JAK JSEM ZAS JEDNOU NEODOLALA

Sobota nadešla a je tu velký den. Řádně jsem se na to připravila.

Včera jsem kupovala ředitelovi zákusky ke kafíčku, aby měl shovívavý pohled, až přijde ke mně probírat ekonomickou situaci na konci roku a náhodou jsem zabrousila do vedlejšího krámu, kde prodávají hadry a taky plesové šaty. Že se mrknu,  co letos frčí. No kuš. Na věšáku visely samé nádherné kousky, ne jako to, co se mi od loňska houpe v šatníku. Tak nějak jsem mi přišlo, že budu jak chudá příbuzná u toho VIP stolu. Tak že si aspoň něco zkusím, jak bych v tom vypadala.

Paní jsem svěřila do úschovy krabičku se zákuskami a ona mi za to ochotně nanosila ramínka se šatama. Bylo jich asi patnáct. Postupně jsem je na sebe navlíkala a postupně se v duchu radovala. Žádné z nich mi nesedly a došlo mi, že ty, co mám doma, jsou vlastně luxus! Nejen že jsou hezké, ale musím se pochválit, ehm, vypadám v nich dobře. Ještě poslední kousek jsem na sebe narvala.. nebesa! V těch jsem vypadala jak Žeňa ze Želar!

„Ukažte se.. jé.. tak ty vám ale sluší!" Spráskla ruce prodavačka.

„Jo? To myslíte vážně?" Nevěřícně jsem se dívala na neznámé tvary svého těla.

„No... tak trošku vypadáte jako selka...."

Šaty jsem bábě vrátila a měla jsem k odchodu. Paní však potřebovala toho dne kšeft;-)

„Haló, počkejte, ještě tu máme jedny na panence vystavené! Sice nevím, kolik stojí, ale jsou krásné!", běžela za mnou k východu.

Otočila jsem se. Bohužel, měla pravdu.  Na oprýskané figuríně bez hlavy byly natáhnuté nádherné černé šaty empírového střihu a dokonalé délky s aplikacemi, dozdobené saténovou mašlí. Šla jsem si je zkusit.

A byla jsem ztracená, protože šaty byly prostě nádherné! I na mě. No. Tož tak;-). Cena, která byla do té doby utajena, byla odtajněna, trošku mě překvapila, páč jsem čekala míň, ale za tu krásu... Zaplatila jsem penězma, co jsem si vzala na vánoční dárky. Asi budu dávat po vzoru jiných kusy paragonu;-). 

VERY IMPORTANT PERSON

Dneska jsem se zvesela a krokem téměř tanečním vracela od své praktické lékařky, kde jsem si byla ukončit svou čtyřdenní pracovní neschopnost. Pravda, krapet mě bolí žaludek, asi z těch antibiotik a mám krapet stařecký třes, to z prášků na roztahování průdušek, ale s tím se dá do kolbenky chodit;-). 

Skákla jsem si cestou do Lidlu pro nějaký ten vitamín, páč mám evidentně oslabenou imunitu a uvalila jsem tam pět stovek;-). Mouku v akci, cukr v akci, brokolici na železo, vyuzený zostuzený do naha vysvlečený makrelový filet a pár dalších hodně těžkých věcí, které jsem si naskládala do ibrišní vetché igelitky. A jak si tak kráčím z obchodu, igelitku obouruč přimáčknutou na hrudi, zvoní mi v kapse telefon; jednou rukou šmátrám v kapse, vetchá taška, kterou už nemá co držet, se na jednom místě prorve a gravitace všechno vycucne tou dírou na chodník. Tak jsem to sbírala z bahýnka a poslouchala přitom ředitele ze školy, který vyjádřil přání, abych šla na pompézní ples školy a zda by nešla i moje ségra jako VIP host, že všichni víajpí odřekli, tak že by to bylo dobré. Ségra dělá jednu takovou šajbu v sociálních službách. Muehehe;-) Tak to jsem se v duchu uchechtla a slíbila mu, že to zjistím. Jak znám šváru, toho by do šorny nedostal párem volů, natož na ples.

