MURPHY SE NIKDY NEMÝLÍ

Tolik jsem se těšila na ten první den, co se bude tvářit jak jaro!

A dneska ten slavný den nadešel. Cítila jsem se po ránu výborně, navzdory nepříjemnému posunu na letní čas. Ráno mě pošimral zatoulaný sluneční paprsek a zenergizoval moje tělo a ducha. I když bylo ráno přívětivé, Murphy měl opět pravdu...

Když se cítíte výborně, buďte bez obav. Ono vás to rychle přejde;-).

Chtěla jsem jet někam na výlet... No tak dobře, na výlety je ještě brzo.

Tak teda na návštěvu k našim. Autem...No tak dobře, nakonec vlak taky není tak špatný dopravní prostředek.

Nejlepší způsob, jak si udržet muže je držet ho v náručí;-). To jsem měla zrovinka dneska v úmyslu... No dobře, samota má taky své kouzlo.

Ale momentos! Nějaký ten výlet je přece na plánu v pondělí! Aha. Páč pravděpodobnost, že se něco stane, je nepřímo úměrná tomu, nakolik je žádoucí, aby se tak stalo, tak zase nic...

Jsou tohle problémy? Nejsou!

Není každý den posvícení a zítra bude líp! Doufám, teda;-). A jaro teprv začíná!

PERUÁNSKÝ PŘÍBĚH SE UZAVŘEL

Dostala jsem v týdnu sms z neznámého čísla:

Tuto sobotu ve 12 hodin na meu mame stavbu. SaE

Přemýšlela jsem, kdo ze známých cosi v poslední době staví nebo dostavuje. Taky mi tam neštymovaly ty Spojené arabské emiráty... a pak se náhle rozednilo! Sarinka a Edwin! V sobotu se rozeznějí svatební zvony!

S Janou jsem se v týdnu domluvila, že se půjdem na svatbu kámošky podívat. Plán zněl: kytky koupím já a sejdem se v 11.45 zulu před úřadem.

Dneska dopoledne tedy lilo jako z konve. Ven se mi nechtělo, ale po zběžné obhlídce ledničky se nedalo nic dělat. Oblíkla jsem si rozdrbané džíny s řádnou šlajsnou na koleně, antidešťové tenisky, tu károvanou čepici, černý havelok a vyrazila jsem v deset na nákupy. Umanula jsem si, že mimo jiné koupím ty kytky a skočím s tím vším domů, hodím se do gala, jak se na svatebčana sluší a patří a v půl dvanácté vyrazím. Jenže jsem potkala na sobotu nebývale moc známých, každý zdržoval, čas letěl víc, než je obvyklé, a taky v obchodech bylo moc lidí a tři květinářství už měly zavřeno... prostě v půl dvanácté se mi podařilo sehnat dvě kytky gerber a jednu jsem dostala zadáčo, páč paní květinářka, když mi montovala na drátek, jí zlomila hlavičku. Prý:

"Vemte si to, to máte grátis. Stejně... co s tim... je sobota. Dejte si to do vody, ten květ... a ten list stojí patnáct korun!" kladla mi na srdce, "pak si dokupte nějakou kytku, ten list vydrží i měsíc!". Tak jsem vyfasovala list a nalomenou gerberu.

Ale co teď? Domů už to nestihnu... s hrůzou jsem přehlédla svůj sváteční kostým. Z jedné nohavice se páral lem, prý se to nosí, ale mě to na svatbu moc nepřišlo... dupla jsem na to druhou nohou a škubla. Docílila jsem akorát toho, že se mi nohavice na džínách vzadu roztrhla do půl lýtka a lem držel upáraný na patnáct centimetrů... . Ó hrůzo! Ještě k tomu jsem měla nohavice skoro ke kolenům mokré, páč pršelo fakt fest. No nic, tohle nezachráním, někdo se v takovém ohozu vdává schválně, řekla jsem si a hodila to za hlavu. Eště zbýval problém se zavazadly;-). Přemýšlela jsem, kam se vrtnu s batohem a dvěma igelitkama. Zachránil mě mladý chemik, přišel k úřadu pro tašky a kytku. Doma jsem zjistila, že tu hlavičku, co měla být do vody, někde cestou ztratil... tak zůstal nakonec fakt jen ten nablýskaný list;-).

Svatba byla jen pro nejbližší rodinu. Nevěsta, peruánský ženich a za svědky dva potomci nevěsty. Ostatních asi patnáct lidí se přišlo jen podívat na obřad a byli to kamarádi nevěsty, páč ženich tady nikoho neměl. Byl smutný a bylo mi ho líto... takový velký den! Paní ceremoniářka určila strany nevěsty a ženicha, ale když přehlédla zrakem svatební hosty, řekla, ať se nějak rozesadíme. Seděla jsem v první řadě, díru na koleně zakrytou kostkovanou čepicí a gerberou se zeleným listem. Stejně občas vykoukla, tak snad mě nikdo na svatební fotce neuvidí... 

Novomanželé byli šťastní a já bych jim přála, aby jim to štěstí vydrželo. Aby ukázali lidem, co nevěřili, že to skončí svatbou, že to jde. Že štěstí i láska zmůžou kdejakou překážku.Vzdálenosti, řeči i věku. Že když člověk něco moc chce, může to mít.

A někdy si stačí jen přát. A někdy třeba zase otevřít skajp nebo ajsíkjú;-).

