BEDŘICHU, BEDŘICHU...

... když jsi skládal Vltavu, tak jsi to měl všechno hezky v oku. A v srdci.  

Když tak obdivuju Johnyho Deppa coby piráta z Karibiku, příliš jsem neváhala, když jsem dostala nabídku stát se účastníkem vodáckého kurzu:-). Přiblížím se svému idolu a navíc si udělám pořádek v hlavě a v životě:-).

Protože jsem na vodák jela poprvé, nějak jsem si pozapomněla sbalit ty správné vodácké věci:-). Šla jsem spát ve dvě v noci a vstávala v sobotu v půl šesté, do tašky naházela pár hebel, držíc se hesla, že pláštěnka je na vodák zbytečná, bunda stačí moderní ve vojenském stylu, z bavlny, jedno triko s dlouhým rukávem postačí, na vodu pojedu nikoliv v plavkách, nebo kraťasách, nýbrž v bavlněné sukni a mobil dobitý na půlku mi hravě bude fungovat pět dnů bez dalšího dobití.

Páč mám za sebou pár junáckých výletů, nepřekvapilo mě, že admiralita kurzu ihned po nastartování autobusu začala vytahovat z batohů různé druhy alkoholických nápojů, lišácky zamaskovaných v pet lahvích s kofolou. Piva byly povolené, řidič jich měl na prodej celé baterie. Dokodrcali jsme se tam, kde se pasou koně, teda do Třeboně. Tam na místním rybníku byl základní vodácký nácvik. Měla jsem se ho zúčastnit, jenže jsem byla ve druhé skupině, čekající, až ta první donacvičuje a prostoj jsme si krátili v nálevně, kde nás zastihl přívalový déšť a mohutná bouřka. Moudře jsme usoudili, že druhá skupina si prostě toho dne zacházení s loděma nenacvičí a objednali si další piva.

Nocleh byl ve vodáckém kempu. Rozbila jsem svůj stan na velbloudích hrbech, tak jsem na vlastní záda poznala tvrdost české země. Poprvé na vodě jsem se sice moc nevycajchnovala, ale necvakli jsme se na žádném ze tří jezů, zásluhou zkušeného zadáka. Mimochodem, v žádné sukni jsem nejela, zachránila mě kámoška s ibrišníma elasťákama a plavkama:-). Večer táboráček plápolal a já se brzo odebrala do své maličké napodobeniny stanu. Ve čtyři ráno mě vzbudila soukromá povodeň. Ranní liják mi dokonale promočil stánek, spacák a všechny hebla, co jsem ve stanu měla. Těžko hledat útočiště ve čtyři ráno, ale po obchůzce kempu bez pláštěnky, kterou jsem považovala za zbytečnost, jsem mokrá do poslední nitky našla jeden kultovní stan se dvěma cimrama a předsíňkou. Obsazená byla jen jedna cimra. Nejdřív jsem koketovala s myšlenkou přeparkovat můj stánek do té předsíňky, ale nakonec jsem sebrala jen promočené vybavení a nastěhovala se do volné cimry. Soused za plachtou řezal dřevo zodpovědně, tak si ani nevšiml, že vzal na byt podnájemníka. V pět ráno za mnou přišla za mnou ještě podobně postižená kámoška s litrem vína... ten den bylo na vodě veselo.

Dvě další noci se naštěstí spalo v ubytovně. První noc jsem byla po 30 kilometrech pádlování jak čuník po těch několika ranách vedle a usnula ihned. Druhou noc však, kdy jsem zastávkovala a místo vody šla na celý den do města, mé spaní bylo chatrné. Ve tři ráno se mi zdál sen, že pluju na bárce kolem papíren ve Větřní, kde je děsný rachot, hrůzou jsem se vzbudila a zjistila, že ten rachot se mi nezdál. Všech sedm chlapů poctivě řezalo... už jsem neusnula...

Ale byl to fajn výlet. Všechny zážitky tu líčit nemůžu, páč by to nikdo tak dlouhé nečetl.

