JAK JE TO S TOU GRAVITACÍ

Konečně napadl sníh. A ještě před sněhem řádně zamrazilo. Za tmy kráčím směrem ke kolbence a sleduju páru, stoupající z řeky. Zajímavý úkaz, začínám přemýšlet o tom, jak by asi bylo v Londýně za časů Jacka Rozparovače... za mnou kdosi sípe, rychle přidávám do kroku a on to je jenom šílený jezdec v kulichu s náběhem na průduškové astma.

Zčistajasna začíná poletovat sníh. A to mě hned napadne ve skříni skrytý snowboard čekající na svou příležitost. Teorii jsem nastudovala, a jak tak jdu z kopce, tak lovím v paměti backsajd a frontsajd, úplně natvrdo zkouším ve svých parádních kozačkách to nahnutí, no nic, holka, to pude... a najednou pár metrů před kolbenkou rup...parádní backsajd jenže ne do sněhu, ale natvrdo na beton. Jedna noha v luftě, druhá pěkně poskládaná někde pode mnou, no to fakt nechápu, co se mi to stalo... vyškrábala jsem se zpátky na nohy, stát teda můžu, nic moc nebolí a koukám, jedna jediná zamrzlá kaluž v širém okolí a já cyp zrovna na ni vlezu a málem se zabiju. Dotáhla jsem se jak zpráskaný pes do kolbenky. Tam jsem zjistila, že noha trošku bolí, ale chodit se s tím dá. Že nová bunda nejen, že je jak prase, ale navíc se mi tam podařilo vytvořit o zamrzlé šutry i pár trhanců. Že mě bolí palec na levé ruce a to ani nevím, že bych na tu ruku spadla. 

No eště se nezačlo jezdit. Jak to bude vypadat na tom svahu, to jsem fakt zvědavá. 

Přemýšlím nad sebou a myslím, že jsem docela solidní kopyto. Jako onehdá. Byli jsme hrát bowling. Rodinný sport, kdy není problém při troše štěstí pro matku tří dětí nebo staříka nad hrobem shodit všechny pandrláky. Ne tak pro mě. Hrála jsem v družstvu nejlepších. A byla jsem z nich nejhorší. Podařilo se mi trefit dvakrát po třech pandrlákách, jinak šlus. Hodím, koule fičí pěkně po prostředku- metr před cílem se zatočí doleva. Případně doprava. Po skončení hry mi kdosi moudře poradil, že kdybych hodila víc, tak by ta koule dofičela až do cíle a pěkně z boku by ty pandrláky naťukla, že by padal jeden po druhém. To mi řekl brzo. 

V kolbence zase kráčím po mokré chodbě ve svých zdravotních korkových nazouvákách. Mají, pravda, už trochu sjetý vzorek, ale zase do práce jsou dobré. Jsem si donedávna myslela. až jsem v těch nazouvákách zahýbala do dveří a ujela mi noha na kaluži rozpuštěného sněhu, co tam nechal nějaký návštěvník. Pud sebezáchovy zavelel, chyť se dveří, tak jsem se jich chytla, ale blbě. Neudržely mě a páč se otvíraly směrem ke mně, dostala jsem ťafku do hlavy. Hned poté mi podjely nohy úplně a zas jsem se octla na zemi! Podruhé za tři dny. Odřená ruka, naražené kolena jsou patrně jen drobnou epizodou počínající zimy.

Kdoví, co mě eště čeká.

Přeju všem krásné vánoce a bacha na gravitaci!

RUKOJMÍ OPERÁTORA PEVNÝCH LINEK

Jak tak člověka někdy něco naštve, tak veme papír, teda v dnešní době spíš klávesnici a ve stavu nabuzeném napíše liebesbrief. Tak mě minulý týden namíchl náš operátor pevných linek. 

"Dobrý den, pane Smíšku,

přílohou Vám vracím nepodepsanou smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb ve dvojím vyhotovení. 

Osoba jménem Lexmarková zde nepracuje, pravděpodobně jste měl na mysli Leksmarkovou, ovšem psáno s „ks". Ani v případě, že byste si informaci ověřil a jméno uvedl ve smlouvě ve správném tvaru, by však nebylo vyhráno, neboť nejsem statutárním zástupcem naší organizace, kterážto osoba jako jediná má právo smlouvy podepisovat a v nich být uvedena.

A dále: zdaleka už nejsem přesvědčena o tom, že s Vaší firmou chceme nadále spolupracovat. Dokonale mě rozladila nedávná komunikace s Vaším zákaznickým centrem, respektive pokus o ni, kdy nebylo možné se k Vám dovolat a nahlásit poruchu. Jeden z důvodů může být služba klientům podle představ Vaší společnost, a to dispoziční právo se k vám dovolat celých pět hodin denně čtyři hodiny v týdnu! Tato „výsada" je zákazníkovi dána v době od 12.00 do 17.00 hodin. Člověka, který by celý den těch pět hodin nedělal nic jiného, jen se zkoušel k vám marně dovolat, zatím nemáme a ani neuvažujeme ho přijmout. Na můj mail se stížností se rovněž nikdo neobtěžoval odpovědět. Jistě uznáte, že s těmito zkušenostmi je další spolupráce na pováženou. Jak však výše uvádím, nejsem statutárním zástupcem naší společnosti a výhradní právo o rozhodování mi nepřísluší. 

Smlouva s Vaší společností je uzavřena na dobu určitou a platná je do 6.1.2010. Pošlete nám smlouvu se správnými údaji - jistě to pro Vás nebude problém a my zvážíme, zda je pro nás další spolupráce s Vámi přínosem. 

Nakonec dodávám, že se velmi podivuji tomu, že v dnešní době silné tržní konkurence je u některých firem tak málo znát skutečný zájem o stávajícího klienta - snad jen v okamžiku, kdy se jedná o sepisování smluv - nejlépe na dobu neurčitou...." 

Šéf mi to pěkně zprasil a přikázal poslat dopis slušný a pokorný. Napsala jsem tedy dopis slušný a pokorný až ponížený, i když nevim, co na dopisu bylo neslušného. Že šéf má vždycky pravdu, jsem poznala záhy, když jsem si ověřovala, jak to s tou naší smlouvou vlastně je. 

No rychta.

Smlouva je sice na dobu určitou, ale operátorka v čase vymezeném mi sdělila, že se na ni vztahuje výpovědní doba tři měsíce, což se mi při značném úsilí nepodařilo ze všeobecných podmínek vyčíst. Je tam psáno, že smlouva na dobu určitou končí sjednaným dnem - pokud se účastníci nedohodli jinak. A to, pokud vim, jsme se teda fakt nedohodli. O tříměsíční výpovědní době je řeč jenom v článku o smlouvě na dobu určitou... tak kdo je tady blbý? 

No ještě že jsme slušní. Smíšek je vysmátý. Akorát mě napadají samé sprosté slova.

ZNAMENÍ DOBY

Jsem koupila chemikovi barvu na vlasy. Že prý s tím bude dělat nějaký projekt.

Nechtělo se mi moc utrácet, páč taková kvalitní barva něco stojí, ale naštěstí měl chemik zvláštní požadavek - barvu s čpavkem. Ty se dneska moc neprodávají, páč to žere vlasy i hlavy, takže snad jedině nějakého ležáka na skladě... jistá varianta by tu byla. Něco mě napadlo a vyrazila jsem.

Prodejna vše za 36 nebo vše za 39 (to podle aktuální výše inflace či deflace) mě nezklamala. Kdysi jsem se tam stavovala a jakési barvy na vlasy tam měli. A naštěstí pro mě je měli pořád. Navzdory aktuální deflaci za 39 korun. Chemik zajásal. Amoniak byl přítomen! Já jsem zajásala taky, neb u barvy byl přiložen dárek pro rozmarnou ženu. Krémík protivrásčitý známého bulharského výrobce. A hned toho nejlepšího! Po odtržení staniolu trošku zasmrděl a po bližším ohledání žlutého hrudkovitého sajrajtu jsem pojala podezření, že tohle si dát na hubu, ráno valím na kožní. Dorazilo mě datum spotřeby, znící prosincové datum roku 2005. Krémík letěl do stoupy, páč samozřejmě lístek od výhodného nákupu jsem si jaksi nevzala. Barva měla dokonat téhož roku, tak jsem ji chtěla mrštit za kolegou krémem, ale chemik mě přesvědčil, že z té žuly diamant vykřeše.

Tak uvidíme. Za těch 39 korun to možná stálo, pokud to ovšem chemikovi pomůže dosáhnout aspoň úspěchu v jeho školním projektu. Ale co stojí to ostatní, co v tom krámku prodávají, o tom se snad radši nebudu vyjadřovat. Můžou obchodníci prodávat staré prošlé dreky? Barvě se za těch pět let možná tak moc nestane (i když jeden možná změní názor, když si ji po půlhodině smyje a zjistí, že na hlavě nejen že není barva, ale rovněž vlasy kamsi zmizly;-). Ale tam se v regálech skví laciné salámy, jogurty, k vidění je i lehce přifouklá konzerva a jiné delikatesy, které jsou po záruce a snad už měli žrát potkani na smeťáku, nebo jsme je houfně měli strpět coby negativní externalitu linoucí se z komína nedaleké kafilerky. Já vždycky měla za to, že zboží po lhůtě trvanlivosti nemá na pultě co dělat - ale asi se pletu. Hlavní ale je, že lidi to za ty poloviční ceny kupujou. Tak buď jsou na hlavu padlí, nebo ekonomická krize udeřila novou, nebývalou a destruktivní silou. Možná zajdem sami a ani k tomu nebudem potřebovat cizokrajné chřipky. Všem hazardérům dobrou chuť a pevné zdraví. A někdy zase nashle... já tam nenakupuju, tak doufám, že to nebude na infekčním - a to v tom lepším případ.

Taky to totiž může být plac, kde se Kroupa setkával se svou láskou, když Mareček podával panu profesorovi pero;-).

ZADRBANÝ PODZIM

Podzimy obecně stojí za kulové. Tento zatím suverénně vede. 

Krom nabořeného auta, nad kterým jsem už já i majitel svorně mávli rukou, jsou tu další jobovky. 

Kolbenka má namále. To tu eště nebylo. Pro ilustraci a neznalé odhaluju, že kolbenka není samostatná vlajková loď, nýbrž jakýsi řekněme ústav, jehož zřizovatelem je krajský úřad. A ten došel k názoru, že dost bylo kolbenky a patrně v půlce příštího roku šlus. Nikterak neobyčejná věc v době hospodářské krize a obecného státního úmoru. Není to ještě úplně jisté, ale jestli to tak bude, no tak co, život jde dál, takže směle vytvářet hodnoty jinam. Akorát bude v našem regionu trošku obtíž kam. 

No, ale řešení tu je;-): V poslední době se ke mě donesly zvěstí o dvou takových jako kamarádkách, co se léta plácaly od té louže pod okap a to počínaje prací přes děcka až po vlastní osobní život. Všechny oblasti úzce spjaty s financema. Dluhy, dluhy, dluhy. A ejhle! Dozvěděla jsem se, že jedna z nich se po tříměsíční známosti s movitým emigrantem, kterého si nabrnkla přes net, náhle vdala. Práci už nehledá, páč choť jí to zapověděl, děcka jezdí na kolách za padesát tisíc a hlava rodiny plánuje po třiceti letech návrat do rodné hroudy a že si s novou ženuškou postaví luxusní baráček. Druhá je na tom o malinko hůř, páč barák už sice má, taky fáro, ale ještě k tomu jí ten její na staré kolena ucmuchtal bejbíka, tak si velice toho luxusu s kamarádkama neužije;-).

Takže na podzim se některým i daří;-).

Jinak - můj drsný tata je ve špitále, kam se musel uchýlit se svou měsíce zanedbávanou chorou nohou. Nic ho nebolelo, bo ho na šachtě kdysi jebl do píšťaly kus uhla a on v noze nemá cit. Vyhnali jsme ho tam proti jeho vůli a doktoři ho moc nepotěšili, bo kousek si ho tam nechali, takže jen doufáme, že už nic víc se nebude dít... 

Radši už ať je zase jaro. 

RADOSTNÁ ZPRÁVA PRO MUŽE

Předčasná výprava na krchov s každoročním účelem programově vzpomenout své blízké, co už mezi náma nejsou (i když na ně s láskou vzpomínáme i kdykoliv jindy), dopadla nevalně.

S mladým chemikem jsme nasedli do půjčeného fára a vyjeli ke krchovu. Pak jsme se stavili ještě k našim, co bydlí nedaleko, chvíli pobyli a chystali se domů.