Good luck, Sarah and Edwin!:-) 

PŘIJĎ UŽ KONEČNĚ!

Mívám období hektické aktivity, kdy za mnou v kolbence zůstávají jenom odškrtané úkoly v diáři, doma se to blejská, na blogu jsou furt nové písmenka a taky si dám hodně práce se sebou. Tehdy nosím boty na podpatku. Sukénky i v mrazu. Maluju si každodenně hezký obličej, chodím na manikúru a natáčím vlasy rovné jak špendlíky. Ne hřebíky, páč ty jsou silné a nepoddajné. Já mám špendlíky. Rovné a tenké.

Teď mě však zachvátila lenora.

Přemýšlím, že to bude dlouhou rekonvalescencí nebo jarní únavou.

Kvartýr je zasekaný vypranýma hadrama, co čekají na něžné pohlazení žehličky, dále hadrama sušícíma se na sušáku a taky špinavýma hadrama. Ne, pračka se nepodělala. To jen není kde sušit prádlo. Mám sice na pavlači šňůry na prádlo a venku neprší, ale onehdá jsem tam pověsila vyprané povlečení, páč náhodou chvilku svítilo slunko a vál vlahý větřík. Koukám, najednou začne krápat... tak nějak divně jakoby v  jednom místě...natáhnu krk nad zábradlí a koukám nahoru, hledám ten mrak, z kterého zapršelo. Mrak nikde, zato o patro výš stojí u zábradlí čokl se zdviženou nohou a vesele čurá na plot. Halekám, kurvuju, pán nikde, čokl vypadá nebezpečně a cení na mě dolů zuby. Povlečení podstoupilo repete a sušila jsem ho dva dny v koupelně. Páč mám k tomu věšení venku teď nějakou nechuť...

Diář se se mnou nebaví, páč má hubu ucpanou nesplněnýma úkolama.

Blog roní hořké slzy. Moc často mě totiž nevidí.

Špendlíky mám napíchané v hlavě a pružinky z nich nedělám. Radši jsem si koupila balík barevných gumiček, z nichž používám pořád jenom černou. Ale zato jsem si koupila novou drobně kostkovanou čepici. Prý vypadám jak hříšný člověk města pražského v mužském rodě! Je mi to fuck. Lidi mě nepoznávají a aspoň dají pokoj. Jediný, kdo mě pravidelně oslovuje, jsou kameloti Strážné věže. Pro ty je kus jako kus;-).

Vím, proč je to tak. Může za to dlouhá bezsněhová zima. Strašně si přeju, ať už je jaro. Až bude svítit slunko od rána do večera. Až paprsky zahřejou studené končetiny a pochmurný byt. Až pověsím bez rizika prádlo na pavlač. Až hodím až dozadu do skříně všechny zimní boty a bundy. Až vyleze první tráva. A taky až nebudu tak strašně bílá, ale aspoň malinko opálená.

A až budou čokli chodit do přírody a nebudou nám z dlouhé chvíle ochcávat pavlače.

KOLBENKA SNAD STOJÍ NA GEOPATOGENNÍCH ZÓNÁCH

Z kolbenky se pomalu ale jistě stává lazaret a depozitář použitého spodního prádla...

Kolegyně dneska v práci prohlásila: tak nejdřív budu pčikat a potom budu srat!...

Její slova nelze nebrat vážněL . Druhá kolegyně, Jiřina, jejíž produktivita práce byla do včerejška hnána do nebeských výšin, dneska ráno náhle zavolala, že ji nečekaně setnula střevní chřipka. No, ona to řekla jinak, ale to se sem nehodí... Že se cosi stane, se dalo předvídat už včera, kdy jsem zaslechla útržky rozhovoru dvou kolegyň:

"Chacha! Cože? Pod mostem?"

"Nejen Slávka.... Musela jsem...cestou do práce... nedošla bych na autobus... "

"... na ústředním v šatně.... "

"... a já si říkala, co se to tam suší za bombarďáky!!"

"Muehehe, Jiřino, tys mě vypekla!", vykřikovala rozverně Martha.

Jo, Jiřina je stará pekařka. Eště, že tady máme několik sociálních zařízení a nemusím navštěvovat to jejich, páč paní Martha na mě dneska hned u dveří vybafla:

"Jak ti je?", a zelená jak sedmica se přidržovala futer.

"Dobře mi je," opatrně jsem ji obešla a uvařila si mátový čaj. Doufám, že mi to taky dlouho vydrží! Už totiž pčikám taky...

Dneska večer jdu preventivně vypálit červa. Protože jak říká můj tata - všechny choroby jsou jenom zanedbaný chlast;-). No když už jsme u toho chlastu... Konečně mi přišel na mail upřímný horoskop. Většina střelců jsou alkoholici a ostatním lidem jsou pro srandu. Malí bezcenní sráči;-). To jsem při pátku potřebovala vědět. Hned mi stouplo sebevědomí!;-).

Mimochodem, prý dneska v 11.28 nastává nejšťastnější doba tohoto roku pro všechny znamení - střelce nevyjímaje! Těšme se, přítelíčkové! Kéž se to vyplní!!

S KNEDLÍKEM NA RANDE

Velikonoce jsou pro bezvěrce pitomé svátky. Pokud jsou však zaměstnaní, výhoda spočívá v tom, že je den volna. Jinak to nestojí za psí štěk.

