ZAHRADNÍ PÁRTY S KAČERAMA

Tak se zase po roce konal slet čarodějnic. Ubývá nás.

Přišlo nás všehovšudy pět čaramúr plus montér Pipeta, co Janě dává do kupy chajdu a především ji tajně miluje, taky  Eda od Sarah, fishman Radim a pár dalších vcelku neznámých lidí. Co je podstatné, žádný zpěvák a hlavně žádný kytarista. Eda si sice nástroj donesl, ale jenom proto, aby mu ho Jana naladila. Styděl se prý před náma hrát, takže jsme se na španělské a peruánské žhavé rytmy těšily zbytečně.

Noci jsou ještě výrazně chladné, ke slovu tedy přišly Janiny svetry, co vyřadila ze šatníku a pozorovatel ostrovid mohl spatřit u ohýnku partičku v barvách olympijských kruhů;-). Po zběsilé likvidaci tekutých zásob včetně rumu do čaje, který prozíravě dodal Pipeta, jsme zpívali i bez kytary a zprvu zlehounka, páč za hranicí dříví se uhnízdil kačer a svým tělem zahříval pět vyvedených vajíček. Během večera ho přilétla vystřídat ženuška, ale ta pak taky odletěla, když jsme se už na kačeří rodinku neohlíželi a rovnou nasadili úderné písně a Poupata včetně pohybových kreací;-).

Noční cesta zpátky byla horor. Ještě že nevedla po hlavní komunikaci;). Tmou jak v pytli se řítil jeden osvětlený cyklista....a za ním s výkřikama temný had z bicyklů a jejich jezdců. Bílý vůdce Radim musel průběžně zpomalovat, čekat na odpadlý ocas a neustále mluvit, abysme neztratili směr.

Včera jsem se byla ještě s Janou rozloučit, zítra odlítá na měsíc na Kubu. Uklidily jsme na chatě bordýlek po noční grilovačce. Před rokem nám při úklidu zapadl za chatou pizzař. Letos se pizza nekonala. Přišel jen Pipeta se skelnýma očima a dobrovolně zapadl do studny;-). Vyfasoval totiž od Jany á čtverku úkolů, které má splnit do jejího návratu.

Tak máme místo Pipety starého Brůnu. Ovšem bez sekery;-).

JE ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL VŮBEC ZDRAVÝ?

Včera to dopadlo dle očekávání.

Už když jsem jela z kolbenky se začalo na obzoru blýskat, ale byl hic, tak jsem si natáhla tričko a tenkou větrovku a jelo se bruslit. Cestou ovšem začaly padat kapky jak hlavy. Dorazili jsme s Radimem na místo, vytáhli z auta brusle, kriticky zhodnotili pravděpodobný vývoj srážek v příštích několika minutách, prozkoumali mřenky pod splavem, zapálili si jednu zdravotní cigaretu, hodili brusle zpátky do kufru a jeli na výlet k přehradě.

A dobře jsme udělali, páč do pěti minut začal přívalový déšť, který s sebou zadáčo přinesl dar: citelné ochlazení. U přehrady jsme se zastavili v hospodě. Byla mi  pěkná kosa, tak jsem se těšila, že se tam trošku ohřeju, jenže malý  krbík prázdnou hospodu vůbec nestačil vytopit. Malé pivo bylo hnusné a ledové a ponuré atmosféře dal poslední puntík místní blázen, který si vedle nás u stolu debatoval sám se sebou, svým heftům se fakt divně chechtal a celé hospodě (čítající 3 hosty) ukazoval nějaké dokaličené lýtko, až ho hospodská musela seřvat, že jeho noha tady nikoho nezajímá.

Tak neslavně dopadl pátek:-(. Ukončila jsem ho v noci s Cliffhangerem, smutná a  zmrzlá jak sobolí hovno.

Dneska ráno v sedm jsme šli s Radimem nahradit včerejšek. Byla sice kosa jak z nosa, ale zato na cyklostezce se vyskytovaly jen dvě šlachovité běženkyně a dva cyklisti. V devět jsem byla doma, hodila jsem sebou na fotelku a z nevyspání se mi klížily oči. Neuběhlo  5 minut a zvonil mi mobil. Provaznice! Kámoška, se kterou chodím občas na brusle, taky za jinýma sportama a na koncerty. Já zapomněla, že jsem jí v týdnu slíbila, že s ní pojedu dneska v 9 lajnu... vyhrabala jsem se z fotelky a šla na frontu znova...

