NÁSTRAHY MLADÉHO CHEMIKA

Čoklová spala dneska v pokoji u Dejva.

Samozřejmě. Ráno rozrazím dveře - a na koberci loužička! Dostala na prdel a Dejv příkaz, že po příchodu ze školy ten koberec vydrbe vanišem.

Přišel ze školy, vyfasoval vaniš a jal se tébich drhnout kartáčkem na ruce. Jiný doma nemáme. Koukala jsem mu přes rameno, jak mu to jde a tázala jsem se na původ malých hnědých flíčků, co byly v místech, kde byla loužička, trochu rozpité. Tak prý že neví, co to může být.

A drhnul.  

Za chvíli vyletěl z pokoje i s kýblem, velkou rychlostí nabral směr koupelna, tam vodu vylil a pílil s novou várkou zpátky. To se mi nezdálo... jdu za ním a na místě, kde byla malá uschlá loužička, byl obrovský červenohnědý flek, který velkou rychlostí směřuje do obýváku!

"Co to sakra je?", láteřím a vzteky se mi láme hlas.

"Nevím, co to je, neřvi!" sklání se nad tébichem a drhne. Je to čím dál tím horší.

Zkoumám kýbl. Cosi po něm teče... cosi, co je navrchu hnědý krystal a nechává to za sebou fialovou stopu. Hypermangan! Rozsvítilo se mi. Nás mladý chemik onehdá přišel z praxe a hlásil mi zásadní informaci, že v hypermanganu se máčejí plesnivé nohy:-). Zapomněl mi říct, že si někde trošku obstaral a patrně s ním prováděl nějaké pokusy. Doma. 

Tak. Vaniš v prdeli, tébich rovněž. Já na infarkt. Sdělila jsem Dejvovi, že bude kupovat nový tébich. Tak prý ne, že mám koupit eště pár vanišů a to pude!

To pude! Ale do popelnice před barákem! A na vánoce má s dárkama šlus. 

BTW: a teď přišel s tím, že ten obludný flek určitě sleze, když to vyčistíme syrovátkou... Ani todle nepude... při vzpomínce co dokázalo po vylité školní mlíko po uschnutí se určitě nechci ve svém kvartýře ještě pozvracet:-(.

PLESÁNÍ

Tak je po plese. Fotky eště nemám, ale měly by být, tak sem nějakou šoupnu:-).

Málem jsem prošvihla začátek, páč jsem se povalovala doma a sbírala síly, že se po šesté začnu chystat, jenže po šesté přišla Jana a hodnou chvíli se zdržela, takže jsem pak měla co dělat, abych to vůbec zvládla. Ale s výsledkem jsem byla spokojená. Měla jsem trochu strach, abych nevypadala jako Brišít Džons na večírku právníků, ale naštěstí ne.

Překvapilo mě velké množství lidí, kteří se na ples přišli pobavit. Myslela jsem, že to bude pojato spíše v komornějším duchu, ale nikoliv. Do půl desáté všichni udržovali dekórum. Po tomto časovém limitu bylo možno příležitostně spatřit opuštěné shrbené postavy, ploužící se foajé, nesrozumitelně blekotající a místy padající. Někdo asi něco vyvedl, páč se v prostorách kulturáku objevilo pět městských policajtů a sjednávali tam pořádek.

Hrála skupina k tanci a poslechu, v menším sále byla diskotéka a plesový repertoár rozšířila i cimbálová muzika. Každý si mohl vybrat, co chtěl. Starší a pokročilí cimbál a plesovku, mladší disko. Tam bylo možné spatřit válející se postavy, když někteří z účastníků už vážně nekoordinovali své pohyby:-). A pak bylo možné vidět rozverné dívky v nádherných plesových šatech s neuvěřitelně zmazanými zády, které posloužily jako průběžný mop v plesovém veselí (možná i něco jiného:-).

Na diskotéce byl imrvére u baru pěkný nátisk. Zcela jistě tam měli největší obrat. Měla jsem na plese spoustu známých, takže kromě sedmičky vína, kterou jsem si koupila s kámoškou hned na začátku akce a která zůstala stát netknutá na stole, jsem neutratila ani fenik. Místo toho se mi dostalo kouzelné kombinace berentzenu, jägra, vodky a mochita. Alkohol se jax tax stačil odbourat divokým tancem, ze kterého jsem včera celý den kurýrovala kolena:-). On není totiž tanec jako tanec... když jdete během jednoho songu dvacetkrát do figury podobné dřepu, tak to musí být někde znát... už mi, lásko, není dvacet let, víme;-).

Byla to hezká akcička, i když, pravda, trošku zničující. V jejím důsledku jsem včera nevytáhla paty z kvartýru, páč mě hrozně bolely nohy. Potrvrdilo se mi heslo "sportem k trvalé invaliditě". Tímhle stylem jet několik dní, zcela jistě si tělesnou schránku odrovnám:-D.

KOLAUDAČKA PRVNÍHO ZÁŽEHU

Hodina "H" se blíží.

Nalakovala jsem si nehty rychleschnoucím lakem, ale byla jsem rychlejší než 60 sec, tak se mi podařilo na dvou nehtech udělat rýhy o zips u džínů:-).

Natřela jsem se samoopalovacím krémem, ale je tu ňák špatné světlo či co, páč se mi zdá, že vypadám tak trošku jak zebra... v záři reflektorů se to snad ztratí.

Piluju taneční figury. Jednoduché. Prozatím se mi podařilo smést a roztřískat jeden solný svícen:-).

Včera proběhla ještě nečekaně kolaudačka u Jany na chajdě u příležitosti prvního zážehu fungl nových krbových kamen.

Byl vlahý večer a někoho napadlo, že můžem grilovat venku. I zapálili jsme ohně a vytasili rošty s kotletama. Poté, co jsme tak chvíli seděli u žhavých uhlíků, jsme nejenže zjistili, že asik moc nepogrilujem, páč evidentně nízký tlak nedovolil ohni hořet a tudíž ani připravit krmi. Byli jsme taky přidušení dýmem, který na nás vytrvale dul. A taky nám ten večer už nepřipadal tak vlahý, čili jsme nejprve začali se shánět po starých svetrech, kterých je na chatě habaděj a po kouskách rozstříhaného kožichu, abysme tak nějak nenachladli... a pak sebrali očazené kotlety, ze kterých prosakovala krev, svetry a kožichy, tekutiny všeho druhu a zalezli do chaty.

V chatě byl puch jak od ropuch, nové kamna se musely vypálit. Taky trochu dýmu, ale ten nám tak nevadil, páč jsme tam všickni svorně začali bafat. Kdosi si pochvaloval, jaký že mají ty kamna tah... že je to něco jako pračka vzduchu, páč to všechno táhne k nim a ven...a v komůrce je čisťoučký vzduch jak v klícce... poté někteří přidali na intenzitě bafání, leč přecenili kapacitu kamen a v momentě by se v chatě daly věšet čagany:-).

