U BALTU UŽ BUDE PĚKNÁ KOSA...

Kolbenka nabídla možnost, o jaké se mi ani nesnilo. Týdenní pracovní pobyt v Amsterodamu. Nadšeně jsem se těšila na druhý říjnový víkend, na kdy byl plánován odjezd. Leč organizační změny zhatily mé plány a tužby po svobodném městě. Namísto země tulipánů mě a další tři kumpány přivítá Pobaltí! Zklamání se mi zastíralo jen stěží. Váhala jsem, jestli tam vůbec jet, ale nakonec jsem se nechala přesvědčit návštěvníky těchto zemí, že ani v Rize a Vilniusu nemusí být zle, takže s kožichem a sobolí ušankou příští víkend vyrážím. Zopakuju trochu ruštinu ze základní školy, prý ji tam ještě docela používají. Moje předsevzetí, týkající se pravidelného studia jazyka anglického, totiž vzaly opět za své a nebýt pár anglicky mluvících přátel na FB a skajpu, už ani nevim, co znamená how do you do. Trošku mě zneklidňují ty dvě letadla na cestě tam a dvě na cestě zpátky. Páč jsem toho ve svém životě až tak moc nepocestovala, chtěla jsem se svou služebkou známým chlubit. Při Amsterodamu by mě asik plácali po ramenou... S Litvou jsem však moc nepochodila a tím méně s odletem z polských letišť... ajajaj... neletite do Smolenska? haha. velice vtipné. Sháním fest dobrou slivovicu. Aspoň půl litra nebo celý jeden. Jediná záchrana bude zahnat strach a chmury už po cestě do Polska... vyjíždíme v jedenáct, což se jeví jako optimální doba Tak snad se tu ještě někdy objevím.

NOVOTY

Mladý chemik za pár dní nastupuje na vysokou do Prahy, obor toxikologická analýza. Takže ty jeho pokusy s manganistanem a zasviněným tébichem nebyly jen tak a přinesly i své ovoce. 

Kolbenka stojí a funguje. Ve střeše starého likusáku je sice díra a ne jedna, takže když prší, což je skoro furt, máme tu aquadrom. Přikoupili jsme kýble. Koulička měl vymalovat dvě místnosti. Měl na to týden. Po týdnu jsem zvesela nakráčela do kolbenky potěšit oko pěknou, novotou zářící malbou. Jediné, co ten týden udělal, bylo, že několikrát olízal štětkou strop, kterého kus mi spadl na oko, když jsem si to veledílo ohromeně prohlížela. Samý flek... 
„ Je to mastné, nejde to. Ale zítra to znovu natřu!"...myslel ten strop. 
Ne, vy už nic natírat nebudete. 
Za dva dny měl začít provoz, tak se zavolala firma. Koulička dostal flastr a výstrahu. 

Kosmetička podlahových krytin bojkotovala školení BOZP, speciálně jí několikrát připomínané vedoucím pracovníkem. 
„Vy jste nebyla na školení BOZP. Co mi k tomu řeknete?"
„Jééé, no jo, tohle, to já bych nestihla uklidit. Tak proto. Však Světlanka říkala, že mě tam podepíše," culila se.
„COŽE!!!!!"
Klepala se jak ratlík při jednání, na kterém dostala výstrahu a flastr. 
„No co, bóže", jsem zaslechla. „Mě je to jedno."
No rychta. Hlavně to tam doklepat ten rok do důchodu. Dcerunka se jí dobře vdala. Potřetí to snad vyšlo. Tentokrát los padl na bohatého staršího bezdětného emigranta. Terno. Uhradil všechny dluhy celé famíliji a paňmáma si nechala nastřelit zuby za sto tisíc. Eště tak našroubovat nějaký nový frňák místo toho permanentně červeného.

A a tak si tady žijem. 

Mám rýmu a doma 13 stupňů. Všude kolem se přitápí, ale nám museli zrovna teď měnit nějaké trubky ve sklepě a ne a ne to dokončit a zahajcovat. 

A jinak - nic mě nebaví. Depka podzimní, věrná družka, je tu. K jejímu posílení čtu Remarkův Černý obelisk a hospodářské noviny.