DEN ČTVRTÝ

Nikdy jsem nechápala, jaký může mít kdo plezír z toho, že jezdí v zimě na hory. Kua, kdo se může radovat z toho, že se doma půl hodiny navlíká do funkčního prádla a různých zimních úborů, pak jede štreku ke sjezdovce, u auta pak se snaží nacpat do těsných tvrdých bot, stojí dlouhé fronty na vlek a pak jezdí po kopcích v kose, zachumlaný až po nos v zimní výbavě, ale vypadá jak veselý cyklista, když se mu na zuby lepí mouchy.

Teď už to vím!

Dneska se mi podařilo sjet kopec na snowboardu!

Když jsme přišli pod kopec, chtěla jsem to vzdát. Nad námi se tyčilo cosi jako černá sjezdovka na Božím daru, na ní jen pár nejodvážnějších lyžařů, svah skoro zledovatělý s centimetrovým popraškem. Shora hrůzostrašně o svah škrkaly hrany lyží a snowboardů... Tak to zapomeň. Du domů. To nedám.

Alfík mě nakonec přemluvil, že vylezem pěšky nahoru a aspoň to zkusíme. Když už jsme tam.  Na vlek mě totiž nedostal, páč jsem na tom nikdy nejela a docela mi stačil jeden strach a to z jízdy na prkně. Další jsem nepotřebovala.

Vyškrábali jsme se nahoru. Svah jsem zhodnotila na 50 stupňů. Děs v očích jsem ztratila za zákrutou, kde byl mírnější svah pro děti. Tedy i pro mě;-). A menší vlek.  Poma. Žádné dítě se v okolí nevyskytovalo a mě se vlila do žil odvaha. Tak já to teda zkusim...

Alfík poprosil vlekaře o zpomalení vleku, že pani slečna jede poprvé. Kuš. Pracně jsem se nasoukala do stopy. Poma přihopsala po špagátě, v poslední chvíli jsem si ji vetkla mezi nohy a po pěti metrách pomalé vrávoravé jízdy pani slečnu ze stopy poma vyklopila. Druhý pokus byl úspěšnější. Dojela jsem do půlky svahu. Nasadila jsem prkno a sjela jsem až dolů k ohromenému vlekařovi. Ten, po mém výkonu na vleku, zajisté čekal, že dolů se dostanu spíš na etapy;-). Pak jsem ještě párkrát vyjela nahoru, pravda, ztuhlá, jak štolverk a dycky jsem vypadla někde před koncem, ale trasa mé jízdy se prodlužovala.

Dolů jsme se měli dostat tím krpálem, co jsme se škrábali nahoru. Já se na to těšila! Pohled do hlubin mě tentokrát vůbec nerozházel. Svah jsem sjela bez jediného pádu, akorát dole stála rolba, tak tam jsem si preventivně sedla na zadek;-).

Takže dneska jsem pochopila, proč lidi rádi jezdí na hory. Je to paráda! Čtvrtý den, celková hodinová dotace výuky dodnes cca 6 hodin. Obloučky ještě neumím, ale zatím mi stačí, že sjedu svah lístkem a taky že umím zastavit.

To je totiž hodně důležité;-).

CHCETE ZMĚNIT MOBILNÍHO OPERÁTORA? STAČÍ SE STAVIT NA KUS ŘEČI V SUPERMARKETU!

Mladému chemikovi přišly domů dva doporučené dopisy. Ze stejného města, z kterého údajně nic nečekal.

Na poště vyzvednuté zásilky skrývaly velký tajem. Nejen pro mě, ale údajně i pro něj. Což bylo s podivem.

Uvnitř se skrývaly dvě smlouvy na dvě totožné služby jednoho mobilního operátora.

„Co to je?", ptám se.

„Smlouvy jsem si zařídil," dí mladý chemik, „v supermarketu, nic to nestojí!".

Ženu se domů z kolbenky, jata neblahým tušením, že tento den nebude tak klidným, jak se od rána zdál být.

Takže? Co to přišlo??

„No, smlouva, číslo mobilu, pin a tak... čísla na služby..."

„Jak tak? Kolik to stojí? A proč dvě? Cos to vůbec podepsal??" začala jsem běsnit.

„Nevím, neřvi po mě!" řve už i mladý chemik.

„Dej do telefonu tu novou kartu, zavolej tam a zjisti to!", přikazuju potomkovi.

„Nevím, na co se mám jako ptát!"

„Jo tak ty nevíš?? Okamžitě mi ukaž ty smlouvy, cos podepsal!"

„Nevim, kde sou! Ale určitě tu někde sou!"

Už zas kouřím.

Uklidňuju se čtvrtou cigaretou v jedné půlhodině. Infarkt na obzoru a ve velmi jasných barvách...

Po nějakém čase vyštrachal ve svojem squattu kýžené lejstra. Dvě smlouvy na dvě různé čísla a stejnou službu. Velmi kvalitní akce, se slibem dva měsíce zadáčo pro naivní lidi, co dosud nepochopili, že na tomto světě a v týhle době není zadáčo vůbec nic.

Chápu se mobilu s novou simkartou a volám operátorovi. Ať mi řekne, co to stojí a k čemu se vlastně zavázal. To se dovídám věci... smlouva je uzavřená na 24 měsíců, z toho dva měsíce zkušební, v nich po akční slevě „jen" 320 Kč paušál. A paxe uvidí... každopádně, kdyby to nestih vypovědět v těch dvou měsících, doplatí celý paušál na celý dva roky...cirka sedm a půl tácku jedno číslo, kráte dva to máme patnáct litříků. No paráda.