Jak se teď ukazuje, neustálé otvírání dveří kvůli přísunu kyslíku způsobilo první stupeň nachlazení. Potřebudu se do osmé něčím zmátořit.

Vzhledem k znehodnocenému solnému svícnu to vidím jen na modafen a čaj s citrónem. Alkohol probouzí vášně a co kdyby mě náhodou napadlo zkusit salsu nebo jiný vášnivý tanec? :-)

ZAČÍNÁ PLESOVÁ SEZÓNA

Že je to brzo? U nás je všechno možné.

Zítra jdu na ples. Dlouho jsem se tomu bránila, ale nakonec jsem se rozhodla, že půjdu. Váhala jsem mezi plesem, srazem ze základky po nevímkolika letech a ještě jinýma alternativama, aby nakonec vyhrál ples. Docela drahá sranda - a to jsem ještě ani nenašlápla na taneční parket:-).

Když jsem začala koketovat s myšlenkou, že půjdu plesat, první mě napadlo vypadat originálně a neotřele.

Zanořila jsem se do hloubi almary a s nadějí jsem vytáhla rozevlátý rusalčí úbor, co jsem svého času koupila ve frcu a o němž se Jana vyjádřila, že jde nejspíš o noční košilku, řádně průsvitnou až průhlednou. Já si plánovala, že si ušiju tón v tónu pod to nějakou jupku:-). Leč, sliby se slibujou, blázni se radujou. Nekoupila jsem ani látku, natož abych do toho píchla jehlou. Jako náhradní řešení se nabízelo vzít si pod tu krajkovou věc černou krajkovou sukni... s nadějí jsem to zkusila... a zamítla. Sukně do gumy mi způsobila pod tím vílím úborem prdel patřící snad pivovarské kobyle. A eště březí:-). Tak co s tím? Stála jsem bezradně nad hromádkou tylu nebo z čeho to je a pak to rezignovaně hodila na dno skříně.

Při dalším zanoření do almary jsem narazila na elastické černé šaty s krátkým rukávem, áčkový střih, střižené pod prsy, což dělá sexy postavu... tak jsem se do nich nasoukala... jenže jaxi v horních partiích se šaty ukázaly být až příliš těsné... páč látka je elastická, ale zároveň stahující, stáhla mě v partiích horních (nikoliv břišních, což bych potřebovala spíš), já nemohla dýchat a z mého horního objemu zbyly s bídou dvě třetiny:-). Tak šaty letěly za zelenýma kolegyněma...

Třetí pokus jsem vzdala.

A dneska jsem vyrazila po krámech koupit nějakou tu plesovou róbu. Výběr poměrně vysoký, ceny rovněž. Od každého modelu minimálně dva kousky... riziko setkání s osobou stejně oděnou vysoké.

"Měli jste hodně kusů tohohle modelu?", ptám se unylé prodavačky.
"Toho? Mno... né, jen čtyři myslím!", uchichtla se a v úsměvu odhalila zlomený řezák. A škytla. Kradmo jsem se na ni podívala. Chichotala se pořád. Jen tak... veselá kopa patrně.

Hm. Takže dvoje šaty už jsou pryč, jedny si koupím já a ty poslední rychle slevní, takže taky briskně zmizí... snad se nevydáme všichni na stejný ples... přeju si v duchu a platím u pokladny částku, za kterou bych měla radši Chanel Chance, co nad jeho koupí pořád přemýšlím a ne lunt, co budu mít jednou na sobě. Dilema vyřešeno - alespoň pro tenhle měsíc.

Ještě jsem sháněla střevíčky a kabelku. Chtěla jsem černé boty a černou kabelku. Všude měli buď bílé nebo stříbrné. Sice hezké, ale k těm šatům, co jsem koupila, se fakt moc nehodily... po hodině běhání městem o další tácek lehčí a spokojeně si nesu domů další krámy na jedno použití...

Tak snad bude aspoň ten ples stát za to:-).

FANNY A ALEXANDR

Zašla jsem včera do kina, kde v rámci Klubu náročného diváka promítali film Ingmara Bergmana Fanny a Alexandr.

Nejsem filmový kritik a svými neumělými slovy bych stěží dokázala popsat, jaký zážitek ve mě film zanechal. Jen nerada používám cizí slova a pocity, ale mimořádně si to dovolím. To, co o filmu napsal jistý člověk Marigold, dokonale vystihuje mé pocity ze sledování filmu. A dělám to jen proto, aby vy, kdo jste film neviděli a budete mít tu možnost, si ji určitě nenechali ujít.

"Fanny a Alexandr je geniální film. To říkám se vší jistotou. Geniální proto, že se v něm zrcadlí velký svět. V té kolosální a rozmáchlé epopeji jedné švédské rodiny se vyjevují hluboce filozofické otázky směřující k samé podstatě toho, kým jsme. Pravda a lež. Láska a nenávist. Víra a pochyby. Realita a fantazie. Bergman divákovi otázky neklade. Nechává je "dít se" před jeho očima. A divák se musí ptát. A divák musí hledat odpovědi. Princip vlastní evropské kinematografii: ptát se, ne tupě čumět a nechat se bavit. Tenhle film vyžaduje pozorného diváka, který umí číst mezi řádky, hledat, zaujímat názor. Kolikrát se slovo a obraz rozebíhají a postavy vyprávějí příběhy. A jste to vy, kdo si je musí tvořit pomocí fantazie, Bergman vám jen dá impulz a otevře prostor pro imaginaci. Fanny a Alexandr je skutečně mistrův opus magni. Zračí se v něm rozjitřená mystika, zobrazovaná explicitně, fyzicky; hluboká psychologie, která dělá z každé postavy komplexní vesmír a jemný humor (felliniovsky laskavý a obyčejný). Nemyslím si, že tenhle snímek je idylizující a hymnický, naopak, pod všemi oslavnými tóny jako podzemní řeka protéká proud tragiky. Vina, která nás provází a zjevuje se tehdy, když ji nejméně čekáme. Čas, který nezastavíme a který se nám připomíná zvukem hodin. Všudypřítomné jizvy, které jsou daní za naše skutky. Ani Alexandr ve strhujícím magickém splynutí s podivuhodným Izmailem neodolá nenávisti, která ho poznamená... A přece - veškerou naději vkládá Bergman do nově zrozeného života. A také do tvůrčí fantazie, která - ať už tragická, nebo humorná - dokáže přetvářet svět... Bergmanův filmový svět je zázračným světem dítěte, kde věci vyzařují náladu okamžiku, dějí se tím nejobyčejnějším, a přece nejpodivuhodnějším způsobem... a snad proto je jejich kontrast s chladným, zlým a racionalizovaným světem dospělých (ztělesněný biskupem Edvardem Vergerusem) tak drsný a bolestivě příkrý. Fanny a Alexandr je svět ve filmu, oživený výsek jiné reality, kam můžete zapadnout, ale nemusíte. Pro mne je to svět, ve kterém nacházím vše, co dělá film mocným médiem a především - UMĚNÍM!