A teď jsem groggy. Sedím tady jak zpráskaný pes a mám na paměti heslo: sportem k trvalé invaliditě. Abych se z toho zdravého životního stylu nějak nesesypala, obávám se. Donedávna jsem totiž byla ošlehaná maximálně tak kavárenskýma větrama;-).

Nejradši bych šla spát a místo toho pajcuju nějakým lákem maso a chystám se na večer, páč večer se koná rozlučkový večírek! Jana odlítá v úterý na Kubu. Akorát Fidela už myslím nestihne;-).

RADOSTI DĚLNÉHO LIDU

Je pátek odpoledne.

Víkend se blíží mílovými kroky. Jsem jako včela dělnice nabuzena jarní přírodou, opět zažívám to známé vábení jarních travin a pučících stromů;-). Dnes nejsem dobrá dělnice, nebaví mě to tu a těším se na odpoledne, kdy opět vytáhnu své inlajny a vyrazím do přírody.

Za okny kanceláře praží do asfaltu dubnové slunko. Byla jsem ve městě na pochůzkách a v tašce skončil pulóvr i vesta do ranního přízemního mrazíku. Natahuju krk přes lamely žaluzií... koukám ven... ale copak to tamhle na obzoru vidím? Od severozápadu se blíží mrak černý jak papundeklová krabice od bot! A za ním další a další! Vzhledem k tomu, že rychlost přibližování se mraků je nepřímo úměrná době, kdy odsud budu moct nejdřív vypadnout, vidím dnešní odpoledne zdraví a pohybu špatně:-(. A skajflaj mi to potvrzuje...

Pro dnešní den existuje ale i náhradní plán. Myslím, že jsem vážně dlouho nebyla na pivo;-).

JE TŘEBA SE SEBOU NĚCO DĚLAT

To jsem si řekla, když jsem vlezla po ránu na váhu. Nebezpečně se digitální číslice blížily k hodnotě 60 kg... 

Rozhodla jsem se tedy dneska oprášit letitý bajk z kolbenky, zakoupit prostorný bágl, do něj vetknout inlajny a vyjet si singloidně na sportovně relaxační výletek. Problém byl, že na jeden výletek, počínající v pět odpoledne a končící v osm večer téhož dne, bych si toho nabrala jaksi moc...

Ač jsem plánovala dneska produktivitu práce vynulovat už před čtvrtou, z kolbenky jsem se vykodrcala s velkou pompou až po půl páté, páč přišel šéf na drobnou pracovní poradu. Před budovou jsem osedlala svého půjčeného oře. Trošku jsem podcenila kombinaci štangle a sedla vyššího, než je k mé postavě vhodné. Z prvního schodu se mi však hravě podařilo na bajk naskočit. Rozjela jsem se směr zámecký park.

Do pedálů jsem se opírala s vervou, ale šlo to ztuha, páč kdosi vloni řádně promazal řetězy a kola a to mazadlo ve stroji přes zimu pěkně zatuhlo. Po několika desítkách metrech už to šlo dobře. Trošku zádrhel nastal u mostu, kde se náhle vyskytly dva kočárky, dva psi a tři cyklisti. Museli jsme se tam rafinovaně vyhýbat a se mnou trošku smýkl batoh na zádech;-). Nebezpečně jsem se naklonila i s bajkem nad hladinu rybníka a protože jsem díky vysokému sedlu nedosáhla nohou na pevnou zem, abych bezpečně zastavila, vypadalo to, že zahučím po hlavě do vody. Naštěstí mě v poslední chvíli mě zachránil kamenný obelisk, o který jsem nechtěně zaparkovala bajk. Zbytek cesty proběhl v klidu. Vysmýkala jsem kolo do druhého poschodí a přišpendlila ho k pavlači. Opřela jsem se o zábradlí pavlače a zapálila si sváteční cigaretu. Takovou tu přemýšlecí. Co budu dneska dělat? S jazykem na vestě a s cigárem v puse byla chuť do sportu naráz tatam.

