VÍTEJ V KLUBU!

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že poslední doba je na zážitky poněkud chudá. Tatam je doba, kdy mě pravidelně obveseloval PanTér v alkoholovém opojení, nebo kdy jsme s klubem odložených žen absolvovaly jednu akci za druhou.

PanTér je navzdory všem jeho slibům dávno v propadlišti dějin.

Klub odložených žen zpívá labutí píseň. Jana je už dva měsíce zaláskovaná. Ejmy prý taky našla nějakého chasníka s třema vyživovacíma povinnostma, avšak tam si troufám říct, že je to jenom jako záplata na absenci orgasmu. Sarah se bude asi podruhé v životě nevěsta. Ženich bude mladý, pohledný cizozemec se žhavým pohledem. To, že je švorc, není v lásce podstatné:-). Mary dávno tušila, že je bisexuálka, tak řekla všem chlapům ádijé a našla si ženskou. Prý je šťastná. Rozjíždí spolu šou s Maryšou:-). I já se pokusila o životní šou. Ovšem, zvolila jsem špatné herce, nebo špatné šminky... nebo špatně režíruju.

Klubu chyběly stanovy, ale na klubové hymně jsme se tenkrát usnesly. Jako nejvhodnější song nám přišel Zálinský od Čechomoru:

Cožpak těm zálinskejm pěkně vyhrávají cožpak těm zálinskejm pěkně hrajou

Muziky jim hrajou a voni tancujou potom pěkný holky pomilujou

Nehaňte netupte zálinský mládence nehaňte netupte že jsou malí

Když voni jsou malí přec rádi tancují dávají hubičky na dvě strany.

Když hubičku dají teprve se ptají má milá rozmilá jakpak se máš

Já se mám moc hezky jako hrách u cesty kdo přijde utrhne zanechá tak...

Ještě jsme chtěly vhodně pozměnit rčení veni, vidi, vici, ale nikdo z nás neumí latinsky tak jsme nevěděly, jak říct "urval jsem":-).

Tak teď se to možná bude všechno hodit. Páč dobří holubi se vracejí.

Poté, co jsem řekla Honzovi goodbye, jsem se rozhodla opět obsadit předsednickou židli. A přibrala jsem coby místopředsedu němou tvář. Čoklovou To sice není žena v pravém slova smyslu, ale je to fenečka! Psi by ji sice chtěli, ale to zase nedopustím já. Takže se dá považovat za odloženou fenu.

To jsem zvědavá, jestli mě z té mojí sesle vůbec kdy někdo vyštípe.

VÝKŘIK TECHNIKY

Ano, i do naší kolbenky dorazila vymoženost jménem mobilní telefon. Světe div se, jeho nákup prošel schvalovacím řízením (taky aby ne - za dvě kačky), diskrétně jsem pomlčela o nutnosti každý měsíc protelefonovat jistou, dosti vysokou částku, ze které by se odborářům stejně hlava zatočila, tak na co je dráždit.

Telefon dorazil. Se slzou v oku jsem prohlížela nový typ Nokie a kradmo ho porovnávala se svojí dvouletou stařenkou stejného jména.

Všechno fungovalo! Luxusní věcička. Nic naplat, technika je technika a všechno jde kupředu, pochavalovala jsem si. Euforie mě opustila v momentě, kdy jsem píchla telefon do dobíječky. Nějak nedobíjela... silou jsem rvala kolík do dírky a měnila zásuvky... nic. V příručce psali, že při prvním dobití může trvat i půl hodiny, než se objeví na displeji symbol dobíjení, ale o třech hodinách už fakt nic...:-(. Docela by mě zajímalo, jestli je to jen můj případ, že jedna věc ze tří, které si pořídím, se zákonitě posere.

Na značkové prodejně jsem se byla poinformovat, jak to s reklamacema takového zařízení vlastně je. Tak jsem se dozvěděla, že kdybych ten telefon koupila tam, prý by mi po dobu vyřizování reklamace půjčili jiný přístroj včetně dobíječky (není jistota, že je špatná dobíječka, ale špatný může být i telefon - no jistě, v mém případě se jistě vhodně doplňují a zmetky jsou oba). Jenže páč jsem jim kšeft neudělala, že prý si mám sama sehnat starší přístroj a do něj strčit tu novou simku. No, to je mi jasné že simka asi bez mobilu fungovat nebude grr:-(.

Jenže kde splašit starý mobil? Přece nebudem investovat do starého křápa, který stejně po reklamačce vyhodíme? Nevěřili byste, jaký je probém zadáčo a na chvíli schrastit nějaký odpisový, leč funkční kus.

Provedla jsem průzkum mezi spolupracovníky a buď všichni kecali, nebo se fakt odpovědně zbavují ve sběrném dvoře starých mobilů, páč nikdo neměl žádný ibrišní přístroj... jen jedna kolegyňka mi nabídla něco jako tašku ze střechy:-), letitou motorolu, která už ani nešla dobít, a to proto, že po těch letech, kdy zabírala sama téměř celý šuplík, se nevratně rozloučila se svým komplementem, tudíž baterií.

Ale je v naší kolbence osoba, která je doprovázena na každém kroku štěstím. Jsem to já:-)

Ona ta moje Nokia občas zastávkovala jak dementní stařík. Při volání náhle vypla, nebo mi šibalsky smazala dlouhatánskou sms, ve zlomku vteřiny předtím, než jsem ji stihla odeslat. A v pátek se mi to stalo asi pětkrát, což mě nakoplo k činu.

Zašla jsem do značkové prodejny a zakoupila jsem si tam stejný mobil, jako jsme pořídili do práce. Bohužel, mě dvě kačky nestál. Nicméně, funguje všechno, včetně dobíječky.

A stařenku jsem teda věnovala na oltář zaměstnavatele, aspoň do doby, než se vrátí nový mobil z reklamačky.

A pozor, dnes padl nápad, že na zadní stranu mobilu nalepíme štítek s inventárním číslem...nejlépe oranžový!!! Že musí být vidět, že je to náš majetek...

Dej blbci funkci, vymyslí lejstro. Nebo jinou, mnohem kvalitnější cypovinu...

PACHATEL SE VRACÍ NA MÍSTO ČINU

Dneska jsem absolvovala oslavy založení základní školy, kterou jsem kdysi čtyři roky navštěvovala.

Mamina tam dodnes, ač v důchodu, učí, ségra - učitelka, tam taky pár let práce odvedla, tak jsem se s druhou ségrou k nim připojila a šla navštívit zapomenutá místa a přičichnout ke géniu loci:-).