Byla už skoro tma. Fáro čekalo na nedalekém parkovišti, spolu s dalšíma autama. Šikmo tam stál nějaký starý náklaďák, co vypadal jako šrot, co ho tam někdo záměrně upích, aby se ho zbavil. Bravurně jsem vycouvala ze svého parkovacího místa kufrem k náklaďáku. Ve stejném okamžiku vycouvalo z jiného parkovacího místa jiné auto, bleskem zařadilo rychlost a čumákem se hnalo na můj čumák. Byl tři metry ode mě a já jsem zapomněla, že je za mnou ten starý verk a ještě trošku plynu na zpátečku a jeb! Zakufrovala jsem přímo do korby toho vehiklu... kromě toho, že jsem se pěkně lekla, jsem nepěkně zaklela a vylezla z auta zjistit škodu. To se dalo čekat. Verk samozřejmě bez škrábance, zato roh kufru na mojem půjčeném autě promáčklý a sedřený lak.. no do prdele. Kdyby to bylo moje auto, eště bych do něho kopla. Ale kdyby to chytlo světlo, bylo by to horší. Ten chlap, co si tam přede mnou procvičoval řadicí páku znovu zacouval na své místo a bleskem vyjel z parkoviště pryč. A já jsem jak pes se svěšeným ocasem jela domů. A to jsem si myslela, že jsem poměrně dobrý řidič. A udělám takovou debilní začátečnickou chybu. Chlapi, jásejte. V mém případě se potvrdil názor chlapské většiny o řidičském umění žen. 

Zdá se, že vánoce budou letos hubené. 

Ale jinak jezdit umím!;-) 

PRODAVAČ TEN TVRDÝ CHLEBA MÁ

Páč zima se blíží mílovými kroky, je třeba se na ni řádně příchystat. Do loňského roku má zimní aktivita spočívala v tom, že jsem se chodila se známými a přáteli zahřát do hospůdky, případně jsem rozhýbala figuru v kurzech společenského tance, kteréžto znalosti jsem poté zúročila na několika provinčních plesech.

Letos se ze mě stal sportovec amatér. Má zášť k zimním sportům by měla být letos pokořena, páč se chci pokusit sjet valašské kopečky na snowboardu. 

Prkno a boty mám půjčené, to kdyby se náhodou nezadařilo a po pár pokusech bych to navždy vzdala. To se ví, že na svah nepolezu v teplákách. Takže aspoň nějaké to in oblečení bylo třeba zakoupit. 

V obchodě se sportovním oblečením kolem hned začala kroužit prodavačka. 

Jak vám můžu pomoct? 

Bundu na snowboard!

Jistě!

Vytáhla tři. Žádná hitparáda. V případě, že mě zimní sporty nechytí (a to riziko tu je) tyhle exempláře by po pár použití už navždy spočinuly na dně skříně. 

Ne? Tak teď tu mám ale něco speciálního pro vás...

... dotáhla fakt překrásnou bundu. Vyzkoušela jsem si ji a byla prostě úžasná! 

Akorát teda trošku drahá. Šest litrů. Což za snowboarďáckou bundu pro někoho, kdo to na sněhu neumí, je, myslím si, zbytečná investice.

Nicméně, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Líbila se mi ale moc, i když jsem si sebe v ní představovala spíš jak se ladně nesu městem, než že bych v tom jela na svahu a tím hůř na vleku. 

Vemete si ji? Vemte! Je krásná! Strašně vám sluší! Takovou fakt nikdo nebude mít! Vymakaná! Luxusní materiál! Podívejte! Tady je instalován hadřík na brýle! Toto a tamto... bunda byla fakt špičková. Jenže byla bílá.

Tak možná si ji vemem, ale ještě si to rozmyslíme, projdem tady ten kšeft, jestli nenajdem něco jiného...

Ukažte dám vám to k pokladně. Ale co jiného byste hledali? Tady je tato bunda zaručeně nejlepší! Včera přišly a už jsem prodala dvě! Je poslední!

Něco podobného jsem viděla na andree verešové, když jí její chlap koupil zlaté lyže.
No. Vereška myslím umí lyžovat
Já lyžovat neumím. 
Představila jsem si sebe v té nádherné bílé bundě s chlupatou kapucí jak se snowbordem frontsajd nebo backsajd sebou peru do špinavého sněhu. Kdyby ty pády aspon byly elegantní...

Tak jsme ještě zapátrali po obchodě a objevili bundu. Taky bílou ale streetovku. Když spadnu a zmažu se, neva. U takové bundy se s tím počítá. A byla víc, jak o polovinu levnější. Došla jsem k názoru, že mít luxusně vypadající bundu za šest tisíc je fakt zbytečné a rozhodla se koupit tu levnější. 

Došli jsme k pokladně. Paní pokladní začala počítat nákup, když tu jak fúrie se přihnala prodavačka, co nás předtím obsluhovala. A vypadala jak Viktorka nad splavem.

Aha, tak vidím, že jste si to rozmysleli! To jste mohli říct mě! Já teď vypadám jak blbec!

???

My jsme si ale ještě nic nekoupili. A to jsme nevěděli, že když si to rozmyslíme, musíme jít přímo za váma!

Aha! Tak místo té nádherné bundy jste si vybrali takovou z nouze ctnost jo? Pche! Vztekle shrábla bundu, co jsme odmítli a odnášela ji zpátky na věšák. 

To už mě fakt naštvala. 

SLEČNO! Z nouze ctnost říkáte? A co by na to asi řekl váš šéf, že tady provádíte takovou reklamní kampaň? A prodáváte z nouze ctnost?

Viktorka zrudla jak koňský buřt. 

Promiňte, zablekotala a s bílou bundou odběhla na plac. 

No, nějak mě přešla chuť tam cokoliv kupovat. Nakonec jsme ale koupili, páč už takovou druhou akci nechci absolvovat. 

Cestou domů jsme se v autě bavili o tom, jak to mají dneska v některých kšeftech zařízené. Bitva o zákazníky a o to, co jim střelím. Provize z prodeje, takže každý tácek dobrý. Práce pod tlakem za nevelký peníz. Dobré mezilidské vztahy na pracovišti? Neexistuje! On mi vzala zákazníka, co utratil dvacet tisíc a na mě zbyl ten s trikem za pětset... konkurence je prostě všude i mezi prodavačema v kšeftě. Přesto. Takhle by se prodavač chovat neměl. Kdyby bylo na mě, nekoupím tam nic. A navíc si při každém výjezdu na hory obleču tu bundu a vzpomenu si na tu prazvláštní morální lekci od prodavačky sportovního oblečení. 

Jak jsme si to jen mohli dovolit!

NAŠI FURIANTI

Na pavlačáku začíná bujet revoluční podhoubí.

Došlo k održení radikální buňky revolucionářů, kteří chodí po baráku a chystají svržení stávajícího výboru společenství vlastníků bytových jednotek. 

I když se náš výbor snaží seč může, práci nikdo nevidí. Vůdkyně revolučního odboje háže pod rouškou tmy spolubydlícím do schránek anonymní pozvánky na domovní schůzi, kterou však nesvolává aktivní výbor, takže je celá paráda k ničemu. 

Hlavní body jejího programu: 

1.) snížení počtu členů výboru ze současných sedmi na tři. 

Při počtu bytových jednotek 125 a skutečnosti, že jeden z členů musí být zástupce města, který se na náš barák podívat nepřijde, jak je rok dlouhý. V chátrajícím baráku, kde je třeba denně něco řešit buď se stavbou nebo s lidma. Máme tam kupříkladu spoustu vykuků, co je chodíme upomínat o platby a oni z nás mají akorát tak prdel. Páč vykoumali, že když na poště cálnou elektriku, tak je nikdo neodpojí, a vůbec nic se nestane, když třeba půlrok nebudou platit do fondu oprav.... Strašně se rozčilujou, že jak na ně můžem podat trestní oznámení a jsou si velmi jisti, že o svůj koupený byt nemůžou přijít... chm. Všeho dočasu. Do sklepa se nám chodí vyspat a občas i vysrat bezdomovci a předseda chodí každý den ty lidi vyprat. Volá policajty, jenže oni zatím vždycky zdrhli. Hošíci z horní pavlače dělají bugr do ranních hodin. Před policajtama se dycky schovají a na zvonění neragujou. Ráno umyté schodiště je odpoledne zasviněné bordelem a omítkou, kterou bůhvíproč kdosi pořád olupuje ze zdí... na schodišti smrdí tráva a občas někdo polehává u půdy pět vchodů do baráků a kompletně průchozí pavlače znamenají, že se dycky dá najít aspoň jeden vchod, který není zamčený a pak už se dá dostat kamkoliv.. 

2.) razantní snížení odměn výboru.

Což je zároveň hlavní a jediný důvod nespokojenosti vůdkyně odboje a jejích následovníků se současným stavem v baráku. „Nepřiměřené odměny" členům výboru činí maximálně 15.000,- Kč měsíčně a byly řádně odsouhlaseny na domovní schůzi potřebným počtem hlasů. Gevara se byla poptat na realitce, jak vypadá fond oprav a paní účetní jí lejstro bez skrupulí dala, ovšem jaksi zapomněla vysvětlit, že částka za odměny ve výši 27 tisíc hrubého, vyplacená v měsíci září, je odměna za tři měsíce. Včera bylo na pavlačáku pozdvižení. Každý ve své schránce našel bílý lísteček s textem:

Chcete i nadále platit 27.000,- měsíčně jako odměnu výboru, který je pouze k tomu, aby z nás tahal peníze? Nenechejme si to líbit! 

Přijďte všichni na schůzi!!!!

Kecy. 

Gevara emotivně a myslím, že i velmi neuvážlivě, řeší jednak svou osobní zášť vůči stávající místopředsedkyni SVJ, jejíž místo měla v merku ona a druhak pouští do éteru scestné informace. Mi to žíly nerve. Už nějakou dobu se chystám, že s celým výborováním šlehnu, a teď už jsem akorát tak nažhavená vzít ty svoje šanony a pokladny, co mám doma a všechno jim to tam ve sklepě, kde se schůze bude konat, jebnout na stůl. Ať si to dělá, kdo chce. Třeba zadarmo, když je tak blbej. Já, na rozdíl od nich, si svého času vážím a nevím, proč bych měla dělat cokoliv pro kohokoliv z našeho baráku zadarmo. 

A k tomu všemu ta pozvánka na schůzi... vrchnímu vedení stávajícího výboru došla trpělivost. A včera večer tentokrát roznášeli oznámení do schránek oni. Na tu babu, co pořád prudí a šíří nepravdivé informace, se prej podá trestní oznámení. No, buňka se asi dalšího dělení nedočká;-). 

Občas si tu připadám jak v té slavné divadelní hře.  

 

CO BYLO JE A BUDE

Tak nás opustila ta naše tetička a famílija se vydala doprovodit ji na cestu poslední. Tata má jakousi chrobavou nohu a třicet roků neseděl za volantem, ségra manžela, co konečně našel jakýsi džob, tak na výletování není času, druhá ségra nemá řidičák, takže los na smutečního řidiče padl na mě. Co na tom, že jezdím cirka měsíc a nemám ani auto. Kdysi (před osmi lety) jsem byla řidič zdatný a překážek se nebojící. Tak jsem si auto půjčila, naložila ségru a staroušky a vyrazili jsme. Tatu kupodivu celou cestu nestihl žádný cholerický záchvat, zato se ukázal jako zdatný navigátor, což je chvályhodné, páč v Ostravě jsem zabloudila dycky, když jsem přes ni jela, ač jsem byla vyježděná jak fitipaldi.

Jistě, cesta se neobešla bez drobných hádek.

„Teď pojedeš za zatáčkou doleva," radila mamina, co před čtyřiceti rokama dělala v Ostravě výšku.

„Co by jela doleva, pojede rovně!" houkl tata, který se tam narodil a do svých pětatřiceti tam poblíž bydlel.

„Doleva, musíš doleva!" přitvrdila mama.

„Tak kam?", zařvala jsem já.

„Doleva!"

„Rovně!"

Nakonec to byla hlavní cesta bez odbočení, která ale nevedla rovně, ale měla levotočivou zatáčku.

„Vidíš, jsem to říkala, že to bylo docela!" vítězoslavně oznamovala mama.

„Kurva, jaké doleva? Šak jela rovně!", trumfoval tata.

Ach jo...

Pohřby, ač smutné to věci, mají jedno pozitivum a to to, že se po čase sleze rodina, co se jinak nepotká. Fešný mladý farář s nagelovanýma vlasama nám radil, jak o sobě začít přemýšlet a baby, co se roky neviděly, si ukazovaly fotky a klábosily na obřadu o stošest, až na ně farář několikrát musel hodit zlým okem.

Zapíjení skury proběhlo v nedaleké knajpě, kde se moje posádka trošku posilnila už před obřadem samým a původní plány typu - pojedem hned, ať jsme brzo doma, vzaly brzo za své. Hlavně mamina se pěkně rozšoupla - zřejmě šlo o nácvik výletu do vinného sklípku, kam směřovala na druhý den na výlet.

Cesta zpátky už proběhla v klidu, akorát mě ty zážitky pohřební jednou zavedly někam mimo správnou cestu a já jsem v nějaké dědině skončila místo na výjezdu u krchova...

A dneska jsem měla hrozné sny... o nemoci a o smrti. Asi následek toho všeho, co jsem tam slyšela.... Je to pryč.

Stejně jak všechno jednou bude.

V rezavým zámku rezaví klíč,

Všechno živý dávno je pryč,

Kromě vzpomínek, co zpívá horníkova dcera...

To je z jedné písničky z filmu První dáma country music... ale sedne to. V té hornické kolonii, co jsme jako děcka bydleli u babičky, už není nic. Zajeli jsme se tam podívat, když jsem minula špatně označenou odbočku ke krchovu.

Na Zakopane na Nivě

tam v zemi plne sazi

a milované vašnivě tam leži naše Lazy...  

