HŘEBENOVKA

O víkendu kolbenka pořádala výlet na kolech.

Organizací výletu byl pověřen kolega, šlachovitý sportovec, znalý tras místních i těch ve větších dálavách. Byla mu dána stoprocentní důvěra s tím, že účastníci výjezdu nejsou nikterak fyzicky zdatní, navíc pojedou i ženy, takže aby trasu vybral s přihlédnutím k těmto faktům.

Nadešla sobota. Účastníci zájezdu se shromáždili s více či méně dobrými koly před kolbenkou. Organizátor akce, navlečený do cyklistického dresu, s nezbytnou přílbou na hlavě, nás konečně seznámil s jednoduchou trasou pro rekreačního cyklistu. Pouhých šestnáct kiláků po hřebeni. Pche. Začali jsme prskat. Tak málo? Šestnáct kiláků? Organizátor však svatosvatě slíbil, že se nám to bude líbit. Na konci je hospoda, tam můžem posedět, poklábosit... a tak to zas jo! Lehká trasa, dobré pivo, pohodička. Těšili jsme se.

Nasedli jsme do aut a vyrazili do Velkých Karlovic na Kasárna. Někteří už v autě frflali, že se svezem sto kiláků a pak dvacet pojedem na bicyklu, no to teda bude stát za to!  Vyjeli jsme až nahoru. Teda - mysleli jsme si to. Pár kolbenkových foteček na památku a vyrazili jsme do lesíka. Ti, co si nevzali horské kolo, ale jen nějakého městského araba, brzy hořce litovali. Les hned po pár metrech vyměnil příznivou stezičku za prudký krpál.

„To je ale jediný!", hned nás uklidňoval organizátor akce, když dvě třetiny výletníků místo aby šlapaly do kopce, tlačily svoje vehikly s hekáním před sebou. Zpotili jsme se hned na prvních metrech. Mokré hadry při prvním ďábelském sjezdu ani nestačily oschnout a už tu byl další hrb. A cesta do hlubin. A další.. a tak se to pořád střídalo. Žádná, ale vůbec žádná rovina! Les a šutry a pak louka a úzký úvoz, ve kterém jsme se snažili udržet při zběsilé jízdě z kopce. Kolo jsem měla půjčené, páč, jak známo, na mém bajku už rok rejdí nějaký spoluobčan, co si ho bez dovolení vypůjčil z pavlače a už ho jaksi zapomněl vrátit.  Z kopce se muselo brzdit pořád na přední i zadní brzdu, prd tomu rozumím, ale brzdy nebo lanka vydávaly úděsné zvuky a od chvíle, kdy kdosi zavtipkoval „no to by mě zajímalo, co by člověk dělal, kdyby mu ruplo brzdové lanko", jsem sevřela řídítka pevněji a ještě se v duchu začala modlit, aby se to nestalo právě mě a majitelka kola řádně dbá na jeho technický stav.  

Dorazili jsme na jakýsi horizont.

„Kolik eště? Kolik jsme ujeli?", zněly dotazy zničeného cyklistického pelotonu s nadějí v hlase.

„Tři kilometry máme za sebou. Ale to bylo to nejhorší!", opět nás, už asi potřetí ujistil organizátor akce.

Kuš. Hodila jsem sebou na trávu a vydýchávala šok z prožité jízdy. Vedle mě kolegyně, co ji brutálně chytly kyčle. Už se na to kolo asi nedostanu, sípala. Prý snadná jízda! Pro rekreační cyklisty! To jsem si doteď myslela, že právě jsem! A zatím taková divočina. Těšila jsem se na pohodový výlet a bylo to horší, jak řídit auto. Jo, to jo. Chvilka nepozornosti a člověk se mohl ocitnout třeba hlavou v borůvkách (to v lepším případě) nebo taky někde hluboko v údolí pod kopcem.

