Od té doby, co nám krepíruje tata a mamka se o něho doma stará, čoklová změnila trvalé bydliště. Už nebydlí se mnou, ale s nima.
Spí na posteli s tátou (pokud tata zrovna není v nemocnici), spí vlastně celý den. No a jí. A tloustne.
Po roce bylo třeba ji naočkovat proti vzteklině a jiným zákeřným chorobám. Zvěrolékař je můj spolužák ze základky, vždy mi ze starého kamarádství klade na srdce dobré rady, týkající se toho malého psa.
"Hele, neměla by běhat do schodů, má krátké nohy a bude mít špatnou páteř", varoval mě před rokem, když jsem ho navštívila se psem, který měl smrt na jazyku, protože při nějakém skoku si vyhodil plotýnku.
Jak to ale udělat, když pes - pokud je zdravý - běhá po baráku, jak a kam se mu zachce a když chce jít nahoru do patra, tak rozhodně nečeká na nikoho, aby mu skočil do náručí, tak to už mi neporadil.
Přišli jsme k doktorovi na to očkování. Pes si neomylně vzpomněl, že je to ta stejná ordinace, kde vloni tak trpěl, udělal psí oči, tak jsem ho vzala do náručí, kde se zapřel nohama.
"Dej ho na váhu", zavelel doktor.
Snaha byla, jenže pes vyvinul nečekanou sílu, chytil se packama mojí ruky a nedal se od ní odtrhnout... Lomcovali jsme s ním, málem jsme mu nohu vykloubili ale nakonec jsme společnýma silama psa odtrhli a jaksi ho zvážili.
"Štyry kila štyricet!", hlásím doktorovi.
"Fakt?," kroutí hlavou psí felčar, "tolik? Vloni měla tři kila padesát! Čím ji krmíš?"
"Dávám jí kvalitní granule a sem tam něco.. " To s těma granulema je sice pravda, pravda ovšem taky je, že tou vysokou kvalitou pohrdá a vůbec je nežere;-). To, že jí máma dává každý ráno chleba s máslíčkem, jsem taktně zamlčela.
"Sem tam něco jo? Tak to ne, s takovou se za chvilku nehne a ty záda bude mít úplně v háji. Jednou denně odměřit do misky granule a pohyb, pohyb to chce!"
Zavelel a šlo se. Čoklová venku zázračně okřála, cupitala na vodítku a těšila si, jak dostane za odměnu nějaký ten pamlsek. Dostala odčervovací tabletu zabalenou do paštiky. Pro dnešek utrum.
No holka, začínají ti zlé časy. Ale aspoň, že už je konečně jaro.
sobota 20. dubna 2013
ZA TULIPÁNAMA!
Když jsem se v prosinci rozmýšlela, kam bych si zajela oddechnout na prodloužený víkend v době, kdy se finišuje s daňovýma přiznáníma, tak jsem narazila na jeden pěkný akční letecký zájezd do Amsterodamu. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si vzpomněla, že konec března, to už je přece jaro a jaro v zemi tulipánu? No to je sen každého milovníka jara!
Tři měsíce unikly jak voda.
Někdy v první půlce března se začalo jařit a já si ve světlých záblescích nad daňovýma přiznáníma promítala ty barevné záhony tulipánů, jak jsem o nich kdesi četla. Týden před odjezdem udeřila zima. A svinská. Doufala jsem, že jen u nás, ovšem letmé seznámení s předpovědí počasí pro kraj holandský mě donutilo přehodnotit svou výbavu na plánovanou cestu.
Místo jarní bundy a turistických bot jsem znovu vytáhla prošívaný zimní kabát a vyteplené kozačky.
Ve čtvrtek navečer jsme vyrazili vlakem směr Praha. Nezbytná slivovice nám dodávala teplo a zároveň optimismus do žil ve chvílích, kdy jsme se začali bavit o počasí. Toho optimismu ještě trochu ubylo ve chvíli, kdy přišel průvodčí a žádal o doplatek 50 % nebo okamžité opuštění vagónu, páč jsme (vlaku neznalí) zakotvili v první třídě. Nastěhovali jsme se tedy do dvojky a zbytek cesty strávili ve společnosti různě chrápajících a halekajících lidí. Namířili jsme si to do Ruzyně, kde jsme měli zabukovaný nocleh. Pražákovi se to stát nemůže, ale burani z maloměsta naskočili hned na první autobus, který nás neomylně vezl na druhou stranu. Zjistili jsme to až po několika zastávkách, vyskočili a čekali ve svinském mrazu půl hodiny na bus, co jel správným směrem.. Hlavu jsem si omotala dvěma šálama, páč se mi zdálo, že je to naposledy, co má hlava nosí dvě uši.. Ó jak jsem děkovala, že jsem se podívala na tu předpověď počasí! Do penzionu jsme přibyli kolem půlnoci a ráno ve štyry jsme museli vstávat na tágo na cestu na letiště.
