CO MĚ PŘI PÁTKU POBAVILO

Dneska jsem na netu zaregistrovala velmi zásadní informaci, že Taťána Kuchařová už není sama! Nedalo mi to, abych si neprohlédla nového přítele krásné T.K.

Z jedné fotky na mě hleděl malinký nevýrazný obličejík, leč s uhrančivým pohledem...řeknu si, hledej dál, ať víš, jak bude vypadat další hvězdný pár.. a můj zrak padl na fotogalerii pana radního;-). A to jsem se fakt hurónsky zasmála!

Čekala jsem fotky z návštěv měst, jednání, zachycení pana radního při oficiálním projevu... a on tam, šibal, sedí ve svém kanclíku na své židličce a pózuje jak zkušená modelka. A ten rentgenový pohled! Vau!;-)

Inu, není divu, že se Taťána konečně zamilovala!;-)

PRVNÍ SOUKROMÁ HODINA TANCE

Včera večer mě překvapila nečekaná depréze. Důvodů bylo víc.

Tak za prvé - nakvartýrovala se mi do nosa rýma jak prase. Druhý důvod souvisí s prvním. Koža kožu líská. V překladu to znamená, že prkenice je úplně prázdná;-). Třicet balení papírových kapesníků za tři dny v kopru! K tomu dva olynthy, vitamíny všech řad, coldrex - teda, spíš kól-drek, páč mi to vůbec nepomohlo, akorát jsem z efedrinu nemohla usnout. Taky jsem chtěla jsem dělat večer kliky, páč mi nějak ochabuje svalstvo na rukách a na břichu, ale tak mě při prvním kliku bodlo v hlavě, že jsem si málem zuby vyrazila. A k tomu přišel večer Radim a já neměla lepší myšlenky, než že by mě mohl naučit tančit. První lekce by mohla obnášet tu čaču a džajv plus tango a waltz, plánovala jsem si.

"Hele, pojďme si o tom popovídat," uchichtl se Radim.

"Co chceš slyšet? Nikdy jsem nechodila na plesy, takže mi to bylo k ničemu. Ale teď mě ta společenská sezóna nějak chytla! Jenže jsem asi docela dřevo na tyhle tance. A štve mě to! Chci to změnít! Tak co říkáš? Zkusíš to se mnou?", koukala jsem na něj psíma očima.

"Nic na tom není," souhlasil, "tak pojď", zaujali jsme taneční postoj, "začínáš levou dozadu, raz - dva -tři - čača!", vedl mě. Teda snažil se mě vést:-). Při tom "čača" jsem se do toho nějak zamotala a pořádně jsem mu přišlápla nohu.

"Aúúúúú," zařval, "nic, jedem dál! Znovu!" a neúnavně drmolil razdvatřičača razdvatřičača... zdálo se mi to, nebo nějak zrychlil rytmus?;-). Najednou se mi začala plést levá a pravá noha, co je dopředu a co je dozadu a zodpovědně jsem se jebla do nohy do fotelky. Sklopila jsem oči. Pustila jsem svého tanečníka. Mocně jsem kýchla a vymluvila se na rýmu a celkovou slabost. Zavrtala jsem se do deky a v duchu si nadávala, proč jsem já blbka kdysi nechtěla chodit do tanečních...

Radim se potutelně usmíval. Jako kdyby do mě viděl, sakra...

"Hele, víš co? Koupím ti lístek do tanečních. Budem tam spolu chodit. Já ti ty kroky neumím moc dobře vysvětlit, ale taneční mistří jsou na to kapacity. Neboj, to pude!"

Fakt jo? Tak to jsem klidná. Jen abych v těch tanečních pro starší a pokročilé nebyla prvním adeptem na generála hvězdné pěchoty.

TANEČNÍCI JSOU NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ

Plesová sezóna je v plném proudu. S Janou jsme zakoupily lístky na další ples, který se koná za čtrnáct dní. To bude jiné kafe, než valaši. Tam budou rozbuškáři.

Je tu však jedna nemilá věc. Protože Jana se záhy po novém roce rozešla s Jerrym, páč ji nemiloval, teď za trest nemá s kým jít. S chlapama se sice Janě roztrhl pytel, ale bohužel nikoliv s těma plesovýma. Včera večer přišla na bojovou poradu. Shrnutí z aktivu: Chlapů je jednoznačně málo. Jeden netančí, druhý je to nudař, třetí trapák, se kterým někam jít znamená z ostudy kabát;-). Z té bídné kandidátky jsme nakonec jednoho adepta vypíchli. Je to kotlíkář Roman, co nám hrává na grilovačkách na kytaru a jeho si je jaksi těžké představit v šorně jak válí tango;-). Nicméně, Roman se už těší a shání štrykovanou šlajfku, prý aby měl něco originelního;-). Janě trošku sklapla čelist...na reprezentačním plese ze sebe dělat před celým městem kašpara se jí teda fakt nechce.

