JAK ZAČALY OSLAVY KONCE ROKU

V něděli nás pozvali známí na jejich venkovské sídlo.

Cosi mi říkalo, že tam nemám jezdit, ale já zůstala k vnitřnímu hlasu hluchá;-). Hned ve dveřích byla do mě byla hrubě vražena odlivka pití, laškovně zvaného lak na rakve, který nemůžu od útlého věku pít, páč to byl historicky první alkohol, který jsem v životě pozřela a z kterého jsem se záhy dostala skoro na smrtelnou postel;-). Nejdřív jsem protestovala, avšak krutá zima udělala s mozkovýma buňkama své a bylo po vzdoru. Alkohol roztahuje cévy a zahřívá, a tak jsem těch panáků za odpoledne do sebe naklopila docela hezkou řádku. K tomu nějaké pivko, nechutného kostnatého smaženého amura s těstovinovým salátek a ve finále u krbu čibuka. Nevím, zdali to byl čibuk nebo ta prokletá ryba, každopádně něco z toho se ukázalo být definitivní tečkou za krásami toho dne.

Palice mi zatančila kozáček a žaludku se v mém těle znelíbilo. Hoho. Viděla jsem, že je zle, ale zatla jsem zuby, že to přejde. Průběžně jsem přitom střídala barvy ze zelenožlutého spektra duhy. Křísila jsem se černým čajem, ale ten mě, prevít, nespravil. Když přicházela další zelená vlna, musela jsem vyběhnout do místnosti, kde na mě už s rozzářenou tváří čekal Jirka Paroubek i se svou bradavičkou na toaletním papíru a v jeho společnosti mě trochu společenské unavení přešlo. Ovšem ne nadlouho, páč vývoj probíhá ve spirále a z ferneta se za pět minut vyléčit nedá. Viděla jsem, že je načase jet domů. Cesta autem byla utrpení. Na ledu a sněhu trvala dvakrát tak dlouho jako obvykle. Snažila jsem se jako spát, ale v duchu jsem se modlila k žaludku, ať vydrží, páč nás jelo pět a věru jsem nestála o to s někým se o své drinky dělit. Vydržela jsem na chalupu. Tam se mi malinko nepovedlo ántré do vrat, páč mi někdo fakt hrubě zakroutil žaludkem a bylo;-).

No. V pondělí jsem měla jít pěkně do kolbenky, ovšem byla jsem nucena si vzít půl dne dovolené, páč mi bylo z večera ještě malinko šoufl;-). A v pondělí navečer se konala další akce, tentokrát z ex kolbenky, kterou k dnešnímu dni definitivně zavírají... s otázkou alkoholu jsem se po předchozím dni vyrovnala a dala jsem ti tři čaje a náprstek šáňa. Přišlo nás deset, promítali jsme staré videa z pracovních akcí, co všechno vodnes čas. Když jsem byla eště blondýna z Londýna;-). Co se za tu dobu změnilo? Několikrát vlasy, v kolonce rodinný stav už dávno není "vdaná". Přibyly roky a asi tři kila (kurňa). Xichty zůstaly. No, aspoň, že je veselo a hlavně, že je mír. Že žijem.

Poslední den letošního roku vidím na domácí papučovou kulturu. Žádná chajda, žádná návštěva se asi letos nekoná. Budu hlídat čoklovou, vyklepanou jak startka, která už ani nechce chodit ven, když všude kolem už týden práskají petardy. Na náměstí města, které nemá na spravení chodníků, budou dnes hned dva lepé ohňostroje a pes může jít do kytek.. dále dvacet stánků s klobásama a jeden jediný s pivem. Zase možná ve frontě na drinka někoho pobodají jak před dvěma nebo třema lety;-). Ať se klijanko bodnou. Je mi to fuck, páč do mínus dvaceti se mi fakt vůbec nechce. Chemik jel na silvestra do Prahy. Zbyla mi čoklová. A možná někdo přijde... A stejně nemám ráda konce. Žádné. Ani konce roku...

Zato začátky jsou vždycky krásné;-)

Tak ať máte krásný celý příští rok a do toho prvního dne - jak jinak - jedině pravou!

A JAKÉ ŽE BYLY VÁNOCE?

Inu, svátky obžerství lidí i psů, které se ukázalo být jako velké drámo.

V pátek jsem byla v kolbence, takže čoklovou měl na starosti celý den mladý chemik. Byl si se svým otcem vybírat nový mobil (už asi desátý za svou kariéru) a když přišel, byl tak zaujat novým výkřikem techniky, že si otevřel dva čokoládové adventní kalendáře, které dostal na mikuláše a začal se cpát. Páč po mě je milovníkem zvířat, psí oči čoklové, která ucítila kakaové boby, ho nenechaly chladným, tak se s ní o miniatury mikulášů a sobíků spravedlivě podělil.

Přišla jsem z kolbenky a v kuchyni vidím úkaz neobvyklý. Čoklová sedí u prázdné misky s vodou a prosebně na mě kouká. Chemika zdrbu, že psovi ani vody nedá a dám jí plnou misku. Poškrábu ji za ušima a jdu si po svým. Za chvíli cosi slyším.. čoklová háže grcku na svou novou dečku! No do pr..!! Jdu se mrknout na misku s vodou a ona je prázdná! Ten blbý pes vypil celou misku vody a teď je jí z toho šoufl. Jenže čoklová stojí za mnou a chce zase pít... to už se mi nezdálo i udeřila jsem na chemika, jestli něco nesežrala, po čem by byla velká žízeň. Tak prý nic! Ale na chodbě jsem viděla coby tříděný odpad dva vyloupané advenťáky, takže mi došlo, čím asi psa krmil!

Rychle jsem projela internet a hledala, co se psem může udělat čokoláda. Pes prý může na čokoládu i pojít! Proč jsi jí dával tu čokoládu? Řvu na chemika. Já jsem nevěděl, že čokoládu nesmí! Řve on na mě.

Na netu čtu, že první pomoc při psí otravě je podání živočišného uhlí.

Chemik se snaží do psa nacpat čtvrt tablety, ale dosáhne akorát toho, že pes má umouněné fousy a čumák a chemikova nová sváteční košile vypadá jak po vyfárání ze šachty;-). Pes prchá pod stůl a za fotelku, kde, jak jsem zjistila až včera, průběžně bleje;-). Volám pět minut před skončením ordinační doby na veterinu a veterinář moudře dí, že čokoláda nevadí, pokud jí není hodně. A kolik je hodně? Na tříkilového psa? Ptám se já. Neví. A kolik toho sežrala fenečka? Ptá se on. To nevím zase já. Chemik nejdřív říkal tři kousky, pak přidal další tři a pak už radši tvrdil, že neví. Tak veterinář svolil, ať čoklovou donesem, že na ni mrkne. Chemik pádí, páč svědomí ho žere. Čoklová dostane tři injekce a cosi kašovitého, co jí nechutná, stříkačkou do krku a nese se domů. A jak  to s ní vypadá, pane doktore? Bude to dobrý? Veterinář lakonicky pronese: snad ještě není pozdě! To mě ovšem uklidnil;-). Bohužel, večer se projevil další stupeň otravy přesně podle encyklopedie. Čoklová začala lítat jak střelená, zrychlil se jí dech a hercna jí mlátila, že se jí třepalo celé tělo. Nežrala nic, jenom pila a blila. Zdálo se, že pes nejen, že nevydrží do švestek, ale nedožije ani do štědrého dne. Večer unaveně ulehla a nevypadala vůbec dobře...

Ráno hledám psa a v pelechu není, nikde není. Pomýšlím na nejhorší... ale čoklová má evidentně tuhý kořínek;-). Nacházím ji v kuchyni u svátečního stolu, jak ve hnízdí mojemu tatovi na klíně a on ji krmí vánočkou! A čoklová dělá jakoby nic a mazaně na mě mrká;-).

„Tato! To je tady jako co za interhotel?? Včera byla na smrt a ty jí dáváš vánočku?"

Tata se usmívá a hladí čoklovou po hlávce, „a co by si nedala? Dyť je jak lunt, je chudinka v rekonvalescenci a potřebuje výživu!".

A pak to má se psí disciplínou nějak vypadat;-). No eště že jsou vánoce jenom jednou do roka!

SMRT POD MAGNÓLIÍ

Pochmurný příběh jednoho muže a jednoho vánočního kapra. Přecitlivělým osobám zapovězeno.

Pan Dešťovka si šel den před Štědrým dnem zakoupit kapra. Po městě je rozhozeno mnoho stánků, chtivý kupující si může vybrat i bez fronty kapřího masa, co hrdlo ráčí. Pan Dešťovka je po ránu nevrlý a rozhodne si kapří mls zakoupit u nebližšího stánku. Dva mohutní chlapi u kádě zaloví a vytáhnou výstavní kousek.

„Hm hm, tak chlapi a eště mi ho zabijte, ať se s tím doma nemusím crcat"!, prohodí pan Dešťovka.

„Kdeže loňské sněhy jsou pane," směje se jeden z chasníků. „Ryby nezabíjíme! Chybí nám k tomu zástěna, aby ta vražda zůstala skryta lidským zrakům, dále odtokový kanálek na krev a přívod vody!".

Dešťovkovi spadla čelist. Co teď? Sic je rybář, ale na kilnutí čtyřkilového vánočního macka věru nemá náladu.

„Haló, pane!", ozvalo se tiše vedle něj.

Otočil se za hlasem. Za budkou s kapry se krčil malý špinavý mužík se zažloutlým plnovousem, ve kterém měl někde zastrčený dýmající čibuk. „Já vám toho kapra zabiju!"

Hoho. Potěšen náhlou lidskostí na rozdíl od dvou nevstřícných týpků se pan Dešťovka usmál pod fousy. Bude ušetřen vraždy v předvečer svátečního dne.

„Kolik za to berete?", ptá se a vytahuje z igelitky šupináče. „Kolik kdo dá," sípe mužík, „někdo nedá nic!" Pan Dešťovka zaloví v kapse a hrst drobných mění majitele. Tu máte, ať se na vánoce pomějete!

„Tak pojď!" promlouvá laskavě mužík k rybě. Z druhé kapsy vytahuje rezavý nožík, rybičku. Vykročí směrem k nedaleké magnólii. Pod ní je široký betonový obrubník. A na něm šupináč nalezne svou smrt. Dešťovka neveřícně zírá, jak stařík čile rybu píchne a snad hned začíná kuchat... je ten tvor vůbec mrtvý? Najednou zapochybuje o správnosti svého rozhodnutí svěřit osud kapra do těchto rukou. Ale už je pozdě. Drobný deštík smývá stopy nedávného hrdelního činu. Mužík čistí své nářadí, aby bylo připraveno k dalšímu činu. Zapíchne nožík do hlíny až po střenku a pak si ho dočistí o špinavé manšestráky...

Pan Dešťovka jde domů a v igelitce si nese kapra k štědrovečerní večeři. Najednou nemá ani radost... doma dá šupináče do vany, aby se z něj spláchla krev. Po půlhodině se divné zvuky  linou prázdným bytem. Sákryš, co to tady pořád bouchá? Pátrá Dešťovka po původu neobvyklého zvuku a vypátrá ho v koupelně. Kapřík, co měl být dávno v rybím nebi, ve vaně divoce tluče ocasem.

A smutný pan Dešťovka se zapřísahal, že kapra si už vždycky zabije radši sám...

NA DOSTŘEL

Katastrálnímu úřadu by slušel spíš název katastrofální.

Dva dny před vánocemi si dělníci vyhrnuli rukávy a dali se do práce na rozpadajícím se baráku, starém jen deset let. Hledala jsem známé místo, kde mi vydají výpis z katastru spolu se smlouvou, na známém třetím patře, jenže tam bylo jen pár chlapů v modrákách a vysazené dveře... po půlhodině běhání po pěti patrech a třech kancelářích jsem byla úspěšná. Tedy asi tak, že jsem byla odeslána do té správné kanceláře. Tam seděla slečna, co ani oči od papíru nezvedla a se sklopenou hlavou se vyptávala, co jako chci. Ani se nedivím, že neměla tu odvahu. Už chvíli jsem pozorovala, že všichni, co tam byli přede mnou, nechali rozhodný krok za dveřmi a podezřele mátožně se potácejí ven. Slečnu patrně namíchlo, že musí před vánocema do kolbenky, tak aby zapudila co nejvíc otrapů, co by snad po ní mohli něco chtít, rozhodla se pošetřit vodou a antiperspirantem. Jakýsi chlap to okomentoval výstižně - kurva, nejen, že tady hovno vyřídím, ale navíc je tu smrad, jak když rozpáře tchořa! Muehehe. Smích mě přešel, když jsem v předmětném kanclu musela strávit deset minut na kyslíkový dluh, během kterých ouřada hledala moje papíry. Našla je, ovšem mi je nedala, páč na nich chyběl podpis kteréhosi důležitého podržtašky.