V deset dopoledne nás přivítalo letiště Schiphol. Z letadla to vypadalo ještě dobře, občas se ukázal i paprsek slunka, ale jak jsme vylezli ven, tak nám bylo jasné, že z tu tulipánů nás v tuto dobu čekají leda tak cibule. Ledový severák, pocitová teplota - 10 stupňů a slunko nikde!
Vlakem a tramvají jsme se dokodrcali k našemu hotýlku. No, na to, že zájezd byl zakoupen u jedné z nejrenomovanějších CK, co u nás fungujou, vypadal už zvenku poměrně omšele čili špatně. Po vrzajících schodech jsme vystoupali do prvního patra. Jako v tom filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Čekal nás pokojík, až nás zrak přecházel. Špinavé okna, zásuvka nebezpečně přelepená náplastí, vzedmuté parkety a radši hned dvě matrace na každé posteli. Jejich význam jsem odhadla, když jsem se podívala na ty parkety, mezi kterýma byly centimetrové díry, což mohly být skrýše kdoví jakého hnusáka. A všude se vznášel divný puch... Totální blešárna... ovšem za ty prachy...
Unaveně jsem si lehla na fotelu, co měla být dvě noci mým útočištěm. Náhle se mi vloudil do nosu závan marihuany... kua, tady píšou že zákaz kouření? kroutím hlavou mrknu vpravo na okno a za ním na mě mává borec s brkem! No ty vole! Co tady dělá? na balkoně našeho pokoje? Vyskočila jsem a zatáhla rychle závěs. Pak borec odkráčel a já zkoumala ten balkon - byl společný pro několik pokojů. No to se mi ovšem mělo říct! Ventilačka pěkně otevřená pro případného zloděje pokojíček přichystán!
Vydali jsme se poznávat město. Po kytkách ani památky, ale přichystané zahrádky naznačovaly, že holanďani stejně jako my už cítili jaro v kostech. Tisíce bicyklů stály zaparkované všude možně a v různých intervalech pílili kolem nás domorodci, připomínající spíše eskymáky, na bickyklech jak z třicetileté války. Všudypřítomný severák nás občas vehnal do útrob některé z místních hospod, takže jsme měli možnost poznat místní pivo i místní kolorit. Nadchly nás staré holanské domy, historické stavby i spleť kanálů z kterých je na lodi město úplně jiné než z chodníků nad nimi. Amsterodam je nádherný, jen škoda, že ještě nebylo to pravé jaro.
Ovšem holandské tulipány nám nechtěly vypadnout z hlavy. A vtom jsme je uviděli! Stánek s památkama na Amsterodam a mezi něma pytlíky s tulipánovýma cibulkama!
Po dvou třech kusech, pěkně na pytlíku vyfocených v plném květu, za dvě tři ojra... kochali jsme se obrázkama rozhodnuti domů donést aspoň tento kus holanské přírody. Vtom nám zrak padl na větší pytlíky, krčící se u zdi. Cena 7 ojro. Potěžkali jsme pytlík a hádali, kolik květů bychom tak z nich mohli vypěstovat. Údaj o počtu cibul chyběl. Pytlíky byly na suchý zip, nic zlého netuše rozhodli jsme se záhadu rozlousknout tím, že nahlédneme do nitra měchu... sotva jsme zips dychtivě rozepli a naklonili se nad pytlík, skokem u nás byla prodavačka, vyrvala nám pytlík z ruk a štěkala poloanglicky něco o tom, že jsme zloději, že toto se nedělá a že na nás zavolá polis! Snažili jsme se ji uklidinit, vysvětlovali jsme, proč jsme do pytlíku lezli, ale marně, bába si mlela svý, takže než kvůli pár ojrům riskovat mezinárodní ostudu, to jsme vzali radši nohy na ramena;-).
Tři měsíce unikly jak voda.
Někdy v první půlce března se začalo jařit a já si ve světlých záblescích nad daňovýma přiznáníma promítala ty barevné záhony tulipánů, jak jsem o nich kdesi četla. Týden před odjezdem udeřila zima. A svinská. Doufala jsem, že jen u nás, ovšem letmé seznámení s předpovědí počasí pro kraj holandský mě donutilo přehodnotit svou výbavu na plánovanou cestu.
Místo jarní bundy a turistických bot jsem znovu vytáhla prošívaný zimní kabát a vyteplené kozačky.