Teda v kostce: Naučila jsem se základně fungovat na lodi. Jako jediná jsem se neopálila. Dva dny jsem sháněla dobrou duši, která mi půjčí nabíječku na můj totálně zesnulý telefon. Nakonec jsem si ji musela koupit. Celý kurz byl protknut nepřetržitým doplňováním hladiny alkoholu. Domů jsem se vrátila jak bezďák. Špinavá a zchvácená. Utratila jsem tři tácky a nevím, za co. Ale bylo to nádherných pět dní v přírodě, kam se určitě ráda vrátím. Akorát si vyberu k tomu nějaké jiné kamarády:-).

NA BAJKY!

Má se ochlazovat a pršet.

Předpověď sice moc nevychází, ale přesto z obav o zhoršení počasí vyrážíme dnes kolmo z kolbenky na tajné dostaveníčko na kolibu na samotě u lesa, dojednat exkluzivní večírek na přivítání prázdnin. Pro ten účel jsem si zapůjčila bicykl.

Podle nějkterých zápisků na tomhle blogu to může vypadat, že jsem výstavní kopyto, co neumí lyžovat, bruslit ani jezdit na bajku. Ale chyba lávky. Jsem zběsilý cyklista. Naposledy jsem na kole jela před třema letama, když mě ségra vytáhla na lážo plážo projížďku cca 50 km, z toho prvních 30 km táhlý stoupáček. Myslela jsem, že to bude má poslední vyjížďka v životě. Na hřebeni nás chytla bouřka a my švihali z lesa pryč po cestě, uježděné snad koly žebřiňáku, kdy nemělo ani cenu šlapat, páč kolo se stopy drželo jak hovno košile. Ovšem jen do doby, než jsem se dostala k bodu, kde zřejmě i žebřiňák zapadl:-). V inkriminovaném bodě jsem poznala význam pořekadla "jako když utne", páč takhle přesně se kolo v poměrně svižném samohybu zastavilo. Následně jsem byla vymrštěna ze sedla a asi při mně stál můj strážný andílek, který nedopustil, aby se mi kromě šoku něco stalo.

Proto jsem si sakra rozmyslela i nabídku švagra jet na začátku července s partou do Alp na horskou chatu. Kolařský výlet. Asi by mi museli dávat umělé dýchání.

Ale takhle hezky po rovince, jako se chystám dneska, tomu se nebráním. Naopak. Domnívám se, že je třeba, aby byl člověk občas ošlehán i jinými, než kavárenskými větry:-).

NA PŘEHRADĚ

V poslední době nemám moc náladu na velkolepé akce a večírky. Proto, když mi včera Jana volala, že nás zve Daska na chatu na  přehradě, kde její spolužák s kámošema mají grilovačku, vymlouvala jsem se, jak se dalo. Nakonec mě ale překecala. No co, plán zněl jasně: Dáša nebude pít a v rozumném čase sednem do auta a pojede se domů.

Nádherné počasí bylo předzvěstí dobrého večírku, tak jsme obtěžkány plechovkami piva, vínem a něčím na zub vyrazily. Chajda je příliš hanlivé slovo pro stavbu, ke které jsme dorazily. Mnohý smrtelník nemá takový dům a na auta, co stály před chatou, si drtivá většina lidí v životě nevydělá. Zacítila jsem snoby:-). Ale kluci, co se nám představili, byli v pohodě, byla s nima sranda, jakobychom se znali roky. Ugrilovali jsme několik kil stejků, úplně všichni se přežrali a pak už radši jenom pili. Pak dorazila Šárka a jestli měl někdo ještě nějaké zábrany v zábavě, v ten moment je ztratil. Při půlnoci se zpívaly lidovky a staré cancáky, ve tři ráno častušky a budovatelské písně, v pět ráno se tančil kankán na lavicích v altánku:-). V šest jsme se odebrali někteří na chvilku spát. Vedle mě si lehl můj pohledný nápadník Georg. S jasným záměrem pěl ódy na mou krásu a laskavost:-). To mi teda ještě žádný chlap neřekl! Prý že jsem laskavá!! No to se dovídám věci:-). A mohli bychom spolu chodit. Páč on nikoho nemá a já taky ne. Naštěstí byl silně zmožen alkoholem a nejen tím, tak jsem poměrně hravě zvládla důrazně odmítnout jeho indiskrétní návrhy:-).

