PREVENTIVNÍ PROHLÍDKA NA ÚROVNI

Dneska jsem absolvovala preventivní lékařskou prohlídku. Zaměstnaneckou. To by mě zajímalo, jaký význam má tento počin pro mě, jako zaměstnance, ale taky pro mého zaměstnavatele, teda kromě toho, že za jednu takto prolustrovanou osobu cvakne asi 500 korun. Na téhle prohlídce se totiž nezjistí vůbec nic.

Prohlídka sestávala z následujících úkonů:

1. Přivítání pracovníka, potažmo pacienta, 1 minuta
2. Čekání na paní doktorku 8 minut
3. Přivítání paní doktorky 1 minuta
4. Rodinná anamnéza a prodělané choroby dětské a infekční 10 minut
5. změření krevního tlaku 2 minuty
6. chůze po lajně na linoleu a trefování se prstem na špičku nosu 2 minuty
7. dotaz na problémy (u lékaře závodní preventivní péče nemá cenu nějaké uvádět. Po poslední prohlídce už víme všichni, že si je doktorka do spisu ani neznačí a rovnou doporučí obrátit se na osobního lékaře) 1 minuta
8. promačkání břicha 1 minuta
9. dotaz problémy se zrakem 1 minuta

Na prohlídku jsem se mazaně vybavila brýlema, které běžně nenosím.

"Víte, já chodím k očnímu pravidelně," vychloubala jsem se.

"Ano, to je dobře," odtušila doktorka a poslala mě číst tu světelnou tabuli.

"Já to všechno přečtu!", zahlásila jsem jí.

"Ano? To je dobře."

I kdybych byla slepá jak patrona, neodhalila by mě...

10. dotykové prozkoumání očních bulv při zavřených víčkách (no eště aby to bylo při otevřených!;-) 1 minuta

"A co budete ještě zkoumat?" ptala jsem se zvídavě.

"Už nic, to je všechno!" zvesela mi odtušila doktorka, "já právě zkoumám ty oči, to je u vás, když pracujete u počítače, rizikové". Takový výzkum si nechám líbit, pomyslela jsem si:-).

"A co takhle hemeroidy?", nadhodila jsem jí.

Usmála se.

"Muehehe. Ano, ty taky."

"Byl to vtip," řekla jsem s omluvným úsměvem, když jsem viděla, že vstává a kasá si rukávy. Naštěstí to pochopila...

11. Zapsala do papíru SCHOPNA DOSAVADNÍ PRÁCE BEZ OMEZENÍ, což jí zabralo 1 minutu.
12. Vrazila štempla do papíru - 0,5 minut.
13. Prohodila nashledanou - 21 sekund;.-)

Naskle naskle.

Takže necelé půl hodiny v kopru a můžem zase ke strojům. I kdybych byla nachystaná do dřevěného spacáku, pochybuju, že by to touhle prohlídkou poznala;-D

JAK SEŠLO Z PAVOUČÍ FARMY

Zaujal mě bleskový článek o tom, jak chovatele zvířátek zahubili jeho hmyzí a plaziví miláčci.

Taky jsem svého času chovala sklípkana. Měl být na chov. Jmenoval se Fredy. Někdo mi nadhodil, že na pavoučích miminkách se dá vydělat balík, tak jsem si pro začátek zištně pořídila jednoho výstavního jedince. Jednoho proto, abych překonala nejprve svou arachnofobii a posléze že přikoupím páreček, aby se začal radostně milovat a množit:-).

Obcházela jsem Fredyho akvárko s odporem. Ten neustupoval, ani když jsem se utvrzovala v tom, že chlupatý zadeček a osm stejně postižených nožek je in a poté na Fredyho dělala posunky a snažila se ho přilákal mazlivými slůvky. Raději zalezl do hlíny a koukala mu jen špička zadečku. Kupovala jsem mu hnusné červy do krabičky od sirek, pavoučí lahůdku. Myslela jsem, že mě omejou, když se mi jednou podařilo je vyklopit na koberec....

A pak se to stalo. Na zadečku, ano, na tom líbezném, chlupatém zadečku, se objevily bílé tečky. Fredyho postihla plíseň! No to mi ještě scházelo. Brzo přestal vylézat z norky, jen občas se ukázal, aby sezob nějakého červa. I když jsem arachnofobii nepřekonala, bylo mi Fredyho líto... po pár dnech jsem našla Fredyho mrtvolku - bez zadečku. Ležel opodál. On mu asi uhnil...

A to byl konec pavoučí farmy.

Na druhou stranu: možná jsem ušla jisté smrti:-).

JSEM OTRÁVENÁ JAK HADÍ ZUB

Tak zase nastal nový týden.

Bude hektický, jak ukázal hned včera. Přes prázdniny to v kolbence šlo a teďka se moje iluze hroutí jak domeček z karet. Vrátili se nám dovolenkáři. Ti, co si dlouhou dobu dovolovali a teď machrujou.

Je dobře vymalováno? Je špatně vymalováno!

"Ta modrá je krásně blankytně modrá! To se povedlo!", jásá Jaruna.