Dlouho jsem nebyla na velikonoce v kostele, bývá tam moc lidí a nedá se tam dostat. Ani se o to už roky nesnažím. Spíš si tak doma medituju. Včera jsme jeli s Radimem k našim, vzali jsme maminu na krchov, páč se tam pěšky už nedostane. Má tu artrózu v koleně a skoro vůbec už nechodí. Na kole ale jezdí jak šlak;-). Jenže kostely s krchovama jsou většinou na kopci a ten, co je u našich, má stoupání poměrně prudké. Na kole jsem tam jako děcko vyjela, ale teďka bych to už asi nedala. Natož mamina. Tehdy mi bylo jedenáct a přijeli jsme na prázdniny k babičce. Měla jsem první rande s venkovským štramákem! Domluva proběhla přes tajného posla - zrzavého kovářského synka. Měla jsem asi nějaké zaražené vycházky, tak jsem vnutila mamině nápad, že zajedu do hospody pro knedlík k obědu. A to zas jo. Dala mi deset korun a já vyrazila v teplákách, co se do nich učili svazarmovci střílet, na starém arabovi směr náves, kde jsem v hospodě zakoupila za štyry koruny knedlík. Hodila jsem ho do silonové tašky, tašku pověsila arabovi na řidítka a vjó koně hospoda na krchov!

Celá udýchaná jsem dorazila před krchov a můj nápadník již čekal. Seděli jsme u hřbitova půl hodiny a amant vedl neromantické řeči o tom, že je třeba rozšířit družstvo mladých hasičů a já že jsem ten vhodný adept. Že mám sílu a tak vůbec... že jsou tam sice samí kluci, ale to přece nevadí, že já se mezi nima ztratím... už tenkrát jsem vypadala jako můj otec;-). Smutně jsem na nabídku přikývla, Jaryn zaplesal, naskočil na svojeho araba a vzdálil se. Osaměla jsem u hřbitovní zdi, zamáčkla slzu a že teda pojedu taky domů.

Naskočila jsem na araba a šlápla do pedálů... sjezd z kopce byl prudký a šlapat se moc nemuselo, ale já jsem byla se svým zlomeným srdcem před duševní explozí, tak jsem tomu dala zabrat... kymácející se knedlík v silonové tašce se rozkymácel víc a najednou se zastavil čas a taky arab strnul ve své šílené jízdě... přední kolo se na fleku zablokovalo a pak mi to přijde jak ve zpomaleném filmu: sedlo bajku se mi pod zadkem vymrštilo do výšky (pochopitelně i se mnou) a já jsem se neelegatně nabodla žebrama na řidítka. Hned poté jsem i s arabem rubla na zem. Ležím já, oči jak žampióny a vyražený dech, na mě arab a v předním kole namotaný rozšmelcovaný knedlík! Trošku jsem se pod kolem vydýchala, pak se vysoukala z nedobrovolného vězení a opatrně su ohmatala svoje bolavé tělo. Na nic zlomeného to nevypadalo, tak jsem se zmátořila, posbírala rozšmelcovaný knedlík a opatrně jsem vyrazila k domovu. Cestou jsem ještě musela koupit druhý knedlík v hospodě a doma jsem dostala vynadáno, kde se s knedlou flákám, že je oběd dávno uvařený a už taky studený.

Jako správný introvert jsem se nepřiznala. Ale s knedlíkem jsem na rande už radši nikdy nešla;-).

JÁNOŠÍK Z PAVLAČÁKU

Ze zásady si žádné časopisy ani denní tisk nepředplácím. Kdeco se dá přečíst na netu a taky mi párkrát schránku nějaký chmaták vybral. Proto si myslím, že u mě proběhlo krátké zatmění mozku, když jsem si z nemocničního lůžka coby kriplík objednala roční přeplatné jistého ženského časopisu. Za rychlé objednání dávali čísla zadáčo plus dárek! Bělicí gel na zuby v tisícové hodnotě. Skvělé!

Čekala jsem každý den od svého návratu ze špitálu, kdy se ve schránce objeví kýžené první číslo a hlavně ten zázrak, co mi měl vybělit zuby a vyleštit je do vysokého lesku! Když se 14 dnů (a oni slibovali HNED) neobjevilo krom účtů a naklepaného cigaretového popela ve schránce nic, vybodla jsem se na čekání a zapomněla na to. A jak už to tak bývá, včera jsem obdržela první číslo objednaného časopisu. Jenže! Čekala jsem dary a vzorky zdarma, místo toho mi přišel odrbanec s přehýbanýma listama, bez dárku a po vzorkách zůstaly na stránkách jen kapky uschlého gumového lepidla. Jak se zdá, početl si celý pavlačák. Ovšem dobří lidé eště žijou, páč mi nechali aspoň tu duševní potravu. Poté, co rozdal chudým všechno, co mělo nějakou cenu, přilepil Jánošík na tu odrbanou obálku bílou samolepku a na ni umně fixkou vyvedl moje jméno a číslo baráku.

Eště by mě zajímalo, z koho se vyklube ten Jánošík. Bude to ten, co bude mít zářivý úsměv hollywoodských hvězd. Páč co si všímám, aktuálně mají všichni nájemníci zuby jak hvězdičky.

Žluté a daleko od sebe;-).

UŽ VÍM, JAK BOLÍ PODEBRANÝ PALEC

Když do tebe pichnou, máš utrum a už se vezeš, věští budoucnost můj otec. A má pravdu... asi jako paní Huňavá.. to je ta experimentátorka, co vyzkoušela kosmodisk. Používala ho na hlavu, na zádda, na nohy, na břicho... aby nakonec zjistila, že je to na pi...

