Tak copak máme nového?
Monokl se pomalu ztrácí, posledního žlutého mohykána zaplácávám fialovýma očníma stínama, takže by ho málokdo postřehl... snad jen při detailním bližším ohledání. A jedna dobrá zpráva: kamarádka rýma je definitivně v pánu... ale stýskat se mi po ní fakt nebude!
V přestávce na jídlo a oddech koukám takhle z okna, najednou se zasním a přicházejí vidiny - snad projev týdenní nevyspalosti: Připadá mi, že je pátek a konec týdne a JARO!!! Hezká iluze. A on zatím sedmnáctý listopad! Před 17 lety jsme byli jak chřestýši, chrastili jsme klíčema místo ocásku, dneska však musím konstatovat, že ve mně začínají spíš chřestit kosti. Pěkně občas v koleně...(no a co, moje kámošce říkáme Chřestýš od 8. třídy a Vendelín jí říká Kostěj nesmrtelný...).
No takže před náma jsou tři dni volna a já se těším, jak po náročném nespavém týdnu konečně spočinu v náručí spánku! Sliby se slibujou, blázni se radujou. Takže tady pozor: Radši se moc těšit nebudu, páč vím, jak dopadají akce, na které se člověk hodně ale hodně těší... většinou pěkně na levačku. No, mimochodem... pořád tak nějak nevěřím, že příští pátek mám dělat zkoušku ve škole! Nějak to moje vědomí odmítá přijmout... ale je to tak. A tak to bude. Potěš Pánbů...
Žádné komentáře:
Okomentovat