CHYSTÁM SE FUŠOVAT DO ŘEMESLA PODLAHÁŘŮM

Koukám, že se dneska moc počásko nevyvedlo... ráno jsem šla do práce v dešti, pak do města ve sněhu a teď tam budou asi padat hovna s háčkama :-).

Byla jsem si koupit lino do chodby. To staré, co tam mám, už poznamenal zub času a taky zuby čoklové, páč když byla ještě malinkaté štěnátko, tak na něčem si zoubky trénovat musela a já jí schovala boty a všechno, co mohla v kvartýře zničit, jen to lino jsem neměla kam strčit, tak jsem ho musela obětovat.

Původně jsem si myslela, že si nové nechám položit firmou a zalištovat, leč když jsem se zmínila PanTérovi, tvrdil (samozřejmě to vim:-), že to bude dost drahé a galantně navrhl výpomoc, že mi to položí. Že se uvidí, možná to i zalištujem. Ale snad prý to nebude třeba! No, snad to nedopadne jak v těch večerníčkách A je to! nebo jak se to jmenovalo... prostě Pat a Mat....páč já budu přidavač... ale podlahář? Tady není nikdo takového jména...Živí nás počítače a čísla. Tudíž výsledek je nejistý, ale já PanTérovi věřim. Páč si nedávno sám vyměnil zámek na dveřích :-). A to je základ ne?

Takže v pátek budou kostky vyvrženy. Aspoň se ověří, jak je kdo pro život připraven :-).

ROMANTICKÉ VYZNÁNÍ

Zlato, až zase půjdem noční tmou k domovu a ty mi budeš chtít vyznat lásku, dovol mi vybrat místo, kde tak učiníš:-).

Měla jsem večer sraz s PanTérem na náměstí, že pudem k němu. Cestou jsme se stavili do naší oblíbené nálevny, abychom si vetkli pár voďárů a načerpali síly na dlouhou cestu. V nálevně nás to přestalo bavit, když tam přišli tři týpci s oholenýma lebkama, co nás možná považovali za islámské extrémisty, páč jsme byli celí v černém, vlasatí a někteří ještě k tomu fousatí :-), možná ne, ale v každém případě jsme jim do oka nepadli a to bylo cítit... Tak jsme v houstnoucí atmosféře a houstnoucím dýmu radši zbaběle brali nohy na ramena. Páč dějou se věci. Ani se člověk nenaděje a má kudlu v zádech... a už pak není čas ptát se PROČ?

Vyšli jsme tedy do nočního města. PanTér měl romantickou náladu a chtěl se ještě procházet do parku. Jako dobrý nápad by to určitě byl na jaře, kdy meze osychají, tráva se zelená a stromy kvetou, ne však na konci února, který sice není bílý a pole nesílí, zato je všude plno bahna. Navíc park, kam jsme směřovali, byl naprosto bez osvětlení a soudě podle toho, jak nám mlaskaly při tom procházení boty, bylo víc, než zřejmé, že ani chodníky nejsou v dobrém stavu a vstup tam je jen na vlastní nebezpečí. Nás ale nic nezastavilo směle jsme si vykračovali, semtam odlepujíc nohu, kterou vtáhla nějaká bažina. Bylo to romantické i přes tyhle drobné patálie:-). Korunu tomu  nasadil PanTér, který mi chtěl něco moc důležitého říct a k tomu potřeboval náležitou kulisu. Odebral se tedy opatrně a po špičkách z relativního bezpečí bahnitého chodníku kamsi o několik metrů dál, na násep, kudy jezdí vlaky... Když dorazil na místo, měl evidentně v úmyslu zaujmout pozici milovníka pod balkónem a zapět nějakou táhlou píseň o tom, jak je láska veliká... Jenže si to špatně vyměřil a když už už zaujímal pozici, ujela mu noha či snad obě a patrně proto, aby se vyhnul pádu na zadek, najednou zamával rukama, už už se zdálo, že to vybere a nastolí znovu rovnováhu... jenže nepodařilo se a on místo toho provedl na tom bahnitém svahu kotoul!

Dostala jsem záchvat smíchu! Úplně jsem se řezala a on byl chudák z toho konsternovaný, navíc vypadal dost zbídačeně, křusky jak po Vietnamu, bunda, kalhoty, všechno jeden humus, bahno ve vlasech, na tváři... očistili jsme intimníma ubrouskama, co bez nich nedám ani ránu, co se dalo (PanTér aspoň voněl jako dětská prdelka, když už tak nevypadal;-) a pak jsme se plížili noční tmou, uskakujíc před pohledy chodců... Frankenstein a jeho nevěsta.

UŽ ZASE NEDĚLE...

Vzbudila jsem se dneska s radostným pocitem, že je sobota, den, který je mému srdci nejbližší. Leč pak mi pohled padl na displej mobilu a když jsem si chtěla zapsat jednu upomínku pro dnešní den, tak mi docvaklo, že sobota je minulost, páč už byla včera....

 

Časně ráno jsem tedy vyběhla na balkón, dýchnout si čerstvého únorového luftu a dole vidím ještě v šeru procházet muže s aktovkou, jdoucího rozvážným krokem asi směrem k domovu. Najednou se zastavil, obezřetně rozhlédl, nikde nikdo nebyl a nahoru se nekoukal a smutným hlasem pronesl: „Bože, jak mě se chce srát...". Pak hluboce vzdechl, podřepl mírně v kolenou, chvíli tak setrval, pak zakroutil hlavou a opakoval svou smutnou frázi... a kachním krokem se kolébal dál. Musela jsem si držet pusu, abych nevyprskla smíchy. Z toho plyne ponaučení: pozor na samomluvu. Velký bratr nikdy nespí. A když ne on, tak někdo jiný určitě:-).

 

Tak máme tedy neděli. Rozhodla jsem se provést generální úklid v kvartýru. Včera večer došla na skok Jana s jedním kámošem, radost jsem z toho valnou neměla, páč v bytě spousta krámů po Dejvově lyžáku, já jsem dospávala spánkový deficit z předchozích dnů, tak jsem se na nějaké uklízení mohla vybodnout a taky to tady tak vypadalo... Janu nejlíp příště zabiju, až takhle nečekaně přijde, navíc ne sama.