Možná kotlíkáře z kandidátky ještě někdo vyštípe;-) Objevil se totiž nový uchazeč. Už párkrát jsme hodili s Jančou téma, že Radim má nějakého kolegu, svobodného, věkem příznivého, vzdělaného, nesmělého - prostě samá pozitiva. Skoro... nebýt toho, že vypadá fakt divně. A taky se ňák divně chová. Zikmunda si pamatuju z gymplu. A potkala jsem ho teď na plese. Byl tam sám a byl nalitý jak sud. Jeho údajná nesmělost získala povážlivé trhliny, když u každého vypísknutí, které se od baru ozvalo, byl přítomen on, červený jak koňský buřt a jeho ruka, kterou kdejakou ženskou plácal po zadku. Divím se, že mu ji některá nevlepila;-).

Takže Zikmund by s náma teoreticky mohl jít na ples. Dneska ho má Radim vyfotit na mobil a poslat MMS Janě. Ta prozkoumá, jestli ho náhodou nezná a jestli ne, půjdem spolu s ním na pivo a tam se rozsekne, jestli by to byl vhodný kandidát.

Tak nějak si přeju, aby Radimovi praskla čočka;-).

TEN MŮJ TATA

sice je můj tata, ale někdy se ke mě chová jak k cizímu.

V neděli, když na mě sahala smrt, mi vedle hlavy zaburácel mobil a vytrhl mě z neblahých myšlenek na můj konec. Mžourám na displej... TATA! Co se proboha stalo? Nikdy nevolá?

"No, čau, co se děje?", skomíravým hlasem volám do telefonu.

"Kurva, kde si? Kde je David? Nemůžu najít ovládač od satelitu! On tam s tým cosi přepínal a včil ho není!"

"A co já s tým? Zavolej Davidovi!", dala jsem mu dobrou radu.

"Nebere mi telefon! Tak co? Kde to je?", burácel mi do ucha tátův fakt hodně drsný hlas.

"Jo, já mu zavolám," slíbila jsem to a típla. Moc ráda funguju jako spojka... Himl, co je mi po nějakém ovladači? Ani nevím, že naši mají satelit! David se mi hořce bránil, že žádný ovladač neměl a nikam ho nedal. Tata si nedal říct, tak jsme spolu v podobném přátelském duchu ještě pár minut podebatovali. Ovladač se nakonec našel zapadlý mezi matracema na sedačce, kam ho vtipně už poněkolikáté umístil starší smyk od ségry.

Dneska jsem přišla z práce, uvařila si Coldrex, bo slivka do čaje došla a šla si bucnout. Za chvíli mě vzbudí rachot mobilu, tak se po něm natáhnu... TATA! Zamrazilo mě v zádech...

"Kurva, kde si? Co je s tebou?", huláká mi do ucha.

"NIC! Je mi blbě, tak spim!", zařvu pro změnu já.

"Cha, to si v podnapilém stavu či co?." nevěřím svým uším, jak se tata na druhé straně éteru řeže.

"Ne, jsem nachcípaná, tak ležim. Potřebuješ něco důležitého? Můžeš zavolat pozdějc?"

"Ne. Tak lež a sbírej skořápky od vajec, protože kury nesou, tak až mi ty křapky dovezeš, můžu ti pár vajec dát!".

No sláva. Tak takovou zásadní informaci, co nesnese odkladu, jsem v úterý v podvečer ani nečekala...

Můj zlatý tata. Neomalenec jeden, co ve vzteku používá hodně sprosté slova a trápí tím maminu - intelektuálku. Ale jinak je to dobrý člověk. A mám ho ráda. Jen tajně doufám, že nejsem ve všem po něm. Páč ksicht, ten po tatovi mám;-).

NEVĚŘTE BYLINNÝM LIKÉRŮM!

Za plesové víkendové radovánky jsem si vykoledovala parádní rýmu;).

Ples byl úžasný! Tentokrát jsem si hrobové boty vzala pouze na přesun, takže na provazy, šňůry ani rozštěpy a oštěpy nedošlo. Trapasy se žádné nekonaly, pokud nepočítám ten, když jsem se hnala rozdováděná jako první na parket se svým tanečníkem, že to všem natřu, páč tanec to je můj život (jsem si myslela), ovšem když ohlásili čaču, a všichni se hnali trdlovat fakt tenhle tanec, poklesla mi čelist Do tanečních jsem nikdy nechodila i sklopila jsem uši a zbaběle utekla;-). Ale nakonec jsem se to dokonce plesu stejně naučila. No Bóže, pár kroků! Pro nás, co ovládáme jinačí tance, jsou přece čača nebo džajv malé věci;-).

