STACHANOVCŮM ODZVONILO

Dneska nadešel slavný den, kdy se obyvatelé pavlačáku sešli k jarnímu úklidu. Byť pozvánky lákaly k hojné účasti, ze 125 bytů, obývaných průměrně třemi obyvateli, před vchod v půl desáté přibylo patnáct lidí.

Vzhledem k počtu brigádníků se obavy o nedostatek nářadí  ukázaly býti liché. Utěšujíc se, že je aspoň hezky a nadávajíc si do blbů, drabali jsme mech a drny, hrabali listí naváté mezi baráky za poslední dvě pětiletky, posbírali jsme bordel pod pavlačema, kde se mimo jiné  daly nalézt několikery ponožky, u nichž počínal hnilobný proces, několik cích, obaly od šprcek, milióny vajglů a taky pět korun, což byla patrně odměna od ostatních obyvatel domu, co se přišli na pavlač mrknout, jak jim zvelebujem náš společný majetek. Našla jsem i jedny trepky, tak jsem je štítivě v gumových rukavicích hodila do pytle k ostatním pokladům. Za chvíli kdosi huláká, prý kde jsou ty boty! Jaké boty? Ty rozpadlé křusky?? Já ti dám křusky! Dej to sem! Takže  jedna rómka si je tam nechala větrat a teď byla po nich sháňka. Šla si je nakvašeně vytáhnout z pytle, ty špacírky a ještě mi nadávala, že je tam přece napsáno ŠÁRKA a to je její dcera, co tam taky náhodou byla s motyčkou se ukázat a to já bych přece mohla vědět. Tak teď už to teda vim. Fakt přišlo i pár rómů, co v našem domě zbyli. Teda vlastně rómek. Jejich chlapi si stoupli na pavlač a řvali: Margito, pořadně! Ať to nějak vypada! Ivano, poď domu vařit oběd, neni co žrat!

Tak Ivana s Margitu dohrabaly.

 

Zuzi, fotky zase nemám. Chemik byl pověřen zhotovením fotodokumentace a vybodl se na to, prý nás z pavlače nebylo vidět a jaxi se mu nechtělo ven mezi nás. Stejně moc nebylo co fotit. Pár blbů s motyčkami a hráběma. Starého dědulu, jak si křepce hodil na záda pytel s vydrabaným mechem a šutrama a nesl ho k popelnici, když to nikdo jiný nemohl zvednout ze země... čekali jsme s obavami, kdy začne kvílet siréna a dědka odvezou. Naštěstí to přežil. Je borec. Ne tak zbytek obyvatel. S cigárkem na pavlači se někteří bavili nad tím, jak nám to hezky jde... jiní v tichosti zaklapli dveře od bytu a smažili ven a někteří ty dveře zaklapli zevnitř a zamkli na dva západy.

Takže takto dopadl náš jarní úklid. Příště milánkové, bude uklízet firma. A to jsem zvědavá na ty ohlasy, když se to bude platit. To víte, my vám budem makat na vašem. Jiná doba!

Stachanovcům odzvonilo.

 

JSEM PADAVKA

Pomalu ale jistě se blíží chvíle, kdy i já poprvé v životě zažiju rozkoš z létání. Poletím totiž prvně v životě érem. Nutno přiznat, že řeči typu „je to nejbezpečnější způsob dopravy, málokdy se něco stane!", mě  vskutku nedojímají a už teď  se pekelně bojím. Všude jinde je člověk nohama na zemi. Jak mě ulidnil Kamio, v letadle může být taky. Ovšem, v tom případě je to definitivní.