Naštěstí jsem charakter;-). Slib je slib a ten se má plnit a já si slíbila, že na ty brusle prostě půjdu.

Tak jsem hodila do nového báglu brusle, bágl na záda a hybaj směr cyklostezka.

Všude bylo plno cyklistů a bruslařů. Před cyklostezkou na malém kruháči se šouravými pohyby projížděli na inlajnech ti, co na ně vlezli poprvé v životě. A bylo to poznat. Mávali rukou jak větrné mlýny, každou chvíli prudké zlomení v pase a předklon, následovaný zapíchnutí ruk do země, v lepším případě (to když má bruslař více vyvinutý pud sebezáchovy) urychleným dřepem. Koukala jsem na ně a usmívala jsem se. Vzpomněla jsem si na zážitky s bruslema dva roky zpátky, kdy jsem si je koupila a poprvé na ně vyjela. Dřevěný boharýr z mrazíka s  byl proti mně se svou pohybovou elegancí navoněný frajer;-). Nejsem žádná Sáblíková, ale tak si v klídku prostě jedu. Občas najedu na větévku či kamínek;-), to pak padám, ale jinak je to dobré. i mistr tesař se někdy utne;-).

Na cyklostezce patrně probíhal kurz jízdy na inlajnech pro začátečníky.

Narazila jsem tam na neuvěřitelné množství žen, řekněme zralých, které měly na nohou brusle a jezdily, nebo zkoušely jezdit. Některé paní se nemohly ani zvednout z lavky, kde si nazouvaly brusle a jiné dokonce pátraly, jestli je rozdíl mezi pravou a levou botou. Cyklostezka byla tentokrát plná dřevěných bohatýrů;-). A jízda tedy za moc nestála. Důležité je být kreativní. Když jsem šla zavézt večer bajk do práce, uvědomila jsem si, že v baráku je asi 100 m dlouhá chodba! Tak jsem si tam nazula znovu brusle a hodinku ničila lina u svého zaměstnavatele.

A musím říct, že je to docela dobrá věc, takové halové bruslení;-).

KDYŽ SI DÍTĚ MYSLÍ, ŽE UŽ NENÍ DÍTĚ,

je na nejlepší cestě udělat nějaký průser.

V pátek jsem byla s kámoškou na koncert Blue effect. Jsou čím dál tím lepší. Když jsme na ně byly před dvěma lety, porouchala se jim aparatura nebo někdo koncert sabotoval, tak jsme se v dlouhé nedobrovolné přestávce byli nuceni trapně opíjet v bídném baru domu kultury;-). Tentokrát bylo všechno v cajku a koncert byl super.

Včera ráno odcestoval mladý chemik na výlet do Brna. Snažil se mě ještě marně ukecat na výlet dvoudenní, do neděle, ale vzhledem k jeho věku a některým osobnostním charakteristikám zněla domluva zněla jasně: večer přijede.

Strašně, strašně mě zklamal...

Ráno jsem vyrazila po roce potrénovat na inlajny, páč se mi rýsuje prvomájový inlajnový prodloužený víkend na Jižní Moravě.

Jisté obavy byly. Naopak pohyby byly zpočátku poměrně nejisté, ale ve finále jsem se do toho docela dostala. Od rozbitého kolena a rozsekané ruky mě zachránily chrániče, které jindy nenosím a taky ovšem nepadám. S nima se mi to včera jednou podařilo;-). Taky mě jednou zachránil plot;-). Dneska jsem chtěla vyrazit zase, jenže od včerejšího odpoledne někdo soustavně lije z nebeského kýblu vodu, takže asi nic.

Večer jsme přijeli s Radimem z chalupy jeho ségry, kam jsme byli pozvaní na oslavu narozenin. Přežraní a ve skvělé náladě jsme čekali jsem na příjezd mladého chemika. Z chalupy jsem mu volala, žádný problém se na obzoru nerýsoval. Ovšem večer, když jsem mu smskou připomínala odjezd vlaku směr domov, mi začaly chodit divné smsky s trapnýma výmluvama a pak se pro jistotu junior úplně vypnul...

