluv včetně obou simek (jak mi poradila operátorka na zákaznickém centru) ve čtrnáctidenní lhůtě odeslala doporučenou poštou v jedné obálce, ač jsem pro sichr navštívila kontaktní místo a tam milá slečna odfaxovala obě výpovědi na centrálu, operátor poslal potvrzení o ukončení poskytované služby pouze k jednomu číslu. Zázraky se dějí. K tomu druhému, i když u něj byl aplikován naprosto stejný postup naprosto ve stejných dnech, operátor o žádné výpovědi patrně neví a rovnou poslal fakturu. 

Tak jsem opět popadla mladého chemika a mazali jsme na kontaktní místo. Paní se netvářila moc přívětivě - inu, nechceme jim dát vydělat;-). Poté, co se prohrabala v šanonu, který jsem s sebou přitáhla, ďubla do klávesnice a prohlásila, že ano, zrušené je jen jedno číslo. Na můj dotaz, jak je to možné, pokrčila mocnými rameny a řekla, že to teda nafaxujem znovu... a považovala záležitost za vyřízenou.

„A pro nás to znamená co?", ukázala jsem na fakturu, kterou nám poslal operátor za služby, které jsme nechtěli ani nemohli využívat. 

„Co co pro vás znamená?" popuzeně odsekla pracovnice klientského centra.

„Co ta faktura? Co s ní mám udělat?"

„No tu zatím neplaťte,"

„Jak zatím?", nevěřím svým uším, „nemám už sim kartu, kterou jsem odeslala na centrálu, zato mám řádně odeslané a podacím lístkem doložené odstoupení od smlouvy a také od vás podepsanou dohodu o odfaxování dokumentu na centrálu. Podpis, razítko. Co JEŠTĚ by měl normální člověk udělat, abyste pochopili, že vážně nejsem a ani nechci být vaším zákazníkem?"

Paní zase pokrčila rameny a pokyvováním hlavy nás vyprovodila ze dveří.

Vzpomněla jsem si na jakousi televizní reportáž o rodině, která neplatila účty za telefon, který ani neměla, obstavili jí účty a kdoví co ještě... soud sice nakonec vyhráli, ale ten rok nebo jak dlouho to trvalo, byli v maléru kvůli pochybení mobilního operátora.

Nedalo mi to, tak jsem se chopila telefonu a volám zákaznické centrum. Chci nahlásit, že fakturu hradit nebudem. Ať si to tam někde poznačí. Opět pro sichr.

Paní při přivítání medová, po sdělení požadavku jedová, mi sdělila, že to druhé číslo je stále aktivní a víte proč? To je proto, že mladému chemikovi budou volat, aby se ujistili, že si to nerozmyslel a OPRAVDU jejich služby nechce. A den D nastal už v pátek, jak mi slečna sdělila, ovšem chemik byl nezastižen. Jak impozantní, zvláště, když připustím, že chemik s telefonem i spí a nikdy ho nevypíná. Další den D prý nastane dnes.

Po vyslechnutí této absurdity, kterou na mě slečna vyvalila, jsem se začala shovívavě usmívat. Už mě přešel i vztek. Myslím, že nějak takhle začíná dočasné pomatení mysli;-). Jemně jsem ještě slečně navrhla, že by snad mohlo stačit ujištění mé, ale to zas ne.

Takže ještě počkáme. Možná že tři výpovědi jsou pořád ještě málo. 

DEN ČTVRTÝ

Nikdy jsem nechápala, jaký může mít kdo plezír z toho, že jezdí v zimě na hory. Kua, kdo se může radovat z toho, že se doma půl hodiny navlíká do funkčního prádla a různých zimních úborů, pak jede štreku ke sjezdovce, u auta pak se snaží nacpat do těsných tvrdých bot, stojí dlouhé fronty na vlek a pak jezdí po kopcích v kose, zachumlaný až po nos v zimní výbavě, ale vypadá jak veselý cyklista, když se mu na zuby lepí mouchy.

Teď už to vím!

Dneska se mi podařilo sjet kopec na snowboardu!

Když jsme přišli pod kopec, chtěla jsem to vzdát. Nad námi se tyčilo cosi jako černá sjezdovka na Božím daru, na ní jen pár nejodvážnějších lyžařů, svah skoro zledovatělý s centimetrovým popraškem. Shora hrůzostrašně o svah škrkaly hrany lyží a snowboardů... Tak to zapomeň. Du domů. To nedám.

Alfík mě nakonec přemluvil, že vylezem pěšky nahoru a aspoň to zkusíme. Když už jsme tam.  Na vlek mě totiž nedostal, páč jsem na tom nikdy nejela a docela mi stačil jeden strach a to z jízdy na prkně. Další jsem nepotřebovala.

