neděle 19. února 2012

PIJU JAK DÁN - SMĚLE DO DÁNSKA!

Že s věkem přibývá rozvážnosti a rozumu se v mém případě  ukázalo být věštěním z blbé koule.

V pátek oslavovala kolegyně padesátku. Oslava začínala časně, už při poledni. Můj každotýdenní páteční šolich mi tentokrát odpadl a já jsem se mohla nerušeně ponořit do víru oslav. Na pracovních oslavách nikdy nepiju. Tentokrát jsem však tomu zatla tipec. Zpočátku prkenné pokecávání a pohihňávání  partyje se s každou další flaškou čím dál víc transformovalo do bujarého smíchu, chlupatých vtípků a odskoků na cigáro za barák. Přišly na řadu uši rvoucí  zpěvy páteční a kteřísi dokonce v závěru zatančili kazačok na kapotě zaparkovaného starého favorita. Nevím, čí to byl nápad, když byl čas odplížit se tmou domů, změnit lokál a ještě jít na tanec. Motal se mi jazyk i krok i bez hudebního doprovodu. Auto, kterým nás dcera kolegyně oslavující životní jubileum vezla za zábavou, jsme ve vyhlášeném kalamitním stavu museli párkrát tlačit ze závějí, což obnášelo navíc několik pádů do oněch závějí naznak. Do hospody jsme se nakonec zasněžení propracovali.

Tance se toho dne však už žádné nekonaly. Díky Bohu, skupina zrušila produkci, jinak nevím, jak by se mnou ještě případné pohyby na parketu zarámovaly. Místo toho nás nějaký kumpán pozval na dvě šampáňa. Já bleju ze šampáňa i v normálním stavu, natož po půllitru slivovice. Šampáňo jsem proto zanechala kolegyním a pro jistotu jsem si dala kofolu v bláhové naději, že po ní aspoň trochu vystřízlivím. Což se samozřejmě nestalo a já se odpotácela domů. Eště že mi nebylo špatně, páč kvalitní slivovice je kvalitní slivovice to se zas musí nechat.

A jak už to tak u mě po velkém flámu bývá, ráno následovaly černé myšlenky. Ty blbe, to ti bylo třeba! V práci máš nějaké postavení a teď abys chodila kanálama… asi budu muset odejít z práce… jak se tam na mě budou koukat? … letělo mi hlavou. No depka ohromná. Co pak? Co bude? Kde vemu prachy? Co budu dělat? Hodim si mašli.

Že jsem hňup, o tom žádná. Ale asi je důležité vstát a zase se nějak sebrat. Na takové rezolutní prohlášení ještě neuzrál čas. No, tak jsem si se šnuptychlem sedla k netu a tak se koukám, jaký mají jiní lidi problémy, třeba nemocní, nebo ti, co naletěli hajzlovi a mají dluhy, nebo jinak nešťastní a říkám si, když už jsem takový idiot, tak to přece kua nevzdám. Kdyby jsem teda odešla z práce. Dyť jsou jiné možnosti, jak žít, nebo kde žít a pracovat a ne si říkat, že dobře už bylo. Páč tato aktuální depka je jenom prodloužením stresu a depky dlouhodobé, kdy pracuju každý den 12 hodin, jsem furt jak žumpa, tj. nasraná nebo vyčerpaná, hlavně permanentně nevyspaná, prachy, co vydělám, si ani neužiju, páč dávám hlavně mladýmu chemikovi na školu, a taky jsem přestala sportovat, páč na to vůbec nemám čas. A taky už nemám skoro žádný osobní život. A všechno mě přestalo bavit. Tak to zasejc ne.

Dávno jsem pohřbila své sny, že zkusím štěstí někde jinde a teď bych je chtěla exhumovat – plís, žádný komentář o tom, že všude chleba o dvou kůrkách. Ono, když se to nezkusí, tak se neví. Svět není jenom Morava nebo Česko. I když řádí krysa a do některých zemí se už jet za prací nedá. Ale někde přece jenom jo. V nejhorším případě je někde pustý ostrov. Už zase dělám do angličtiny. A oprášila jsem učebnici norštiny. Ne, že bych se hnala do Norska, kam jsem kdysi moc chtěla, ale osud tomu chtěl jinak. Norština je ale trochu podobná Dánštině. A Dánsko nevypadá jako země, kde bych si netroufla něco zkusit. Třeba je to úplná blbost. Ale člověk má mít sny. A já kromě toho snu, aby chemik dodělal výšku, už žádný nemám. A to asi není sen, ale to největší přání.

Možná z toho dánského snu nic nebude. Jako už tolikrát. Zas mě zlomí argumentama. Ale kdoví. Život je tak krátký. A já jsem cvok. Ale jsem střelec, tak se to snad dá pochopit.

středa 1. února 2012

PŘIZDISRÁČ

V příštím životě chci být meteorolog.

Ještě nedávno nevěštili letos žádnou zimu. Žádný sníh a už vůbec mráz. Zblbli lidi. Zblbli ptáky, kteří z toho bludu nikam neodlítli a začali ráno zpívat.

Naráz meteorologická obec zjistila, že to s týma hicama až takové žhavé nebude a naopak bude mrznout až budou kosti praskat. A takže jo. Původní předpověď jednoho týdne se protáhla do půlky února...

První mrazivé dny byly krušné, ale už si zvykám (doufám, že i ti ptáci). Kostým a šaty mám v kanclu ve skříni a do  kolbenky chodím ve starých leč teplých mikinách, ke slovu přišly i staré vyteplené bagančata a na hlavu hučka. První den mě kolega nechtěl pustit za bránu a když mi ji přirážel přes nosem, zaslechla jsem cosi o tom, že ty socky už neví, kam by se v tom mraze vrtly.

Horší je na tom čoklová.

I ona dostala v prozíravém očekávání sibérie zimní výbavu. Růžový kabátek. Dokud bylo trochu teplejc, nedala se do něho narvat ani za kus paštiky. Teď zjistila, že hubertus trochu zahřeje, tak se do něho za kuropění ochotně souká. První den se v kabátě eště promenádovala a splnila svou venkovní povinnost. Jak s přibývajícíma dnama ubývá ráno stupňů, hubertus nestačí a chtělo by to ještě nějaké trepky, páč dvouminutový špacír je klasicky zakončen kvílením psa doprovázeným průběžným zvedáním různých tlapek a psím pohledem. Jsem měkkosrdcatá. Naberu psa do náruče a kráčim k domovu. Většinou něco z toho, co má venku vykonat, stihne. Dneska však bylo -19 stupňů. Čoklová se dvakrát otočila, přidřepla a pak zas oči, nohy a skok do náruče. Na půlce schodiště sebou začala mlít, tak ji dám na zem, ona se připlíží ke zdi a koukám, že na zemi hovno jak cep!

Nečekaná ranní rozcvička s kýblem a hadrem mi zabrala dalších 10 minut a já už pomalu přestávám rozlišovat, co je tím pravým důvodem, že do práce chodím čím dál tím pozdějc..

Jestli kosa, zmrzlý pes nebo skutečnost, že ranní ptáče jsem nikdy nebyla. Asi kombinace všeho.

Mimochodem, dneska jsem zahlídla na netu novou zprávu. Oteplení a obleva má být už příští týden.

Doufám, že tentokrát se meteorologové nepletou.