Měl přijet o půlnoci domů. Nepřijel ani se neozval. Nevím, co s ním je. Teď ráno má telefon zapnutý, ale nikdo to nebere. Nějak nevím, co mám dělat, ale zatím nepanikařím. Nemyslím, že by se mu něco stalo. Myslím, že se jen vykašlal na svou matku a na slib, který jí dal. Že kvůli svým kamarádíčkům z netu, které možná ani neviděl, hodil všechno za hlavu. A já teď budu muset dělat věci, které jsem nikdy dělat nechtěla. Mám oteklé oči a iluze o hodných dětech se rozplynuly.

Věřila jsem mu. Už nikdy to nebude jako dřív.

Díky, Davide. Díky.

SWEET SIXTEEN

Ráno bylo v kuchyni na zemi psí hovínko, což prý značí štěstí a ne málo. Po včerejšku se troška štěstí, radosti a klidu hodí.

Včera mi pěkně zahrál na nervy mladý chemik. Ve svých šestnácti letech je z něj hotový mistr světa! Matku nepotřebuje, maximálně, když něco chce. A včera chtěl. O víkendu vyrazit do Brna na party lide.cz, což si nechával mazaně pro sebe, až budu v dobrém rozmaru. To jsem sice včera byla, nicméně do noty se mi netrefil, takže jsem byla ochotna maximálně ho pustit do Brna s tím, že večer přijede. A to se mu nelíbilo, páč tam budou všichni spát a on přece nepojede domů! Prokázal vysokou míru trpělivosti a neústupnosti, když další 4 hodiny za mnou chodil jako stín a drmolil:

"Do Brna, do Brna, do Brna, do Brna!!"

Náhle jsem si doma připadala, jak v islámské mešitě. Po čtyřech hodinách trpělivého mateřského přístupu a vysvětlování racionálních důvodů, proč ho tam na noc nepustím, mě začala vytrvale bolet hlava a tak jsem ho místo do Brna poslala do prdele.

Zkoušel vydírat. Že prý aspoň budu mít klid, když po něm pořád volám.

"Jako klid na co??", zeptala jsem se nechápavě.

"Však ty víš," mrkal na mě.

"Já už žádný klid nepotřebuju," odtušila jsem.

Tak prý že si uklidí v pokoji a spraví si známky na vysvědčení (které mimochodem nejsou vůbec valné)! Pak nasadil tvrdší zbraně, že když ho nepustím, stejně tam pojede. Dostal výrazné varování před tímto činem a spoléhám, že je v některých věcech po mě a strach mu to nedovolí.

Nevíte někdo, co se zaduněným puberťákem? Kdyby aspoň nebyl o dvě hlavy vyšší, střelila bych mu jednu z každé strany...

SKORO UNDERGROUND

Kdysi jsem tu psala, že páč mám málo práce a tudíž se nudím, z dlouhé chvíle občas vyučuju nějaké ty méně záživné předměty. Činím tak v instituci, která se snaží nečekaně přesvědčit studenty před maturitou, že ekonomie či management jsou vědy zajímavé, potřebné a jejich poznáním lze pochopit mnohé zákonitosti běžného života a získat tím výraznou konkurenční výhodu před neználkama.

Jestli může být konkurenční výhodou blbost, pak tu má většina z nich. Nám vždycky ve škole říkali, kdo neumí opisovat, ať to nedělá, páč si může kromě špatné známky uříznout i hezkou ostudu.

Psali jsme neplánovanou písemku, která kromě znalostí ověřila i charaktery. Znalosti byly u drtivé většiny chabé. Víc toho věděla snad jen ta jediná chytrá a zároveň snaživá spolužačka. A tady přichází ke slovu charakter;-). Ta dobrá duše ochotně napověděla méně chytrému spolužákovi, že management je totiž řízení a ten to poslal dál. Buď byl sám hluchý, nebo byl jak tetřev hlušec další příjemce zprávy, každopádně půlka třídy mi sdělila jako přes kopírák impozantní poznatek:

Kdyby měl i někdo z vás zásadní mezery ve vzdělání a nevěděl, co znamená slovo management, můžu ho poučit.

Management = přízemí firmy. A tak to je;-).

JAK SE MÁTE, COMPAŇEROS?

Včera konečně úderem šestnácté hodiny skončil úděsný pracovní týden. Fakt jsem se na pátek těšila, páč jsem byla připozvaná na oslavu třicátin Radimovy kámošky a bývalé kolegyně.