Kupodivu mi za chvíli šokovaná ségra volala zpátky, že švára by teda šel... Ředitel zajásal a v sobotu se jde na ples. Já jdu s Radimem a ségra se svým chotěm. To bude sláva veliká. Hlavně budem sedět u VIP stolu s ředitelem a jeho chotí. To se asi pobavíme;-). A to ségra netuší, že bude představena veškerenstvu při velkém zahájení plesu;-). To jí radši říkat nebudu, páč by se z toho eště mohla chtít zbaběle vykroutit. A to se nesmí stát. VIP hosté se totiž špatně shánějí a abych v rámci improvizace nemusela jako very important person nastoupit třeba já. To by byl ples nezapomenutelný;-). 

LIDI, TAKY VÁM TAK BLBNOU VYHLEDÁVAČE?

Nebo to zas potrefilo jenom mě? Že by se kromě mojí virózy eště ráčil do mojeho kompu nakvartýrovat virus:-(

Seznam se vůbec nenačte, píše mi to něco, jako že

Your browser sent a request that this server could not understand.
Size of a request header field exceeds server limit.

Cookie: ADDRESSEE_AD_DISTURB=AQAAAAAAAAAAAAAA3dZ0SGlsYXllcg==;  

ADDRESSEE_KEY_ID=AgAAAAAAAAAAAAAAnv8vFOMGd0ggAgAAAAAABQAHAAs  

 ... a to jsem z toho velmi chytrá:-(. Atlas mi napsal, že tam nemám schránku (to jsou mi noviny) a tak že si rychle založím

 další na centrumu, páč jsem doma a budu potřebovat něco dělat do kolben, tak ať mi mají kam posílat věci... a on, pan

centrum, mi účet založil, pak napsal, že tam žádný účet není a tak se to střídá co pět vteřin... eh.. pěkný začátek nového týdne...

.. a tenhle blog mi nepíše do bloku, ale kam se mu až chce...   Že by nadcházela další hodina dalšího velkého trestu??;-)). 

A tentokrát pro všechny? ;-)

UŽ JE LETOS PO ŠVESTKÁCH?

Po druhé bezesné noci se záchvatama dusivého kašle jsem dospěla k názoru, že doktorka se tentokrát s výběrem medikamentů moc nevycajchnovala a zítra teda k ní budu muset znovu a tentokrát se stavu nemocných nevyhnu. Mám z toho radost pramalou, páč po minulém týdnu mohlo být v kolbence fajn a eště jsem se mohla hřát na výsluní slávy;-) Tak zas nic.

Máme tu ovšem ještě jednoho nešťastníka, mého souseda. Teda, pokud nemá špunty do uší. Páč někdy poslouchám jeho občasné zakašlání za tenkou zdí, případně jsem nedobrovolným svědkem jeho soukromých telefonátů. Tak tentokrát si to se mnou musel užít. A hned dvě noci za sebou!;-).

Při druhé ranní jsem se vysíleně vyštrachala z fotelky a jala se zkoumat příbalové letáky k předepsaným lékům, esli se někde nestala osudová chyba. Hm. Doxycyklin má vracet hlas. Tak to se mu trošku daří. Ovšem má taky léčit kašel. A tady se autoři netrefili. Kašel je čím dál tím horší. Nežádoucí příznaky jako bušení srdce, lupus a chlupatý černý jazyk mě nechávají klidnými. Zatím nic z toho;-). Jdu na interakce s jinými léky. Absolutní zákaz antitusik páč sice už nezakašlu, ale zato se udusím ve vlastním těle. Teď to vypadá spíš na utonutí, páč tolik čaje, co jsem spolykala za poslední týden, jsem snad nikdy nevypila. Bych se nedivila, kdyby na mě vyrostl tea tree;-). Chemiozo už vidí, že s matkou je zle, když nenadává a ani nemluví, tak mi nakrájel cibuli, gychla jsem do toho cukr a se stéblem jsem po pár hodinách přistoupila k nádobě, že budu ucucávat vzniklou šťávu. Tušila jsem pohromu, ale až takovou ne. Silice zapracovaly a smrad mi dovolil jeden srk. Pak celá baterie letěla do důvěrně známých míst.  Na tohle bych potřebovala rýmu. A na rýmu tu ovšem máme druhý medikament. Flonidan. Určen na rýmu a alergie. Alergie jsem nikdy neměla, ovšem všechno je jednou poprvé. Takže až teď mám evidentně alergii na tenhle lék. Páč nežádoucí účinek: kašel. Tak už vím, na co asi psíci zdechajú.;-). Co je to za kurýrování, když je mi po třech dnech hůř, než předtím?