Zažila jsem v životě pár záchvatů paniky a jenom pomyšlení na ten stav už mi vyvolává silné chvění veškerých končetin. Představuju si, jak lezu po těch schůdkách, sedám si vedle našeho ředitele a ten mi s pobaveným výrazem ve tváři vypráví vtipy, kterak spadlo letadlo s američanem, rusem a slovákem a je mi mdlo. Onehdá jsem řešila otázku, zda je lepší dát si před cestou lexaurin, nebo až v letadle panáka. V ekonomické třídě s nima asi moc plýtvat nebudou, takže zvolím spíš ten lexaurin. Cesta nebude prý dlouhá - jen dvě hodky. Jen!  Pro mě celá věčnost! Měla bych se cvičně proletět z Prahy do Mošnova, to by bylo pro mě tak akorát.

Jsem fakt padavka. A za to může ten pilot vojenské helikoptéry, který nás kdysi coby sličné modelky z jednoho modelářského klubu za odměnu vzal svým historickým strojem do vzduchu.

Lidí byla spousta a každý se chtěl proletět. Když zavíral dveře do helikoptéry, pilot kroutil hlavou, že je nás asi o jednoho víc, ale že to nevadí, že to zvládnem. Rozbušila se mi hercna. Chlapi, co měli to štěstí a do helikoptéry nalezli, byli rozchechtaní a natěšení na lahůdkový let. My dvě ženské jsme byly zelené jak sedmy. Helikoptéra roztočila vrtuli a odlepila se od země. Divný pocit v žaludku, co se mě zmocnil už při vstupu do šíleného stroje, mě neopustil po celou dobu letu. Nadávala jsem si, proč jsem tam vůbec lezla, když z okna jsem se radši nedívala, ale zavřela jsem oči a soustředila se na žvýkačku, která mě zbavovala zalehnutí v uších. Po několika minutách hrkotavého letu se podařilo jednomu z pilotů přeřvat motory a zařvat: Držte se! Padáme! A bylo. Nastalo cosi, jako volný pád, aspoň mě to tak připadlo. Chlapi hulákali, ženská vedle ječela a já jsem se loučila se světem.. ti, kdož měli úsměv na rtu přešli plynule na zelenou kartu, ti, kdož už zelení byli, padali do mdlob... srandááá! Ozvalo se od pilotů. Ani nevím, jak jsme dosedli na zem a jak se ze stroje vyštrachali. Sranda to nebyla vůbec, zážitek to byl vskutku hrozný a já si po něm řekla, že do vzduchu už nikdy. A hele.

Tak uvidíme. Doufám, že ten pilot z helikoptéry od té doby nepřešel ke konkurenci.

V PLNÉ ZBROJI

Mimochodem, na příští víkend přichystali kumpáni ze společenství vlastníků bytových jednotek jarní úklid kolem baráku. Pozvánky jsou přichystané a od pátku září na chodbách pavlačáku do daleka. Zatím je nikdo nezneužil coby toaleťák. Kupodivu.

Stařík z výboru zakoupil jedny kolečka, dvoje hrábě a vidle. Máme košťátko, metličku, lopatičku a pět igelitových pytlů. Pokud se na údernickou pozvánku chytí aspoň jeden z každého kvartýru, bude o nářadí nouze.

 

 

Sousede,

chmatni hrabě, vidly,

přijde každý, kdo tu bydlí!

Hybaj mést a kýble nosit

čela se nám budou rosit!

Kdo má štěstí, lapne táčky,

rychle s nima do zatáčky.

Mech se mezi dlažbou směje,

čeká s rýčem dobroděje. 

A nešťastník bez nářadí?

u popelnic se vyřádí!

 

Tak to bude asi valná většina.

Pokud teda vůbec někdo přijde.

ZASE PO ČASE HROUTÍCÍ SE KADIBUDKA

Přísloví, že na posraného i hajzl spadne, platí vždy a bezezbytku. Kór u mě.