"Milí kolegové současní i budoucí, přijďte i se svými partnery!" - nějak tak to znělo na pozvánce.

V reálu to pak vypadalo tak, že u stolu seděli všichni z jedné fabriky, jedna, co prchla do jiné fabriky a potom už jenom já. Řešily se pracovní problémy, páč těch není nikdy dost a pak eště Zikmund, kterého náhodou znám (tento floutek byl jedním z adeptů na tanečníka pro Janu na únorový ples - avšak neprošel sítem;-). Zikmunda, jak jsem pochopila, nemá ale vůbec nikdo rád i když odhlídnu od jeho vzhledu připomínajícího koňský buřt;-). A navíc se mu po včerejšku zcela jistě osypal jazyk;-).

Připadala jsem si tam nepatřičně. Nevěděla jsem, o čem se mám s těma lidma bavit. Když jsem nějak jako chtěla přispět do diskuse, hned mě napadlo, že to bude asi znít blbě, tak jsem radši mlčela, pocucávala pivo a hloupě se usmívala. Radima jsem vytáhla na cigaretu na balkón a že půjdu domů. Cesta domů se však nekonala, teda ne tak brzo a místo toho mi přistál na stole panák, který prolomil ledy.

Večírek se nakonec vydařil a o půlnoci jsme se vydali ještě na procházku do nějakého lokálu na pivo, kterého bylo málo a brzo došlo a taky, že byla teplá noc;-).

V ráji šipkařů nás pingl nejdřív nechal naházet do jukeboxu prachy na nějakých dvacet songů a v půlce hudební produkce nás z podniku vykázal, že už zavírá a že máme příště přijít dřív. Poslední zastávka před zalehnutím do domácího zákopu byl nonstop Fénix. Plyšový micák má větší oči než měl Hans a oslavenkyně Skalnička rovnou na židli usínala. Rozpustili jsme shromáždění a vydali ze k domovu.

Stála jsem na schodech k Fénixu a jen tak jedním okem jsem dole zahlédla procházející povědomou ženskou postavu. Ta chůze... ty vlasy...chtěla jsem na ni zavolat a pozeptat se, jak se vede novomanželce... ale asi to nebude ona... mrknu doprava... další známá figurka! Snědý typ, kymácející se chůze a nějaká blábolivá řeč...

"Huuu! Hejá! Muereros foros koros!" huhlal týpek a mával rukama. Aspoň to tak nějak znělo. Zahlodalo ve mě podezření.

Znovu jsem se podívala na ženskou postavu, mizející v dáli. Tak jo. Byla to ona! Sarah... A v ne zcela těsném závěsu za ní její peruánský choť, co už je vlastně našinec. Eda mu říkám. A zdá se, že na obzoru jsou první mraky. Tak jen aby Eda brzo nebalil los kufros, až mu Sarah řekne: na obzoru táhnou mraky, seber se a táhni taky!

Láska totiž i hory přenáší. Sem už je přenesla. A možná, že to pude i zpátky;-).

JAK TO CHODÍ U DVOJČAT

Není to tak dávno, co jsem chtěla změnit práci, bydlení, všechno. Zatím je ovšem všechno při starém. Ovšem moje ségra, ta si novou práci našla. A ani ji nějak zvlášť nehledala. Ono je jedno z dvojčat dycky dítě štěstěny a to druhé takový vejškrabek;-). To jsem samozřejmě já;-).

Říká se, že některé nabídky přijdou v životě jen jednou a pokud je člověk nevyužije, už nikdy se další neobjeví. Ségře znenadání  přisla  taková nabídka, tvářící se jak jediná v životě.

Zavolali jí na výběrové řízení. Hodila se do gala a byla u mě na rady. Já prý to znám a vím, co tam mám říkat! No jasně, vymetla jsem už kdeco, tak jsem jí cosik poradila.

Jenže mě, na rozdíl od ní, nevybrali. Možná měla štěstí, páč tam bylo jen pět uchazečů, zatímco na moje vytoužené posty se jich dostavily stovky:-).

