Kde jsou ty časy, kdy jsem trávila poklidné večery u netu a zapisovala příběhy, u kterých jsem se uchechtávala se sklenkou vína.
Hurónské akce do časných ranních hodin. Trmácení se po třech hodinách spánku do kolbenky. Jo, život se změnil. Třešně už nezrajou, jako kdysi. Kolbenka, družka moje věrná, mele z posledního. Ještě ji čeká rok života. Pak splyne s jinou kolbenkou, ale už se jí nikdy nebude takhle říkat. A já tam asi nebudu.
Těžká doba si žádá změnu. Zatím pořád zahřívám židli, či spíše židle – ne tak kvůli velkému zadku, ale spíše velkému vytížení;-) v kolbence, ale nové obzory se otevírají a já se jim nějak extra nebráním.
Nejprve se pro mě otevřely brány realit.
Nabídka dohozená kolegyní se zdála býti lákavou. Malování astronomických výdělků a růžové perspektivy makléřiny ze mě udělaly potenciálního dravce na poli realit. Absolvovala jsem nějaké školení a zkontaktovala pár lidí. Většinou mi bylo odpovědí: my žádnou realitku nechceme! Nedala jsem se odradit a zkoušela to dál. Sorry, ale všechny mé další pokusy o náběr kvalitní nemovitosti skončily tam, kde nejsou a nikdy nebyly okna.. ;-). A poslední rána pro mé odhodlání byla, když mi pár souputníků přiznalo, že za půl roku jejich makléřského působení se jim podařilo stěží nabrat pár rozpadlých kuč, z nichž se jim nepodařilo žádnou prodat a jediným výsledkem jejich podnikání byly náklady za reklamu, provoz a platby frančízantovi.. Poslední zbytky entuziasmu mi vzal fakt, že na každém rohu visí billboard s vysmátým makléřem a několik mých přátel se prodeji realit věnuje. Méně či ještě míň úspěšně. Tehdy jsem vzdala myšlenku na realitní dráhu.
Okolnosti nás k tomu někdy přitlačí. Musela jsem si potupně přiznat, že nejsem pravý obchodník a neumím plamenně hovořit k potenciálním zákazníkům. Náboráři by řekli, že je to moje chyba. Ať. Tedy prodej baráků přenechávám jiným a smiřuju se s tím, že bavorákem asi nikdy jezdit nebudu.
Baráky se mě ale pustit nechtějí.
Všude kolem řádí krysa a práce prý není. Pracáky praskají ve švech a pracovní nabídky nepřicházejí. Nu, jak komu…
Další nabídka přišla opět z oblasti realit. Nikoliv nechat se zapřáhnout na své vlastní triko a sypat jiným, nýbrž být v pozici zaměstnance. Jiná firma, stejné město. Podmínky, o nichž se mi v kolbence ani nesnilo. Tedy, abych uvedla na pravou míru, snilo. A marně. Má to ale háček… Spíše hák.. chtějí po mě nástup od října. To nestihnu, leda bych překopala zákoník práce. Nevím, zda mě šéf na dohodu pustí a ani nevím, zda nechci s kolbenkou dojít do posledního dechu. Měla jsem se narodit v Japonsku, páč jsem stejně jako japončíci loajální k práci (i když skočit z okna kvůli vyhození z práce je podle mě fakt blbost;-). Možná až nezdravě.
Do úterka mám čas na rozmyšlenou. Ovšem, nesmím zapomenout, že ten, co chvíli stál, už stojí opodál. A týká se to nejen exmanžela, ale i nabídek práce.