Panáků bylo té noci zřejmě dost. To jsem zřetelně pocítila nad ránem, kdy už mi ani ta čerstvě naučená čača nějak nešla a spíš než bych poskakovala já celá, tak mi skákal jenom obraz před očima. A chvilkama nešel ani obraz, ani zvuk;-). Cigarety, bleskovou rychlostí šlukované v holomrazu, mi už taky nějak přestaly chutnat.

Bylo načase jít domů.

S výhrou v kapse, národopisnou knihou Zahraj ně, hudečku (podle které se můžu příležitostně učit další tance do své sbírky, tentokrát valašské, jako například třasák a podobně, jistě to využiju!;-), s Radimem a jeho ségrou jsme ve štyry ráno vyrazili k domovu. A udeřily mrazy. Škoda, že cena, co ji Radimova ségra vyhrála, nebyla aktuálně skladem a výherce si pro ni musel dojet do nedalekého družstva. Šlo o vysoce kvalitní fůru hnoje z ekologického zemědělství. Hnůj vyvíjí teplo a toho rána šla rtuť teploměru ke 14 stupňům pod nulou, k teplotnímu diskomfortu se navíc přidružily moje hrobovky na nohách. Klopýtala jsem v nich se zaťatýma zubama, nohy mě bolely šíleně a fyzická bolest popřela heslo: a přece se točí. Jako hlava. Ti dva spěchali mrazivou nocí přede mnou domů a já za nima s kurvováním jak přikrčený špeh. Podařilo se mi tělo nastavit na pozici, v níž se bolest dala snést. Jinak bych ty křusky zula a hodila do škarpy a radši to domů přeběhla bosky.

Doma jsem upadla do bezvědomí na fotelku a už v devět hodin zulu jsem procitla. Když jsem se doštrachala do koupelny před zrcadlo, nějak jsem tu pani nepoznávala… kdyby mi řekla: pani, nekupite ryfle? Možná bych ten den na kšeft i přistoupila.

Jégr, hodně jégra, plus vodka kterými jsem se na plese prolívala, způsobily nejen na viditelných částech mého těla, ale rovněž v mých útrobách nebývalý nedělní poprask. Měla jsem pozvání na nedělní návštěvu s obědem a ten se zdál být velmi vážně ohrožen. Nakonec jsem se jaksi zmátořila a návštěvu vykonala, ale nejdřív se projevil spánkový deficit a já na ní docela trapně usnula a pak přišly ještě jiné útrapy, tentokrát provázené smrtelným potem a naprostým zoufalstvím.

Tak prý že co mě nezabije, to mě posílí. Tak nevím, ve kterém místě stupnice siloměru se nachází jégr, ale přírůstek životní síly po víkendu necítím. Navíc ta rýma, co mě sužuje, má kadenci ta-ta-ta;-) Vždycky jsem si myslela, že bylinné likéry a špiritus obecně jsou pro člověka dobré na zažívání a životní pohodu. Nejsou. Nebo já nejsem člověk.

Já už jim vůbec nevěřím!

TA BUDE ZAŘIŤ!

Zdá se, že se k nám vrátila paní Zima.

Nevím, jak koho, ale mě to vůbec netěší. Vichřice s ledovou tříští mi při ranní procházce s čoklovou ošlehala tvář, takže vypadám jak Amundsen po rozehřátí na provozní teplotu. Zimním sportům žádným neholduju, zimní boty jsem už zašoupla hezky daleko do skříně a teď abych je zase tahala ven. Dneska jdu na velkou plesovou merendu. Myslela jsem, že si na přesun vezmu lehké kozačky do příznivých teplot, ale ty teplejší, co v nich půjdu, mají tak deseticentrimetrový podpatek a šíleně mě v nich bolí nohy... nevím, nevím, jak to dopadne s mou plánovanou taneční produkcí při cimbálu;-).

Včera jsem si byla dát namalovat luxusní fialovo černo stříbrné nehty a teď po ránu jsem se napajcovala samoopalovacím mlíkem, ať nevypadám v černých šatech bez rukávů jak moučný červ. 