Nic moc se tam nezměnilo. Řekla bych, že jde poznat, že ve školství moc zbytečných peněz není. Krom nezbytných nových učebních pomůcek a pár novýma lavicema vybavených učeben to tam bylo jako za starých časů. Venku ale přibylo nové sportovní hřiště a nová tělocvična. To za nás nebylo, maximálně jsme přeskakovali staré pneumatiky, napůl zapuštěné do země a házeli granátem na zpustlé louce.

Oslavy školy byly pojaty jako den otevřených dveří. Ve třídách byly naaranžovány učební pomůcky a dílka současných i bývalých žáků. Mamina má na starosti přírodopis a v učebně tak byly vystavené letité šutry a vypelichané vycpaniny ptáků.

Výstavku bylo třeba něčím oživit a hned bylo jasné, čím. V koutě kabinetu se skrývala figurína, na které se žáčci učí dýchání z úst do úst. Andula. Vhodnný objekt pro malý žertík.

Andula měla unylý obličej jako znuděný člověk, zavřené oči a šedé vlasy jí trčely do všech světových stran. Bylo jí jen do půl těla, což se ukázalo být výhodou, když sedla na učitelskou židli jako prdel na hrnec:-). Konstituce těla anče nebyla nikterak pevná, takže hlavu nedržela zpříma, ale hned jí padla na stůl, kde si ustlala na třídní knize. No ještě lepší! zaradovala jsem se. Ještě jsem hlavu natočila tím správným směrem a ruce jsem jí naaranžovala kolem hlavy. Nezasvěcený mohl nabýt prvního dojmu, že za katedrou sedí polečensky unavená žena, která si právě dovolila zdřímnout na stole.

Pobaveně jsem pozorovala ode dveří reakce návštěvníků, kteří se přišli pokochat přírodovědnými sbírkami. Udržovaná žena ve středním věku si ze zájmem prohlížela citrín a růženín, přesunula se k sokolovi s olezlýma nohama a nalomeným křídlem a pak jí zrak padl na katedru.

"Mankote!", vyjekla, zbělela a chytla se za srdce.

"Fujtajxl", odplivl si pán v černé šorně a šel obezřetně blíž, aby dřímající pedagožku vzbudil.

"No to snad... to snad není ani možné?", šeptala jedna paní druhé a ukazovala na spící postavu.

A děti se smály a píchaly do anduly prstem v domnění, že učitelku vzbudí.

Škoda, že tam nebyla skrytá kamera!

BTW: Aby nebylo tímto počinem učitelské povolání degradováno, mamina všechny mystifikované vyvedla z omylu, řkouc, že to je názorná ukázka toho, jak budou vypadat učitelé na konci školního roku. Ne však vlivem alkoholu, nýbrž a pouze únavy:-).

LETMÁ VZPOMÍNKA NA PRACOVNÍ SOBOTY

 Tak nějak žiju v domnění, že je zítra volno...

Asi proto, že jsou zase prázdniny... my jsme museli chodit do školy občas i v pracovní sobotu a prázdniny byly, co si pamatuju, snad jen ty velké letní.

Pracovní soboty ale byly kultovní záležitost! Většinou se neučilo, buď se šlo na nějaký pochoďák, nebo jsme šli na nácvik práce. Jako na brigošku. Třeba se konal úklid městského parku. Do nevábného sadu plného holých stromů a vrstvy žlutého listí byly nahnáni studentíci s hraběma a kolečkama a úkol zněl jasně: všechno to žluté listí shrabat. Jen s nechutí jsme se do toho dali, rozděleni do skupin v jednotlivých sektorech parku. Sychravý podzimní vítr nám shrabané hromady rozfoukával do všech stran. Byla to bezútěšná práce, po které nebyl vidět žádný výsledek. Ale skupina nedobrovolných arbeiterů, pracujících poblíž malebného městského rybníčka, měla svůj pracovní program oživen, neboť kdosi z nich uzřel v kalné vodě plavat cosi jako kmen s větvema... Při bližším ohledání to nebyly větve, ale ruce utopence, který si v kalné vodě rybníka nacvičoval splývání...:-(.

Dneska už se v sobotu ne brigády nechodí... Ovšem zítra taky není sobota, ale čtvrtek a k nám dojede velkolepá návštěva z Práglu! Dejv pozval, Dejv se bude starat! Opravdu se moc těším! Doufám, že to nedopadne tak, že by si musel pozvat mecenáše našeho rodu, mého drahého ex, aby vše zafinancoval:-).

Asi se raději na pár dní odstěhuju:-(...

JAK POSLAT DĚTI DO SVĚTA NA ZKUŠENOU A NEPŘIJÍT PŘITOM O ROZUM?

Tak to já fakt nevím...

Chtěla jsem si udělat domácí pohodu, páč po mé domácí víkendové absenci vypadá kvartýr jak po náletu pumy, ale sotva jsem začala, přišla smutná kamarádka...

Kamarádka vyslala svého nejstaršího potomka na druhou stranu zeměkoule na zkušenou. Skončil školu a neměl tady práci, tak přemýšlel, že než se poflakovat a pobírat příspěvky v nezaměstnanosti, je lepší jít vstříc novým možnostem. Kamarádka přemýšlela. A proč ne? Oťuká se tam, pozná, jaké to je, vydělat si vlastníma rukama peníze a bude si jich náležitě vážit a tak nějak se vrátí jako jiný člověk. Zodpovědnější.

Jenže: Místo toho, aby inkasovala zpátky, co do něj vložila, dostává maily, že kluk nemá práci, takže ani prachy. To málo, co vydělal, hbitě utratil. Cizí řečí příliš nevládne, takže se nedomluví. Není co jíst, nemá kde spát a buď ho zavřou, páč něco ukrade, nebo si hodí mašlu a že potřebuje keš, ať máma pošle... Kamarádka má o něj pochopitelný strach, tak cáluje. Píše mu maily, ve kterých prosí, ať se vrátí domů, bukuje letenky, posílá sms, ve kterých prosí, ať jí kluk alespoň zavolá, kde je, že se spolu domluví, kam má jít a kdy mu letí letadlo...

Kluk nevolá... telefon asi prodal a stejně tak foťák, co mu extra do světa pořídila, ať to tam všechno zdokumentuje. Na maily nereaguje. Kamarádka neví, kde se vůbec v té daleké, rozlehlé a cizí zemi nachází... nemá se s ním jak spojit, pokud on sám neprojeví zájem. A ona čeká...

Není mi líto toho kluka. Nechala bych ho, ať se otříská.

Je mi líto té kamarádky, která se kvůli němu strašně trápí. A že za svou mimořádnou snahu z kluka něco vycepovat došla tak daleko, že ji její výlet stál a ještě určitě stát bude desítky tisíc korun a kluk nemá zájem se té své mámě alespoň ozvat a říct jí, jak to s ním vlastně vypadá... a vlastně ani to, jestli ho ještě někdy vůbec uvidí...