Cesta to teda nebyla nikterak snadná. Hlavně se při ní nemohl člověk kochat krásami přírody, když měl oči přilepené na cestu před sebou. Když jsme uřícení se začínající svalovou horečkou a s bílýma kloubama na rukách dojížděli po šestnácti kilometrech na Portáš, objevil se proti nám cyklista. Stařík, nekecám, snad na ukrajině, na hlavě sombrero a na zadním nosiči přimontovanou papundeklovou krabici. Zůstali jsme s hubou dokořán. My, co jsme neměli síly ani na horském nebo trekovém kole a dědek křepce vyjížděl první strmý kopec! Zahanbil nás. V hospodě, která měla být zlatým hřebem našeho výletu, nikomu moc do klábosení nebylo. Na horách začalo pěkně vyfukovat a my jsme byli v propoceném oblečení zmrzlí jak sobolí hovna. Hodili jsme do sebe nějaký oběd a pivo a vydali se na poslední úsek cesty, sjezd do civilizace. Tentokrát už žádné šutry a úvozy. Regulérní asfaltka. Ovšem se sklonem kolem 50 stupňů. Chvílemi jsem uvažovala, jestli nemám náhodou nějak kolo zastavit a jít raději při něm. Ale jaksi jsem to dokázala. Byť s odřenýma ušima a asi hodně opotřebovanýma brzdama.

Už mi trošku otrnulo, takže když to zpětně hodnotím, byl to hodně dobrý výlet. Akorát si dávám slib, že si konečně koupím vlastní kolo. Horské. A budu trénovat. A příště to nějakému takovému dědkovi na ukrajině natřu já;-).

SOUTĚŽIT SE VYPLATÍ!

Jsem soutěživý týpek. Pravda, málo vyhrávám, ale když už se občas zadaří, radost je veliká, i když výhra většinou za moc nestojí.

Coby dítě školou povinné jsem vyhrála vánoční baňky, pak se mi podařilo pár vychytaných kousků, jako třeba otvírák na pivo a triko s logem pivovaru. Vrchol úspěchu byl loňský ples, kde jsme vyhráli v tombole nějaké hebla na bicykl a taky triko a šiltovku.

Mám taky ráda jogurty.

A když jsem někde uhlídla, že po zaslání kódů z jogurtových kelímků můžu vyhrát veliký luxusní ručník a třeba i několik, neváhala jsem ani na moment, i když výbavu nepotřebuju;-).

Halda jogurtů v ledničce rostla a já jsem je statečně všechny postupně sežrala. Nebyl čas na prostoje, páč soutěž byla časově omezena, a sázela jsem na net kódy jeden za druhým. Tedy, ne, že by dycky ten kód byl čitelný. Když už byl čitelný, zase často neprošel ověřovací kód. Při pátém pokusu už to většinou vyšlo. Šlendryján. Mockrát jsem s tím chtěla šlehnout, ale ten ručník se mi tak líbil... I vytrvala jsem.

Při požadovaném počtu bodů jsem si svou jistou výhru objednala, ale jogurty nosila z krámu dál. I když mi z nich už bylo občas docela šoufl, zařekla jsem se, že eště dám jeden ručník, ať to stojí za to.

A jak tak plním slib sobě daný a občas zabrousím na net s tím kódem, najednou zjistím, že zásoba ručníků je fuč! Kuwa! No, naštěstí tam mají eště tašku, jenže za ni chcou o 20 bodů víc! Do konce srpna!! Přemýšlím, na co mi bude zelená taška s logem patrně samotné jogurtářské firmy... no na co, na hovno, ale když už mám těch bodů 20 a doma eště plnou ledničku jogurtů, tak bude doma o tašku víc, no.

Včera mi přišel poštou balíček.

Tušila jsem, že přišla odměna za mé jogurtové utrpení.

Balíček jsem dychtivě otevřela, celá nažhavená na ten krásný dar.

No. Tak vážení. Kdo soutěžil také v této nejmenované soutěži a dosud svou výhru nedostal, jásejte. Neb to, co mi přišlo jako poděkování za mou přízeň, mě teda rozhodně nepřesvědčilo o tom, že by si mé přízně někdo v jogurtárně nějak echt považoval. Mizerný řídký hadr našedlé barvy s jakýmsi pavzorem, který se ani vzdáleně nepodobal tomu, co měli vystavaný na netu. Spíš mi to mírně připomnělo již několikrát opraný dlouho používáný hadr na podlahu...