Jo, šaty, ty mám epesní, horší je to s botama... Nájezdy do velkoměst se mi hrubo nevyplatily, bo jsem tam nakoupila všechno jiné, jen ne plesové boty. Nakonec jsem jedny ukořistila u nás v malém krámku, jsou hezké, se štrasovou ozdobou, akorát mají jednu chybku a myslím, že docela zásadní... vím, že kulaté špičky po vzoru balerínek jsou in, ale mě se to nikdá moc nepozdávalo... a tyhle boty kulatou špičku mají. Mám velikost bot 38, takže ve špičatých botách vypadá moje základna betelná. Tyhle boty jsem si obula, otáčím se před zrcadlem... Bože! V těchhle vypadám jak japonská gejša! Půdorys boty vidím tak na velikost 34! Dokonce jsem se uchichtla, páč to vypadá fakt srandovně. Eště že nemám takové úděsné šaty jak Bridget Jones... ale eště to můžu dohnat na mejkapu;-). 

Jo mimochodem, celý rok vypadám tak nějak dobře. Čistá pleť, vrásek eště málo a ty co jsou, pravidelně vyhlazuju a tak se doslýchám, jak že mi to sluší;-). Přítrž tomu zaručeně učiní přípravy na velkou slavnostní akci. Pokrčený obličej jako následek několika poloprobdělých nocí, tadyhle něco na bradě (Hanys to ohodnotil, že ji mám rozbitou!:-),  a flek pod okem ne nepodoben monoklu...

A když jsem u toho plesu, znáte ten, jak se baví dva horníci a jeden povídá:

"Kajošu, my ideme se staru na maškarni bal, ona si tam v šopě chysta už jakusi robu, cosi třpytiveho, zařiveho!"

"Ja? Nepovidaj! A za co ide? A bude zařiť?"

"Co? Ny za řiť! Za princeznu!"

Tak, estli můžu, ja bych tedy taky ráda. Za princeznu;-). 

DEN MEZINÁRODNÍ KUCHYNĚ

Po dlouhé době jsem dneska zašla na pracovní oběd. To jsem neměla dělat. Měla jsem si radši do kastróla vzít lahodné halušky, co jsem ráno doma vařila se sýrem a anglickou.

V posledních dnech jídelní režim dost flákám a vypadá to se mnou tak, že drobně posnídám, drobně posvačím a pak doma po příchodu z práce bohatýrsky nacpu svůj kručící žaludek. Páč hlady šilhám a nemám sílu něco hodit do hrnce, natož čekat, krmím ho uhlovodanovým pečivem, salámem a tím, co najdu v ledničce. A dneska jsem si řekla: tak to tedy ne, jdu si na oběd.

Takže exotická jídla mám ráda. Ráda si zajdu do čínské, thajské i vietnamské restaurace. Dneska jsem si zašla do poctivé české reštyky, kde na jídelním lístku stálo: vepřové kung pao s rýží. To mě ovšem nalákalo!

A taky mi říkal Hanys, že v tom podniku se celý týden skvěle vaří. No, tak to si dám líbit, mnula jsem si ruce.

Dnes byl patrně den mezinárodní kuchyně. Polévka byla ruská, boršč, který mám docela ráda, ale asi jen ten, co vařím pracně občas doma (když mám náhodou dlouhou chvíli, páč to dlouho trvá). Ten jejich byla jakási zelová voda s proužkama mrkve a brambor, chuti nevalné. Ale to, co následovalo po polívce, se slovy snad nedá opsat.

"Prosím," servírka před nás s úsměvem kladla talíře s velkými porcemi.

"Díky," chopili jsme se příborů, "dobrou!", vzájemně jsme si povinšovali a zapíchli vidličky do talířů.

"Ehm," odkašlala jsem si, "to nějak divně smrdí a taky vypadá!"

"Mlč!" píchal do směsi spolustolovník.

"No, to smrdí jako kvasnice nebo co... a vypadá to, jak po recyklaci! Že by grcka?;-)"

No fakt. Na talíři bylo prsknuté něco, co připomínalo buďto recyklovanou potravu, která už prošla žaludkem, nebo jídlo pravěkých žen, které předžvýkávaly svým dětem.... Možná to bylo i takové chuti, ale to nemůžu posoudit, páč jsem nic z toho nikdy nekoštovala.

Blé.

Navíc v televizi běžel můj "oblíbený" pořad - volba prezidenta!

"Tak nevím, esli je mi blbě z toho jídla nebo z těch pindů v televizi", prohlásil spolustolovník, který měl obrazovku přímo před očima, právě se dokousal do půlky talíře a odložil vidličku. Záhy jsem ho následovala i já.

Ti exoti co u nás mají vývařovny, mají něco do sebe. Ať to jídlo vaří z čeho chtějí, ať jim tam hygiena našla v ledničce jakékoliv překvápko, nikdy jsem neslyšela, že by tam někomu nechutnalo. Až teda milí hosti zjistili, na čem si to vlastně pochutnali, tak se někomu třeba obrátil kufr. No Bóže. To je normálka. Správný podnikavý Moravan se chtěl přiblížit jejich vzoru. Navzdory kvalitnímu vepřovému masu (prý!) stál výsledek za kulové...