V neděli ráno po plese jsem se vzbudila s neurčitým pocitem, že mě pobolívá prst na pravé noze. Palec to teda naní, ale ten druhý prst, jako na ruce ukazováček. Na noze se to asi tak nejmenuje;-). Včera to bylo ještě horší, prst vypadal na noze tak nějak nepatřičně, byl křivý a navíc pěkně opuchnul. Podagra! Napadlo mě. Tata to má a co má tata, to mám taky já...uchechtávala jsem se. Smích mě přešel v momentě, kdy jsem už nemohla ani chodit. V noci jsem toho taky moc nenaspala, i rozhodla jsem se zajít k doktorce. Zase...

Doktorce se můj krasavec moc nelíbil a vůbec se nesmála.

"Ten vypadá... nebouchla jste se?", kroutila hlavou.

"Nejsem si vědoma. To bych si pamatovala. Myslim teda", usmála jsem se.

"Ehm," káravě se na mě podívala, "nepíchla jste se do něčeho?"

Už jsem jen kroutila hlavou.

Něčím mi to natřela a sestra mi fáčem omotala nohu. Izolepou nešetřila. Čtyři pruhy tam a zpátky, vypadalo to jak náhubek Hanibala Lectera. Ovšem na noze;-). Pak se přiblížila od boku s inejkční stříkačkou, že mi vezme krev. Snažila se. Je stará a slepá, píchala do mě na více místech, ale žíla se jí pořád někam ztrácela. Asi mě bodla jednou i skrz naskrz, páč to bolelo jak sviňa a ve zkumavce ani kapka:-(. Přelepit jsem si to musela sama, páč ona držela levou čtvereček gázy, na hřbet pravé ruky si přilepila izolepu a další krok v realizaci tohoto zdravotnického standardu byl technologicky nemožný;-).

Připadám si jak kripl. Furt cosik!

Jak to vykřikoval ten dědek v čekárně?

"Tady by měli mět klát a sekeru! Tým, co sú už na hovno, by mohli zrovna cosi urubnút, ať dajú pokoj!";-)

JAK STAŘÍCI UMÍ NATRHNOUT PRDEL

Od soboty jsem práce schopný jedinec.

Návrat do pracovního procesu jsem se rozhodla začít návštěvou plesu s předsevzetím, že si tam střídmě zatančím a ještě střídměji požiju alkoholické nápoje.

Navečer mi nebylo nějak nadvakrát, dokonce jsem chvílemi přemýšlela, jestli se mi nevrátil drobný zažívací problém ze čtvrtka;-). Zpátky na zem mě dostal hlt coly a kousek suchého chleba. Jídlo posledních dvou dnů;-).

Na provinční ples jsme teda s Radimem vyrazili.

Náš stůl stál hned pod pódiem, což byla neomylná záruka zvukové kulisy, což se vzápětí prokázalo, když muzikanti začali rubat do nástrojů. Kromě neverbální komunikace žádná jiná u stolu do úvahy nepřicházela.... Vínečko červené nebo bílé jedno šmé a na rozbouřený pajšl nevhodná volba.... dala jsem si s opatrností jednu šťopičku bechera s tonikem, pak druhou, třetí... a NIC. Čekala jsem po tak dlouhé abstinenci alespoň nějaký příznak vlivu alkoholu na organismus, ale ten se neukázal. Alkohol mi měl rozproudit krev a odbourat psychické zábrany z amatérského tance. Tak zas nic:-).

Na ples se přišlo tančit. A začlo to hned zkraje...

"Vážení, pro začátek jsme si pro vás připravili anglický waltz, tak prosím, pánové, s partnerkami na parket!", šveholil lídr muziky a mě se protočily oči... 

Nejen anglický waltz, ale rovněž čaču, džajv a jiné, absolutně neznámé tance,  jsem, držíc se za sestehované břicho, ignorovala a závistivě pozorovala staříky, kteří evidentně do tanečních chodili a fakt jim to šlo. Dědovi kmitaly nožky jak kolibříkovi křídla a se svou tanečnicí zahanbili kdejaké mladší ročníky;-). Když už bylo na parketu tak husto, že nešlo na nikoho vidět a hlavně nebylo možné se tam předvádět s nějakým tanečním umem, jsme si střihli asi čtyři blíže neidentifikovatelné taneční figury.

Senioři nás ale nabudili: s dalšíma účastníkama plesu, co už tancovat zapomněli, jsme si plácli na absolvování toho figurálního doučování, páč to chcem dotáhnout na stardance;-).

JAK NA SRAVOU CHŘIPKU

Kuwa, uz me to štve.Nestačí, že doma pořád ještě tuchnu na neschopence s břichem. Včera jsem se vzbudila s neurčitým pocitem, že mi není tak docela oukej. V průběhu dne se pocit změnil v jistotu. Přišel mi spravovat elektrikář nějaké zásuvky a světla, je to kámoš a měl chuť debatovat. Uvařila jsem mu s vypětím všech sil kávku a pak se musel spokojit s tím, že s ním debatuju ze svého loža, zatímco on tvrdě pracuje. Vleže jsem se modlila, ať ta hrůza, kterou jsem nezvratně očekávala, vydrží až po jeho odchodu. 