V kolbence jsem měla dnes v plánu strávit pár pěkných chvilek v předvánoční atmosféře. Vzala jsem si na to vonné svíčky a kousek jmelí do vázičky, kdyby někdo náhodou přišel, ať ho ta atmosféra zahřeje;-). Že budu pracovat jenom lajtík;-). Že si uvařím vánoční punč (bez alkoholu), pustím si koledičky a v tichu si o přestávce možná i zapěju. Místo zpěvu jsem zvedala co pět minut telefon a co čtvrt hodiny běhala otevírat dveře příchozím. Dvacet finančních tabulek, mezi tím pár bezvýsledných pochůzek (viz katastrální úřad), tři kafe černé jako noc a na oběd pět pečených brambor z tržnice, ze kterých mi věru dobře nebylo. S úderem páté jsem se slavnostně z kolbenky vypotácela domů.

Tady zjišťuju, že vánoce jsou fakt už na dostřel a já furt nic. V televizi to chrastí rolničkami kam se podíváš, rádio se taky nehodí pustit... dokonce chemik balí dárky. To je to jediné, co mám. Zabalené dárky. Letos nebudu mít ani jehličnan. Ani jsem nebyla ve sklepě podívat se, jestli mi ho někdo neučóroval. Letos prostě stromek mít nebudem. On se tady totiž už ani nevejde... a co. Stejně už zítra večer jedem s chemikem na vánoce k našim. Mamina má napečených dvacet druhů cukroví, tata kilne tři kapříky (každý rok kupujou víc a pak to mají ještě na silvestra;-), tak co bysme  my, měšťáci, tady troškařili;-).

Prej „jaký si to uděláš, takový to máš". Tak si je udělejte hezké. Ty vánoce:-).

PŘEDVÁNOČNÍ ROZJÍMÁNÍ

Venku to vypadá všelijak jinak, než že se chystají vánoce. Lidi kolem mě pěkně serou, důchodkyněma na pracovišti s mizivou produktivitou práce zato dvaceti napečenýma druhama cukroví počínaje a všema, co čekají na svůj žold na zamořené poště konče.

Na dovolenou letos o vánocích nemám nárok a je mi to úplně fuck. Jedna bábrle odjíždí na hory si dolámat haksny (zase), ta druhá, co má už asi patnáct vnoučat, je musí nutně hlídat. Tak tady budu střežit firemní poklady a majetky sama. Aspoň přijdu na čerstvý vzduch, když budou kancly vymetené!;-)

Tata mě dnes pověřil nákupem dalšího rodinného zlata pro maminu pod strom. Mamina bude za chvílu jak olašský rom;-). Jak nikdy nenosila žádné šperky, maximálně tak brýle na nose, najednou má desatery náušnice, pět prstenů, tři řetízky a myslím též brož. Vše vyvedeno v nefalšovaném žlutém zlatě. Vypadá to, že se naši opéřili;-). Já asik dostanu mlýnek na ořechy, páč jsem si o víkendu, když jsem mamině pomáhala, postěžovala (abych zakryla lenoru), že nemůžu dělat jediný druh vánočního cukroví, který mi chutná a to včelí úly, páč nemám na čem mlet ty ořechy. Tak mamina se tajemně zasmála a prej: tak počkej na vánoce! No sláva! Estli dožiju dalších vánoc, už mi nikdo úly neudělá a budu si je muset upíchnout sama! A to se vyplatí;-). Někdo zlato, jiný mlejnek. To aby bylo furt co dělat. No, eště že naši nemají statek a nedostanu třeba vidle;-).

Též tu mám nějaké dobré zprávy, jakože Sarah dnes zrána povila drobného synka a pojmenovala ho cizokrajným jménem, kterým se pyšní i její mladinký manžel. Říkejme mu třeba Pablo. Picasso z něho asi nebude, matka je spíš na fyzické prožitky a její choť není asi vůbec na nic.. ale to je fuk, ať mrňous pěkně roste a ať se mu na tomhle světě líbí!

NADÍLKA

Po světě chodí v období mikulášském hodně trojic, sestávajících ze známého Mikuláše, krásného anděla a služebníka pekel. Některé můžete potkat i v čase předvánočním. Jedna taková čtveřice (páč služebníci pekel se letos pomnožili) byla k vidění tento pátek v místním restauračním zařízení, kde dělali budliky budliky na své kolegy na vánočním večírku.

Týden před akcí obcházela jedna iniciativní osoba kanceláře a přemlouvala ochotníky k mikulášskému výstupu. Nikdo neměl zájem. Až přišla k nám. Já měkkosrdcatá osoba, vida na jejích řasách třpytící se slzy, páč jsme byli poslední, kdo mohl večírek zachránit, jsem se nechala přemlouvat sice dlouho, ale nakonec jsem svolila. Kolegyně důchodkyně si zkusmo narazila na hlavu čepičku s růžky, ve které vypadala jak ořech. V kombinaci s jejím špičatým nosem a drobným obličejem nebylo pochyb. Byl to ten správný rarach. Nechtělo se jí, všelijak se ošívala, že na večírek nejde, ale řekla jsem, že buď obě, nebo nic. Zajímala jsem se o můj kostým. Nutno podotknout, že čert byl v této dvojici ten hezčí. Pro mě měla principálka přichystané zlaté vlasy na paruce patrně z frcu, páč to na té síťce viselo jak klepnutý micák. Délka andělských vlasů byla po ramena, moje vlasy pod to nacpat nešly, tak jsem si to narazila na hlavu jako takovou hučku. Na to čelenka s hvězdou. A nejlepší kus byl ovšem andělský hábit. Byl to neforemný měch, ušitý ze staré silonové záclony, místy na něm byla přistehovaná žlutá andělská aplikace. Ten hábit evidentně hodně pamatoval. Křídla andělovi asi někdo přistřih, páč tam pro jistotu nebyly žádné. Model zvaný čirá hrůza. Jsem v tom moc jít nechtěla a že si seženu něco jiného. Kdeže! Aspoň bude sranda! A byla.

Mikuláš s mikádem obcházel sváteční hosty a mával berlou. Čerti chrastili řetězama a já jsem nasadila kamenný úsměv. Ta kašpařina trvala víc jak hodinu! Pot z nás lil, páč v knajpě nebyla ventilace, lidi se evidentně dobře bavili, ale zpívat se nikomu nechtělo, tak aby dostali dárek, jsme slyšeli takové hodnotné kusy jako polámal se mraveneček. Čertovi se občas podařilo klepnout někoho řetězem po hlavě, tak bylo nutné poskytnout první pomoc a mikuláš zlomil berlu mrazilku. Mě řekli, že nevypadám ani jak anděl, ale spíš jako vesmírní lidé;-).

Jaruna, co prve odmítla dělat anděla, se parádně bavila a řvala: založíme ochotnický spolek! Já chci být hérečka!! A vyvrátila se se židlí. Volná zábava se rozjela. Zaměstnavatel nám toho roku zaplatil jen řízek se salátem a víno. Byla to Perla Moravy. Dryják dobrý maximálně tak na svařák. Začaly lítat kalichy a ženské, co jsou dycky jak puťky, se pěkně rozjely. Dyť je to jednou za rok, né? Písně od Michala Davida nakoply každého k činu. Tancoval se kankán. A když zadunělo Dole v dole a tři pozvané důchodkyně, co si cucly špiritusu a začaly předvádět své taneční reje, bylo načase zábavu ukončit.

Jenže nám se vůbec nechtělo domů. Asi šest lidí jsem se vydali nočním městem hledat azyl v knajpě, kde mají otevřeno dýl. Našli jsme jednu takovou. A setrvali tam do jedné do rána. Nic nevadilo, že byla plná lidí. Klidně jsme si tam zazpívali a divím se, že nás nevyhodili. Pak jsme se poslední čtyři  vydali na diskotéku. Pěkně debilní nápad jedné kolegyně, která mezi lidi vyleze jednou za rok, když starý není doma. A my jsem jí na to skočili. Rachot, dýmové efekty, nebylo vidět na krok a smrad. Moc dlouho jsme se nezdrželi, ještě nějaký ten panák a hybaj domů.

Včera jsem vstávala kolem poledního a nemohla jsem se zbavit dojmu, že cosi se nemůžu z noční nadílky vybrchat... jó, když se smíchá pivo s vodkou, do toho whisky a pár jablek...nakonec - eště že mi není hůř;-).

NAJSOS DEJOS!

Zrovna ráno, když jsem šla do kolbenky, jsem si lebedila, jak to teď v kolbence šlape, mám přirozenou autoritu a rozhoduju správně a jsem lidská. Téměř se mi vyrazil na tváří z té pýchy ruměnec. Musela jsem vnitřně pochválit i ženské, tak jsem se po cestě jsem stavila do cukrárny, že koupím pár zákusků a chlebíčků, ať si to předvánoční martýrium trochu zpříjemníme.

Dojdu do kolbenky, eště ani tašky nepoložím, a už se kolem mě otírá smradlavka.

"Jakto, žes mi neuznala tady ten přesčas? Když jsi říkala, že nám ho uznáš?"

"Ukaž, který? No ten jsem ti neuznala záměrně. O tomto datu jsme se ani nebavili. A co bys chtěla? Za co myslíš, že jsou odměny?"...Strašně mě štve někdo, kdo bazíruje na třech pitomých hodinách a přitom nevidí, jak dělají druzí a neváží si ničeho. Ani toho, že měla fakt pěknou odměnu a už vůbec ji nezajímá to, že jiní tady sedí každý den 10 hodin a ani je nenapadne nárokovat nějaký přesčas nebo si vybírat náhradní volno. Protože by stejně neměli kdy to vybrat. A taky mají diametrálně odlišný přístup k práci.

Že já blbec se s ní vůbec dávala do řeči.... Z ranní euforie se vyklubal pěkný vztek a pak (kurva) lítost. Co mi přišlo vlastně líto, nevím. Asi ta nespravedlnost světa;-). Nevím, co je dneska za konstelaci hvězd. Ale den bude stát za hovno, cítím to v kostech. Když mě rozhodí pitomá baba co smrdí jak barel močůvky. Ještě, že jsem jí to neřekla;-)

Jsem blbec. Kde ty doby, kdy jsem měla každého na háku. S postupem věku a jak šupu navrch (zatím) po karierním žebříku, se snažím s lidmi vycházet, záleží mi na nich a snažím se k nim přistupovat spravedlivě, ale docela přísně. Na druhou stranu jim nedat nic zadarmo. Někdy mě zarazí požadavky některých podřízených, především těch, co občas udělají v práci zásadní chybu, ale obhajují se, že to nic není a že se to opraví, mají stále málo peněz, ale dost na to, aby pětkrát denně šli na čvaňháka, pak na hodinový oběd a pak si napsali, že pracovali do 18 hodin a velmi se diví, že jsem jim to neuznala.

Chlebíčky a zákusky jsem dala jedné návštěvě, co tu nečekaně přišla....

Uf. Strašně ráda vzpomínám na bývalou práci, kde jsem zařezávala před 10 lety. Měli jsme mladý kolektiv, na všem jsme se domluvili, navíc byla v kolbence sranda. Není všude posvícení. Ale už nikdy nechci dělat s dvěma důchodkyněma, z nichž jedné jsem svého času přebrala vyšší post a ta druhá má naflákané štyry děcka, od nic už osm vnuků, do kterých je třeba lifrovat peníze, hlídat je a kvůli tomu vybírat náhradní volno. Kdyby se v tom volnu aspoň občas vykoupala a vyprala si hadry třeba jádrovým mýdlem, tak to bych snad ocenila. Jinak po dnešku nemám moc co.

Ale nechci být nespravedlivá. Třeba to zítra zase uvidím jinak.

Anebo fakt změním práci. A možná i profesi. A třeba půjdu učit ekonomiku na nějakou větší školu. Včera jsem dostala pár majlů od svých studentů. Potěšili mě. Prý ekonomika patří k jejich oblíbeným předmětům. Ne, že by jim moc šla, ale při troše snahy bych z nich určitě dostala víc...

Včerejšek je minulost, zítřek je tajemství.

A dnešek je dar. Tak bych se z něho měla radovat a ne tady skuhrat;-)

Najsos dejos!

