ČOKLOVÁ ZMĚNILA BYDLIŠTĚ

Od té doby, co nám krepíruje tata a mamka se o něho doma stará, čoklová změnila trvalé bydliště. Už nebydlí se mnou, ale s nima.

Spí na posteli s tátou (pokud tata zrovna není v nemocnici), spí vlastně celý den. No a jí. A tloustne.

Po roce bylo třeba ji naočkovat proti vzteklině  a jiným zákeřným chorobám. Zvěrolékař je můj spolužák ze základky, vždy mi ze starého kamarádství klade na srdce dobré rady, týkající se toho malého psa.

"Hele, neměla by běhat do schodů, má krátké nohy a bude mít špatnou páteř", varoval mě před rokem, když jsem ho navštívila se psem, který měl smrt na jazyku, protože při nějakém skoku si vyhodil plotýnku.

Jak to ale udělat, když pes - pokud je zdravý -  běhá po baráku, jak a kam se mu zachce a když chce jít nahoru do patra, tak rozhodně nečeká na nikoho, aby mu skočil do náručí, tak to už mi neporadil.

Přišli jsme k doktorovi na to očkování. Pes si neomylně vzpomněl, že je to ta stejná ordinace, kde vloni tak trpěl, udělal psí oči, tak jsem ho vzala do náručí, kde se zapřel nohama.

"Dej ho na váhu", zavelel doktor.

Snaha byla, jenže pes vyvinul nečekanou sílu, chytil se packama mojí ruky a nedal se od ní odtrhnout... Lomcovali jsme s ním, málem jsme mu nohu vykloubili ale nakonec jsme společnýma silama psa odtrhli a jaksi ho zvážili.

"Štyry kila štyricet!", hlásím doktorovi.

"Fakt?," kroutí hlavou psí felčar, "tolik? Vloni měla tři kila padesát! Čím ji krmíš?"

"Dávám jí kvalitní granule a sem tam něco.. " To s těma granulema je sice pravda, pravda ovšem taky je, že tou vysokou kvalitou pohrdá a vůbec je nežere;-). To, že jí máma dává každý ráno chleba s máslíčkem, jsem taktně zamlčela.

"Sem tam něco jo? Tak to ne, s takovou se za chvilku nehne a ty záda bude mít úplně v háji. Jednou denně odměřit do misky granule a pohyb, pohyb to chce!"

Zavelel a šlo se. Čoklová venku zázračně okřála, cupitala na vodítku a těšila si, jak dostane za odměnu nějaký ten pamlsek. Dostala odčervovací tabletu zabalenou do paštiky. Pro dnešek utrum.

No holka, začínají ti zlé časy. Ale aspoň, že už je konečně jaro.

ZA TULIPÁNAMA!

Když jsem se v prosinci rozmýšlela, kam bych si zajela oddechnout na prodloužený víkend v době, kdy se finišuje s daňovýma přiznáníma, tak jsem narazila na jeden pěkný akční letecký zájezd do Amsterodamu. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si vzpomněla, že konec března, to už je přece jaro a jaro v zemi tulipánu? No to je sen každého milovníka jara!

Tři měsíce unikly jak voda.

Někdy v první půlce března se začalo jařit a já si ve světlých záblescích nad daňovýma přiznáníma promítala ty barevné záhony tulipánů, jak jsem o nich kdesi četla. Týden před odjezdem udeřila zima. A svinská. Doufala jsem, že jen u nás, ovšem letmé seznámení s předpovědí počasí pro kraj holandský mě donutilo přehodnotit svou výbavu na plánovanou cestu.

Místo jarní bundy a turistických bot jsem znovu vytáhla prošívaný zimní kabát a vyteplené kozačky.
Ve čtvrtek navečer jsme vyrazili vlakem směr Praha. Nezbytná slivovice nám dodávala teplo a zároveň optimismus do žil ve chvílích, kdy jsme se začali bavit o počasí. Toho optimismu ještě trochu ubylo ve chvíli, kdy přišel průvodčí a žádal o doplatek 50 % nebo okamžité opuštění vagónu, páč jsme (vlaku neznalí) zakotvili v první třídě. Nastěhovali jsme se tedy do dvojky a zbytek cesty strávili ve společnosti různě chrápajících  a halekajících lidí. Namířili jsme si to do Ruzyně, kde jsme měli zabukovaný nocleh. Pražákovi se to stát nemůže, ale burani z maloměsta naskočili hned na první autobus, který nás neomylně vezl na druhou stranu. Zjistili jsme to až po několika zastávkách, vyskočili a čekali ve svinském mrazu půl hodiny na bus, co jel správným směrem.. Hlavu jsem si omotala dvěma šálama, páč se mi zdálo, že je to naposledy, co má hlava nosí dvě uši.. Ó jak jsem děkovala, že jsem se podívala na tu předpověď počasí! Do penzionu jsme přibyli kolem půlnoci a ráno ve štyry jsme museli vstávat na tágo na cestu na letiště.