Ve čtvrtek navečer jsme vyrazili vlakem směr Praha. Nezbytná slivovice nám dodávala teplo a zároveň optimismus do žil ve chvílích, kdy jsme se začali bavit o počasí. Toho optimismu ještě trochu ubylo ve chvíli, kdy přišel průvodčí a žádal o doplatek 50 % nebo okamžité opuštění vagónu, páč jsme (vlaku neznalí) zakotvili v první třídě. Nastěhovali jsme se tedy do dvojky a zbytek cesty strávili ve společnosti různě chrápajících a halekajících lidí. Namířili jsme si to do Ruzyně, kde jsme měli zabukovaný nocleh. Pražákovi se to stát nemůže, ale burani z maloměsta naskočili hned na první autobus, který nás neomylně vezl na druhou stranu. Zjistili jsme to až po několika zastávkách, vyskočili a čekali ve svinském mrazu půl hodiny na bus, co jel správným směrem.. Hlavu jsem si omotala dvěma šálama, páč se mi zdálo, že je to naposledy, co má hlava nosí dvě uši.. Ó jak jsem děkovala, že jsem se podívala na tu předpověď počasí! Do penzionu jsme přibyli kolem půlnoci a ráno ve štyry jsme museli vstávat na tágo na cestu na letiště.
V deset dopoledne nás přivítalo letiště Schiphol. Z letadla to vypadalo ještě dobře, občas se ukázal i paprsek slunka, ale jak jsme vylezli ven, tak nám bylo jasné, že z tu tulipánů nás v tuto dobu čekají leda tak cibule. Ledový severák, pocitová teplota - 10 stupňů a slunko nikde!
Vlakem a tramvají jsme se dokodrcali k našemu hotýlku. No, na to, že zájezd byl zakoupen u jedné z nejrenomovanějších CK, co u nás fungujou, vypadal už zvenku poměrně omšele čili špatně. Po vrzajících schodech jsme vystoupali do prvního patra. Jako v tom filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Čekal nás pokojík, až nás zrak přecházel. Špinavé okna, zásuvka nebezpečně přelepená náplastí, vzedmuté parkety a radši hned dvě matrace na každé posteli. Jejich význam jsem odhadla, když jsem se podívala na ty parkety, mezi kterýma byly centimetrové díry, což mohly být skrýše kdoví jakého hnusáka. A všude se vznášel divný puch... Totální blešárna... ovšem za ty prachy...
Unaveně jsem si lehla na fotelu, co měla být dvě noci mým útočištěm. Náhle se mi vloudil do nosu závan marihuany... kua, tady píšou že zákaz kouření? kroutím hlavou mrknu vpravo na okno a za ním na mě mává borec s brkem! No ty vole! Co tady dělá? na balkoně našeho pokoje? Vyskočila jsem a zatáhla rychle závěs. Pak borec odkráčel a já zkoumala ten balkon - byl společný pro několik pokojů. No to se mi ovšem mělo říct! Ventilačka pěkně otevřená pro případného zloděje pokojíček přichystán!
Vydali jsme se poznávat město. Po kytkách ani památky, ale přichystané zahrádky naznačovaly, že holanďani stejně jako my už cítili jaro v kostech. Tisíce bicyklů stály zaparkované všude možně a v různých intervalech pílili kolem nás domorodci, připomínající spíše eskymáky, na bickyklech jak z třicetileté války. Všudypřítomný severák nás občas vehnal do útrob některé z místních hospod, takže jsme měli možnost poznat místní pivo i místní kolorit. Nadchly nás staré holanské domy, historické stavby i spleť kanálů z kterých je na lodi město úplně jiné než z chodníků nad nimi. Amsterodam je nádherný, jen škoda, že ještě nebylo to pravé jaro.
Ovšem holandské tulipány nám nechtěly vypadnout z hlavy. A vtom jsme je uviděli! Stánek s památkama na Amsterodam a mezi něma pytlíky s tulipánovýma cibulkama!
Po dvou třech kusech, pěkně na pytlíku vyfocených v plném květu, za dvě tři ojra... kochali jsme se obrázkama rozhodnuti domů donést aspoň tento kus holanské přírody. Vtom nám zrak padl na větší pytlíky, krčící se u zdi. Cena 7 ojro. Potěžkali jsme pytlík a hádali, kolik květů bychom tak z nich mohli vypěstovat. Údaj o počtu cibul chyběl. Pytlíky byly na suchý zip, nic zlého netuše rozhodli jsme se záhadu rozlousknout tím, že nahlédneme do nitra měchu... sotva jsme zips dychtivě rozepli a naklonili se nad pytlík, skokem u nás byla prodavačka, vyrvala nám pytlík z ruk a štěkala poloanglicky něco o tom, že jsme zloději, že toto se nedělá a že na nás zavolá polis! Snažili jsme se ji uklidinit, vysvětlovali jsme, proč jsme do pytlíku lezli, ale marně, bába si mlela svý, takže než kvůli pár ojrům riskovat mezinárodní ostudu, to jsme vzali radši nohy na ramena;-).