Takže s Flonidanem se loučím a letí hned do závalu. To antibiotikum jsem si zatím nebrala, páč si musím taky někdy odkašlat, tak jsem si vetkla pořádnou dávku stoptussinu. A homeovox na hlas.

Snad to do zítřka vydržím. A ráno k doktorce. Anebo se teda budu léčit sama;-).

Mimochodem, s těm švestkama: jen se ujišťuju, že jsem za vodou a do letošních švestek jsem vydržela;-). A o žádné další předpověďi pro letošní rok z pera klasika naštěstí nevím.

HODINA VELKÉHO TRESTU SE PŘIBLÍŽILA

Minulý týden se do kolbenky nahlásilo půl tuctu kontrolorů. Pche. Hodila jsem to za hlavu, páč nepříjemné věci řeším zásadně ve fázi vysoké hořlavosti, ale když kanclem prolítl holtport několika dobrých duší se šklebem na rtu, pantomimicky napodobujíc cosi, jako klepeta na rukách, začala se svírat prdel i mě. Přiznala jsem si sebekriticky, že i já bych se na kontrolu měla nějak připravit.

Víkend byl totálně zabitý, páč jsem ho celý včetně pondělního svátku věnovala drahé kolbence. Ve středu byly konečně všechny papíry, výkazy a tabulky vzorně nachystané. Byl čas na zasloužený odpočinek, aspoň do doby, než se objeví vrtal, který do těch papírů poleze, a objeví tam něco nepatřičného či nejasného. Když už se tedy zdálo, že víc už pro zdar věci udělat nelze, zvolnila jsem pracovní tempo. To jsem asi neměla dělat. Tu noc předtím se mi zdály takové divné sny a taky jsem si vyložila karty. Tam bylo jasně vidět, že se na mě něco žene. Páč dobré karty aby člověk pohledal. Ovšem závěr situace byl překvapivě příznivý, tak jsem si teda řekla, dobře tak. A takhle po ránu ve čtvrtek telefon....

Že jsem ho vůbec brala! Další kontrola, tentokrát na ten můj šolich vyučovací a že si mě páni kontroloři vybrali jako jednu z osob, jejíž vyučovací hodinu navštíví. Ve škole je 40 učitelů, co učí spousty let, u kterých nikdy žádná inspekce nebyla a oni si vyberou mě. No ovšem, ne že bych to nečekala. Ty karty a instikt mi to řekly dávno předtím;-). Radost veliká žádná, chřipák jak hrom a do toho další informace, že přijde hlavní inspektorka, která si potrpí na moderní vyučovací metody. Hodina velkého trestu se přiblížila;-). Moderní vyučovací metody znám pouze teoreticky, páč ve vyučování na to jaksi není čas, takže jsem musela pěkně za klekání navštívit kolegyni, aby mi nastínila nějakou vhodnou jednoduchou metodu, kterou bych zaujala jak moje maturanty, tak tu pani, co nás navštíví. A stříhaly jsme barevné lístečky a vymýšlely týmovou práci studentů. A cíl hodiny. Páč cílem nemůže být třeba to, že žáci budou obeznámeni se školami managementu a budou znát jejich hlavní charakteristiky a představitele. oni to všechno musí OBJASNIT nebo DEFINOVAT. Nebo něco podobného. Marně si vzpomínám, esli to bylo i za nás..

Hodina byla v pohodě. Brali jsme národní hospodářství. Děcka spolupracovaly, jak nikdy a týmová práce se jim evidentně líbila. Paní inspektorka, která byla taky nachcípaná, chválila ostošest, až jsem se pýřila, akorát jednu věc mi vytkla a to, že mluvím trošku rychle a tak nějak jak od Ostravy...;-). Včera ve 13.10 ze mě spadl obrovský šutr... Ne však nadlouho.