V osm ráno jsem se vyhrabala z noclehárny, obecně trpím blbým spaním a ještě v cizím prostředí - jsem se bála, aby mě tam ženské nenechaly. Šárka spala na lavici u krbu, Daska seděla na lavici naproti a nervózně si kousala nehty. Byl nejvyšší čas vypadnout. A chyběla ještě Jana a Milla. Jana byla viděna, jak se producíruje v župánku po terase, pak zmizela a pak přihlížející uchvátil podivně se kymácející vrchol borovice opodál.. při bližším ohledání bylo zjištěno, že Jana se drží ohnutého kmene stromku a je na něm zavěšená jako wopice... co tam dělala, nikdo neví. Ani ona. Možná se inspirovala zahradní houpačkou, na které předešlé noci strávila několik hodin:-).

V půl desáté jsme se dostavil úspěch, byly jsme v plném počtu a odjely z místa činu. Jsem nevyspaná a unavená. Chraptím. Na Královej Holi mi vzalo dech. Měla jsem první hlas. Ale večírek to byl super.

BTW: Georgovi jsem číslo nedala. Proč taky. Ale zjistil si ho. Volal a psal. Že by love story? Kdeže. Přiznal se, že má přítelkyni. Přiznal se, že má výčitky svědomí. Přiznal se, že si závěr nepamatuje. Nakonec mi to bylo i líto. Byl fajn a oceňuju, že za střízliva dokázal být upřímný... I chlapi mají své dny:-).

A já na kloudného nenatrefím:-).

ŽIVIJÓ!

Včera slavila kolegyně z práce padesátku. Oslava se odehrávala v salónku jednoho místního hotelu. Dobře vybrala. Venku byla ve stínu třicítka, v salónku příznivých 23 stupňů.

Na oslavu jsem se přihnala se zodpovědně prázdným žaludkem. Očekávala jsem stoly prohýbající se pod mísami s jídlem, jeden chod následující za druhým a hektolitry lahodných moků. Na stolech byly ale jenom talíře se zákuskama a nějakýma slanýma krekříkama a pro pití jsme si chodili k odkládacímu pultíku. A večeře byla naplánovaná až po dvou hodinách! Pustila jsme se teda do zákusků a krekrů, páč jsem měla hrozný hlad, dala několik piv a z večeře jsem do sebe dostala už jen maso, páč hranolky se neměly kam vetknout.

Oslavenkyně si přála živou hudbu.

Takže se vytasil kolega s připravenou hudební vložkou. Měl kytaru a přizval nějakého důchodce, co si přivydělává na svatbách hraním na klávesy a unylým zpěvem. Divím se, že ho z nějaké svatby ještě nevyhnali, házejíc po něm nevěstiny střevíčky:-). Hudební produkce byla hrozná. Hráli Děti z Pirrea, U la paloma blanca a tak podobně... Ti dva se nemohli sejít v žádném kusu.... navíc neměli mikrofon, tak se kolega, co hrál na kytaru, pokoušel přeřvat sebe i klávesáka, ten pípavým hláskem přizvukoval a my po úvodní sérii, při které nám lezly oči z důlků a přáli jsme si mít špunty v uších, rezignovali. Hudebníci nás totiž pozvali na plac- zpívat! Prvotní šok byl vystřídán mávnutím rukou. Nastoupily jsme tam tři grácie a dělaly jsme křoví hudebnímu tělesu a snažily se přezpívat rachotící orchestrion. Byly jsme odměněny vděčným burácejícím potleskem a rundama pro „muzikanty".

Máme mezi sebou i jednoho skoro profesionálního tanečníka, který neváhal a každou ženskou vyzval k tanci. A ta, co se vyzvat nenechala, byla uchopena za ruku, případně obě a vtažena na parket. Žen však bylo příliš mnoho a tanečník jen jeden. Proto rozjařeně navrhnul, ať hrajou kankán! Muzikanti mu rádi niterné přání splnili.