"No to nemyslíte vážně! Ta modrá je hnus, páč se nehodí k zelenému stolu!", sípá Maruna.

"Jé, žlutý sekretariát! Tady je ale útulně!", a při zaujímání sledovací pozice ve staré židli Jaruna tuto málem rozvalí...

"Kuš! To se mi snad zdá! Ta žlutá vypadá jak posránková nějaká...", dí věčně nespokojená Maruna.

Nejhorší je, že do každé blbosti se kérujou odboráři. Odboráři by měli bojovat za zvýšení mezd pro zaměstnance a bránit tomu, aby někteří byli znevýhodňováni v odměňování atakdále, atakdále. Místo toho probíráme zásadní věci typu zdražení oběda. Má platit zaměstnanec za oběd o 4 koruny víc? Ne, to přeci bychom mu neudělali. Tak jenom 2 koruny a 2 další přihodí hezky zaměstnavatel.

Budete se smát....

Chtěla jsem na vedení prosadit úsporu nákladů na telefonické hovory pořízením dalšího mobilního telefonu (za korunu), páč u nás se stále ještě občas volá z pevných linek na mobil, což je neefektivní. Bylo mi řečeno, že se uvidí, nejdřív se to musí projednat na poradě.

Vím, jak takové porady probíhají.

"Proč vy jo a proč my ne?", ptají se s protáhlýma obličejíkama.

"Vy netelefonujete, jen zcela mimořádně a určitě ne na mobily, takže by nebylo jaké náklady snižovat".

"Ale my chcem taky mobily!"

A nakonec by si svou prosadili. Buď všichni, nebo nikdo. Protože odbory mají významný hlas. Vzala jsem svůj požadavek zpět.

Vytasila jsem se s dalším  návrhem.

Žádala jsem zvýšit naprosto směšné hodinové odměny za odvedenou intelektuální práci vysokoškolsky vzdělaných lidí, pracujících externě na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti. Patrně jsem byla drzá, páč jsem nedostala žádný příslib a dozvěděla jsem se, že se uvidí. A že se musí šetřit a peněz není nazbyt a těm pracovníkům to stačí.

Jinými slovy: co je nám po nich? A co by chtěli, krkouni?

Začínám mít pocit čím dál tím horší komunikace v tom našem staffu. A ač mám svou práci ráda a vážím si jí, jsou chvíle, kdy mě to vůbec nebaví a jsem z ní čím dál tím víc znechucená. V takových chvílích otevírám webové stránky s nabídkama jobů....

Mimochodem - dneska je úplněk;-). Takže, Honzové, jaxte na tom?

DEJVÍKOVA CESTA

Vypravuju Dejva do Práglu.

Zítra  jede poprvé sám na takovou cestu. Jednodenní výlet. Svatosvatě mi slíbil vzít pokaždé, když budu volat, telefon a hlavně stihnout zpáteční vlak.  Stejně budu celý den trnout, než se vrátí zpátky domů. Je totiž nezodpovědný a je mu jedno, že mu před nosem ujede poslední hokkaido směr domov a pak bude namydlený...

HOlt se bude muset otřískat.

Budu vstávat v půl páté, abych ho dostala z pelechu. Domluvit si tam sraz, to by mu šlo, ale ráno se vzbudit se zazvoněním budíku, to chci po něm už moc.  

Taky  bych měla jít spát, páč tenhle víkend na spánek moc štědrý nebyl.. dneska jsem byla na tradiční nedělní návštěvě u našich a musím říct, že ta jedna sklenka burčáku, co do mě vetkli, se mnou nebývale zamávala:-). Možná to způsobil právě spánkový deficit končícího víkendu. Taky jsem slíbila Janě pomoct vysmýčit chajdu, sliby se mají plnit, takže vypadá to tam luxusně, ale docela by mě zajímalo, kvůli komu jsme tam pulírovali.

Kvůli sletu čarodějnic určitě ne;-).

TEN ŠPIRITUS V PŘÍRODĚ HNED JINAK CHUTNÁ:-)

Včera večer jsem podnikla další výstup na okolní horstvo s Hanysem. Podívat se na město a zafilozofovat si.

Fakt bych měla začít trénovat fyzičku, páč když jsme se škrábali úděsným kopcem nahoru, nemohla jsem dechu popadnout a lilo ze mě jak z vola. Hanys, ten dobrák, tempo nezvolnil, naopak se mi smál, že to mám z cigaret a dobře mi tak. S vypětím posledních sil jsem spočinula na vrcholu kopce. Ten pohled stál za námahu! Nebylo mi však přáno příliš se kochat krásami valašských kopců, páč Hanys mě hnal ostružinama a malináčím někam dál do temného hvozdu. Na stezce odvahy bylo nutno chránit si především obličej a oči, z toho důvodu moje nohy dneska do sukně věru nejsou:-). Poté, co mě ostružiny vyplivly ze svého objetí, otevřela jsem oči a před náma se rozprostírala nádherná paseka, heboučká tráva a uprostřed pod stromkama naprosto dokonalý pohádkový pařez! Tam jsme si udělali tabuli. Hanys měl kvalitní bílé víno a já k tomu netradičně pakl gumových medvídků. Ač bílé víno vůbec nepiju, tam, u toho pařezu, se proměnilo v nejlepší nápoj, co jsem kdy požila. Seděli jsme na kopci a filozofovali o světových otázkách a s příchodem tmy někteří i zpívali (někteří zas notovali:-).