POSTŘEHY Z DRUHÉ ADVENTNÍ NEDĚLE

Každý rok hned od ledna se nejvíc těším na vánoce. A jak běží měsíce, radost se umenšuje. A jako každý rok mi předvánoční čas zase leze krkem.

Je pěkné nakupovat vánoční dárky na mikulášském a vánočním trhu, támhle si dát grilovanou klobásku, támhle zase horkou medovinu, která v sibérii parádně zahřeje... jenže to bych musela mít nějaké jiné zaměstnání, případně dovolenou, abych tyhle poslíčky vánoc vítala s láskou v srdci:-(. Z kolbenky odcházím potmě pět minut před šestou, kdy už krámští stahujou rolety a trhovci s medovinou už taky zavřeli krám. Takže kupovat není co a se štrykováním jsem přestala před deseti lety, takže letos se svým dílem nebudu podílet ani na šedé ekonomice;-). Cosi ale koupit musím a vidím to na den před Štědrým dnem. Pár bebechů jsem si objednala přes net, jenže pošta asi v předvánočním čase opět nestíhá, takže nevím, nevím, jestli vůbec něco do nadílky dorazí:-(.

Navzdory těmto nemilým okolnostem se na vánoce všichni chystáme. V kolbence kupujeme vánoční hvězdy - symboly nadcházejících vánoc - letos se ovšem neurodilo a místo krásných hvězd jsou to bonsaje za páďo. Vánoční výzdoba v kanclu tohoto roku není nutná. Baňka visí na garnýži od loňských vánoc, páč se na ni nějak zapomnělo;-). Ztepilý stromek mám domluvený u prodejců, až jim zbude nějaký šáchor, o který nikdo nebude stát, že mi ho za krabku cigár schovají. A v pátek bude mikulášská. I když rozličné firmy vánoční večírky ruší, my nikoliv, pravda však je, že rozpočet na osobu a večírek činí 180,- Kč;-). Co si budem nalhávat, za to se tedy příliš nerozšoupnem;-). Hlavní organizátorka a koordinátorka akce v pátek přišla do kolbenky a požádala nás o drobné dary... jablíčko v alobalu, svíčičky... že si to nasypem do koše a anonymně se budeme obdarovávat. Abychom zamezili diskriminaci, dárce nebude znám a obdarovaný bude rovněž věcí osudu. Jedna podobná akce už tu byla. A někteří dostali svíčku z krámu, kde je všechno za 36 a jiní kávové soupravy;-). Nevraživost  hodnotných darů k těm ostatním od té doby bují.

Co se týče vánoční cukroví, letos žádná změna - opět neupeču. Zase mě bude zachraňovat mamina s jejím pečícím elánem a dvaceti druhama na vánočním stole;-).

Jo a taky jsem nestihla umýt okna. A myslím, že je mi to úplně jedno... hlavně, že se mi houpe na okenní kličce anděl s hlásnou troubou;-).

Pěknou adventní neděli!

ŠKODA PENĚZ ZA HODINY TANCE

Jak to teda bylo s tím plesem...

VIP, co nejdřív odřekli účast, si to na poslední chvíli rozmysleli a na ples milostivě přišli. Páč u našeho stolu prominentů bylo místa dost, seděli jsme tam všichni a všichni jsme se fakt skvěle bavili:-(. Ze škrobené konverzace nás vytrhly až první tóny hudby, které se začaly linout z reproduktorů. Na pódium vplulo pět vystrojených párů, aby v rámci předtančení všem přítomným hned zezačátku vyrazili dech a navnadili je k tanci. Zatančili nám krásný vídeňský valčík a ještě cosi, co se mi nepodařilo identifikovat. Moc se, však, chudáci, nevycajchnovali;-). V našem provinčním městě jsou už pěkně profláknutí a jak nejsem plesař, ty čtyři plesy, co jsem v životě absolvovala, všechny obstarávali oni. Navíc furt stejné tance, furt stejné kostýmy... Nikdo z obecenstva ani tentokrát o dech nepřišel. 

Po slavnostním předtančení nastoupilo místní hudební těleso, proslulé tím, že jeho členové se na akcích téměř pravidelně dostávají do stavu ne nepodobného deliriu tremens a zpěvák v jedné písni vystřídá pět textů, tam, kde ještě nedávno byly slova, dělá hm mm mm, páč je zapomíná a když chytne za saxofon, občas neví, do které ďoury foukat;-). Tito hoši udeřili do strun a kláves. Parket vzalo útokem asi pět párů. Utvořili rozestupy a začalo soukromé stárdens. Všichni ostatní jsme je v duchu obdivovali, tiše jsme jim záviděli a všechny nás pěkně srali. Nikdo další se už na parket ve stavu střízlivém neodvážil. Dámy se vymlouvaly na špatné boty a chlapi na velkou žízeň.

„Běžte si zatančit, co netančíte?" žduchal jeden druhého.

„Já teda nejdu."

„Já taky nejdu, snad pozdějc! Ale měl bych návrh! Nejdřív bych je tam všecky postřílel a pak bysme si snad zatančili!" přišel jeden s fakt dobrým nápadem.V tombole toho dne kvér nebyl;-).

Ani mě se nechtělo. Sice do mě duli zleva zprava, prej na co jsem chodila na ty hodiny tance, ale přemluvit jsem se nenechala. Dosud na antibiotikách, svou nechuť k veřejné produkci jsem sváděla na celkovou slabost a sípavý dech;-). Rozdýchala jsem se až po čtvrtém panáčku vodky. To už se mi tančit chtělo. Když jsem vítězoslavně naklusala na parket, zpěvák zavelel po kalíšku po kalíšku, všichni napovel položili ságo, paličky a kytaru a kvapně odkráčeli do zákulisí nasávat. Co teď ? V těle mi hrál každý sval a v malém sále v patře fidlala cimbálovka. Rychle tam! Když už nebude tanec, aspoň si zazpíváme! Ovšem nezazpívali jsme si. Grupa šumařů nám nedala chvílema ani poznat, co to vlastně hrajou. U cimbálovky se plácalo pár nadšených tanečnic, pohupujících se v bocích. Z průměru se vymykala ženština věku neurčitého, váhy těžkotonážní a pohybů křepkých. Tancovala sama, tancovala bosky a lilo z ní jak z vola.  Připadala mi Helenku Růžičkovou, když jako paní Homolková tančí v temném lese a divák se brzy dozví, že byla baletkou;-). Ta si vystačila sama a kolem ní bylo fest nebezpečno, pokud člověk nechtěl padnout od smradu nebo dostat zásah rukou případně nohou;-). Takže od cimbálu dále a kvapně jsme pokračovali dolů na diskotéku. Tam byl chumel přiopilých lidí, povětšinou si ocicmávající hlavy, neprůhledné šero a DJ měl přestávku... tak ze zoufalství se ze mě stal málem alkoholik. Místo pohybu chlast! Okružní cesta pokračovala zasejc zpátky do hlavního sálu. domněnka byla, že už by mohli hrát.. Když jsme došli, zpěvák právě přiožralým hlasem notoval: „po kalíšku, po kalíšku..." a odkládali své nástroje.

No, co vám budu povídat. Z tanečního plesu se stal závod do vrchu (to když se utíkalo do patra) a z vrchu (logicky opačným směrem). Nepodařilo se nám chytit ani jeden taneční kus. V tombole za 500 jsme zato chytli pár životních pravd, jako že bez práce nejsou koláče a není všechno zlato, co se třpytí (to jsem fakt nevěděla) a návdavkem moc pěknou výhru: reflexní žlutou vestu.

Na nových luxusních šatech mi v tlačenici hned na začátku plesu kdosi urval ramínko a v neděli se mi načas vrátila moje choroba průdušek.

Včera Lůca řikala, že to byl super ples;-). To se mi teda fakt nechce zdát... že by byla toho dne špatná konstelace hvězd?;-).

JAK JSEM ZAS JEDNOU NEODOLALA

Sobota nadešla a je tu velký den. Řádně jsem se na to připravila.

Včera jsem kupovala ředitelovi zákusky ke kafíčku, aby měl shovívavý pohled, až přijde ke mně probírat ekonomickou situaci na konci roku a náhodou jsem zabrousila do vedlejšího krámu, kde prodávají hadry a taky plesové šaty. Že se mrknu,  co letos frčí. No kuš. Na věšáku visely samé nádherné kousky, ne jako to, co se mi od loňska houpe v šatníku. Tak nějak jsem mi přišlo, že budu jak chudá příbuzná u toho VIP stolu. Tak že si aspoň něco zkusím, jak bych v tom vypadala.

Paní jsem svěřila do úschovy krabičku se zákuskami a ona mi za to ochotně nanosila ramínka se šatama. Bylo jich asi patnáct. Postupně jsem je na sebe navlíkala a postupně se v duchu radovala. Žádné z nich mi nesedly a došlo mi, že ty, co mám doma, jsou vlastně luxus! Nejen že jsou hezké, ale musím se pochválit, ehm, vypadám v nich dobře. Ještě poslední kousek jsem na sebe narvala.. nebesa! V těch jsem vypadala jak Žeňa ze Želar!

„Ukažte se.. jé.. tak ty vám ale sluší!" Spráskla ruce prodavačka.

„Jo? To myslíte vážně?" Nevěřícně jsem se dívala na neznámé tvary svého těla.

„No... tak trošku vypadáte jako selka...."

Šaty jsem bábě vrátila a měla jsem k odchodu. Paní však potřebovala toho dne kšeft;-)

„Haló, počkejte, ještě tu máme jedny na panence vystavené! Sice nevím, kolik stojí, ale jsou krásné!", běžela za mnou k východu.

Otočila jsem se. Bohužel, měla pravdu.  Na oprýskané figuríně bez hlavy byly natáhnuté nádherné černé šaty empírového střihu a dokonalé délky s aplikacemi, dozdobené saténovou mašlí. Šla jsem si je zkusit.

A byla jsem ztracená, protože šaty byly prostě nádherné! I na mě. No. Tož tak;-). Cena, která byla do té doby utajena, byla odtajněna, trošku mě překvapila, páč jsem čekala míň, ale za tu krásu... Zaplatila jsem penězma, co jsem si vzala na vánoční dárky. Asi budu dávat po vzoru jiných kusy paragonu;-). 

VERY IMPORTANT PERSON

Dneska jsem se zvesela a krokem téměř tanečním vracela od své praktické lékařky, kde jsem si byla ukončit svou čtyřdenní pracovní neschopnost. Pravda, krapet mě bolí žaludek, asi z těch antibiotik a mám krapet stařecký třes, to z prášků na roztahování průdušek, ale s tím se dá do kolbenky chodit;-). 

Skákla jsem si cestou do Lidlu pro nějaký ten vitamín, páč mám evidentně oslabenou imunitu a uvalila jsem tam pět stovek;-). Mouku v akci, cukr v akci, brokolici na železo, vyuzený zostuzený do naha vysvlečený makrelový filet a pár dalších hodně těžkých věcí, které jsem si naskládala do ibrišní vetché igelitky. A jak si tak kráčím z obchodu, igelitku obouruč přimáčknutou na hrudi, zvoní mi v kapse telefon; jednou rukou šmátrám v kapse, vetchá taška, kterou už nemá co držet, se na jednom místě prorve a gravitace všechno vycucne tou dírou na chodník. Tak jsem to sbírala z bahýnka a poslouchala přitom ředitele ze školy, který vyjádřil přání, abych šla na pompézní ples školy a zda by nešla i moje ségra jako VIP host, že všichni víajpí odřekli, tak že by to bylo dobré. Ségra dělá jednu takovou šajbu v sociálních službách. Muehehe;-) Tak to jsem se v duchu uchechtla a slíbila mu, že to zjistím. Jak znám šváru, toho by do šorny nedostal párem volů, natož na ples.

Kupodivu mi za chvíli šokovaná ségra volala zpátky, že švára by teda šel... Ředitel zajásal a v sobotu se jde na ples. Já jdu s Radimem a ségra se svým chotěm. To bude sláva veliká. Hlavně budem sedět u VIP stolu s ředitelem a jeho chotí. To se asi pobavíme;-). A to ségra netuší, že bude představena veškerenstvu při velkém zahájení plesu;-). To jí radši říkat nebudu, páč by se z toho eště mohla chtít zbaběle vykroutit. A to se nesmí stát. VIP hosté se totiž špatně shánějí a abych v rámci improvizace nemusela jako very important person nastoupit třeba já. To by byl ples nezapomenutelný;-). 