A mám obavu, esli by to aspoň čoklová žrala s chutí.

NENÍ BEZPEČNO V NAŠICH KRAJÍCH

Včera večer jsem kouřila na pavlači a snažila se zaostřit na předmět, ležící pár metrů od dveří. Je to list? Nějaký kus hlíny? Ba ne. Na pavlači leželo nečekaně regulérní hovno a v novinách jsem četla, že tlupa sestávající z místní národností menšiny někomu dala hezkou nakládačku kvůli neposkytnuté cigaretě.

Není bezpečno v našich krajích.

Asi si nebudu rvát dres a večer čoklovou místo na procházku po chodníku vypustím chvilku na pavlač, ať se proběhne a někde takhle u kraje vyšpulí prdel a vykoná potřebu a pak zas hezky do tepla a relativního bezpečí baráku:-). A zamknout a zabednit okna. Kdysi v dávných dobách, když jsem se nastěhovala do pavlačového bytu, se o mě pokoušel infarkt při zaslechnutí číchsi kroků na pavlači. Jednou mi jeden člověk nenávistně řekl: vypálím ti kvartýr. Sháněla jsem na okno ochranné fólie a na hajzlíku zatloukla hřeby k pantům,aby nešly vysadit okna;-). Ve skříni se ukrylo deset metrů konopného lana, kdyby bylo třeba zachraňovat se slaňováním z okna. Pořídila jsem si kasr a sháněla plynovku. Měla jsem sice zbroják, ale málo peněz na kvér;-). Tak jsem aspoň začala dělat ty těžké kliky a občas zašla do posilovny. Fakt jsem se tehdy bála. Ale ty časy jsou pryč a doufám, že je vzal ďas...

Ale zpátky k pavlačovému nálezu: tak mě napadá, že mladý chemik byl zvečera s čoklovou na procházce jen velmi krátce... Udeřila jsem na něj, kdeže s ní chodil po špacíru, a estli náhodou ta nadílka na pavlači není její a on prý že neví! Že ji vyháknul z vodítka už na schodech, čili nemůže to přece vědět! Klepal si na čelo. No fajn, zato já tuším!

No a když už mám takové skvělé téma, mám pro vás jednu příhodnou hádanku:

Víte, co se stane spojením hovna a mraku?

Posraný počasí! A dneska to sedne jak prdel na hrnec;-).

NEUVÁŽENÉ NÁKUPY

Tak jsme o víkendu skvěle nakoupili. Jeli jsme do Zlína za účelem zakoupení mých plesových bot, páč tento víkend konečně zavíří bubny a já vstoupím na taneční parketJ . Pravda, výběr plesu možná nebyl příliš šťastný, ale když nás mezi sebe nechtěli blázniví tůňkaři, zakoupili jsme lupeny na ples valašský. Malinko zradou se zdá být zjištění, že krom cimbálu tam nic moc k vidění a slyšení (natož tanci) nebude. Odzemek jsem se, na rozdíl od salsy, ještě naučit nestačila;-). Zato tam budou dva místní zákonodárci, co teď působí v Práglu, působnost mají celorepublikovou a v podstatě nám dělají jenom ostudu;-).

Avšak o politiku už se nezajímám, toto téma jde mimo mne, takže není vyloučené, že s nimi pobudu v přátelském duchu a vypiju šťopečku, když už jsem jednoho z inkriminovaných (poměrně vysoce postavených) mužů potkala na dnešní obchůzce městem, a on mně vehementně zdravil. Vůbec jsem netušila, že mě zná!

Takže ty boty jsem si nekoupila. Ale přemýšlím, že si možná půjčím takové ty valašské piškoty, co v nich tancujou sbory a pudu v tom. Nakonec, aspoň mě nebudou bolet nohy a nedopadnu jak kdysi, kdy jsem v půlce plesu rezignovaně zula boty a zbytek plesu pobyla bez nich;-).