Lidičky, běžte na to a ověřte si, zda se ještě (po všech těch kolosálních velkoprodukcích) dovedete na film více, než jen dívat."

UDĚLEJTE ÚTERÝ DNEM ZA DOBROU VEČEŘI!

Opět po delší době mezi chudinu zavítal pan velkomožný manažer Marián. Měl by jezdit častějc - třeba každé úterý.

V luxusní restauraci na nás čekala Jana se svým Jerrym a tetička peruánka Sarah. Kultivovaná a skvělá společenská večeře se brzo přelomila v bujarou veselici div ne se zpěvy a tanci a nebýt účtu, rostoucího závratným tempem, určitě by obsluha kvůli nám neprotáhla zavíračku o dvě hodiny. Pravda, ke konci už mnozí ani jazykem nevládli, páč u stolu padlo šest sedmiček vína, co se tvářily jako červený archívek. Já jsem se naštěstí pevně držela svého piva - jediného toho večera a půl šťopičky slivovice. Zato ráno jsem byla naprosto v pohodě - asi jako jediná z vybrané společnosti:-).

Středem zájmu toho večera byl Marián.

Znám ho už čtyři roky a jsme kamarádi. Je úspěšný, mladý jako já:-), bohatý, zábavný a... ženatý. Sarah mu zkoušela svaly na rukou, ale do kategorie krásných, pevných a mladých chlapců se jí nehodil. Tak do něj šibalsky bouchala jak do boxovacího pytle, prý aby si vybila svou nashromážděnou sexuální energii, on si to blahosklonně nechal líbit, jen občas uhnul před dobře mířenou ranou, která směřovala na citlivější místa. Ale i tak bude mít určitě dneska modřiny. Sárinka na mě ještě několikrát přes stůl zahalekala, že zjistila, že jsem nádherná ženská, když nemám tu svou kšiltovku a pak zvadla...a jen bylo slyšet, jak šeptá: nádherná, nádherná! Kdoví, na co přitom myslela:-). Jana si smyslně olízla rty a pak chytla Mariána kolem krku a přivinula se k němu a vedla směrem k němu nějakou tajnou řeč a on byl z toho na rozpacích... jó, to už bys moh vědět, že s každou další lahví stoupá odvaha! Chudák Jerry se tak smutně koukal... až mi ho bylo líto.

Ani v kolbence si mě dneska neužili, páč jsem se rozhodla, že si vezmu dovolenou (ovšem, dovolat se svým podřízeným a poinformovat je o této skutečnosti, je úkol nadlidský - mobily si zásadně zapínají kolem poledního, nebo je rovnou nechávají doma). Zašla jsem si na oběd do asijské, kde platí přímá úměra, čím víc lidí, tím rychlejší obsluha. Dneska nás tam bylo zhruba pět. A čekali jsme na lístek, pak na pití a třičtvrtě hodky na jídlo. Z kuchyně se ozývaly zvuky drhnutých hrnců, tak asi asiati zrovna museli pomýt vařicí náčiní a na vaření neměli čas. Doufám, že to, co nám nandali na talíře, nebyly vyškrábané zbytky z těch hrnců;-).

Byla jsem ve městě s cílem nakupovat vánoční dárky, páč vánoce se blíží velmi, ale velmi rychlým krokem:-). Nekoupila jsem nic. Jsou tu mikulášské trhy, na nich předražené zboží, všechno mejd in ejša. Nekoupila bych si to sama pro sebe, natož tím obdarovávat druhé. Dárky ráda dávám, ale nikdy se nechci za své dary stydět.

Dneska večer půjdu možná do kina:-).

Jo, novinka. Dejv má vánoční přání. Piercing v obočí;-). Jakým dalším přáním mě asi překvapí?

 

I´M LOSER

Už to tady dlouho nebylo, takže se to dalo čekat. Jdou na mě chmurky. Co chmurky... chmury!

Nechce se mi z práce domů... proč taky. Čeká mě tam 37 metrů čtverečních podlahové plochy a asi 24 stěn...Docela dobrá bilance. Dále tu máme jednu čoklovou, co za mnou chodí jako stín všude, kam se hnu. Jednoho Dejva, imrvére zavřeného mezi 4 stěnama s kompem. Po kvartýru bordel, páč Dejv má v tomto naneštěstí genetickou výbavu svého otce a své pramáti - gen úklidu jejich těla naprosto postrádají.

A pak jsem tu já. S železnou pravidelností v předsíni klopýtnu o Dejvovy ladně rozhozené štyryaštyřicítky... V kuchyni vystopuju zbytky nedokonale utřené psí loužičky... na stole pozůstatky Dejvova hodokvasu... vypadá to, že mě omejou... v takovou chvíli si zapalulju toho dne první cigáro. A říkám si, že přece o nic nejde. No Bóže, trochu binec... jenže když je to den co den, sedm dní v týdnu a vy klavírujete někomu do hlavy, že věci se bohužel samy uklidit neumí a ono se nic neděje, připadáte si jak hlupák... inteligentní řeči a akce typu: "jen ho nechte, však až mu to přeroste přes hlavu, něco s tím bude muset udělat", na něj nezabírají. Párkrát jsem to zkusila, ale žádaný efekt se nedostavil. Dejvovi je naprosto jedno, co má kolem sebe. Může mít kentus až po strop, důležité je, aby v něm byla dírka pro něj a jeho komp. Hlavně, že si žehlí vlasy a vytváří si na hlavě moderní kreace. Kupříkladu minulý týden se sám ostříhal! Vzadu výbrus na bocích nějaké dlouhé camfy...geluje to a špičatí... styl japonské mangy... nebo snad rodina Addamsova? Jako by nestačilo, že já chodím pořád v černém, on si koupil úzký černý mantl, aby vypadal tajemně a k tomu nosí barevné šály a bílé rukavice...

Dejv má však plány. Že vypadne, jen co dodělá školu. Už aby to bylo! Doufám, že nedopadnu jak kámoška Jana, poskytující služby hotelu Mother svým dvěma synům. Nechápu ženské, co brečí, že jí děcko odchází z baráku. A kor, když je mu přes dvacet a pracovního procesu se neúčastní. Já se na to těším! Možná je to tím, že můj byt je i pro jednoho dost malý. No jo... asi mi bude smutno. Občas.