neděle 7. dubna 2013
SBĚRATEL KOSTÍ
Kolem naší kolbenky patrně proplížil sběratel kostí... Kdosi z pracujících rána za šera spěchal do procesu a u vrat narazil na pytel, z kterého čouhaly dlouhé kosti. Šéf nelenil a alarmoval polis, zpravil je o nálezu a prej co s tím máme dělat? Aby dodal svým slovům vážnost, tak přednesl, že těch pár čouhajících kostí se tváří jako ulny... Čekal rady, jak na pytel nesahat, natož do něj hrabat a jakkoliv jinak nakládat.
Tak to vyhoďte! zavelel orgán.
Chvíle překvapení nad překvapivou radou no ale jsou to lidé fundovaní, poslouchat se musí. Tak se to šlo vyhodit.
Nabírání na lopatu byl přítomen kolega fotograf, kdyby se náhodou z měchu něco podezřelého vlasatého vykutálelo.. naštěstí se nestalo a kosti skončily v konťasu.
Občanská oznamovací povinnost byla splněna, jen mě děsí, co to vlastně bylo za kosti...
Tak to vyhoďte! zavelel orgán.
Chvíle překvapení nad překvapivou radou no ale jsou to lidé fundovaní, poslouchat se musí. Tak se to šlo vyhodit.
Nabírání na lopatu byl přítomen kolega fotograf, kdyby se náhodou z měchu něco podezřelého vlasatého vykutálelo.. naštěstí se nestalo a kosti skončily v konťasu.
Občanská oznamovací povinnost byla splněna, jen mě děsí, co to vlastně bylo za kosti...
sobota 1. září 2012
NĚCO O TOMHLE ROKU
Tak po čase bilancuju, o čem ten život letos je...
Prázdniny v prdeli. Dovolenou jsem si fest užila. V červenci jsem celý týden dovolené zodpovědně strávila ve staré kolbence, kde jsme dokončovali jeden dvouletý projekt. Mezitím jsem průběžně navštěvovala chorého otce v nemocnici, kde skončil po třech letech krepírování s nohou. Zával na šachtě před 30 lety nechal v jeho organismu stopy, které se projevily sice až v pozdním věku, zato s ním kurevsky zamávaly. Několikrát odkládaná částečná amputace končetiny skončila hektickou záchranou tatova života a ztrátou nohy do půl stehna. Ten měsíc měl několikrát namále. Když jsem za ním chodila na jipku a on na mě hleděl skelným pohledem šílence, nepoznával mě, ale nadávat mu šlo, poprvé mi ukápla slza.
Ale to se dávno ví, že horníci mají tuhé kořínky.
V srpnu jsem odcestovala na dovolenou s kámoškou. Těšila jsem se na zasloužený týden odpočinku a velikou zábavu. Když už se ten červenec nevydařil, tak tahle dovolená bude stát za to, plánovala jsem si světlé zítřky před odjezdem.
Legrace to teda byla. Hned jsem dostala pojeb, cože to piju, když to tak smrdí (ona slivovica holt každému nevoní - já bez ní ovšem do letadla nevlezu). Zastyděla jsem se a slivovici upíjela tajně na letištních toaletách. Měla jsem tedy možnost důkladně se seznámit s metodou cukru a biče. Respektive tedy akorát tím bičem. V noci mě na cizích místech nezvykle braly tělesné potřeby i nebylo zbytí, než navštívit onu místnost. Ráno jsem dostala pojeb, že splachováním v noci budím celý barák. Dostala jsem pojeb, že jsem hnusně rozbalila máslo. Že moc brzo vstávám. Že drobím na čerstvě umytou podlahu. Že v noci se nedá spát, protože mám záchvaty kašle - prostě poté, co čtyřicítka na slunci byla vystřídána 18 stupni v obchodech mě tahle klimatizace dostala do kolen... Připadala jsem si den ode dne jak víc a víc spráskaný pes...Mé pokusy o komunikaci nebyly opětovány a v posledních dnech se smrskly na přání dobrého rána a dobré noci, případně na dotaz, zda si někdo dá kávu... Těžce nachcípaná a docela smutná jsem se zcela mimořádně těšila domů.
A když jsem se tam v horečkách v pátek nad ránem konečně dostala, ségra mi hned zvěstovala, že je zapotřebí mého auta, páč je třeba dovézt invalidní vozík a další hebla, páč tatu nám ten den vezou domů... Bez nohy, v žalostném stavu, absolutně neschopného se o sebe jakkoliv postarat..
