RADOSTNÁ ZPRÁVA PRO MUŽE

Předčasná výprava na krchov s každoročním účelem programově vzpomenout své blízké, co už mezi náma nejsou (i když na ně s láskou vzpomínáme i kdykoliv jindy), dopadla nevalně.

S mladým chemikem jsme nasedli do půjčeného fára a vyjeli ke krchovu. Pak jsme se stavili ještě k našim, co bydlí nedaleko, chvíli pobyli a chystali se domů.

Byla už skoro tma. Fáro čekalo na nedalekém parkovišti, spolu s dalšíma autama. Šikmo tam stál nějaký starý náklaďák, co vypadal jako šrot, co ho tam někdo záměrně upích, aby se ho zbavil. Bravurně jsem vycouvala ze svého parkovacího místa kufrem k náklaďáku. Ve stejném okamžiku vycouvalo z jiného parkovacího místa jiné auto, bleskem zařadilo rychlost a čumákem se hnalo na můj čumák. Byl tři metry ode mě a já jsem zapomněla, že je za mnou ten starý verk a ještě trošku plynu na zpátečku a jeb! Zakufrovala jsem přímo do korby toho vehiklu... kromě toho, že jsem se pěkně lekla, jsem nepěkně zaklela a vylezla z auta zjistit škodu. To se dalo čekat. Verk samozřejmě bez škrábance, zato roh kufru na mojem půjčeném autě promáčklý a sedřený lak.. no do prdele. Kdyby to bylo moje auto, eště bych do něho kopla. Ale kdyby to chytlo světlo, bylo by to horší. Ten chlap, co si tam přede mnou procvičoval řadicí páku znovu zacouval na své místo a bleskem vyjel z parkoviště pryč. A já jsem jak pes se svěšeným ocasem jela domů. A to jsem si myslela, že jsem poměrně dobrý řidič. A udělám takovou debilní začátečnickou chybu. Chlapi, jásejte. V mém případě se potvrdil názor chlapské většiny o řidičském umění žen. 

Zdá se, že vánoce budou letos hubené. 

Ale jinak jezdit umím!;-) 

PRODAVAČ TEN TVRDÝ CHLEBA MÁ

Páč zima se blíží mílovými kroky, je třeba se na ni řádně příchystat. Do loňského roku má zimní aktivita spočívala v tom, že jsem se chodila se známými a přáteli zahřát do hospůdky, případně jsem rozhýbala figuru v kurzech společenského tance, kteréžto znalosti jsem poté zúročila na několika provinčních plesech.

Letos se ze mě stal sportovec amatér. Má zášť k zimním sportům by měla být letos pokořena, páč se chci pokusit sjet valašské kopečky na snowboardu. 

Prkno a boty mám půjčené, to kdyby se náhodou nezadařilo a po pár pokusech bych to navždy vzdala. To se ví, že na svah nepolezu v teplákách. Takže aspoň nějaké to in oblečení bylo třeba zakoupit. 

V obchodě se sportovním oblečením kolem hned začala kroužit prodavačka. 

Jak vám můžu pomoct? 

Bundu na snowboard!

Jistě!

Vytáhla tři. Žádná hitparáda. V případě, že mě zimní sporty nechytí (a to riziko tu je) tyhle exempláře by po pár použití už navždy spočinuly na dně skříně. 

Ne? Tak teď tu mám ale něco speciálního pro vás...

... dotáhla fakt překrásnou bundu. Vyzkoušela jsem si ji a byla prostě úžasná! 

Akorát teda trošku drahá. Šest litrů. Což za snowboarďáckou bundu pro někoho, kdo to na sněhu neumí, je, myslím si, zbytečná investice.

Nicméně, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Líbila se mi ale moc, i když jsem si sebe v ní představovala spíš jak se ladně nesu městem, než že bych v tom jela na svahu a tím hůř na vleku. 

Vemete si ji? Vemte! Je krásná! Strašně vám sluší! Takovou fakt nikdo nebude mít! Vymakaná! Luxusní materiál! Podívejte! Tady je instalován hadřík na brýle! Toto a tamto... bunda byla fakt špičková. Jenže byla bílá.

Tak možná si ji vemem, ale ještě si to rozmyslíme, projdem tady ten kšeft, jestli nenajdem něco jiného...

Ukažte dám vám to k pokladně. Ale co jiného byste hledali? Tady je tato bunda zaručeně nejlepší! Včera přišly a už jsem prodala dvě! Je poslední!

Něco podobného jsem viděla na andree verešové, když jí její chlap koupil zlaté lyže.
No. Vereška myslím umí lyžovat
Já lyžovat neumím. 
Představila jsem si sebe v té nádherné bílé bundě s chlupatou kapucí jak se snowbordem frontsajd nebo backsajd sebou peru do špinavého sněhu. Kdyby ty pády aspon byly elegantní...

Tak jsme ještě zapátrali po obchodě a objevili bundu. Taky bílou ale streetovku. Když spadnu a zmažu se, neva. U takové bundy se s tím počítá. A byla víc, jak o polovinu levnější. Došla jsem k názoru, že mít luxusně vypadající bundu za šest tisíc je fakt zbytečné a rozhodla se koupit tu levnější. 