Mladý chemik mi včera při výběru tanečních bot pomáhal a nosil mi kousky převelice pěkné, leč na podpatku , na kterém by se můj nárt svíral s podlahou úhel 80 stupňů a to bych si asi moc nezatancovala. Možná bych si v nich ani nepochodila;-). Takže z bot sešlo. Zato jsem koupila mladému chemikovi nějaké kapsáče za půldruhého tácku, z nichž mu rafinovaně až doma a večer odlítl cvokový knoflík a on mi je přinesl o půlnoci, že mu to mám spravit. Tak já s malýma kleštičkama jsem cvakala, aby se to jako nějak kolem sevřelo, ale akorát se mi podařilo ten trn na spodní části ohnout a ještě jaksi zploštit... tak teď tam už nic nenasadím. A Radim, který byl na nákupech s náma, si zase zakoupil nějaké přehrávací aparát, snad se tomu ještě říká hifi věž (už v tom mám hokej). Dal za to nemalý peníz, prodavač mu tam ochotně zkusil cédo, krám šlapal jak hodinky, tak Radim, ukolébaný dočasným úspěchem, rozšafně zavelel "zabalte mi to!",a odveleli jsme se domů. Tam se chtěl pokochat kvalitní hudbou ze starých kazet, co mu je bylo líto vyhodit a zjistil, že zakoupený krám namotává kazety a rádio mu neukazuje jméno stanice, která právě hraje...což on chtěl! Tak euforická nálada malinko poklesla k ukazateli "funus", páč už se viděl, jak povalí s krámem na reklamačku.

No jo, neuvážené nákupy. Ještě že ty boty neměli, nebo by mě žralo ještě to:-).

PROLÍNÁNÍ KULTUR

Jana je od nátury dobrodruh.

Odpověděla na inzerát, ve kterém chlap, chtivý turistického pobytu u Fidela na dvorku, hledá nějakou chrabrou spolucestující. Včera s ním měla scuka a večír jsem s ní měla dlouhý rozhovor po telefonu. Prýštilo z ní nadšení! Ten chlap je zjevení. Vypadá jak svěženka v kristových letech, má sexepíl, jiskrný zrak a bělostný chrup... jenže nepřišel sám! Měl s sebou outěžek! Prý přítelkyni.

"Divím se, že má přítelkyni," durdila se, "proč jako nejede s ní? A na co si ji bere na schůzku s ženskou, se kterou chce na měsíc do světa?", kroutila hlavou.

"Hm, čéče, je to divné," hluboce jsem se zamyslela, "ale třeba si ti dva tak věří, ženská je líná kamsi jezdit, nebo ji nepustí z kolbenky".

"Nebo jsou to sourozenci!," doufala Jana, "nebo kámoši a byl to takový zastírací manévr," koumala, páč chlap se jí evidentně líbil.

"Jo a taky to může být gay!", zpražila jsem ji, "nebo manželé Stodolovi! Vyhlídli si tě, líbila ses jim a jdeš jim na ruku, tak teď to máš spočítané!".

To ji trošku sneslo z výšin, tak prý porozmýšlí a uvidí. Když to neklapne, na kandidátce je ještě další želízko v ohni. A dneska je smluveno dostaveníčko, při kterém bude plamen možná rozdmýchán;-). Tak uvidíme, s čím se Jana vytasí dneska.

Když už jsme u té globalizace: pomalu se nám uzavírá peruánský příběh. Blíží se den, kdy Sarah přiveze svého vyvoleného z města Inků k nám, do Evropy, bude se konat velkolepá svatba a možná dojde i k zplození potomka dvojí krve:-) . Sarah si to tak nějak naplánovala. Nevím, co na to ten její srdcař, ale vzhledem k tomu, že tu nikoho nebude znát, supportu od kámošů a famílije se pravděpodobně nedočká, navíc se asi s nikým peruánsky nedomluví a v neposlední řadě by to mohl být její syn... tak má po ptákách a bude muset poslouchat!:-D

A kdo chce kam, pomozme mu tam! Přeju všem lásku a ať Vám všechno vychází!:-)

JAKÉ JSOU ŽENY V DŮCHODOVÉM VĚKU

Kolegyně záhy odchází do důchodu. Škoda. Ač je produktivita její práce nevalná, zažili jsme spolu docela zajímavé věci. Ve svém věku je nebývale akční.

Svého času jsme spolu chodily do posilovny natáhnout své ztuhlé těla na žebřiny. Já jsem dělala kliky a podobné cviky. Důvod byl patřičný: kdyby mě někdo přepadl, tak když už nemám sílu, ať mám aspoň kurevský švih;-). Kolegyně chtěla být taky hrčatá, ale páč má ruce jak párátka, při prvním pokusu o klik se jí podlomily oba lokty a pěkně si nabila hubu. Tehdy došlo k fatálnímu popření hesla, že opakování je matkou moudrosti, páč podruhé se na těch rukách už vůbec nedokázala vzepřít, natož aby šla k zemi. Potřetí zvolila jinou cestu. Vyskočila na startrek a lepě se na něm komíhala po vzoru Jany Švandové. Posilovnou se neslo hekání, vrzání stroje a chrastění kostí. Ten dril vydržela deset minut. Já se přitom chechtala na žíněnce, kde jsem se snažila o nějaké sklapovačky. Za deset minut se ozvala rána jak do bubnu, pak klení a já koukám, jak se kolegyně svalila ze startreku na zem a držela se za kotník.