Jak se to stane, že někteří potomci mají své rodiče rádi? A pro druhé jsou ti, kvůli kterým jsou na světě, někde na chvostu, dobří tak k tomu, aby financovali (alespoň dokud jsou ekonomicky činní) rozmary svých mladých nadějných synů a dcer?

Smutné, že?

Tak nevím, jesli je lepší mít malé děti, nebo velké. Že když jsou to hotoví dospěláci, a vy je vypustíte z hnízda a myslíte si, že bude konečně fraj, natáhnete si nohy na stůl a budete si užívat samoty jak arizonská pěnice Peter Nagy v dobách největší slávy, tak ony se holt dětičky postarají, abyste toho klidu moc neužili:-).

Kamarádce přeju, ať se jí syn vrátí domů. Lepší a zodpovědnější.

A vám všem, kteří to máte podobné, nebo vás to teprve čeká, ať z toho nesejdete na těle ani na duchu.

A lepší děti.

 

HLODAVCI V ZAJETÍ

Dneska mě oslovila kámoška s neodolatelnou nabídkou:-).

Její dětičky zařídily, aby párek křečíků džungarských rozšířil rod a narodily se jim tři malé myši. Protože jim to doma dělalo docela bordel, z krabice v rohu místnosti se ozývalo nepřetržitě pískání a kvartýrem se začal táhnout i smrad, bylo třeba mladé vylifrovat. Měkkosrdcatá kámoška neměla to srdce vypustit je do lůna matky přírody, i vzala transportní klícku a do ní umístila jeden exemplář a vyrazila ho udat ke mě na návštěvu.

Když mi přednesla své přání, spráskla jsem ruce:-).

Uvařila jsem jí kafčo, sobě šalvějový čaj na uklidnění rozbouřeného žaludku, i jala jsem se jí líčit své životní zkušenosti s tímto živočišným druhem:-).

Dávno tomu, co byl Dejv malý, a vydyndal si tuto malou myšičku, aby se mohl starat o nějaké zvířátko. Velké zvíře bylo zavrhnuto předem, po zkušenosti, kdy měl ex geniální nápad pořídit si dospělého dobrmana, který u nás byl asi měsíc a bydlel ve svém separátním pokoji v našem tehdejším 3+1. Do pokoje jsem ani nenakoukla, páč na mě temně vrčel, poté, co jsem s ním jednou vyrazila na zdravotní procházku, on nasadil ďábelské tempo a potahal mě na špagátě půlkou města. Tehdy zjistil, že má na mě navrch a dával mi to najevo. Inu, chytrý nápad, pořídit si dospělého psa takové rasy... později zmizel neznámo kam, když se ex s ním šel někomu pochlubit, čokl na pokyny nereagoval a kousl jednu známou do zadku a druhou do prstu.

Takže pro klid a mír v domácnosti se zakoupil křečík džungarský, zvaný Miky. K němu betelná klícka a do ní kolotoč.

V prvních dnech chovu se Miky nechal nosit a hladit, brzy však zjistil, že věčné natahování ho stojí vzácný čas, který by jinak mohl trávit na svém oblíbeném kolotoči. I začal škrábat a a kousat, tak za trest už z klícky nevylezl. Přes den byl klid. Miky bydlel v kokosovém ořechu, a tam celý den prospal. Když se večer zhaslo a byl čas se uložit ke spánku, Miky namazal svaly, naskočil na kolotoč a celou noc drandil:-). Nepomohlo namazání kolotoče olejem, vrzal pořád příšerně. Zkoušela jsem kolotoč sebrat, ale to zvíře bylo na něm evidentně psychicky závislé, protože mu posmutněly oči a z kokosového ořechu nevycházel ani pro potravu. Tak kolotoč putoval zpátky a Miky ožil. Ne však na dlouho:-).

Jeho závislost dostoupila vrcholu. Jezdil stále. Snad 24 hodin denně. Nedopřál si žádný odpočinek. Malé, chlupaté perpetuum mobile. Až jednou...

Když jsem přišla z práce domů, bylo ticho... tak divné a nezvyklé ticho... jdu ke klícce a tam ležel na kolotoči natažený jak strunka Miky. Tuhý jak štolverk. Umřel, chudák, při činnosti, kterou nade vše miloval. Pohřbili jsme ho v papírovém sáčku s nápisem MIKY pod břízkou.

Malý Dejv ho pochopitelně obrečel. Chtěl svého Mikyho zpátky a odmítal připustit, že je po něm. I ustrnulo se srdce mateřské a já jsem opět chvátala do krámu s živýma zvířatama koupit Mikyho II.

Miky II byl skokan. Bydlel v klícce s horním otevíráním, ze které furt utíkal, páč kolotoč preventivně nedostal. Podezírala jsem Dejva, že ho vždycky vytáhl a zapomněl ho vrátit zpátky a my ho pak chytali po kvartýře. Ale jednou jsem ho tam osobně umístila, Dejv nebyl doma a Miky II ráno v kleci taky ne. Domnívala jsem se, že nějak mazaně utekl ven při otevírání dveří a za křečíkama jsem udělala tlustou čáru.

Jenže za pár týdnů si takhle lebedím na gauči a najednou mé oko zaregistruje, že něco běží obývákem. Myš! Sice z myší strach nemám, ale děkuju, myš v baráku fakt nechci. Nastražila jsem past z ořechů a semínek. Byl to ten náš myšák:-). Prevít, udělal si hnízdo za obývací stěnou, což jsem zjistila až při jejím rozebírání. V gumové rukavici jsem prskajícího myšáka chytla a putoval zpátky do klece. Ani toto zvíře v zajetí nepřežilo, páč při nesčetném pokusu o výskok z klece se v noci zachytl nohou za pletivo, ta noha se mu asi odkrvila a přerušil se krevní oběh či co.. každopádně Miky II byl do rána v pánu. 

Vyhodila jsem klícku i se starým kolotočem, zamáčkla slzu a rozhodla se, že hlodavce už v baráku nikdy nechci.

No a přítelkyně musela uznat, že po těchle zkušenostech u mě s hlodavcem nepochodí, takže také zamáčkla slzu, sbalila klícku a šla hledat štěstí jinam:-).   

DOWN

Život z veselé barevné přešel ve fádní šedou a s včerejším večerem v dokonale černou...

Přihodilo se mi cosi, co jsem nečekala. Člověk, který by mi měl být nejbližší, mě dokonale zklamal a podrazil. Nemůžu to brát na lehkou váhu, ale vůbec nevím, co si počít...Aby toho nebylo málo, po včerejsím dramatickém výstupu se ve mě něco seklo a jsem úplně v kvalitním háji...

