Tak si někdy říkám, že by nebylo špatné v tom důchodu už být. Chodit do parku a krmit kačeny na jezírku. Ráno se došourat pro noviny, uvařit si meltu a namáčet si starý rohlík, aby se mi do čerstvého nepřilepily cvakačky;-). Kromě tělesných neduhů by mě teoreticky nemuselo nic trápit;-). Ovšem ještě by mě mohly hřát pracovní úspěchy. Kdyby mě někde chtěli jako čipernou důchodkyni zaměstnat, ještě bych si mohla k penzičce hezky zarobit, takže by bylo i na eventuální cestu kolem světa.
Zas píšu o kolbence, ale nedá mi to. Jiné veselé zážitky nejsou a tohle taky vlastně není veselý zážitek... symboly komunismu jsem už vyházela a další zabijačka v kolbence se nekonala. Spíš je to teda takové zamyšlení. Když jsem odcházela ze soukromé firmy, nenapadlo by mě, jaké poměry ještě leckde vládnou...
Vstřícná možnost státu pro důchodce přivydělat si při důchodku, co je libo, je dvojsečná zbraň. Máme v kolbence pár lidí v důchodovém věku. Někteří z nich se na zasloužený odpočinek neženou, jenže je nikdo nutit nemůže. Tak se čeká, až sami soudně uznají, že na svou práci nestačí. Pak jsou tam takoví, co už v důchodu jsou, ale kteří nabídli své síly zaměstnavateli i nadále.. Máme tam pani, co třicet let dělala v naší kolbence. To je přece záslužný počin, tři desetiletí na jednom místě, že jo. Paní není žádný fluktuant, naopak, v práci se často zdržovala i dlouho po pracovní době, ač na práci nebylo co, ale zase bylo dobré udělat si pár přesčasů, za které pak káply nějaké prašule navíc a případně náhradní volno taky nebylo k zahození. V průběhu několika let, co jsem s ní měla možnost pracovat, jsem zjistila, že paní je sice družná, veselá a v kolektivu oblíbená, leč nesvědomitá, nezodpovědná, co se po ní nezkontroluje, je zaručeně blbě a smrdí těžkým průserem, počítač umí tak leda zapnout a počítat vlastně taky neumí... Takže by mě docela zajímalo, co za těch třicet let ve své branži vůbec dělala. Postupně jsem dospěla k názoru, že tato síla je na ekonomickém oddělení naprosto zbytečná a po jejím odchodu si zbytek osazenstva nahlas oddechne.
Nebylo mi však dáno dojít až ke světlu na konci tunelu. Vedení byla předložena žádost o uzavření nového pracovního poměru. A bylo rozhodnuto, že žádosti zmíněné paní vyhoví a zaměstnají ji na další rok coby pracující důchodkyni.
Nějaké argumenty proti?
Její práce má těžké a zásadní nedostatky! Je velmi nespolehlivá!
Nějaké argumenty pro?
Já se vůbec na důchod necítím! Dyť já se doma zblázním, přece nemůžu být celý den doma s naší babkou (tchyní)!
A její manžel, to je dobrý řemeslník, toho ještě budeme potřebovat...
No tak... co budeme dělat? Těžké dilema, jen co je pravda... tak dobře, než někoho shánět... vždyť je to jen na půl úvazku a jeden rok! Proti dalšímu zaměstnání této paní jsem se tehdy postavila, ale patrně chabě, nebo prostě můj hlas není nijak rozhodující (to je pravděpodobnější). Závěr personální tahanice: patrně jako výraz díků za celoživotní přínos zaměstnavateli bylo rozhodnuto znovu ji zaměstnat... když je průser (v 99 procentech její), paní zahlásí: ještě, že už jsem v důchodu, ještě, že se už nemusím ničeho bát! Zato my ostatní abysme si domlouvali pekaře a zámečníky, co se o nás budou starat s donáškou čerstvého pečiva s něčím ostřejším až do domu;-).
Rok utekl jako voda. Nespavost, obavy, žaludeční a žlučníkové obtíže přišly a zůstávají. V květnu její pracovní poměr končí. Mám doma od silvestra, kdy mi bylo šoufl, šáňo. A šetřím si ho na ten slavný májový den. Doufám, že tím dnem už definitivně skončí věčné vysvětlování, co je vlastně práce přesčas, že pochůzka do Alberta na moráky v akci se do pracovní doby nepočítá. Taky, že v kolbence bude čerstvý luft a ne smrad ze starého rizota, zkyslého guláše, který je škoda vyhodit a rybičkových konzerv.
A taky že s jejím odchodem odzvoní éře molem prožraných kožichů a mrtvých štětináčů ve skladu;-).
- ale dnešním dnem došlo k promlčení i tohoto nároku
. 
.