Není ani ten dům. Není ani ta kolonie. Nezůstal tam kámen na kameni... Zaseli tam trávu a vyrostl tam les. Stavět a bydlet se tam nedá, prý je to poddolované... 

Něco odejde. Ale třeba zas něco jiného přijde. Život je krásný. Tak koukejme, ať je. Já teda koukat určitě budu:-). 

GOODBYE

Na pondělí jsem si půjčila auto a že s famílijou vyrazíme povinšovat tetě v Orlové k požehnanému věku 98 roků.

V neděli večer jsem jí volala, abych ji na náš vpád řádně připravila, jenže volané číslo už neexistovalo... telefonováním na různé strany se nám podařilo vyjistit, že tetu přemístili do domova důchodců, kde ale stejně teď není, páč je ve špitále. Posmutněli jsme. Když se člověk v tak vysokém věku ocitne ve špitále, je téměř jisté, že odtud už živý nevyjde. Tu malou, poslední jiskřičku naděje, že ji snad ještě uvidíme, překazil večerní telefonát. Takže neuvidíme. Včera ráno odešla, přesně v den svých 98 narozenin.

Sbohem, tetičko. Budeš nám  chybět. A jestli je to tak, jak doufám, tak se jednou zase potkáme.

KONEČNĚ RECEPT NA HOSPODÁŘSKOU KRIZI

V našem městě se konala o víkendu městská veselice a provozovatelé nám ke kolbence připíchli kolotoč, aby nemuseli elektriku tahat bůhvíodkud.

Kolotoč byl skvělý. Ale hlavně bylo skvělé, že byl zadáčo a to bylo poznat hned v dopoledních hodinách, kdože má nejlepší čuch na to, kde je co gratis. Chvíli jsem si myslela, že jsem ztratila směr a místo centra města jsem zabloudila na sociálku v den vyplácení transferových plateb;-).

Šéf s montérem Kuličkou šli po víkendu zkontrolovat, kolik nám kolotoč sežral elektriky, abychom mohli provozovateli veškeré náklady vyfakturovat. Výsledek byl šokující:

Spotřeba elektrické energie v kolotočářském týdnu byla o třetinu nižší, nežli v týdnu předchozím, kolotoče prostém.

No, jak to tak vypadá, v čase hospodářské krize je zde unikátní recept na snižování nákladů: abychom ušetřili, je třeba zakoupit do každé kolbenky kolotoč;-).

PRÝ MÁM HUDEBNÍ SLUCH

Tvrdila mi dycky mamina, když jsem jednou rukou brnkala na harmonium vánoční melodie. Ten sluch jsem prý zdědila po dědovi, co uměl hrát snad na všechny hudební nástroje. Tak aby toho bylo řádně využito, i se ségrou nás naši zapsali ve třetí třídě na zobcovou flétnu.Učitel byl  etylik, na hodiny nechodil, pospával v konťasu před liduškou a my jsme ho nechali spát a našli si na sídlišti jinou zábavu. Nenaučil nás ani noty, natož nějakou skladbu a důsledkem bylo, že mě, ségru i dalšího spolužáka vyhodili u závěrečných zkoušek, když jediné, co se po dvaceti minutách podařilo nám všem svorně zahrát, bylo halí belí koně v zelí;-).

A teď, po tolika letech mi přišla do cesty kytara. Tak jsem si vzpomněla, že kdysi dávno, před nějakýma šestnácti sedmnácti rokama, jsem na to trochu uměla drnkat, když jsem malinkému chemikovi pěla ukolébavky, aby se mu dobře spalo. Moc času na trenirovku tehdy nebylo, tak jsem se naučila jen asi tak na pět základních akordů, nějakou dobu mě to bavilo a pak jsem s tím sekla.

Když jsem se přestěhovala, otlučená kytara, kterou mi kdosi kdysi daroval, putovala spolu s dalšíma věcma, co se zrovna nehodily a do malého bytu nějak nepasovaly, do sklepa. Ani nevím, jestli to bylo tehdy, když mi tehdejší sousedi vybrali sklep a přisvojili si lampu a pár dalších věcí (páč jsem je chytla téměř při činu, podařilo se mi zachránit aspoň vánoční strom).. nebo možná tehdy, když mi ze sklepa zmizlo fajnové křeslo. Prostě kytárka se někomu hodila taky. A bylo po umělecké dráze.

Ovšem teď přišel můj comeback;-).

Kytara je, chuť je taky, tak šup lup. Když jsem poprvé po letech hrábla kytaře do strun, docela dost jsem se vyděsila. Že bych po letech přišla o svůj hudební sluch? No to snad ne! S pomocí kvalitních knih s názvem Já, písnička, jsem se jala zkoumat, jak kytarou vůbec zacházet a pokusila jsem se zahrát ty nejsnadnější akordy. Děs běs. Brutus kaktus. Došla jsem k názoru, že nástroj bude patrně rozladěný. Ač jsem to nikdy nedělala, pokusila jsem se ho naladit sama. Kroutila jsem těma utahovákama, strkala ucho ke strunám, ovšem dosáhla jsem akorát toho, že už to nebylo k poslouchání vůbec. Zachránil mě mladý chemik, který patrně z nostalgie, že si vzpomněl, jak mu matička blahé paměti pěla prostonárodní písně, se nabídl, že kytaru naladí. Ale spíš proto, že se zmínil, že by se taky jako rád na to naučil hrát;-). Moc jsem mu s tím laděním nedůvěřovala. On ovšem našel na netu nějakou ladičku a podle toho kytaru dal dohromady. A já jsem konečně poznala, který akord hraju.

Třískám do toho teď každý den. Třískám je to správné slovo. Byla jsem vždycky k mému kytarovému umění hodně skeptická, páč mám krátké prsty, tak nevím, estli s něma vůbec zvládnu složitější akordy. Ale zkusim to. Navíc, jak tak koukám, udělaly se mi prstech levé ruky takové malinké puchýřky, každý večer vylezou, ale do rána zmizí. To pude. Já se nevzdám.  Pár posledních táboráků a grilovaček byla totiž pěkná nuda.

„Hele, je tu kytara. Zahrajem něco?", ptám se potenciálního kytarového virtuosa.

„Jasně," odpovídá kdokoliv, koho se ptám.

„Tak zahraj!", ponoukám.

„Já hrát nebudu. Já to vůbec neumim!"

 

 

A přitom vím, že umí.

Kdo se bojí, sere v síni. Nedá se nic dělat, beru to do svých rukou. A příště budu hrát já;-).

STŘEPY, CO ZBYLY Z PRÁZDNIN

Posledního srpna jsem se konečně dočkala.

Mladý chemik dorazil po dvou měsících domů! Pobyt mimo domov s ním zahýbal asi v tom smyslu, že se naučil trochu vařit, jako dělat palačinky, uvařit na druhý pokus krupici a tak nějak v divočině velkoměsta přežít. Je fakt, že je bílý jak moučný červ, má o pět kilo míň, ale má největší obava, aby neutrpěly jeho morálně volní vlastnosti, se ukázala býti lichou.;-) Aspoň teda při prvním ohledání není ani ošlehaný kavárenskými větry. Čoklová jak ho mezi dveřma zmerčila, se zdálo, že skončí svůj krátký bídný život klepnutá pepkou, ale nakonec ten šok  zdárně rozchodila.

Chemik se doma pomalu aklimatizuje. Aklimatizace spočívá v tom, že chodí spát nad ránem, po nikterak výživném spánku jde brzo ráno do školy a jak z ní odpoledne přijde, lehne a chrápe cca do půlnoci, kdy ožívá a usedá se svému dva měsíce opuštěnému kompu.

Na svátek jsem dostala tři orchideje v jednom květináči.

Chtěla jsem do něho dloubnout, že to přesadím, ať mají kytky plac a taky pořádně zaliju, ale naštěstí jsem včas byla poučena, že jim v jednom dolíku fajn a zalívat se to snad vůbec nemá! Kuš. Je fakt, že poslední orchidej, co jsem kdysi dostala, mi bídně zhynula navzdory mocné zálivce po několika dnech, páč jsem ani netušila, že s tou vodou opatrně. Stejnak jsem myslela, že orchideje jsou na chvilku. Přirovnávala jsem to k řezaným kytkám na pár dnů. A ejhle! Můrovec prý může vydržet při životě i květu i několik let! Jak tak pronikám do tajů pěstitele orchidejí, akorát je to teda dost náročné ho při tom kvetoucím životě udržet;-). Základem je květináč s hrbolem, na ten musí správný mičurin napasovat ten průhledný s můrovcama a každý den tam nalít trochu vody.  Taky mi poradili, že mám orchideje rosit. Tak jsem si ještě pořídila rozprašovač a ty tři můry každý den trochu orosím. Asi jim to svědčí, páč rostou do krásy, ale nevím, nakolik ten oblak vody svědčí elektrice, vedle které kytka stojí a každý den chytne zásah. Tak doufám, že jednou nezkratuju celý elektrický okruh v baráku;-).

A nakonec jedna neveselá příhoda:

Posledního srpna v kolbence mě náhle polilo horko a pak mi neviditelná ruka (nikoliv trhu, nýbrž vrhu) převrátila všechny orgány uložené v dutině břišní. Vydržela jsem hrdinně dvě hodiny, v jejichž průběhu jsem zkoušela chodit, sedět i ležet, zjistila, že nic z toho není dlouhodobě udržitelný stav, tak jsem si zavolala tágo a odebrala se do místního špitálu. Na chirurgii v čekárně jsem vyčkala třičtvrtě hodiny, poté absolvovala něžný lékařčin pohmat břišní stěny, sono, kde jsem čekala další půlhodinu a stejně se nic nedozvěděla. Ve finále mě odtransportovali na to oddělení, kam chlapi chodí jenom na návštěvu. Tam proběhlo pár mimořádně příjemných vyšetření a byl vynesen verdikt, že si mě tam ponechají, kdyby bylo třeba operovat. Naštěstí nebylo. Asi ta tajemná injekce, po níž mě deset minut konečně nebolelo břicho, ale zato celá levá polovina těla, mi po pěti hodinách zabrala a břicho přestalo bolet. Nebo se stal zázrak. To je fuk. Důležité je, že jsem druhý den ráno šla domů a rovněž do kolbenky. Co mě nezabije, to mě posílí. No, nevím. Zatím si moc silně nepřipadám. Ale třeba to přijde. Že to ještě trochu bolí? No co. Jak říká můj tata, až se jednou ráno probudíš a nebude tě nic bolet, tak to zavání maceškama. A já mám ty tři můry, takže na macešky času dost;-).

HŘEBENOVKA

O víkendu kolbenka pořádala výlet na kolech.

Organizací výletu byl pověřen kolega, šlachovitý sportovec, znalý tras místních i těch ve větších dálavách. Byla mu dána stoprocentní důvěra s tím, že účastníci výjezdu nejsou nikterak fyzicky zdatní, navíc pojedou i ženy, takže aby trasu vybral s přihlédnutím k těmto faktům.

Nadešla sobota. Účastníci zájezdu se shromáždili s více či méně dobrými koly před kolbenkou. Organizátor akce, navlečený do cyklistického dresu, s nezbytnou přílbou na hlavě, nás konečně seznámil s jednoduchou trasou pro rekreačního cyklistu. Pouhých šestnáct kiláků po hřebeni. Pche. Začali jsme prskat. Tak málo? Šestnáct kiláků? Organizátor však svatosvatě slíbil, že se nám to bude líbit. Na konci je hospoda, tam můžem posedět, poklábosit... a tak to zas jo! Lehká trasa, dobré pivo, pohodička. Těšili jsme se.

Nasedli jsme do aut a vyrazili do Velkých Karlovic na Kasárna. Někteří už v autě frflali, že se svezem sto kiláků a pak dvacet pojedem na bicyklu, no to teda bude stát za to!  Vyjeli jsme až nahoru. Teda - mysleli jsme si to. Pár kolbenkových foteček na památku a vyrazili jsme do lesíka. Ti, co si nevzali horské kolo, ale jen nějakého městského araba, brzy hořce litovali. Les hned po pár metrech vyměnil příznivou stezičku za prudký krpál.

„To je ale jediný!", hned nás uklidňoval organizátor akce, když dvě třetiny výletníků místo aby šlapaly do kopce, tlačily svoje vehikly s hekáním před sebou. Zpotili jsme se hned na prvních metrech. Mokré hadry při prvním ďábelském sjezdu ani nestačily oschnout a už tu byl další hrb. A cesta do hlubin. A další.. a tak se to pořád střídalo. Žádná, ale vůbec žádná rovina! Les a šutry a pak louka a úzký úvoz, ve kterém jsme se snažili udržet při zběsilé jízdě z kopce. Kolo jsem měla půjčené, páč, jak známo, na mém bajku už rok rejdí nějaký spoluobčan, co si ho bez dovolení vypůjčil z pavlače a už ho jaksi zapomněl vrátit.  Z kopce se muselo brzdit pořád na přední i zadní brzdu, prd tomu rozumím, ale brzdy nebo lanka vydávaly úděsné zvuky a od chvíle, kdy kdosi zavtipkoval „no to by mě zajímalo, co by člověk dělal, kdyby mu ruplo brzdové lanko", jsem sevřela řídítka pevněji a ještě se v duchu začala modlit, aby se to nestalo právě mě a majitelka kola řádně dbá na jeho technický stav.  