To je jen jedna strana mince.

Ta druhá však není o nic lepší.... Bývá mi smutno... A jaxe zdá, bude tak dlouho, dokud se na to nevykašlu. I´m loser, bejby.

A to je můj osud.

STŘELEC JE TVOR SPOLEČENSKÝ

A včera večer se to už vážně nedalo vydržet. Dva večery za sebou s němým přítelem člověka je na mě příliš silné kafe. Brzo bych mohla začít štěkat;-). 

V našem městě si dala rande s devizovým cizozemcem kámoška, neustále hledající manžela, bohatého a krásného. Tento byl podle fotky pouze bohatý. A to kdoví, jestli. Měla se mi ozvat a měla za mnou přijít. Ani se neozvala, ani nepřišla. Čekala jsem doma jak pichlé kolo a když už byla hodina docela pokročilá, poslala jsem jí zprávu (abych jako nerušila telefonátem třeba v nejlepším:-), a ona už byla na cestě domů! No tak to mě docela dožrala.

Hanýsek měl tentokrát čas i naládu a návdavkem virózu. Vyrazili jsme tedy na pivo. Udělali jsme si neplánovanou okružní cestu městem, páč knajpy byly buďto plné fotbalových fandů, nebo zavřené kvůli tomu velkému svátku:-). Vzala jsem si černou mikinu, černou vestu a černou krátkou bundu, takže jsem měla sice tři kapuce na hlavě, ale na zadku ani jednu. Dul ledový vichr, opíral se mi do zad a níž a popoháněl mé kroky směrem k restauračnímu zařízení. Byla jsem neskonale šťastná, když jsme konečně našli v jedné nálevně útočiště.  Jaxem cestou zjistila, manšestráky nemají vysokou výhřevnost a některé mé tělesné partie se blížily charakterem ledovému salátu;-).

Nakonec jsme zaparkovali tam, kam jsme chtěli jít jako první, leč Hanys se domníval, že tam bude narváno. Bylo, ale takhle v předsálí, kde jsou tři stoly, byly hned dva volné. Sice tam nebylo plátno ani bedna, ale zato bylo dobře slyšet, tak kdykoliv byla na spadnutí nějaká akce, vyštrachali jsme se do dvou schodků a nahlíželi do centra dění.

Z fotbalu tedy moc nebylo, zato bylo pět piv a Hanysovi jsem neustále vnucovala k poslechu mé nově nahrané empétrojky. Nejdřív odmítal, páč v hospodě se přece debatuje a ne poslouchá privat mjuzik, ale později viděl, že má snaha je neutuchající, taxi dal do ucha jeden špunt a poslouchal. Já si dala do ucha ten druhý a bylo dodebatováno. Pecky jsem si natáhla kvalitní, tak nebylo možné nepřidat se svým hlasem k intepretovi:-). Zvesela jsme si notovali v předsálí nálevny, kolem chodili hosti a koukali na nás trošku s údivem a Hanys mě musel občas usměrnit, páč jsem hulákala asi docela nahlas. 

Po cestě domů mě chytl děsný hlad. V ledničce na mě čekal segoš, co jsem plánovala, že budu mít ještě dneska  na oběd. Tak jsem ho měla na půlnočním rautu, no. A studený a bez knedlíku;-).

Ráno mi nebylo nejlépe. Nevím, zda se o to postaralo těch pět piv, nebo zelí v segedínu;-).

Nevadí. Stejně jsem dneska bez oběda;-). 

PÁR VYJMENOVANÝCH SLOV PO "B"

Taky to máte tak zařízeno, že některé dny, potažmo víkendy, máte tak těhotné nabídkama, že máte problém se pro některou variantu rozhodnout a jiné totálně vytuněné, kdy není, lidově řečeno, do čeho bodnout?

Tak takový víkend mě právě potkal. OBYČEJNÝ. Ne, že by mi to nějak extra vadilo. Mám aspoň čas dohnat domácí resty za poslední dobu (a že jich je:-). Ale včera, když konečně odbouchali náročný pracovní týden, jsem měla neskutečnou chuť někam vyrazit. Přání je prý otcem myšlenky, tak páč nikoho nenapadlo samého od sebe se ozvat, nažhavila jsem mobil a lákala.

První mě napadla Jana. Klub odložených žen skomírá, takže by bylo načase udělat nějaký slet, napadlo mě. Janě zvonil telefon dlouho a když ho konečně vzala, bylo slyšet pěkný rachot a do toho Janin vyjuchaný hlas, že je kdesi v tahu se svým milým na ochutnávce vín. Čímž mi dokonale zatla tipec:-). Dlouho jsem neviděla Hanýska, tak jsem navrhla skok na pár kousků i jemu. Taky se mu to nehodilo... Ještě jsem čekla pár kámošek, ale bylo zřejmé, že nic z toho neklapne. A taky že ne.

Pustila jsem si smutné Želary a v jedenáct zaklapla dekly:-).

Za každý dobrý skutek spravedlivá odplata, takže dneska ráno jsem se BYSTŘE vyštrachala z postele svěží jak Toma:-). Uvařila jsem si BYLINKOVÝ čaj. Vykopla jsem Dejva, který jel se svým otcem tam, kde sa nad Tatrú blýská a já si tady užívám samoty s čoklovou. V kvartýře se taky už všechno blýská (kvůli tomu snad nemusím za hranice), pračka vesele pere druhou várku prádla, dám si kafe a pak venku na pozorovatelně cigáro a bude mi fajn;-).

Pozorovatelna totiž skýtá pohled na leckteré zajímavé obyvatele našeho bloku. Třebas ta paní vedle na pavlači, kterou potkávám za bílého dne ve městě, vždy usměvavou a upravenou. Večer je to hezká KOBYLA. Se svým manžílkem snášejí do kvartýru igelitky plné chlastu. Nevím, co pijou, ale vždycky si otevřou okno a hulákají do černé noci. Ženština se občas předsune na pavlač, kde dělá scény a opileckým hlasem deklamuje, že od svého milého hulána uteče. On se vysune za ní, chytne jí za vlasy, ona vyjekne, ovine se kolem něho jako liána a oba zalezou zpátky... Asi to bude pěknej bejk;-). Sorry, BÝK:-). 

Ale v PŘIBYSLAVI jsem nikdá nebyla. Musím to někdy napravit:-).

KDYŽ KLEPAT, TAK TO NEFLÁKAT!

Na sobotu jsem byla domluvená s Dancerem.

Měla jsem docela hlad, tak jsme se usnesli, že navštívíme reštyku, kde dělají vyhlášené grilované kolena.