Došli jsme k pokladně. Paní pokladní začala počítat nákup, když tu jak fúrie se přihnala prodavačka, co nás předtím obsluhovala. A vypadala jak Viktorka nad splavem.

Aha, tak vidím, že jste si to rozmysleli! To jste mohli říct mě! Já teď vypadám jak blbec!

???

My jsme si ale ještě nic nekoupili. A to jsme nevěděli, že když si to rozmyslíme, musíme jít přímo za váma!

Aha! Tak místo té nádherné bundy jste si vybrali takovou z nouze ctnost jo? Pche! Vztekle shrábla bundu, co jsme odmítli a odnášela ji zpátky na věšák. 

To už mě fakt naštvala. 

SLEČNO! Z nouze ctnost říkáte? A co by na to asi řekl váš šéf, že tady provádíte takovou reklamní kampaň? A prodáváte z nouze ctnost?

Viktorka zrudla jak koňský buřt. 

Promiňte, zablekotala a s bílou bundou odběhla na plac. 

No, nějak mě přešla chuť tam cokoliv kupovat. Nakonec jsme ale koupili, páč už takovou druhou akci nechci absolvovat. 

Cestou domů jsme se v autě bavili o tom, jak to mají dneska v některých kšeftech zařízené. Bitva o zákazníky a o to, co jim střelím. Provize z prodeje, takže každý tácek dobrý. Práce pod tlakem za nevelký peníz. Dobré mezilidské vztahy na pracovišti? Neexistuje! On mi vzala zákazníka, co utratil dvacet tisíc a na mě zbyl ten s trikem za pětset... konkurence je prostě všude i mezi prodavačema v kšeftě. Přesto. Takhle by se prodavač chovat neměl. Kdyby bylo na mě, nekoupím tam nic. A navíc si při každém výjezdu na hory obleču tu bundu a vzpomenu si na tu prazvláštní morální lekci od prodavačky sportovního oblečení. 

Jak jsme si to jen mohli dovolit!

NAŠI FURIANTI

Na pavlačáku začíná bujet revoluční podhoubí.

Došlo k održení radikální buňky revolucionářů, kteří chodí po baráku a chystají svržení stávajícího výboru společenství vlastníků bytových jednotek. 

I když se náš výbor snaží seč může, práci nikdo nevidí. Vůdkyně revolučního odboje háže pod rouškou tmy spolubydlícím do schránek anonymní pozvánky na domovní schůzi, kterou však nesvolává aktivní výbor, takže je celá paráda k ničemu. 

Hlavní body jejího programu: 

1.) snížení počtu členů výboru ze současných sedmi na tři. 

Při počtu bytových jednotek 125 a skutečnosti, že jeden z členů musí být zástupce města, který se na náš barák podívat nepřijde, jak je rok dlouhý. V chátrajícím baráku, kde je třeba denně něco řešit buď se stavbou nebo s lidma. Máme tam kupříkladu spoustu vykuků, co je chodíme upomínat o platby a oni z nás mají akorát tak prdel. Páč vykoumali, že když na poště cálnou elektriku, tak je nikdo neodpojí, a vůbec nic se nestane, když třeba půlrok nebudou platit do fondu oprav.... Strašně se rozčilujou, že jak na ně můžem podat trestní oznámení a jsou si velmi jisti, že o svůj koupený byt nemůžou přijít... chm. Všeho dočasu. Do sklepa se nám chodí vyspat a občas i vysrat bezdomovci a předseda chodí každý den ty lidi vyprat. Volá policajty, jenže oni zatím vždycky zdrhli. Hošíci z horní pavlače dělají bugr do ranních hodin. Před policajtama se dycky schovají a na zvonění neragujou. Ráno umyté schodiště je odpoledne zasviněné bordelem a omítkou, kterou bůhvíproč kdosi pořád olupuje ze zdí... na schodišti smrdí tráva a občas někdo polehává u půdy pět vchodů do baráků a kompletně průchozí pavlače znamenají, že se dycky dá najít aspoň jeden vchod, který není zamčený a pak už se dá dostat kamkoliv.. 

2.) razantní snížení odměn výboru.

Což je zároveň hlavní a jediný důvod nespokojenosti vůdkyně odboje a jejích následovníků se současným stavem v baráku. „Nepřiměřené odměny" členům výboru činí maximálně 15.000,- Kč měsíčně a byly řádně odsouhlaseny na domovní schůzi potřebným počtem hlasů. Gevara se byla poptat na realitce, jak vypadá fond oprav a paní účetní jí lejstro bez skrupulí dala, ovšem jaksi zapomněla vysvětlit, že částka za odměny ve výši 27 tisíc hrubého, vyplacená v měsíci září, je odměna za tři měsíce. Včera bylo na pavlačáku pozdvižení. Každý ve své schránce našel bílý lísteček s textem:

Chcete i nadále platit 27.000,- měsíčně jako odměnu výboru, který je pouze k tomu, aby z nás tahal peníze? Nenechejme si to líbit! 