Když odešel, z posledních sil jsem se doplížila na WC a to mi na přechodnou dobu poskytlo azyl. O vážnosti mého stavu netřeba pochybovat, když jsem za celý den nevykouřila ani jednu cigaretu a jediné, co do mě vešlo a zůstalo, byla až do večera cola a suchý rohlík. Dneska ráno - nový člověk! Až na zdravou lesní barvu ve tvářích, na kterou jsem si, mimochodem, v poslední době už zvykla.

Zde recept na překonání střevní chřipky během jednoho dne:

• minimálně půl dne prospat,
• teplotu srazit třema paralenama,
• na střeva si dát 2 loperony,
• cucat brčkem coca colu,
• zázvorový čaj s cukrem,
• rohlík,
• tři čtverečky hořké čokolády,
• ananasový kompot,
• a někdo, kdo vám bude škrábat záda!;-)

A po včerejších sračkách ani vidu, ani slechu. A když - tak jenom malinko;-).

ČOKLOVÁ MI NEDĚLÁ DOBRÉ JMÉNO

Radim šel dneska s čoklovou na zdravotní procházku a vzal ji k nim na návštěvu.

"Angie! Pojď za mnou!", lákala ji mamka na piškotek. Čoklová nasadila ignorantský výraz a schovala se pod stůl.

"Radime, aby se nám tady nevyčůrala nebo něco jiného!", strachovala se Radimova mamka.

"Neboj, v klidu, byla dneska už třikrát, nic se nestane!", uklidňoval ji Radim.

A zapředli spolu debatu u kávky a cigarety. Čoklová mezitím kamsi zmizela.

"Kde je ten pes?", sháněla se mamka po chvíli po malém návštěvníkovi.

Jako by čekala na znamení, z ložnice vyšla se sklopenýma ušima milá čoklová! Mamka se zvedla ze židle a její kroky směřovaly k ložnici.

"Co to tam...Radime! Ona se nám tady vysrala!", držela se za hrudník mamka a ukazovala prstem na parkety, kde se povalovaly dva ale výstavní psí exkrementy! Eště, že to udělala na zem a ne na postel...

Z ostudy kabát... nejdřív blechy a teď tohle. To je pomalu na česnekové gatě:-D. 

ELEKTRIKÁŘSKÁ LOBBY

Blíží se doba, kdy můj kvartýr z vlastnictví města přejde definitivně do vlastnictví mého. Již nějakou dobu jsem volala do realitky po zásadních opravách v bytě, ale krom toho, že mi vyměnili mísu na WC, páč mi tam spadl osvěžovač vzduchu Kenzo (nevhodný dárek od exmanžela za cca 1.500,- Kč;-) ve skleněném flakónu, k čemuž jsem se pochopitelně nepřiznala, jsem se ničeho nedovolala. I nadešla doba, kdy se musím starat sama.

Tématem sobotního dopoledne se stal elektrický okruh.

Zásuvka v kuchyni. Smutný příběh. Před rokem si takhle žehlím, zpívám si, páč mi práce jde dobře od ruky, žehlička je nenapařovací, takže pravou žehlím, levou kropím... najednou ucítím divný smrad... neomylně elektrický... žehličku radši pouštím z ruky a nevěřícně koukám, jak doutná to hadrové omotání šňůry od žehličky a už se rozbíhá laškovný plamínek po celé délce šňůry. Je krásný, modrý, jako na plynovém šporáku a najednou buch! Ze zásuvky vyletí něco jako blesk a vyhozené pojistky v celém bloku. Ale žiju. Zásuvku mi spravil samozvaný elektrikář. Použil starší krytku, aby mě ušetřil, páč už jsem musela zainvestovat do žehličky. Spořínek mu říkám, a slepý k tomu! Jinak není možné, aby si nevšiml, že zásuvka je prasklá! A docela se bojím do ní něco strkat. Když už se z nedostatku jiné zásuvky v kuchyni odhodlám, v hrobovém tichu je slyšet jemňounké praskání a ve tmě někdy i malé modré jiskřičky. Zabiják ve vlastním bytě;-).

Teď mám na to chlapa. A chlapi jsou od přírody technické typy! Radim, který zásuvku shledal život ohrožující, se rozhodl k činu. Koupil fungl novou zásuvku, vyhodili jsme pojistky a on odšrouboval tu ruplou krytku. Podíval se dovnitř, kroutil hlavou, koumal, zhodnotil. Se mnou, coby odborným poradcem, nakonec došel k závěru, že radši zavolám chlapa od fochu. Na nové zásuvce je pět šroubků, na staré šest a na každém přimontovaný drátek. Zaboha jsme nepřišli na to, kam v nové zásuvce přimontovat ten šestý... A než kraťasa, to radši eště nějakou dobu vydržím.

Radim je Býk a jde si tvrdě za svým cílem. Jen tak z boje neutíká;-). Reputaci si chtěl napravit výměnou vypínačů. Na chodbě mám starší exponáty, které, ač nabarveny na zeleno, už nejsou žádným módním výstřelkem. Radim zapáčil a nahlížel dovnitř. Zas jakýsi podfuk! Vnitřek vypínače bývá na třech drátech, tady byl jen na dvou. A ten nový vypínač byl úplně mazaný, páč se skládal ze tří vrstev na jakýchsi zobáčkách, co se musely rozmontovat, na první vrstvu přimontovat dráty, pak nacvaknout druhou a třetí vrstvu a krytku. Nepodařilo se nám to ani rozmontovat, tak jsme to zase všechno zabalili a vykašlali se na to.