Při půlnoci se zvedl vichr a do pařezu zabubnovaly první kapky deště.

Hanys si nasadil čelovku, kterou prozřetelně přibalil do batohu a jali jsme se napůl zrakem, napůl po hmatu hledat cestu do města. Držela jsem se Hanyse za batoh; trpím  totiž šeroslepostí a i když vidím na denním světle výborně, v šeru a tmě mi to není nic platné, páč nevidím skoro nic:-(. Na túru jsem si navíc vzala parádní nazouváčky, takže jsem párkrát měla co dělat, abych si nevyhodila kotník. Páč na Hanysovi by pak byl transport churavého do civilizace a to bych mu já nemohla udělat. U Hanyse se projevil instinkt stopaře, cestu našel a do města jsme došli. Z pár kapek se mezitím stál liják a mě se ještě nechtělo domů, tak že si půjdem zahrát partičku kulečníku. Tyto touhy mě přešly v parku, kam jsme se schovali před deštěm, poté, co jsem poslední zbytky sil vydala při stěhování litinové lavičky do altánku (podlaha ve výši 100 cm:-).

Když jsem se v jednu ráno, vysílená a zmoklá jak kura, doplížila k domovu, byla jsem přivítána temným vrčením čoklové. Identifikovala mě až po několika nevlídných slovech, páč se k mé zimou se třepající postavě oddaně přimkla a ve spaní mi hřála prochladnuté ledviny:-).

Přátelé jsou fajn. Ale nejlepší přítel člověka je stejně pes:-).Copak vám může kamarád hřát ledviny??

TOTÁLNÍ NEZÁJEM

Tak jsem to zase dopracovala:-(.

Otec nemá zájem o syna a syn nemá zájem o otce. Takže Dejv strávil tyto prázdniny u svého otce všehovšudy týden, kdy jsem byla v Chorvatsku (ze čtyř týdnů, které jsou soudem stanoveny). Ex ho vzal rybařit, což Dejv nesnáší, tak mi do Chorvarska vypisoval zoufalé sms a celý týden proflákal kolem maringotky u rybníka, kde nadělal víc škody, než užitku, jakože třeba probodl šipkou nikterak levný nafukovací člun.

Tuto neděli s velkou pompou odjel Dejv k tatíčkovi. Sladká samoto! Práskla jsem sebou na postel a malovala si  posledních slibných čtrnáct dnů prázdnin, kdy se nebudu muset rozčilovat s tím jeho věčným bincem v pokoji, vařením obědů, nekončícíma požadavkama na zakoupení různých, pro mě nepochopitelných, pro něj však životně důležitých věcí a hlavně jeho okem sokolím, co pátrá po mě v okolí.

Místo sladké samoty krutá realita. Dneska jsem se dozvěděla, že ex obratem vyexpedoval Dejva k extchýni, kde se má dělat společnost svému pětiletému nevlastnímu bratříčkovi. To ho samozřejmě nebere a že teda ve čtvrtek už donde domů. Krví se mi podlily oči. Nejdřív jsem seřvala po telefonu ex, že nemá zájem o syna a když už se v něm po půl hodině hnulo svědomí a uvolil se tedy do víkendu se synáčkem pobýt, následný telefon s Dejvem mě dorazil úplně. Prý že on k tátovi nepůjde. Že ho viděl včera a to mu stačí... a prý co za něj cosi domlouvám. Že on si bude rozhodovat sám!

No kuš!

Včera jsem byla smutná, dneska jsem ale pořádně vytočená. Na dítka v pubertě by člověk neměl být sám. Někdy fakt nevím, co si s ním mám počít. Jestli mu vytnout pár facek, nebo nad tím mávnout rukou.. a ten, co v tom jede se mnou, to má totálně na háku...

NENÍ DO ČEHO BODNOUT

Venku je divná bouřka. Lije, žádný blesk ani hrom a pak najednou šupa, že čoklová se raději zašila do skříně, a já přemýšlím, jestli nemám vypnout komp:-(.

Jak už to tak vypadá, jedinou připomínkou léta je slunečnice, co jsem dostala od Hanyse k svátku. Je po létě. Ještě pár hezkých dnů a zase bude podzim. S ním přijdou klasické depky a že už je cejtím nedaleko. Už dneska jsem nějaká docela smutná.