Ten pohled! Patnáct ženských rozličného věku mezi sebou má jednoho docela pohledného mužského, drží se kolem pasů, svorně vykopávají nohy křečáky, nekřečáky, a támhle na konci Bětuška při výkopu zavrávorala a začala padat, čímž sebou vzala celou tu řadu a jeden za druhým se poroučeli k zemi:-).

Byla to nakonec geniální oslavička. Domů jsem se vypravila až po desáté hodině.  Byl nádherný teplý večer, jako stvořený na grilování a zahradní párty. Tak jsem chvíli koketovala s myšlenkou pokračovat ve slibném večeru s Janou na chatě, kde bysme mohli něco grilnout. Ale pak jsem si uvědomila, že jsem toho dne snědla jídla víc než dost, a navíc každým dalším krokem se ve mně stupňovala únava... nakonec jsem byla ráda, že jsem se dostala na svou novou pohovku.

BTW: Moc dobře se na ní spí. Čoklová to taky zjistila, tak ji z tama nemůžu vyhnat. Spí stočená jak ančovička na nějakém příhodném místě, abych ji nemohla skopnout ve spánku na zem. A kdo říká, že psi nejsou chytří, se šeredně plete:-).

UŽ MÁM NA ČEM SPÁT

Dneska jsem spala na nové krásné pohovce.

Tak ta stará, která nemilosrdně skončila před barákem a jíž dávali dva dny do zmiznutí, zmizela do necelých dvaceti minut... pak mě z letargie a nostalgie probral nějaký rachot, běžím k oknu... a tu nevěřícně koukám, jak se z okna v přízemí sune kus gauče - a padá - a dopadá na chodník před barákem! A za chvilku druhý! Tak už vim, kde skončila moje betle. No, není daleko. Tak se s ní chlapi nemuseli tahat, mohla jsem cinknout o patro níž a oni by si ji byli odnesli...

Dovážková služba měla zpoždění celé 3 hodiny, čímž došlo k tomu, že Dredík se musel odebrat na služební jednání a já s Kouličkou osiřela. Chlap, co mi vezl gauč, kroužil kolem našeho ghetta jednosměrkama a ne a ne se trefit do správného vchodu. Na potřetí byl ale úspěšný. Vysoukal se z auta a pronesl, že to ani neunesem, jestli jsme ti nosiči my dva... padla jsem mu málem k nohám a prosila ho, ať nám s tím pomůže. Že měl zpoždění a proto druhý "svalovec" odpadl.. i zželelo se mu mé osoby a za stovku byl ochotný vypomoci. Spílala jsem v duchu vyděrači, ale když jsem viděla, jak se s tím s Kouličkou po schodišti lopotí, mávla jsem nad stovkou rukou.

S Kouličkou jsme to dobouchali do bytu a bádali jsme, jak ta pohovka vlastně přijde... ona tak nějak vypadala na obou stranách, zepředu i zezadu, stejně.. Koulička rozhodl. Tak jsme to dali podle jeho návrhu. Kvečeru jsem si lebedila na nové betli, pochvaluju si, jak je krásná, jak se na ní dobře leží.. i říkám si, že si ji rozložím.

Uchopím to opěradlo, škubnu směrem k sobě, mělo by vyletěl nějaké péro a z opěradla se stát půlka postele... jenže mi to akorát vylítlo z ruky a opěradlo dál zůstávalo ve vztyčené poloze a vztekle kmitalo na tom péru. Zapochybovala jsem o vhodnosti této koupě... teď se skloním, dívám se na ten gaučík pořádně... a vidím, že zepředu pod sedačkou je kus hnusné hnědé látky pocvakané sponkama na nábytek... myslela jsem, že mě omejou! První, co mě napadlo, bylo, že tu sedačku smontovali blbě. Že to, co mělo být vzadu, dali dopředu. Z hrůzy jsem se rozklepala a musela jsem si jít zapálit. A uvažovala jsem. No, jestli to budu reklamovat a zas někoho otravovat, aby mi to vysmýkal z bytu... odmítala jsem se s touto myšlenkou smířit. A pak mě napadlo... zkusit zvednout tu druhou půlku, tu, na které jsem doposud seděla.. a ono se to celé nějak zvedlo, otočilo... a ze sedáku bylo opěradlo a z opěradla se stal sedák! On to ten blbec Koulička dal naopak!