Chci to zrušit hned, ale to prý nejde. Prý mám poslat jakousi smajzku s veletajným kodem a pak se rozběhne měsíční výpovědní lhůta. V ní si samozřejmě paušál zaplatím, i když, jak zjišťuju, jedna z karet je plonková, tedy asi tak, že číslo na smlouvě se liší od čísla simky minimálně v posledním trojčíslí. Ženská mě přepojuje na tři další čísla... každý říká něco jiného. Jedna z operátorek mi tajně sděluje, že je možné smlouvu vypovědět do 14 dnů od aktivace simky... dobrá duše.

Po třech hodinách telefonování sedám ke kompu a sepisuju odstoupení od smlouvy. Jedna smlouva? Nebo radši hned dvě? Nakonec volím obě. Jednu zkušenost už mám. Rétorické umění mladého chemika už jednou bylo příčinou nežádoucího odchodu cca dvou tisíc z mé peněženky a tehdy jsem se rozhodla mu paušál zrušit.

Už nic takového prožít nehodlám.

Dávejte si pozor na své potomky. I když mají osmnáct, vůbec neví, co tenhle život obnáší. Nebo jinak: v těch letech si každý myslí, že je všechno jednoduché a průhledné a nic se nemůže stát.  Omyl. Jednoduché není vůbec nic. Vlastně ano. Je strašně jednoduché dostat se do průseru.

Ale dostat se z něho ven, to si už sám poradí jen málokdo z nich.

 

OBJEVUJU ZIMNÍ SPORTY

První vločky sněhu po silvestru ve mně vzbuzovaly oprávněnou obavu z vývoje věcí příštích. V předsíni stál nachystaný snowboard a ve skříni mě očekávala výbava na zimní sporty.

Nadešel den D.

Půjčila jsem si  boty, páč je blbost kupovat výbavu, když nevim, jestli se tomu vůbec budu věnovat. Obouvám si ty křusky, koukám, ve vnitřní botě díra jak tam, kde nejsou okna! No parádní situace. Čekovali jsme, jestli je díra majiteli boty známa. Tak prý ne! Super. Takže  v zájmu dobrých příbuzenských vztahů budem muset koupit nové boty, páč estli si toho nevšimli ani oni, pak to ukazuje neomylně na mě. Pokud teda tam nemají myši;-).

S botama a sněžnou výbavou jsme vyrazili do Tošovic. Nechtěla jsem se předvádět se svýma začátkama na hlavní sjezdovce, tak jsme se vyškrábali na druhý kopec, kde bylo takových učedníků jako já zjevně víc. Alfa mě trénoval, páč na rozdíl ode mě to na prkně umí. Já jsem byla akorát tak prkenná;-). Máchala jsem rukama jak větrný mlýn, nějak jsem zapomněla, která noha je přední a která zadní, což mělo za logický následek  několik přímých tvrdých direktů od matičky země. Nešla mi ani tak podstatná věc, jako je brzdění a poměrně hodně jsem se obávala, že při ďábelské jízdě bych mohla profičet až skrz hospodu pod sjezdovkou. Při pokusu o zatáčení jsem totiž neomylně nabrala vždycky ten blbý směr, snowbord namířen přímo dolů začal nabírat hrozivou rychlost a buď mě hrdinsky zachránil Alfík, nebo byla jeho jízda zakončena z bezpečnostních důvodů různýma druhama pádů. On ten kopec byl docela sešup, tak jsme se raději přemístili na dětskou sjezdovku. Když jsem se obouvala, špunt na bobech mi s hurónským řevem předrkotal přes prkno. Eště, že do mě nežuchl. To bych se možná zastavila až o sněžné dělo. Mordovala jsem se se základama snowboardingu podle zkušeného trenéra. Koloběžka, smýkání ze svahu, lísteček ... ten byl toho dne vrcholem mého snowboardového umění. Teda spíš pokus o něj;-) Kolem mě fičeli na prkně prcci a vypadali, jak by jim to prkno  na nohách narostlo.

„Jak dlouho jezdí ta malá holčička?"

„Dneska je na tom poprvé!,!" hrdě oznamovala maminka.

Kuš.

Ostych stranou. Když to zvládne prcek, zvládnu to taky. S neutuchajícím elánem jsem se pustila do tréninku. Pádů bylo hodně, ale jaksi základní seznámení s prknem mám za sebou. Druhý den jsem jasně pocítila, že kupodivu ještě nejsem mrtva, páč mě šíleně bolelo celé tělo;-).

Dneska jsme vyjeli mé znalosti a dovednosti prohlubovat. Ty prožrané boty jsem nechala doma a půjčila si jiné - o další číslo větší. Zdály se mi v pohodě, do doby, než jsem chtěla sjet po svahu a nějak mi vylétly nahoru obě paty a jinak to už ani celý den nebylo. To první lekce mi snad šla líp... Klela jsem jak ďas, když jsem pravidelně končila na boku sjezdovky ve sněhové závěji a nevěděla jsem, kde jsem se tam vzala.

No, velká sláva to nebyla. Končím však optimisticky. Žádný učený z nebe nespad, to je jasné. Kdyby mi před rokem někdo sdělil, že budu stát na snowboardu, pěkně bych se mu vychechtala. Já? A zimní sporty? NIKDY! Kupodivu, na svahu je sranda. A zdá se, že by mě to jezdění docela mohlo bavit. Teda, až se s tím prknem sžiju, což se, doufám, stane.

Pro začátek si koupím nové boty.