Takže zde výstižné veršíky pro dnešní den:

 

Už chci, vším unaven,  jen smrt a věčný klid

a nemuset zas a zas poznávat,

jak je pan Nikdo samý lesk a třpyt,

 jak mošnou žebráckou se za velikost platí,

jak hrubci šlapou něžná srdce v prach,

jak na rytířskost číhá smečka katí,

jak sílu obrů uhlodává strach.

Jak tupost, tupost, tupost vrchovatí,

jak jazyk umění je sevřen v kleštích,

jak blbci na trůnech jsou ctěni víc, než svatí,

jak Její Jasnost Pravda sklízí leda smích...

Byl bych už dávno šel, zhnusen a unaven,

jak tě však, Lásko, mám tomuhle nechat v plen?!

 

Nezbývá, než doufat, že bude líp...

PANI, NEKUPITE RYFLE?

Zapomněla jsem vás informovat o věci tak zásadní, že nedobytná pevnost se z naší kolbenky dosud nestala a opět byla dobyta ztečí nepřítele. Důvod? dodavatelské firmě došly kabely nebo zvonky nebo něco podobného, tak se neopatrně vzdálila od rozdělaného díla. A zas nikdo nezamkl barák...

Dneska si takhle pěkně pracuju u svého stolku, jsa zaujala vysokými ciframi na kalkulačce. Najednou mě z pracovního zápalu vyruší nějaký rachot. Barák je přece prázdný - nebo by aspoň měl být. Mám tedy pro strach uděláno, co by kdo špatného čekal za bílého dne?

Sunu se zpoza barikády krabic xeroxového papíru, který mám narafičený jako zábranu proti průvanu. Překračuju kabely od olejového radiátoru, kterým si zpříjemňuju chvilky ve vymrzlém kanclu... a už jsem u dveří a zvědavě nakukuju, cože se na chodbě děje... je tam tma a nikoho nevidím - zase se šetří na světle? Bleskne mi hlavou a šátrám po stěnách, kde je asi vypínač:-).

Blik.

Zářivka několikrát líně blikne a osvětlí podivné sousoší. Od dveří se blíží dva silní chlapi. Hezky opálení i v tomhle ročním období. Venkovní dveře na konci chodby jsou dokořán a za nima je vidět betelný dvoukolák.

S úlekem skáču zpátky do kanclu. Ale zmerčili mě...

"Hej, pani!", volají a hrnou se k mříži.

"Ano? Ááá, dobrý den, pánové! Copak tady chcete? Tady nemáte co dělat, " snažím se o pevný hlas.

"Bylo odemklé!", brání se ten tmavší. No jo, má pravdu...

"Pani hodná, nemáte nejaké hrnce? Svadba bude, není v čem vařit. Nebo nějeké železo? Kotle? Nebo kabely?", mrkají na mě svorně.

S obavou jsem se podívala po stěnách chodby, kde trčely nezainstalované kabely od domovních zvonků.

"Ee. Nic takového. Nevaříme a v kabelech je elektrika!" preventivně jsem udělala bububu, i když jistá jsem si nebyla.

"Hm...", posmutněli a měli se k odchodu.

"A pani? ," otočil se jeden z nich.

"No co ještě?", toužebně jsem si přála, ať už jsou pryč.

"Jste pěkná.... A...nekupite ryfle?"

CHCETE VOJNU? MÁTE JI MÍT!

Ráno jsem si takhle zálibně pročísla svou hřívu. A jak jsem zvyklá, popotahuju za konečky vlasů, sem tam nějaký vypadne... a těch skunků mi zůstalo v ruce asi padesát! Vyděšeně jsem potahovala a potahovala a vytahovala a vytahovala....

Vlasy mi asi tři měsíce vůbec nepadaly. A teď při podzimku to chtějí dohnat:-(.

Na kulové je henna, ten zelený hnus, co si patlám jednou za měsíc na hlavu a několik hodin si nemůžu jít ven ani zapálit, páč s tím nadělením na hlavě musím strávit delší dobu! Na kulové jsou preparáty na posílení vlasových kořínků, co už sežraly majlant! Stejně tak vlasové vody, hnusné kopřivové čaje a chmelové zábaly!

Do očí mi vhrkly slzy. Všechno je marné! Že prý vlasy jsou korunou ženy! Cha! Takže přiblížila se doba, kdy nejen že budu bez korunky, ale navíc ze mě bez ní bude regulérní chlap! Ne nadarmo jsem si svou vlastní fotku s krátkým sestřihem, kde dlím těhotná na zahradním lehátku, spletla s fotkou mého otce s pivním pupkem! Je to tady... Propadla jsem panice. Prvotní hrůza a děs přešly ve vztek.

"Táhněte, když tu nechcete být! Chcete vojnu? Máte ji mít! Vrazila jsem do vás tolik péče a peněz, že byste se mi snad mohly nějak odvděčit, co? Co vy na to? Vyžírky! ", řvala jsem na svou vlasovou pokrývku a poškubávala chudákama vyděšenýma tenkýma vláskama, co se zatím držely a nehodlaly pustit.

Pak jsem viděla ty chudinky v umývadle a zase se mi chtělo brečet. Ze zoufalství jsem pojala nápad, že bych se mohla preventivně nechat ostříhat dohola. Jenže pak jsem si uvědomila, že moje hlava není nikterak ideálně kulatá a že by to vskutku nebyla nijaká výhra. Čert vem, že bych se nelíbila sama sobě, ale ještě k tomu strašit děti? Ne, tak to zatím v úmyslu nemám:-).

Dýchala jsem pomalu a klidně a najednou jsem si vzpomněla, že je podzim a padání vlasů není nic až tak neobvyklého. Tak snad tedy ani v mém případě.

Ale stejně jsem si vzala nůžky a trochu vlasy ošmikala. Najednou mi to bylo jedno. Nějaké vlasy mi můžou být ukradené. Hajzlíci nevděční. Klidně ať jdou, když jim tu není dobře. Ten zbytek vypráskám machem tři a koupím si paruku z krásných pravých vlasů.

Každý mrak má stříbrný lem, když víš, kam se dívat. Aspoň budu mít háro, co jsem si vždycky přála:-).

AMATÉRSKÝ ZÁMEČNÍK NA NOČNÍ ŠICHTĚ

Dneska nad ránem jsem měla v kvartýře návštěvníka:-).

Za zády mi spala čoklová a mě najednou probudilo takové blafání, zdálo se mi, že bublá ústřední, že možná ti, co bydlí pode mnou, odřezali trubky, aby je výhodně zpeněžili a my budem v nastávajícím chladném období mrznout.