Tak. A tašku nechci. Nejen, že ten první dar mi vzal chuť do jakýchsi blbých soutěží. Vzal mi chuť i na ten jogurt. A navíc, když jsem včera chtěla nasázet na netu další kódy, tak mi to asi patnáctkrát reloudovalo a že furt dokola to mám prej blbě opsaný čísla!!! Snad eště přečtu číslo ne??

To je akorát na nasrání. A pak má mít člověk dobré zažívání!

VÍTEJ DOMOVE!

Po dovolené, která jaxi rychle utekla, jsem se vrátila domů a taky do slavné kolbenky.

Pět minut po zabouchnutí dveří kvartýru mě ze zoufalství nad zavazadlama plnýma špinavých hader vytrhla romka, která v našem SVJ chvíli vykonávala úklidové práce, leč nespokojenost veliká s výsledky pracovních výkonů vyvolala potřebu změny a romku číslo jedna nahradila romka číslo dvě. Jednička chtěla vždycky výplatu prvního dne v měsíci a k tomu vyplnit hrst papírů pro sociálku. Teď už sice měsíc nic nevydělává, ale papíry nosí furt. Taky tu prý včera v noci mělo proběhnout docela dramatické zadržení údajného drogového dealera, leč ten nebyl doma, tak si zásahovka aspoň nesla spoustu pytlíků s bůhvíčím. Na protější pavlači prý bylo pro změnu rodeo, když v jednu hodinu odpoledne syn, krev její krve, naháněl matku s kindžálem, že ji zapíchne...syn byl mimochodem jak cep;-).

A dneska poprvé v kolbence. Ó vítej, hrdino nám z dálky! Potěšilo mě, že dostává nový kabátek, páč ji v době mé nepřítomnosti začali natírat na růžovo. Starý likusák na chvíli ožije. Jsem zvědavá na jak dlouho, páč stojí na docela zastrčeném místě, často vyhledávaném borcama se sprejama a především její zadní strana byla komplet vyzdobena lépe či hůře vyvedenýma graffiti. Na dveřích, které se spravit nedají, se ve skle rýsuje vyrytý symbol renaultu;-).

Nikterak mě nepřekvapilo, že krámy, které měla deponované v různých mistnostech kolbenky paní, která svůj pracovní poměr ukončila před více jak měsícem, dodneska z našeho ústavu nezmizly. Uf. Ani nemám síly to jít vyházet. Ale asi se toho bude muset někdo ujmout, než ze starého kožichu začnou vylézat blechy a moli, tak aby nás tam nezežrali;-).

BÍDNÝ PLAVEC S MÍRNOU HYDROFOBIÍ ZNOVU NA VODNÍ HLADINĚ

Blížící se konec dovolené bylo třeba řádně užít. A tak se vyrazilo do Prahy.

Ač k vodě, především hluboké, mám respekt a  plavu jen kam nohou došáhnu, pomalu si zvykám, že na nějakém tom plavidle se dá doplout do hloubek a šířek nevídaných a strach z toho, co je pode mnou a kolem mě se snažím nepřipouštět. Na pátek jsme si naplánovali  dvoudenní výlet na Slapy. Samá voda... stres sám o sobě;-). Když Bůh dá, aj motyka střelí, utěšovala jsem se, když jsem chystala svačinky. Bude to dobrý. Parádní výlet! Jet na Slapy byl vždycky můj sen! Nejlépe ovšem autobusem nebo autem, někde se ubytovat a semtam se trošku jako namočit...

Nabalený člun pěkně vyjel ze zátoky na Vltavu. Slunko začalo pálit a motor burácel, za člunem se dělaly mohutné vlny, které trénujícím kajakářům kazily čas i směr jízdy a čoklové vlály uši. Po několika minutách jízdy už motor tak hezky neburácel, zato se začal pekelně přehřívat, tak jsme zastavili na první technickou ve vrbičkách na břehu Vltavy. Čoklová se trošku otřepala z rychlé jízdy, udělala hovínko, motor se poštěloval a hrnuli jsme to dál.