Chtěli jsem jim zafušovat do řemesla. Ale vypadá to, že dneska už ani zásuvky a vypínače nemůže měnit kdekdo. Takže nejen ČEZ a zdražování elektriky... tohle bude to skrytá elektrikářská lobby.

A já můžu shánět elektrikáře:-(. 

CO POUDALA BABA FUTEŘ

Co Baba Futeř poudala, o tom mi není nic známo, zato vím, že seděla na obláčku a prášila duchny dolů na svět. Nějakou plnou a hodně teplou by mi sem dolů mohla hodit;-).

Před pár roky byl chemik nemocný a v důsledku své choroby trošku znehodnotil tehdejší ložní vybavení našeho bytu. Ono by se s tim něco dělat dalo, ale že bych si na záda hodila ranec (páč jsem bez auta) a šla navštívila maringotku s nápisem ČISTÍME PERIE, radši jsem duchny a polštáře rovnou hodila do konťasu. A zakoupila jsem si nové. Lehké, moderní, antialergické a ultratenké.

Všechno je super. Až teda na jednu drobnost. Jaksi nehřejou. Což se u přikrývky logicky očekává. V zimě se pod nima dá spát pouze tehdy, když jsou na sobě dvě, nebo druhá možnost - odebírat teplo druhému tělu:-).

Skuhrala jsem a skuhrala, až jsem se dočkala;-). Včera přišel Mikuláš Radim s rancem a donesl mi pořádnou betelnou deku. Není to žádná duchna, ve které se sype peří z jedné strany na druhou, takže přikrytím nastává buď dušnost (to když se náplň přesune na hrudník), nebo přehřátí končetin (náplň se šoupne do noh). Dneska jsem se po dlouhé době krásně vyspala pod heboučkou prošívanou a hlavně teploučkou dekou! 

Babu Futeř už nepotřebuju!;-) 

 

SVOBODA PRO NOSY

Chemik odjel aspoň na jeden den k babce na prázdniny a čoklovou vzal s sebou. Oddechla jsem si, ale ne nadlouho. Vypadá to, že nejsem doma sama. Kvartýr asi kromě mě tajného a nevítaného obyvatele. Nebo je jich víc. Asi jsem se stala dočasným útočištěm a potravou nebo drinkem pro nějaký hmyz;-).

Cosi se mi nezdálo hned v neděli, kdy jsem našla odvahu podívat se chemikovi do cimry. Odcestoval v jisté neodkladné věci a já jsem furt čuchala, z kama se line ten divný smrad... podezření bylo a taky že se potvrdilo. Pachová stopa mě neomylně dovedla k jeho odpadkovému koši. Podrobila jsem přetékající hnus podrobné kontrole a co jsem tam nenašla: pět kelímků s plesnivým zbytkem jogurtu, potom takových deset ohryzků s dvoucentimetrovou plísní a vrchol všeho - nafouklý igelitový sáček s vysoce podezřelým obsahem:-).

Jo, já jsem zvědavá. Ale neměla jsem se do toho pytlíku dívat. Měl zůstat navždy zavřený.

Přiblížila jsem sáček k oku a roztáhla igelit. Mžourám dovnitř... není poznat, co tam původně bylo, ale teď tam vidím na dva prsty zelené plísně... zaostřuju oko a najednou baf! Z pytlíku na mě vyletěl mrak pičurek! S úlekem jsem pytlík upustila a ještě na zemi z něj vyletěl druhý mrak. Tentokrát nazelenalý. To byly asi spory plísně! Vydezinfikovala jsem to tam a myslela si, že nastala svoboda pro nosy.

A to zas jo. Smrad žádný, jenže ráno jsem se probudila opíchaná na fungl nových místech.

Myslela jsem, že jsem si kousance donesla už ze špitálu. Ale spíš to vypadá, že něco se sosákem máme doma. Od neděle mi hubavice furt přibývají. Himl, že by ty pičurky? Možná se někam schovaly, ale nejsem si jistá, jestli vůbec mají bodák. Spíš to bude komár.

Štrachala jsem po zásuvkách, páč vím, že jsem kdysi dostala exkluzivní dar - svíčku s namalovanýma muchama a varováním "nepoužívat v uzavřených prostorách". Jenže hmyz hubící svíčka není k nalezení, myslím, že jsem ji nesla Janě na chatu. A stejně by to asi nebyl dobrý nápad zapálit ji v cimře, když je na ní to výrazné varování. Možná bych kromě smradu rovnou padla do mdlob;-).

Není jiné cesty. Bez napsaných vycházek vyrazím do krámu koupit něco proti bodavému hmyzu.

NEJEN ODBORÁŘI STÁVKUJOU

Náklonnost jim nečekaně projevila i moje mailová schránka na seznamu.cz. 

Od té doby, co jsem se vrátila ze špitálu domů, mě permanentně pije krev.  Přihlašuju se pět a více minut. Pauzu ekonomicky využívám k vaření kafe a zdravotnickým přestávkám. Po relevantní pauze se s hrnkem navracím ke stroji. A kurvuju. Místo otevřené mailové schránky je na monitoru většinou zase jen domovská stránka... 