Abych se náhodou nenechala zmást a nezačala se třeba z něčeho radovat, čoklová mi dnes zavile sežrala šunku, co jsem nechala neprozřetelně ležet po nákupu na stole a šla jsem věšet prádlo. Tam se mi podařilo převrátit kyblíček s kolíkama, a ty všechny se odebraly o patro níž. I když jsem je spěchala posbírat fakt křepce, co mi jen staré cukle dovolily, než jsem dospěla na místo, kde zaručeně padly, nebyl tam ani jeden. Jen jsem slyšela cvaknutí zavíraných dveří za zádama. No tak himl, tady si už někteří přilepšujou i kolíkama:-(. Sáhla jsem do železných zásob, prádlo pověsila - a za půl hodinky se přihnal přívalový déšť. Abych to šla zase sbírat, na to bych se mohla vybodnout. Jednou přestane lít a ono to uschne:-).

Dala jsem se do zvelebování příbytku. Na svátek jsem dostala epésní kapsář jakožto médium k ukládání různých hebel s háčkama, co se zavěsí na dveře. Měla jsem v plánu ho pověsit na koupelnové dveře. Zevnitř, samozřejmě. Ovšem, jak jsem zjistila, jediné místo, kam se to dá takhle umístit, jsou sice koupelnové dveře, leč z chodby. No prostě kult:-(. Tak jsem to tam zatím pověsila, páč úložného prostoru mám v kvartýře fakt málo a teď to tu vypadá jak v ofisu „ztráty a nálezy". Ještě, že je ten kapsář černý, prý bylo v úmyslu mě obdarovat exemplářem vyvedeným v dekoru „polní kvítí". Naštěstí už ho vyprodali:-).

Že bych se dala do šití? Pro dlouhé nudné večery tu mám pár let rozešitý nějaký polštářek... zamítá se. Při mém dnešním štěstí bych si spíš prošila prsty, než ušila knoflíkovou dírku.

Zajímalo by mě, co způsobuje, že má člověk někdy super den a jindy to stojí za dvě věci? Bez zjevné příčiny je tu najednou den, co by člověk nejraději prospal a probudil se do toho nového, krásného. To bych ráda zjistila. Páč takové dny, jako je ten dnešní, mě fakt neberou.

JAK DALEKO JE OD KOCOVINY NA ÚMRTNÍ LOŽE

 

Víkend jsem strávila na krásném místě v lůně přírody, kde stojí stará chalupa, kolem ní, kam oko dohlédne, ovocné sady. Takže nádherné místo se zdravým vzduchem.

A pokud nejsou pivo, víno, tequilla, rum, myslivec a další nápoje zdravé, tak ten vzduch byl to jediné zdravé, co se tam dalo potkat. Sešlo se nás tam asi dvacet lidí, bez přestání se grilovaly kuřata a vepřové kýty, na posílení chuti k jídlu a pití se uvařila mocná česnekačka a jelo se dál:-).

V pátek mi holky chtěly ukázat, jak se to u nich vítají hosti, tak průběžně probíhaly přípitky. Prý že čertík! Rum s griotkou to byl! Do toho se vetklo pár piv, ještě jsem stačila s Lenou zbořit zahradní houpačku, před kterou nám majitel nemovitostí Petr kladl na srdce, že se na ní nemá houpat. Budiž nám omluvou, že byla letitá a vetchá, nicméně, bylo to jak ve zpomaleném filmu, jak jsme dvakrát mocně zabraly, ozvalo se zapraskání a ta střecha se na nás začala snášet, přiskočila Marky s Kobrou, podepřely střechu (od čehož má Marky na ruce obrovskou podlitinu, jak ji švácl kus krytiny) poté jsme se snesly s tou lavkou i my s Lenou a já tak nešťastně, že jsem si pod ní nechala nohu. Pud sebezáchovy mě zachránil, páč jsem se z tama dezorientovaně, leč nebývale rychle, vysoukala po čtyřech a ráno zjistila, že noha sice bolí, ale kromě toho, že mám úplně modré lýtko, je v cajku.

Toto extempore mnou patrně natolik otřáslo, že jsem se jako první účastník párty odebrala v deset hodin večer na lože, ne snad proto, že by se mi chtělo spát, ale na vině byli ti čertíci. Naposledy jsem byla tak zrychtovaná snad před deseti lety.  Ne, že bych měla tak nakoupíno, ale začalo mi být tak špatně, že ani pobyt na čerstvém vzduchu mě nezachránil. Jen horizontální poloha a záruka WC poblíž.

Z toho důvodu taky sobota dopoledne se nesla ve znamení zdravé lesní barvy, na jídlo jsem se nemohla ani kouknout, natož na pití a vyvrcholilo to tím, že jsem se při jedné vlně slabosti umístila do fotelky v ložnici. Přišla mi taková divná, byla umístěná za dveřmi, vypadala jako nemocniční lůžko. Přišel se tam za mnou natáhnout i podobně postižený Honza. A jak jsme tak tam nehnutě leželi, na chvíli jsem usnula. Dobře se tam spalo. Ale pak nás vyrušil Petr a pronesl:

„Ležíte na úmrtním lože mého dědečka. Na té posteli už umřeli tři lidi."

A Honza zakrákoral:

„Do úplňku měsíce bude Honza na marách!"

Dostala jsem záchvat smíchu. A bylo po nevolnosti.