V noci se vrátil a usadil se mi na hruď. Kašel měl, zdá se, nabito hodně ostrýma, spánek přišel vetchý a od tří ráno odešel bez rozloučení;-). Zjistila jsem, že jsem během noci skoro přišla o řeč. Teda hlas. Nejspíš díky včerejšímu heroickému výkonu před publikem;-). Ráno jsem vyrazila k doktorce pro antibiotika, odmítla neschopenku a doufám, že se to přes víkend vykurýruje. Momentálně to ovšem vypadá, že jsem dočista oněměla. Byl tu za mnou jeden klučík a chtěl po mě peníze za zboží. Chtěla jsem mu něco říct, na něco se zeptat, tak jsem se k němu nahnula, že mu to pošeptám a on to samozřejmě nepochopil, uhýbal a hleděl na mě jak na blázna. A to jsem mu chtěla pošeptat, že nemůžu mluvit! Možná měl strach z konspirace;-). Ale už ze mě nejde ani ten šepot. Na kus papíru jsem si teda radši napsala: NEMLUVÍM! ŠEPTÁM! a ten jsem si pověsila na dveře.

Do telefonu sípu jak úchylák, co obtěžuje ženy, takže sama radši nikam nevolám a když někdo zavolá mě, tak po mém šeplavém "prosim", páč na víc se fakt dneska nezmůžu, je na druhém konci chvíli ticho a pak nejisté "... to si ty, jo?". A následuje hurónský smích... No jo. Báječně se všichni baví... kromě mě teda:-(.

A teď mi to docvaklo s tím trestem: Jsem prý moc ukecaná. Až příliš. Takže hodina velkého trestu se příblížila a už i odbila. Dneska ve 3 ráno;-).

CHRASTIT SE DÁ RŮZNÝMA VĚCMA

Tak kupříkladu před devatenácti rokama jsme chrastili klíčema, dneska chrastím zubama;-).

Krom toho, že mě v tento sváteční den čeká, byť zkrácená, šichta v kolbence, jsem se ráno probudila s nejasným pocitem, že něco není tak, jak by být mělo. Zdraví, které jsem si ještě minulý týden pochvalovala, a pokoušela nedostatečným oděvem, mě, zdá se, připravilo hořkou odplatu. Nejdřív se mi udělaly afty, o kterých jsem si myslela, že je mají jenom děcka, když  olizujou kovové věci a fakt si nejsem vědoma, že bych něco kovového dala do huby;-). A během této noci mi zřejmě někdo vpašoval do krku kotouč na cirkulárku, jak tomu skřetovi z nejhorší televizní reklamy. A ještě se hlásí mírná teplota, která způsobuje občasné hlasité zacvakání zubama;-).

Ležím na posteli a zírám do stropu. Čekám na zlepšení zdravotního stavu. Sežrala jsem paralen, pár prášků na krkobol a k tomu pár kapek zaručených prostředků lidového bylinkářství. Pár vitamínů. Dva čaje s rumem. Jediný efekt, který zatím pozoruju je, že ve mně začalo prapodivně škroukat...  jedna zapomenutá pavučina povívá přímo nad mojí hlavou a na ní se houpe drobný pavouk. Himl, ty eště! Aby mi tak hajzlík spadl do dutiny ústní, to by mi chybělo... pavouka jsem opatrně vymetla a teď sbírám sílu na tu kobenku. Koukám, veřejnoprávní i soukromé televize se docela vycajchnovaly. Skoro jako o vánocích!

Akorát, že o vánocích se do práce fakt nemusí....

JAK NA KOLBENKÁŘE PŮSOBÍ STRES

Zasedli si na naši milou kolbenku kontroloři rozliční. Sotva nás jeden pár opustil s krabicí lejster a vyčítavým pohledem, už se hlásí další skvadra. A kdyby dva. Příští týden jich nastupuje hned šest!

V kolbence vládne atmosféra jak při morové epidemii. Všichni chodí sinalí a při zmínce událostí dnů příštích modrají jak hřib satan na řezu. Možná díky nastálému zmatku nám někdo zcizil letitý vysavač, takže uklízečka používá mechanickou metlu, běhá po kolbence a kurvuje. Budeme ji muset před kontrolórama ukrýt, páč kromě toho, že je sprostá, další nikoliv nepodstatná věc je, že budou šťourat i do bezpečnosti práce, v jejímž rámci má zaměstnavatel povinnost vybavit pracovníky adekvátními pomůckami a nářadím. No to nevím, esli je nad hrobem sehnutá mechanická metlička zrovna adekvátní pracovní nástroj na sto metrů čtverečních zátěžového koberce;-).