LIDI, TAKY VÁM TAK BLBNOU VYHLEDÁVAČE?

Nebo to zas potrefilo jenom mě? Že by se kromě mojí virózy eště ráčil do mojeho kompu nakvartýrovat virus:-(

Seznam se vůbec nenačte, píše mi to něco, jako že

Your browser sent a request that this server could not understand.
Size of a request header field exceeds server limit.

Cookie: ADDRESSEE_AD_DISTURB=AQAAAAAAAAAAAAAA3dZ0SGlsYXllcg==;  

ADDRESSEE_KEY_ID=AgAAAAAAAAAAAAAAnv8vFOMGd0ggAgAAAAAABQAHAAs  

 ... a to jsem z toho velmi chytrá:-(. Atlas mi napsal, že tam nemám schránku (to jsou mi noviny) a tak že si rychle založím

 další na centrumu, páč jsem doma a budu potřebovat něco dělat do kolben, tak ať mi mají kam posílat věci... a on, pan

centrum, mi účet založil, pak napsal, že tam žádný účet není a tak se to střídá co pět vteřin... eh.. pěkný začátek nového týdne...

.. a tenhle blog mi nepíše do bloku, ale kam se mu až chce...   Že by nadcházela další hodina dalšího velkého trestu??;-)). 

A tentokrát pro všechny? ;-)

UŽ JE LETOS PO ŠVESTKÁCH?

Po druhé bezesné noci se záchvatama dusivého kašle jsem dospěla k názoru, že doktorka se tentokrát s výběrem medikamentů moc nevycajchnovala a zítra teda k ní budu muset znovu a tentokrát se stavu nemocných nevyhnu. Mám z toho radost pramalou, páč po minulém týdnu mohlo být v kolbence fajn a eště jsem se mohla hřát na výsluní slávy;-) Tak zas nic.

Máme tu ovšem ještě jednoho nešťastníka, mého souseda. Teda, pokud nemá špunty do uší. Páč někdy poslouchám jeho občasné zakašlání za tenkou zdí, případně jsem nedobrovolným svědkem jeho soukromých telefonátů. Tak tentokrát si to se mnou musel užít. A hned dvě noci za sebou!;-).

Při druhé ranní jsem se vysíleně vyštrachala z fotelky a jala se zkoumat příbalové letáky k předepsaným lékům, esli se někde nestala osudová chyba. Hm. Doxycyklin má vracet hlas. Tak to se mu trošku daří. Ovšem má taky léčit kašel. A tady se autoři netrefili. Kašel je čím dál tím horší. Nežádoucí příznaky jako bušení srdce, lupus a chlupatý černý jazyk mě nechávají klidnými. Zatím nic z toho;-). Jdu na interakce s jinými léky. Absolutní zákaz antitusik páč sice už nezakašlu, ale zato se udusím ve vlastním těle. Teď to vypadá spíš na utonutí, páč tolik čaje, co jsem spolykala za poslední týden, jsem snad nikdy nevypila. Bych se nedivila, kdyby na mě vyrostl tea tree;-). Chemiozo už vidí, že s matkou je zle, když nenadává a ani nemluví, tak mi nakrájel cibuli, gychla jsem do toho cukr a se stéblem jsem po pár hodinách přistoupila k nádobě, že budu ucucávat vzniklou šťávu. Tušila jsem pohromu, ale až takovou ne. Silice zapracovaly a smrad mi dovolil jeden srk. Pak celá baterie letěla do důvěrně známých míst.  Na tohle bych potřebovala rýmu. A na rýmu tu ovšem máme druhý medikament. Flonidan. Určen na rýmu a alergie. Alergie jsem nikdy neměla, ovšem všechno je jednou poprvé. Takže až teď mám evidentně alergii na tenhle lék. Páč nežádoucí účinek: kašel. Tak už vím, na co asi psíci zdechajú.;-). Co je to za kurýrování, když je mi po třech dnech hůř, než předtím?

Takže s Flonidanem se loučím a letí hned do závalu. To antibiotikum jsem si zatím nebrala, páč si musím taky někdy odkašlat, tak jsem si vetkla pořádnou dávku stoptussinu. A homeovox na hlas.

Snad to do zítřka vydržím. A ráno k doktorce. Anebo se teda budu léčit sama;-).

Mimochodem, s těm švestkama: jen se ujišťuju, že jsem za vodou a do letošních švestek jsem vydržela;-). A o žádné další předpověďi pro letošní rok z pera klasika naštěstí nevím.

HODINA VELKÉHO TRESTU SE PŘIBLÍŽILA

Minulý týden se do kolbenky nahlásilo půl tuctu kontrolorů. Pche. Hodila jsem to za hlavu, páč nepříjemné věci řeším zásadně ve fázi vysoké hořlavosti, ale když kanclem prolítl holtport několika dobrých duší se šklebem na rtu, pantomimicky napodobujíc cosi, jako klepeta na rukách, začala se svírat prdel i mě. Přiznala jsem si sebekriticky, že i já bych se na kontrolu měla nějak připravit.

Víkend byl totálně zabitý, páč jsem ho celý včetně pondělního svátku věnovala drahé kolbence. Ve středu byly konečně všechny papíry, výkazy a tabulky vzorně nachystané. Byl čas na zasloužený odpočinek, aspoň do doby, než se objeví vrtal, který do těch papírů poleze, a objeví tam něco nepatřičného či nejasného. Když už se tedy zdálo, že víc už pro zdar věci udělat nelze, zvolnila jsem pracovní tempo. To jsem asi neměla dělat. Tu noc předtím se mi zdály takové divné sny a taky jsem si vyložila karty. Tam bylo jasně vidět, že se na mě něco žene. Páč dobré karty aby člověk pohledal. Ovšem závěr situace byl překvapivě příznivý, tak jsem si teda řekla, dobře tak. A takhle po ránu ve čtvrtek telefon....

Že jsem ho vůbec brala! Další kontrola, tentokrát na ten můj šolich vyučovací a že si mě páni kontroloři vybrali jako jednu z osob, jejíž vyučovací hodinu navštíví. Ve škole je 40 učitelů, co učí spousty let, u kterých nikdy žádná inspekce nebyla a oni si vyberou mě. No ovšem, ne že bych to nečekala. Ty karty a instikt mi to řekly dávno předtím;-). Radost veliká žádná, chřipák jak hrom a do toho další informace, že přijde hlavní inspektorka, která si potrpí na moderní vyučovací metody. Hodina velkého trestu se přiblížila;-). Moderní vyučovací metody znám pouze teoreticky, páč ve vyučování na to jaksi není čas, takže jsem musela pěkně za klekání navštívit kolegyni, aby mi nastínila nějakou vhodnou jednoduchou metodu, kterou bych zaujala jak moje maturanty, tak tu pani, co nás navštíví. A stříhaly jsme barevné lístečky a vymýšlely týmovou práci studentů. A cíl hodiny. Páč cílem nemůže být třeba to, že žáci budou obeznámeni se školami managementu a budou znát jejich hlavní charakteristiky a představitele. oni to všechno musí OBJASNIT nebo DEFINOVAT. Nebo něco podobného. Marně si vzpomínám, esli to bylo i za nás..

Hodina byla v pohodě. Brali jsme národní hospodářství. Děcka spolupracovaly, jak nikdy a týmová práce se jim evidentně líbila. Paní inspektorka, která byla taky nachcípaná, chválila ostošest, až jsem se pýřila, akorát jednu věc mi vytkla a to, že mluvím trošku rychle a tak nějak jak od Ostravy...;-). Včera ve 13.10 ze mě spadl obrovský šutr... Ne však nadlouho.

V noci se vrátil a usadil se mi na hruď. Kašel měl, zdá se, nabito hodně ostrýma, spánek přišel vetchý a od tří ráno odešel bez rozloučení;-). Zjistila jsem, že jsem během noci skoro přišla o řeč. Teda hlas. Nejspíš díky včerejšímu heroickému výkonu před publikem;-). Ráno jsem vyrazila k doktorce pro antibiotika, odmítla neschopenku a doufám, že se to přes víkend vykurýruje. Momentálně to ovšem vypadá, že jsem dočista oněměla. Byl tu za mnou jeden klučík a chtěl po mě peníze za zboží. Chtěla jsem mu něco říct, na něco se zeptat, tak jsem se k němu nahnula, že mu to pošeptám a on to samozřejmě nepochopil, uhýbal a hleděl na mě jak na blázna. A to jsem mu chtěla pošeptat, že nemůžu mluvit! Možná měl strach z konspirace;-). Ale už ze mě nejde ani ten šepot. Na kus papíru jsem si teda radši napsala: NEMLUVÍM! ŠEPTÁM! a ten jsem si pověsila na dveře.

Do telefonu sípu jak úchylák, co obtěžuje ženy, takže sama radši nikam nevolám a když někdo zavolá mě, tak po mém šeplavém "prosim", páč na víc se fakt dneska nezmůžu, je na druhém konci chvíli ticho a pak nejisté "... to si ty, jo?". A následuje hurónský smích... No jo. Báječně se všichni baví... kromě mě teda:-(.

A teď mi to docvaklo s tím trestem: Jsem prý moc ukecaná. Až příliš. Takže hodina velkého trestu se příblížila a už i odbila. Dneska ve 3 ráno;-).

CHRASTIT SE DÁ RŮZNÝMA VĚCMA

Tak kupříkladu před devatenácti rokama jsme chrastili klíčema, dneska chrastím zubama;-).

Krom toho, že mě v tento sváteční den čeká, byť zkrácená, šichta v kolbence, jsem se ráno probudila s nejasným pocitem, že něco není tak, jak by být mělo. Zdraví, které jsem si ještě minulý týden pochvalovala, a pokoušela nedostatečným oděvem, mě, zdá se, připravilo hořkou odplatu. Nejdřív se mi udělaly afty, o kterých jsem si myslela, že je mají jenom děcka, když  olizujou kovové věci a fakt si nejsem vědoma, že bych něco kovového dala do huby;-). A během této noci mi zřejmě někdo vpašoval do krku kotouč na cirkulárku, jak tomu skřetovi z nejhorší televizní reklamy. A ještě se hlásí mírná teplota, která způsobuje občasné hlasité zacvakání zubama;-).

Ležím na posteli a zírám do stropu. Čekám na zlepšení zdravotního stavu. Sežrala jsem paralen, pár prášků na krkobol a k tomu pár kapek zaručených prostředků lidového bylinkářství. Pár vitamínů. Dva čaje s rumem. Jediný efekt, který zatím pozoruju je, že ve mně začalo prapodivně škroukat...  jedna zapomenutá pavučina povívá přímo nad mojí hlavou a na ní se houpe drobný pavouk. Himl, ty eště! Aby mi tak hajzlík spadl do dutiny ústní, to by mi chybělo... pavouka jsem opatrně vymetla a teď sbírám sílu na tu kobenku. Koukám, veřejnoprávní i soukromé televize se docela vycajchnovaly. Skoro jako o vánocích!

Akorát, že o vánocích se do práce fakt nemusí....

JAK NA KOLBENKÁŘE PŮSOBÍ STRES

Zasedli si na naši milou kolbenku kontroloři rozliční. Sotva nás jeden pár opustil s krabicí lejster a vyčítavým pohledem, už se hlásí další skvadra. A kdyby dva. Příští týden jich nastupuje hned šest!

V kolbence vládne atmosféra jak při morové epidemii. Všichni chodí sinalí a při zmínce událostí dnů příštích modrají jak hřib satan na řezu. Možná díky nastálému zmatku nám někdo zcizil letitý vysavač, takže uklízečka používá mechanickou metlu, běhá po kolbence a kurvuje. Budeme ji muset před kontrolórama ukrýt, páč kromě toho, že je sprostá, další nikoliv nepodstatná věc je, že budou šťourat i do bezpečnosti práce, v jejímž rámci má zaměstnavatel povinnost vybavit pracovníky adekvátními pomůckami a nářadím. No to nevím, esli je nad hrobem sehnutá mechanická metlička zrovna adekvátní pracovní nástroj na sto metrů čtverečních zátěžového koberce;-).

V kolbence už se nikdo nesměje. Najednou všichni vědí, co mají dělat. A dohánějí resty - a že jich je!

Ale přece!

Přece je tu někdo, koho nezasáhla všeobjímající atmosféra stresu a obav před šesti páry rentgenových očí. Kdo se promenáduje po kolbence se zářivým úsměvem a zlatýma brýlema na špičce nosu.. A laškovně, leč důrazně, nás nabádá:

„Holky, já vás musím pokárat! Jak to, že jste se dosud nezapsaly na mikulášský večírek? Tak to by fakt nešlo!," otravuje v kanclu a šeplavě švitoří všem přítomným do oušek.