Tak ve finále postel suprová, akorát čoklová začala okamžitě drabat do toho potahu, co je žinylkový, tak jsem jí musela dát na prdel a hodit na pohovku přehoz. Do doby, než si koupím spray na odpuzování psíků:-).

POSTESKNUTÍ

Tak jsem si dneska přečetla, jak si pan Motejl posteskl nad spoluobčany, kteří byli záludným Čunkem vyhnáni za brány města. Buďte v klidu, vážený. Ani tato internvence nezastavila příliv těch, jejichž počty se měly oním krokem snižovat.

V našem městě téměř každá mladice (vlastně nejen mladice, ale kdekterá, která je ještě schopna zplodit potomka) z tohoto etnika, dnes, kdy jsou rodičovské dávky poměrně vysoké, má kolem sebe pobíhající chumel dětí, jedno se veze v kočárku a jedno návdavkem čeká, až po devíti měsících spatří světlo světa. Nosí kalhoty značky GUESS, tenisky NIKE a trička ADIDAS. Dávno to nejsou všechno lidé, kteří se hrabou v popelnicích a berou vše, co by se jim mohlo hodit. Na Poschle stojí hodně aut, která byste tam nečekali. Některá z nich jsou hodně dobrá. Prostě ti lidi se nemají vůbec zle. A přesto si stále budou stěžovat. Neznám jediného, který by pracoval. Ale je to možná tím, že se s nimi nestýkám, takže nemůžu vědět, jestli pracují, nebo ne.  

Vím jen, že zaměstnaná matka samoživitelka se bojí jít na neschopenku, aby utáhla rodinný rozpočet po dobu nemoci a drtivá většina z těch, které pan Motejl obhajuje, na práci nikdy nesáhla a takovéto problémy vůbec neřeší.

Vím jen, že na poštu, v den, kdy se vydávají sociální dávky, se dostanete jen stěží. A hádejte proč.

Vím to, že se často večer nedá kvůli jejich veselicím spát.

Vím to, že když se některý z nich rozzuří, ostatní mu jsou raději z cesty. Při tom křiku by po vás šla husí kůže... Takže vím i to, proč se matky bojí večer nechat své děti venku. 

Občas to spíš vypadá, že ti chudáci jsme občas my, ti ostatní. A chyba? V sociálním systému. Bylo by efektivnější, kdyby se pan Motejl zabýval tímhle. Jak usadit žábu na pramen těm, kteří o normální výdělečný život nemají zájem. Aby ti, kdo vydělávají a zájem mají, na tom byli vždycky líp než ti druzí. A nezáleží, jakou mají barvu pleti. A pak, až by jim tady pšenka dokvetla, by možná konečně odešli sami. Někam, kde na tom budou líp. A nikdo by je ani nemusel nikam posílat.

POCTA CHLAPŮM

Tak a betle je v háji.

Podařilo se mi sehnat rodinné příslušníky od kolegyně, ti mi ji s hekáním vystěhovali, zatím jen na čerstvý vzduch. Byla, ludra, pěkně těžká. Chtěla jsem ji zavézt na místo posledního odpočinku, do sběrného dvora, ale ukecali mě, že tomu dávají max dva dny, než betle zmizne neznámo kam. No, mám na ni výhled z okna, tak uvidím, jak dlouho se tím pohledem budu kochat.

Po odstranění betle jsem zírala, co všechno se pod ni dá schovat:-). Krom pár drobných korun spousta psích kostí, které tam čoklová natahala nějakým prazvláštním způsobem, mega papírků od čokolád a jiných pochutin, pár uměleckých kreseb od Dejva a taky obal od šprcky:-).  

Dneska ovšem spím na zemi. Naštěstí je teplo venku i v cimře, takže kromě bolavých zad  snad nic nehrozí. Zítra bych se už měla ke spánku uložit jako člověk, páč mi dovezou tu novou pohovku. Je objednaná přes net, tak se modlím, aby neměla nějakou vadu, kvůli které bych ji musela reklamovat.