To mi podruhé ukápla slza. Ale staráme se. Hlavně mamina...
Dneska byl taky mizerný den. Hned po ránu mě odchytili členové výboru SVJ v baráku, abychom spolu prodiskutovali nějakou aktuální stížnost rozzuřené uklízečky, co sice pořádně neuklízí, ale zato má furt málo peněz. Ta byla vytočená! Odíráme ji z kůže a my všichni ve výboru jsme zloději, jezdíme na dovolené za jejich prachy a já konkrétně jsem si nechala za prachy SVJ zhotovit okna! A páč to nestačilo na výměnu v celém bytě, tak mám vyměněné jenom dvě! A to pude před soud. Všechno!
Kde se v těch lidech bere taková zlost a nenávist? Že jsme se nechali ukecat, aby vůbec v baráku nějaký výbor fungoval, za to teď vypadáme jak banda zlodějů? Svět byl vždycky takový, to jenom já si žila v nějaké iluzorní bublině či co, že se teďka tomu tak divím?? Zajímalo by mě, který to ďábel mě přivedl k tomu, abych vzala jakousi funkci v tom našem zkurveném baráku. Musela jsem zažít totální zatmění mysli. A setrvávám v něm celé čtyři roky. Za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata, víme? Já vím.
A mimochodem - co nám zrušili bloguje.cz, tak to blogování stojí taky za hovno.
Prázdniny v prdeli. Dovolenou jsem si fest užila. V červenci jsem celý týden dovolené zodpovědně strávila ve staré kolbence, kde jsme dokončovali jeden dvouletý projekt. Mezitím jsem průběžně navštěvovala chorého otce v nemocnici, kde skončil po třech letech krepírování s nohou. Zával na šachtě před 30 lety nechal v jeho organismu stopy, které se projevily sice až v pozdním věku, zato s ním kurevsky zamávaly. Několikrát odkládaná částečná amputace končetiny skončila hektickou záchranou tatova života a ztrátou nohy do půl stehna. Ten měsíc měl několikrát namále. Když jsem za ním chodila na jipku a on na mě hleděl skelným pohledem šílence, nepoznával mě, ale nadávat mu šlo, poprvé mi ukápla slza.
Ale to se dávno ví, že horníci mají tuhé kořínky.
V srpnu jsem odcestovala na dovolenou s kámoškou. Těšila jsem se na zasloužený týden odpočinku a velikou zábavu. Když už se ten červenec nevydařil, tak tahle dovolená bude stát za to, plánovala jsem si světlé zítřky před odjezdem.
Legrace to teda byla. Hned jsem dostala pojeb, cože to piju, když to tak smrdí (ona slivovica holt každému nevoní - já bez ní ovšem do letadla nevlezu). Zastyděla jsem se a slivovici upíjela tajně na letištních toaletách. Měla jsem tedy možnost důkladně se seznámit s metodou cukru a biče. Respektive tedy akorát tím bičem. V noci mě na cizích místech nezvykle braly tělesné potřeby i nebylo zbytí, než navštívit onu místnost. Ráno jsem dostala pojeb, že splachováním v noci budím celý barák. Dostala jsem pojeb, že jsem hnusně rozbalila máslo. Že moc brzo vstávám. Že drobím na čerstvě umytou podlahu. Že v noci se nedá spát, protože mám záchvaty kašle - prostě poté, co čtyřicítka na slunci byla vystřídána 18 stupni v obchodech mě tahle klimatizace dostala do kolen... Připadala jsem si den ode dne jak víc a víc spráskaný pes...Mé pokusy o komunikaci nebyly opětovány a v posledních dnech se smrskly na přání dobrého rána a dobré noci, případně na dotaz, zda si někdo dá kávu... Těžce nachcípaná a docela smutná jsem se zcela mimořádně těšila domů.
A když jsem se tam v horečkách v pátek nad ránem konečně dostala, ségra mi hned zvěstovala, že je zapotřebí mého auta, páč je třeba dovézt invalidní vozík a další hebla, páč tatu nám ten den vezou domů... Bez nohy, v žalostném stavu, absolutně neschopného se o sebe jakkoliv postarat..
To mi podruhé ukápla slza. Ale staráme se. Hlavně mamina...
Dneska byl taky mizerný den. Hned po ránu mě odchytili členové výboru SVJ v baráku, abychom spolu prodiskutovali nějakou aktuální stížnost rozzuřené uklízečky, co sice pořádně neuklízí, ale zato má furt málo peněz. Ta byla vytočená! Odíráme ji z kůže a my všichni ve výboru jsme zloději, jezdíme na dovolené za jejich prachy a já konkrétně jsem si nechala za prachy SVJ zhotovit okna! A páč to nestačilo na výměnu v celém bytě, tak mám vyměněné jenom dvě! A to pude před soud. Všechno!