Dneska jsem po ránu zpracovávala energetický management, co jsem si vzala domů, aby mi nezakrněly mozkové závity. Dvě hodky drbačky byly korunovány úspěchem, dokonce i do mejlu jsem vlezla a jala se odesílat soubory. Nic velkého, dohromady asi 300 kB... Mail mou zprávu přijal a začal chroustat. Obrazovka zbělela na dlouhých 15 minut... poté se objevil znovu můj mail. Zajásala jsem. Otevřela jsem odeslané zprávy a zjistila, že bohužel kýžená zpráva se mezi nima nenachází. A nenacházela se ani v rozepsaných. A ani jinde. Prostě byla fuč...

Hodila jsem na to bobek a založila si maila na konkurenčním atlasu. Ten mi zprávu odeslal v cuku letu.

Seznam je šlendrián. Tvůrci se patrně shlédli v designu, tak se u něj často mění vzhled. Nijak zásadně, podle mého žádná hitparáda, spíš čím dál tím hůř... ale mám tam pár schránek. A potřebuju ho!

A byla jsem s ním dlouho spokojená. Nevíte, co s tím, aby dostal rozum?

Nebo že by mě už nechtěli? 

HOST DO DOMU, ČAGAN DO RUKY!

Maroda přišla navštívit přízeň.

Do bytu o rozměrech 37 metrů čtverečních se dokázalo vetknout sedm lidí.

Nejprve přijela mamina.

Ségra si s manželem po letech konečně koupili pořádné auto, tak poté, co po deseti letech oprášila své řidičské znalosti, se odvážila nasednout do auta a někam vyrazit. Jednosměrkový systém u našeho baráku však neprokoukla, takže obkroužila několikrát náš blok, vyhodila maminu s artrózou kolena třetího stupně a odjela zaparkovat k poliklinice kilometr od nás. Po hodině dorazil zbytek famílije od zmíněného auta a taky od autobusu. Donesli marodovi drobné dárky: víno hroznové i tekuté, cvíbochy a objednali několik pizz. Prý jsem bídná a když teda nevařím.... Kdo to řek? Já náhodou vařím!

Objevila jsem v sobě kuchařské nadání! V nemocnici jsem četla pár stupidních ženských časopisů, co v nich je pár krátkých článků typu: proč vám muži stále utíkají? proč nedosáhnete orgasmu? 10 důvodů, proč si nechat vylepšit prsa. A pak už jen samá reklama. Ovšem na konci nikterak levného časopisu se zmíněnými luxusními radami se skrývají recepty na zastavení těch prchajících chlapů. Takže každý den šudlím ty stoppery v kuchyni u plotny. A baví mě to!

Návštěva nezklamala. Zdržela se dýl, než jsem předpokládala. Chvilkama šly na mě mdloby, tak jsem si chtěla lehnout, ale  nebylo kam. Na mojí fotelce posedávali návštěvníci jak slípky na hřadě a v chemikově pokoji spal nejmladší dvouletý návštěvník. Nejradši bych tu bandu rozprášila! Ta účast! Všichni mě litovali a vyzvídali, co se mnou je, bylo a bude. Už mi to pomalu začíná lézt na nervy - jistá známka toho, že už jsem skoro v cajku. Skoro... Vzpomněla jsem si, že můj právník vždycky říká, že nejpřirozenější a nejlepší analgetikum je alkohol. Dala jsem na něj. Otevřela jsem sedmičku červeného a s dospělýma návštěvníkama do sebe kopla pár skleniček. Ehm... eště to není úplně košér, patrně je tělo vskutku oslabeno, páč po dvou deckách bolest neodezněla, ale spíš jsem si připadala značně ovíněná a unavená, takže po odchodu návštěvy jsem usla jak po nemocniční narkóze;-).

Výhoda rekonvalescence je ta, že můžete párkrát zavzdychat, párkrát předvést předklon od vystřelující bolesti, tím návštěvu vyženete (pokud není moc natvrdlá;-) a zabouchnout dveře. To jsem taky udělala. Ale nešetřili mě. Nechali mi tu binec a další dvě daňové přiznání. To abych se prý nenudila!

UŽ NEŠTRYKUJU

Škoda. Dneska by se mi to docela hodilo. Ale domácí úplety jsou out, vlna je drahá a ty jehlice taky nejsou zadáčo:-). A při posledním historickém pokusu o štryk se naléhavě ozval pravý karpální tunel;-).

Už je mi docela do zpěvu, i když do skoku ještě ne. Jedna věc mě dožrala. Měla jsem jít tento víkend na ples a teď je po něm jak po žabě. Je fakt, že taneční figury jsem ještě nedopilovala, páč mi do nácviku vstoupila nečekaná zdravotní indispozice. Koketovala jsem s myšlenkou, že tam aspoň zaskočím na čumendu, ale ségra, povoláním zdravotník, mi vynadala a ještě dodala, že kdyby se mi tam něco stalo (jakože bitky u nás na plesech nejsou ničím neobvyklým a chytit jednu náhodnou do břicha by znamenalo facka - funus - oko na zdi), tak primář chirurgie mě vlastnoručně přijde uškrtit. Vzhledem k tomu, že je to pěkný škarohlíd a jinak hora masa, nápad jsem zamítla;-).

Budu minimálně týden až tři sedět doma:-(. No to je něco na mě. Už je mi líp, takže bych šla z fleku do práce. Bytostně nesnáším nudu. Furt se musí něco dít a teď se toho moc neděje, páč paty z baráku vystrčím tak maximálně směrem ke zdravotnickému středisku. Tak jsem si našla náhradní program. Dělám generální úklid kvartýru. To by člověk neřek, co se tady nashromáždí bordelu. Když jsem včera v předklonu venčila čoklovou, průběžně jsem naplnila půlku kontejneru:-).