Na zítřek mám domluvenou jinou stěhovací partičku, bude stěhovat Koulička s jedním sympaťákem s dredama. Byl něco řešit s Kouličkou v práci a slyšel mě, jak tam lkám, že nemám nikoho na stěhování, a sám se nabídl, jestli nepotřebuju nějak pomoct. Málem bych ho samou radostí zlíbala! Celý víkend jsem marně sháněla někoho, kdo by mi pomohl. Neměla jsem štěstí. Nebo jsem se neobrátila na ty správné lidi. Až dneska se na mě usmálo štěstí. Nebo mi všechny ty hodné chlapy seslalo nebe:-).

No jo, jsem ráda, že jste:-). A ty, kdo vás mají, se mají:-).

ŠKATULATA, HEJBEJTE SE!

Včera přijel Hans, to jako Honzík. Honzík je takové infantilní a on je přece kus chlapa:-). Protože mi v úterý dovezou novou pohovku, tak bylo zapotřebí tu starou řádně dorasovat:-).

Tak dorasovaná už je. Ovšem aktuálně řeším velké dilema. A sice to, jak to v úterý zařídím.

Jak na potvoru konťas už odvezli. Mohla jsem tam tu starou betli hezky vetknout, pronést smuteční řeč včetně poděkování za léta služby a zamáčknout slzu v oku. Ale takhle nevím, kam ji vetknu. K popelnici se to dávat nesmí, sekeru, že bych to doma porubala, nevlastním, tak to jsem v pěkné kejdě. A co horšího - volali mi z dodavatelské firmy, že to doveze jen řidič a je sám, tak si mám zařídit nějak to stěhování! No fajn. A vůbec nikdo, kdo by mi s tím pomoh, mě nenapadá. PanTér má sice hodně volného času, ale je slaboučký, obávám se, že bych ho tímto požadavkem také mohla mít na svědomí. Hansovi jsem se, pravda, zapomněla zmínit, ale pořád lítá někde po služebkách, takže pochybuju, že by se mu zrovna šikl termín úterý, 10 - 11 hodin... ještě se ho zeptám.

Takže bilance: v úterý tu mám novou pohovku, nemám stěhováka a v pokoji mi bude trčet ještě stará betle. Situace je zapeklitá. Dnešní večer bych měla věnovat obcházení hospod a lákání levných pracovních sil na škatulata, hejbejte se. A pěkně zodpovědně. Aby to nakonec nedopadlo tak, že to budu stěhovat já s Dejvem.

U OČNÍHO ČEKAL JOHNY:-)

Dneska jsem byla u očního.

Nevím, na co u očního mají takové haldy časopisů, když tam skoro nikdo nečte:-). Tak jsem zalovila v té haldě papíru, z nichž žádný nebyl novější, než z roku 2002 - a má ruka vytáhla poklad! Nestačí, že jsem se v poslední době zakoukala do různých těch pirátů z Karibiku (ze zřejmého důvodu - je tam Jack a ten mi někoho strašně připomíná:-). Já ještě k tomu  vytáhnu pět let starý časák a v něm: nebesa! Johny Depp! A hned rozhovor na pět stránek. A těch fotek! Ten chlap zraje jak víno. Vůbec se mi nelíbil, když mu bylo dvacet. Ani dvacet pět. Ale asi od těch třiceti je čím dál tím lepší. Tak jsem se koukala na ty jeho fotky a řekla jsem si, že je musím mít. Budu na něj před spaním koukat:-).

Nejdřív mě napadlo těch pár listů nenápadně vytrhnout, ale potvrdilo se, že při slábnutí jednoho smyslu sílí nějaký jiný. Takže jemné škubnutí papírem ve snaze list vypreparovat, vyvolalo u ostatních čekajících obrácení hlav ke mně a pohoršeně zvednuté obočí, doprovázené příhodným ccccccc.... Trošku jsem se zastyděla a zvolila jinou taktiku. Prostě jsem časák držela v ruce a až na mě došla řada, šla do ordinace i s ním.. a když jsem ji opustila, zcela přirozeně jsem si zamířila z čekárny s ukořistěným Deppem v ruce. Ne všem zrak nesloužil, takže mě hned dva choří upozornili, že mám vrátit časopis. Ach, jistě, usmála jsem se. Tento? Zeptala jsem se a zamávala časopisem pro zrakově postižené, co mi nabídli v ordinaci. Spokojeně pokyvovali hlavami. A už ležel na stolku.