JAKO S LODÍ, JENŽ DOVÁŽÍ ČAJ A KÁVU,

jsem ráno dojela do práce.

Včerejší večer jsem strávila s kamarádem Há na vyhlídce nad městem. Události posledních dnů si žádaly vypadnout z města někam do přírody. Tak jsme spojili příjemné s užitečným a vyrazili na kopec s lahví vína. Dlouho jsem nezažila tak skvělé podvečerní, večerní i noční hovory ve městě M.

V důsledku toho jsem měla ráno malinko žízeň, tak jsem si uvařila kafčo i ten čaj, co jsem si přinesla. Většinou ho piju neslazený a nijak neochucený. Dneska si tělo však tělo vyžádalo přísun vitamínů, tak jsem při četbě novinek na idnes zamyšleně mačkala do hrnku půlku citrónu.

Někdo zazvonil, tak jsem běžela otevřít. Obchodník s deštníkama:-). No fakt. A taky s hodinkama značky Timeks, teplákama Adihash a podobnýma šmejdama. A v závěsu za ním náš dvorní dodavatel kancelářských potřeb. Podomního prodejce jsem vypoklonkovala hned ze dveří, ten nasupeně naskočil do žigula a v mraku dýmu zmizel za zatáčkou. Dealera papíru jsem pozvala do kanclu.

Uvařila jsem mu kafčo, usedla naproti něj a se zaujetím naslouchala novým akčním nabídkám jejich firmy. Konečně si dám taky to kafe, těšila jsem se. S požitkem jsem se napila ze šálku........ a hned poté mi vylezly oči z důlků, zakryla jsem si pusu rukou, druhou jsem zamávala na byznysmena jako omluvu a úprkem utíkala k prvnímu umývadlu:-).

V první chvíli mě napadlo, že uklízečka prováděla generální očistu varné konvice octem, případně jiným prostředkem, a já si tím zalila kafe. A teď mi to rozežere vnitřnosti! Provedla jsem výplach dutiny ústní a odebrala se, celá zelená, zpět do kanclu. Omluvila jsem se obchodníkovi, moc ho neposlouchala, páč jsem čekala, kdy to se mnou sekne. Zkoumala jsem jazykem dutinu ústní, zda se neobjevují puchýře či jiné průvodní neklamné znaky toho, že jsem pozřela žíravinu. Pak padl můj zrak na půlku vymačkaného citrónu:-). Pak na hrnek s čajem. Začalo se mi rozsvěcovat... Zkusmo jsem se napila - hořký!

Ale zato jsem měla citrónovou kávu. A to fakt nemůže říct každý:-).

DUM SPIRO SPERO

Jsem si hned říkala, že je dneska toho třináctého... cože to asik donese. Nejsem moc pověrčivá, ale ty třináctky občas vyjdou.

Jsem v práci sama, páč kolegyně mají dovolenou. A kdyby jen kolegyně. Taky šéf a jeho zástupce. Že si to taky umí vybrat. Když se nic neděje, tak se tam všichni hemží a když jde do tuhého, nikde ani noha a je všechno na mě.

Od rána božího v kanclu samá návštěva. Každý něco chtěl a nikdo nic nepřinesl. To by mi až tak nevadilo. Nasadila jsem ďábelské tempo a mnula si ruce, jak mi to hezky jde, jaká jsem to holka šikovná. Až do chvíle, kdy jsem měla na telefonu zuřivého Kouličku, který se mi jaksi kulantně pokoušel sdělit, že ta akce, co měla původně stát sto tisíc, vypadá tak na dvěstě, a co jako s tím. No, co s tím. Já jsem rozpočet nedělala, firmu nedomlouvala, nic o tom dohromady nevím, a mám to řešit. Nechala bych to zodpovědným, jenže běží čas a do zítra má být rozhodnuto. Šéf v zahraničí, samozřejmě si vypnul mobil a na net tam nechodí. Takže to risknu a buď to klapne, pak to bude super, nebo to neklapne a to bude průser. A když to nerisknu, tak to bude průser stejně. Takže nemám vlastně na výběr. Děj se vůle Tvá. Zítřek ukáže.

Řešení tohoto problému mi zabralo asi tři hodiny pracovní doby, páč jsem musela obvolávat desítku firem a zavolat toho chasníka, co ho máme nasmlouvaného a jednat s ním o nutných změnách a dodatcích již podepsané smlouvy. Naštěstí byl vstřícný, tak to zítra snad klapne.

Začal mě bolet žaludek.

Měla jsem telefonát, že od září mi přibude další pracovní povinnost, ke které jsem před časem svolila a teď na to zapomněla. Sliby se mají plnit nejen o vánocích, takže za mrzký peníz budu předávat své zkušenosti jiným.

Začalo mi bouchat srdce a navzdory svému přesvědčení jsem si šla kolem poledne zapálit.