 

Takže jdu na to. A přeju hezký den!

VEČER S VYPRAVĚČEM

Pátek byl nevšední. A dost dobrý.

 

Čtyři hodiny práce a pak s PanTérem posezení v nedaleké knajpě. Páč jsem od rána nic nejedla a začaly mě obcházet z nevyspání a hladu mrákoty, objednala jsem si nějaký ten oběd. Mezitím přišli k sousednímu stolu dva chlapi, jeden z nich vytáhl čibuka jak ruku somálského dítěte, vypůjčil si zapalovač a rozbafal se...neomalenec. Bafal celou dobu, co jsme tam seděli, takže já jsem v mlžném oparu hledala na talíři kuřecí kousky na kari a PanTérovi slzely oči...

 

Měla jsem jet na nějakou oslavu narozenin kolegyně z práce, ale to jsem musela zrušit. Při pouhé představě cestování tam a zpátky, včetně minimálně tříhodinového pobytu na oslavě samé, mi to vycházelo, že bych se domů dostala nejdřív kolem deváté večer a to se mi jevilo jako hodně dramatické, vzhledem k radovánkám, které jsem měla za sebou. Tak jsem zvolila cestu domů a nejlépe do postele. Fakt jsem to nevydržela a musela si jít na dvě hodky zdřímnout. To se později s příchodem večera ukázalo být výhodou, páč jsme s PanTérem našlápli na návštěvu k Janě. Jestli platí, že smích je koření života, pak jsme ho teda okořenili hezky do foroty. PanTér je skvostný vypravěč a jestli si historky, kterýma nás bavil, nevymyslel, tak pak by to stálo za knižní vydání, nebo minimálně blog ;-). Tak jsme se při líčení jeho zážitků lámali smíchem, něco k tomu vypili no a Jana se začala skládat únavou, páč nebyla tak chytrá jako já a nešla si přes den dáchnout. Sbalili jsme tedy s PanTérem zbytky pití a přesunuli se z bodu A do bodu B.

 

K tomu jsme využili služeb taxíkáře, který byl od pohledu podivný. Nejdřív nás nechtěl moc vzít, že máme otevřenou flašku piva, i když v ní měl PanTér vražený místo špuntu prst a strachoval se, jestli ho vůbec ještě vytáhne. No tak jsme taxikáře ukecali a naskočili jsme. Cestou nesrozumitelně blábolil a vedl divné řeči. Připadal mi jak nakalený, PanTér to viděl v jasnějších barvách a rovnou položil přímou otázku: „Ty seš zhulenej, ne?". Tak prý ne. To nás uklidnil. Za odměnu to na rovném úseku ve městě rozpálil asi tak stodvacítkou, po rovném úseku přišly zatáčky a sjezdy, se kterýma se vůbec nebabral a pěkně sekal jednu zatáčku za druhou. Nevím, jak kdo, ale já jsem se obávala, že místo vylitého piva budou v autě lítat jiné tekutiny a emulze. Fakt jsem děkovala, když jsme přistáli na určeném místě. Navíc bych řekla, že nás natáh na taxe, ale v tu chvíli mi to bylo fuk, páč jsme byli rádi, že jsme z té popelnice vypadli.

 

V bodě B jsme otevřeli ještě flašku vína, PanTér si vzpomněl ještě na další události a komentáře, ale já už se nemohla ani smát, tak jsme ve čtyři ráno pěkně zalehli do zákrytu a šli spát. Předtím jsme stačili ještě jakýmsi záhadným způsobem téměř rozložit postel, páč z ní začaly s rachotem vypadávat nějaké šprušle, co drží matrace, tak to vypadalo, že ráno budem spát na zemi. Sousedi museli být být nad ránem vděčni za takové nájemníky :-).

 

Takže dneska funguju docela dobře, spala jsem asi 4 hodiny, což není moc, ale dá se s tím vydržet. Už mi volala Hana, že se dnes koná nějaká orient dance parade, ať dondu, leč dneska budu radši sedět doma. Mám tu totiž čoklovou, pro kterou jsem si dneska dojela. Nechce se ode mne hnout, tak ji tady přece samou nenechám!

KDO SI POČKÁ, TEN SE DOČKÁ

Tak zní jedno staré přísloví. I já jsem se dočkala. Poté, co se zapraskáním týden odkvačil do druhé půlky, ve čtvrtek jsem šla s Janou na chvílku na víno, abychom zapily zdraví a pracovní úspěchy jejího syna na Zélandu, ještě pořád Novém.

 

Nevím, jaký má kdo pojem o významu slova „chvilka". Ta naše chvilka začla v půl sedmé a skončila v pět ráno.

 

V profláknutém místním klubu, o kterém tu bývá často řeč, na nás čekal jediný volný stolek, tak jsme se k němu sesunuly a kuly jsme plány (už zase ;-), komu bysme tak zavolaly, ať tam nesedíme tak samy samice;-). Odnesli to dva kámoši, z nichž však ani jeden neměl čas (jak dopadají plány? To už přece víme!). místo toho se nečekaně zjevil Martin, jeden kluk, co zpívá v místní kapele, pak mlaďounký opravář aut s nabídkou projížďky v zánovním fáru, co mu asi neříká Pane a ve finále... PanTér! No, on už v té nálevně vlastně dávno s někým seděl a nějak si nevšiml, že jsme dorazily. Ovšem všechno má svůj čas, tak prozřel a dostavil se k našemu stolku. Opět jsme kuli plány, tentokrát ve třech, cože podniknem, bylo k půlnoci a já věděla, že v pátek musím být v práci včas, svěží a do pohody:-). A toto se příchodem PanTéra zdálo být ohrožené. A právem, jak se brzy ukázalo.