Tímto se omlouvám a slibuju, že do čekárny hned při další návštěvě dodám nějaký časopis coby substitut. Ale bude letošní. A - samozřejmě bez Deppa:-).

DŮM ZÁZRAKŮ

V našem domě zázraků si někdo stěžoval na výši částky, hrazené v nájmu na úklid společných prostor. Cca 25,- Kč měsíčně... nějaká dobrá duše to uklízela za pár šupů a byl docela pořádek. Nájemncíci si vydupali, že si budou uklízet sami...

Dnes ráno úsměv na rtu, dobrou kartu, jdu ráno s čoklovou hodit bóbika. Otevřu dveře do těch společných prostor - a do nosu mě udeřil morový puch! Někdo hodil pěkně zarána na schodišti tyčku:-( Měla jsem co dělat, aby tam nepřibyla další. V odpoledních hodinách zjistím, zda nájemníci dodrželi svůj slib, že si ty prostory budou uklízet sami. Mám obavu, že to spíš dopadne tak, že budeme muset někteří (ti, co se budou stydět si domů i zvát návštěvy, aby neklopýtaly přes zvratky a psí, možná i jiné exkrementy) vytáhnout hydrant a pěkně odshora celé schodiště sjet.

Že to tak musím říct, bydlení v ghettu mě začíná docela srát.

Tak třeba v sobotu při půlnoci zahájili nájemníci bytové jednotky pode mnou snědokožeckou, tedy SK party. Nejsou to žádní žabaři, takže skřipky vrzaly, hlasy burácely... mají hudbu a rytmus v krvi, to jim neberu, ale proč musí exhibovat zrovna při půlnoci, to nechápu. Zklidnila je až přivolaná hlídka městské policie. V sobotu v noci měli zase nějakou návštěvu. Návštěvník přijel oprýskaným, letitým, leč mercedesem. Vysoukal se z auta, z kterého se linula příšerná hudba a nechal otevřené dveře. Začal hulákat na toho, za kým zajel. Do okna! Měla jsem chuť vzít květináč, co byl nejblíž po ruce, a fláknout mu ho na hlavu jako Jack Sparrow zloději truhly mrtvého muže. A druhý do té jeho limuzíny. Stál tam 20 minut, než si vyřídil, proč přijel, nakopnul tu hrůzu a stylem "přískokem vpřed" opustil parkoviště. No, hlavně, že má meďáka, že jo.

S blížícím se léem to bude jenom horší... máme se na co těšit:-(

VYŽEŇTE ZATUCHLINU!

Hlásal nápis na domovních dveřích, nabádající nájemníky domu ke zbavení se nepotřebných krámů. 

Už je tady sice léto, ale někteří zaspali dobu. I v našem městě došlo k jarnímu úklidu.  A jak se pozná jarní úklid v červnu? Konťas před barákem a v něm krtkuje pár snědokožců.

Přemluvila jsem Dejva, aby opustil své místo u kompu a šel mi pomoct do konťasu přihodit pár starých krámů ze sklepa.

Oblíkla jsem staré hadry a hybaj do sklepení. Jak jsem při bližší obhlídce zjistila, už zase někdo učóroval žárovky, takže ve sklepě tma jak v pytli. Po hmatu jsem roztřídila pár nejbližších hebel, včetně několika letitých polic, vysavače z doby za Kikeliho a částí totalitní obývací stěny, kterou jsem zdědila při přebírání bytu. S Dejvem jsme to vyštrachali na světlo Boží a postupně naházeli do kontíku. Šichta se blížila ke konci, už zbývala jen poslední police, na které si pochutnával červotoč. Hodila jsem ji na záda a smýkala ke konťasu.

