Z PŘEDNÁŠKY

Kdo by to byl řekl, že včerejší filozofická úvaha nezvadne s nocí, ale naopak se s dalším dnem rozbují.

Měla jsem dneska jednu z posledních přednášek pro holky, nezadržitelně se blížící ke zkoušce z dospělosti. Zajímavá témata jako motivace, management konfliktu, korupce nebo mobbing zaujaly s bídou polovinu z nich. Ostatní se buď skrytě věnovaly maturitním tématům nebo rovnou zalehly na lavici maskovány některým z doporučených ekonomických časopisů.

Jako bezkonkurenční třídní povaleč se už několikrát ukázala Blažena. A nezklamala ani tentokrát. Při prezentaci na téma motivace mi bleskla hlavou myšlenka na příklad z praxe. Zahulákala jsem na ni, ať nespí a popovídá mi, co by ji motivovalo k vyšším výkonům, potažmo výdělkům a bohatšímu životu. Tak jsem se dozvěděla, že nic, že je jí to jedno, páč ona se dobře vdá. Odmaturuje, na výšku nepude, ale bude doma, případně někam pude. Po cíli jsem radši nepátrala. Doufám, že se neocitnu brzo na nějakém nemocničním lůžku a coby chorého mě tahle vykutálená persóna nebude opečovávat. Myslím, že by mě šoupli rovnou do dřevěného spacáku. Myšlenka motivace se mě sveřepě držela a tak jsem kula železo, dokud eště trochu skomíralo. Zajímalo mě, co svého milému může nabídnou, a vytasila jsem se s dalším životním moudrem, totiž že obecně platí, že rovný rovného si hledá. Zahlédla jsem stopy děsu v jejích očích, nicméně ji to ke kloudné myšlence stejně nenavedlo.

Tak jsem viděla někde na netu horrible článek, že státní maturity z matiky budou asi totální propadák. Přitvrdili. Možná i maturity z jiných předmětů. Taky mě obešla hrůza. Při zjištění toho, jakých výkonů jsou někteří schopni, se obávám, že letos to fakt dopadne hůř, než vloni. Na druhou stranu, i oni už by měli být schopni si uvědomit, že nějaký ten koláč obdrží až poté, co si ho zaslouží a s těma vdavkama… prý muži jsou jako místa k parkování. Ti nejlepší jsou rychle obsazení a zbývající jsou buď invalidní nebo příliš malí.

No, Blaženo, tak se teď předveď.

ZE SOKRATOVY JESKYNĚ

Tak snowboardový zájezd nám zrušili. Respektive byl zrušen hlavním iniciátorem taškařice s odůvodněním, že on půjde radši tančit. Bodejť ne, starý dancer, co v šedesáti letech vyhrává amatérské taneční soutěže se svou stejně starou chotí, aby si jel kamsi do tramtárie zlámat hnáty. Tůdle. No tak to budem držet palce.

Severské útočiště zatím taky odkládám. Sobi počkají. Všechno je jinak. V kolbence se mi daří a důvody pocitové rozervanosti už taky pominuly. Díky svému současnému zaměstnání jsem poznala pár nových lidí a teďka se ze mě stává novodobý filozof. Koumám, jaké můžou být důvody lidského úspěchu a spokojenosti. Páč jsou lidi, kteří na co sáhnou, se jim daří. Mají dobře placenou práci, úspěchy,  spokojenou rodinu, spokojený rodinný život. Není jich moc. Pak jsou tu druhá skupina. Up and down. Sem tam se něco zadaří, sem tam se něco posere. A třetí skupinka ovšem stojí za mimořádnou pozornost. Pozor, nefachčenka ani hlupáci nejsou předmětem mé úvahy, v hledáčku mám ty schopné, co se marně snaží někam výš se dostat, uspět, vydělávat pořádný prachy,  za ně si pořídit to, co by rádi, třeba se i milovat a množit se ale ono se furt něco žvejká… Na co sáhnou, zmrší. Rodina nestojí ani za psí štěk – pokud teda nějakou vůbec mají. Osobní život? Katastrofa. Nabízí se odpověď notoricky známá - každý strůjcem svého štěstí. O tom fakt nejsem přesvědčena. Asi záleží na tom, jaké dostanem v životě šance a jestli je využijem.  A jestli pro nás zbyla na nebi nějaká ta šťastná hvězda. Fakt může mít jeden člověk v životě tolik štěstí? Nebo naopak smůly? Jak se říká, že čert se dycky vysere na největší hromadu, tak to tak asi bude ve špatným, ale i v tom dobrým slova smyslu. Technická poznámka: Pouze pro ty horší případy pak bezezbytku platí pořekadlo, že na posraného i hajzl spadne.

To by mě fakt zajímalo, esli ten Forrest Gump neměl nakonec pravdu s tím, že nás unáší větřík a osud, ten je nám stejně předurčen.

JEDEN ZIMNÍ REST

Letos ta zima nebyla valná. Loňské řádění na sněžných pláních bylo tuto zimu nedostižnou metou - snowboard jsem vytáhla jen pětkrát. Nejdřív nebyl sníh, pak jsem se sněhu sice dočkali, ale nepřišel sám, páč s ním přitáhly mrazy ke dvaceti stupňům a s těma mám od předloňského silvestra špatné zkušenosti. Mimochodem – koleno cítím dodnes a aby toho nebylo málo, tak se mi to nějak rozlízá nahoru nohou. To si dycky takhle vzpomenu na Pepíčka Kemra, jak sípal „to jsem já, tvé stáří“ a obcházejí mě pomalu mdloby.

Ovšem není všem dnům konec. To, že po bývalé kolbence nezůstal jen v srdci šrám, dokazuje neutuchající spolupráce. Poslední březnový víkend jsem se nechala uvrtat  na jednodenní zájezd lyžařů a jednoho snowbordisty do Rakouska. Hned jak jsem se tak rozhodla, už jsem toho litovala. Při  pomyšlení na noční transport do letoviska, polospánek v polosedě a konečně vyškobrtání z autobusu jak po flámu,  pak celodenní pobyt na prkně a navečer odjezd, při kterém konečně přijdou ke slovu po kapsách rozstrkané placatky s rozličnýma lihovinama… to se docela bojím představit si časný ranní nedělní příjezd domů, nedej Bože jestli se mi nepodaří do pátku spáchat daňové přiznání… to abych náhodou na nějakém tom jiném prkně neskončila natáhnutá nafurt.

Ale ještě je čas. Ještě je málo přihlášených. Ještě to pořád můžou zrušit.