 

Po cestě domů je ještě jedna herna, tam mají otevřeno nonstop a je to taková poslední štace. Tak jsme se tam teda „na chvíli" stavili. V herně byl jeden známý muzikant, s těma se asi roztrhl ten den pytel, a ptal se, jakou hudbu posloucháme. My jsme mu to neprozřetelně prozradili, načež on odkvačil domů (asi bydlí poblíž), a vrátil se jak Vašek Taška s igelitkou plnou dvd z koncertů. Supr. Akorát to bysme tam museli sedět tak týden a ne tu příslovečnou chvilku. Tak na něco jsme se mrkli, dali dvě deci a že pudem. Ovšem servírka donesla litr červeného, že nám to posílá nějaký týpek, co sedí na baru a svůdně mrká okem na Janu. Nikdo už na to ale neměl ani chuť, tak PanTér popadl flašku s vínem a veselým krokem se ubíral k východu. Za ním tanečním krokem Jana a já jsem zůstala sedět, páč jsem sbírala síly ke zpáteční cestě. Najednou zavířil vzduch a kolem jako vítr proběhla tučná servírka s křikem „A kdo bude platit, co?" vyběhla za nima ven... páč jsem jí odpověděla, že nevim. Jaksi nám ušlo, že jsme si každý dali dvě deci, ten litr nás asi mystifikoval. Tak PanTér se vrátil a kajícně zaplatil šedesát korun českých. Asi to vypadalo, že se nenápadně trousíme ven, abychom utekli bez placení! Prokletá nálevna! To samé se nám tam už jednou stalo, a co čert nechtěl, ve stejném personálním obsazení.

 

Nějak jsme se domluvili, že když už je tak časně zrána, schrupnem u nás. Cestou nás vzal ještě kámoš taxikář Ondra, hodil nás těch 500 metrů k nám a my  vyskotačili v pět ráno do prvního patra, po nezbytné poslední (nebo několikáté ranní) cigaretě se poskládali na sofa a strávili tři hodiny spánku.

 

Ráno bylo krušné. Musela jsem si vzít půl dne dovolené, páč to se mnou nevypadalo vůbec dobře. Opět mě poctil návštěvou bubeník.  Tentokrát mě nešetřil a navíc - nepřišel sám. Vzal  si s sebou i žáby v žaludku.

JAK DOPADAJÍ PLÁNY

Dobrá zpráva je, že žádná choroba mě ani tentokrát nedostihla. Ještě jsem to dneska posichrovala jednou večerní domácí medicínou a choroba v tahu:-).

 

Ta špatná je, že mi zase cosi nevyšlo. Měla jsem na dnešek dva plány. Rozmýšlela jsem, který upřednostnit. Kdo vybírá, přebere, nebo taky, v přeneseném slova smyslu, vyserem se na západ, a hovno přijde od východu. Čili jsem se vykašlala na ten jeden plán, který mi přišel v danou chvíli méně zajímavý (to byl ten západní :-) a za chvíli bylo nad slunce jasné, že z neznámých, leč patrně fatálních příčin, padá plán číslo dvě... ne, že by mě to nějak rozhodilo, já s takovýma alternativama samozřejmě počítám, páč, když to tady pročítám, tak v poslední době to není o ničem jiném, než o plánech, co šly do kopru...

 

Ale už jsem se s tím smířila. Abych si přivodila alespoň nějaký libovější zážitek po docela náročném pracovním dnu, tak jsem jako náhradní řešení zvolila transport čoklové na čerstvý vzduch venkova, k našim, páč jsem si uvědomila, že v následujících dvou dnech se budu doma zdržovat jen minimálně, čímž by její psí dušička nesporně utrpěla a to jsem jí nechtěla způsobit. Tam šla zvesela, čekala ji tam totiž psí smečka v počtu dvou jedinců, no a naši, nachystaní vždycky s nějakým pamlskem. Když jsem odcházela domů, tak už tak veselá nebyla, vyla jak utržená ze řetězu, tak jsem ji musela vsadit tátovi do náruče, aby ji uchlácholil, sebrat batoh, čepici a bundu a po anglicku se vypařit... Horší, jak s malým děckem.

 

No a na zítřek už tedy neplánuju radši nic. Vyjma tedy pracovních aktivit, které samozřejmě bez řádného plánu a organizace dopadají bídně. Možná zajedu do školy pro nějaké chytré knížky, které mi byly doporučeny k závěrečné práci. Knihy jsou to, jak jsem zjistila, velmi vzácné a tudíž téměř nesehnatelné. Ani jeden z víkendových dnů, strávených hledáním na netu, nepřinesl kýžený výsledek a ve finále mi napsali z nakladatelství, že jsou to už staré exempláře a asi je nikde neseženu, krom jedné knihovny v republice! Taková vychytávka. Než se vyřídí meziknihovní výpůjčka, mám i po závěrečných zkouškách. Jednu z těch knížek snad má doktůrek na fakultě, tak pokud budu mít štěstí, snad se mi podaří ji z něj na pár dní vymámit.

 

Noc je ještě mladá a já se jdu místo do víru vášní ponořit do hospodářské administrativy a formální úpravy obchodních, úředních a taky soukromých dopisů. Ne, že by se mi do toho příliš chtělo, ale chystám si na toto téma přednášku a není od věci být připraven. A taky... ať to tady tak neprzním ;-).

PŘÍSLIB NEVŠEDNÍHO TÝDNE

Dneska jsem vstávala záhy. Potřebovala jsem zrealizovat jeden transkontinentální hovor přes skajp, leč spojení se nezdařilo, tak jsem vstávala zbytečně... a běžte si schrupnout po ranním kafi... byla bych do toho kopla. No co už, provedla jsem aspoň ranní kolečko kolem baráku se psem.

 

V osm jsme vyrazili s Dejvem k nástupnímu místu pro odjezd na ten lyžák. Chtěl jít sám, ale nevím, jak by to asi tak zvládl, lyže bez obalu, tyčky, lyžařské boty, mega taška a ještě batoh. Chytrýsek...

 

Tak jsme popadli výstroj a výzbroj a vyrazili. S několika přestávkama na oddech jsme se táhli ranním šerem k onomu místu. No, jak jsem to tam viděla, nejradši bych se neviděla... na nástupišti nastoupení frajeři, každý snowboard, v tašce jistě vymakané snowboardové oblečení a my dva tam jako chudí příbuzní... ovšem přátelé, to se hned pozná, kdo se sportu věnuje a kdo na to kalí :-). Dejv jede ve sportovních  šusťákách, pěkně otřískané rosignoly, zimní obuv ... oni hoši, kouříce marlbora, debatujou v džínách a pariskách... prdel teda je, že Dejv sportovec není. Ani tělem natož pak duší...

