ZKOUŠKA SNADNO A RYCHLE

Je mladá a perspektivní, cílevědomá a tak se rozhodla dálkově studovat VŠ.

Přišel den zkoušky z jednoho docela obtížného předmětu. Termín poslední a individuální k tomu, protože studuje při zaměstnání. Přišla tam, nadrcená a vystresovaná, přesto s přesvědčením, že tu těžkou zkoušku udělá. Přála si, aby to bylo snadné a taky pokud možno rychlé.

Zkoušející pan docent prolistoval index...
„Hm, paní kolegyně, domluvili jsme si individuální termín, ovšem pokud nevíte, ke komu jdete na zkoušku, pak se my dva nemáme o čem bavit," zaklapl index a podával jí ho zpátky. Požadavek rychlosti tedy splněn byl. Bohužel však úspěšného vykonání zkoušky nikoliv.

"Nerozumím Vám...," nechápavě zvedla oči, do kterých se jí hrnuly slzy.
„Zapomněla jste mi tady napsat titul!"

Že by vtip? Kdyby jo, tak nic moc k smíchu. Jenže ono je to fakt. Chlap s titulem je, zdá se, horší, než chlap, kterému něco důležitějšího chybí. Zdá se mi to docela brutální, že by někdo takhle bazíroval na svých titulech. Vlastně jo, dočetla jsem se na něčím blogu (myslím, že Kamiově) o jedné takové figuře a myslela jsem si, že je to zázrak přírody a druhý takový už není. Ale ono jich je asik víc... 

Eště že už nemusím chodit do školy.  

NA VÝLETĚ

Už mě to fakt nebaví, řekla jsem si a v pátek si vzala volno. Ono totiž na ten den připadl odjezd do Prahy za krásama vodních sportů.

V pátek lilo zodpovědně a v tom dešti jsme za auto připíchli šestimetrový vozík, že po cestě vemem sudy, co jsou potřebné pro stavbu nového přístavního mola. Bohužel, tento krok se ukázal být krokem do hovna, páč auto, které před týdnem absolvovalo servisní opravu, která měla jeho kladné vlastnosti zdokonalit, se v zátahu projevilo jako paličatý mezek a furt padalo do nouzového režimu. Místo stotřicítkou jsme teda valili osmdesátkou a ani o píď víc. Do Prahy je cesta dlouhá a fakt jsme tam chtěli dorazit eště nejlépe za světla, takže vozejk s náma sice vyjel, ovšem nedojel, páč v Brně jsme ho stejně prázdný jak na začátku zasejc odpojili.

Cesta tudíž stála za houby, zato v Praze bylo parádně.

Čekalo nás ubytování na hausbótu a rychlý sportovní člun. Když už nám haproval ten dopravní prostředek, ani další technika se v souladu s Murphyho zákony nenechala zahanbit;-). Nefungovalo rádio a televize měla buď obraz černobílý, nebo obraz barevný anebo teda zvuk;-). Mohli jsme si vybrat. Naštěstí ležing na otománu nebyl na víkendovém programu, takže to nikomu moc nevadilo.

Poprvé jsem jela na rychlém člunu. Připadala jsem si jak Pamela z bejwoč!;-). Vítr čechral vlasy a odnášel všechno, co nebylo schované v podpalubí. Paráda! Pak začal motor v pořádném záběru nějak střílet a bylo po rychlosti. Pak se z ničeho nic zasejc zklidnil, ale už jsem mu tak moc nevěřila... nástup do plavební komory byl brilantní a brilantní by bylo i její opuštění, kdybych nepustila provaz, kterým byl člun jištěný u stěny a z lodi se nestal válečný křižník. Naštěstí kapitán má dlouhé ruce a pádlem se mu podařilo dosáhnout na jednu šprušli žebříku a ujíždějící člun tak na poslední chvíli zachytit.

Nezklamala ani domluva s chemikem, jako že když telefon zvoní a matka volá, je dobré ho vzít a s matkou probrat potřebné věci. Že když matka volá už popatnácté a pořád to nikdo nebere, tak buď je matka už fakt nažhavená doběla, nebo teda shání nejbližší služebnu policie a vyhlašuje po synkovi pátrání. Ještě že za čtrnáct dní už je plnoletý.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Shledání s chemikem na kampě, nikdo neučóroval ani člun, ani nás, kdož jsme spali v hausbótu. Jinak - ten hausbót byl navzdory mé obavě z mořské nemoci ke mně přívětivý a svět se mi před očima spolu s mým žaludkem houpal až po návratu domů;-).

BARVY ŽIVOTA

V pátek se mi naskytla možnost zúčastnit se semináře o barvách života. Vyhodnotila jsem to jako dobrou příležitost rozšířit si obzory, tak proč ne, že jo. Seminář mě nadchl, ovšem daleko víc mě nadchl ten lektor, co ho vedl. Ten, kdyby přednášel třeba o úmrtnosti much v zemích českých, by měl i v tom úspěch. Jinak - nabyté informace mě zcela pohltily, tak jsem se o ně chtěla s někým podělit. Nevybrala jsem ovšem toho nejlepšího člověka, páč mi to docela ztrhal a prý to, že se na lidské blbosti dá vydělat majlant, je stará věc;-). No co. Mě se to líbilo. Jsem se dověděla třeba, co znamená, když si na sebe vemu černou barvu (kterou nosím velmi velmi často a nejlépe od hlavy k patě). Kdekdo mi tvrdil, že černá je depresivní barva, barva pesimismu a beznaděje. Prd! chci být objektem zájmu!