V plavební komoře jsme vtipkovali a plánovali věci příští. Při výjezdu z komory se vyhrnuly čtyři čluny a každý se chtěl předvést, jak zrovna ten jeho dovede po řece fičet. Ani my jsme nezůstali pozadu. Krosili jsme po Vltavě na špici formace, když v motoru, který už byl zase v horečkách, cosi zabouchalo a my se po krátké poradě rozhodli v cestě nepokračovat a radši dát motor prohlédnout servisákem. Naštěstí s sebou vozíme přídavný motor, na který není problém kamkoliv dojet, akorát je to teda výrazně pomalejší. Ovšem zas se člověk může kochat krásami přírody;-).  S tímto pohonem jsme se vraceli zpátky do plavební komory, odkud jsme před čtvrthodinkou vyfičeli. Zrovna byla z naší strany zavřená, takže jsme zastavili u mola a čekali, až bude volný vjezd.

Netrvalo dlouho a vrata komory se otevřela. Alfa rutinně šáhl po startéru. Nikoliv rutinně motor ani po pátém pokusu nenaskočil a navíc se z něho vyvalily oblaka bílého dýmu... Když se mlhy rozplynuly, motor se chytl a vítězoslavně jsme vjeli do komory. Čtvrt hodiny jsme pobyli, vltavská voda se vypustila a my zůstali tři metry pod úrovní hráze. Tentokrát už motor nenaskočil... nejdřív jsem si říkala, že je to sranda, ale když jsme tam tvrdli už deset minut a žádná změna na obzoru, začalo mi být mírně nevolno. Pod náma nevím, kolik vody a my v betonové díře... Alfa se pokoušel motor spravit, ale tomu vůbec do žádné činnosti v tom hicu nechtělo. Čoklová nervózně pobíhala a kvílela, páč se jí na houpající se lodi asi moc nelíbilo a já, starý stresař,  jsem začala snovat katastrofické scénáře... co když nás hrázný nevidí a pustí na nás tu vodu shora? A jak se odtud vůbec dostaneme bez motoru? To nás jako zase napustí? A pak vypustí? Alfa prý že na pádla. Ovšem záhy jsme zjistili, že pádlo máme jenom jedno, páč nikoho by nenapadlo, že s dvěma motorama bude zapotřebí ještě nějaké pádlo... Hrázný si nás ale naštěstí všiml a přišel za náma a shora nám udílel rady, kterak motor spravit. Už jsem ani nepředstírala hrdinku... Bylo mi nějak blbě. Tak jsem se vyškrábala po žebřiku z komory nahoru, na suchou zem, že půjdu někam sehnat to chybějící pádlo.

Jako zázrakem se po celé věčnosti Alfovi podařilo motor nakopnout a konečně jsme se dostali z komory, kde se o mě pomalu, ale jistě, začala pokoušet ještě ke všemu klaustrofobie.... Pomalu jsme pluli po Vltavě a kochali se pěknou vyhlídkou na volné vodě. Přimontovala jsem hloubkoměr a s mírným znepokojením sledovala aktuální hloubku toku a poměřovala ji s aktuální vzdáleností od břehu...a s nadějí vyhlížela naši zátoku. Alfovi kdysi dávno učarovala vyšehradská skála, tak místo do vytoužené zátoky zamířil k ní, aby mi to tam ukázal. A já už jsem jen chtěla stát na pevné zemi! A zatím můj instinkt zvětřil, že to asi nebude tak hned. Pět metrů od skály motor jemně škytnul... a chcípnul. Nic jsem neříkala. Jak říká klasik: začem bukvy? Vsjo jasno... to byl asi pro mě nějaký trest za všechny mé hříchy. Vzala jsem jedno pádlo, co bylo v lodi a snažila se plavidlo nasměrovat k nedalekému žebříku, abysme se aspoň měli čeho chytit, než nás někdo zachrání a neodpluli svévolně do cesty nějakému fest rozjetému výletnímu parníku....

Nakonec se motor znovu umoudřil a my jsme ve štyry odpoledne slavnostně vjeli do přístavu,  odkud jsme v deset ráno vyjeli;-). A místo výletu na Slapy jsme se navečer vydali na Vyšehrad,  kde jsem si konečně dala to pivo, na které jsem se celý den těšila.

Kuš... tolik štěstí za jeden den. Ale na všem se dá najít něco pozitivního: ještě, že jsme nezůstali viset někde na Slapech. Tam prý je plavební komora vysoká přes dvacet metrů. A z té bych po žebříku asi nevylezla;-).