 

Tak jsme tam postávali na čerstvém povětří jako dvě holé dásně... Dejvovi je jakési vybavení fuck, stejně na žádný lyžák nechtěl. Ovšem bylo vidět, že to své vybavení uvidí přece jen radši, než mě. Chtěla jsem se s ním mateřsky rozloučit, ale divně na mě koukl a řekl, že už bych teda mohla jít... tak jsem šla. Nechala jsem ho tam napospas osudu a vydala se vstříc novým dobrodružstvím...

 

Jo, bude to nevšední týden. Ovšem, nakolik dobrodružným se ukáže být, to se teprv ukáže!

VŮNĚ Z MINULOSTI

Některé dny se probouzím se zvláštním pocitem. Jako že tenhle den už jednou byl...

 

Dneska se ukázalo jaro. Venkovní teplota tomu sice nenasvědčuje, ale nebe je jak vymetené, slunko jakoby už dostávalo jarní sílu a vzduch, ten voní čímsi, co už kdysi bylo...

 

Když jsem venku věšela prádlo a zapálila si výjimečně ranní cigáro, vzduch nádherně voněl a sluneční kotouč pálil do očí, já se najednou velkým třeskem přenesla kamsi do jiného místa, tam, kde jsem strávila dětství.

 

Před očima mi běžely zážitky z té doby, v takových krásných dnech dávala máma peřiny na balkón, aby natáhly tu strašně krásnou vůni a my si mysleli, že pak už nikdy nepřestanou vonět. Tehdy, když jsme s ségrou a holčičíma kamarádkami Dášou a Marcelou utíkaly k letnímu kinu do parku, ke staré kolibě, kam nám naši zakazovali chodit, protože se tam scházely podivná individua. Tam jsme se scházeli s klukama z naší třídy, bylo nám tehdy snad osm, devět let, Martin, třídní šašek, na nás vystrkoval holý zadek a smál se tomu, že se červenáme ... kdyby tehdy tušil, že se nedožije ani pětadvaceti let, protože bude při výkonu zaměstnání, hned první den, postřelen a pak už nikdy nebude chodit a pár let nato to přestane chtít žít... moje první manšestráky, protože džíny byly jen v tuzexu a teta ve Vídni, která občas poslala něco na přilepšenou, se těchto dnů nedožila (dokud žila, tak z jejich darů měl táta koženou bundu, máma paruku a my, děti nafukovací krávu a nafukovacího trpaslíka by Disney asi v životní velikosti ;-)... a taky mi běžely hlavou vzpomínky na to, co se taky nikdy nevrátí a za to díky... pionýrský slib v úděsně kousavých modrých punčocháčích, první máje s mávátkama a alegorickými vozy na oslavu KSČ ... líbily se nám ty jarní dny a hlavně jsme nemuseli do školy a učit se! Budiž nám omluvou, že jsme nevěděli, co to tam vlastně slavíme...

 

A každý víkend u babičky, nejlaskavější a nejdražší osoby, kterou jsem kdy poznala, její malinový sirup a chleba se škvarkama a pečené kuře, jehož  chuť nikdy nezapomenu a nikdy se mi ho nepodaří tak udělat, vůně sušených bylin na půdě, kam bysme sami nešli za nic na světě, protože děda byl z jiného těsta a nešetřil nás, prý se tam jeden chlap oběsil... a z chodby zas vedlo okno do jakéhosi tunelu za barákem, kam se prý pro změnu chodíval schovávat starý Veverka, co mu od špiritusu uhnily zuby a nohy...

 

Přesně vím, jak to všechno bylo... ještě si to pamatuju.  Je to všechno pryč... babička, děda i ten dům... jak to bylo v jedné písničce od Lorety Lynn... V rezavým zámku rezavý klíč, všechno živý dávno je pryč...

 

Je. Ale hezké věci by si měl člověk pamatovat.

O DEJVOVI

Pátek večer... časy se, zdá se, mění...

 

Místo bujarého ejchuchu balím Dejvovi věci na lyžák. Zatím je pro praktický život chlapec nepoužitelný, ale snad se to časem poddá a i z něj se stane kus pravého chlapa.

 

Je líný zavolat svému otci a požádat ho o jakýsi obal, co by držel v kupě dvě lyže, možná ještě s tyčkami. Tak ho chci vidět, jak se s tím potáhne k autobusu, který ho odveze kamsi do vzdálených hor, kde zcela určitě není žádný sníh a chci vidět, co tam asi tak budou dělat.

 

Radši než týden na horách by seděl doma u kompu a koukal na mangu... nebo škemral, ať mu koupím sadu inkoustů na totéž, v ceně pouhopouhých 800 korun ;-). A špičky na pera, taky žádná láce, papíry s mřížkou a další věci, jejichž smysl mi prozatím uniká... Kreslí tyhle kresbičky už nějakou dobu a já nevím, kde se to v něm vzalo. Dělá suši a není žádný troškař, onehdá jsme nechali v Japa shopu kolem dvou tácků. Učí se japonsky a dopisuje si se dvěma Japonkama... pravda, ony na něj kalí, ale on se nedá, patrně podle hesla „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne", z kapesného nakupuje drahé cédéčka a posílá je airmailem do Tokia, na oplátku mu chodí mapky měst a fotografie telegrafních sloupů ;-). Holkám se zatím uši neutrhly ;-). Tak mu neustále tvrdím, že tohle se FAKT VYPLATÍ, ale nedá si říct. V ničem jiném není tak vytrvalý, jako v tomhle. Věří. Věří, že se mu splní jeho sen. Japonsko.

 

Nikdy nepřestávej věřit a snít... kéž se alespoň jemu sny vyplní.

NĚCO ZE SLEPIČÁRNY

Mé období bez kofeinu se patrně chýlí ke konci. Jsem bez něj totálně nemožná....  Skoro každý den, jen co přijdu z práce, se svalím na gauč a do deseti minut jsem v pánu. Tak nevím… Taky by to mohla být jarní únava, ale na tu je ještě docela brzy… nechodím spát nad ránem a počátek těchto odpoledních dáchnutí se datuje právě na tu dobu vysazení kafe…

 

Takže šlus. A zas žádný zdravý počin.