Už se sešeřilo a Dancer, který se v terénu vyzná, to říznul zkratkou. Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, napsal by poeta. V sednici teplo u kamen, dodává, ale my do té sednice nějak netrefili:-). Dostali jsme se strategickou cestou, která byla patrně konstruována pro průjezd těžké techniky, až k nějaké cementárně; druhý pokus už byl korunován úspěchem. S autem to smýkalo v bahně, mimo to bylo cestou možné rozpoznat výmol, šutr a rovněž koleje. S obavami jsem se ptala Dancera, zda má s sebou rezervu...

„Jistě! Ale neboj, nic horšího nás dneska nepotká!", spokojeně se zatvářil a navigoval vozidlo přes něco, co vypadalo jak přehradní hráz.

„Klepej, klepej, ať to nezakřikneš!", důrazně jsem ho varovala.

Aby se neřeklo, klepnul do palubovky.

Dorazili jsme do reštyky. Venku byla spousta aut, zřejmě nějaká akce. Kdoví, zda vůbec to kolínko dostaneme, strachovala jsem se. Jestli je oslavička, pak bude gril je v permanenci a mohlo by to trvat příliš dlouho. Dancer chtěl zaujmout místo uprostřed lokálu, mě se zdálo lepší nevzdalovat se od topení. Přece jen tam nebyl žádný hic. Překvapivě kolínko bylo, i učinili jsme objednávku a čekali.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, ze salónku vylezl osvalený borec v kšiltovce, chytil támhle nějakého pepíka, co seděl u stolu štamgastů, pod krkem, stáhl ho na zem a začal mu pěkně sázet pěstí... číšníci se probudili z letargie a jali se ty dva od sebe roztrhávat. Ze salónku se vyplížila posila. A kdo se nebije, není chlap! Ten stůl, co jsme u něj měli původně sedět, chytl přímý zásah, padla nějaká ta židle, vzduchem lítalo pivo, možná i sklenice... a my nezúčastnění pozorovatelé jsme sledovali zrakem ostřížím vývoj situace, abychom v případě nebezpečí mohli někam vzít kramle. Rodinka s dětma se uchýlila za má záda, ani nevím, jestli stihli zaplatit, páč najednou byli všichni pryč... nakonec rozbouřené chlapy zpacifikovaly jejich partnerky, co s výrazem členek armády spásy každá chytla toho svého za ruku nebo jinou část těla a se slovy:

„Kurva, Franto, nech toho, dem domů," nakonec dosáhla svého.

S Dancerem jsme se na sebe usmáli. Měls klepat...

Na zpáteční cestě jsme šli cosi koupit do marketu. Mimo jiné po grilovaném kolenu bodne pivko, že jo. Tak šest kousků, každý tři. Nákup jsme uložili do pár igelitek, s kterýma se štracháme od auta... najednou Dancer velmi nehezky zaklel a pak už bylo slyšet jen rachot střepů... jedna ta igelitka rubla na zem a bylo po pivu... no, ještě že jsme nějaké zachránili:-). Taky jsme ztratili z tašky salám a posléze ho našli před dveřmi. Ještě, že tu nežijí rychlé šelmy:-).

Ale jinak to byla kultovní sobota. Drobné vsuvky neúspěchu a nelibých zážitků člověka jenom utvrdí v tom, že pozná, kdy je mu fajn. 

Ale stejně mám pro příště radu:

Drž se toho, co ti říkám já:-). A když už klepat, tak pořádně!

KVĚTOVÁ TERAPIE

Usoudila jsem, že v poslední době můj život značně pozbyl svých kvalit:-(. To je pořád práce, pak zas útočí ňáká choroba, pak zas povinnosti... nabyla jsem náhlého přesvědčení.

Je zapotřebí změny!

Tak jsem se domluvila se Silvou, že ji takhle ve čtvrtek se soumrakem a lahví vína navštívím. Prozíravě jsem si vzala na pátek dovolenou, neboť zkušenosti jsou takové, že akce se Silvou nekončí vždy v rozumnou denní hodinu.

Silva měla přichystáno jídla jak na narozeninovou oslavu a vzhledem k tomu, že ona drží věčně různé diety a já jen tu bodovou, při které co najdu, to zbodnu, bylo jasné, že to všechno zůstane pro mě. Teda - pokud nepřibyde další host. Dále dvě sedmičky vína. Docela dobrý základ na posezení dvou křehkých bytostí:-).

Nebudu zdržovat zbytečným popisem. Prostě Silva otevřela všechny tři vína, prý na košt! A dál bude každý pít, co bude chtít. Chtěly jsme to všechno. Asi v polovině dostihu mě napadlo, že by nebylo od věci víno ředit vodou. Nápad to byl dobrý a zcela jistě ho ocenila i další návštěva, která k Silvě přišla. Dancer s bráchou měli hlad a pak zjistili, že to je jenom převlečená žízeň, nám přišli trochu pomoct s tekutinama. Docela pozdě jsme šly spát.

Spánek byl té noci krátký, neklidný a postrádal obvyklou výživnost. Ráno jsem zjistila, že jsme se předchozího večera malinko zdunily:-). Oči byly ráno kalné, v hlavě africký bubeník, krok nejistý a myšlenky rozhárané. Jak dobře jsem udělala, když jsem si vzala volno! Děkovala jsem vnuknutí, když jsem se snažila spolknout ibalgin...Jela jsem domů autobusem a marně snažila přemoct spánek... čekaly mě dvě hodiny přednášek a já bych tak ráda šla spát... navíc jsem se nemohla zbavit neodbytného dojmu, že alkohol neustále koluje v mých žilách a jen tak to vzdát nehodlá:-).

Přednášky byly utrpení. Naštěstí však téma snadné a časová dotace malá.

Těšila jsem se, že si odpoledne dám dvacet nebo pětadvacet.... A pak jsem si vzpomněla, že jsem slíbila Hanysovi, že s ním absolvuju undergroundový koncert.

Vyrazili jsme záhy po pracovní době. Cestou jsme z dvojky udělali trojku, páč se k nám přidal hlavní organizátor zájezdu, Fly. Cestou jsem usínala, takže bylo zapotřebí načerpat síly v přístavišti. Mají tam dobré pivo (teda.. pokud se pije z krýglu, jak mě poučil Hanys;-), ale mou alkoholovou otázku vyřešil již předchozí den. Na osmou jsme vyrazili do klubu. Bylo tam ještě prázdno, ale už se ladily kytárky a testovaly bubínky. Nečekaně před proklamovaným koncertem měla recitálek Lucka Redlová, což byl od organizátorů tah "T", páč alespoň v našich končinách není skupina Květy příliš známá. Což se o Lucce říct nedá, takže tam přitáhla svoje fanoušky a klubík byl skoro plný. Zaujali jsme strategickou pozici u vchodu do klubu. Jednak bylo blízko k baru a taky k jiným odlehlejším místům, jejichž čas také přišel...