Jo TENHLE mikulášský večírek, co bude v půlce prosince... no tak na to ti kašlem! Mimochodem...  kerý diblík bude tentokrát za čertíka bertíka?Posledně to byla jedna pracovnice v důchodovém věku, to jsme se ale nasmáli, mečela spíš jak pichlá koza, než pán pekel a rozpustile dloubala papírovýma rohama do chlapa, kterého měla za svého nadřízeného a on to byl vyšší soudní úředník:-D. 

„Tak šup, ať to máme v pořádku! Holky, rychle mi to přijďte podepsat, čas kvapí! A víte co? To se musím pochlubit! Měli jsme NAŠI akci. A všichni říkali, že jsem hodná! A demokratická!"

A je to ...  odborářka. Bim bam.

Jak zvon;-)

KOLIK HUSIČEK ASI DOPLAVALO?

Známí mě v sobotu vytáhli na husí hody v jednom místním poměrně luxusním hotelu.

Těšila jsem se na příjemný večer, strávený u cimbálu, se džbánkem dobrého vína. Sotva jsme dorazili do hotelu, bylo jasné, že plán na pohodový večer u cimbálu je zhacen. U vchodu nás úslužně vítal majitel restaurace a letmý pohled do salónu nepřipouštěl pochyb, že se jedná o pěknou snobárnu. Pár známých tváří, podnikatelé, právníci a doktoři s vyparáděnýma paničkama.

Třeba to bude dobré... utěšovala jsem se, když nás majitel uvedl do salónku, který byl původně snad šatna, páč tam hudbu nebylo ani slyšet, zato tam bylo přítmí. Jediný pohled, vržený do jídelního lístku, ve mně vzbudil jistotu. Dobře už bylo. Můj plán na džbánek vína nevyšel, páč v kabelce se mi smutně krčila dvoustovka a to by to bylo akorát na ten jeden džbánek a pak už nic. Pivo měli jen dvanáctku, kterou nepiju, páč má na můj vkus moc hořčiny a na jídlo husička stokrát jinak od 300 Kč výš. Kromě toho, že jsem se pro husí hodokvas finančně nevybavila, nemám ráda tyto pernaté ptáky na talíři a už vůbec ne v devět večer. Noh, co trčely ze zelí, kolem našeho stolu prosvištělo nepočítaně a když jsem se už na to nemohla dívat, přidala jsem se ke zbytku stolu a postupně jsme se poměřili s několika lahvemi vynikajícího svatomartinského. Stejným tempem zřejmě pokračovali všichni hosté, takže dochtoři judr i mudr brzo pěli z plného hrdla a pár paniček se dokonce osmělilo vylézt na parket a zatancovat si čardáš;-).

To už se mi líbilo, páč začalo být veselo. Cimbálista třískal do cimbálu, huslista vrzal na skřipky a nikomu se nechtělo domů. Teda... skoro nikomu. Krákorali jsme, sice falešně, zato s radostí. Bohužel, můj doprovod právě ve chvíli mého bláhového štěstí nabyl dojmu, že je třeba jít domů. Cesta byla suchá, místy mokrá... to si pletu. Bylo to jinak. Suchá byla diskuse. Cesta byla mokrá a místy ještě mokřejší.

Včera jsem koutkem oka zahlédla film Muži v černém. Zrovna tam někdo říkal: lidi jsou smutní, protože prší.

Ne, prší, protože ty jsi smutná.

A té noci pršelo hodně.  

JAK JSME SI HEZKY POSPALY

Včera po osmi slivovicích na karu jsem usoudila, že noc je ještě mladá a že by bylo dobré ještě někam skočit. Radim to měl jasné hned, šel domů s mámou. Tak jsem po dlouhé době vyrazila do ulic s Janou.

Vsetínské ulice byly mlhavé jak ve starém Londýně za časů Jacka rozparovače a tato ponurá kulisa přímo lákala do místních pubů. Vyzkoušeli jsme jich hned několik. Bohužel, staří Londýňané se k nám v čase nepřenesli a věkový průměr v zábavních podnicích byl toho večera 18 let. Ze zoufalství jsme si šly dát o půlnoci velmi pozdní lehkou večeři. Nakonec to byl smažák a česnekové brambory s bylinkami;-) Při jídle nás neustále vyrušovalo pokérované individuum s rozepnutým buntkem, které ji mělo jak z praku, kroužilo nálevnou a každé ženské tvrdilo, že ji už někde vidělo... na pokoji ... v edenu. To je místní bordel;-). Celému lokálu objednal slivovici, pak vykřiknul, že stejně si tam nejlíp pokecal s nějakou Silvou, co po něm aspoň za dva tácky nic nechtěla, mrcha mrchná, a že je rentiér. Po tomto proslovu pak padl jak podťatý na stůl a tam usnul.

V jednu jsme byli doma jak na koni. Páč Jana požila tu slivovici, rozhodla se u mě přespat. Vytáhla jsem z útrob skříně fialové pyžamo s hřibem, ve kterém tu kdysi pravidelně spávala a natáhla jsem budíka na půl deváté. Ať si trošku o víkendu přispíme, že jo.

Nejdřív mě ve štyry ráno vzbudila pila. Jana zařezávala jak dřevorubec;-). Párkrát jsem do ní drbla a byl klid. Upadla jsem znovu do blaženého spánku. Zdálo se mi o kolotočích (patrně spojením několika pohřbů posledních dnů;-) a pak se mi do snu vkrádal zvuk, z něhož mi před očima vyvstala následující prapodivná scenérie: cigán, co bydlí pode mnou, spravuje díru v ústředním topení. Dírka je malá, ale on přejíždí zednickou lžící po žebrech ústředního topení a tu dírku ucpává maltou... a strašně to dře a škrábe a nedá se to poslouchat... ve snu se cigán nehodlal jen tak vzdát, spíš to vypadalo, že se do jeho hajcungu učili svazarmovci střílet. Házel maltu jako divý a rachot přibýval. Sen se mi nelíbil a začala jsem se probouzet. A cigán přitvrdil. To už jsem se probudila, ovšem ne to tichého jitra, ale do haly staré kolbenky, kde se dělá se železem. Kurva, co to je??? Vylezla jsem z postele. Venku, přímo pod našimi okny chlapi v montérkách, jeden házel do míchačky písek, štěrk a maltu. A míchačka jela. V šest hodin ráno. V sobotu. Zavyla jsem. A to už se hrabala z cích Jana.

„Pusť mě k tomu oknu!" odstrčila mě a rozrazila křídlo.

„Hej chlape! Jsi normální? V sobotu ráno v šest hodin?" hulákala do ulice, ve fialovém pyžamu, s rozcuchanýma černýma vlasama a krhavým pohledem. Chlap se nedal ničím rušit a ládoval to tam. Písek, malta, cement.

„Jsi hluchý nebo co? Že tam na tebe vletím!"

Jana přitvrdila na hlase i na kalibru;-). A ti, co je míchačka nevzbudila, už určitě nespali;-).

V ulici se najednou rozhostilo blažené ticho. Chlap vypnul míchačku a všichni zmizeli jak pára do útrob baráku, který spravujou. A do teď nevylezli. To je sice fajn, že už bylo ticho, akorát teda už jsme neusnuli, páč já, když mě někdo vzbudí, už nezaberu. Buď přemýšlím, nebo mluvím. Tentokrát jsem mluvila, takže neusnula už ani Jana;-).

Každopádně, chlapi měli z pekla štěstí, že u mě nespal Radim. Páč ten nenávidí, když ho někdo vzbudí ze spaní. Mám na okně pěkné dva truhlíky s muškátama. A věřím tomu, že Radim by na chlapy nehulákal. Jenom jednou, aby si ověřil terč;-).

DĚSNÝ DEN JE, KDYŽ

- člověk pracuje, aby se měl. A až tak se zasejc nemá.

- tě tři lidi pošlou hezky tam, kde nejsou okna. 

- před šestou konečně zabouchne dveře kolbenky a těší se domů, jak všechno pustí z hlavy a bude se válet na fotelce. Ale válí se maximálně po zemi, neb fotelku zabral mladý chemik.

- se do kolbenky za víření bubnů ohláší další kontrola. Za čtrnáct dnů. Dneska byla dlouhá bojová porada. A z ní vyšly úkoly, které by se nevlezly ani na roli čtyřstovky toaleťáku. Pár lejster jsem si vzala domů, ale nejsem štont se na to ani podívat.

- chemik flegmatik nestačí zlikvidovat stopy dlouhodobé samoty Čoklové na linu v kuchyni, čímž mě dokonale vytočí.

- v ledničce visí oběšená myš, páč jsem nestačila ani nakoupit.  

- Radim opět nemá čas. A že v poslední době na mě nemá čas skoro vůbec:-(.

A protože prý nic není jen dobré, nebo jen špatné, páč záleží pouze na úhlu pohledu, teď se teda na to mrknu z druhé strany:

Práce mě nakonec baví a je to pořád lepší, než za pár šestek rozšířit řady uchazečů o zaměstnání;-).

Podlaha je čistá a rovná, takže mě z ní nebudou mě bolet záda;-).

Kontrola sice přijde, ale odejít musí. No, snad s ní neodejdou i někteří, u kterých by se to nečekalo;-).

Čoklová má vynikající trávení a nemá žádný zažívací problém;-).

Občasná dieta mi neuškodí, naopak zlepší postavu a texturu pleti;-).

A nakonec to pořekadlo o lásce k sobě samému.

No, fakt! Na všem se dá přece najít něco hezkého ne?;-)

KDE VZÍT NA PRÉMIE?

Den začal zvesela.

Volal mi předák vodařů, že před měsícem reklamovaný vodoměr je ve výborné kondici, čili čtrnáctidenní spotřeba vody, rovna šestileté průměrné spotřebě roční je prostě chyba na naší straně, asi jsme se hodně cachtali prý, hurónsky hýkal do telefonu. Mě to zas tak směšné nepřipadalo, ovšem chlapovi náladu nic nezkazilo, nepomohly ani mé argumenty, že v budově v inkriminovanou dobu téměř nikdo nebyl, nikdo se tu nikdy nekoupe, ani nesprchuje a hajzlíky se splachujou s panem Halířem, nebo jak se jmenuje ten úsporný systém v hajzlíkových nádržkách.

"Ale, ale," mlaskal pán, "tak to já tedy nevím. Dáte ruku do ohně?", vyzval mě na souboj.

"Čí ruku? Moji ruku? Klidně obě, stejně vy nikdy nic nezjistíte, jenom to,co je dobré pro vás!"

"Ehm," odkašlal si a vychladl.

Prostě jsme tu vodu vychlastali a tak si ji taky zaplatíme.

Logicky je zřejmé, že když zkušebna změří přístroj a ten je v pořádku, nemůžou vodaři nic dělat.

Logicky ovšem zřejmé není, že ten samý vodoměr nám nasekal účet za hezkých pár tisíc, aniž bysme z toho měli jakýsi užitek a nový vodoměr,který nám tam dali za něj, ukazuje (stejně jako ten úplně první) spotřebu nepatrnou.

Naštěstí jsme povinni měsíčně provádět energetický management. Pod tímto honosným názvem se skrývá prosté denní zapisování stavů měřidel energií. Nakolik by se ani vodoměr vyšplhal, kdybysme ho měli namontovaný v díře celý rok a ani jednou na něj nehodili okem?

Je to bordel. Stát se mi to doma, tak na vodu zanevřu a rovnou se jdu do vany utopit.

A perla nakonec: ten přeměřený vodoměr nám chtějí namontovat zpátky!

Tak to vypadá, že ve VaKu budou letos tučné vánoční prémie!;-).

ŠKVÁR DANCE

TEARS IN HEAVEN

Ahoj strýcu,

sice jsi nebyl žádný můj strýc a znala jsem Tě sotva půl roku.Nevadí. 

Někoho jsi mi strašně připomínal. Někoho z dávno zapomenutých časů. Na chvilku se mi zdálo, že se dá uchopit minulost... Snad dědu? Babičku? Strejdu? Tetu? Nevím... ten obličej se mi dávno rozplynul. Nikdo z nich mě brečet neviděl, i když jsem je měla moc ráda. 

Přemýšlím o životě.

"Roky sú tu, důvody sú patřičné," říkává jeden můj známý.

"Jen to někdy prostě sjede, jako blesk z čistého nebe," dodávám já.