Přijďte všichni na schůzi!!!!

Kecy. 

Gevara emotivně a myslím, že i velmi neuvážlivě, řeší jednak svou osobní zášť vůči stávající místopředsedkyni SVJ, jejíž místo měla v merku ona a druhak pouští do éteru scestné informace. Mi to žíly nerve. Už nějakou dobu se chystám, že s celým výborováním šlehnu, a teď už jsem akorát tak nažhavená vzít ty svoje šanony a pokladny, co mám doma a všechno jim to tam ve sklepě, kde se schůze bude konat, jebnout na stůl. Ať si to dělá, kdo chce. Třeba zadarmo, když je tak blbej. Já, na rozdíl od nich, si svého času vážím a nevím, proč bych měla dělat cokoliv pro kohokoliv z našeho baráku zadarmo. 

A k tomu všemu ta pozvánka na schůzi... vrchnímu vedení stávajícího výboru došla trpělivost. A včera večer tentokrát roznášeli oznámení do schránek oni. Na tu babu, co pořád prudí a šíří nepravdivé informace, se prej podá trestní oznámení. No, buňka se asi dalšího dělení nedočká;-). 

Občas si tu připadám jak v té slavné divadelní hře.  

 

CO BYLO JE A BUDE

Tak nás opustila ta naše tetička a famílija se vydala doprovodit ji na cestu poslední. Tata má jakousi chrobavou nohu a třicet roků neseděl za volantem, ségra manžela, co konečně našel jakýsi džob, tak na výletování není času, druhá ségra nemá řidičák, takže los na smutečního řidiče padl na mě. Co na tom, že jezdím cirka měsíc a nemám ani auto. Kdysi (před osmi lety) jsem byla řidič zdatný a překážek se nebojící. Tak jsem si auto půjčila, naložila ségru a staroušky a vyrazili jsme. Tatu kupodivu celou cestu nestihl žádný cholerický záchvat, zato se ukázal jako zdatný navigátor, což je chvályhodné, páč v Ostravě jsem zabloudila dycky, když jsem přes ni jela, ač jsem byla vyježděná jak fitipaldi.

Jistě, cesta se neobešla bez drobných hádek.

„Teď pojedeš za zatáčkou doleva," radila mamina, co před čtyřiceti rokama dělala v Ostravě výšku.

„Co by jela doleva, pojede rovně!" houkl tata, který se tam narodil a do svých pětatřiceti tam poblíž bydlel.

„Doleva, musíš doleva!" přitvrdila mama.

„Tak kam?", zařvala jsem já.

„Doleva!"

„Rovně!"

Nakonec to byla hlavní cesta bez odbočení, která ale nevedla rovně, ale měla levotočivou zatáčku.

„Vidíš, jsem to říkala, že to bylo docela!" vítězoslavně oznamovala mama.

„Kurva, jaké doleva? Šak jela rovně!", trumfoval tata.

Ach jo...

Pohřby, ač smutné to věci, mají jedno pozitivum a to to, že se po čase sleze rodina, co se jinak nepotká. Fešný mladý farář s nagelovanýma vlasama nám radil, jak o sobě začít přemýšlet a baby, co se roky neviděly, si ukazovaly fotky a klábosily na obřadu o stošest, až na ně farář několikrát musel hodit zlým okem.

Zapíjení skury proběhlo v nedaleké knajpě, kde se moje posádka trošku posilnila už před obřadem samým a původní plány typu - pojedem hned, ať jsme brzo doma, vzaly brzo za své. Hlavně mamina se pěkně rozšoupla - zřejmě šlo o nácvik výletu do vinného sklípku, kam směřovala na druhý den na výlet.

Cesta zpátky už proběhla v klidu, akorát mě ty zážitky pohřební jednou zavedly někam mimo správnou cestu a já jsem v nějaké dědině skončila místo na výjezdu u krchova...

A dneska jsem měla hrozné sny... o nemoci a o smrti. Asi následek toho všeho, co jsem tam slyšela.... Je to pryč.

Stejně jak všechno jednou bude.

V rezavým zámku rezaví klíč,

Všechno živý dávno je pryč,

Kromě vzpomínek, co zpívá horníkova dcera...

To je z jedné písničky z filmu První dáma country music... ale sedne to. V té hornické kolonii, co jsme jako děcka bydleli u babičky, už není nic. Zajeli jsme se tam podívat, když jsem minula špatně označenou odbočku ke krchovu.

Na Zakopane na Nivě

tam v zemi plne sazi

a milované vašnivě tam leži naše Lazy...  

Není ani ten dům. Není ani ta kolonie. Nezůstal tam kámen na kameni... Zaseli tam trávu a vyrostl tam les. Stavět a bydlet se tam nedá, prý je to poddolované... 

Něco odejde. Ale třeba zas něco jiného přijde. Život je krásný. Tak koukejme, ať je. Já teda koukat určitě budu:-).