Takže budeme mít v rodině další šajbu;-). Doufám, teda. Snad si to eště nerozmyslí. Páč ségra, mimochodem, moje dvojče, má výraznou sociální inteligenci a sociální cítění (která už na mě asik nezbyla, zato mám jiné přednosti;-), tak za mnou přišla do kolbenky a vzdychala, že neví, co jako na to řeknou v práci, že chce dát výpověď, a že to bude hrozné a ona neví... a ségra, mám to vůbec udělat?

Nabídli ji o 5 tácků vyšší plat, než má teď, což není tak diametrální rozdíl, ale jakýsi pořád jo. Hlavně nebude pracovat na směny, jak ve špitále. Bude mít služební kárku a mobil. Bude sedět v kanclu. A ona neví! Roky chodí a nadává, že to stojí za starou belu, že se na to může vyprdnout a když je to konečně tady, tak váhá!

"Tak co myslíš, ségra?", tázavě se na mě podívala a hryzala si nehty.

"Já myslím, že bys měla jít tam, kde nejsou okna!" poradila jsem jí.

"Co?? To je jako kam? A proč?"

"Do prdele páč jsi blbá! Imrvére skuhýkáš, jak je ti zle, furt jsi jak žumpa, nesraná nebo vyčerpaná a když můžeš jít, tak nevíš? "

"Ale jo..." vzdychla a svěsila ramínka. Napsala jsem jí žádost o rozvázání pracovního poměru dohodou a ona se s tím papírem odšourala se na personální jak na popravu.

Lidi neví, co by roupama. Jsou furt nespokojení a když konečně mají to, co chtěli, na dosah ruky, najednou by nejradši couvli. Srabi.

Mimochodem, moje žhavé plány na změnu práce a bydení a všeho zatím nevycházejí. Ovšem, kdoví, jestli to nebude tím, že aktuálně zase až tak moc nechci;-).

ANI KINO ANI KAFE

Konečně jsem se trochu probrala z dopolední letargie, takže už nejsem jak prase po třetí ráně vedle, ale jen po jedné, zato pořádné.

Včera se hrál u nás v kině film Zabriskie Point. Tématika tohoto filmu mě velmi zajímá, takže jsem ho chtěla shlédnout. Jaksi to časově nevyšlo, tak mě napadlo vynahradit si to dneska. Pro jistotu jsem zkoumala jsem na netu dnešní program místního kina, abych nešla na nějaký paskvil. A tehdy jsem zjistila, že se dneska hraje nějaký psychologický thriller, což není nic pro mě, zato se mi podařilo do kompu nasát z webu domu kultury kvalitního virusa cyrusa;-).

Aby toho nebylo málo při středě, kafíčko, co jsem si uvařila hned zrána, je pro nějakou dobu poslední, páč rychlovarná konvice, kterou máme v kanclu asi tak 3 týdny i s cestama, se rozhodla, že s vařením je šlus a ode dneška bude jen temperovat. Čili by se dala použít místo bojleru na uživatelsky příznivé ohřátí vody na umytí ruk;-).

Kdysi se zdravili pospojovaní proletáři všech zemí.

Čágos kissos dnes kolbenka zdraví ostatní spojené ocelárny;-)

ŠTĚSTĚNA JE BÁRKA VRATKÁ

Střelci prý jsou děti štěstěny, já ovšem toto pravidlo soustavně porušuju. Naposled to byla lednička a teď pro změnu něco do ložnice;-).

Nechala jsem se zlákat nabídkou kvalitního povlečení z katalogu známého jména. Luxusní kombinace černočerveného saténu, na něm čínský znak neznámého významu. Může to znamenat ledacos, ale to je mi přece jedno. Objednala jsem si povlečení hned na dvě postele. Když už, tak už. Cena přijatelná, akční, samozřejmě, za ty dva bebechy to dělalo nějakých tisíc korun.

Za týden lůžkoviny dorazily;-). Na poště jsem zaplatila požadovanou částku a sebrala balíček. Zdál se mi být nějaký lehký... inu, satén, hebký, jako peříčko, psali v nabídce. Doma jsem rozbalila balíček a neblahé tušení se potvrdilo. V balíčku za tácek bylo povlečení jen jedno. A eště k tomu místo rudé barvy oranžová! Klamání spotřebitele... Zas to nevypadalo tak zle, i rozhodla jsem se intervenovat za druhý kus z páru.