Mimochodem, čoklová taky málem přišla o život, když mě v sobotu po týdnu zmerčila u dveří. Moje první myšlenka byla, že se o ni pokouší mrtvice. Vylelezla na zápraží, podívala se na mě, jak na cizího, otočila se kolem své osky a pak se jí podlomily nožky a ona sedla na prdel. Hned ale vyskočila a začala vřískat. Nevím, co to ten náš pes vyluzuje za zvuky, ale štěkání to nebylo, spíš se to blížilo kvílení meluzíny. A pak taky překonala svůj rekord ve skoku vysokém! Pokořila hranici jednoho metru (nevím, jak se jí to podařilo, když postavu má jak zakrslý plemenný býček;-) a chvílemi se zdálo, že přeskočí zábradlí pavlače a snese se bez padáku do nižších pater. Jednou se mi to ve snu zdálo, jak fena ladně běží po pavlači, neustále zrychluje běžecké tempo... pak elegantně vyskočí na sofa, co mám na pavlači umístěné, ať při kuřáckých slastech nemusím stát... a pak se plavmo vrhla do hlubin. Naštěstí snad nemám věštěcké sny.

To jedna moje kolegyně spolehlivě ze snů vyvěští děj věcí příštích.

Přišla mě navštívit do nemocnice a řekla mi o svých snech v poslední době, o kalné vodě a o tom, jak chodila s kosou jak zubatá, z čehož si vydedukovala, že někomu půjde o život. Jen nevěděla, na koho ten černý Petr padne. A ejhle - na mě! V důsledku líčení jejích snových významů se mi následující noc zdálo o obrovské špinavé řece, na které se vzdouvaly vlny, zvící tsunami, v nich se mátořím já a zoufale se odtama snažím vyhrabat... byla to vskutku příjemná noc, z níž jsem se probudila úplně zpocená. A ještě jsem měla dva brouka v hlavě, aby to nebyla předzvěst něčeho dalšího. No, snad ne.

Naštěstí mám v kapse pro tyto účely pár magických slov na ochranu před vším možným. Včetně zlých snů;-).

ZBABĚLÝ ÚNIK OŠETŘOVATELE

Tak se doma zabydluju.

Málem jsem to tady po návratu nepoznala. Zdálo se, že se náš kvartýr stal po dobu mé nepřítomnosti cílem zásahu pumy. Nic nebylo na svém místě, vyjma mladého chemika, který ani ve válečných dobách svůj post u PC neopustil, a čoklové, zvědavě nahlížející z peřiny. Málem mě omyli, když jsem si prohlédla zblízka tu peřinu a její nohy... no, aspoň vím, že s ní chemik občas zavítal i ven;-).

V nemocnici mi dali dobrou radu. Odpočívejte a nestresujte se.

Nejdříve jsme společnýma silama s chemikem kvartýr uvedli do stavu přijatelného. Teda... rozložení sil bylo spíš 1/4:3/4. Pak jsem musela vyprat dvě pračky prádla, páč v koupelně se nedalo hnout. Uvařila jsem bídné těstoviny s tuňákem a ve volných chvílích upadala do povrchního spánku...

Těšila jsem se domů. Strašně moc. Měla jsem sen! Že se nadopuju analgetikama, budu ležet na fotelce a koukat na filmy. A spát. Tak to nějak mělo být. Sny se asi plní fakt maximálně tak o vánocích a to kdoví jestli. Místo toho jsem se ráno vybelhala s čoklovou na zdravotní procházku, zase peru a analgetika mi v lékárničce chybí... Z chemika jsem si plánovala udělat minimálně několik adaptačních dnů svého ošetřovatele. A ten bídák mi v devět večer oznámil, že ráno jede do Brna na jakýsi sraz četařů, kde nesmí v žádném případě chybět. Pokoušela jsem se mu to vymluvit. Že ho doma potřebuju, že je tam ten orkán Edna, nebo jak se to jmenuje, že je ho hovno kdesi třeba... nezájem. Ovládá naprosto bravurně princip ohrané gramofonové desky. A já jsem neměla sílu se s ním vůbec hádat... Ale bylo mi to tak líto!

Asi jsem fakt naprostý pitomec, rozlítostněný z událostí posledních dnů, tak mi akorát tekly slzy. Jediný, kdo mě utěšoval, byla čoklová, která mi ty slzy chtěla slízat. Jenže to by mi mohl naskočit na hubě k tomu všemu nějaký lišaj, tak jsem ji radši odehnala. Jdu skočit na fotelku šipáka (učím se skákat na záda;-) a budu čekat, až mě přestane bolet břicho:-).

ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Helou!

Tak jsem back;-).

Moje představy o tom, že se nikdy nedostanu do nemocnice, se ukázaly býti liché a já jsem minulou sobotu v noci byla nucena navštívit pohotovost a následně chirurgickou ambulanci s podezřením na slepáka. Jako slepák se to ale jen tvářilo, byla to náhlá příhoda břišní jiného původu, tak mě v pondělí kuchli. A dneska mě pustili domů.

Tak vás tady všechny zdravím a doufám, že se mi už nic takového nepřihodí. Páč tentokrát prý na druhý břeh chyběla jen půlhodinka...;-). 

Díky, chirurgové a gynekologové!