Dorazili jsme na jakýsi horizont.

„Kolik eště? Kolik jsme ujeli?", zněly dotazy zničeného cyklistického pelotonu s nadějí v hlase.

„Tři kilometry máme za sebou. Ale to bylo to nejhorší!", opět nás, už asi potřetí ujistil organizátor akce.

Kuš. Hodila jsem sebou na trávu a vydýchávala šok z prožité jízdy. Vedle mě kolegyně, co ji brutálně chytly kyčle. Už se na to kolo asi nedostanu, sípala. Prý snadná jízda! Pro rekreační cyklisty! To jsem si doteď myslela, že právě jsem! A zatím taková divočina. Těšila jsem se na pohodový výlet a bylo to horší, jak řídit auto. Jo, to jo. Chvilka nepozornosti a člověk se mohl ocitnout třeba hlavou v borůvkách (to v lepším případě) nebo taky někde hluboko v údolí pod kopcem.

Cesta to teda nebyla nikterak snadná. Hlavně se při ní nemohl člověk kochat krásami přírody, když měl oči přilepené na cestu před sebou. Když jsme uřícení se začínající svalovou horečkou a s bílýma kloubama na rukách dojížděli po šestnácti kilometrech na Portáš, objevil se proti nám cyklista. Stařík, nekecám, snad na ukrajině, na hlavě sombrero a na zadním nosiči přimontovanou papundeklovou krabici. Zůstali jsme s hubou dokořán. My, co jsme neměli síly ani na horském nebo trekovém kole a dědek křepce vyjížděl první strmý kopec! Zahanbil nás. V hospodě, která měla být zlatým hřebem našeho výletu, nikomu moc do klábosení nebylo. Na horách začalo pěkně vyfukovat a my jsme byli v propoceném oblečení zmrzlí jak sobolí hovna. Hodili jsme do sebe nějaký oběd a pivo a vydali se na poslední úsek cesty, sjezd do civilizace. Tentokrát už žádné šutry a úvozy. Regulérní asfaltka. Ovšem se sklonem kolem 50 stupňů. Chvílemi jsem uvažovala, jestli nemám náhodou nějak kolo zastavit a jít raději při něm. Ale jaksi jsem to dokázala. Byť s odřenýma ušima a asi hodně opotřebovanýma brzdama.

Už mi trošku otrnulo, takže když to zpětně hodnotím, byl to hodně dobrý výlet. Akorát si dávám slib, že si konečně koupím vlastní kolo. Horské. A budu trénovat. A příště to nějakému takovému dědkovi na ukrajině natřu já;-).

SOUTĚŽIT SE VYPLATÍ!

Jsem soutěživý týpek. Pravda, málo vyhrávám, ale když už se občas zadaří, radost je veliká, i když výhra většinou za moc nestojí.

Coby dítě školou povinné jsem vyhrála vánoční baňky, pak se mi podařilo pár vychytaných kousků, jako třeba otvírák na pivo a triko s logem pivovaru. Vrchol úspěchu byl loňský ples, kde jsme vyhráli v tombole nějaké hebla na bicykl a taky triko a šiltovku.

Mám taky ráda jogurty.

A když jsem někde uhlídla, že po zaslání kódů z jogurtových kelímků můžu vyhrát veliký luxusní ručník a třeba i několik, neváhala jsem ani na moment, i když výbavu nepotřebuju;-).

Halda jogurtů v ledničce rostla a já jsem je statečně všechny postupně sežrala. Nebyl čas na prostoje, páč soutěž byla časově omezena, a sázela jsem na net kódy jeden za druhým. Tedy, ne, že by dycky ten kód byl čitelný. Když už byl čitelný, zase často neprošel ověřovací kód. Při pátém pokusu už to většinou vyšlo. Šlendryján. Mockrát jsem s tím chtěla šlehnout, ale ten ručník se mi tak líbil... I vytrvala jsem.

Při požadovaném počtu bodů jsem si svou jistou výhru objednala, ale jogurty nosila z krámu dál. I když mi z nich už bylo občas docela šoufl, zařekla jsem se, že eště dám jeden ručník, ať to stojí za to.

A jak tak plním slib sobě daný a občas zabrousím na net s tím kódem, najednou zjistím, že zásoba ručníků je fuč! Kuwa! No, naštěstí tam mají eště tašku, jenže za ni chcou o 20 bodů víc! Do konce srpna!! Přemýšlím, na co mi bude zelená taška s logem patrně samotné jogurtářské firmy... no na co, na hovno, ale když už mám těch bodů 20 a doma eště plnou ledničku jogurtů, tak bude doma o tašku víc, no.

Včera mi přišel poštou balíček.

Tušila jsem, že přišla odměna za mé jogurtové utrpení.

Balíček jsem dychtivě otevřela, celá nažhavená na ten krásný dar.

No. Tak vážení. Kdo soutěžil také v této nejmenované soutěži a dosud svou výhru nedostal, jásejte. Neb to, co mi přišlo jako poděkování za mou přízeň, mě teda rozhodně nepřesvědčilo o tom, že by si mé přízně někdo v jogurtárně nějak echt považoval. Mizerný řídký hadr našedlé barvy s jakýmsi pavzorem, který se ani vzdáleně nepodobal tomu, co měli vystavaný na netu. Spíš mi to mírně připomnělo již několikrát opraný dlouho používáný hadr na podlahu...

Tak. A tašku nechci. Nejen, že ten první dar mi vzal chuť do jakýchsi blbých soutěží. Vzal mi chuť i na ten jogurt. A navíc, když jsem včera chtěla nasázet na netu další kódy, tak mi to asi patnáctkrát reloudovalo a že furt dokola to mám prej blbě opsaný čísla!!! Snad eště přečtu číslo ne??

To je akorát na nasrání. A pak má mít člověk dobré zažívání!

VÍTEJ DOMOVE!

Po dovolené, která jaxi rychle utekla, jsem se vrátila domů a taky do slavné kolbenky.

Pět minut po zabouchnutí dveří kvartýru mě ze zoufalství nad zavazadlama plnýma špinavých hader vytrhla romka, která v našem SVJ chvíli vykonávala úklidové práce, leč nespokojenost veliká s výsledky pracovních výkonů vyvolala potřebu změny a romku číslo jedna nahradila romka číslo dvě. Jednička chtěla vždycky výplatu prvního dne v měsíci a k tomu vyplnit hrst papírů pro sociálku. Teď už sice měsíc nic nevydělává, ale papíry nosí furt. Taky tu prý včera v noci mělo proběhnout docela dramatické zadržení údajného drogového dealera, leč ten nebyl doma, tak si zásahovka aspoň nesla spoustu pytlíků s bůhvíčím. Na protější pavlači prý bylo pro změnu rodeo, když v jednu hodinu odpoledne syn, krev její krve, naháněl matku s kindžálem, že ji zapíchne...syn byl mimochodem jak cep;-).

A dneska poprvé v kolbence. Ó vítej, hrdino nám z dálky! Potěšilo mě, že dostává nový kabátek, páč ji v době mé nepřítomnosti začali natírat na růžovo. Starý likusák na chvíli ožije. Jsem zvědavá na jak dlouho, páč stojí na docela zastrčeném místě, často vyhledávaném borcama se sprejama a především její zadní strana byla komplet vyzdobena lépe či hůře vyvedenýma graffiti. Na dveřích, které se spravit nedají, se ve skle rýsuje vyrytý symbol renaultu;-).

Nikterak mě nepřekvapilo, že krámy, které měla deponované v různých mistnostech kolbenky paní, která svůj pracovní poměr ukončila před více jak měsícem, dodneska z našeho ústavu nezmizly. Uf. Ani nemám síly to jít vyházet. Ale asi se toho bude muset někdo ujmout, než ze starého kožichu začnou vylézat blechy a moli, tak aby nás tam nezežrali;-).

BÍDNÝ PLAVEC S MÍRNOU HYDROFOBIÍ ZNOVU NA VODNÍ HLADINĚ

Blížící se konec dovolené bylo třeba řádně užít. A tak se vyrazilo do Prahy.

Ač k vodě, především hluboké, mám respekt a  plavu jen kam nohou došáhnu, pomalu si zvykám, že na nějakém tom plavidle se dá doplout do hloubek a šířek nevídaných a strach z toho, co je pode mnou a kolem mě se snažím nepřipouštět. Na pátek jsme si naplánovali  dvoudenní výlet na Slapy. Samá voda... stres sám o sobě;-). Když Bůh dá, aj motyka střelí, utěšovala jsem se, když jsem chystala svačinky. Bude to dobrý. Parádní výlet! Jet na Slapy byl vždycky můj sen! Nejlépe ovšem autobusem nebo autem, někde se ubytovat a semtam se trošku jako namočit...

Nabalený člun pěkně vyjel ze zátoky na Vltavu. Slunko začalo pálit a motor burácel, za člunem se dělaly mohutné vlny, které trénujícím kajakářům kazily čas i směr jízdy a čoklové vlály uši. Po několika minutách jízdy už motor tak hezky neburácel, zato se začal pekelně přehřívat, tak jsme zastavili na první technickou ve vrbičkách na břehu Vltavy. Čoklová se trošku otřepala z rychlé jízdy, udělala hovínko, motor se poštěloval a hrnuli jsme to dál.

V plavební komoře jsme vtipkovali a plánovali věci příští. Při výjezdu z komory se vyhrnuly čtyři čluny a každý se chtěl předvést, jak zrovna ten jeho dovede po řece fičet. Ani my jsme nezůstali pozadu. Krosili jsme po Vltavě na špici formace, když v motoru, který už byl zase v horečkách, cosi zabouchalo a my se po krátké poradě rozhodli v cestě nepokračovat a radši dát motor prohlédnout servisákem. Naštěstí s sebou vozíme přídavný motor, na který není problém kamkoliv dojet, akorát je to teda výrazně pomalejší. Ovšem zas se člověk může kochat krásami přírody;-).  S tímto pohonem jsme se vraceli zpátky do plavební komory, odkud jsme před čtvrthodinkou vyfičeli. Zrovna byla z naší strany zavřená, takže jsme zastavili u mola a čekali, až bude volný vjezd.

Netrvalo dlouho a vrata komory se otevřela. Alfa rutinně šáhl po startéru. Nikoliv rutinně motor ani po pátém pokusu nenaskočil a navíc se z něho vyvalily oblaka bílého dýmu... Když se mlhy rozplynuly, motor se chytl a vítězoslavně jsme vjeli do komory. Čtvrt hodiny jsme pobyli, vltavská voda se vypustila a my zůstali tři metry pod úrovní hráze. Tentokrát už motor nenaskočil... nejdřív jsem si říkala, že je to sranda, ale když jsme tam tvrdli už deset minut a žádná změna na obzoru, začalo mi být mírně nevolno. Pod náma nevím, kolik vody a my v betonové díře... Alfa se pokoušel motor spravit, ale tomu vůbec do žádné činnosti v tom hicu nechtělo. Čoklová nervózně pobíhala a kvílela, páč se jí na houpající se lodi asi moc nelíbilo a já, starý stresař,  jsem začala snovat katastrofické scénáře... co když nás hrázný nevidí a pustí na nás tu vodu shora? A jak se odtud vůbec dostaneme bez motoru? To nás jako zase napustí? A pak vypustí? Alfa prý že na pádla. Ovšem záhy jsme zjistili, že pádlo máme jenom jedno, páč nikoho by nenapadlo, že s dvěma motorama bude zapotřebí ještě nějaké pádlo... Hrázný si nás ale naštěstí všiml a přišel za náma a shora nám udílel rady, kterak motor spravit. Už jsem ani nepředstírala hrdinku... Bylo mi nějak blbě. Tak jsem se vyškrábala po žebřiku z komory nahoru, na suchou zem, že půjdu někam sehnat to chybějící pádlo.

Jako zázrakem se po celé věčnosti Alfovi podařilo motor nakopnout a konečně jsme se dostali z komory, kde se o mě pomalu, ale jistě, začala pokoušet ještě ke všemu klaustrofobie.... Pomalu jsme pluli po Vltavě a kochali se pěknou vyhlídkou na volné vodě. Přimontovala jsem hloubkoměr a s mírným znepokojením sledovala aktuální hloubku toku a poměřovala ji s aktuální vzdáleností od břehu...a s nadějí vyhlížela naši zátoku. Alfovi kdysi dávno učarovala vyšehradská skála, tak místo do vytoužené zátoky zamířil k ní, aby mi to tam ukázal. A já už jsem jen chtěla stát na pevné zemi! A zatím můj instinkt zvětřil, že to asi nebude tak hned. Pět metrů od skály motor jemně škytnul... a chcípnul. Nic jsem neříkala. Jak říká klasik: začem bukvy? Vsjo jasno... to byl asi pro mě nějaký trest za všechny mé hříchy. Vzala jsem jedno pádlo, co bylo v lodi a snažila se plavidlo nasměrovat k nedalekému žebříku, abysme se aspoň měli čeho chytit, než nás někdo zachrání a neodpluli svévolně do cesty nějakému fest rozjetému výletnímu parníku....