V polospánku jsem se zaposlouchala do toho zvuku a najednou mi docvaklo, že blafání se ozývá zpod peřiny, kde má noclehárnu čoklová. To nebylo samo sebou... najednou jsem uslyšela jiný zvuk... nepatřičný... ospalost byla rázem tatam a já vyskočila z pelechu a potmě a po špičkách jsem se plížila ke dveřím do kvartýru... někdo se hrabal v zámku a evidentně se snažil dostat dovnitř!

Nějakým řízením osudu jsem v noci, když jsem se ubírala na lože, zamkla a zastrčila do zámku klíč. Normálně to nedělám, páč spolíhám na zámečnickou kvalitu a kouli na dveřích. Děkovala jsem osudovému vnuknutí:-).

No, ty jo, co teď? Co mám dělat? Letěly mi hlavou myšlenky. Mám zavolat městské policajty? Nebo nemám stresovat? Když jsem zamklá, tak bych měla být v bezpečí! Ale co když se mu to podaří a vlomí se sem? Horečně jsem přemýšlela o předmětu, jímž bych lapku mohla hned po vstupu do chodby křísnout po hlavě... našla jsem jenom starou známou paličku na maso, tak jsem si ji přichystala k ruce, skrčila se za dveřmi a naslouchala.

Asi po pěti minutách šťourání v zámku ustalo. Poslouchala jsem, zda uslyším vzdalující se kroky... Ale nikdo se nevzdaloval. Shrábla jsem čoklovou do náručí, páč stála bezpečně za rohem a bez ustání blafala a znehybnila jsem jí tlamičku. Konečně klid... asi už to vzdal a odešel.

Odebrala jsem se zpátky na lože se zmítající se čoklovou.

Sotva lehnu, pípl mi mobil.

"Mamousi, pliiiis, otevri mi, me ten vlak ujel, pojedu az pozdeji" ....

A zvonek nemáme, sakra???

Eště že se mu nějakou náhodou nepodařilo dostat do kvartýru... ve zpocené ruce jsem ještě pořád svírala tu betelnou kovovou paličku na maso.

DĚTIČKY A TI, CO NÁM JE UDĚLALI

Měla jsem tu na návštěvě Novákovu Haňuli, co jsme ještě před měsícem byly nakupovat těhotenské oblečení... dneska přišla ve smutku, s lahví šáňa a krabkou cigaret... zapíjeli jsme její dvě děti, co odešly dřív, než stačily spatřit světlo světa...

Ze smutku jsem ji tahala příhodama, které by ji mohly potkat za nějakých patnáct, šestnáct let...

Zrovna dneska mě potěšil Dejv. Nechtěla jsem ho zase pustit do Práglu, páč jsem usoudila, že jednou za měsíc mu výlet stačí. S tím on však nemohl souhlasit a začal kout pikle. Znenadání si vzpomněl, že má svého bohorovného otce, i jal se ho dokonce zkontaktovat se zcela zištným záměrem. Takže dneska odfičel k ex, ráno fičí do Práglu a odsud se vrátí až v neděli.

Ex mi zjevně podrývá autoritu. A kochá se mojí bezmocností. Na mé námitky typu: nechci, aby kluk jel do Prahy na noc, páč ani neznám ty lidi, co u nich bude nocovat, byl tam minulý týden a vůbec si nezaslouží takhle výletovat a v neposlední řadě to není zadáčo, jsem dostala od ex kouzelnou odpověď:

"Hod se do pohody a radej si sezen na vikend nejakeho ptaka, at mas jine starosti!"

Dobrá rada nad zlato:-).

Díky za support! A jsem ráda, že tenhle chlap vypadl z mého života.

Ptáka fakt nesháním, páč mám doma jednoho dost dobře ukrytého:-). Ale starostí mě to stejně nezbaví.

VEČÍREK VE SPORTOVNÍM DUCHU

Včerejší večer se nesl ve sportovním duchu.

Vyrazila jsem s Hanysem na kulečník a pivko. Hanys moc dobře věděl, proč si vybral zrovna mě. S nikým jiným mu totiž nekyne taková jistota výhry jako se mnou. Kulečník jsem naposledy hrála před nějakýma pěti rokama a od té doby pomalu nevim, co je tágo:-).

No eště, že jsme nehráli o prachy... 

Posilnili jsme se pivem a šli jsme na to.

Hanys mi velkoryse nabídl první rozstřel. Opřela jsem se do toho zodpovědně, avšak bílá koule těsně minula formaci zleva:-). To se stane i profíkovi občas, že jo:-) Takže druhý pokus. Pekelně jsem se soustředila, zamířila jsem podstatně líp a bílá koule těsně minula formaci zprava:-). Napadlo mě, jestli může tágo zanášet... asi ne, páč na třetí pokus bílá koule trošku rozpohybovala ty barevné... a v podobném duchu se nesl celý slavný mač.

Šlo mi to jak psovi pastva, ale nijak mi to nevadilo, páč náladu mi spravilo několik vydařených šťouchů, které však byly spíše dílem náhody než mé skvělé mušky;-). Naštěstí se mi nepodařilo roztrhnout sukno, tak, jak nevěstě na útěku z hostince U kamenného stolu.

Taky jsem si včera ujasnila, že tři velké piva je hranice mých možností. Neboť při nich už zpívám a jsem vůbec rozverná a až na konci hry zjišťuju, že půlky, na které jsem celou dobu hrála, jsou soupeře a při stolním fotbálku, pokud se vůbec trefím do míčku, tak vsítím zásadně svou vlastní branku:-).

SENILNÍ BÁBOVKA

Dneska jsem dostala nápad, že si osladím život. Ponoukla mě k tomu Zuzi s těma jejíma buchtama a koláčema.

Navštívila jsem místní pultovou prodejnu, co ji mám při cestě z práce, páč času není nazbyt a na lítání po městě dneska nemám náladu.

Krám byl kolem páté už solidně vybraný, vypadalo to tam jak za dob hlubokého socialismu, přesto jsem ještě získala dva rohlíky. Sladkého pečiva trvanlivějšího charakteru bylo v regále k dispozici ještě pár kousků.

Co bych si tak vybrala? Sbíhaly se mi sliny:-). Támhle poslední bábovka s krásnou bílou polevou...nebo že by biskupský chlebíček? Konkurz vyhrála na základě haló efektu lákavěji vypadající bábovka. Hezky se na mě smála z celofánového obalu, cena sice nebyla nikterak nízká, ale těšila jsem se, že si určitě pochutnám.

Paní prodavačka mou volbu pochválila, řkouc, že je moc dobrá, zákazníky často poptávaná. Mile jsem se na ni usmála a před placením se jala zkoumat datum minimální trvanlivosti.

Ejhle! Tady ho máme. Ale koukám... 10. 10. 2007.