 

Dneska bylo venku echt krásně. Lebedila jsem si, páč celý den lilo a k úplné spokojenosti mi chyběla jen rozložitá postel s pruhovanýma duchnama. Taky kamna a čaj s rumem. Taková nějaká pohoda v chalupě na horách. A zdatný horal se sekerou co by naštípal pořádného drva, ať v chýši nezmrznem a nezapadnem sněhem;-). Místo toho jsem v práci potila krev, páč včerejší dovolování mi způsobilo menší časový skluz a dneska bylo třeba to všechno dohnat.

 

Po práci mají následovat zasloužené koláče, tedy doma jsem si chtěla za odměnu dočíst jednu dost dobrou knížku, leč brzy poté, co jsem s přítelem knihou ulehla, se mi začaly klížit oči a už jsem tam byla zas! Přivítala mě říše spánku;-).  Občas si připadám jak ta ženská ve filmu Deuce Bigalow – báječnej striptér… té taky každou chvíli klesla hlava na prsa.. tak blbě na tom ale ještě nejsem! Ještě neusínám vestoje a v půlce věty;-).

 

Sladký spánek však neměl dlouhého trvání. Vytrhnul mě z něho telefon a narušitel Jana mi nekompromisně sdělil, že pro mě jede a musím jí přijít zhodnotit plesové šaty! No, že by se mi zrovna dvakrát chtělo, se říct nedá, nicméně, páč Jana zítra odjíždí a uvidíme se až v úterý, tak jsem to pro ni udělala. Šaty jsme skoukly, fakt hezký, akorát vepředu trochu dost natěsno;-), čili jsem doporučila náhradní model, kdyby snad náhodou zips na zádech ten nápor nevydržel a ona by eventuelně mohla dopadnout jak nějaká ta celebrita co každou chvíli šibalsky kouká z netu a zastrkuje ZCELA NÁHODNĚ vypadnuté prso ;-). Pro sichr si bere ještě kožišinové boa;-).

 

Na to rozloučení jsme si daly krapítek vína, při letmé návštěvě WC jsem mezi čtivem pro různé věkové kategorie objevila katalog – TEN NEJLEPŠÍ! Erotické pomůcky a jiné podobné věci. Stal se zdrojem neutuchajícího veselí, páč člověk si myslel, jaký nemá rozhled a ono zatím kulové! Našli jsme věci nevídané, nachechtaly jsme se a taky pár věciček z katalogu už máme v merku;-)!

 

Pokrok holt nezastavíš… Kupředu levá!

VALENTÝN

LASKÁM TI Z LÁSKY NA ČELE VRÁSKY.

A MÁM TĚ STEJNĚ RÁD, JAKO KDYŽ JSEM BÝVAL MLÁD.

VALENTÝN JE MŮJ SVĚDEK...

 

Tak na tohle jsem narazila dneska na netu. No, není to krása? Když mi tohle bude nějaký staroušek cukroušek psát na konci mé životní dráhy, budu konečně šťastná;-)

 

Takže máme Valentýna! Svátek zamilovaných! Bilance: jedna sms s přáníčkem a květinový dar od neznámého ctitele! No fakt...

 

Vzala jsem si dovolenou, páč jsem měla neokladné záležitosti (příjemné a taky užitečné;-) k vyřizování po ránu a pak se mi už do práce nechtělo. Jezdím si takhle s vozíkem po supermarketu, když mi zvoní mobil, neznámé číslo (které většinou neberu, ale tentokrát jsem udělala výjimku;-).

A prý že: "Tady je květinový salón! Máme pro vás nějakou zásilku!"

Tak jsem si myslela, že si ze mě někdo hezky vystřelil, ale chlápek mi přísahal, že tam fakt něco pro mě mají. A páč jsem nebyla zrovna doma k zastižení, tak ať se stavím do toho salónu. Vyrazila jsem hbitým krokem, abych co nejrychleji poodhalila roušku tajemství. 

 

Rozrazím vítězoslavně dveře salónu a hasím si to k pultu, plno lidí kolem a ptám se na ten prezent. Tak prodavači se začali smát teda nevím čemu, páč vedoucí vylezl ze zázemí prodejny, taky strašně vysmátý a dokulil mi tam obrovský koš s naaranžovanýma různýma kytkama. Fakt krásný. Zůstala jsem teda docela paf... tak se ptám, odkoho že to je. A že oni neví, ale mám tam vizitku! Tak šátrám po vizitce, pěkně na nějaké špejli přicvaknutá malinkatým kolíčkem s beruškou maličká růžová obálečka a v ní lísteček: KRÁSNÉHO VALENTÝNA! Tak asi tomu se smáli... Tajemství hradu v Karpatech... A zas jsme tam, kde jsme byli. Říkám, že tam jméno není. Vedoucí na to: "Jména nesdělujeme, stejně ho nevíme. A i kdybychom věděli, tak bychom neřekli." Hm.

 

Tak jsem sbalila tu nádheru a odklopýtala s ní domů. Košík jsem postavila na stolek v obýváku, ty kytky provoněly celý byt. Kochám se. Kytky jsou fakt krásné, kdosi mi udělal radost velikou, jen prostě absolutně netuším, kdo to byl...

ZTRACENÁ

Hledala jsem dneska Markýzu. Ne tu na balkón. Ale čoklovou. To je jedno z jejích urozených jmen;-). Zoufale. Čoklová zmizela. Kam mohla zmizet v mém miniaturním bytě? Prolezla jsem všechny dva pokoje;-), kuchyň, záchod i s koupelnou, žádný kout nezůstal ušetřen a ona nikde. Volám, lákám na salámek... pára nad hrncem  je proti čoklové navoněný frajer;-).