Lucka je tedy písničkářka, která se dobře poslouchá a nezklame. Poslechli jsme si několik písniček a průběžně je prokládali pivem a ztuchlými arašídy, které měl místní bar v nabídce. Dokonce i já jsem musela svlažit hrdlo pivem, páč arašídy byly prostě hnusné, ale zase hlad je bestie a já jsem celý den nic jiného krom želatinových medvídků nepozřela...

Po Lucce byla přestávka a pak svižně udeřil do bubnu Mlynář:-). První dojem byl, že hasiči svolávají požární poplach na plechovou kolejnici... pak už jsem pochopila, že přichází hlavní hvězda večera, seskupení Květy. Kluci to parádně rozjeli... byla jsem u vytržení. Zpěvák s mandolínou, nebo na co to hrál, předváděl na pódiu něco jako tanec svatého Víta, jeho hlas zněl podivně, místy byl hluboký a místy se dostával do výšek, kam ani eunuch nedosáhne... hudebně mi to taky moc neštymovalo, ale kluci se neostýchali a řezali do nástrojů hlava nehlava.

"První půlka koncertu je za náma," zašeptala jsem Hanysovi, "ta lepší."

Jenže: po dvou vstupních hitech začal zpěvák komunikovat s publikem. A najednou se koncert přesunul do úplně jiné roviny. Sice Namyšlenec na můj vkus mírně blábolil (z neznámých důvodů), ale získal si mé srdce. I tím, že vypadal jako chlap fešácky! Zbytek koncertu jsem si super užila a určitě jsem nebyla sama. Jejich cédo bych si asi nekoupila, páč bez té atmosféry by mě nebavilo poslouchat, jak šel borec věšet prádlo a pak začlo pršet a bylo to v kopru anebo o tom, jestli sejmout na cestě zvíře nebo spolu s ním i sebe:-).

Čtenář - potenciální fanoušek zmíněného hudebního tělesa promine.

Tomu, kdo se chce pobavit, grupu vřele doporučuju. Byl to skvělý relax po fádním týdnu. Dokonce se mi přestalo chtít spát!

V ZAJETÍ ŽIVLU

Dnešní den jsem se rozhodla věnovat generálnímu úklidu.

Sotva jsem došla domů, začala jsem kvartýr uvádět do luxusního stavu. Podlahy nablýskané, boty vyleštěné, prach utřený, nádobí umyté... ještě támhle koukám na tu hromadu špinavého prádla, tak že bych ho vyprala... pravda, v tom nečase není kde sušit, ale rozkládací sušák mám, šoupnu ho do obýváku, však návštěvu nečekám...

Vetkla jsem prádlo do pračky, pustila ji a šla si dát oraz ke kompu.

Seděla jsem tak... no, řekněme patnáct minut. Směju se tady nad některýma článkama, nálada je výborná.... akorát bych si něco dala k té siestě... třeba nějaké slané mandličky (honí mě mlsná:-). I odcházím pro něco dobrého do kuchyně.

V předsíni šlápnu do obrovské louže vody... první co mě napadne - čoklová! Ta bestie se mi udělala na tu vyblejskanou podlahu! Sháním se po ní, kam, mrcha, zalezla, páč ví, že dostane na prdel, kráčím chodbou a co je s podivem, louže je čím dál tím větší...

Himl, tolik se toho do psa přece nevejde?... tuším katastrofu.

Otevřu dveře do koupelny a tam pět čísel vody a z pračky valí a valí... voda se přelévá přes práh a rozlízá se po chodbě, směřuje do kuchyně  a druhý jazyk si to namířil do obýváku! Do prdele! Skáču v ponožkách do jezera, až pozdějc mě napadá, že voda mohla být pod proudem (to bych už neřešila ehm:-), vycucávám vodu hadérkou, ale zdá se, že je jí čím dál tím víc... běduju a zoufale volám o pomoc.  Dejv leží v horečkách, choroba, nechoroba, na cvičišti nebyl, na bojiště musí... vyfasuje ručníky, kýbl a musí lapat vodu. Já trčím ve studené vodě v ponožkách, voda má schopnost vzlínací, takže nohavice mám za chvíli mokré po kolena ale kalím na to, hlavně čeho se obávám, abych nevytopila kvartýr pode mnou... státem hájení by si určitě dokázali obstarat fakturu s tučnou částkou, vyčíslenou za malování koupelny, neřkuli celého bytu... asi po půl hodině je voda jax tax vytřená a tak koukám, co se to vlastně stalo...

O víkendu jsem čistila pračku. Ano, byla jsem důsledná. Vytáhla jsem i ten čudl, co se za ním občas mohou skrývat namotané fusekle, kapesníky a jiné zapomenuté věci. Sice jsem ho tam před praním dala, ale asi blbě, páč povolil a voda, co do pračky natekla, vzápětí tou dírou vytekla...

Moje úklidová investice byla totálně zbytečná... hned jsem si říkala, že se na to mám vybodnout. .. Všechny boty, co byly v chodbě, můžu sušit, rohožka na odpis, mokro od kuchyně po obývák, páč tam mi z chodby nateklo a tak metr od dveří je mokrý koberec... šest mokrých ručníků, hadry v koši na prádlo taky nacuclé.. tak to vypadá, že dneska dám eště tak dvě pračky a můžu klidně spát:-(. Nebo že bych si tu udělala ohýnek? Vytrhat pár parket, co zůstaly jako zázrakem suché?:-). Houby. Parkety nemám.

Hlavně, že zatím nikdo neklepe.

ŽENA BEZ KOŽENÉ BRAŠNY

Na to, že si Česká pošta, s. p., diktuje na trhu podmínky pro zákazníky, by si měla taky začít diktovat podmínky svým zaměstnancům.

Je v našem městě několik pošt. Poštovní úřednice jsou veskrze příjemné a nám, zákazníkům vychází vstříc. Ať mladá, nebo stará, tempo jejich práce je relevantní frontě na druhé straně bezpečnostního skla a výraz tváře přijatelný.

I zde však platí, že výjimka potvrzuje pravidlo.

Na hlavní poště za jednou z přepážek sedí odkvetlá žena neurčitého věku, vždy s rudě namalovanými rty a krásnými pěstěnými nehty. Tlusté prsty jí zdobí několik zlatých prstenů s barevnými kameny. O to nic. Potud by na ni mohl být alespoň přijatelný pohled. Jenže když sklouzete pohledem na její obličej, nabydete dojmu, že coby zákazník pošty jste pro ni obtížný hmyz, kvůli kterému ona se nepřetrhne. Ženská tam sedí nafouklá jak jedovatá ryba fuga a nepokoušejte se po ní něco chtít ,nebo pukne a začně prskat jed.