Kolbenka se stává místem, kde mě to už vůbec netěší, což v čase ekonomické krize a vysoké nezaměstnanosti není zrovna moc dobře. Nejradši bych z tama vzala kramle, jenže zatím nemám směr. Kontroloři nás sice vychválili do nebes, leč s jejíma orálníma závěrama bohužel nekoresponduje zápis o kontrole, který čítá čtyřicet stran a vyjmenovává každou, byť haléřovou chybku, o níž nám tvrdili, že je nepodstatná, a taky třeba to, že zhotovení klíčů není služba, ale spotřeba materiálu. V zápise to všechno je. Sákryš, to budou prémie! U nich, samozřejmě. Za tu vzornou mravenčí práci. U nás bude PPF, což nechci psát doslova, co znamená, ale nic slušného to teda není. to první slovo je PO a poslední FRONT. Navíc mi dali dolů nějaké peníze z platu, co budu muset vracet, ne za trest, ale jakože mám mít podle předpisů míň, takže to se taky velice pomějeme. Ještě, že nejsou tak brzo vánoce! Tak si v poslední době říkám, že jsem se měla vykašlat na školy a učení a jít třeba kopat kanály, nebo rozšířit řady nezaměstnaných a vegetovat na sociálních dávkách, páč bych na tom nebyla o moc hůř. Možná i líp. 

Taky budu částečně hradit ukradený bajk, páč policie pachatele hrůzného činu na pavlači nedopadla, takže je to na mě, páč pojišťovna je jak Pilát Pontský a myje si nade mnou ruce. 

C´e la vie. Nikdy není tak zle, aby nebylo ještě hůř.

Ale ono je.

Je marné chtít po někom, aby žil podle mého. Každý má svoji hlavu, svůj svět, své touhy. Není možné nikoho předělat k obrazu svému. Jak se snese oheň a voda? A jak se k sobě má ohnivé znamení se zemským? Žádné hádky, žádné scény, vlastně vůbec nic... jen... teď tu jsi... a najednou už ne.

A noviny, ty už radši vůbec nečtu...

DALŠÍ SVÁTKY, DALŠÍ NEMILÁ PŘÍHODA ČOKLOVÉ

Den před velikonocema bylo třeba zajet k našim na rodinnou oslavu, páč tata měl nedávno narozeniny a mamina bude mít příští týden svátek.

Přivítání u branky bylo veliké.

Čoklová u našich dlela už od pátku, kdy ji tam zavezl mladý chemik. Den bez jejích páníčků je pro ni však dlouhá doba a radost psa ze shledání neznala mezí. Její obvyklý repertoár kvíkání a vřískání se rozšířil o nový prvek: pěkný tanec na přivítanou. Takto uspokojeni jsme se nakvartýrovali do obýváku, potřepali oslavencům pravici a jali se hodovat slavností oběd. Na čoklovou jsme zapomněli.

Až za nějakou dobu jsem si uvědomila, že čoklová, jindy pobíhající kolem stolu a žebrající se svýma psíma očima o kousek sváteční krmě, dneska kupodivu zalezla pod židli a nechtěla odtamtud vylézt. Bylo mi to divné, tak jsem pro psa pod židli šáhla.  Což o to, vytáhnout se dal, jenže už ne následně chytit, páč při každém doteku strašně kvičel bolestí. Rázem bylo po slavnostním obědě a jediné téma toho dne od té chvíle bylo, cože se to čoklové stalo a jak jí od neduhu pomoct.

Bádali jsme.

Co sežrala? Nedával jí někdo kosti? Všichni se dušovali, že ne. A čokoládu? Na tu málem pošla den před Štědrým dnem! Tak čokoládu taky ne... Tak co? Mě spíš přislo, že ji bolí nožka. Na jednu je totiž  trochu chabrus, často běhá jen po třech nohách a tu jednu šetří na horší časy.  Ovšem nožka byla vyloučena poté, co jsem ji chytla za zadek a po tomto hmatu kvičela ještě víc. Belhala se schovat za gauč a když jsem ji vyšťourala i odtamtud, srdcervoucí nářek nepřestával. Mamina se vytasila s nápadem, že by to mohla být kolika. Naše pudlice Beruška, kterou jsme měli jako děcka, jednou dostala střevní koliku, veterinář jí nijak nepomohl a hrobovým hlasem pronesl, že na to nic není a příroda si s tím poradí. Nebo ne. Poradila si naše mamina, namíchala olej s hořčicí a tím fenu nacpala. Následky léčby byly znát velmi a to skoro celý týden. Nicméně, tato medicína jí zachránila život.