Nestihla jsem oběd, tak jsem se cestou domů stavila u asiata na nějakou tu dobrotu. Take away. Doma jsem to šoupla na stůl, hlad jak Čenkovej děti, plácla na to jakousi tatarku postaršího data, co jsem našla v ledničce a pustila se do toho. Jo, dobrý to bylo... asi tak hodinu. Pak jsem začala mít kolem žaludku takový ten nejasný, zkušenostmi však již prověřený pocit, že tohle nebyla dobrá volba. A jak známe z účetnictví pojem FIFO, tj.  first in first out, tak přesně v tomhle pořadí se odebrala poživatina dovnitř... a ven.

No, nebudu to rozvádět. Nebude to nic vážného, vzala jsem si preventivně černé uhlí a zatím dýchám. A dum spiro spero - dokud dýchám, doufám.

Já jen chtěla říct, že může být i hůř, ale mě tahle třináctka pro dnešek fakt stačí.

ŠAFRÁNOVÁ TETIČKA

Vydala jsem se po třech měsících za tetouškem do Orlové. Výlet s kombinací silniční a železniční dopravy trval téměř dvanáct hodin, z čehož samotné cestování zabralo sedm hodin. A to jsem jela jenom nějakých sto kiláků!

Na tetu jsem se těšila, ale jak jsem zjistila, není na tom dobře, taky bude mít v září 96 let, tak je to pochopitelné. Už jí to nemyslí a často nedovede odlišit současnost od minulosti. Když jsem tam byla posledně, byla ještě úplně v cajku... dozvěděla jsem se, že byla celé ty tři měsíce v nemocnici, o čemž mě nikdo z blízké rodiny ani z těch, co se o ni chodí starat, neinformoval. Zato, když jsem tam s ní seděla a snažila se s ní o něčem povídat, zalomcovaly klíče v zámku a vešel nějaký chlap, co se o ni stará. Ani se na mě nepodíval. Jen zahuhlal dobrý den a nastrkal tetě do ledničky jakési krabičky s obědama. A na stůl jí dal indiána. Že ať si pochutná. A odešel.

Teta mi ho strčila a prý, vem si, já to stejně nejím, to je na mě moc sladké.

Říkám, že nechci, jednak to nemám ráda a druhak mi to bylo fakt blbé, když to donesl jí.

Ale teta si říct nedala a dala mi ho na talířku se lžičkou přede mě na stůl.

Já fakt nevím, proč jsem si z toho přeslazeného indiána ukrouhla nožem vršek, asi abych jí udělala radost... no, a najednou zarachotily klíče v zámku podruhé a ten chlap se vrátil. Že zapomněl něco vyřídit. Jako doma, jako doma! Hanbou jsem se málem propadla. Jak na mě ten chlap civěl! Vražedným pohledem, z kterého na mě němě řval: vyžírko! Byla jsem ráda, když za ním podruhé a definitivně zaklaply dveře.

Abych si trochu spravila interní reputaci, trošku jsem tetě uklidila a zase se měla k odchodu.

Teta mě ještě zdržela, protože mi chtěla něco dát. Šourala se ke skříni, otevřela ji a prý ať si vezmu co chci. Měla plnou skříň šatů, co se už dávno nenosí a nikdy nosit nebudou. Takových šatů, které před více než čtvrtstoletím nosila moje babička. A ty šaty už nikdy nezestárly... Babička před dvaceti lety umřela a tahle teta, její sestra, které bylo v té době přes sedmdesát, si už nové pořizovat nepotřebovala... a povlečení na peřiny a polštáře. Háčkované záclony a ubrusy.

Nechtěla jsem vůbec nic. Pro mě mají tyhle věci cenu jen tam, u ní ve skříni. Když tady teta ještě je. Proto za ní taky jezdím. Proto ten šafrán, co je ho tak pomálu... Ona a ty věci jsou vzpomínkou, jedinou poslední hmatatelnou vzpomínkou na dobu, která byla nejkrásnější v mém životě a nikdy se už nevrátí.

Vždycky od ní odjíždím se slzama v očích. A já vždycky prosím, ať smím ještě jednou přijet. Ať tam ještě je.

NÁSTRAHY CHEMICKÉHO PRŮMYSLU

Po více než třech měsících jsem se konečně uvolila k dobrému skutku a šla jsem nabarvit Tamaře vlasy. Jednou za čas se takhle scházíme. Výhradně takhle. Chodím jí prostě barvit vlasy...

A za tu službu, jaký plat?

Ten, pro nějž hřeším, smí mě potýrat:-) doplnil by klasik. Já ovšem neinkasuju ani finanční ani jiné požitky.

Tak Tamara si hodně zakládá na tom, co si na hlavu dá. Vyhledává výhradně kvalitní přelivy, protože prý to nemá amoniak a nijak to neškodí vlasovému porostu. To schvaluju.  Já jsem si však taky dávala jen šampóny a vlasy se třepaly na hlavě hrůzou, na jaký jejich zástup padne každého dne los a ony se odeberou k zemi. Teď si jednou za čas  zacpu nos a nanesu na hlavu zelenou břečku z henny. Barva sice není až tak bombastická, jako ty chemické, ale zato nechává moje vlasy na pokoji a oni si kliďánko dál rostou a neopouštějí moji hlavu:).