"Tak dobrá volba, říkáte, hmm...není náhodou dneska už jedenáctého?", zvedla jsem tázavě zraky na prodavačku.

"Ale jděte! Ukažte... Jiřino? Jak je to s tím datumem vlastně?", domáhala se pomoci náhle pobledlá prodavačka před dalšíma deseti zákazníkama.

Jiřina přiběhla, prozkoumala obal, podívala se na kalendář...

"No jo, desátého. Ale to nevadí, však tomu nic není, bóže, jeden den! Koukněte, dyť je to v celofánu, tomu nemůže nic být!", šermovala mi tím žvancem před obličejem.

Možná že jo, možná, že ne, překazila jsem jí tržní transakci. Jednou jsem v tom krámě zakoupila bílý chleba po dni minimální trvanlivosti a ten byl obalený nejen celofánem, ale i pěkně rozbujelou zelenou plísní:-).

"Já tu bábovku nechci. Dejte mi něco jiného, u čeho ještě neprošla lhůta. Jestli teda máte", najednou jsem byla skeptická.

Kroutily se, přeházely půlku regálu s mufinama a svatebníma koláčkama, ale nakonec našly. Nebo si mě nakonec našel ten biskupský chlebíček. A já se nechám zlákat načančanou bábovkou! Chlebíček byl do 15. 10, tak jsem si ho vzala.

A hádejte, kam přišla ta senilní bábovka? Taky mufiny a svatební koláčky? Všichni po zákonité smrti? Zpátky do regálu. Jak jinak:-).

Však on si je nějaký hlupák koupí. 

SÁM NEJSI NIC

Tak jsem si po skvělém víkendu říkala, jaký nebude parádní týden, ale zatím to tak nevypadá. Euforie mě pomalu, avšak jistě, opouští.

Sexydancer, se kterým mi bylo tak dobře, se moc neozývá. Docela mě to trápí. Nepodlíhám však okamžitým dojmům a nechávám věci plynout.

Nicméně, s víkendovou energií, nalitou v žilách, jsem se rozhodla uspořádat si nějak své prožitky a vůbec svůj život. Vytěsnit věci, co s postupem času ztratily svůj smysl.

Včera za mnou po velmi dlouhé době dojel Honza. Chtěla jsem si s ním vyjasnit naše vzájemné vztahy. Já při pivu a on při čaji. A nafurt.

Pro ty, kdož nejsou denními návštěvníky tohoto blogu: manažer, pracovně velmi zaneprázdněný. Soukromě, ač svobodný, nezadaný a bez závazků, také velmi zaneprázdněný. Tenista. Štír. Když jsem ho před půl rokem potkala, mohlo se zdát, že je na obzoru hezký vztah. Zamilovala jsem se do něj a plánovala jsem si budoucnost. Moc o ní nechtěl slyšet a já se nad tím nijak nepozastavovala. Doufala jsem. Tajně. A marně:-(.

Postupně mě moje slepota opouštěla a já nakonec uzřela, že zbyl jen ten sen a ze vztahu hrstka popela. Scvrknul se na večeři, drink, trošku přisolit (Zuzi, je to tak správně?)... Poprvé a pak už nafurt...

"Chtěla bych jít do kina!"

"Mě to ale nebaví. Třeba někdy jindy. Musím brzo spát, ráno letím do Tokia."

A jindy zase hráli pitomý film... Tak druhá možnost:

"Pojďme s čoklovou na špacír!"

"Jééé, mě se vůbec nechce... ňák mě bolejí nohy... víš, že jsem hrál včera ten tenisový turnaj, ne? To je záhul, čéče... hele, zůstaňme radši u tebe."

Oběd, drink, večeře, solnička...

"Proč se mnou jsi, když se mnou nic nechceš podnikat?"

"Mě je s tebou strašně dobře, víš? Mám tě rád, ale dyť víš, že nemám vůbec čas!"

To nemáme nikdo. Páč jednou, jednou nebude. A než se tak stane, tak by se člověk měl snažit ze života vytřískat, co se dá.

"Co když se s tebou už nechci vidět? Chtěl bys mi to nějak rozmluvit? ", udeřila jsem, jak jsem se domnívala, na citlivou strunu.

"Coby. Přemlouvat tě nebudu. To je přece tvoje věc," hrál si s hrnkem čaje a kolem rtů mu pohrával tajemný úsměv.

Úplně mě odzbrojil. Čekala jsem trošku boje, trošku vzdoru, nebo hněvu... a on se usmíval! Bylo mu to úplně jedno!

Z fyziky známá věc, že akce vyvolává reakci, se potvrdila. I mě se vykouzlil na tváři úsměv. Chápavý. Poslední, co mi chybělo k poznání, jsem zjistila. Inu, kdo se moc ptá, moc se dozví. On však může být klidný a jak by řekl básník, vědomý. Ženských je jak děr v ementálu. Určitě mu dříve či později některá padne k nohám.

Takže moje věc... jsem nepoučitelná, naivní a důvěřivá. Zase jsem se přesvědčila, že láska pro mě není. Zato hřát si na prsou hady, na to jsem já kadet.

Jo, s chlapama já si rozumím. Jako malá jsem vedla klukovskou partu:-). Nikdo rychleji neběhal a líp nelezl po stromech. Chlapi jsou dobří jako kamarádi... jen se nesmím pokoušet o vážný vztah. Ruce pryč. Třeba přijde jednou někdo, kdo o mě fakt bude stát. A já o něj.

Ale stejně... je mi smutno.

Je zajímavé, jak moc člověka nakopne, když cítí zájem druhého člověka. Že má o důvod víc žít. A radovat se z toho života. Že vyleze slunko a zase bude dout vítr kolem řeky a zase mi jednou pocuchá ty moje neposlušné vlasy, co v životě nejdou učesat... Protože když to nemá, tak slunko jen zbytečně pálí do očí, vítr je studený a protivný a na vlasy bych nejradši vzala nůžky...

VELMI NEBEZPEČNÉ PRACOVIŠTĚ

Bolí mě hlava jako střep. Celý den nám v kolbence vrtali elektrické rozvody. Došlo na má slova a vedení přijalo opatření, že je třeba budovu zajistit před vpády výtržníků a nepovolaných, kterým je vstup dosud neúčinně zakázán.

Onehdá chladila kolegyně na chodbě oběd z charity pro nemohoucí babičku v ešusech. V jedenáct dopoledne tam ty ešusy eště byly... ve čtvrt na dvanáct po nich nebyla ani stopa... v chodbě však zůstala stopa pachová, ujišťující nás o tom, že ten, kdo si proviant odnesl, neměl jak na jídlo, tak ani na mýdlo:-).