Mamině se zdálo, že se chová čoklová stejně, jako tehdy Beruška, tak neváhala a bleskově namíchala olej s hořčicí, že to psa protáhne a bude v rychtyku. Venku jsme zřídili provizorní lazaret, psa umístili na stůl, otevřeli mu tlamičku a lžičkou ho krmili tím gyzdem. Nedalo to ani moc práce, čoklová se nikterak nebránila a vypadalo to, že jí to dokonce chutná. Čekali jsme na to, co ze psa po medicíně vyleze a jak se mu výrazně uleví. Nevylezlo nic a čoklová vypadala jen o málo líp. Zalezla pod lavičku, občas se vysoukala ven, aby se ohřála na slunku. Čučeli jsme jeden na druhého a pak na psa a dumali. Tata už nevěděl, čím by přispěl do pléna, tak temně pronesl, že jí asi nic není, že je jen naštvaná na mě, že jsem ji tam den nechala na službě a že na mě hraje fiš. Tak vyčůraného psa snad doufám, nemáme.. Taky padl nápad, že by teoreticky mohla být v tom a přišla její hodinka a překvapí nás jarními mláďátky. To jsme taky vyloučili, páč doma chodí pořád na špagátě a psa potká jen na pár metrů a u našich prý zase žádný nápadník, co by ji skrze plaňky nenápadně oplodnil, není. Nejpravděpodobnější možnost je, že ji někam bodla včela a na tak malého psa je to docela koňská dávka...

Tak nevím.. čoklovou jsme nechali u našich, páč je nacpaná tím samoserem, tak kdyby to přece jenom začalo působit, je snazší ji dát na zahradu, než letět z baráku s neduživým psem na vodítku. Je pod stálým dohledem. Veterinář o svátečním dni odcestoval k rodině, tak nic jiného nezbývá...

Svátky a významné rodinné události čoklové nepřejou. Na vánoce se přiotrávila čokoládou, teď tato záhada a loni na chemikovy narozky pozřela kdesi venku jed na krysy.. to abysme se takových událostí radši varovali.

Stejně je s podivem, jak moc si člověk zvykne na takového tvorečka. Že jsem kdysi vůbec psa nechtěla a za žádnou cenu. A teď si vůbec nedokážu představit, že by se s ní něco stalo. Že se člověk o psa bojí stejně, jak o člověka. Tak doufám, věřím, že zítra to bude zase dobré. Že podvraťáci mají tuhý kořínek a že to není nic jiného. 

KDYŽ SE KYMÁCÍ ŽIDLE

V neděli se konala schůze členů výboru SVJ v našem baráku. První bod programu bylo projednání odstoupení stávajícího předsedy SVJ a návrh nového předsedy. Bohužel, stávající předseda, jehož přítomnost byla k tomuto kroku zapotřebí, se nedostavil včas a vrávoravým krokem dofáral na půdu až ve chvíli, kdy jsme se rozcházeli. Chlápek, co si v našem baráku koupil kvartýr, ale nějak se tu nezdržuje, nás popoháněl div ne bičem, prý pojďme, co máme dál? A dál už jsme měli jenom vztekem zahryzlé zuby do rtu.
 