Včera jsi tu byl, před týdnem oslavil osmdesátku a dneska, dneska tu najednou nejsi... 

Život je tak strašně rychlý... ale smrt je kolikrát rychlejší.

Nikdo neuteče, ale stojí za to to zkusit.

Takže nohy na ramena.

A žijme. Ať se práší za kočáry.

Beyond the door
there´s peace. I´m sure
and I know
there´ll be no more
tears in heaven

Tak šťastnou cestu, strýcu!

JAK ZABEZPEČIT KOMŮRKU

Páč mám doma málo úložných prostor, na chodbě nad hlavou mám vytvořenou takovou malou komůrku pro uschování mimosezónních bot a jiných aktuálně neužitečných předmětů. Komůrka je vlastně sololitová deska, přimontovaná ke třem stěnám a je mazaně skryta za vkusným závěsem. Ten je zase pověšen na tyčce, která se lety začala prověšovat a když už jsem se na to nemohla dívat, koupila jsem garnyž s dřevěnýma kroužkama, že si ji pověsím na chodbu místo té staré tyčky.

Vrtačkou nevládnu, tak jsem poprosila Radima, aby mi to přišel přivrtat. Chodba má metr deset, nejkratší tyčka na trhu je v délce metr dvacet. Tyčku bylo třeba zkrátit, akorát byl problém, o kolik. Navrhovala jsem nechat metr, pak jsme to prubli s koncovkami na tu garnyž a usnesli jsme se na devadesátce. Bylo třeba zkrátit i takové dřevěné držáky na garnyž, co se uchycují do stěny nebo stropu. Pilku jsme našli jenom na železo, tak jsme společnýma silama pílili na pavlači dvě dřevěné titěrné součástky. Já jsem držela pilu a Radim pohybem obouruč piloval.

Přistoupili jsme k nejdůležitějšímu kroku, totiž vyvrtání děr na strop. Matematicky jsem si to spočítala a bylo mi jasné, že deset od kraje je málo. Dejme patnáct, navrhla jsem. Zamítl mou dobře míněnou radu a prohlásil, že 10 bude stačit. Nuže, dobrá tedy.

Hrrrrc.... Vrták zajel do stropu až po kořen. Ve stropě se objevila neskutečná díra a prachu bylo všude jak v kamenolomu. První myšlenka byla, že jsme se dovrtali k sousedům nad náma, ale ani v našem baráku snad nemůže mít strop osm cenťáků a být z dutých cihel. To nic nemění na věci, že nějaká dutina tam evidentně byla.  Postupně jsme tam nastrkali tři hmoždinky a k tomu jednu celou rozlámanou špejli. Nakonec se šroub chyt;-). Držák má širokou základnu, která ďouru zcela zamaskovala, jinak by ve sváteční den došlo ještě na sádrování;-).

Po instalaci nosného aparátu jsem slavnostně nesla k místu činu tyčku se závěsem a těšila se, jak to bude všechno krásné.

Nasadili jsme tyčku a i kutil laik jediným pohledem zjistil, že je všechno špatně. Takže deset opravdu, ale opravdu nestačilo;-). Tyčka drží jedním centimetrem každého konce na držákách, čili o nějakých ozdobných koncovkách nemůže být ani řeči, páč jediná možnost je přilepit je k těm držákům z vnějších stran. Z každé strany fuga těch deset cenťáků, kudy je do komůrky vidět, takže je naprosto nezbytné, abych ty věci v komůrce soustředila z krajů do středu. Čím zase zvýším riziko pádu celé komůrky na něčí palici. Bude nutné se nad tím důkladně znovu zamyslet. 

Pro začátek bude stačit, když ta tyčka někoho nejebne po hlavě, když pod ní bude procházet;-).

VE VSETÍNĚ SE KLUBE NOVÝ DŮM HRŮZY

Poté, co Čunek s velkou pompou někdy před dvěma lety nechal zbourat přízračný pavlačák v centru města a jeho obyvatele šoupl do kontejnerových bytů na Poschlou případně je přímo vyexpedoval z města, chvíli se zdálo, že v městě zavládlo čisté ovzduší.

A teď je po idyle.

Občas tady zmiňuju, jak to vypadá při vstupu do našeho baráku. Tu ladně pohozené hovno, tu poblité schody, tu kus svačiny, tu kus vydloubnuté zdi. Něco jako hydrant, kde se skrývá hadice k uhašení případného požáru, tu nehledejte. Tedy tu hadici. Správce domu dělá v rámci bezpečnosti pravidelné revize, při kterých hadice doplní. Do pár dnů je hadice ta tam.

Nedávno zmizlo hliníkové madlo z vchodových dveří a pak už bylo radši nahrazeno dřevěným...

Někdo vylomil zámek. Domovní zvonky jsou zcela zbytečné, neb do vchodu se dostane, kdokoliv si zamane.

Včera někdo zkurvil brano. Dveře se už vůbec nezavírají, tak jsou  ve dne v noci dokořán.

Potřebujete někdo něco? Je zde k dispozici celkem 125 bytových jednotek... možná by u některé z nich stálo za to prubnou pevnost domovního zámku... když povolil ten dveřní, proč by nepovolil ten u bytu?

Máme tady totální dementy. Asi bych to nikdy nenapsala, ale jsem vážně hodně naštvaná. Máme tu své domovy a hajzli, co si ničeho neváží, všechno zplundrují. Nikdo z těch vylízaných palic si neuvědomuje, že to všechno zaplatíme zase my.

Je to tady čím dál tím horší...

A je to boj s větrnými mlýny...

VZKAZ PRO PŘÍLEŽITOSTNÉHO NÁVŠTĚVNÍKA NAŠEHO DOMU

Člověče, jenž v tato místa kráčíš, buď ve střehu, do čeho vstoupí noha Tvá.

Neb jsou mezi námi tací, co za ranního kuropění spěchají se svým čtyřnohým miláčkem ven a už cestou se jim podaří vytrousit nějaký ten exkrement. Což o to, stát se to může, po dlouhé noci strávené v bytě, ovšem po této nehodě by měl zákonitě následovat okamžitý úklid realizovaný majitelem psa. Ano. Měl by... jenže nenásledoval.

Drahý majiteli psa a rovněž tak psích exkrementů, které jste společně zanechali mezi venkovními dveřmi v ranních hodinách dne 21.10.2008,

pokud je Vám jedno, v čem žijete, běžte do svého bytu, zabouchněte za sebou dveře a už nikdy nevycházejte ven mezi lidi.

Patrně zapomínáte, že nejste v tomto domě sám a kromě Vás musí hlavními dveřmi projít i všichni ostatní nájemníci domu.

... chtěla bych mít ty brejle, co měl švec Číč v jedné pohádce. Dycky kouk na člověka a viděl, co je zač. Támhle mazaná liška, támhle naparující se páv.. to bych ráda věděla, který ze sousedů by měl prasečí hlavu...

Jenže jak udělat pořádek s takovýmhle prasetem?

DÍKY BOHU ZA MALOU BOLEST;-)

Tak jsem to neukočírovala. Ten nehet.

Doktor na pohotovosti měl sice dobrou vůli a chtěl škodit (krom platby regulačního poplatku) co nejméně, ale nevyšlo mu to. V pátek jsem naklusala na chirurgii, kde si mě vzal do parády stárnoucí doktor. Kromě toho, že mi bezelstně vrazil do prstu najednou dvě injekce a pak mi ustřihl půlku nehtu, tak u toho breptal, že vypadám mladší, než jsem a kvůli tomu se ke mně choval jak k teenagerovi. Nějak mi ušlo, co tím myslel, páč se choval pořád stejně a byl milý. Každopádně předpokládal, že mi to vadí. A mě to bylo úplně fuk, páč jsem se soustředila jenom na to, co mi provede s tím prstem. Na rozloučenou mi ho sestra zabalila téměř dárkově, jak ten prezent, co sice velikostí  neoplývá, proto je třeba dát ho do řádně velkého futrálu. Celý pátek pohoda v háji. Prst bolel čím dál tím víc a celou noc jsem bolestí oka nezamhouřila. Ještě mě stihla varovat jedna kolegyně, že známá měla něco podobného, zanedbala to a poslední článek prstu jí ufikli. To mě dorazilo a v sobotu ráno jsem radši šla do nemocnice na ambulanci.

To, že v čekárně nebyla ani noha, mě naplnilo nadějí, že se tam dlouho neohřeju a hned půjdu domů. Kolem chodily sestry, doktoři, ale nikdo mě nezval dál. Po hodině jsem se zeptala, zda ambulance vůbec funguje a bylo mi řečeno, proč by nefungovala, ale musím chvilku počkat. Po dvou hodinkách jsem se konečně dočkala. Vylezla sestra a pozvala mě k paní doktorce. Evidentně špatná doba. Paní doktorka měla ranní siestu, dopíjela své první kafíčko a vyprávěla vtip ošetřovateli, co se hrabal v kartotéce. Celkově veselá atmosféra vládla toho dne na ambulanci chirurgického oddělení. Ovšem jen do doby, než jsem vstoupila já. Paní doktorka se na mě podívala jako na vetřelce, naklonila hlavu mým směrem, přísně si mě změřila a prý: co máte?

„Bolí to fest, tak nevím, radši jsem přišla, ať se na to podíváte."

„To není třeba, to je normální! Po takovém zákroku, co se divíte?" kroutila naondulovanou hlavou.

„A to víte jistě?, podivila jsem se, „víte, doktor říkal, že kdyby se mi to nezdálo, mám radši přijít." Připadala jsem si jak kus cypa, který neskonale touží po blízkosti lékařské kapacity, takže neváhá podstoupit další a další vyšetření a k tomu dobrovolně tasí pokaždé devadesát korun.

„No, myslím si to", zakončila doktorka, aniž by se na mě podívala. „Karlo!" zavelela.

Sestra Karla mi brutálně odškubla z půlky nehtu obvaz. No co co, zdrbala mě při náznaku sykavky.

„Ukaž...no jasně! Jsem to říkala! Není tam nic a vy patrně jste moc citlivá!" uzavřela debatu lékařka a div se přitom neklepala do čela. „Sestro, betadin a pořádně utáhnout!," zavelela. „A vy - devadesát korun!".

Jak zpráskaný pes jsem toho sobotního rána šla z pohotovosti... to je pořád řečí - prevence, něco nezanedbat, hlídat svůj zdravotní stav... a když to uděláte, máte pocit, že jste jen přítěží Julínkova systému. Hlavně platit ale proboha, nic nechtít. Co to je vlastně zdraví? Kdesi jsem četla, že zdraví nelze přesně definovat, že v mnoha případech se jedná o subjektivní pocit pohody. Když člověka něco bolí, pak je většinou na obzoru nějaká choroba. Pokud ho nebolí nic, pak je zdravý.

Anebo mrtvý;-).

Tak holt občas radši ať něco zabolí:-).

KŘIVÝ, ALE MŮJ

Že nebezpečí pracovního úrazu nečíhá jen na lidi, pracující rukama, ale i hlavou, se potvrdilo dneska.

Před dvěma dnama jsem se bodla do prstu hezky vedle nehtu kancelářskou sponkou. Trochu to bolelo, ale hodila jsem to za hlavu. Včera začal bodnutý prst natékat. Babské medicíny, jako máchání údíku ve štamprli slivky, nezabraly a nezabral ani jód, ani černá mast. Tak jsem se dneska vypravila na pohotovost. V prstu škube, mám ho zafačovaný a vypadám jak válečný invalida. O to nic, ale doktor mě nepotěšil. Prý zánět. A jestli to do zítra nepřejde, tak já půjdu na chiru a nehet do kopru... ten nehet, co v dětství přežil dvakrát úraz. Jednou po přesně mířeném skoku ségry z houpačky, pod kterou jsem se právě nacházela a se zájmem si prohlížela šnečí maringotku. Podruhé jsem zharcovala ze schodů, když jsem se soustředila na taneční krok a zapomněla počítat schody;-). Nakřápnutý nárt se zahojil docela dobře, akorát se mi blbě kupují boty, páč jedna noha je v nártu trošku vyšší;-). Ovšem horní článek prstu se nějak nalomil a od té doby je prst trošku křivý a nehet trošku vroubkovaný. Ale mám ho ráda:-). A teď bych o něho měla přijít?

Prý strhávání nehtů je poměrně kultovní záležitost. Soudě podle doslechu a podle toho, jak se dneska na pohotovosti tvářil doktor:-(.

„Nechci vám dělat stres. Radši se na to neptejte," odbyl mě, když jsem se ptala, co mě čeká, kdyby to bylo nezbytné.