V kolbence už se nikdo nesměje. Najednou všichni vědí, co mají dělat. A dohánějí resty - a že jich je!

Ale přece!

Přece je tu někdo, koho nezasáhla všeobjímající atmosféra stresu a obav před šesti páry rentgenových očí. Kdo se promenáduje po kolbence se zářivým úsměvem a zlatýma brýlema na špičce nosu.. A laškovně, leč důrazně, nás nabádá:

„Holky, já vás musím pokárat! Jak to, že jste se dosud nezapsaly na mikulášský večírek? Tak to by fakt nešlo!," otravuje v kanclu a šeplavě švitoří všem přítomným do oušek.

Jo TENHLE mikulášský večírek, co bude v půlce prosince... no tak na to ti kašlem! Mimochodem...  kerý diblík bude tentokrát za čertíka bertíka?Posledně to byla jedna pracovnice v důchodovém věku, to jsme se ale nasmáli, mečela spíš jak pichlá koza, než pán pekel a rozpustile dloubala papírovýma rohama do chlapa, kterého měla za svého nadřízeného a on to byl vyšší soudní úředník:-D. 

„Tak šup, ať to máme v pořádku! Holky, rychle mi to přijďte podepsat, čas kvapí! A víte co? To se musím pochlubit! Měli jsme NAŠI akci. A všichni říkali, že jsem hodná! A demokratická!"

A je to ...  odborářka. Bim bam.

Jak zvon;-)

KOLIK HUSIČEK ASI DOPLAVALO?

Známí mě v sobotu vytáhli na husí hody v jednom místním poměrně luxusním hotelu.

Těšila jsem se na příjemný večer, strávený u cimbálu, se džbánkem dobrého vína. Sotva jsme dorazili do hotelu, bylo jasné, že plán na pohodový večer u cimbálu je zhacen. U vchodu nás úslužně vítal majitel restaurace a letmý pohled do salónu nepřipouštěl pochyb, že se jedná o pěknou snobárnu. Pár známých tváří, podnikatelé, právníci a doktoři s vyparáděnýma paničkama.

Třeba to bude dobré... utěšovala jsem se, když nás majitel uvedl do salónku, který byl původně snad šatna, páč tam hudbu nebylo ani slyšet, zato tam bylo přítmí. Jediný pohled, vržený do jídelního lístku, ve mně vzbudil jistotu. Dobře už bylo. Můj plán na džbánek vína nevyšel, páč v kabelce se mi smutně krčila dvoustovka a to by to bylo akorát na ten jeden džbánek a pak už nic. Pivo měli jen dvanáctku, kterou nepiju, páč má na můj vkus moc hořčiny a na jídlo husička stokrát jinak od 300 Kč výš. Kromě toho, že jsem se pro husí hodokvas finančně nevybavila, nemám ráda tyto pernaté ptáky na talíři a už vůbec ne v devět večer. Noh, co trčely ze zelí, kolem našeho stolu prosvištělo nepočítaně a když jsem se už na to nemohla dívat, přidala jsem se ke zbytku stolu a postupně jsme se poměřili s několika lahvemi vynikajícího svatomartinského. Stejným tempem zřejmě pokračovali všichni hosté, takže dochtoři judr i mudr brzo pěli z plného hrdla a pár paniček se dokonce osmělilo vylézt na parket a zatancovat si čardáš;-).

To už se mi líbilo, páč začalo být veselo. Cimbálista třískal do cimbálu, huslista vrzal na skřipky a nikomu se nechtělo domů. Teda... skoro nikomu. Krákorali jsme, sice falešně, zato s radostí. Bohužel, můj doprovod právě ve chvíli mého bláhového štěstí nabyl dojmu, že je třeba jít domů. Cesta byla suchá, místy mokrá... to si pletu. Bylo to jinak. Suchá byla diskuse. Cesta byla mokrá a místy ještě mokřejší.

Včera jsem koutkem oka zahlédla film Muži v černém. Zrovna tam někdo říkal: lidi jsou smutní, protože prší.

Ne, prší, protože ty jsi smutná.

A té noci pršelo hodně.  