Tak třeba příště;-). Ale radši s funkčníma motorama. 

NEVALNÉ ZAČÁTKY (A MOŽNÁ I KONCE) WINDSURFINGU

Po delším váhání mě napadlo, že by nebylo od věci využít nabízené možnosti a zkusit trošku si zasurfovat. Ne, že bych neměla strach, ale při sledování surfařů v televizi a na vodní ploše mi přišlo, že je to patrně jeden z nejbezpečnějších sportů, co můžou na vodě být.

Cvičení na suchu proběhlo parádně. Naučila jsem se obrat po větru a vůbec mi to nepřipadalo složité! Těšila jsem se, jak budu brázdit vlny přehrady na svém surfu. Nácvik naostro probíhal na pláži před hospodou. Štamgasti se jistě dobře bavili, když jsem se v půldruhametrové hloubce pokoušela marně vytáhnout z vody plachtu. Když se mi to konečně podařilo, nějakou blbou náhodou se otočil vítr a plachta zase jebla před prknem do vody. Nevadí, chce to trpělivost, říkal mi můj instruktor windsurfingu a měl pravdu. Trošku jsem víc zabrala, plachta vylítla z vody jak blesk, bohužel se však nezastavila ve vertikální poloze, leč pokračovala v opsaném oblouku a poroučela se na moji stranu prkna!
´
A pak jsem padala dozadu a něco těžkého mě fest jeblo po hlavě... Ráhno ze surfu se prý nesmí pouštět, jsem se dozvěděla po tomto debaklu, kdy mohlo být po mě, nemít tak tvrdou hlavu. Stěžeň mě trefíl přímo do hlavy. Instruktora prý nenapadlo, že by se mohlo něco takového stát! No co, konečně se mi asoň rozsvítilo! Hvězdičky jsem ještě nikdy před očima neviděla, ale tentokrát jo.

Akorát nevím, kdy a esli vůbec se k tomu windsurfingu vrátím;-).

VÝLET NA HELFŠTÝN

Po několika dnech únavy jsem se pomalu zbleskovala, páč mi začala dovolená, takže už bylo načase.

Neděle byla ve znamení výletu na kole. Původní plán zněl: do Přerova po krásné rovné cyklostezce, se zastávkama na pivko a třeba rybku. Hned po ránu byl pěkný hic a tak se nám asi zavařily mozky, páč jsme zvolili cestu tam jinudy a to přes les. Lesík. Kopeček. Kopec. Jediná výhoda této cesty byla, že v lese byl stín. Kromě stínu pak prudké stoupání a houfy komárů. Žrali jak by si týden necucli. Kondička se mi sice potom, co hlavní náplní mého volného času není brouzdání na netu, četba knih a ležing na otománu výrazně zlepšila, leč do toho prudkého kopce jsem stejně nevyjela, ač půjčený bajk byl skvělý a oproti tomu, co mi vloni učorovali na pavlači, jízda na něm o hodně méně namáhavá. Chvílemi jsem se teda plazila při kole.

Ovšem z kopce jsem sjela s grácií a o několik desítek komářích bodanců bohatší.

Lesní cesta nás dovedla do Týna pod Helfštýnem a tam proběhla blesková změna plánu. Místo pohodové cyklostezky jsme se vyškrábali s kolama na hrad. Námaha stála za to. Z věže hradu byl parádní výhled do dalekého okolí, prohlídka hradu impozantní a taky nám zahrál středověké písně soubor flétnistek v dobových kostýmech, ve kterých bych se v tom hicu fakt nechtěla promenádovat ani v chladné hladomorně.

Do Přerova jsme tentokrát nedojeli. Zato jsme objevili krásy středověkého hradu, v podhradí si dali točené pivo, cestou poshazovali pár žňovek ze stromů, které jsou dodnes v ledičce, páč je nikdo nechce jíst, taky jsme objevili parádní cyklostezku s malou koncentrací lidu na inlajnech (oproti Oseku, kde je to casto hlava na hlave) a prach z cesty smyli v dvaceticentimetrové hloubce mimořádně čisté řeky Bečvy.

Kdo na Helfštýně nebyl a nemá to daleko - určitě si nenechejte ujít!