Na druhou stranu, zažila jsem proplachování dutin, operaci očí laserem a taky porod.

Myslím, že horší to nebude;-).

MOŽNÁ MÁM NOVÉHO NÁPADNÍKA

Před dvěma týdnama jsme měli v kolbence nějaký audit. Po něm jsme měli s auditorama sezení s řešením problémů. Našlo se jich docela dost a mě obcházela hrůza. Hoši s výzorem knižních molů byli přísní a nesmlouvaví. Po auditu jsem měla opět chuť se na práci vykašlat - úkolů z auditu vyvstalo vojsko o tisíci hlavách, k tomu minimální časová rezerva a deadline pro splnění úkolů 14 dnů. Rozveselil mě nadřízený, který se rovněž účastnil auditu. Prý že to dopadlo dobře (prý DOBŘE! No, jemu úkoly nepřidali...) jen díky tomu, že jsem chlapcům padla do oka! Ale jdi, pomyslela jsem si, to zrovna, andrzéne! Ti nemají jinou starost, než koukat na mě...

Přijdu do kanclu, na mailu vzkaz. No nekecej, píše mi šéf auditorů... to zas bude další průser....Ale ne! Jen tak mě zdravil a poslal nějaké potřebné materiály (o kterých nebyla při auditu ani řeč). No fajn. Tak to budeme spolu dobře vycházet, libovala jsem si. Poděkovala jsem mu a on mi za můj řádek díků napsal dlouhý a zdvořilý mail. A za pár dnů mi volal, že odjíždí na měsíc do Paříže na služební cestu a že jeho úkoly přebírá ten druhý mol, což ho mrzí, ale hned, jak přijede, tak za mnou zajde a dořešíme spolu ty resty. Jistě, resty je třeba řešit, taky to tady s hlavou skloněnou a krční páteří na sračky tady dávám postupně do kupy:-(.

Dneska ráno mi přišla na mobil sms z neznámého číslo: hoj XY, tak to je teda super! Je tady luxusně, dávám si pařížskou specialitu (nějaký chlast), tak jsem trochu mimo a ráno zase další audit...bla bla bla. A jméno. A smajl. Pár překlepů v textu způsobených rukou znaveného pijáka. Komu jsem psala? Ptala jsem se na něco? A co je jako super? Asi omyl...

A pak mě napadlo, kdo by mohl být původcem impozantní sms. V hlavě mi vyvstala šílená konstrukce a začala jsem rozmotávat gordický uzel;-). Pokud mě má intuice jako vždy neklame, mohla by to být přesně mířená sms, která, kdyby náhodou přišla nevhod, se dá omluvit tím, že nebyla pro mě. Páč osob takového jména jako je to moje je jak dírek v ementálu. Stejně tak je to s jeho jménem... Jenže jaksi cítím, že byla pro mě. A že pisálek čekal s udičkou, až něco nechápavě hloupého nebo naopak velmi chytrého odepíšu. Páč textovky, určené cizím lidem, mi běžně nechodí. Souhlasí to místo pobytu, práce, jméno. Proč by psal někdo známému do sms, že jde ráno do práce a ještě tu práci specifikoval? Taky ta pařížská specialitka byla hezky vypíchnutá...

Sákryš. Třeba se pletu. Kéž by! Možná jsem už podlehla iluzím stejně jako můj nadřízený. A měla bych přestat číst detektivky;-).

Ale jestli se nepletu, pak jen doufám, že coby zhrzený nepřehodnotí výsledky toho auditu....

NERADOSTNÝ STŘELCŮV VÍKEND

"Střelec je z podstaty svého znamení tvor dobrodružný, vyhledávající akci, nemající rád stagnaci, stereotyp a nudu. V práci stereotyp je a víkend se svými 48 hodinami jsou prosté dva dny, ke kterým střelec nadějně upíná svůj zrak a mnohé si od nich slibuje". vyčteno z jedné knížky.   

Po náročném pracovním týdnu jsem se z podstaty mé osobnosti;-) těšila na víkend. Pátek jsem viděla v jasných barvách: bude knajpa, posezení s přáteli, víno nebo pivo a taky karaoke. A těšila jsem se fest. Zřejmě nikoho nepřekvapím, když napíšu, že nic z toho, co jsem si naplánovala, nevyšlo. Jana jela na školení na víkend do Ostravy, druhá kámoška je matka čekatelka měsíc před porodem, třetí někde u známých, čtvrtá takhle při měsíčku vaří peče smaží, pátá při úplňku pije jenom vodu (teda, myslím, že eště nebyl úplněk, ale už se blíží!;-) a Radim byl opět unaven a pokoušela se o něj navíc paní choroba:-(. V deset večer jsem hodila šipáka na fotelku a předpokládala, že aspoň sobota bude zážitkama těhotná.

Ranní plán zněl jasně: měla jsem jet s chemikem do značkové prodejny mobilního operátora pro novou simku do mobilu. On teda chtěl jet původně tamtéž, ale na sraz četařů, jenže se mu na to všichni vybodli, tak matka přišla vhod. Nikam se mi nechtělo, chtělo se mi spát, ale on mě přemlouval, ať s ním jedu, že si zajdem do káefcéčka, taky někam na kafe a uděláme si nedělní výlet. Nechala jsem se nakonec ukecat, uvařila si kafe a šla se trošku přikrášlit.

Mladý se zatím vrhnul na net, jestli nenajde někoho, s kým by se ve Zlíně setkal. Nakonec se nějaká holka dala ukecat a tím pádem matka byla odsunuta na vedlejší kolej. Nijak mi to nevadilo, páč právě v té chvíli jsem pocítila divný pocit kolem žaludku, který se začal stupňovat a rozlézat pomalu do celého těla a pak už jsem nevěděla, jestli mám vlízt do postele nebo se spěšně odebrat na WC, jestli by pomohla studená voda na ruce, sanitka, nebo už jen černí havrani... po těle mi vystoupil ledový pot, dostavila se třesavka hodná oslíčka před otřesením, před očima všechno zčernalo, v uších zahučelo, hercna si začala bouchat do rytmu jiného bubeníka a tomu mi bylo fest zle. Takový stav už mě párkrát v životě potkal a já si pamatuju na každý ten den. Proboha, co mám dělat?, letělo mi hlavou.  Ustrojit se do černého? ;-) Někoho zavolat? Třesoucí se rukou jsem vytočila Radimovo číslo. Blekotala jsem do telefonu, že je mi zle a ať přijde. A že přijde. Že už jde. Přišel skoro za hodinu, akorát si to dobře načasoval, páč už mi bylo skoro dobře. Toho si jednou pošlu pro smrt! Už pudou dva. On a Jana;-).

Uvařila jsem si pak zázvorový čaj, kdyby mi chtělo být zase špatně, ale hajzl neduživý se už nevrátil.

Večer jsem šla na taneční večer a  přinesla jsem si z něj cenné poznatky, kterak tančiti valčík, blues a jive;-). Taky žízeň, páč obsluha tam stála za dvě věci. Obsluhoval číšník zvaný „Dva guláše", kříženec těch tří blbů z Arabely mekoty, blekoty a jekoty, který do sálu vjel se servírovacím vuzkem, obsloužil tři stoly z deseti a zase se ze sálu i s tím vuzkem vzdálil. Nijak ho netankovaly zoufalé pohledy nad vyschlýma krkama. Uklidňovala jsem své scvrklé epitelové buňky, že dostatečně nasají, až půjdem po tancovačce někam sednout. Leč bylo z toho opět kulové, páč tentokrát bolela Radima hlava. Šla jsem spát tentokrát pro změnu v půl jedenácté.

A víkend ještě nekončí. Dneska je neděle a já jedu na návštěvu k našim. Tak třeba bude ten dnešek lepší jak kmotr Pátek s kmotrou Sobotou dohromady:-). Jinak - chudák střelec! 

UTRÁCÍM

Dneska jsem opět opustila kolbenku těsně před šestou, ale v dobrém rozmaru, páč jsem konečně dohnala nějaké resty a navíc jsem si výjimečně dopřála i povinnou pracovní přestávku. V jejím průběhu jsem sháněla boty na další lekce společenského tance.

Mno. Trošku jsem se rozjela, když už si na nás cení zuby hospodářská krize, je třeba utratit, co na účtu zbývá;-). Nejdříve jsem šla k Baťovi. Total decline. Nebylo tam vůbec nic, co by se hodilo nosit, natož aby se v tom dalo tančit. Tak jsem proběhla několik krámů s botama, spíš teda krámů s krámama a nikde nic. Už jsem chtěla sfouknout kolty, když se na mě asi v pátém obchodě konečně usmálo štěstí a koupila jsem si tam boty hned dvoje a k tomu ještě kabelku. Dvoje proto, že ty jedny jsou luxusní, fest krásné, bílé taneční střevíce, jenže na podpatku výrobce nešetřil, takže myslím, že dvě hodky v nich strávím a pak mě ze sálu vynesou, případně vyvezou. Takže proto ty druhé, černé, nižší, výrazně pohodlnější, ve kterých budu provozovat ten nácvik. Počítám, že je při něm trošku odrbu, páč z minula vím, že noha sem, noha tam, vlastní nebo cizí - pro některé adepty je rozdíl mezi cizím a vlastním majetkem španělská vesnice. A ty bělouše si schovám pro začátek plesové sezóny, až mi nebude tak výrazně hrozit společenské faux pass.

Nastal čas stáhnutí kalhot - brod je už nadohled. První ples je už na konci listopadu!

JINÝ DEN, STEJNÁ SRAČKA

Tohle jsem četla jako odpověď na zdvořilostní otázku: jaxe vede? v jedné knížce. 

Tak tak. Příliv dobrých zpráv nám neustává!

Mladý chemik mi dneska s lišáckým úsměvem sdělil, že ztratil mobil.

Teda, on vlastně neví, jestli ho ztratil, páč do školy jezdí vlakem a prý že asi jak tam seděl, tak mu telefon vypadl z kapsy. Což zjistil až někdy kolem poledního a hned mě oblažil textovkou z netu, aby mi způsobil v pracovním procesu ještě větší radost, než jsem aktuálně měla. Volala jsem na operátora, aby bloknul kartu a prý zaplatím 400 Kč, pokud si vyzvednu do 5 dnů novou simku se stejným číslem. To zaplatím i tak, páč když si ji nevyzvednu, tak mi to stejně naúčtují. Patrně za to kliknutí na klávesnici, aby blokli volání z jeho karty. Pouze v případě, že půjdu na policajty oznámit krádež a přijdu s protokolem na značkovou prodejnu, kartu mi dají zadarmo. Tak přemýšlím, je to krádež, nebo není? Když sice telefon ztratil, ale neznámý lapka v pokušení si ten telefon vzal, vypnul ho nebo vyhodil simku a teď ho používá? Asi jo... hraje mi mimořádně, zdůrazňuji MIMOŘÁDNĚ do karet okolnost, že neznám výrobní číslo mobilu, páč chemik ho dostal darem od svého tatíčka a ten si krabku se záručákem nechal doma. A jeho druhá choť mu aktuálně celý kvartýr vybrakovala a řeší se tam věci zásadní důležitosti; takže pochybuju, že by někde našel nějakou krabici od rok starého mobilu. V horoskopu na dnešní den jsem měla, že se přede mnou otevírají skvělé obzory. A že všechno bude růžové! Jen abych se neválela brzo v krvi;-).

Co se vleče, neuteče. Počkám do pátku, jestli se telefon nenajde (jsem nenapravitelný idealista, který ještě pořád věří v dobro a na zázraky). Ale pak na ty policajty pudu a eště se tam zeptám, jak pokročila kauza učórovaný bajk (pro neznalé: bicykl) z pavlače na sklonku letošního září. Zatím prý nic nevypátrali a pojišťovna plnit nehodlá, takže to vypadá na další záser, který mi užere další díl z už tak prázdné prkenice:-(.

JAK SE KUPUJE NOČNÍ MŮRA

Takové to blbé období, co se občas ukáže a naposledy začalo před čtrnácti dnama, ne a ne mrcha skončit. 

Dneska ráno, když jsem šla do kolbenky, mě přepadly chmurné myšlenky. První podnět byl, že dveře do chodby se schodištěm postrádaly kliku a místo ní se na kolemjdoucího šklebila ohavná vykousaná díra po klice s kováním. Inu, proč by se hliník stěhoval až do Humpolce, když támhle za rohem mají sběrné suroviny. Nu což. Dveře bez zámku se dají snadno otevřít výkopem. To jsem taky udělala a vyšlápla si do ponuré chodby. Na prvním schodu hnízdo vajglů. Na druhém schodu něco velmi podivného, ale když jsem si rozsvítila, k mé radosti tam jenom někdo vyklopil hlínu z květináče... na třetím schodě pět použitých papírových kapesníků... a tak bych mohla pokračovat dál. Co schod, to nadílka. Zadáčo.Dole dvojče bez kliky.