Důchodci vyrukovali s jarním úklidem a kontrolou účetnictví. Patrně z titulu svého věku se rozhodli, že nám ostatním rozdají úkoly a následně nás budou kontrolovat. Hluchý ex školník se vytasil se zodpovědnou úlohou pro někoho z nás, mladších, zakoupit několik koleček, hrabí a vidlí. Měl však smůlu, nakonec byl úkol přidělen jemu. Pak se ještě dohadoval o tom, že já bych měla každý měsíc kontrolovat veškeré pohyby na našem účtu. Rozpitvat platby od stotřicetin partají, jestli tam nemáme nějakého neplatiče. Na mou námitku, že kontrola plateb je v kompetenci realitky, která nám dělá správu, výpisy z účtu můžem kontrolovat spolu, ovšem až tehdy, až nějaké budou, dědek dělal hluchého a už se se mnou nebavil. Mimochodem, svůj kvartýr obratem přepsal na syna, takže ve výboru nemá co dělat. Stará bába, co na předchozí schůzi navrhovala odstranění všech žárovek ve všech veřejných prostorách v baráku, páč za války se taky žilo potmě, se svévolně prohlásila za revizora našeho účetnictví. Na námitky typu, že kontrolní orgán jsme si neodsouhlasili a určitě by to nemohl být ani nikdo z výboru, nebrala ohled, dupla nožkou v kostkované papuči a mekotavým hlasem prohlásila, že ona si tu kontrolu stejně udělá, protože je to žádoucí a ona, když dělala účetnictví padesáti zahrádkářům, tak byla taky ráda, že jí její práci někdo zkontroloval. A my bysme měli být taky rádi, že nám to někdo zkontroluje! My ovšem rádi nejsme, babka je evidentně už na palici, páč jsem v ní objevila dítě z Harrisony teorie „Já jsem OK, ty jsi OK" a nic jiného. Holt v sedmdesáti letech na to má jakési právo.

Přemýšlím o tom, že se na celý domovní výbor taky vybodnu. Nejen, že mi každou chvíli nějaké kontroly straší v práci a volného času mám jak šafránu. Já blbec jsem se dobrovolně nechala ukecat do pitomého domovního výboru, nemám za to zlámanou grešli a ještě mi poleze do baráku stará komunistická hnida kontrolovat, jestli náhodou neužírám ze společného krajíce, když už dělám tu pokladnu. 

Čtvrtina lidí v našem baráku normálně pracuje, čtvrtina jsou důchodci a polovina socky a ožungři. Při pohledu na tuto skladbu každého nutně napadne, že aby to stálo za něco a ne za průser, výbor by měl být složen z prvních dvou skupin. Problém je v tom, že nikdo z těch solidnějších na to nemá buď čas, nebo náladu. Není divu. Celý stávající výbor až na tři lidi stojí v podstatě za kulové a nedá se na ničem domluvit. Staří komanči v podzimu života se snaží uplatnit své totalitní znalosti ekonomiky a managementu a centrální plánování. Pravidelné pracovní soboty s vydloubáváním mechu z chodníku. Pravidlo, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, tady neplatí. My jsme z naší galaxie, ovšem naši důchodci z úplně jiného časoprostoru. A když už se na něčem po hodině handrkování shodneme a dáme to ostatním na vědomí, papír se vzkazem pro obyvatele domu přilepený na skle vstupních dveřích, zmizne zpravidla do půl hodiny a vypovídá o tom, že někteří patrně nemají ani na toaletní papír.

Čekáme, co se tedy stane. Soudě podle toho, že dobrých zpráv je jako šafránu, nic dobrého nečekáme. Zatím ale neklesáme na mysli, páč jak říká Murphy, jakákoliv situace, ať je sebehorší, má schopnost se zhoršit. Takže jde jen o to, abysme na ty další jobovky měli sílu.

DOBA JE ZLÁ

Nejen, že máme v kolbence kontrolu, která trvá už druhý týden a ještě nějakou dobu potrvá. Nejen, že jsem se včera dozvěděla, že bych měla vrátit nějaké prachy, které mi údajně byly vyplaceny neoprávněně, páč za práci, kterou vykonávám, sice může být přiznán ten plat, který přiznaný mám, ale zase, kdyby to tak zůstalo, stal by se z toho precedens a chtěli by to všichni, že áno. Nicméně, v tom jsem nevinně, to ať si zodpovídá a zdůvodňuje pan vedoucí (BTW: o sepsání elaborátu jsem byla požádána já;-). Radost z toho mám pramalou, ale už jsem si na trvalou přítomnost různých damoklových mečů v kolbence zvykla. Zas to nějak dopadne.