Tamara vytáhla tubu s jakousi emulzí podivné barvy - vypadalo to jak průhledný švestkový dresing. Podala mi to, přehodila si před ramena ručník a prý začni.

Tak jsem začala. Při prvním nanesení jsem zalapala po dechu. Do nosu mě udeřil šílený, ale naprosto šílený smrad z čpavku! Malinko jsem zavrávorala, čímž se mi zároveň podařilo pokecat ručník a její luxusní, naštěstí černé tepláky, značky Adidas. Chtěla bych vidět, kdyby byly bílé, jak by fungoval Persil:). Pochybuju, že stejně, jak v té reklamě, kdy baba s hlavou černou jak viks, si zalíčí bílé triko a po vyprání po barvě ani stopy.

Zkoumaly jsme, zda barva nevyžrala na tepláčkách ďouru a pak si Tamara všimla, že se nějak motám, tak jsem jí řekla krutou pravdu.

„Cože?", divila se a honem se sháněla po krabičce.

„Jaký amoniak? Tady píšou, že je to bez amoniaku!", klepala na miniaturní nápis na krabičce. Ale už to taky zacítila. A zatřásla jí obava...

„Ty, nevíš, jestli je čpavek i v tom sajrajtu, co je na trvalou?", zeptala se opatrně.

„Nevím, asi jo, ono to líp drží", chechtala jsem se.

„Ty jo, mě po tom docela olezly vlasy...", už se vážně hrozila Tamara.

„Kašli na to, už to tam máš, co teď s tím", doplácala jsem jí zbytek fialového páchnoucího slizu na vlasy.

A mrkla jsem se pořádně na krabičku od barvy.

Přátelé, potvrdila jsem si, že není od věci znát z každého jazyka minimální slovní zásobu. On ten italský sajrajt měl na sobě italsky napsáno: OBSAHUJE AMONIAK. A český nápis tuto informaci negoval: NEOBSAHUJE AMONIAK. Tak pak si vyberte. V každém případě jsem Tamaru přesvědčila, že se jedná o klamání spotřebitele, takže zítra kluše do krámu s reklamací, i když nevím, zda něco vyřídí, když přijde s prázdnou krabičkou.

Takže s křížkem po funuse. Ale co. Může být ráda, že není na čpavek alergická, páč to mohlo být pěkně popořadě. Nejdřív křížek - a pak funus:-).

Na svou velkou chvíli ještě čekal v krabičce balzám po umytí vlasů, v sáčíčku! Vypadalo to asi tak, že sáček byl prázdný, pouze v jednom místě se dal nahmatat hrbol velikosti pětikoruny. Tedy nejspíš balzám mumifikoval. Ale zato pozor! Zadarmo dostal spotřebitel krém na ruce. Asi vzoreček. Taky v sáčku. Ten si chtěla Tamara, neznalá cizích slov, nenést na hlavu, páč si myslela, že je to ten balzám.

Chápu. Přece jen nebyl tak seschlý:-).

KDY DEN PŘESTANE BÝT SKVĚLÝ

Den je skvělý jen potud, pokud pracuješ plně koncentrovaný na to, co děláš. Jinak radši ani nepracuj, páč naděláš víc škody, jak užitku! Toto heslo jsem vzala po dnešku bezezbytku za své:-).

Chodím skoro pořád a skoro všude s empétrojkou.

Mám ji zavěšenou na krku na fungl novém závěsu se sluchátkama. Dražší kousek, ale kvalitní. Když dosednu v kanclu na židli, vytáhnu špunty z uší a pustím si na kompu Nightwish, páč zrovna teď mám takové období a druhak se mi při nich dobře pracuje. Jsem pak taková kreativní. A úderná. A sluchátka se mi houpají na krku a jsou neustále v pohotovosti.

Dneska jsem pracovala na velké finanční rozvaze (dosud mi přes četné urgence nebyla zakoupena tiskárna na formát A3, takže velké formáty tisknu po částech, které pak stříhám a lepím:-(.

Soustředila jsem se na nůžky a papír tak, že pro mě v danou chvíli nic jiného neexistovalo . Zrovna v bodě nejvyšší koncentrace na mě zavolala od dveří kolegyně, co už zas zapomněla, jak se dělá v excelu tabulka. Já se na ni ohlídla, zuřivě jsem zamávala nůžkama a jala se jí vysvětlovat požadovaný princip.

Když kolegyně s balónem místo hlavy za sebou zabouchla dveře, znova jsem se sklonila nad papírama. Koncentrace však byla už tatam. Pod nůžky se mi cosi připletlo, já tomu nevěnovala příliš pozornosti, páč jsem přemítala, jak někdo po padesátém vysvětlování nemůže pochopit princip jednoduché excelové tabulky, zuřivě jsem střihla... a nevěřícně koukám, cože se to válí na stole.. pak na svůj krk... tu bužírku jsem tam ještě před chvílí neměla!

NE!!!

Já jsem si ustřihla to luxusní sluchátko!!!