Bylo to v den, kdy se ve mně kalila ocel, páč jsme řešili zase pracovní problémy odborového charakteru, jak jisté sortě zaměstnanců přidat placeného volného času. Já do této sorty samozřejmě nepatřím. Zvedla jsem telefon a paní v reklamacích tajemné firmy přednesla, co mě tíží.

„Hm... a opravdu vám přišlo jenom jednoooo?", zpívala mi do telefonu udiveným hláskem, „Jak je to možné?" vypískla najednou.

Vzpomněla jsem si na majora Borovičku v Tankovém praporu;-).

„Ano paní, opravdu mi přišlo jenom jedno, i když jsem zaplatila dvě!", hřímala jsem na druhém konci drátu.

„Hm... to je ale nejisté... tak vaše zákaznické číslo.... A co s tím teda? Chcete to druhé?"

„Jo, chci to druhé! Když jsem si ho zaplatila! A když ne, tak chci zpátky peníze! Ale za obě! A jen doufám, že si nebudete účtovat nějaké další poštovné, nebo si to můžete strčit do prdele!.... Pardon... "

„Ehm", odkašlala si paní, „to nic, to my tady máme běžně".

„To se nedivím! A díky!"

Telefon oněměl.

Týden se s týdnem sešel a žádná další zásilka z renomované firmy. Pokud se ničeho ani po neděli nedočkám, vracím lajntuch a myslím, že firmička bude potřebovat trošku mediální kampaně.

Vyčkám.

Ovšem dneska jsem koupila mamině v kauflandu tlakový hrnec... byl v akci, a měli jen tři kusy na krám. Ty dva zachvátili důchodci, co tam byli přede mnou a na mě zbyl ten poslední. Trošku se bojím, až ho mamina vyzkouší... při mém nákupním štěstí;-).

VERBEŽ ZLODĚJSKÁ

Dlouho jsem neviděla řeku, co nám teče za barákem.

I vzala jsem to ráno do kolbenky zkratkou. Což o to, řeka byla krásná. Modrá a zelená a bílá tekly jako kvalitní tříbarevná zubní pasta, akorát mi teda nebylo jasné, kde se všechny ty barvy tady vzaly. Kráčela jsem mlhou parkem a těšila se, až dosáhnu bodu B, místa M, které vždycky posvátně překračuju a přeju si nějaké echt tajné přání. Chodník je uprostřed vyšperkovaný lištou z barevného a tedy cenného kovu, s nápisem „18 poledník východní délky". Teda - donedávna tam byl. Asi jsem tudy fakt dlouho nešla... Lišta v kopru! Kolem zůstaly jenom vydrabané dlažební kostky.

Už jednou měl kdosi z místních na lištu, coby zdroj potenciálního zisku, zálusk, tak ji pod rouškou tmy pracně zcizil a odnesl do sběrných surovin. Tam však bylo uvědomělým sběratelem odhaleno, že lišta je čórka, takže byla vrácena původnímu majiteli, teda městu. Jenže jí byla jen půlka... kde je ta druhá, nikdo neví. Objevená půlka lišty byla zasazena na své místo v chodníku, leč asi se tam dlouho neohřála. Už zase tam je jenom díra na vyvrtnutí kotníku. Třetí pokus se asi konat nebude;-).

A tak je to v našem městě pořád. Když se tady vyskytne něco hezkého a - nedej Bože - cenného, za chvíli je to fuč! Onehdá se štrachám domů, šátrám po dveřích, kde má být madlo s klikou... nikde nic! Hliníkové madlo se někomu náramně hodilo do krámu, tak se nerozpakoval a rovnou si ho odnesl. Teďka tam máme dřevěné. Dřevo tak nejede, akorát, že by se do něj dal červotoč. Z pavlače zmizel můj porcelánový popelník a další berousek za bílého dne zjistil, že ho bolejí hnáty, tak si odnesl moji bílou plastovou židli na které jsem trávila letmé kuřácké chvilky.

Až donedávna jsem si myslela, že co je pevně spojeno s barákem nebo se zemí, je v bezpečí. Tak omyl. Že výjimka potvrzuje pravidlo, dokázala upílená prolézačka za barákem, která byla jistě pro nenechavce zlatým hřebem.

Bodejť by jim někdo vrazil ten upílený a řádně roztřepený konec do prdele;-).