Vyškrábali jsme se nahoru. Svah jsem zhodnotila na 50 stupňů. Děs v očích jsem ztratila za zákrutou, kde byl mírnější svah pro děti. Tedy i pro mě;-). A menší vlek.  Poma. Žádné dítě se v okolí nevyskytovalo a mě se vlila do žil odvaha. Tak já to teda zkusim...

Alfík poprosil vlekaře o zpomalení vleku, že pani slečna jede poprvé. Kuš. Pracně jsem se nasoukala do stopy. Poma přihopsala po špagátě, v poslední chvíli jsem si ji vetkla mezi nohy a po pěti metrách pomalé vrávoravé jízdy pani slečnu ze stopy poma vyklopila. Druhý pokus byl úspěšnější. Dojela jsem do půlky svahu. Nasadila jsem prkno a sjela jsem až dolů k ohromenému vlekařovi. Ten, po mém výkonu na vleku, zajisté čekal, že dolů se dostanu spíš na etapy;-). Pak jsem ještě párkrát vyjela nahoru, pravda, ztuhlá, jak štolverk a dycky jsem vypadla někde před koncem, ale trasa mé jízdy se prodlužovala.

Dolů jsme se měli dostat tím krpálem, co jsme se škrábali nahoru. Já se na to těšila! Pohled do hlubin mě tentokrát vůbec nerozházel. Svah jsem sjela bez jediného pádu, akorát dole stála rolba, tak tam jsem si preventivně sedla na zadek;-).

Takže dneska jsem pochopila, proč lidi rádi jezdí na hory. Je to paráda! Čtvrtý den, celková hodinová dotace výuky dodnes cca 6 hodin. Obloučky ještě neumím, ale zatím mi stačí, že sjedu svah lístkem a taky že umím zastavit.

To je totiž hodně důležité;-).

CHCETE ZMĚNIT MOBILNÍHO OPERÁTORA? STAČÍ SE STAVIT NA KUS ŘEČI V SUPERMARKETU!

Mladému chemikovi přišly domů dva doporučené dopisy. Ze stejného města, z kterého údajně nic nečekal.

Na poště vyzvednuté zásilky skrývaly velký tajem. Nejen pro mě, ale údajně i pro něj. Což bylo s podivem.

Uvnitř se skrývaly dvě smlouvy na dvě totožné služby jednoho mobilního operátora.

„Co to je?", ptám se.

„Smlouvy jsem si zařídil," dí mladý chemik, „v supermarketu, nic to nestojí!".

Ženu se domů z kolbenky, jata neblahým tušením, že tento den nebude tak klidným, jak se od rána zdál být.

Takže? Co to přišlo??

„No, smlouva, číslo mobilu, pin a tak... čísla na služby..."

„Jak tak? Kolik to stojí? A proč dvě? Cos to vůbec podepsal??" začala jsem běsnit.

„Nevím, neřvi po mě!" řve už i mladý chemik.

„Dej do telefonu tu novou kartu, zavolej tam a zjisti to!", přikazuju potomkovi.

„Nevím, na co se mám jako ptát!"

„Jo tak ty nevíš?? Okamžitě mi ukaž ty smlouvy, cos podepsal!"

„Nevim, kde sou! Ale určitě tu někde sou!"

Už zas kouřím.

Uklidňuju se čtvrtou cigaretou v jedné půlhodině. Infarkt na obzoru a ve velmi jasných barvách...

Po nějakém čase vyštrachal ve svojem squattu kýžené lejstra. Dvě smlouvy na dvě různé čísla a stejnou službu. Velmi kvalitní akce, se slibem dva měsíce zadáčo pro naivní lidi, co dosud nepochopili, že na tomto světě a v týhle době není zadáčo vůbec nic.

Chápu se mobilu s novou simkartou a volám operátorovi. Ať mi řekne, co to stojí a k čemu se vlastně zavázal. To se dovídám věci... smlouva je uzavřená na 24 měsíců, z toho dva měsíce zkušební, v nich po akční slevě „jen" 320 Kč paušál. A paxe uvidí... každopádně, kdyby to nestih vypovědět v těch dvou měsících, doplatí celý paušál na celý dva roky...cirka sedm a půl tácku jedno číslo, kráte dva to máme patnáct litříků. No paráda.

Chci to zrušit hned, ale to prý nejde. Prý mám poslat jakousi smajzku s veletajným kodem a pak se rozběhne měsíční výpovědní lhůta. V ní si samozřejmě paušál zaplatím, i když, jak zjišťuju, jedna z karet je plonková, tedy asi tak, že číslo na smlouvě se liší od čísla simky minimálně v posledním trojčíslí. Ženská mě přepojuje na tři další čísla... každý říká něco jiného. Jedna z operátorek mi tajně sděluje, že je možné smlouvu vypovědět do 14 dnů od aktivace simky... dobrá duše.