Nakonec se motor znovu umoudřil a my jsme ve štyry odpoledne slavnostně vjeli do přístavu,  odkud jsme v deset ráno vyjeli;-). A místo výletu na Slapy jsme se navečer vydali na Vyšehrad,  kde jsem si konečně dala to pivo, na které jsem se celý den těšila.

Kuš... tolik štěstí za jeden den. Ale na všem se dá najít něco pozitivního: ještě, že jsme nezůstali viset někde na Slapech. Tam prý je plavební komora vysoká přes dvacet metrů. A z té bych po žebříku asi nevylezla;-).

Tak třeba příště;-). Ale radši s funkčníma motorama. 

NEVALNÉ ZAČÁTKY (A MOŽNÁ I KONCE) WINDSURFINGU

Po delším váhání mě napadlo, že by nebylo od věci využít nabízené možnosti a zkusit trošku si zasurfovat. Ne, že bych neměla strach, ale při sledování surfařů v televizi a na vodní ploše mi přišlo, že je to patrně jeden z nejbezpečnějších sportů, co můžou na vodě být.

Cvičení na suchu proběhlo parádně. Naučila jsem se obrat po větru a vůbec mi to nepřipadalo složité! Těšila jsem se, jak budu brázdit vlny přehrady na svém surfu. Nácvik naostro probíhal na pláži před hospodou. Štamgasti se jistě dobře bavili, když jsem se v půldruhametrové hloubce pokoušela marně vytáhnout z vody plachtu. Když se mi to konečně podařilo, nějakou blbou náhodou se otočil vítr a plachta zase jebla před prknem do vody. Nevadí, chce to trpělivost, říkal mi můj instruktor windsurfingu a měl pravdu. Trošku jsem víc zabrala, plachta vylítla z vody jak blesk, bohužel se však nezastavila ve vertikální poloze, leč pokračovala v opsaném oblouku a poroučela se na moji stranu prkna!
´
A pak jsem padala dozadu a něco těžkého mě fest jeblo po hlavě... Ráhno ze surfu se prý nesmí pouštět, jsem se dozvěděla po tomto debaklu, kdy mohlo být po mě, nemít tak tvrdou hlavu. Stěžeň mě trefíl přímo do hlavy. Instruktora prý nenapadlo, že by se mohlo něco takového stát! No co, konečně se mi asoň rozsvítilo! Hvězdičky jsem ještě nikdy před očima neviděla, ale tentokrát jo.

Akorát nevím, kdy a esli vůbec se k tomu windsurfingu vrátím;-).

VÝLET NA HELFŠTÝN

Po několika dnech únavy jsem se pomalu zbleskovala, páč mi začala dovolená, takže už bylo načase.

Neděle byla ve znamení výletu na kole. Původní plán zněl: do Přerova po krásné rovné cyklostezce, se zastávkama na pivko a třeba rybku. Hned po ránu byl pěkný hic a tak se nám asi zavařily mozky, páč jsme zvolili cestu tam jinudy a to přes les. Lesík. Kopeček. Kopec. Jediná výhoda této cesty byla, že v lese byl stín. Kromě stínu pak prudké stoupání a houfy komárů. Žrali jak by si týden necucli. Kondička se mi sice potom, co hlavní náplní mého volného času není brouzdání na netu, četba knih a ležing na otománu výrazně zlepšila, leč do toho prudkého kopce jsem stejně nevyjela, ač půjčený bajk byl skvělý a oproti tomu, co mi vloni učorovali na pavlači, jízda na něm o hodně méně namáhavá. Chvílemi jsem se teda plazila při kole.

Ovšem z kopce jsem sjela s grácií a o několik desítek komářích bodanců bohatší.

Lesní cesta nás dovedla do Týna pod Helfštýnem a tam proběhla blesková změna plánu. Místo pohodové cyklostezky jsme se vyškrábali s kolama na hrad. Námaha stála za to. Z věže hradu byl parádní výhled do dalekého okolí, prohlídka hradu impozantní a taky nám zahrál středověké písně soubor flétnistek v dobových kostýmech, ve kterých bych se v tom hicu fakt nechtěla promenádovat ani v chladné hladomorně.

Do Přerova jsme tentokrát nedojeli. Zato jsme objevili krásy středověkého hradu, v podhradí si dali točené pivo, cestou poshazovali pár žňovek ze stromů, které jsou dodnes v ledičce, páč je nikdo nechce jíst, taky jsme objevili parádní cyklostezku s malou koncentrací lidu na inlajnech (oproti Oseku, kde je to casto hlava na hlave) a prach z cesty smyli v dvaceticentimetrové hloubce mimořádně čisté řeky Bečvy.

Kdo na Helfštýně nebyl a nemá to daleko - určitě si nenechejte ujít!

PROKLETÉ DVEŘE

Plynule navazuju na článek Ať žijou rodinné akce, ve kterém byly k našim transportovány nové dveře coby dar mamině k narozeninám.

Jejich dovoz byl ve znamení nervů v kýblu, ale tím, jak byly dveře dopraveny na místo určení, se zdálo, že bude klid. Ó, ženo, jak jsi byla bláhová! Klid totiž dlouho nevydržel. A navíc jsem teď za totálního vola.

Dneska jsem volala mamce. Jen tak, co dělají, jak se mají a ona mi plna radosti zvěstovala, jak se mají výborně, že vaří dobrý oběd a že je tam i ségra se švagrem a tak konečně bude čas nasadit ty dveře. Tak sláva, samé dobré zprávy! Akorát já v kolbence:-(.  Po půl hodině volá mamina zpátky mě. Po radosti už není ani stopy, zato mi hrobovým hlasem oznamuje, že má pro mě špatnou zprávu. Úlekem jsem nadskočila. No, co to může být? Nebrečí, tak proboha snad nikdo neumřel!

Jo taklenc...

Tak ty dveře, co jsem objednala, jsou devadesátky a stávající futra ovšem na osmdesátky...

Aha. Ale tata říkal, že to jsou devadesátky. A že to není třeba měřit. Tak se to neměřilo. A objednalo. A dovezlo. A je to v prdeli, páč to nesedí.

Celý můj vymyšlený dárek je teda totální propadák. Od začátku až do konce. Může být někdo takový debil jak já? Když na někoho dám a neověřím si to? Kdybych měla aspoň doma futra devadesátky já, nasadím vrata a kašlu na to, i když je nepotřebuju.

Co teďka s něma? Nejlepší by bylo vybourat u našich futra a vyměnit je za širší. Ale do toho nejdu, našim už nic domlouvat a zařizovat NIC nebudu. Zvlášť, když tam nebydlím a nemám možnost u toho být.  Takže jiná možnost - výměna. Jsem velmi zvědavá, jestli mi je firma vymění. Čekalo se na ně docela dlouho, páč nebyly skladem, patrně taky nestandardní rozměr;-)... jak vidno, okolnosti hrajou pro mě. A rovněž zpětný transport může být velmi zajímavý...

Tak mi ta blížící se dovolená pěkně začíná. Budu skákat kolem dveří. Nebo si na nich něco ugriluju a budu se utěšovat heslem, že jiní i já jsme přišli v životě o víc.

Mám pocit, že se mi v poslední době nedaří vůbec nic...

KDYŽ TÁBORÁKY PLÁPOLAJÍ

Páteční generálka na grilovačku se, až na pár drobností, vyvedla. Měl být při ní uveden do provozu nový gril, ale jaksi se eště nestihl koupit, tak jsme s Alfou udělali provizorní ohniště z kamenných kostek. Nevím, co to bylo za kámen, páč jsem ještě nikdy neviděla, že by kámen střílel a ještě k tomu měl tak daleký dostřel. Z plánovaného hraní na kytaru se zpěvy a případnými tanci nebylo nic, páč jsem se po celý večer choulila za zahradním nábytkem a uhýbala před střelama a těšila se na konec grilovačky.

V sobotu se pak konalo hlavní grilování se známýma.

Už přes den se honily mraky a vypadalo to, že z grilovačky nic nebude, páč bude lít. Přes den fakt přišlo pár slejváků, ale k večeru se to vybralo a lukulské hody mohly odstartovat.

Nachystali jsme střílející ohniště a brňáci dovezli spoustu naloženého masa z hypermarketu. O těch masech byla mimochodem nedávno diskuze, že v něm objevili salmonelozu a listerie. Navíc, po zkušenostech z jisté vesnické slavnosti, po které musely úpět střeva všech zúčastněných, jsme se s Alfou domluvili, že tohle radši jíst nebudem a šli jsme si naložit pár rybek a napíchnout klasický špekáček.

Zapálili jsme oheň, a na roštík umístili dvě rybky a pro návštěvu pár kousků toho jedovatého masa. Vyspravený zahradní stůl se ukázal být pro žranici čtyř lidí docela malý, tak Alfa někde vyštrachal ztrouchnivělý špalek, že si z něj uděláme odkladiště na grilovací potřeby. Špalek byl vyvalen ze šopy. Už jsme jásali, že tohle je přesně to pravé, když jsme zmerčili, že špalek je jak ementál, akorát ty dírky má menší, a při změně polohy se z něho vyhrnuly stovky mravenců. Každý vyklusal z nějaké dírky, většina s bílým vajcem v zubech, bo si v něm po léta budovali důmyslné mraveniště, které bylo v několika vteřinách zničeno a oni se chudáci snažili zachránit rod. Špalek byl vrácen na své místo a odkladiště se nakonec udělalo ze staré pivní basy. A když už bylo všechno připravené, táborák šlehal jak stvořený pro Janošíkův přeskok, kostky neúnavně střílely, rybky a jedy se grilovaly, komáři bodali...a najednou hrom jak z déla a ve vteřině začlo lít. Pobrali jsme s Alfou to, co by mohl slejvák zničit a utíkali jsme se skovat. Koukali jsme skepticky do clony deště a vzpomněli si na ty lahůdky na grilu! Alfa vyběhl zpátky do deště, popadl zahradní stolek s novou deskou a postavil ho nad ohniště, než déšť úplně zahasí oheň a spláchne nám ty dobroty. Naštěstí déšť jak rychle přišel, tak rychle odešel a stůl se nestačil ani očadit;-). Táborák ale, bohužel, doplápolal;-). A ten lak co s ním byly natřené nohy stolu, trošku odprýskal a přidal se k marinádě na kuřecích kouskách. Nikomu to ale nevadilo, páč jak jsem už uvedla, my jsme to z preventivních důvodů nejedli a brňáci přijeli přežraní a věrni heslu, že hlad je převlečená žízeň, takže k jídlu si kromě pití nevzali nic. No eště, že jsem ses tím nechystala já, nebo by mě z takové návštěvy asi cyp střelil.

No, aspoň se poměli psi;-).

AŤ ŽIJOU RODINNÉ AKCE

Dneska jsem místo pracovního nasazení ráno absolvovala nepříliš vážný, leč nepříjemný zákrok v narkóze. Narkóza byla lehká, ale mě coby hladného a žíznivého člověka s nízkým tlakem, to stejně sunulo při pokusu o postavení se z postele k zemi;-). Druhý pokus už naštěstí vyšel.

Po zákroku jsem musela být celý den v klidu a nechodit na slunko. To jsem ocenila, páč na teploměru bylo pětatřicet ve stínu a při takové teplotě  já stejně ven moc nechodím, a když už není zbytí, držím se stínu nebo půllitra;-). Tak jsem doma dospávala lehkou narkózu a po dlouhé době si pustila televizi. Soukromá televize ani jiný prostor jako obvykle nepřekvapil, takže jsem vyhrabala pár filmů, co jsem koupila a eště nebyl čas na ně mrknout. Zvlášť jsem si lebedila u filmu Krakonoš  a lyžníci. Ten sníh! Lyže! Paráda! Letos se na zimu vyloženě těším. Toto léto zavání trapností. Je buď tropický hic nebo hnusně. Nebo povodně. A když už je náhodou výjimečně parádní počasí, dlím v kolbence. A teď mám navíc eště po koupání. Dovolenou odkládám o týden a klidně už může přijít podzim. Jeřabiny už mimochodem zrajou, což je neklamná známka, že je za bukem;-).

Zatím je ale pořád to zmatené léto ale aspoň se blíží víkend!

Zítra se chystá velká grilovačka - pokud teda nebude lít, jak je dobrým zvykem, když je takový plán. Už se spravujou zahradní židle a stůl z luxusního, leč dvě sezóny nepoužívaného zahradního nábytku, na kterém za tu dobu hodoval snad jen červotoč;-). V sobotu se pojedem mrknout na přehradu, která mi nezvykle přirostla k srdci, na Slezskou Hartu. A v neděli se chystá zcela jiná partyja - u našich se koná pouť. Tyhle obecní slavnosti mi naopak k srdci nepřirostly, ale chápu, že děcka jsou nadšené kolotočema, kterých se do dědiny vleze rok od roku víc. Méně nadšení jsou rodiče, že stejně jako počet kolotočů ani ceny vstupenek nestagnují a oni musejí šáhnout hloubějc do krizí vyžrané kapsy. Naštěstí mé dítě již není dítě, ale dospělý jedinec, který po mě na lístky nechce a pro jistotu se už vůbec nezdržuje doma. No, už si zvykám i s čoklovou na samotu.