JAK JSME SI HEZKY POSPALY

Včera po osmi slivovicích na karu jsem usoudila, že noc je ještě mladá a že by bylo dobré ještě někam skočit. Radim to měl jasné hned, šel domů s mámou. Tak jsem po dlouhé době vyrazila do ulic s Janou.

Vsetínské ulice byly mlhavé jak ve starém Londýně za časů Jacka rozparovače a tato ponurá kulisa přímo lákala do místních pubů. Vyzkoušeli jsme jich hned několik. Bohužel, staří Londýňané se k nám v čase nepřenesli a věkový průměr v zábavních podnicích byl toho večera 18 let. Ze zoufalství jsme si šly dát o půlnoci velmi pozdní lehkou večeři. Nakonec to byl smažák a česnekové brambory s bylinkami;-) Při jídle nás neustále vyrušovalo pokérované individuum s rozepnutým buntkem, které ji mělo jak z praku, kroužilo nálevnou a každé ženské tvrdilo, že ji už někde vidělo... na pokoji ... v edenu. To je místní bordel;-). Celému lokálu objednal slivovici, pak vykřiknul, že stejně si tam nejlíp pokecal s nějakou Silvou, co po něm aspoň za dva tácky nic nechtěla, mrcha mrchná, a že je rentiér. Po tomto proslovu pak padl jak podťatý na stůl a tam usnul.

V jednu jsme byli doma jak na koni. Páč Jana požila tu slivovici, rozhodla se u mě přespat. Vytáhla jsem z útrob skříně fialové pyžamo s hřibem, ve kterém tu kdysi pravidelně spávala a natáhla jsem budíka na půl deváté. Ať si trošku o víkendu přispíme, že jo.

Nejdřív mě ve štyry ráno vzbudila pila. Jana zařezávala jak dřevorubec;-). Párkrát jsem do ní drbla a byl klid. Upadla jsem znovu do blaženého spánku. Zdálo se mi o kolotočích (patrně spojením několika pohřbů posledních dnů;-) a pak se mi do snu vkrádal zvuk, z něhož mi před očima vyvstala následující prapodivná scenérie: cigán, co bydlí pode mnou, spravuje díru v ústředním topení. Dírka je malá, ale on přejíždí zednickou lžící po žebrech ústředního topení a tu dírku ucpává maltou... a strašně to dře a škrábe a nedá se to poslouchat... ve snu se cigán nehodlal jen tak vzdát, spíš to vypadalo, že se do jeho hajcungu učili svazarmovci střílet. Házel maltu jako divý a rachot přibýval. Sen se mi nelíbil a začala jsem se probouzet. A cigán přitvrdil. To už jsem se probudila, ovšem ne to tichého jitra, ale do haly staré kolbenky, kde se dělá se železem. Kurva, co to je??? Vylezla jsem z postele. Venku, přímo pod našimi okny chlapi v montérkách, jeden házel do míchačky písek, štěrk a maltu. A míchačka jela. V šest hodin ráno. V sobotu. Zavyla jsem. A to už se hrabala z cích Jana.

„Pusť mě k tomu oknu!" odstrčila mě a rozrazila křídlo.

„Hej chlape! Jsi normální? V sobotu ráno v šest hodin?" hulákala do ulice, ve fialovém pyžamu, s rozcuchanýma černýma vlasama a krhavým pohledem. Chlap se nedal ničím rušit a ládoval to tam. Písek, malta, cement.

„Jsi hluchý nebo co? Že tam na tebe vletím!"

Jana přitvrdila na hlase i na kalibru;-). A ti, co je míchačka nevzbudila, už určitě nespali;-).

V ulici se najednou rozhostilo blažené ticho. Chlap vypnul míchačku a všichni zmizeli jak pára do útrob baráku, který spravujou. A do teď nevylezli. To je sice fajn, že už bylo ticho, akorát teda už jsme neusnuli, páč já, když mě někdo vzbudí, už nezaberu. Buď přemýšlím, nebo mluvím. Tentokrát jsem mluvila, takže neusnula už ani Jana;-).

Každopádně, chlapi měli z pekla štěstí, že u mě nespal Radim. Páč ten nenávidí, když ho někdo vzbudí ze spaní. Mám na okně pěkné dva truhlíky s muškátama. A věřím tomu, že Radim by na chlapy nehulákal. Jenom jednou, aby si ověřil terč;-).