Stojím dneska o páté u jedné z přepážek, jako druhá v řadě a čekám. Ženská přede mnou patrně řeší nějaký zásadní problém, páč na svém fleku setrvávám víc, jak deset minut. Náhle vidím, jak od jiné přepážky, nabízející stejné služby, odchází jediný zákazník. Je tam volno, zaraduju se a přecházím. Za přepážkou sedí fuga. Blýskne po mě pohledem a hrabe dál v hromadě obálek, co jí předal kdosi přede mnou.

"Dobrý den," říkám.

Loupne po mě okem za brýlema a hrabe dál v obálkách.

"Prosím vás, mám tu jen jeden doporučený dopis s vylepenou známkou," usmívám se na ni.

Baba nereaguje.

Čekám.

Baba vytahuje ze šufla hrst papírových bankovek a začíná počítat. Úplně mě ignoruje!

"Paní, prosím vás, můžete mi vzít ten dopis?", ptám se už zvýšeným hlasem.

Fuga se ani neobtěžuje zvednout oči od bankovek, zato s heknutím zvedá svou tlustou prdel z úřednické židle a i s paklem bankovek se vzdaluje kamsi do zázemí pošty.

Naštvaně jsem shábla pitomý dopis a přesunula se zase dál. Když se mi konečně podařilo dopis odeslat, chtěla jsem se zajít poinforomovat k vedoucí pošty, koho že to ve svém úřadě zaměstnává a za jakých podmínek. Jenže vedoucí už nepremávala, tak nezbývá, než zkusit štěstí jindy.

Fuga už mi dávno pije krev, když na ni náhodou na přepážce narazím. Znáte muže s koženou brašnou? Dvě dávky? Zde lze nalézt analogii. Je to sice baba, navrch bez kožené brašny, ale dvě dávky by pro tu fugu byly sakra málo.

ZACHMUŘENÝ LISTOPAD

Letos poprvé jsem nezašla na krchov zapálit svíčky...

Měla jsem to v plánu dneska, dokonce jsem kvůli tomu odřekla výlet s Hanysem a jeho kamarády. Jenže si mě opět vyčíhla viróza, tak mám v sobě od rána čtyři modafeny, tři čaje s rumem a na kontě už celý pakl papírových kapesníků.

Na své příbuzné jsem ale nemohla a nechtěla zapomenout.

Ten věnec, co jsem koupila, jsem naaranžovala na stůl (eště že mě napadlo koupit přírodní, s jehličím, borovou šiškou a suchýma květinama a ne ten umělohmotný s nápisem "vzpomínáme":-) a kolem něho zapálila šest svíček. Za každého z nejbližších, co tu už nejsou, jednu. A jednu společnou za ty ostatní, co mi vstoupili do života, ale už se s nima nikdy nesetkám... 

Zrovna včera jsem šla kolem vývěsní tabule s fotkama těch, co přestoupili do druhého vlaku. Kámoš, nebo spíš známý... je ti třicet let, bylo ti třicet let a už nikdy ti nebude víc...

Smutný je měsíc listopad... 

 

Kolikrát viděl jsem, jak za úsvitu

štítům hor slunce zlatou lázeň chystá

stříbrné řeky, rosu v jitřním třpytu

ve zlato přetaví jak alchymista

pak dopustí však, aby černé mraky

jak závoj hanby spadly do červánků

jak zloděj prchá před lidskými zraky

až k západu, kde uloží se k spánku.

Mě taky jednou slunce svitlo takhle

nádherou jitřní pozlatilo čelo

pak přišel mrak a zastínil je náhle

jak rychle vzešlo, tak mi zmizet chtělo.

Co měl jsem rád, to zkusím teď mít radši.

Proč bych se pro mrak na slunci měl mračit? 

(Sonet 33, W. Shakespeare) 

 

UŽIJTE SI KRÁSNÝ DEN

Dneska jsem měla v horoskopu jen: UŽIJTE SI KRÁSNÝ DEN. Nic víc. Všechna ostatní znamení tam měla na dnešek hotové věštby a já jen tuhle větu.

Byl to příslib:-). Tak jsem čekala, jak mocně si to budu dnes užívat.

Ráno jsem vstala v sedm hodin. V polospánku jsem vyklopýtala do psího počasí s čoklovou na čůrací procházku.  Vysmýčila jsem celý kvartýr. Vyprala. Pověsila prádlo. Vyrazila na nákupy a zase moc utratila. Vrátila jsem se zmrzlá jak sobolí hovno a ještě naštvaná, páč romka, co se hnala za mnou do baráku, mě počastovala hodně nevybíravýma slovama a ještě za mnou hrozila pěstí, že jsem jí nepodržela otevřené dveře. Doma jsem uvařila oběd. Pak jsem si vyšla do deštíku na polední procházku s čoklovou. Má vábení, takže se stihla v nestřeženém okamžiku vyválet v cizím psím hovně, takže musela absolvovat ještě koupání... Vyžehlit. Napsat pět stránek textu ve wordu na téma podnik a podnikání podle obchodního zákoníku. Samé běžné věci... o výjimečně krásném dni nemůže být ani řeči.

A ty střípky, co za něco stály: snad těch několik sms od polozapomenutých lidí. A film Jméno růže. Přítulná čoklová vděčná za voňavou srst.

Jistě. Byl to hezký den. Minimálně tím, že se nikdy nebude opakovat... Ale zažila jsem mnohem krásnější dny. Tento nebyl ničím výjimečný a krásou neoplýval. Spíš jsem v něm cítila smutek. To ten sychravý podzim a dušičkový čas, nenaplněné touhy a sny, které se rozhoří zrovna v tyhle pošmourné dny.

Horoskopy jsou jako lidi. Někdy prostě lžou... 

Zítra bude líp. Ať máte hezký den! 

 

PŘÁTELSKÉ POSEZENÍ S NEZVANÝM HOSTEM

Zastáncům názoru, že český národ nemá na máslo radím, ať si udělá takhle o víkendu okružní jízdu hospodami a uvidí prachy i kapalnět.

Podzim je charakteristický častou avitaminózou, tak jsme s Janou včera vyrazily doplnit béčkovou řadu v tekutém skupenství. Cestou jsme přibrali Sarah s Jerrym, což je už nějaký ten pátek Janin miláček. A že si přátelsky posedíme.

Cestu nám zkřížil mladý krasavec s vrávoravou chůzí a kalným pohledem. Nevím, co ho k tomu vedlo, asi už nechtěl vrávorat nocí sám, tak že se k nám přidá. Já jsem se všelijak ošívala, tyhle zduněné týpky moc nemusím, eště k tomu jsem zahlédla, že se krasavec chytl za srdce a směrem k publiku pronesl:

„Teď právě jsem se zamiloval! Už si tě nenechám utéct!" a tím kalným zrakem šilhal mým směrem.