Jakožto správný objekt zájmu jsem byla v sobotu pozvaná na projížďku plachetnicí.

Nedůvěřivě jsem v sobotu ráno sledovala počasí. Poprchalo a po pátečním uragánu byla venku kosa jak z nosa. U přehrady bylo ještě o pár stupňů míň a k tomu duly větry, které stavěly vlny jak menší domek (nebo aspoň boudu pro psa;-). Plavu spíš jak sekera ke dnu a jak by to vypadalo se záchrannou vestou, kdyby mě vzal po hlavě stěžeň, to nevim. Akorát vim, že bych musela mít vestu s límcem;-). Při pohledu na vodní hladinu, co vůbec nebyla hladká, mě zachvátila panika, zabylo mi zle a z projížďky nebylo nic. Stejnak bysme daleko v tom vichru na plachetnici nedopluli, nebo naopak jo a hledala by nás pak flotila se záchranářským člunem a psem;-).

Místo romantické plavby na romantickém plavidle jsem z důvodu příliš větrného počasí byla zapojena do brigádnické akce na nové  přístavní molo. Taky dobrý;-). Dostala jsem do ruky štětec a plechovku s černou barvou a prej: natírej! Činila jsem se. Po hodině zodpovědného natěračství jsem dostala křeč do ruky a pak už jsem to jenom tak šmrdolila, jakože se mi nechtělo otírat štětec o plechovku, kterou jsem si jen tak volně položila na dlaň. Taky jsem si stoupla tak, že vichr od vody na mě chvístal tu mizerně otřenou barvu na štětci, takže na konci brigády nesly mou barvu života nejen moje výletní hadry, ale rovněž jsem měla puntíkovaný obličej, všechny odhalené části těla a zaliskané nohy až po kolena. K tomu ale dobrý pocit! Den se vyčasil a až na ten vichr bylo nádherně.  A molo bude taky krásné!

Takže příště už se na tu bárku snad odhodlám;.). 

CHEMIKOVY PEKAŘSKÉ POKUSY

Mamka se ségrou odjely na dovolenou k moři a tatu nechali doma napospas třem psům. Byl týden doma sám, tak jsem za ním vyrazila. 
Tata coby slaměný vdovec opět nezklamal. Na schodišti chuchvalce psích chlupů, na stole pivo, slivovici, ferneta a do čaje pro formu rum. Ovšem taky pětilitrovku bezinkové šťávy, co vytvořil za domácí úkol, který mu zadala před odjezdem mamina. Povykládali jsme, nacpala jsem do sebe koblihu, kterou nesnáším, ale bylo mi taty líto, páč mi koupil hned dvě, ať se poměju a ulil mi na zkoušku té šťávy, do které už se draly pičurky a taky trochu letošní slivovice. Ani se mi nechtělo domů...

Chemik totiž poslední dny cosi neposlouchá. Patrně žije měsíc dopředu, páč to dosáhne plnoletosti a konečně nebude muset poslouchat svou matku (si myslí). Přijdu tedy navečír domů. Otevřu dveře. Čuchám. Být slepá, otočím se na podpatku a jdu o byt dá, páč člověk prý pozná svůj kvartýr i po čichu. U nás byl toho dne smrad morový. A chemik stojí ve futrách a culí se.

Co to tady sakra smrdí??
Nic.. jsem pekl.
Cos pekl?? Furt se eště směje.
Fimo.
Co???

FIMO!

Jo taklenc! To je ta hmota, co si z ní tvoří z dlouhé chvíle různé bodce a šneky do uší, aby s nima ucpal džuzny, co si udělal v uších!! Mám doma marťana! Jen místo tykadel na vrchu hlavy mu trčí cosi z ušisek!

Odstrčila jsem ho z futer a obezřetně se přiblížila k troubě, odkud ten smrad vycházel. Otevřu dekl, z tama blafnul pěkný hic.. koukám, na žhavící spirále na spodu trouby (máme takový fajný prehistorický kousek trůní pánev. Tys to pekl i s tou pánví? Řvu na chemika.

Jsem si nevšim!
Jak si nemůžeš všimnout pánve, když je tady hned na kraji!!!
NEVŠIM!

Hledím do útrob trouby, cosi fest smrdí, koukám, není to držadlo na pánvi náhodou uškvařené? Nevím, co mi v té chvíli běželo v hlavě, nějak mi to asi neseplo, páč jsem velmi moudře uchopila pánev do ruky a páč je i to držadlo jaksi teplejší, než bych čekala, hážu pánev do dřezu. Při tomto činu pravda vyšla najevo, totiž, že pánev byla plná oleje, naštěstí se to jeho chemikovo ušní pečivo tak dlouho nepeklo, takže se ten olej nestačil ohřát úplně. Napáchaná škoda činí několik mohutných cákanců na mých oblíbených hnědých džínách...

Po této akci jsem chytla amok.

Když jsem se trochu zklidnila, chemik dostal za úkol technickým benzínem vyčistit ty fleky a já jsem utírala olej z lina. Napětkrát. A furt je to mastné. To nechápu.... chemikovi se čištění taky moc nedařilo, olej se pěkně do džínoviny zažral a já mám chuť místo japonských kalhot pro chemika k narozeninám za bratru 3 tácky koupit nějaké nové sobě..

Některé dny stojí fakt za hovno.