DĚSNÝ DEN JE, KDYŽ

- člověk pracuje, aby se měl. A až tak se zasejc nemá.

- tě tři lidi pošlou hezky tam, kde nejsou okna. 

- před šestou konečně zabouchne dveře kolbenky a těší se domů, jak všechno pustí z hlavy a bude se válet na fotelce. Ale válí se maximálně po zemi, neb fotelku zabral mladý chemik.

- se do kolbenky za víření bubnů ohláší další kontrola. Za čtrnáct dnů. Dneska byla dlouhá bojová porada. A z ní vyšly úkoly, které by se nevlezly ani na roli čtyřstovky toaleťáku. Pár lejster jsem si vzala domů, ale nejsem štont se na to ani podívat.

- chemik flegmatik nestačí zlikvidovat stopy dlouhodobé samoty Čoklové na linu v kuchyni, čímž mě dokonale vytočí.

- v ledničce visí oběšená myš, páč jsem nestačila ani nakoupit.  

- Radim opět nemá čas. A že v poslední době na mě nemá čas skoro vůbec:-(.

A protože prý nic není jen dobré, nebo jen špatné, páč záleží pouze na úhlu pohledu, teď se teda na to mrknu z druhé strany:

Práce mě nakonec baví a je to pořád lepší, než za pár šestek rozšířit řady uchazečů o zaměstnání;-).

Podlaha je čistá a rovná, takže mě z ní nebudou mě bolet záda;-).

Kontrola sice přijde, ale odejít musí. No, snad s ní neodejdou i někteří, u kterých by se to nečekalo;-).

Čoklová má vynikající trávení a nemá žádný zažívací problém;-).

Občasná dieta mi neuškodí, naopak zlepší postavu a texturu pleti;-).

A nakonec to pořekadlo o lásce k sobě samému.

No, fakt! Na všem se dá přece najít něco hezkého ne?;-)

KDE VZÍT NA PRÉMIE?

Den začal zvesela.

Volal mi předák vodařů, že před měsícem reklamovaný vodoměr je ve výborné kondici, čili čtrnáctidenní spotřeba vody, rovna šestileté průměrné spotřebě roční je prostě chyba na naší straně, asi jsme se hodně cachtali prý, hurónsky hýkal do telefonu. Mě to zas tak směšné nepřipadalo, ovšem chlapovi náladu nic nezkazilo, nepomohly ani mé argumenty, že v budově v inkriminovanou dobu téměř nikdo nebyl, nikdo se tu nikdy nekoupe, ani nesprchuje a hajzlíky se splachujou s panem Halířem, nebo jak se jmenuje ten úsporný systém v hajzlíkových nádržkách.

"Ale, ale," mlaskal pán, "tak to já tedy nevím. Dáte ruku do ohně?", vyzval mě na souboj.

"Čí ruku? Moji ruku? Klidně obě, stejně vy nikdy nic nezjistíte, jenom to,co je dobré pro vás!"

"Ehm," odkašlal si a vychladl.

Prostě jsme tu vodu vychlastali a tak si ji taky zaplatíme.

Logicky je zřejmé, že když zkušebna změří přístroj a ten je v pořádku, nemůžou vodaři nic dělat.

Logicky ovšem zřejmé není, že ten samý vodoměr nám nasekal účet za hezkých pár tisíc, aniž bysme z toho měli jakýsi užitek a nový vodoměr,který nám tam dali za něj, ukazuje (stejně jako ten úplně první) spotřebu nepatrnou.

Naštěstí jsme povinni měsíčně provádět energetický management. Pod tímto honosným názvem se skrývá prosté denní zapisování stavů měřidel energií. Nakolik by se ani vodoměr vyšplhal, kdybysme ho měli namontovaný v díře celý rok a ani jednou na něj nehodili okem?

Je to bordel. Stát se mi to doma, tak na vodu zanevřu a rovnou se jdu do vany utopit.

A perla nakonec: ten přeměřený vodoměr nám chtějí namontovat zpátky!

Tak to vypadá, že ve VaKu budou letos tučné vánoční prémie!;-).

ŠKVÁR DANCE