Dávám zapravdu Jeníkovi Čenských, že dělání všechny smutky zahání. Jako děcka jsme se smáli, jak skákal v pumpkách kolem necek se zednickou lžící, ale doby se mění a názory taky. Byla jsem v neděli nějaká přeběhnutá mrazem a nevěděla jsem, do čeho bodnout... že se mi nechtělo ani vylézt z postele je jasná věc. Jenže...
Před třema rokama jsem si nadšeně zakoupila v IKEI zrcadlo ze čtyř dílů. A protože nevládnu vrtačkou a z občasných pokusů o pověšení obrazu vím, že ani kladívkem, tak každý můj rodící se vztah prošel zátěžovou zkouškou:
"Potřebovala bych pověsit někam zrcadlo!"
"Jasně! ... aha... ale ono je to ze čtyř dílů, to bude horší... tak jo, tak mi to připomeň příště a já si vemu vrtačku," zněla pokaždé odpověď.
Co je na tom horšího?? Vrtalo mi hlavou, prostě místo čtyř ďour se jich bude vrtat osm, no... pro bytosti, jež měli být muži činu, se to však ukázalo být nepřekonatelným problémem. A já vždycky marně čekala, až se nějaký z nich s tou vrtačkou objeví. Tak se špígl časem přestěhoval za skříň a já na něj skoro zapomněla.
Včera byla pracovní neděle a vzpomněla jsem si na to zrcadlo. Napadlo mě, že ho přilepíme na dveře v chodbě. Nápad to byl sice kreativní, ale zamítli jsme ho. Co jednou přilepíš, už nikdy neodlepíš, a kór zrcadlo o velké ploše. Zanořila jsem se do temných koutů svého příbytku a světě, div se, podařilo se mi k zrcadlu najít i původní cuplíky, co mají držet ty štyry díly v kupě. Pečlivě jsem malovala na dveře tupou tužkou křížky pro samořezky. Pečlivě, ale bohužel ne přesně;-). Nějak jsme to sice sešroubovali, i když jeden díl špíglu drží na čestné slovo. Dveřma se nesmí moc mlátit, páč by to mohlo odpadnout a tím pádem zle dopadnout, ale jinak jsem z výsledku nadšená! Můj byt se prosvětlil a opticky zvětšil o délku chodby! Že mě to dřív nenapadlo! A ti amanti taky nic nevymysleli.. chvála Bohu, že jsem se jich zbavila;-).
Včera v pracovním zápalu konečně dostaly novou kacabajku i dveře do Dejvova pokoje. Před třema měsícema jsem je vyrychtovala ze sklepa, páč potřebuju doma trochu soukromí a taky klidu. Myslela jsem si, že jak děcko odroste, nastane ráj na zemi a zatím mám hlavu jak Cikrt. Bytem nám duní hitparády japončíků, v lepším případě rusko neměcké kanikuly a pak... nebesa! Mladý chemik objevil Europe! The final countdown....Černá můra mého mládí! Tu písničku jsem neměla nikdy ráda a tím míň ji hodlám poslouchat teď. Nově nasazené dveře se rychle a pevně zabouchly. Škoda že ne navždy... Ve sklepě však strávily notnou část svého žití a vypadalo to, že původní barva slonová kost snad musela mít mustr z pravěkého mamuta. Tak jsem zakoupila bílý balakryl a dveře jsou jako fungl nové. Akorát se chybička vloudila, páč se na ně záhadně přilepil kousek novin a nejde, mrška už odlepit. No tak aspoň bude mít Dejv co číst, až mu ty dveře definitivně zatluču;-).
A když už nám to tak pěkně odsejpalo, ještě jsem brnkla o plechové vývěsní štíty do kuchyně. Recepisy na Margaritu nebo pina coladu, parádní, moderníma technologiema jakože stářím zašlé kousky, jimž přidal nějaký ten pátek i odpočinek na dně skříně. Malé dírky si žádají malé hřebíčky. Mistr koumal, jak zatlouct hřebíček, který po uchycení do prstů nečouhá ani z jedné strany. Rána kladivem by rozdrtila prstní kůstky, nikoliv však zatloukla hřebík. Nakonec to vymyslel mazaně. Požádal o pinzetu a do ní titěrného hřebíka uchytil. Prý "hodinářská práce". Chi. Zbytek měl mezi zubama. Vypadal jak zubatá bez kosy, zato s kladivem. Řezala jsem se a on koulel očima, hrozil kladivem a huhlal:
"Nerozesmívej mě, nebo to polknu!"
Šikulka je to, nepolknul. Pěkně to všechno dal do cajku. Pomáhala jsem mu jen trošku, ale jak se zpívá v jednom old songu - ten dělá to a ten zas tohle...tak jsem třeba ještě stihla upéct bábovku:-). Na brigošce stejně nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo. Jestli pekař nebo hodinář. Důležité je, že to všechno drží jak helvétská víra. Špígl, barva i obrázky. Kromě té bábovky teda. Ta z formy pěkně vyklouzla. A mimochodem, už je i sežraná.