V deset dopoledne nás přivítalo letiště  Schiphol. Z letadla to vypadalo ještě dobře, občas se ukázal i paprsek slunka, ale jak jsme vylezli ven, tak nám bylo jasné, že z tu tulipánů nás v tuto dobu čekají leda tak cibule. Ledový severák, pocitová teplota - 10 stupňů a slunko nikde!

Vlakem a tramvají jsme se dokodrcali k našemu hotýlku. No, na to, že zájezd byl zakoupen u jedné z nejrenomovanějších CK, co u nás fungujou, vypadal už zvenku poměrně omšele čili špatně. Po vrzajících schodech jsme vystoupali do prvního patra. Jako v tom filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Čekal nás pokojík, až nás zrak přecházel. Špinavé okna, zásuvka nebezpečně přelepená náplastí, vzedmuté parkety a radši hned dvě matrace na každé posteli. Jejich význam jsem odhadla, když jsem se podívala na ty parkety, mezi kterýma byly centimetrové díry, což mohly být skrýše kdoví jakého hnusáka. A všude se vznášel divný puch... Totální blešárna... ovšem za ty prachy...

Unaveně jsem si lehla na fotelu, co měla být dvě noci mým útočištěm. Náhle se mi vloudil do nosu závan marihuany... kua, tady píšou že zákaz kouření? kroutím hlavou mrknu vpravo na okno a za ním na mě mává borec s brkem! No ty vole! Co tady dělá? na balkoně našeho pokoje? Vyskočila jsem a zatáhla rychle závěs. Pak borec odkráčel a já zkoumala ten balkon - byl společný pro několik pokojů. No to se mi ovšem mělo říct! Ventilačka pěkně otevřená pro případného zloděje pokojíček přichystán!

Vydali jsme se poznávat město. Po kytkách ani památky, ale přichystané zahrádky naznačovaly, že holanďani stejně jako my už cítili jaro v kostech. Tisíce bicyklů stály zaparkované všude možně a v různých intervalech pílili kolem nás domorodci, připomínající spíše eskymáky, na bickyklech jak z třicetileté války. Všudypřítomný severák nás občas vehnal do útrob některé z místních hospod, takže jsme měli možnost poznat místní pivo i místní kolorit. Nadchly nás staré holanské domy, historické stavby i spleť kanálů z kterých je na lodi město úplně jiné než z chodníků nad nimi. Amsterodam je nádherný, jen škoda, že ještě nebylo to pravé jaro.

Ovšem holandské tulipány nám nechtěly vypadnout z hlavy. A vtom jsme je uviděli! Stánek s památkama na Amsterodam a mezi něma pytlíky s tulipánovýma cibulkama!

Po dvou třech kusech, pěkně na pytlíku vyfocených v plném květu, za dvě tři ojra... kochali jsme se obrázkama rozhodnuti domů donést aspoň tento kus holanské přírody. Vtom nám zrak padl na větší pytlíky, krčící se u zdi. Cena 7 ojro. Potěžkali jsme pytlík a hádali, kolik květů bychom tak z nich mohli vypěstovat. Údaj o počtu cibul chyběl. Pytlíky byly na suchý zip, nic zlého netuše rozhodli jsme se záhadu rozlousknout tím, že nahlédneme do nitra měchu... sotva jsme zips dychtivě rozepli a naklonili se nad pytlík, skokem u nás byla prodavačka, vyrvala nám pytlík z ruk a štěkala poloanglicky něco o tom, že jsme zloději, že toto se nedělá a že na nás zavolá polis! Snažili jsme se ji uklidinit, vysvětlovali jsme, proč jsme do pytlíku lezli, ale marně, bába si mlela svý, takže než kvůli pár ojrům riskovat mezinárodní ostudu, to jsme vzali radši nohy na ramena;-).

SBĚRATEL KOSTÍ

Kolem naší kolbenky patrně proplížil sběratel kostí... Kdosi z pracujících rána za šera spěchal do procesu a u vrat narazil na pytel, z kterého čouhaly dlouhé kosti. Šéf nelenil a alarmoval polis, zpravil je o nálezu a prej co s tím máme dělat? Aby dodal svým slovům vážnost, tak přednesl, že těch pár čouhajících kostí se tváří jako ulny... Čekal rady, jak na pytel nesahat, natož do něj hrabat a jakkoliv jinak nakládat.
Tak to vyhoďte! zavelel orgán.
Chvíle překvapení nad překvapivou radou no ale jsou to lidé fundovaní, poslouchat se musí. Tak se to šlo vyhodit.
Nabírání na lopatu byl přítomen kolega fotograf, kdyby se náhodou z měchu něco podezřelého vlasatého vykutálelo.. naštěstí se nestalo a kosti skončily v konťasu.
Občanská oznamovací povinnost byla splněna, jen mě děsí, co to vlastně bylo za kosti...