Propršený víkend se hodí akorát tak k návštěvě nějaké té kulturní, případně přírodní památky. To druhé tentokrát zvítězilo.
Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou přírodní památka, co stojí za to vidět. Vydali jsme 180 Kč za dvě osoby za cca padesátiminutovou prohlídku a těšili se na kouzelné přírodní útvary. V 15.45 nás slečna průvodkyně přivítala a předala do rukou zkušeného kolegy v teplejším oblečení. Vydali jsme se vstříc kráse moravského krasu.
Schody hned zezačátku padaly někam do temné díry, schodiště i zábradlí s každým dalším schodem bylo vlhčí a studenější, což se mi teda moc nelíbilo, ale za chvíli jsme stáli v Zasedacím sále. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Samá díra, kolem nás všude trčely nějaké ty aragonity a někde za náma kapala ze skal voda. Průvodce nás v hlubokém podzemí přivítal a aby nás nebudil, ukázal nám baterkou pár vzácných skalek. Mě ovšem v daný moment vůbec nezajímaly, páč jsem se najednou cítila nějak divně a začala jsem přemýšlet, jestli byl dobrý nápad do jeskyní lézt...
"...a ještě vás musím upozornit, kdyby se někomu něco stalo, nebo mu bylo špatně, okamžitě mi to hlaste, abych nemusel dávat dýchání z úst do úst a provádět nějaké oživovací pokusy, když mi to stejně nejde.. „ žertoval. Ehm.. zasmála jsem se a vůbec všichni kolem se usmívali. Šli jsme dál, až jsme došli jsme do další skalní místnosti. Lidi se kochali, ale já hleděla do země a do jedné z lamp, co místnost osvětlovala. Najednou jsem vůbec neměla odvahu podívat se někam jinam. Bylo mi čím dál tím hůř...
Průvodce začal další výklad, svítil baterkou tu a tam, ale já jsem vůbec neslyšela, co říká, najednou se mi začala točit hlava, rozmlátila se hercna a dech se zrychlil, jak bych pracovala k porodu;-). Stejný pocit, jako před šesti lety na Petřínské rozhledně a taky v metru. Se svou i cizí pomocí jsem tehdejší ataky eliminovala a posléze zcela vymýtila. A byl klid -až do dnešního dne. Ještě jsem to zkusila zastavit....co blbneš, sakra?, promlouvala jsem k sobě v duchu, kulové se ti stane... ovšem asi jsem byla málo důrazná. Nepomohlo to. Najednou mi blesklo hlavou, že jestli tam ještě chvíli zůstanu, bude tahle jeskyně poslední místo, které v životě uvidím, páč pravděpodobně dopadnu jak objevitel jeskyní, co dobrovolně ukončil svůj život v jezírku oxidu uhličitého. Musím pryč! Chytla jsem se za krk a sdělila průvodci, že je mi nějak špatně... opravdu? podivil se... já musím ven ... najdete to? Jo!... to jsem zavolala snad už za první zatáčkou.. . Počkej! Volal za mnou Alfa. Ať někde neslítneš! Zastavila jsem se až na těch schodech s havířem, co nám přeje Zdař Bůh..
Panika je na hovno. Nejenže člověka na chvíli totálně vycucne, ještě mu z padesátiminut nechá jen pět.
No, nebudu pokoušet osud. Do jeskyní už nejdu. Souhlasím s názorem, že v životě je třeba vyzkoušet kdeco. Po dnešku ovšem do svého seznamu věcí, které nikdy nevyzkouším (kromě skoku padákem a letu balónem) přidávám návštěvu jakýchkoliv jeskyní. Čímž pádem speleologem se už taky nikdy nestanu.