Taky tu byl občas ten s klackem... i když, kdo ví... třeba je to jedna a tatáž osoba:-).

Tak od zítřka jsme v nedobytné pevnosti. Doufám, že se nám ten likusák nesesype z jiných důvodů. Třeba loni v létě nám tu bouchl kotel:-). Zavládla davová panika. Uklízečku jsem musela profackovat, páč měla hysterický záchvat, že celý barák letí do luftu a ne, ona tady nechce zdechnout!! Mě by zdechat ani nenapadlo, ale když se začal barák třást v základech, nastalo pár mohutných zvukových efektů, podobných výbuchu a po chodbě se roztáhl mrak dýmu, zapochybovala jsem i já.

Hasiči měli těžký výjezd. Na to, že jejich sídlo je asi tak 200 metrů od naší kolbenky, jim to trvalo přes hodinu. Přijeli s hasičským vozem, v plné polní, bylo jich moc a prodírali se mrakama páry na chodbách, pátrajíce po zdroji exploze. Nakonec zjistili, že ulítl jenom ventil, nějaké hadice to vystřelilo, ale kotel, ten bojovník, vydržel...

A předloni v zimě jsme povinně všichni museli vylézt na střechu a shazovat dvoumetrovou vrstvu sněhu. Totiž, dokud nebylo slyšet praskání, bylo hej. Jenže pak začala praskat omítka na stropech a v hrobovém tichu bylo slyšet, že nepraská jen omítka, ale možná i krovy... poslední kapkou bylo, když v blízkém okolí zařvalo pár střech. V ten moment přišel příkaz shora. Kdo měl nohy, ruce, hybaj na střechu. Ani mě se povinnost nevyhla. Jenže mám závratě. Nahoru jsem se jax tax vyškrábala. Zpátky to ale nešlo. Naštěstí je budova přízemní, tak jsem místo žebříku zvolila šipáka do sněhové závěje:-). Jó, to byla veselá zima!

Takže ještě nás nepostrašil plyn a jinak už snad máme vybráno na dalších deset let:-).

FAJN VÍKEND

Mám za sebou hezký víkend.

V pozdním sobotním odpoledni jsme s Dancerem vyrazili houbařit. Těšila jsem se, že prolomím svou smůlu a najdu svou historicky první houbu a nejlépe hřiba. Vytipovali jsme místo, kde měla být žírná půda a hub mraky. Stejný nápad však mělo evidentně i hodně jiných lidí, páč jsme jich potkali cestou několik, vracejících se z lesa s plnýma košíkama hřibů. To bylo neklamné znamení, že opravdu rostou, ale bohužel taky toho, že jdeme s křížkem po funuse.

Nahoru to ještě šlo. Cesta však byla nesnadná, neb vedla do strmého kopce s nízkým smrkovým porostem. V remízku jsme se shrbení prodírali jehličím a pátrali po nějakých jedlých houbách. Smotlachův atlas jsem však nepotřebovala, i když, kam oko dohlédlo, všude samá houbička. Jenže z té nohaté záplavy byly jedlé jen dva bídné suchohřiby, které výjimečně poznám, a ty se zjevily Dancerovi:-). Já nenašla zase nic, páč jedovaté houby se nepočítají, ale je fakt, že muchomůrek červených tam bylo tolik, že by se na ně mohlo jít rovnou s kosou.

S prázdnou nůší jsme se jali pátrat po cestě zpátky. Dancer má naštěstí skvěle vyvinutý orientační smysl, tak nás neomylně vedl správnou cestou. Překážky jsme zdolali bez větších problémů, jedině sestup z bahnitého svahu o úhlu 70 stupňů se ukázal být malinkým problémem. Po prvním pokusu, že to ňák pude, jsme nakročili na svah, ony nám podjely nohy a už jsme se vezli. Čili bylo zapotřebí zapojit ruce, konkrétně prsty, kterými jsme se zapíchli do bahna a tak nějak sešplhali na polní cestu. Moje boty, určené na vycházky do města, to ale odnesly. Ale vycházka to byla krásná a nějaké boty za rozčilování nestojí.

Aby byl taneční večírek ohrožen botama, to se nesmělo stát, tak se muselo shánět vteřinové lepidlo. A když se daří, tak se daří, takže ještě odešlo světlo na autě a hned byl místo tanečního večírku nakupovací a pak se nám už nikam nechtělo. Seběhli jsme tedy do vinného sklípku na burčák. Zdravý nápoj, kterého se má vypít tolik, kolik má člověk krve. Každý rok to tak dělám, i když si tu krev ředím čímsi z místních vinoték, co si s domácím burčákem ani ruku nepodalo. Domácí burčák byl skvělý, ale cosik se se mnou děje, páč už mi ani pít nechutnalo a nevypili jsme ani půl druhého litru... ze spánku nebylo též nic, páč jsem musela monitorovat Dejva, vracejícího se nočním hokkaidem z Práglu. On ještě nepochopil, že když náhodou ve vlaku usne, měl by si pro jistotu nastavit budíka, aby neskončil na hraničním přechodu k našim bývalým bratiam:-).

Takže víkend byl hezký. Nemyslela jsem na práci. Zažila jsem plno nových věcí. Vím něco málo o víně. Dokonce vím něco o gravitaci a antigravitaci.

Jestli dobré zážitky člověka nabíjejí, mám na týden dobito:-).

Ale páč jsme si s Dancerem ani tentokrát nezatancovali, budu ho muset nějak přejmenovat:-).

NA DŘEVĚNÝ SPACÁK JE EŠTĚ DOST ČASU:-)

Až tě život omrzí a stane se ti peklem, skoč do hajzlu a přikrej se tam deklem;-).

Včera jsem měla další z řady přednášek před vzděláním chtivým publikem. Přihodila se mi taková věc..

Z velké míry povinností jsem na to jaksi pozapomněla. Byla jsem na jednání v jedné firmě a trošku se to protáhlo, nijak jsem nespěchala, páč jsem měla zafixováno, že přednáška začíná v úplně jinou dobu a navíc úplně jiný den. Koupila jsem si po dlouhé době připomínku mladých let - paní kofolu a vypila jsem jí hned celý litr. Uvelebila jsem se v kanclu a otevřela diář, že mrknu na aktuální pracovní úkoly. Nevěřícně jsem zaregistrovala dvakrát červeně podtržená změnu v plánu seminářů... čtvrtek! A už půl hodiny to běží!

Chytla jsem saky paky a s jazykem na vestě doběhla půl hodiny po plánovaném začátku semináře. Z wostudy kabát... A když jsem to ze sebe všechno hrkala, abych to stihla, najednou jsem nemohla dýchat. Jakoby mi někdo sevřel hrudník do ocelové kazajky, tak jsem si v tu chvíli připadala. A ono to nepřešlo ani po přednášce...