Kde se v těch lidech bere taková zlost a nenávist? Že jsme se nechali ukecat, aby vůbec v baráku nějaký výbor fungoval, za to teď vypadáme jak banda zlodějů? Svět byl vždycky takový, to jenom já si žila v nějaké iluzorní bublině či co, že se teďka tomu tak divím?? Zajímalo by mě, který to ďábel mě přivedl k tomu, abych vzala jakousi funkci v tom našem zkurveném baráku. Musela jsem zažít totální zatmění mysli. A setrvávám v něm celé čtyři roky. Za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata, víme? Já vím.
A mimochodem - co nám zrušili bloguje.cz, tak to blogování stojí taky za hovno.
neděle 22. července 2012
VEDLEJŠÍ ÚČINEK BARVENÍ VLASŮ
Už pár let si barvím své vlasy barvy myších hnízd na černo. Předtím to byla červená, blond a různé odstíny hnědé.
Zajímavé je, že i když v tom barvení už mám takovou praxi, dycky se mi na někde na obličeji vyskytnou fleky od barvy na vlasy. A logicky čím tmavší barva, tím hůř odstranitelné. V případě černomodré úspěch netřeba komentovat.
Dnes ráno jsem vstala brzy a když jsem prošmejdila byt a zjistila, že neni do čeho píchnout, tak mě napadlo, že bych si mohla nabarvit vlasy. To, že nejednalo zrovna o šťastný nápad po probuzení, jsem zjistila, když jsem si ty vlasy po půlhodině umyla, koukla do zrcadla a himl! Čelo kropenaté jak holubí vajco! Hned jsem si vzpomněla na příběh s barvením obočí a uchechtla se. No nic, to určitě pude dolů. Dneska máme rodinnou akci, kde bych měla vypadat dobře...
Ale dolů to nejde. Černá barva zažraná do kůže odolává jakékoliv dostupné chemii. Smích mě už pomalu přechází, neb při důkladnější prohlídce zjišťuju, že krom čela mám modré uši a krk!
Zoufale hledám na netu zaručené rady. Kolínská je úplně na hovno, alpa taky nic, zkouším prášek do pečiva. Dobrý nápad, akorát že skvrny snad ještě víc zmodraly. Nakonec zlatý hřeb - prý popel z cigaret a pleťový krém jsou bezkonkurenčně nejlepší odstraňovač fleků od barvy na vlasy. Věř a víra tvá učiní zázrak. Neohroženě se vrhám do experimentu. Popel dře kůži na hlavě, výsledek je zarudlý flek kolem černého...
Tentokrát jsem věřila málo. A už chápu, jak bylo tomu, co si barvil načerno obočí. Na rozdíl od něho naštěstí nejdu zítra do kolbenky;-).
Zajímavé je, že i když v tom barvení už mám takovou praxi, dycky se mi na někde na obličeji vyskytnou fleky od barvy na vlasy. A logicky čím tmavší barva, tím hůř odstranitelné. V případě černomodré úspěch netřeba komentovat.
Dnes ráno jsem vstala brzy a když jsem prošmejdila byt a zjistila, že neni do čeho píchnout, tak mě napadlo, že bych si mohla nabarvit vlasy. To, že nejednalo zrovna o šťastný nápad po probuzení, jsem zjistila, když jsem si ty vlasy po půlhodině umyla, koukla do zrcadla a himl! Čelo kropenaté jak holubí vajco! Hned jsem si vzpomněla na příběh s barvením obočí a uchechtla se. No nic, to určitě pude dolů. Dneska máme rodinnou akci, kde bych měla vypadat dobře...
Ale dolů to nejde. Černá barva zažraná do kůže odolává jakékoliv dostupné chemii. Smích mě už pomalu přechází, neb při důkladnější prohlídce zjišťuju, že krom čela mám modré uši a krk!
Zoufale hledám na netu zaručené rady. Kolínská je úplně na hovno, alpa taky nic, zkouším prášek do pečiva. Dobrý nápad, akorát že skvrny snad ještě víc zmodraly. Nakonec zlatý hřeb - prý popel z cigaret a pleťový krém jsou bezkonkurenčně nejlepší odstraňovač fleků od barvy na vlasy. Věř a víra tvá učiní zázrak. Neohroženě se vrhám do experimentu. Popel dře kůži na hlavě, výsledek je zarudlý flek kolem černého...