 

Přemýšlím... byla jsem kouřit! Venku! Co když se protáhla a prchla? Někdo ji chytil! Zranil! Ukrad! A co požírači psů? V duchu jsem lkala - vždyť není ani mezi dva chleby! Kočičák škvarků! Srdce se mi rozbušilo a šly po mě smrtelné poty... vyběhla jsem ven, volám její urozené jméno, ale kdeže... po Markýze ani vidu, ani slechu. Jak jsem tam tak stála s kolečkem salámu a tvář jsem měla rozmazanou (páč se mi - světe div se! vyronila nějaká ta slza), přiběhla jen na kost vychrtlá toulavá kočka a přihopsal kos... kočce jsem dala ten salám, aby se nevrhla na zpěvného ptáka a se slzama v očích se odebrala domů...

 

Doma jsem se rozbrečela úplně... tak mě to vzalo, že jsem se dala do žehlení, páč dělání smutky zahání... byla toho kupa, když jsem dožehlila, nesu to do skříně, odsunu dveře... a v tu ránu cosi prosvištělo kolem mě! Černá chlupatá koule! Odskočila jsem od skříně, vyžehlené prádlo šváclo na zem, tak můžu žehlit znovu ;-(Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal! Až po pěti vteřinách děsu jsem si uvědomila, že je to obrečená čoklová! A vesele kroutí ocáskem, jako by se nic nestalo, dokonalý obrázek šťasného pejska....

 

No, ani na prdel jsem jí nedala. Páč radost z toho, že je na světě, převážila i nad tím, že zmařila výsledek mé půlhodinové práce a navíc, jak jsem zjistila, si ustlala na mém oblíbeném tričku a páč tam byla zavřená hodně dlouho, tak tam návdavkem vytrousila i bóbika...

 

NÁVRAT PANDRLÁKA

Kámoš pandrlák je zpátky.... stýskalo se mi... ňáko se mi ty seriózní obrázky nepozdávaly k tomu, co tady píšu...

 

Byla jsem teda včera ve škole pro starší a pokročilé... tam jsem zjistila, že naše třída se čím dál tím více podobá té z filmu Marečku, podejte mi pero!, akorát že Hliník se neodstěhoval do Humpolce, ale prostě rupnul a byl nucen studia zanechat. To, že jsme lvové a bijem o mříže, víme všichni, páč se děsně těšíme, až tato forma zábavy někdy v květnu skončí .. doufejme, že úspěšným složením jakési závěrečné zkoušky.  O mříže dotlučeme a pak budou bouchat jenom špunty;-).

 

Měla jsem se sejít po škole se Silvou, jenže na ni skáknul chřipkový bacil, tak přesto, že mě zvala, ať dondu aspoň na čajík, s díky jsem pozvání odmítla a radši se vydala jinými směry. Prolezla jsem kšefty, maje v peněžence jedinou bankovku a to oranžovou (po zkušenostech z minula, kdy se mi podařilo doslova za nic utratit skoro tisícovku). S dvoustovkou se moc zázraků nenadělá, tak jsem si řekla, že se v těch krámech aspoň trochu ohřeju, páč venkovní teplota začala klesat. Získala jsem dokonalý přehled o posledních módních trendech včetně cenových relací, vím, kde se dá sehnat libový bůček, kvalitní kožené boty za půl tácku a různé jiné prakticky využitelné věci. Zájezd do velkoměsta se každopádně vyplatil;-).

 

Dneska to vypadá na domácí žvýkání;-). Ač je venku super počásko, které by stálo pomalu za výlet do přírody plné pučících pupenů! Ovšem, jak na potvoru tu mám nějaké docela nemilé povinnosti, které nesnesou odkladu, takže výlet budu muset odložit ad acta;-).

 

Půjdu si uchystat nějaký lehounký sobotní oběd. Opět jsem ráno na nákupech překvapivě uvalila něco přes půl tácku a donesla si domů jednu prachbídnou tašku s nákupem. Kde to žiju? Mám obavu, že za chvilku nebudu stačit s tímhle tempem ani vydělávat...

PRYČ SE ZÁVISLOSTMA!

Rozhodla jsem se vymýtit ze svého života jednu neřest a to je pití kafe. Učinila jsem tak včera. Mé náhle chybějící čtyři šálky kávy (nebo spíš kafáče) denně způsobily, že dneska od božího rána jsem jen čekala, co se mi hlavy ven prokouše.... vypadalo to, že se mi tam usídlil zas jakýsi ten bubeník a své sólo hodlá dokončit až na mém funuse ;-).

 

Že by abstinenční příznak? Chtěla jsem ho hrdinně nechat odeznít, ale kolem poledne jsem zjistila, že práce nestojí za nic, páč mi ta hlava nedá pracovat, tak jsem do sebe hodila nějaký ten medikament... ale bohužel, nezabral. Ani po dvou hodinách, což už je divné. Tak jsem si vzala ještě druhý a je to lepší...

 

Závislosti s lidma pěkně mávají. Protože mě doma málo řezali, s kouřením jsem sekla až na podzim před rokem. Ale nedělalo mi to vůbec žádné problémy... pravda, vydrželo mi to jen osm měsíců a zase jsem do toho spadla, ale pozor, soukromá pochvala: Pokud nejdu zrovna na tah, nebo na večírek se zpěvem a tanci, tak za ten dám maximálně pět kousků. A tadyhle pitomé kafe, jak si se mnou zahrává...

 

Ještěže nejsem alkoholik, to by byla věru jinačí rachota... znám jednu ženskou, vyléčenou alkoholičku. Ještě než začala fest pít, byla docela fajn ženská. Kam přišla, tam všichni padali smíchy, protože uměla to nejdůležitější - udělat si srandu sama ze sebe. Nic a nikoho nebrala vážně - a nejmíň samu sebe. Nikoho ze známých ani nenapadlo, že tahle ženská má nějaký zásadní problém... ale měla. Tak začala pěkně pocucávat, nejlépe na privátu, kde ji nikdo neviděl. Nebyl nikdo kdo by ji zastavil, tak jí to jednoho dne přerostlo přes hlavu. Ponořila se do chlastu až po špičku nosu... víc jak rok se v tom plácala, docela se jí dařilo to utajit, ale pak to prasklo a byl mazec... možná ji od definitivního konce zachránila ta špička nosu;-). Šupajdila hezky do Kromclu, tam pobyla snad dva měsíce a jako vyléčená se vrátila zpět domů a do pracovního procesu. Jenže: je to jiná ženská... není s ní žádná legrace, je protivná jak prdel, hádavá, každého obviňuje z nesmyslů a jako černá vdova si snuje jakési svoje podivné teorie... je mi jí líto, páč to vypadá, že tu pohodářku si tam nechali pro vlastní pobavení a zpátky poslali zámoru, co jim tam lezla na nervy.