Jela jsem k našim hokkaidem a pro změnu jsem cítila že mě nějak divně bouchá hercna a navíc zase to dýchání - nedýchání... nerada bych, aby mě někdo křísil v prostředku hromadné dopravy, tak jsem začala rázovat z jedné strany vagónu na druhý, cestující hloupě koukali, nebo spíš já jsem vypadala jako hlupák, ale alespoň se mi podařilo odvést pozornost od svého fyzického těla.

U našich jsem se natáhla na fotelku, nohy dala nahoru a mamina do mě vetkla dva panáky laku na rakve čili fernetu, řka, že to mi určitě pomůže. Pomohlo. Troufám si říct, do hrobu, páč mi ještě k tomu všemu začalo být pěkně špatně od žaludku.

Skvělá domácí amosféra.

Líp se mi udělalo až doma kolem jedenácté v noci, kdy jsem si zapálila toho dne svou první cigaretu. A přemýšlela jsem, cože se mi to dneska přihodilo:

Nebyl to slabý infarkt? K doktorce nejdu, ta by na mě jenom mrkla a zas mi řekla, že je to od nervů, já už ji znám...

Nebo změna tlaku a počasí? To už jsem vysledovala, že špatně snáším.

Nebo ta paní kofola se mnou zamávala?

Nebo se projevil hajzlík stresík pracovní v pravém světle?

Nebo se mi vrátila přítelkyně panická porucha? Dlouho jsme se neviděly a za ty tři roky, co mě nedostala, se jí po mě možná zastesklo..

Nebo všechno dohromady...Ale mě nedostanou! Není důvod spěchat do dřevěného spacáku, když jsem si ještě docela nic neužila:-). Každopádně máme tady pátek, čili netoužím po ničem jiném, než vypadnout někam pryč a daleko, a jak se zdá, dokonce se mi to splní!! Hlavně, kdyby se chtěl někdo se mnou o víkendu bavit o práci, nebo snad, nedej Bože, pracovat... tak to ať se ode mě drží raději v uctivé a bezpečné vzdálenosti:-).

Ať máte hezký víkend, přátelé!

I MUŽI MAJÍ SVÉ DNY

Tak, přátelé, dneska pokračuju v neveselém duchu.

Po včerejším zážitku s nejmenovaným kolegou jsem dneska v kolbence vytesala další zářez na pažbě.

Dneska se vyznamenal pan Koulička. Po čtrnácti dnech pracovní neschopnosti nastoupil dneska do procesu, zrychtovaný víc, než na neschopenku nastupoval. Tak jsem mu doporučila další návštěvu lékaře, páč odhaduju, že v takovém stavu produktivita jeho práce nebude nic moc. Utrhl se na mě nevybíravými slovy, že on se na to může vysrat, že doktorka je p... a k.... a on už tam v životě nepůjde. Pokrčila jsem rameny. Není v mé moci ho tam dotáhnout za flígr, inu kdo chce kam, pomozme mu tam.

"Ale potřeboval bych nějaké volno, dva dny," zahuhlal přes ucpaný nos.

"No tak to asi nepůjde, protože za posledních čtrnáct dnů je tady plno práce, kterou je třeba udělat. Takže spíš ne," nevyšla jsem mu příliš vstříc.

Nepotěšilo ho to, ale mlčel.

"No a na co jsi to volno chtěl? Chystá se snad nějaká radostná událost?", chtěla jsem mu nějak projevit lidský cit i mrkla jsem na něho a mělo to vyznít spiklenecky, páč vím, že má přítelkyni z daleka a ještě nedávno byl v těch dálavách pečený vařený.

"Co je vám, sakra, po tom? Co se mě všichni vyptáváte? Nikomu tady po tom nic není!!" zařval a odporoučel se z kanclu. Byl fakt hodně vytočený.

Tak, jako byl toho dne mimořádně klidný starý Brůna, i já jsem dnes zachovala kamennou tvář a jen jsem pokrčila rameny. Páč si nejsem vědoma naprosto žádné změny ve svém chování, musí se zákonitě jednat o něco jiného:-).

Vypadá to, že je tady období, kdy jsou kolegové z jakéhosi nepostižitelného důvodu nervózní, vznětliví a taky neslušní. Donedávna Jsem si myslela, že termínem "i muži mají své dny" se označují dny, kdy se chlapi věnují sobě, žádné ženské nepotřebujou, poklábosí si u piva nebo jiného lahodného moku a hlavně: jsou V POHODĚ! Ovšem po událostech posledních dnů si myslím, že když mají teda chlapi ty svoje dny, tak jsou na tom úplně stejně jako ženské. Teda - psychicky, samozřejmě. Co se týče projevů somatických, o tom mi dosud není nic známo. Ještěže chlapi jsou u nás v práci docela šafránoví:-).

Páč zkoumat to nehodlám:-). 

STUDENÁ SPRCHA

Dnešní den zdá se mi býti poněkud nešťastným.

Ne, nic zásadního zlého mě nepotkalo, jen celkové události dnešního dne se zamotaly v jedno naježené klubko:-(. Jsem unavená a ještě k tomu otrávená.

Od půl osmé do pěti bez přestávky v práci. A žádné lehárko, kávička, palačinka!:-). Spíš se mi brzo zavaří mozek. A než to nastane, aspoň se ve mě začala vařit krev.

Dostala jsem dnes maila, z kterého čišela zlost. Jednoho kolegu, řekněme trochu níže organizačně usazeného, jsem poránu požádala, aby mě informoval, jak pokročil v jistých věcech, jež mají zásadní vliv na provoz naší kolben daněk. Chlap se zjevně špatně vyspal, nebo se mu zavařil mozek dřív, než mě, protože mi mimo jiné napsal, že ho celý management včetně mě sere. A to doslova.

A jaký měl pro použití tohoto kalibru argument? Impozantní. Prý, když je vstřícný a má pro každého pochopení, tak ničeho nedosáhne. Tak použil, řekněme, nevhodný výrazový prostředek:-). Tak nevím, co čekal. Jestli nějakou pochvalu případně finanční ocenění...

Taky mívám tyhle stavy. Taky bývám naštvaná a nejradši bych se vším sekla a práskla za sebou dveřma. Seřvala lidi na tři doby a řekla jim, co si o nich leckdy myslím. Jenže vím, že to nejde. Člověk si to prostě nemůže dovolit. A když to nezvládne, tak musí počítat s tím, že následky si ponese sám.

Měla bych být naštvaná? Zvláštní. Vůbec nejsem. Spíš mě to hodně mrzí. Právě od tohohle člověka bych to nikdy nečekala...