Pot se ze mě jen lil, když jsem nějakým mocným chvatem krám nadhodila a chystala se přenést těžiště směrem dovnitř kontejneru.... ÚÁÁÁÁÁ! Mohutný výkřik, nesoucí se zevnitř, mi v  tom zabránil. Lekla jsem se a ta police mi s rachotem spadla na nohu. To jsem zase řvala já. A s krví podlitým zrakem koukám, kdo se to souká z konťasu... muž tmavé pleti a kleje jak starý námořník. Že prý jsem ho chtěla zabít! No tfuj. To by mi ještě scházelo, do konce života platit na chlapa. Jen jestli tam náhodou nečekal záměrně. Lidí s veteší se tam ochomýtalo docela dost a na některého by ten černý Petřík mohl padnout:-).

No, takhle to odnesla jen moje pochroumaná noha. A na tu stačí trochu octa:-).

V PÁTEK BYLO TŘEBA SPRAVIT NÁLADU

Čtvrtek stál za vyliž kachle, pátek nezklamal svého bratříčka v kalendáři a taky se moc nevycajchnoval. Takže když mi pípla sms od PanTéra, jak se máme, zlato?, najednou jsem zcela bezpečně věděla, že to je ten pravý člověk pro páteční večer. I když mě tolikrát zklamal, teď jsem tušila, že tentokrát mě z depresí vytáhne. A taky jo.

Nic jsem si od setkání neslibovala, jen to, že si dám pár panáků a vyženu z hlavy pitomé myšlenky posledních dnů. PanTér přijel a byl jako nejlepší kámoš. Taky já jsem zapomněla, co mezi náma bylo a brala ho jako kamaráda. Nevím, kterého léta Páně byl naposledy tak skvělý večírek:-).

Padlo nám za oběť několik místních hospod a jedna diskotéka. Byli jsme tam bezkonkurenčně nejstarší, tak jsme zaujali pozici reportérů jistého časopisu, PanTér fotil kdekoho a kdeco, až se to osazenstvu moc nelíbilo a chtěli nám to zatrhnout. Pozdě. Materiálu bylo už dost. Mezi house se vloudilo nějaké latino. PanTér neváhal ani minutu, chytl mě za ruku a jali jsme se tancovat. On, který NIKDY netancoval. Teda, aspoň to tvrdil. Pak se k nám přisomrovali nějací rusáci, PanTér, ta dobrá duše se s nima jal debatovat a zval je na panáky a pak s nima odskočil na parket zahausovat. Po pěti minutách přilítl, chytl mě za ruku a prý: rychle, padáme, nebo to od nich schytáme! Na nic jsem se neptala a brali jsme čáru. Ten cvok si z nich vystřelil. Prý že, když pro něj seženou sedm ženských, dá jim na ruku patnáct tácků. A hoši se činili, za pět minut jich sehnali hned pět. Co minuta, to ženská. Bylo fakt načase se zdekovat:-). V cestě nám stál ještě Fénix, tak jsme tam udělali závěrečnou a namířili si to  domů.

Od smíchu mě pěkně bolí břišní svaly. Tahle akce byla velmi urgentně zapotřebí. Mimochodem, kde se nejlépe cestuje vlakem? No přece mezi vagóny! To si tahle PanTér jede z oslavy nočním rychlíkem a protože byl samojediný pasažér celé soupravy, uvelebil se v první třídě. Průvodčího nečekal, ale ten se zjevil jako duch zrovna ve chvíli, kdy si zapaloval čibuka. Jednak se tam nesmělo kouřit a druhak po něm požadoval dosti zásadní doplatek za první třídu, který se mu nechtělo platit. Páč měl i naváto a moc s ním asik řeč nebyla, průvodčí ho uchopil za flígr a jelikož se v jeho rukou zmítal, doslova ho vecpal mezi vagóny, za samouzavírací dveře. A když se za ním ty dveře zacvakly, už neměl sílu, zmožen alkoholem, je otevřít a postupovat dále do vozu:-). Aspoň mu nebylo špatně, když strávil celou cestu na čerstvém vzduchu:-). Naštěstí to byla jen jedna rychlíková zastávka.