 

Radši se budu snažit všech svých závislostí střepat, abych náhodou nedopadla jako ona. A kafe je první meta... bubeník za dva dny bez potravy beztak zajde... a bude líp ;-).

CHCETE ZMĚNIT JOB? KUPTE SI RYBÁŘSKÝ PRUT!

Dostala jsem zajímavou pracovní nabídku. Teda, aspoň to na první pohled tak vypadalo.

 

Protože už delší dobu si pohrávám s myšlenkou, že možná nastal čas zvednout kotvy a změnit v životě docela všechno, rozhodla jsem se minimálně si vyslechnout bližší podmínky a požadavky této lukrativní nabídky.

 

Dnes nastal den D, den schůzky.

 

Věděla jsem o její důležitosti pro mě, proto jsem se na ni zodpovědně připravila a taky změnila pro dnešní den image. Nemyslím si, že by mi temné upjaté kostýmy nějak slušely, ale přišlo to tak náhle a já neměla čas někde shánět něco, co by bylo elegantní a ještě bych se v tom dobře cítila. Takže jsem vyhrabala kostým od promoce (trochu, pravda, upnutý, tak jsem čekala, při kterém nadechnutí uletí knoflík na saku),  načesala vlasy, decentní mejkap, kozačky na vražedných podpatcích a šlo se.

 

Doklopýtala jsem před podnik, kde netrpělivě čekal lovec mozků. Ten se tedy na schůzku zjevně moc nepřipravoval... měl džíny, nějakou mikinu a péřovou bundu.. tak jsem si pomyslela, že jsem se nemusela taky tak čechrat... no co už. Sedli jsme, on si, jako ve správné putyce, podepřel levou rukou hlavu, koukal na mě a začal povídat, co ta práce obnáší, co potřebují ve firmě...pak si ruku vyměnil za pravou a vyptával se mě, co nabízím já, co si představuju, čeho jsem ochotná se vzdát a co naopak neoželím.. prostě takové ty běžné dotazy, v nekonvenčním prostředí ovšem.

 

Na všechno jsem odpověděla, myslím, způsobem hodným adeptky na tento post. Lovec pokyvoval hlavou a zadumaně hleděl... přemýšlel. No, začala jsem získávat zajímavý, nepříliš dobrý pocit... náhle jsem zaregistrovala, že se mě lovec ptá, kolik že mám let, kolik mám dětí, zda jsem vdaná...  to mi seplo něco v mozku, že nám na kurzech vtloukali do hlavy, že tyhle otázky na pohovor rozhodně nepatří... tak jsem se ohradila, že na tyhle otázky nemusím odpovídat...

 

Lovec přešel do útoku. Jako člověk pohybující se v realitách vlastní vilu jako hrad s rybníkem, ve kterém chová víc jak dvě stě ryb! A rád by mi je ukázal, můžem si i zarybařit...taková nabídka, co říkáte? Zůstala jsem v šoku... tak já doma studuju chytré knížky, nacvičuju asertivitu, nonverbální signály, abych k němu nevyslala nějaký nevhodný... a on mi přijde s rybařením! Jak z toho ven? Chlap se mi pranic nelíbil a už ani ta práce... zachovala jsem dekórum. S díky a s kyselým úsměvem jsem odmítla. Ještě vnucoval kulečník v jeho vile, to jsem si dokázala živě  představit, tak jsem poděkovala za čas mi věnovaný a se mnou strávený a odebrala se kajícně zpět na své stávající pracoviště...

 

Někde psali, že tenhle rok bude rok změn a zajímavých událostí. Asi už to začíná. Vloni všechno stagnovalo. Letos byl už ve hře ženich a teď job a návdavkem  s majitelem...a to máme únor! Jsem zvědavá, co přijde dál!

PROČ

Poslední komentář nějakého člověka, co si říká Jarda, který mě potenciálně řadí do skupiny singles (s velmi nelichotivým názvem), mě donutil k zamyšlení. Článek, na který odkazuje, jsem si přečetla a něco bych k tomu ráda napsala:

 

Proč sem vlastně píšu? Nejspíš se odreagovat a možná někoho pobavit, někdy se vypsat z toho, když je mi smutno. Jak vidím, někoho jsem i přinutila k jiným zamyšlením... holt, není na světě člověk ten, co by se zalíbil, neřku- li zavděčil, lidem všem.  Každý má právo na svůj názor a já ho nikomu neberu, chraň Bůh se tady o něčem s někým hádat.

 

Neskonalá výhoda tohoto blogu je v jakési anonymitě, která dává člověku možnost občas udělat ze sebe něco, co není. Tím nechci říct, že bych si některé příběhy, co tu píšu, vymýšlela. Všechny jsou in natura, zažité a prožité. Možná můj styl někoho uráží, potom doporučuju, ať sem nechodí. Blog není psán s tímto úmyslem, ale nejsem spisovatel a ani to netvrdím, a tak připouštím, že můj výtvor je místy neobratný a neumělý;-). Nebo další možnost je, že někteří lidé tomu, co píšu, nerozumí.

 

Nebudu psát, kdo jsem, protože na tom vůbec nezáleží. Ale až budu mít ty zazobané pracháče, tak to bude poznat;-). Na blogování se vykašlu.

 

A už vůbec nebude čas ptát se, kdo je kdo, páč si budu užívat konečně ty mergle;-).

ŽENICH K POHLEDÁNÍ

Nečekaně se mi ozvala Markéta. Moje kamarádka, kterou jsem dlouho neviděla, jen si občas písnem nebo zavoláme. Kdybych věděla, co za překvápko mi přichystala, radši bych zůstala u toho psaní a telefonátů... ona totiž nějakým záhadným způsobem dospěla k názoru, že můj život bez parnera je zoufalý, postrádá smysl a řád a v současnosti už mé zoufalství v honbě za životním partnerem dostoupilo nejvyššího vrcholu... proto se rozhodla oblažit mě nějakým tím ženichem.