"Zachtělo se mu bodat!",  úpěla.

Na kole ale jezdit umí, což se potvrdilo při jednom výjezdním zasedání, které jsme spolu absolvovaly. Do trojky nám přidali německou byznys partnerku, v rámci rozvíjení dobrých obchodních vztahů.

Germánka, ač věkem nedaleka mé kolegyně, zdatně šlapala vedle nás na bajku a brebentila anglicky, co se do ní vešlo. Konverzace byla na mě. S jazykem na vestě při zdolávání brutálního kopce jsem musela přemýšlet, co se jak řekne anglicky, páč kolegyně cizíma jazykama nevládne. Maximálně tak eště zapěje nějakou ruskou píseň, eventuálně přednese stichu. Tehdá tam na kopci jsem musela pořádně svlažit dehydrované tělo a hlasivky... kolegyni stačilo svlažit jen to tělo. Zpáteční cesta noční tmou naštěstí mimo veřejné komunikace byla umocněna několika drobnými neúspěchy ve formě pádů všech zúčastněných, které však nebyly zapříčiněny alkoholem, jak by nestranný pozorovatel mohl soudit, nýbrž kombinací tmy, výmolů a .. ano, i té kapky alkoholu.

A dneska jde kolegyňka slavit čísi narozeniny na chalupu. Jako varietní číslo pro oslavence má přichystanou preludiu na foukací harmoniku. Kdysi ji dostala darem a ač si nikdy nefoukla, dneska nastal ten slavný den. Páč je všechno v životě poprvé, tak je přesvědčená, že to PUDE!

Aby se oslavenec alespoň dožil dalšího dne, půjčila jsem jí hřeben s tím tenkým papírem, ať si to zkusí. Kdysi na hřeben uměl luxusně hrát můj táta; akorát teda nevím, estli mě neklamal a nepískal to jinudy, páč kolegyně, když to přiložila k ústům, vyloudila takový zvuk, jaký jsem slyšela onehdá v televizi při mezinárodní soutěži ve vábení jelenů.

Pokud bude oslavenec říjný jelínek, pomáhej jí PánBůh;-). Důchod nedůchod:-).

KUČA NA VĚTRNÉ HŮRCE

Dneska v noci jsem podnikla loupeživou výpravu k mladému chemikovi, páč venku duly vichry severní a škvírou pod oknama neuvěřitelně táhlo... Klepala jsem se zimou pod tenkou dekou a snažila se zahřát o drobné tělíčko čoklové, ale ten prevít mi sebral i zbytkové teplo. Dokonce se mi zdálo, že se mi u nosu dělá maličkatý rampoušek... to se ovšem nepotvrdilo. Ale páč do rána mému tělu hrozil přechod do první fáze rigoru mortis, byla jsem ukradnout chemikovi nějakou tu deku.

Ráno jsem s chrastěním nosného tělesného aparátu opustila fotelku a jala se trošku zabordelizovat byt, aby vypadal zpustle a smutně. A tudíž levně. Karneval marnosti.

A za ranního kuropění přikvačil bytový znalec s osobní zapisovatelkou.

"Tak co to tady máme?", zkoumal s digitálem komůrky.

"Metrů 37. Jeté hrany. Křivé stěny. Záchod to má?", halekal.

"Má!"

"Teplou vodu to má?"

"Má!"

"A studenou vodu to má?"

"Představte si, že jo!", halekala jsem pro změnu já.

Za kuču na větrné hůrce chtějí dvěstě klacků. Zadáčo.

"Prodám to, když budu chtít odejít?"

"Ccc, ale samozřejmě, paní inžinýrko" plácal mě bodře po rameni

"I s těma současnýma sousedama?"

"Uvidíte, bude tu líp...podstatně! Kdoví, kdo tu zůstane. Koupíte to, že jo?", mrkl na mě, když si nazouval parisky.

"No.. asi jo... pod most nepudu," zavrčela jsem, "ale pak vám to prodám."

SMUTNÝ PŘÍBĚH

Byla jsem na nedělní návštěvě v jedné rodině.

Hlavou rodiny je stará paní, avšak výborně vypadající, na které se léta nepodepsaly příliš špatným zdravotním stavem, navzdory dvacítce cigaret, co denně sfoukne. Vypadá o dvacet let mladší, než skutečně je. Je to osobnost. A nejlepší je, že když začne vzpomínat na svoje zážitky. 