Mimochodem, pouť je významná událost. Ta se u nás bere krom oslav narozenin jako další důležitá rodinná sešlost, na které neúčast omlouvá jen smrt, případně neodkladné záležitosti rodinné (já rodinu svoji momentálně nemám, takže u mě platí jen ten první případ). Takže  když jsem u našich nedávno sdělila, že asik nebudu k dispozici, páč mi celá pouť aj s davama lidí může být ukradená, tatovi to bylo sice fuck (jsem po něm), ale mamka se zatvářila dost  smutně. Zato ségra dvojče mi vmetla do tváře, že prý když budu příště něco potřebovat já, taky se na mě vykašle. Tento její výlev jsem ovšem nepochopila, co jako ona po mě aktuálně potřebovala. Leda mou společnost u našich, aby tam se svou famílií nemusela dlít sama. No, v zájmu dobrých rodinných vztahů se tam nakonec asi zjevím...

Když už je řeč o naší famíliji.. nedávno měla mamina narozeniny. Mě nenapadlo nic lepšího, než že koupíme dvoje interiérové dveře, ať si svůj baráček zvelebí. Společný dar nás dcerunek a hodného tatínka. Taky jsem ty vrata hned výhodně objednala. S dodáním byl trošku problém, páč přes léto většina truhlářů asi nepracuje a ti co obětujou, mají pak moc práce a neetíhají. Tata průběžně brblal a když už na dveře i zapomněl, náhle byly tady. Uběhla dlouhá dodací lhůta a dveře se konečně vezly na místo určení. Byl udán čas: 20:00 večer. Když bylo 19:45, měla jsem telefon, že logistická spojka teprve vyjíždí a těch 40 kiláků určitě za 15 minut s vozíkem neurazí. Paráda. Cítila jsem problém. Volám tatovi. Nezklamal.

„Kurva, tak kde je s tyma dveřma?" hřímal do telefonu.

„Už jede, zdržel se, ale do devíti tam bude, může být? Nebo to nechat na jindy?!, snažila jsem se otce uchlácholit, páč jsem v tom byla nevinně.

„Co? Tak já tady sedím před barákem už hodinu a vyhlížím! Je tu zima, su zmrzlý jak sobolí hovno, tak tu už teda počkám!"

A praštil s telefonem. 

Venkovní teplota byla 30 stupňů...

Jak řekl, tak udělal. Počkal. A když jsme přijeli, srandoval a jak by ho vyměnil. Někdy svojemu tatovi nerozumím... ale to bylo naposledy, co jsem nějaký takový kšeft domlouvala.

Přísahám.

PRÁZDNINY JSOU PERFEKTNÍ VĚC

Hlavně, když je třicet ve stínu a nachcípaný člověk chodí do kolbenky a má ještě na krku psa a další povinnosti jako třeba sklízení dřeva u starých rodičů. A členství ve společenství vlastníků jednotek na pavlačáku s neustále otravujícíma spolubydlícíma. Někde v přízemí cigány, co umí zázraky. Z tříčlenné rodiny se během července pomnožili na dvanáctičlennou a troje husle. Ladičku bohužel někde potratili.

A taky tehdy, když chemik odcestoval do Prahy, údajně si hledat brigádu a všechno to doma zůstalo na mě.

Chemikova představa brigády je, že brigáda se najde sama a brigádnická práce se i sama provede. Jak jinak si vysvětlit, že v hlavním městě příležitostí dlí již týden a dosud na žádnou brigádu nenarazil. Jistě, jedním z možných vysvětlení je ekonomická krize, která maže brigádnická místa. Druhým (a reálnějším) vysvětlením je, že chemik si do Prahy prostě jel povyrazit. Vzal si bakšiš, co dostal na osmnácté narozeniny, sbalil pár hader a enom dym. Neozývá se. Proč by se taky ozýval, dyk je plnoletý! Když mu volám, před jedenáctou nemám šanci. Bláhově jsem si myslela, že třeba už někde zařezává. A nemýlila jsem se. Jo, zařezává. Jenže v pelechu. Patrně chodí spát za svítání a pak celé dopoledne prochrápe. Vtloukala jsem mu do hlavy, že tam jede peníze vydělávat, nikoliv utrácet to málo, co má. Všechno chápal do té doby, než tam zapustil kořen. Za chvíli nebude mít nic, ale domů prý nepude, jak mi dneska v poledne sdělil ochrápaným hlasem...

Aby toho nebylo málo, je přede mnou výhled akutního chirurgického zákroku a následné více jak měsíční rekonvalescence s výrazným omezením trávení volného času.

Tak to jsou pak prázdniny fajn.

AKČNÍ HRDINKA

Z dlouhého období jakéhosi nicnedělání a mimopracovní nudy jsem rovnýma nohama skočila do úplně jiného extrému.

V pátek jsem dostala lákavou nabídku k projížďce na přehradě na katamaránu.

Sotva jsem přemohla první nápor hrůzy, bo plavu jenom kam dosáhnu a při křižování obrovské hladiny přehrady s hloubkou kolem padesáti metrů se na to sotva můžu spolehnout, přišla další jobovka. Prý pojedem jachtařské závody! Já, která jsem do pátku nevěděla vůbec nic o jachtingu, mám jet závody! Dostala jsem k rychlému prostudování knihu o základech jachtingu, ale při pasáži o tom, jak je při převržení katamaránu nutné jednat velmi rychle, aby se nestal velký průser, jsem studium vzdala a naučila se aspoň dračí smyčku, abych byla aspoň k něčemu a mohla v případě nouze plavidlo uvázat;-).

V sobotu po ránu se vyjelo na přehradu. Nevím, zda do způsobil můj šílený výraz, ale nakonec jsme závody nejeli (ač bychom pravděpodobně zvítězili, páč v kategorii katamarán dorazilo pouze jedno plavidlo a to naše). Jeli jsme se jenom tak projet. Moc to nefoukalo, takže jsme častějc spíš stáli, ale bylo nádherné počasí a nakonec mě to plachtění nadchlo. Zaujala jsem funkci kosatníka a naučila se aspoň přehazovat plachtu. Dobrý základ pro dny příští;-).

A tento týden mám dovolenou a včera bylo zase nádherně...  Zase jsme byli na přehradě a tentokrát čistili loď. Odvážila jsem se do vody a zaplavala jsem na mělčině (jsem si myslela) a pak se dozvěděla, že pode mnou bylo pět metrů... inu, lepší je nevědět, to se pak překonávám.  Pak jsme si půjčili od známého majitele půjčovny loděk veslici. Dostala jsem do rukou vesla a měla předvést, co dokážu. Předvedla jsem se dokonale, páč jsem neomylně zamířila nejprve na příď zakotvené jachty a pak dlouhýma tempama přímo do vrbiček;-). Zachránil nás až loďkař, kterému přišli zákazníci, takže jsme se rychle museli vrátit. Já, co se nikdy neopálím, jsem si spálila ramena, kousek břicha a taky nohy. A stal se zázrak: ač jsem při opalování ležela na zádech, mám právě ty záda spálené...

Navečer jsme vyrazili na hodinku na brusle. Pro tuto příležitost jsem si oblékla svůj nový sportovní obleček, páč už můžu, už nedělám  na inlajnech ostudu;-).

Takže? Jsem docela vyřízená. Z kancelářské krysy akční hrdinka.  

Sledování televize je pro mě velkým svátkem (naposledy jsem viděla Trosečníka a to ze zcela zřejmých důvodů, abych něco pochytila ze života na pobřeží). Už nečtu ani noviny. Knížky si schovám na důchod. Stejně tak případné štrikování a jiné domácí práce. Jsem totiž pořád někde v čudu a všechny tyhle věci jdou mimo mě. Nestíhám. Na net se mrknu dvakrát denně. A bloguju šafránově. Sorry. Sbírám síly na windsurfing;-).

A k tomu ještě zbytek mateřských starostí... Dneska jsme i s chemikem vyrazili na nákupy. Paráda. Nekoupili jsme nic, páč Chemik nic nechtěl a co chtěl, jako třeba PSP to jsem mu zas nechtěla koupit já. Tak si k těm penězům, co jsem mu poslala na účet, vybral aspoň triko. Cesta do Ostravy se opravdu vyplatila;-).

BTW: Dneska Chemik dosáhl plnoletosti. Už to není můj malý hošík.. chystal se slavit, ale nikdo za ním nepřijel. Žádná kalba na osmnácté narozeniny.. někdy jsou lepčí skuteční kámoši, než ti virtuální, z jiných měst a zemí... bylo mi ho tak nějak líto... tak jsem za ním přijela domů, z kama jsem se právě kvůli plánované kalbě odlifrovala  a dáme si spolu metaxu, co dostal jako prezent. 

Tak Dejve, všecko nejlepší!:-)

NENÍ UŽ TÉ VODY DOST?

Tak prý nám začalo léto. Už před pár dnama. Řečeno slovy klasika - tenhle způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Když není krize, je povodeň. Když není povodeň, je tak dusno, že se pomalu nedá dýchat a aspoň bouřka udeří několikrát denně. Už třetí den po sobě, chvilku po půl třetí, se likusák jako varování věcí příštích zatřepe v chatrných základech a hned nato se kolem rozzuří úděsná bouřka s provazama deště, skrz které prohlídneš jen na pár metrů. Včera se nad likusákem zkoncentrovaly asi tak tři bouřky. Blýskalo se a hřmělo v jednom kuse, pak zadul vichr a urvala se shnilá rýna a voda ze střechy nám začala valit do baráku. Pak začalo zatékat doprostřed chodby střechou a na podlaze se vytvořila kaluž přes půl chodby. Ňáká malá dírka ve střeše patrně, způsobená bleskem Ámosem, páč vloni se střecha spravovala a prý je „jak nová"!

Protože všude kolem byl děsný rachot, šla jsem se v zuřící bouři přesvědčit, jestli nám ta střecha neulítla a taky na řeku za barákem, jestli náhodou není třeba vyhlásit stav ohrožení.

Před vchodem po kolena vody. Kanály kolem řeky už vodu nebraly, tak děcka, osvětlené bleskama z temné  letní oblohy,  jezdily neohroženě ve vzniklých jezerech na kolech, z kterých čouhaly jen řidítka a sedlo..  nějaké varování s tématem blesk a vodivost vody za bouřky bylo naprosté házení hrachu na zeď... zula jsem boty a šla se podívat  na hráz... dlouho jsme si stěžovali, že je řeka skoro vyschlá... že v ní nejsou ryby. Taková strouha. A ejhle! Korytem se valil s hřmotem úplně jiný vodní tok. Hnědý a docela mohutný.. naštěstí ani zdaleka nedosahující hráze, která je několik metrů vysoká. Při představě, že by nám tohle vlítlo do baráku, jsem se rychle přesunula zpátky do kanclu, kde jsem skoro potmě, páč přestal jít proud, vyklidila přízemní trezor a prachy, ceniny a nejdůležitější papíry přesunula do vyšších pater skříní.

Do rána se voda do kanálů vcucla. Řeka v dvoumetrové vrstvě mlhy dál burácí, ale mezi cárama mlhy to vypadá, že opadává. Dneska je celkově zatím pohoda. Jen dvě malé bouřky a žádný déšť. A i kdyby... do řeky se toho ještě vejde... Máme to štěstí, že nás povodně nezasáhly a snad už to pro letošek ani nestihnou.

A lidi, co jste to štěstí neměli ... držte se.  Byť to nikomu nevrátí ani domov, ani majetek, natož zmařené životy, na povodňových kontech se vybralo už přes 30 milionu korun. Znamená to, že nejsme zas tak špatný národ, jak se občas zdáme být... Když vás pro tentokrá štěstí opustilo, přeji vám ho hodně do budoucna. 

Budete ho potřebovat.

ZKOUŠKA SNADNO A RYCHLE

Je mladá a perspektivní, cílevědomá a tak se rozhodla dálkově studovat VŠ.

Přišel den zkoušky z jednoho docela obtížného předmětu. Termín poslední a individuální k tomu, protože studuje při zaměstnání. Přišla tam, nadrcená a vystresovaná, přesto s přesvědčením, že tu těžkou zkoušku udělá. Přála si, aby to bylo snadné a taky pokud možno rychlé.

Zkoušející pan docent prolistoval index...
„Hm, paní kolegyně, domluvili jsme si individuální termín, ovšem pokud nevíte, ke komu jdete na zkoušku, pak se my dva nemáme o čem bavit," zaklapl index a podával jí ho zpátky. Požadavek rychlosti tedy splněn byl. Bohužel však úspěšného vykonání zkoušky nikoliv.

"Nerozumím Vám...," nechápavě zvedla oči, do kterých se jí hrnuly slzy.
„Zapomněla jste mi tady napsat titul!"

Že by vtip? Kdyby jo, tak nic moc k smíchu. Jenže ono je to fakt. Chlap s titulem je, zdá se, horší, než chlap, kterému něco důležitějšího chybí. Zdá se mi to docela brutální, že by někdo takhle bazíroval na svých titulech. Vlastně jo, dočetla jsem se na něčím blogu (myslím, že Kamiově) o jedné takové figuře a myslela jsem si, že je to zázrak přírody a druhý takový už není. Ale ono jich je asik víc... 

Eště že už nemusím chodit do školy.  