Tentokrát jsem věřila málo. A už chápu, jak bylo tomu, co si barvil načerno obočí. Na rozdíl od něho naštěstí nejdu zítra do kolbenky;-).
sobota 21. července 2012
AUTO PO DĚDOVI
Splnila jsem si svůj letitý sen. Koupila jsem si auto.
Když Alfa zmizel v propadlišti dějin, vzal sebou pochopitelně i auto, které mi do té doby bylo dáno k užívání. Jak utíkaly dny a doba imobility se přiblížila k měsíci, stále neúspěšně jsem pátrala po vhodném modelu a objevily se i scestné myšlenky, že pudu do autobazaru a koupím si tam první schopné auto, jen abych sakra už měla v čem jezdit. Zoufalému činu zabránily jen zvěsti o českých autobazarech.
A pak jsem dostala tipa od kolegyně z práce, že náš společný známý svého času dělal do aut a že by snad on pomoh. Tak jsem se na něj obrátila. Kupodivu ochotně se začal shánění kárky věnovat. Průběžně mi volal, aby mě informoval o vývoji situace a modelech k dispozici, jsa omezen finanční částkou a požadavkem na klimatizaci, páč nesnáším horko.
První adept byla fabka. Rok 2002, dovoz z Itálie, klima, 200 tis kiláků, prý parádní kousek. Dřímala ve mě jakási ostražitost, páč od nátury taliánům moc nevěřím, kdoví, po kterém poli s ním naháněli dobytek a oháněli se tím, že se v Itálii nesolí, čili až na to stáří a najeté kilometry by to měl být model opravdu výstavní. Skoro jsme si plácli. Ale večer mi kámoš zprostředkovatel volá, že nad tím ještě přemýšlel a ona to asi nebude až taková hitparáda... A že našel lepší. Taky fabku, sice bez klimy, ale z Česka a rovnou od svátečního jezdce v důchodovém věku. Stejný rok, kombík a najeto 45 tisíc!... hned druhý den jsme se vydali na ten zázrak mrknout, páč dědek prý měl toho dne, kdy inzerát na prodej zveřejnil, hned několik desítek telefonátů. Tak aby mi ho někdo nevyfouk, že jo.
No eště, že jsme vyrazili. Dlouho jsem se nerozmýšlela. Já čekala, že si koupím omšelý vůz ovšem s nečekanými koňmi pod kapotou a zatím jsem si koupila krásné auto, na kterém věk není aspoň na pohled znát. Dědek si ho v garáži oprašoval a nainstaloval různé vychytávky pro případné lapky, aby neměli tak snadnou práci;-). Není krb bez ohně a staré auto bez závady. Je pravda, že občas na mě žertovně zamrká symbol závady v elektronice, ale to bude jenom lambda sonda;-).
A jedna sladká tečka nakonec - dokonce se mi povedlo ho i poměrně snadno přeregistrovat;-).
Když Alfa zmizel v propadlišti dějin, vzal sebou pochopitelně i auto, které mi do té doby bylo dáno k užívání. Jak utíkaly dny a doba imobility se přiblížila k měsíci, stále neúspěšně jsem pátrala po vhodném modelu a objevily se i scestné myšlenky, že pudu do autobazaru a koupím si tam první schopné auto, jen abych sakra už měla v čem jezdit. Zoufalému činu zabránily jen zvěsti o českých autobazarech.
A pak jsem dostala tipa od kolegyně z práce, že náš společný známý svého času dělal do aut a že by snad on pomoh. Tak jsem se na něj obrátila. Kupodivu ochotně se začal shánění kárky věnovat. Průběžně mi volal, aby mě informoval o vývoji situace a modelech k dispozici, jsa omezen finanční částkou a požadavkem na klimatizaci, páč nesnáším horko.
První adept byla fabka. Rok 2002, dovoz z Itálie, klima, 200 tis kiláků, prý parádní kousek. Dřímala ve mě jakási ostražitost, páč od nátury taliánům moc nevěřím, kdoví, po kterém poli s ním naháněli dobytek a oháněli se tím, že se v Itálii nesolí, čili až na to stáří a najeté kilometry by to měl být model opravdu výstavní. Skoro jsme si plácli. Ale večer mi kámoš zprostředkovatel volá, že nad tím ještě přemýšlel a ona to asi nebude až taková hitparáda... A že našel lepší. Taky fabku, sice bez klimy, ale z Česka a rovnou od svátečního jezdce v důchodovém věku. Stejný rok, kombík a najeto 45 tisíc!... hned druhý den jsme se vydali na ten zázrak mrknout, páč dědek prý měl toho dne, kdy inzerát na prodej zveřejnil, hned několik desítek telefonátů. Tak aby mi ho někdo nevyfouk, že jo.