Co je horšího:

naše společenství vlastníků bytových jednotek zjistilo, že předseda, který se dobrovolně  a s entuziasmem zhostil této funkce, zřejmě s nadějí (nutno přiznat planou), že mu z ní kyne patřičné ohodnocení, odmítá jakoukoliv komunikaci, na telefonáty a sms ostatních členů výboru nereaguje a případné spolubydlící, kteří mu se zodpovědností sobě vlastní přijdou oznámit, že támhle nefunguje zvonek, támhle ruplo vodovodní potrubí a támhle někdo zase vykopl sklo ve dveřích, posílá osobně nebo prostřednictvím své drahé chotě přímo tam, kde nejsou okna.

Dneska jsme si s kolegyní z toho našeho spolku udělaly soukromou schůzičku, na které jsme probraly, co je nutno udělat a zařídit, i když už to dávno slíbil zařídit zmiňovaný předseda. Protože se na pavlačáku množí fámy, že při každém poslání do prdele nezapomene zdůraznit, že odstupuje z funkce předsedy, domluvily jsme se na svolání schůze výboru na víkend, kde by se tento problém měl řešit. A to tak, že urychleně. Povzbuzena plamennými ženskými debatami jsem zvedla telefon, že předsedu, který je dnes ve službě, o našem záměru zpravím. Tak tenhle pán, jinak veřejný činitel, mě ovšem nikterak nepřekvapil. Protože mě, sice ne až tak zpříma, ale jinak zcela jasně, odeslal tam, kam patří všichni z tohoto domu, to znamená do prdele.

A teď. Je majitel účtu. Sice jsou tam tři podpisové vzory, jenže na příkaz stačí jen jeden podpis. Nikdo nemá výpisy. Nikdo nemá pojem o tom, kolik peněz máme na účtu. Pokud tam ještě nějaké jsou, ví o nich právě jen ten, komu chodí výpisy a kdo s nikým z nás nechce komunikovat. A tato persona prý denně, pokud tedy zrovna neslouží vlasti, vysedává v blízké knajpě, ať je jaro nebo léto, ať sněží nebo pere slunko a valí do sebe špiritus.

Zabít málo hajzly z města, kteří, když nám prodávali byty a když svolávali první schůzi, vytipovali si pár lidí s titulama nebo i bez, hlavně, že se šmrncli někdy úřadem, třeba aby oznámili, jaké nepravosti se na pavlači páchají. Měli tehdy hodně horkou jehlu... sítem nepropadli tři hluší důchodci, pár inženýrů a magistrů a taky nějaký policajt, manažer firmy a jeden úředník...

Neznáte se vzájemně?

Ne, my se v životě neviděli...

Ale to přece vůbec nevadí! To je formalita! Hlavně si zvolte rychle nějakého předsedu, aby se mohla celá ta kumpanie zapsat do obchodního rejstříku! Kdo to chce dělat? Táhle pán se hlásí. Vy máte zájem?

Ano, já mám času spoustu a dělat to chci!

Souhlasíte s tím, aby tady pan XY dělal předsedu?

No, my ho sice neznáme, ale když má o tu funkci zájem a hlavně na to bude mít čas, proč ne?

Čas. Vlastně ani nevím, jestli má čas. Soudě podle sezení v hospodě ano. Pro náš barák ten chlap ovšem nedělá nic. Beru zpět. Dělá. Svazuje všem ostatním ruce. A ti, co se snaží a věnujou tomu proklatému spolku poslední zbytek svého volného času, mají z něj gratis sakra těžkou hlavu.