NA VÝLETĚ

Už mě to fakt nebaví, řekla jsem si a v pátek si vzala volno. Ono totiž na ten den připadl odjezd do Prahy za krásama vodních sportů.

V pátek lilo zodpovědně a v tom dešti jsme za auto připíchli šestimetrový vozík, že po cestě vemem sudy, co jsou potřebné pro stavbu nového přístavního mola. Bohužel, tento krok se ukázal být krokem do hovna, páč auto, které před týdnem absolvovalo servisní opravu, která měla jeho kladné vlastnosti zdokonalit, se v zátahu projevilo jako paličatý mezek a furt padalo do nouzového režimu. Místo stotřicítkou jsme teda valili osmdesátkou a ani o píď víc. Do Prahy je cesta dlouhá a fakt jsme tam chtěli dorazit eště nejlépe za světla, takže vozejk s náma sice vyjel, ovšem nedojel, páč v Brně jsme ho stejně prázdný jak na začátku zasejc odpojili.

Cesta tudíž stála za houby, zato v Praze bylo parádně.

Čekalo nás ubytování na hausbótu a rychlý sportovní člun. Když už nám haproval ten dopravní prostředek, ani další technika se v souladu s Murphyho zákony nenechala zahanbit;-). Nefungovalo rádio a televize měla buď obraz černobílý, nebo obraz barevný anebo teda zvuk;-). Mohli jsme si vybrat. Naštěstí ležing na otománu nebyl na víkendovém programu, takže to nikomu moc nevadilo.

Poprvé jsem jela na rychlém člunu. Připadala jsem si jak Pamela z bejwoč!;-). Vítr čechral vlasy a odnášel všechno, co nebylo schované v podpalubí. Paráda! Pak začal motor v pořádném záběru nějak střílet a bylo po rychlosti. Pak se z ničeho nic zasejc zklidnil, ale už jsem mu tak moc nevěřila... nástup do plavební komory byl brilantní a brilantní by bylo i její opuštění, kdybych nepustila provaz, kterým byl člun jištěný u stěny a z lodi se nestal válečný křižník. Naštěstí kapitán má dlouhé ruce a pádlem se mu podařilo dosáhnout na jednu šprušli žebříku a ujíždějící člun tak na poslední chvíli zachytit.

Nezklamala ani domluva s chemikem, jako že když telefon zvoní a matka volá, je dobré ho vzít a s matkou probrat potřebné věci. Že když matka volá už popatnácté a pořád to nikdo nebere, tak buď je matka už fakt nažhavená doběla, nebo teda shání nejbližší služebnu policie a vyhlašuje po synkovi pátrání. Ještě že za čtrnáct dní už je plnoletý.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Shledání s chemikem na kampě, nikdo neučóroval ani člun, ani nás, kdož jsme spali v hausbótu. Jinak - ten hausbót byl navzdory mé obavě z mořské nemoci ke mně přívětivý a svět se mi před očima spolu s mým žaludkem houpal až po návratu domů;-).

BARVY ŽIVOTA

V pátek se mi naskytla možnost zúčastnit se semináře o barvách života. Vyhodnotila jsem to jako dobrou příležitost rozšířit si obzory, tak proč ne, že jo. Seminář mě nadchl, ovšem daleko víc mě nadchl ten lektor, co ho vedl. Ten, kdyby přednášel třeba o úmrtnosti much v zemích českých, by měl i v tom úspěch. Jinak - nabyté informace mě zcela pohltily, tak jsem se o ně chtěla s někým podělit. Nevybrala jsem ovšem toho nejlepšího člověka, páč mi to docela ztrhal a prý to, že se na lidské blbosti dá vydělat majlant, je stará věc;-). No co. Mě se to líbilo. Jsem se dověděla třeba, co znamená, když si na sebe vemu černou barvu (kterou nosím velmi velmi často a nejlépe od hlavy k patě). Kdekdo mi tvrdil, že černá je depresivní barva, barva pesimismu a beznaděje. Prd! chci být objektem zájmu!

Jakožto správný objekt zájmu jsem byla v sobotu pozvaná na projížďku plachetnicí.

Nedůvěřivě jsem v sobotu ráno sledovala počasí. Poprchalo a po pátečním uragánu byla venku kosa jak z nosa. U přehrady bylo ještě o pár stupňů míň a k tomu duly větry, které stavěly vlny jak menší domek (nebo aspoň boudu pro psa;-). Plavu spíš jak sekera ke dnu a jak by to vypadalo se záchrannou vestou, kdyby mě vzal po hlavě stěžeň, to nevim. Akorát vim, že bych musela mít vestu s límcem;-). Při pohledu na vodní hladinu, co vůbec nebyla hladká, mě zachvátila panika, zabylo mi zle a z projížďky nebylo nic. Stejnak bysme daleko v tom vichru na plachetnici nedopluli, nebo naopak jo a hledala by nás pak flotila se záchranářským člunem a psem;-).

Místo romantické plavby na romantickém plavidle jsem z důvodu příliš větrného počasí byla zapojena do brigádnické akce na nové  přístavní molo. Taky dobrý;-). Dostala jsem do ruky štětec a plechovku s černou barvou a prej: natírej! Činila jsem se. Po hodině zodpovědného natěračství jsem dostala křeč do ruky a pak už jsem to jenom tak šmrdolila, jakože se mi nechtělo otírat štětec o plechovku, kterou jsem si jen tak volně položila na dlaň. Taky jsem si stoupla tak, že vichr od vody na mě chvístal tu mizerně otřenou barvu na štětci, takže na konci brigády nesly mou barvu života nejen moje výletní hadry, ale rovněž jsem měla puntíkovaný obličej, všechny odhalené části těla a zaliskané nohy až po kolena. K tomu ale dobrý pocit! Den se vyčasil a až na ten vichr bylo nádherně.  A molo bude taky krásné!

Takže příště už se na tu bárku snad odhodlám;.). 

CHEMIKOVY PEKAŘSKÉ POKUSY

Mamka se ségrou odjely na dovolenou k moři a tatu nechali doma napospas třem psům. Byl týden doma sám, tak jsem za ním vyrazila. 
Tata coby slaměný vdovec opět nezklamal. Na schodišti chuchvalce psích chlupů, na stole pivo, slivovici, ferneta a do čaje pro formu rum. Ovšem taky pětilitrovku bezinkové šťávy, co vytvořil za domácí úkol, který mu zadala před odjezdem mamina. Povykládali jsme, nacpala jsem do sebe koblihu, kterou nesnáším, ale bylo mi taty líto, páč mi koupil hned dvě, ať se poměju a ulil mi na zkoušku té šťávy, do které už se draly pičurky a taky trochu letošní slivovice. Ani se mi nechtělo domů...

Chemik totiž poslední dny cosi neposlouchá. Patrně žije měsíc dopředu, páč to dosáhne plnoletosti a konečně nebude muset poslouchat svou matku (si myslí). Přijdu tedy navečír domů. Otevřu dveře. Čuchám. Být slepá, otočím se na podpatku a jdu o byt dá, páč člověk prý pozná svůj kvartýr i po čichu. U nás byl toho dne smrad morový. A chemik stojí ve futrách a culí se.

Co to tady sakra smrdí??
Nic.. jsem pekl.
Cos pekl?? Furt se eště směje.
Fimo.
Co???

FIMO!

Jo taklenc! To je ta hmota, co si z ní tvoří z dlouhé chvíle různé bodce a šneky do uší, aby s nima ucpal džuzny, co si udělal v uších!! Mám doma marťana! Jen místo tykadel na vrchu hlavy mu trčí cosi z ušisek!

Odstrčila jsem ho z futer a obezřetně se přiblížila k troubě, odkud ten smrad vycházel. Otevřu dekl, z tama blafnul pěkný hic.. koukám, na žhavící spirále na spodu trouby (máme takový fajný prehistorický kousek trůní pánev. Tys to pekl i s tou pánví? Řvu na chemika.

Jsem si nevšim!
Jak si nemůžeš všimnout pánve, když je tady hned na kraji!!!
NEVŠIM!

Hledím do útrob trouby, cosi fest smrdí, koukám, není to držadlo na pánvi náhodou uškvařené? Nevím, co mi v té chvíli běželo v hlavě, nějak mi to asi neseplo, páč jsem velmi moudře uchopila pánev do ruky a páč je i to držadlo jaksi teplejší, než bych čekala, hážu pánev do dřezu. Při tomto činu pravda vyšla najevo, totiž, že pánev byla plná oleje, naštěstí se to jeho chemikovo ušní pečivo tak dlouho nepeklo, takže se ten olej nestačil ohřát úplně. Napáchaná škoda činí několik mohutných cákanců na mých oblíbených hnědých džínách...

Po této akci jsem chytla amok.

Když jsem se trochu zklidnila, chemik dostal za úkol technickým benzínem vyčistit ty fleky a já jsem utírala olej z lina. Napětkrát. A furt je to mastné. To nechápu.... chemikovi se čištění taky moc nedařilo, olej se pěkně do džínoviny zažral a já mám chuť místo japonských kalhot pro chemika k narozeninám za bratru 3 tácky koupit nějaké nové sobě..

Některé dny stojí fakt za hovno.

BARÁK NA ODSTŘEL

Tak jsem se sice vsetínských konvencí zbavila, nicméně dál žiju ve stejném městě a ve stejném baráku. Nudou tu rozhodně netrpíme. Nedávno například někdo rozmlátil vchodové dveře v jednom vchodě a aby lidi z druhého vchodu nezáviděli, tajemný padouch hodil šutr do okna na chodbě v prvním patře. A jak na sviňu to chytly dvě tabule;-).  Onehdá šel chemik s čoklovou ven, až když padla tma a ve vchodě musel překračovat mladíka, který tam ležel natáhlý jak šisa a eště si na hlavu vetkl igelitový pytlik...

To, že máme obden v baráku havárku vody, už neřeším, respektive neřešila jsem do včerejška, kdy nám přestala téct postupně teplá a následně i studená voda a to přesně ve chvíli nejvhodnější, kdy jsem měla na hlavě naplácanou barvu a musela to smýt, ať mi to ty vlasy nesežere. Mírně tekoucí ledovou vodou si sprchovat hlavu s nánosama henny je velký plezír! Pak, mírně omrzlá, poslouchám, co to kde šumí. Myslela jsem, že mi z té ledové vody hučí v uších, ale ne. Pak mě napadlo, jestli na hřišti pod oknama zase nehycají vodou a nekropí si fotbalový trávníček, ale na hřišti krom foresta na sekačce nic nebylo.

S mokrýma vlasama lezu v osm večer na pavlač a ve dvoře hukot zesílil. Popadla jsem staré sandály, klíče do sklepa a hybaj dolů. Ve sklepě už bylo vody po kotníky, z jedné trubky valila voda, tak ji domovník někde zastavil a na druhém konci baráku vetchá trubka náhlý tlak vody nevydržela a rupla taky;-). Zrovna probíhá v baráku výměna potrubí a jak to vypadá, začlo se s tím nikoliv za minutu, ale za vteřinu dvanáct. Brodili jsme se rybníčkem a vymetali smetákama vodu ze sklepa. Koketa z prvního patra se nad schodama rozkročila, ruce v bok a prý že jí neteče teplá voda. Co prý s tím hodláme udělat! Cože? Kdy? Zítra? Hlavně, že jste si odsouhlasili prachy! To je neskonalý bordel!

Tak paninko, že bysme snad vyfasovali hever a hasák a že bysme to snad sami... než ráno přijde firma, co to má na starosti... za ty prachy přece můžem dělat i instalatéry!

Dneska proběhla další schůze výboru. Toho nového. Na poslední schůzi všech vlastníků, kam se jich navzdory včasnému a důraznému oznámení dostavil mizivý počet (nicméně dostačující k tomu, aby schůze byla schopná usnášení), se odsouhlasilo, že zvolený výbor za své služby dostane jakýsi mrzký obolus. Dneska na schůzi vyšlo najevo, že ti, kdož se na schůzi z jakýchkoliv důvodů nedostavili, organizují proti výboru petici, že jsme si odsouhlasili odměny bez jejich vědomí. Hlavní organizátor odvetné akce je šváclá babka, co ji do nového výboru už nikdo nechtěl, tak se chtěla mocí mermo pasovat do funkce hlavní kontrolorky společenství. Neprošlo ani to;-).

A teď se hodina velkého trestu přiblížila;-).

BTW: A to nevíte, že nám praskají stěny a sousedce spadl do talíře kus stropu, když bohatý soused předělával jádro;-) To bude eště srandy!;-)

ÚTRAPY STĚHOVÁKA

Přiznávám, je na člověku vidět, že se fyzickou prací neživí;-). Aspoň teda na mě to bylo fest poznat v neděli. 

K sebedestruktivnímu činu mě inspiroval jednak Werich s Voskovcem s přehlídkou povolání a jednak já sama, páč vim, že je život krátký a zkusit je třeba všecko;-). Maceška Violka, přítelkyně ze školních škamen, udělala v životě štěstí s fajn chlapem, s ním povila docela čerstvé robátko a teď on z velké lásky pro svou novou rodinku zakoupil hnízdečko lásky. Úkol zněl jasně: přestěhovat famíliji z bodu A do bodu B.