No eště, že jsme vyrazili. Dlouho jsem se nerozmýšlela. Já čekala, že si koupím omšelý vůz ovšem s nečekanými koňmi pod kapotou a zatím jsem si koupila krásné auto, na kterém věk není aspoň na pohled znát. Dědek si ho v garáži oprašoval a nainstaloval různé vychytávky pro případné lapky, aby neměli tak snadnou práci;-). Není krb bez ohně a staré auto bez závady. Je pravda, že občas na mě žertovně zamrká symbol závady v elektronice, ale to bude jenom lambda sonda;-).
A jedna sladká tečka nakonec - dokonce se mi povedlo ho i poměrně snadno přeregistrovat;-).
středa 20. června 2012
KDYŽ NASTAL ČAS NA VÝMĚNU OKEN
Taklenc – jedeme dál.
Něco v životě přijde, něco odejde. Třeba proto, aby se
uvolnilo místo pro něco jiného. Alfa mi před rokem dovezl plastová okna, aby mi
je příležitostně vyměnil. Na příležitost se čekalo hodně dlouho, až se čas konečně naplnil, ovšem nejen na výměnu oken, ale rovnou i chlapa. Já vytáhla z kapsy prachy, okna Alfovi zaplatila a začala shánět
firmu, která by mi je zabudovala.
Do kšeftu se nikdo moc nehrnul. Že prý by mohly být problémy
s případnou reklamací a kdoví, co je to za hebla a podobné výmluvy. Že kšeft
je kšeft, pochopil až několikátý v řadě oslovený, se kterým jsme po měsíci
komunikace ujednali prohlídku oken a okenních otvorů za účelem posouzení
situace a vytvoření cenové nabídky.
Okna, které byly uložené ve sklepě, potřeboval mistr změřit.
V přítmí sklepa, kde opět někdo ukradl všechny žárovky, jsme vytáhli
nejdřív jedno okno, přeměřili potřebné strany, pak druhé okno a na třetí se na
mé doporučení mistr vybodl, páč jsem mu řekla, že to bude stejný.
Nadešel den montáže. Byla jsem od rána nervózní jak starý
pes, od předešlého dne bylo v bytě jak po výbuchu miny, všude nalepené
kartóny a rozvěšené igelity, spát jsem musela v chemikově komůrce, kde se
nade mnou vzdouvaly igelitové příboje a mé poslední myšlenky před spaním
patřily tomu, co se stane, až na mě v noci ty igelity spadnou.
O půl deváté dorazil mistr okenářský se svým pomocníkem, ze
sklepa vyštrachali okna, do patra vysmýkali zednické a bourací náčiní a jali se
pracovat. První šlo na řadu okno na WC.
„Kdo to měřil? Je to ňáký velký!“, rozčiloval se pomocník a
do vybouraného otvoru na WC pasoval okno. Taktně jsem mlčela. Po chvíli pachtění bylo okno nasazené, chlapi s vodováhou přisadili parapet, zastříkli pěnou a
pokračovali v započatém díle.
Okna v obýváku a pokoji šly celkem v poklidu. Nadešel
čas, aby se okenářská četa přesunula do kuchyně.
Snad všichni svatí stáli při mně, když se chlapi rozhodli
před bouráním starého okna to nové ještě jednou změřit. Pokuřovala jsem si na
pavlači a poočku sledovala jejich nevěřícné pohledy, které na sebe házeli a
narůstala ve mně panika.
„To není možný…“ kroutil hlavou pomocník.
„Změř to ještě jednou!“ dostalo se mu rady od šéfa.
Změřil to ještě dvakrát. Zcela a bezezbytku se naplnilo
heslo o nutnosti dvojnásobného měření a jednom řezání, respektive bourání, neboť chlapi
takto došli k závěru, že kuchyňské
okno je o třicet cenťáků vyšší, než to staré…
"Který blbec!" ulevoval si mistr a houkl na mě. "Od koho ty okna jsou? Co to bylo za člověka?"
Svírala jsem hubu a mlčela jsem jako babka v hoštickém loži. Alfu jsem už do toho tahat nechtěla. Stejně by řekl, že mu to blbě udělali, páč on dycky měří dobře...
"Kašlete na to chlapi," uklidňovala jsem okenáře, "tak to jedno mi uděláte svý a namontujete dodatečně."
Chlapi nakonec okno sbalili a že ho zkusí někde udat. O mě se při pouhé myšlence, že by se staré okno vybouralo a do díry by nebylo co dát, pokoušely mdloby... Kuchyňské okno vede na pavlač a já bych z domu nemohla do nasazení nového okna vytáhnout paty.
Takže mám sice staré a oprýskané, ale aspoň mi do baráku nikdo nevleze;-).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)