Po třech hodinách telefonování sedám ke kompu a sepisuju odstoupení od smlouvy. Jedna smlouva? Nebo radši hned dvě? Nakonec volím obě. Jednu zkušenost už mám. Rétorické umění mladého chemika už jednou bylo příčinou nežádoucího odchodu cca dvou tisíc z mé peněženky a tehdy jsem se rozhodla mu paušál zrušit.

Už nic takového prožít nehodlám.

Dávejte si pozor na své potomky. I když mají osmnáct, vůbec neví, co tenhle život obnáší. Nebo jinak: v těch letech si každý myslí, že je všechno jednoduché a průhledné a nic se nemůže stát.  Omyl. Jednoduché není vůbec nic. Vlastně ano. Je strašně jednoduché dostat se do průseru.

Ale dostat se z něho ven, to si už sám poradí jen málokdo z nich.

 

OBJEVUJU ZIMNÍ SPORTY

První vločky sněhu po silvestru ve mně vzbuzovaly oprávněnou obavu z vývoje věcí příštích. V předsíni stál nachystaný snowboard a ve skříni mě očekávala výbava na zimní sporty.

Nadešel den D.

Půjčila jsem si  boty, páč je blbost kupovat výbavu, když nevim, jestli se tomu vůbec budu věnovat. Obouvám si ty křusky, koukám, ve vnitřní botě díra jak tam, kde nejsou okna! No parádní situace. Čekovali jsme, jestli je díra majiteli boty známa. Tak prý ne! Super. Takže  v zájmu dobrých příbuzenských vztahů budem muset koupit nové boty, páč estli si toho nevšimli ani oni, pak to ukazuje neomylně na mě. Pokud teda tam nemají myši;-).

S botama a sněžnou výbavou jsme vyrazili do Tošovic. Nechtěla jsem se předvádět se svýma začátkama na hlavní sjezdovce, tak jsme se vyškrábali na druhý kopec, kde bylo takových učedníků jako já zjevně víc. Alfa mě trénoval, páč na rozdíl ode mě to na prkně umí. Já jsem byla akorát tak prkenná;-). Máchala jsem rukama jak větrný mlýn, nějak jsem zapomněla, která noha je přední a která zadní, což mělo za logický následek  několik přímých tvrdých direktů od matičky země. Nešla mi ani tak podstatná věc, jako je brzdění a poměrně hodně jsem se obávala, že při ďábelské jízdě bych mohla profičet až skrz hospodu pod sjezdovkou. Při pokusu o zatáčení jsem totiž neomylně nabrala vždycky ten blbý směr, snowbord namířen přímo dolů začal nabírat hrozivou rychlost a buď mě hrdinsky zachránil Alfík, nebo byla jeho jízda zakončena z bezpečnostních důvodů různýma druhama pádů. On ten kopec byl docela sešup, tak jsme se raději přemístili na dětskou sjezdovku. Když jsem se obouvala, špunt na bobech mi s hurónským řevem předrkotal přes prkno. Eště, že do mě nežuchl. To bych se možná zastavila až o sněžné dělo. Mordovala jsem se se základama snowboardingu podle zkušeného trenéra. Koloběžka, smýkání ze svahu, lísteček ... ten byl toho dne vrcholem mého snowboardového umění. Teda spíš pokus o něj;-) Kolem mě fičeli na prkně prcci a vypadali, jak by jim to prkno  na nohách narostlo.

„Jak dlouho jezdí ta malá holčička?"

„Dneska je na tom poprvé!,!" hrdě oznamovala maminka.

Kuš.

Ostych stranou. Když to zvládne prcek, zvládnu to taky. S neutuchajícím elánem jsem se pustila do tréninku. Pádů bylo hodně, ale jaksi základní seznámení s prknem mám za sebou. Druhý den jsem jasně pocítila, že kupodivu ještě nejsem mrtva, páč mě šíleně bolelo celé tělo;-).

Dneska jsme vyjeli mé znalosti a dovednosti prohlubovat. Ty prožrané boty jsem nechala doma a půjčila si jiné - o další číslo větší. Zdály se mi v pohodě, do doby, než jsem chtěla sjet po svahu a nějak mi vylétly nahoru obě paty a jinak to už ani celý den nebylo. To první lekce mi snad šla líp... Klela jsem jak ďas, když jsem pravidelně končila na boku sjezdovky ve sněhové závěji a nevěděla jsem, kde jsem se tam vzala.

No, velká sláva to nebyla. Končím však optimisticky. Žádný učený z nebe nespad, to je jasné. Kdyby mi před rokem někdo sdělil, že budu stát na snowboardu, pěkně bych se mu vychechtala. Já? A zimní sporty? NIKDY! Kupodivu, na svahu je sranda. A zdá se, že by mě to jezdění docela mohlo bavit. Teda, až se s tím prknem sžiju, což se, doufám, stane.

Pro začátek si koupím nové boty.