Ten smutný příběh se prý skutečně udál za dob hluboké totality, kdy drogy nebyly jen tak lehce přístupné. Přesto se k nim někteří vyvolení dostali. Jako třeba tenhle mladík, jehož otec byl špičkový lékař. Neměl to dělat. Neměl synovi v jeho sračkách pomáhat. Takhle jednou, když si něco šlehnul a byl totálně mimo, stál nad záchodovou mísou a konal potřebu. A najednou pocítil neovladatelnou touhu si ušmiknout koule. Tak si je ušmikl;-). A spláchl. Nevím, zda mu tam přišili třeba pytlík s bonbónama, debilovi. Vím jen, že když se doktora ptal, zda bude moci ještě někdy milovat, ten mu s bohorovným klidem sdělil:

"Ano. Sovětský svaz. Na věčné časy." 

VE VÍNĚ JE PRAVDA

Z plesu sešlo, páč lístky byly rozebrány místní fish mafií, tak mě Jana ukecala, že s její ségrou a nějakýma kamarádama půjdeme na bowling kde to v pátek tepe. A hlavně tam hraje nějaká skupina, takže je možné si hodit hrbem.

Čekali jsme dlouho, až pro nás přijedou autem a dopraví nás na taneční párty. Pak se ozvali, že se zdrželi, páč museli auto tlačit z kopce:-). Přijel letitý volkswagen, který mi při zavírání dveří přinesl vzpomínku na jedno tágo před lety v Praze, kterému při jízdě náhle upadly zadní dveře;-). Stačil pořádný výmol. Mám zvyk mít za jízdy ruku na otvírání dveří, páč co kdyby bylo třeba skákat, že jo. Tak jsem ty dveře teda tehdy nějak neudržela:-).

Ženské byly nacucané jak houby, naštěstí řidič nikoliv, páč po nějakých stech metrech jízdy se na nás přilepili policajti a dojeli jsme. Auto mělo všechno, co mít mělo, kromě topení ovšem. Po dvaceti minutách jsme byly zmrzlé jak sobolí hovna;-). Všecko v cajku, akorát jsem nepochopila, když šofér usedal na své místo, potutelně se chechtal a brblal si pod nosem.. ještě, že se nepodívali do kufru... když to jezdí na fritovací olej-). Že by se dalo jezdit i velkokapacitní smažírnou?

Hudba byla příšerná a tance zběsilé. Tři členové kapely měli nějaké inštrumenty, co je zapojili do elektriky a do hudby, co se linula z reproduktorů, někdo z nich občas něco zazpíval, udeřil do struny španěly nebo dal pár akordů na basovce. Jo, ještě tam měli takový ten bubínek s chrastítkama, co nevím, jak se jmenuje. Dva chlapi a jedna ženská. Hotové karaoke. Kdyby nás pustili k mikrofonu, určitě by výkon byl odměněn aspoň potleskem, ale jejich performance byla velmi bídná a místní na ně od stolu povykovali:

"Kurva, hrajte, ne? Na co jsme tady přišli?"

Umělci obecenstvo ignorovali. Třikrát bouchli do strun a hned zapěli "po kalíšku, po kalíšku, po kalíšku dáme, pak si zazpíváme!". To bylo taky jediné, co tahle squadra vlastnohlasně zapěla.

Místo normálního piva prodávali v hospodě nějaké dunihlavy, takže po třetím malém pivu jsem chtěla podnik s třeštící palicí opustit. Ženským se ovšem nechtělo. Do tančírny propašovaly v odrbaném batůžku dvoulitrovou petku vína, kterému se důvěrně říká stěnolez a ve kterém prý se skrývá pravda a nenápadně ji dolívaly pod stolem do kofoly. Výrazně ušetřily a eště se sakramentsky za pár šestek nakalily.

Nešťastná třicetiletá uklízečka Adriana, co vypadá jako odulý čtyřicátník, začala laškovně pět sprostonárodní písně a pohupovat se v boxu do rytmu a páč seděla na kraji a takzvaně na půl prdele, několikrát ji sousedi museli zachytávat v pohybu způsobeném gravitací zemskou. Skončila tak, že už o půlnoci dezorientovaná posbírala batožinu s prázdnou petkou (páč ta se hodí) a krokem nejistým a vratkým se odebrala ke dveřím. Pravda opravdu vyšla najevo: blekotavě vykřikovala něco o chlapech,  kurvách a sviních proradných. Tak nevím, jestli to patřilo ňáko dohromady:-).

Ženské by fakt neměly pít. Ne příliš.  BTW: fakt nechci vědět, čí byla ta tyčka před vchodem. S takovýma věcma se přece mezi lidi nechodí!!;-).