Je to s podivem, ale navzdory ekonomické krizi nesehnala Viola nikoho, kdo by si chtěl vydělat nějakou tu šestku stěhováním. Bylo nutné sáhnout do rezervoáru starých známých, takže svolala dohromady naši starou partičku, která už má věru dvacet let a součet věku jejích členů je téměř čtyřicetinásobkem jejich počtu;-). Toto výkonné těleso nastoupilo v sobotu dopoledne na dobrovolnou brigádu. 

Předchozí den jsem juchala na oslavě padesátin dvou kolegyň z kolbenky, a navzdory předsevzetí, že v sedm večer budu jistě doma, jsem do fotelky přibyla až v jednu v noci;-). Ráno se mi pochopitelně vůbec nechtělo z kanafasu, natož abych si natáhla staré hadry a vyrazila stěhovat. No co, slib je slib, brlala jsem si pod nos, když jsem natahovala rozdrbané kraťasy, páč se zdálo, že bude hezky teploučko. Dolezla jsem na druhý konec města, vyškrábala se do kopce, který mi dycky dává zabrat (proto tam tak nerada chodím, k Viole) a zaťukala jsem na dvéře.

Schvácená Viola mě ani nepohostila a hned mě hnala do práce. Prej nemá eště zabaleno! A to měl za tři hodky přijet stěhovák! Chtěla jsem ji zvěčnit aspoň na pár fotografiích s tématem „naposledy ve starém bytě", ala hnala mě, prý není fotogenická;-). A hybaj do práce, líná kůže! Naštěstí můj rozpis pracovních úkolů zahrnoval i vypakování ledničky a tam se za rajčatama choulily tři flašky špiritusu. Takže jsem dobrovolně k práci baliče a nosiče přibrala práci degustátora a rozlévače a u všech včetně sebe jsem dohlížela na pitný režim;-). Mimochodem, ve vybydleném kvartýru mi byla v těch trenýrkách pěkná kosa, nepomohl ani špiritus, tak jsem musela znova vysypat dva sbalené pytle, abych našla umně ukryté chlupaté sibiřky a mohla se trošku od země zahřát;-). Po šesti hodinách dřiny stěhovák konečně zabouchl dveře od náklaďáku.

BTW: kdo se někdy stěhoval - všimli jste si toho podivného úkazu, že ač máte skoro prázdný kvartýr, při stěhování dochází k rozpínání veškerého majetku? S nákladem, jak bysme stěhovali fabriku a nikoliv jeden poměrně malý 2 +1, jsme přijeli jsme na fungl nový ranč. Kurňa, vrátka se nechtěly cosik otvírat, i když Viola mačkala dálkový ovladač jak divá. To zas budou blbé kecy.. hlesla.. prý že stačí jednou! Nakonec petlice povolila a my slavnostně vjeli na nádvoří. Popadali jsme se z několika aut, a že chvíli spočnem a pokocháme se pohledem, páč tam je fest krásně. Nic! Stěhováka bylo třeba lifrovat i s autem, ať to moc nestojí, tak žádné zbytečně prostoje. Schváceně jsme Alibabův lup tahali na hrbu do prvního patra. Těch černých pytlů bylo fakt rovných 40;-).

Ale jsme dobří, páč jsme to všecko zvládli. Akorát se kdesi v autě při transportu urazil kus fungl nového stolu z měkkého dřeva, tak ten má památku na stěhování. Hlavně, že jsme obalili fóliema starou postýlku a hnusné laminové desky z knihovny;-).

Když jsme se po deseti hodinách nádenických prací konečně poskládali ke stolu s hostinou, byla jsem zralá zas tak do kanafasu, z kterého jsem se ráno stěží vyštrachala. Stěhovák ze mě asi nikdy nebude. Tak mě nějak bolely záda a taky ruky... moje poslední dva krásné nehty se někde ztratily v haldě harampádí... ale to jsou malé věci. Hlavně, že je mír! A mám dobrý pocit z dobře vykonané práce. No, od čeho jsou kamarádi? Kurňa. Musíme si pomáhat.

A už se těším na kolaudačku!

VÍKEND S MARCELOU

Páč je třeba rozvíjet kamarádské vztahy krizi navzdory, tak na školním sraze před 14 dny bylo ujednáno, že tento víkend mě a ségru poctí návštěvou spolužačka Marcela z Orlové.

V pátek jsem ji i s čoklovou vyhlížela na autobusáku.

Bylo už navečer a šero, takže kochat se přírodou nebylo možné a  nejlepší možnost, jak strávit páteční večer, byl zalézt do některé z místních hospod. Chtěla jsem jí ukázat něco spešl, tak jsem ji zavedla do místního rodinného pivovaru. Neodolali jsme višňovému pivu a zatímco Marcela si nepokrytě pochutnávala, měla jsem co dělat, abych do sebe jeden stakan toho divného moku dostala, páč jeho chuť i vůně ve mně vyvolávaly vzpomínky na doby dávno zašlé, kdy jsme v útlém věku tajně experimentovali s griotkou a čertama a pouze zmínka o nich ve mně ještě dneska vyvolává vlny žaludeční nevolnosti;-).

Druhý den jsme vyrazily do města nakoupit suvenýry z cest. Marcela chtěla koupit něco pro své dvě holky, tak jsme v krámku s hračkami zakoupily svíčku a zvonek s logem města. Krám už je skoro vykoupen, páč odtud pravidelně odebírám suvenýry pro své návštěvy z cizích měst a zemí;-). Prodává tam svalnatý mladík, co nikdy nešetří chválou na krásu žen a rychlost koní;-). Prý: takové ženy a tolik elegance!, rozplýval se. Máte nádherné postavy!, pěl na nás ódy. Chtělo se mi smát, tak jsem chytla Marcelu pod křídlo a mazaly jsme pryč. Ta elegance! Měla jsem na zádech batoh, vydrbané džíny a na nohách křusky. Ale chlap je sympaťák a hlavně: pokud má někdo pošramocené sebevědomí, doporučuju vřele! Ovšem, pouze asi pro baby;-).

V sobotu večer jsme přijaly pozvání na májovou veselici ve vesnici, kde bydlí ségra. Prý - půjdem dřív, tam bývá narváno, abysme si sedli! Byli jsme v hospodě první a dlouho jediní hosté. Když místní Eva s Vaškem vybalili fidlátka, začali se do hospody slézat štamgasti. Malý traktorista ve velkých gumákách, po něm místní tydýt a pak pár starších žen v domácích úborech. Hodinu po začátku akce se konečně začli pomalu dostavovat normální lidi, co se přišli pobavit a zatancovat si. Bohužel, na parket nebylo snadné se vejít, páč ho zabral pro sebe ten napoleon v holinách a s ním tam poskakoval cvok v americkém tričku. Postupem času byli oba jak moli, tak se odkymáceli na svoje místa a konečně tam zbylo něco i na nás. Naše lepé tance přilákaly pozornost místních jinochů, takže na našem stole začaly brzo přistávat berentzeny. Na pivo a beton to nebylo asi to nejlepší, tak jsme panáky podsouvali švagrovi a jeho kámošovi, co s náma seděl u stolu. Sice to nemá moc alkoholu, ale když se to pije v jakémkoliv množství... ;-). Nedopadli dobře. Na rozdíl od nás;-).

My jsem ve štyry ráno relativně střízlivé zalehly, mrkly na věštkyni v televizi, pochlamaly se lidské blbosti a šly spát. Parádní víkendík to byl. Sice jsem zase málo spala, ale zase to stálo za to! Marcela odjela domů a já doufám, že se uvidíme dřív než zase po 20 letech;-).

VÝLET ZA TURECKÝM MĚSÍCEM

V úterý jsem teda vyrazila s kolegy do Turecka.

Noc před odjezdem byla krušná, v hlavě mi běžely všechny možné letecké katastrofy, které jsem kdy zaregistrovala, myslela jsem na čoklovou, která odjela na letní byt k našim, na chemika, který odcestoval k ségře na týden, kdy nebudu doma, aby se z bytu nestal squatt. A bála jsem se. Bála jsem se tak, že jsem skoro vůbec nespala.

Ráno jako zázrakem nebylo po nervozitě ani památky. Pendolinem jsme se dokodrcali do Prahy a pak na Ruzyni. Nejhorší byly ty čtyři hodky čekání, páč jsme radši vyrazili dřív, bo jsme již dříve měli tu čest důvěrně poznat české dráhy, co časem (snad) dojedou a my jsme nemohli potřebovat, aby nám éro frnklo před nosem. Pravidelně jsem se posilňovali jupíkem a dětskou výživou hamánkem, páč s náma letěly i děcka, takže by nebylo dobré, aby jejich dospělý doprovod uzřely požívat alkoholické nápoje z originálních obalů.

Když nastala chvíle nastupování do letadla, rozbouchala se mi navzdory hrdinnénu výrazu hercna. Letěli jsme s tureckýma aerolinkama a letadlo vypadalo takové nějaké staré a dobité... na křídlech se třepetaly nějaké plechy a chlápek, co seděl vedle mě u okýnka říkal, že se mu zdá, že tam chybí nějaké šrouby... měl to být černý humor, co se teda moc nevyved. Naštěstí z druhé strany seděl kolega, co lítá několikrát do roka, tak ten mě uklidnil. Měla jsem strach ze vzlétnutí, ale to bylo všechno úplně v pohodě. Z humusu, což byl asi turecký název pro jídelní listek, jsem si vybrala kuře, ale páč jsme seděli v prostředku letadla, už zbyly jen tortelini. Pivo už taky došlo, tak jsme tu slivovici z letiště zalili červeným vínem. Turecká letuška se tvářila jak drak Mrak a navíc měla strašně špinavou pobryndanou uniformu. Zdála se mi divná, taková celá ucmuchtěná, ovšem poté, co jsem viděla, jak moje spolucestující vychrstla nechtě do uličky červené víno a polila lidi přes uličku, bylo mi jasné, že v letadle se pobryndat je to nejmenší.

A pak Turecko.

Navštívili jsme Istanbul a Karamürsel. To je město asi dvěstěkilometrů od Istanbulu. Oblast, před deseti lety zničenou zemětřesením, kde se mimo jiné nachází námořní základna. Viděli jsme tam ponorky a spoustu vojenských lodí. Taky hodně baráků, které mají tři patra ale bez oken a jen támhle nahoře jsou nasazené okenice a v nich vlajou záclonky... prý to tamější lidi stále dávají dohromady po té katastrofě a jezdí na to vydělávat do ciziny.. jde to pomalu. Jo, a turecké záchody... chudáci artritici. A všude je Attatürk. Ve školách místo prezidenta. Na barácích. V obchodech. V obýváku nad krbem. V knize, kterou nám tam darovali jako dar nejvzácnější. Attatürk stokrát jinak.

Pak Istanbul. Úplně jiná kultura, jakoby úplně jiná země. Tam, kde jsme byli, byla hodně vysoká životní úroveň. Krásné luxusní byty. Evropské záchody! Zúčastnli jsme se piknik na lodi do Bosporu. Na tanečním večeru v prvním hotelu na Bosporu nás krásné turkyně učily kroutit zadkem. Na zahradní párty u hotelu Green Park jsme se fest přežrali.  Navštívili jsme chrám Haghia Sophia - Svatá Moudrost (další památky jsme bohužel nestihli). Smlouvali jsme o cenách na Grand bazaru. Taky jsme poctili návštěvou Old English Pub na nejznámější turecké avenue. A taky jsme měli open - air piknik na louce s plastovýma židlema - šest hodin totální nudy, místo které jsme mohli obrážet ty neviděné istanbulské památky... Poznali jsme nové lidi. Musím říct, že ti, s kterýma jsem se setkala, ve mě vytvořili dokonalou iluzi toho, že tihle lidé by se pro vás rozdali (tu pokazil až prodavač zmrzliny, co vracel drobné, přitom kecal a chválil krásu a jaksi přitom nenápadně stopil do své prkenice padesát lir) . Stačilo pochválit náramek a ten hned změnil majitele. Zmínit se o tom, že se mi jejich hudba líbí. A už jsem vyfasovala cédéčko...Nehledě na to, že při ubytování v soukromí jsem se cítila jak v nejlepším hotelu se skvělým servisem. Nechala jsem tam své srdce.Ne to v hrudi, ale to, co jsem nosila na krku. Velké stříbrné srdce. Sice jsem do Istanbulu vezla dárky, ale v porovnání s tím vším, co jsem tam dostala, se mi to zdálo málo... Neměla jsem víc co dát. A Secil si to srdce zasloužila. 

A v pondělí jsme se vraceli domů. Ani se mi tam nechtělo...

Ten týden jsem spala čtyři hodiny denně a nervy pracovaly, takže let z Istanbulu byl daleko horší, než z Prahy. Klepala jsem se jak čoklová po zmoknutí. Naštěstí vedle mě seděl nějaký sličný fyzioterapeut, co viděl mé měnící se barvy, tak mi nabídl, že mě bude při padání držet za ruku. Co slíbil, to taky dodržel a s jeho pomocí jsem cestu zpět zvládla.

Cestování je parádní. Střelci prý cestování milujou. Před pár dny bych se hádala, že asi nejsem ten správný střelec. Ale teď už to vím! Chci zas co nejrychleji někam vycestovat. Poznat nové lidi a najít nové přátele. 

A Zuzi - vsetínské konvence jsou definitivně fuč!