Je mi docela ouzko, že v tomhle sqatu kupuju byt... Dostala jsem hodně dobrých rad, jako, nekupuj to, kup si něco jiného, většího a lepšího. Třeba třípokojový byt za půldruhého mega. No, vzhledem k tomu, že jsem samoživitelka s platem o něco vyšším, než je v našich krajích  průměrný, na nějaké vyskakování to není a zadlužit se na 25 let, neměla bych čtvrtstoletí klidnou noc. Takže byt jsem si uvnitř spravila a kromě oken je jako klícka. Nějaký peníz mám a tak jsem zažádala o nějakou drobnou půjčku, jako doplatek toho, co mi chybí. A hodně to spěchalo.

U bankovního ústavu, kde mám vedený účet a na něm docela hezkou sumičku, jsem si chtěla půjčit pouhých šedesát tisíc. Slibovali bez ručitele, dům, byt nebo chata, natotata, rychle a hlavně výhodně! Tak jsem si na pobočce sepsala žádost o úvěr, přiložila dokument, na základě kterého má banka plnit a paní mi řekla, že je to vše a do pěti pracovních dnů se ozvou, kdy bude smlouva přichystána na pobočce k podpisu. Já hlupák jsem nečekala žádný problém. Jiná paní z jiného města se ozvala po 14 dnech, s tím, že mi tam chybí spousta věcí doložit, a že jestli na to moc spěchám, že si můžu vzít místo účelového úvěru s 6,9 % úroku ten neúčelový, s úrokem skoro 14 %. Hlavně výhodně....

Se zaťatýma zubama a v časovém presu jsem se dala na vyřizování toho pro mě výhodnějšího úvěru. Výhody úvěru druhého, do ktrerého se mě pokoušela paní vmanévrovat,  jsem jaksi nepochopila. Dále jsem rovněž nepochopila jsem, proč odhadce nemovitosti píše pro město smlouvy, nicméně za jednoduchou smlouvu o smlouvě budoucí po mě chtěl 800,- Kč. Dožral mě a řekla jsem mu, že si ji napíšu sama, protože na základě dlouholeté spolupráce s právníkem mám tyto typy smluv v malíčku. Ale jo, to si klidně napište, ale ta smlouva musí být schválena právníkem z města... uculoval se, protože věděl, že má navrch. Vida. Ruka ruku myje. A mě sklapla čelist. Takže smlouva bude snad do pátku. Pak s ní půjdu v úřední den na město pro podpis. A následně podpisy ověřit. A pak smlouvu odeslat spolu s dalšíma dokumentama paní, co to všechno prolustruje, do týdne postoupí nějakému rozhodovateli a ten snad do čtrnácti dnů rozhodne, jestli mi dají pár blbých tisíc, které na účtě sice mám, ale prostě se nemůžu vydat ze všech peněz.

A tak to možná nestihnu s jejich stupidním výhodným úvěrem uhradit. A možná si půjdu půjčit peníze někam úplně jinam. Hezké je od nich, že každý měsíc mám dva telefony odněkud z Prahy, že si mě cení jako váženého klienta a jestli si nechci založit velmi výhodné konto, v podstatě termínovaný vklad, na který bych jim můj nepotřebný zůstatek šoupla. Tak k tomu nepotřebují samozřejmě doložit nic....

Nevím, jak vy, ale já přestávám být s našima bankama kamarád.

PRVNÍ VEČER PRO MILOVNÍKY SPOLEČENSKÉHO TANCE

Sobotní večer s sebou přinesl dlouho očekávané zahájení tanečních pro dospělé. Rozhodnutí k jeho absolvování ve mně uzrálo po letošním únorovém plesu. Byla na něm samá místní honora, chlapi ve fraku a baby jak opeřenci s namotaným boa kolem vypasených krků. Nějak mě nenapadlo, že když půjdu na ples, v prvé řadě se tam tančí a v prvé řadě společenské tance. Já mám tanec ráda, ovšem z těch společenských ovládám pouze valčík a polku. S heslem: nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme, jsem se při prvních tónech hudby hnala jako správný milovník tance na parket. Já, která mám rytmus v krvi, jsem si věřila, že to dám. No, nedala jsem to:-(. Čača ještě jakž tak šla, ale definitivní tečku za mým sebevědomím udělal waltz. Poblíž tančící páry mou snahu sledovaly s pobaveným úsměvem... Kroky jsem nebyla schopna ani po dvou kouscích dirigenta pochopit a tak jsem se sklopenou hlavou radši z parketu odkráčela na panáka.

Včera večer jsem si natáhla malé společenské šaty (jak jsem zjistila, trošku se za ten rok ležení na dně skříně scvrkly i velikostně;-), obula letní páskové boty, natočila a vyčesala si vlasy a vyrazilo se do kulturáku. Čekala jsem komorní výuku pro maximálně deset párů, jenže nás tam bylo nejméně třicet a pomalu si nebylo kam sednout, páč jsem do sálu dorazili těsně před osmou. Nasáčkovali jsme se i s k postaršímu tanečnímu páru, kde paní byla značně zelená už před zahájením pohybové výuky. Objednali jsme si u pikolíka láhev nekvality, ale na kuráž bylo třeba něco za žebř hodit. O tom nás nakonec přesvědčila i taneční lektorka, která hned po přivítání adeptů kurzu společenského tance nás ponoukla, ať si jen něco dáme, že nebudeme mít tak tvrdé nohy. Poslechli ji všichni a mohutně mávajíc, dokončovali u pikolíka objednávky.

Žádné štráchy, hned jsme byli vyzváni na parket. A hrůza všech hrůz, první tanec, který jsme se měli včera naučit, byl anglický waltz. Moje noční můra. Že mé obavy nebyly liché, se ukázalo hned při tanečním pohybu po obvodu místnosti, kdy každý sám za sebe se snažil s waltzovými kroky vyrovnat. Tři vpřed a jeden vzad. Pravá levá pravá levá. Neomylně jsem šla pravá pravá levá levá. Nebyla jsem štont to pochopit a neustále jsem se ocitala někde hodně vpředu nebo vzdadu. Budiž mi útěchou, že jsem v tom zdaleka nebyla sama a byli i tací, které si instruktoři vzali na paškál a v jejich čtyřiceti letech jim vysvětlovali, která noha je pravá a která levá;-). Při tančení v párech se to pak najednou zlomilo a mě to docela šlo! Zatím však nejásám, abych nedopadla jak s bruslením na inlajnech;-).

Zase žádný oddych a po procvičení waltzu začal nácvik nějakého moderního tance. To už bylo o poznání lepší. K sobě, od sebe, k sobě, od sebe, překročit tam, překročit zpátky, otočit tam, otočit zpátky, k sobě, od sebe, otočit na druhou stranu. Tam jsem se chytla hned a stejně tak většina zpocených tanečníků ve vydýchaném sále. Někteří sice při otočkách vypadali jak výjevy z egyptských fresek, páč kam šla noha, tam šla neomylně i hlava, ale pár napomenutí od instruktora to spravilo.

Poslední tanec byla mazurka. Tedy, není mi dostatečně jasné, kde se tohoto podivného tance dá využít, ale myslím, že na plese určitě ne. A že bych tam někdy dělala já osobně předtančení s mazurkou, toho taky bohdá nebude. S tímto tancem si tudíž hlavu nelámu, ale musím se pochlubit, že jsem ho zvládla. A to ne na hudbu ledajakou, ale rovnou na známou píseň Markytánka. No vida, takže o program u táboráku tím pádem bude vystaráno;-). Někteří budou hrát, jiní zpívat a já se chopím pohybové stránky produkce;-).

Takže v mých letech o něco víc, než Kristových, konečně budu připravena na vstup do velké společnosti;-). Nevím, proč jsem to tak dlouho a tak vehementně odmítala. V těch tanečních je totiž docela velká prdel!

„Já už nemůžu, fakt to nezvládám, to se nedá zapamatovat!", reptal při pilování waltzových kroků nejmladší, asi dvacetiletý, účastník kurzu, který vyluzoval zoufalé zvuky zvířete, lapeného do pasti, už v průběhu předchozího nácviku.

„Ale mladý muži, určitě to zvládnete," povzbuzovala jej lektorka, jinak starší paní.

„No vám se to řekne, když vy to už máte v malíčku! Dyť to tančíte už sto let!"

Společenský bonton byl tímto maximálně nevhodným projevem narušen velmi výrazně a ještě si nakrkl paní instruktorku, které rozhodně není víc, než pětapadesát. A mimochodem, ten výjev z egyptské fresky, to byl on;-).

RADOST AŽ NA KOST

Měsíc jsem téměř denně setrvávala v kolbence od 7 do 17,30 až 18 hodin včetně půlhodinové přestávky, doma zapadla do papírů a vytáhly mě z nich maximálně večerní zprávy v televizi, případně nějaká fyziologická potřeba. Navzdory nečekané píli jsem na výplatní pásce za předchozí měsíc neshledala žádný výrazný příbytek oběživa, zato mi nebývale přibyly body pro rozvoj psychosomatických poruch. Po tomto neblahém zjištění jsem se rozhodla na čas rezignovat;-).

Budu zas chodit do hospody mezi normální lidi. A taky občas do kina. Večer budu koukat na blbé pořady, nebo si pustím film. A budu se válet na fotelce, tak, jak kdysi. A budu si dělat radost, jakože si třeba něco nového pěkného koupím. A začala jsem hned včera.

Z té přemíry lejster a čumění do kompu mě nějak zeslábly oči. Brýle mám nosit už 4 roky, ale nějak na to kašlu, vemu si je jen občas, když vidím fakt mizerně. Dioptrie - 1,5 - zanedbatelná oční vada pro někoho, kdo měl 25 let -6,5 a pak podstoupil laserovou operaci očí s výsledkem 0. Pár let to vydrželo, teď se mi to trochu vrací a v  posledních dnech nabrala oční vada nebývalou sílu k útoku;-). Když už nepoznávám sousedy na ulici, to už asi budu muset chodit s brýlama... Naštěstí pryč je doba příšerných umělohmotných kober,  pomalu větších jak hlava sama a na trhu si můžu vybrat, co se mi zlíbí. No, co se mi zlíbí...včera jsem se rozhodla, že si koupím nové brýle a obzvlášť se mi líbily jedny černé obroučky, vysoce elegantní, no krása nesmírná. Ovšem, jen do doby, než jsem mrkla na cenovku. Čtrnáct tisíc....za brýle, které stejně časem skončí v pouzdérku, páč doufám, že se mi ty oči zlepší, zbytečně drahý špás. Tak jsem se dívala na jiné... taky černé. Tak ty by se mi fakt šikly... už jsem si je chtěla koupit, ale paní mě přemluvila, že je to velmi podobné tomu, co mám aktuálně na nose... ale zato!

„Něco pro vás mám!", mrkla na mě a vytasila se s fialovýma brýlema sice krásného tvaru, leč nenositelné barvy, „je to neotřelé a sluší vám moc! Všichni na vás budou koukat!"

Hm... koukala jsem na sebe v zrcadle... moc pěkné... připadala jsem si jak mimozemšťan..."to je sice pěkné, ale o to zrovna nestojím a stejně bych v tom nikam nešla", sundala jsem si fialový hnus z obličeje.

„Ne? Tak to je fakt zbytečné... tak červené!"

„Nechci, červenou nenosím. Chci černou!"

„Ale jděte! Taková mladá, proč černou?", divila se paní.

„Protože žádnou jinou barvu skoro nenosím, tak proto."

„Tak zelené! Ne? Modré! Kovové! Cihlové! Hnědé!" paní skákala jak péro z gauča a mě už ta přehlídka barevných brýlí nebavila. Poděkovala jsem paní za ochotu a už jsem byla na odchodu, když mi do oka padly jedny echt parádní obruby, nenápadné mezi všema těma barvama... jak jinak, než černé, zato s několika pruhama.... A jenom za tácek!

Takže paní nakonec kšeft udělala a obě dvě jsme spokojené. Teda, já budu až za týden, páč přesně tolik bude trvat, než si je odnesu domů.  

A dneska jdu do té knajpy:-D.

Tak najsos dejos, amigos!