Sarah tyto signály patrně přehlédla, protože chytla krasavce pod křídlo a že teda jdeme. Ve třech hospodách beznadějně narváno... nakonec jsme skončili v šantánu s kulečníkem. Sarah zjistila, že krasavec se jmenuje Bill a je švorc. Tak mu koupila kofolu, ať nemusí nic řešit a prohlásila, že už dlouho nehrála kulečník, že to musí dohnat a odkráčela někam pryč s tágem. U stolu nechala Janu s Jerrym, mě a vedle mě toho zduněnce... v putyce byl rachot, takže veliká verbální zábava nepřicházela do úvahy, což mi znemožnilo bavit se s Janou, naopak umožnilo Billovi, aby se ke mně naklonil, pořád na mě civěl a něco do mě hučel. Já ho ke stolu nezvala a fakt jsem neměla chuť se s ním bavit. Evidentně bylo zbytečné mu to několikrát zdůraznit. Pokoušela jsem se navázat kontakt s druhou stranou stolu, ale vůbec na mě nereagovali:-(.

Bill byl bílý jak stěna a byl na koni. Podíval se mi dlouze do očí a pronesl:

„Tebe jsem celý život hledal. Miluju tě, krásná lásko. Co s tím hodláš dělat?" a tázavě nakrčil obočí.

„Nic. Nemám zájem a radši už běž", pokrčila jsem rameny a šla si koupit pivo. Už mi pěkně lezl na nervy. Že se dycky někdo musí nalepit na mě. A eště taková šajba! Nejradši bych z tama vypadla a na Sarah jsem se taky docela naštvala.

Jenže on to nemínil tak lehce vzdát. Čekal.

„Lásko, jsi zpět?", uvolňoval mi místo u zdi, kde je málo manévrovacího prostoru.

„Nejsem tvoje láska, sakra!"

„No tak se nezlob a dej mi radši pusu. Udělám pro tebe všechno! Všechno, co budeš chtít!"

Padla jsem do rohu a šly na mě mdloby... zoufale jsem se podívala na druhou stranu stolu, na Janu a ona můj neverbální signál s. o. s. konečně zachytila.

„Hele, nech ji už být, nevidíš, že nemá zájem?" šťouchla Billa přes stůl do ramena.

„Co je? Nejsi ty náhodou její matka?" utrhl se na ni.

„Jasně a já jsem její otec," přichvátal na pomoc další spasitel, tentokrát Jerry, „a tuhle naše dcera fakt není k mání," a zavelel k ústupu. A bylo poznat, že z Jerryho má Billík respekt, páč mu celou dobu vykal a říkal mu, že je fakt starý:-). Čtyřicátník!

Venku jsme si ještě dávali cigáro na rozloučenou a oběma jsem děkovala za support a pomoc.

„Blbe. Nemáš se oblíkat jak teenager!", zavrčela Jana.

ROZPAČITÉ VZPOMÍNKY NA LÉTO

Digitální fotoaparát jsem dostala darem na loňské narozeniny. Dárce se pýřil, když mi předával značkový kousek, významně se uculoval při dotazu na cenu a absolutně vyloučil možnost jakékoliv závady, takže nepřiložil záručák.

Fotila jsem s ním den. Pak zablikal a dofotil. Pídila jsem se po záručáku, ale marně. Vyměnila jsem baterky a kartu. Ani si neškrt:-(. Že se nemá hledět darovanému koňovi na zuby, vim, tak jsem ho uložila hezky do šuplíku a fotím klasickou konikou.

To, že nefotím zas tak často, je zřejmé z toho, že jsem se teprve včera dokopala k tomu, dát vyvolat film z letní dovolené. Ještě jsem na něm dofocovala průběžně pár domácích foteček a těšila jsem se především na senzační záběry z chorvatského letoviska.

Takže z této špedice vyšly bezkonkurenčně nejlíp fotky čoklové, která se ukázala být maximálně fotogenickým tvorem. Čoklová na fotelce, čoklová v rouše kocouřím na mém rameni, vyceněná čoklová zívající, čoklová stokrát jinak. Pokaždé lehká, stravitelná a málo kalorická;-).

Ovšem pak ten zbytek... Můj spálený zadek. Můj spálený předek:-). Pak já v příliš malých plavkách s místní kopií Paroubka, hrdě mě držícím kolem ramen (mě hned bylo divné, že se za mnou potom tak hnal do mořských vln a chtěl na mě šahat, až jsem mu musela jednu výchovnou kopnout mezi nohy:-).

Na další fotky koukám už úplně zaraženě... Vždycky se mi zdálo, že Ejmy je hubená ženská, co nemá daleko do radiátoru. Takže ne. Na fotce, co se cpe před apartánem stejky, vypadá jak velryba. A pár snímků našeho dámského tria, na kterých je znát, že jsme ze země třetího světa, kde není co jíst, nepřijely:-).

Je třeba to brát z té lepší stránky. Příští rok nás čeká velké zdražování, ale my máme z čeho brát. Takže až budou ti hubení studení, na nás ta hubenost teprv přijde:-).

NÁVŠTĚVA CHORÉHO

Možná jsem ten klub odložených žen správně neodhadla... dneska ráno mi přišla sms, jak se po ránu mám a jestli je už čoklová vyvenčena a že návštěva čeká dole...

No co to je za srandičky? Kroutila jsem hlavou, páč jsem byla po ránu bez nálady. Posledních čtrnáct dní se do mě pořád strefujou nějaké virózy a jiné létavé ludry, asi by to chtělo vyležet, ale to není nic pro mě. Dneska mě bolelo v krku jak by se tam nasáčkoval prevít angína a už mi bylo fakt i mnohem líp, než toto ráno...

Mžourám z okna, nikoho nevidím... blbé vtipy v sedm ráno.

Jenže. Zazvonil telefon a vzápětí stála návštěva za dveřma.

Chi. Měla bych být po ránu taky jak růže květ. Jenže jsem měla epesní pyžamo, červené oči, a v hrnci se mi vařily natáčky. V kvartýru brajgl jak po náletu, páč jsem dojela včera v noci z návštěvy ségry a jaxi nebyl čas dělat při půlnoci úklid. A v peřině spala odložená fena:-). Jo, kdybych čekala, že mi přijede v sedm ráno taková návštěva, určitě bych se přemohla a trochu uklidila.

No co, tak jsem tohle prostě zasklila a ukázala se jako nepříliš pořádná hospodyňka... doufám, že se mi to podaří napravit.

Ale ranní návštěvy budu přijímat častěji. Bacily a bolení v krku jsou totiž v tahu!