HISTORICKY PRVNÍ TEST RESTAURAČNÍHO ZAŘÍZENÍ NA TOMTO BLOGU

Byla jsem dneska na oběd v jedné místní restauraci, co se tváří jako poměrně luxusní podnik. Nicméně tam přes obědy podávají meníčka a výběr je docela bohatý.

Ještě jsem tam na oběd nebyla, tak když jsem dneska s Hanysem přemítala, kam zajdem na společné stravování, Hanys vybral tenhle podnik.

První, co nás zaujalo, byl jídelní lístek, položený na stole, načmáraný ručně šíleným písmem na kusu bílého papíru... autor měl nepochybně snahu, aby dílko vypadalo co nejlépe, proto si řádky podložil čímsi rovným, čímž se stalo, že chyběly kličky od ypsilonů a jiných písmen, které se bez nich neobejdou, čímž se kulinářský slovník obohatil o několik nových, exkluzívních kousků:-). Kdo ví, jak chutná pečené kuře s rúží :-) a co teprve skýtá kúta s tímtéž! Mana nebeská patrně. Být majitelem takového nóbl podniku, tak by mě hanba fackovala, vyrukovat před hostama s takovým jídelňákem. Hanys měl patrně stejný dojem, tak se, dobračisko, vytasil s nabídkou, že je ochoten každé ráno za kuropění napsat na kompu aktuální jídelníček, vytisknout ho a přinést jim ho až pod nos.

I nad tím směšným cárem papíru se potvrdila existence Pavlovova reflexu a my se shodli, že lasagne s kuřecím masem zní dobře. Hodlali jsme vytestovat, zda taky voní hezky a chutnají hezky. Zjistili jsme, že Jihlavanka voní líp:-).

Slepicózní servírka, co před náma třískla talířema s česnečkou, zmizela a místo ní připlul motýl emauel neokřídlený. Kde ten se tam vzal.... Před každého položil hluboký (!) talíř s čímsi nezdravě zeleným a fakt na pohled hnusným. Tak jsme se do toho dali a každé sousto zapíjeli pivem, které se ukázalo být z celého slavného oběda tím nejlepším. Ani pohledem jsme se moc kochat nemohli, páč servírka běhala jak leghornka bílá a taky se pořád tvářila jak slepičí prdel. Ovšem venku na zahrádce, tam při kasírování starých paprikášů (s naditou prkenicí a vilným pohledem) úsměvama nešetřila:-).

Takže podtrženo sečteno: obsluha o ničem, jídelní lístek o ničem a to nejhlavnější - jídlo... taky o ničem. Takže pro tentokrát dáváme z deseti možných jeden bod (za to, že to jídlo by snad bylo docela chutné, ale pouze se zavřenýma očima) a s Hanysem jsme se shodli, že pro tuto špeluňku platí "poprvé a zároveň naposledy". Čili už nás tam neuvidí. Teda - nevím, jak Hanys, ale já jsem s touto otázkou dokonale vyrovnána.

Co, Hanys?

TAK NĚJAK POŘÁD O KROK VEDLE...

Tak jsem si dneska se zadostiučiněním vyslechla u soudu usnesení o zvýšení výživného na Dejva o tisícovku. Ejhle, spravedlnost existuje, jásalo mé srdce. Ne nadlouho ovšem. Volal ex a doptával se po výsledcích justičního sporu a když jsem mu sdělila závěry, briskně odvětil, že se proti rozhodnutí odvolá.

Kolegyně mi dovezla ze států iPod pro Dejva. Instrukce byly jasné, výrobek přesně definován, horní limit ceny stanoven. Byl dovezen výrobek vzhledově sice k nerozeznání podobný, ale za poloviční cenu a jaksi nefungující. Zakoupen někde v chumlu lidí na páté evenjú. Za každý dobrý skutek spravedlivá odplata. Jsem idiot, že jsem se nechala od Dejva překecat. Reklamace lze podávat zásadně na lampárně a těma prachama jsem si mohla radši zapálit cigaretu, ať vypadám jednou v životě jako správný snob. Tak jsem o nějaký ten tácek lehčí, no.

Taky jsem si včera udělala radost a koupila šaty. Tedy - údajně se mělo jednat o šaty. Kousek nad kolena, lehounký materiál, kouzelná kombinace tmavě zelené a fialové, s tyrkysovýma aplikacema, prádlovýma ramínkama... no a asi o to jde. Jsem se chtěla šmrncnout před Janou a ona mi suše sdělila:

„No, je to hezké, ale není to náhodou noční košile?"

Zaraženě jsem se podívala na svůj model. Pod ním bylo vidět úplně všechno... nemám doma velké zrcadlo, tak jsem si toho včera nevšimla a v tom krámě taky bylo milosrdné přítmí...

„No, to ne, to jsou určitě šaty," přesvědčovala jsem Janu a vlastně i sebe.

No co, i kdyby to byla noční košile. Aspoň nesplynu s davem, ne? Tak si zítra pod ty šaty koupím nějakou tu saténovou košilku...