 

Když mi telefonovala, že pro mě přijede a je velká akce, vůbec jsem nevěděla, o co jde. Když jsme si dávaly v kavárně druhý drink, sebrala odvahu a nastínila mi, že pro mě má zajímavou nabídku. Kamarád jejího kamaráda je prý výborná partie, má barák, firmu, vozový park... a hledá ženušku. Úplně jsem se lekla! Takové Vocílky, to mám zrovna ráda jak osinu někde...  Pranic se mi to nelíbilo, protože někoho hledat, hledám sama a nepotřebuju k tomu sňatkového agenta... ale protože Markéta se smála, tak jsem si vzpoměla na její smysl pro humor a tak nějak jsem to považovala za výborný vtip.

 

Ovšem smích mě přešel, když zaduněly kroky a my zvedly hlavy od stolu a oni tam nějací dva kořeni stáli... Při prvním letmém ohledání jsem se chtěla zvednout a okamžitě opustit místnost. Oba měli vodnatý pohled, a ten, co byl údajně skvělá partie pro mě, navíc vypadal celkově nezdravě a tak trochu jako Bohouš z Kurva hoši guttentag (ale měl šusťáky Fila a mikinu Umbro... akorát ta rádiovka na hlavě mu chyběla) a mluvil ještě hůř... jestli někdo četl Slovácko sa súdí nebo nesúdí od Galušky, tak asi takhle chlapec konverzoval. Poctivý zemitý vesničan. Živnostník. Nikoliv Bohouš, nýbrž Marcel... Kde na to ta Markéta přišla proboha? Tenhle pro mě? To snad měla být odplata za nějaký dávno zapomenutý dobrý skutek......A nejhorší bylo, že já jsem mu do oka padla... od chvíle, co přišli, ze mě nespustil zrak, pořád se na mě uculoval, pomrkával a pronášel rádoby vtipné poznámky, kterým ale nikdo z nás nerozuměl... šly po mě smrtelné poty... ale jsem člověk zdvořilý, tak jsem šla kout zaječí plány na toaletu a taky rozdýchat toto dostaveníčko.

 

A tu máš čerte kropáč! Když jsem se vrátila, na mojí exkluzívní bílé kabelce Pacco Rabanne, se skvělo rtěnkou nakreslené křivé srdce! Změřila jsem si společnost vražedným pohledem a ptám se, kdo to udělal. Tak prý Marcel! Uculoval se na mě, jako by to byla ta nejlepší věc na světě! A udělal to pro mě! Heč! Srdíčko! Jenže ten idiot neví, že rtěnky mají takové pigmenty, které okamžitě přilnou k povrchu jinému, než je ret a NIČÍM nejdou odstranit! A taky že jo... vtrhla jsem s taškou znovu na WC, toaleťákem to nešlo, tekuté mýdlo to jen rozmazalo, tak jsem si skákla od obsluhy půjčit jar a trochu to vyčistila... ale je tam to srdce pořád vidět... strašně mě to naštvalo.

A ze ženitby nebude nic!;-)

Marčelo dostal vynadáno, že je buran a jak si vůbec dovoluje něco takového, taky jsem mu řekla, že jestli to srdce nepude dolů, tak mi to zacáluje. Tvářil se zkroušeně, taky nesměle blekotal omluvy, pak to všechno odkýval, já si vzala na toho umělce telefon, kdyby mělo dojít na má slova, popadla tašku a kabát, otočila se na podpatku a opustila lokál. Markétu jsem tam za trest nechala s ním a kámošem, když se jí tak líbil, tak ať si ho vezme sama ;-)

 

A volám: JSEM SPOKOJENÁ A ŠŤASTNÁ!!

 

Kristova noho, ještě jednou mi někdo s něčím takovým přijde a přísahám, že začnu dělat do tulipánů!

NOČNÍ KONTROLA PRACOVIŠTĚ

Včera večer jsem čekala telefon z Chicaga a místo toho koukám, v půl desáté v noci mi volá uklízečka. Bydlí přes ulici od naší práce, tak vidí do oken toho našeho likusáku a prý že neví, co se tam děje, ale svítí se ve dvou místnostech, což zvykem nebývá, že to vypadá na narušitele, leč s baterkou tam nikoho chodit nevidí...

 

No, na volání strážců zákona to nebylo... nechtělo se mi do zimy, navíc jsem si právě nachystala nějaké jídlo, že dám pozdní večeři, leč nenapadlo mě, na koho bych přehrála nemilou povinnost jít to tam omrknout (dělám občas i vrátného;-)... tak jsem jí řekla, ať počká před barákem, že tam spolu vlítnem. Že bychom byli v úplném klidu, to zase teda ne... Likusák je na temném místě města, bez veřejného osvětlení, stará kuča s mnoha dveřma, oknama a zákrutama chodeb.

 

Tak jsme tam došly a tak že kterým vchodem se dáme. Vybrala jsem ten, od kterého byl větší panoramatický výhled, tím pádem menší šance, že dostanem něčím po palici;-) tak jsme se tam vplížili a jak v akčním filmu! Přískokama jsme postupovali vpřed a zkoušeli kliky od dveří, uklízečka hulákala HALÓ! JE TAM NĚKDO? Trošku jsme záměrně bouchaly, abychom potenciálního lapku vyděsily, ale vyděsily jsme se samy, když jsem bouchla jedněma dveřma, za kterýma stál na štokrli kýbl s hadrem a nějak ten průvan ho strhnul....prostě se nikdo neozval, tak z toho vyplynulo, že někdo tam asi byl, ale už dříve a jen zapomněl zhasnout...

 

To by mě zajímalo, jak by se člověk zachoval, kdyby tam fakt někdo byl. Páč si myslím, jak bych to nedala, bojové postoje, facka funus oko na zdi... a myslím, že v ten moment, jak bych zaslechla kroky, tak zmrznu. Postihla by mě paralýza a jediné, co by se hýbalo, by byly asi oči;-)