Na radu nějakého dobráka čtenáře se mi včera podařilo dostat na ten t-zones. Dobří lidi ještě jsou... i když teda mi doporučil použít mozek :-). Mimochodem, paměť se mi ani do rána obnovit nepodařilo...
Ráno jsem se vypravila na skok do práce, zkontrolovat, jak to tam beze mě tepe. Na pracovišti samém jsem potkala Annu, výše postavenou kolegyni, se kterou máme nadstandardní vztahy a ta mi nabídla servis čítající odvezení na nákupy a posléze domů. Měla jsem toho víc, potřebovala jsem proběhnout pár krámů, tak jsem jí poděkovala, ale nedala se odbýt. Absolvovala se mnou cestu po všech těch krámech a následně mě transportovala i domů.
Kolem poledne dorazil s plnou parádou a na rameni nahozenou rolí linolea PanTér. Z nosu mu teklo jak z vodovodu, ale samozřejmě si s sebou nezapomněl vzít dobrou náladičku. Pivo nechtěl, tak aby mu práce šla líp od ruky, zahrála jsem mu skvělý song Dělání, co všechny smutky zahání a je to lék:-). Díky souběhu všech okolností dopadlo pokládání linolea nad očekávání dobře. Udělal to luxusně, za dvě a půl hodky sedlo lino jak prdel na hrnec. Tak se kochám pohledem na tu krásu a ani se mi nechce chodbu prznit nějakým botníkem a starýma křuskama.
Ve tři jsem vyrazila k našim. Byla jsem zvaná na švýcarské fondy! Parádička. Pravda je, že než jsem dorazila, fondy kompletně zmizely v útrobách pěti vnuků, co se tam sjeli jak kobylky na jarní prázdniny. Tak na mě zbyly jen dvě hlavičky smaženého květáku od oběda... zazdila jsem je dvěma deckama červeného z lidlu, co mi ale vůbec nedělá dobře a už cítím první vlašťovku, která mi lehce naznačuje, že mi není až tak skvěle, jak se zdálo po ránu být :-).
Sledovala jsem neustále hodinky, neb jsem potřebovala nutně být v půl sedmé doma. Měl se stavit exkolega pro starý komp, respektive to, co z něho zbylo.
Tak jsem vyrazila před šestou (páč vlak měl ject 18.03) na vlakáč. Čekám, ochladilo se, tak stepuju na místě... už je deset minut po šesté a vlak nikde. Jdu se mrknout na odjezdovou ceduli, svítit si musím očima nebo mobilem, neb to vypadá, že české dráhy nemají ani na žárovku. Vtom vidím světla vlaku, jenže co to? Jede z druhé strany! A už jsem tušila, že můj příjezd domů včas je ohrožen, páč v obci jsou jen jedny koleje, a tudíž z druhé strany vlak prostě přijet nemůže. Nemeškala jsem a šla jsem se zeptat průvodčího, co se vyštrachal z vagonu, aby odpískal odjezd, jak to s tim mým spojem vypadá. A ten dobrý muž mi vylíčil princip českodrážní štafety na této trati: sdělil mi, že jedou o tři stanice dál (trvá to 20 minut) a tam se setkají s vlakem, co jede na opačnou stranu, takže ten instantně vyjede a až dojede, tak tu bude (dalších 20 minut). Když na to šlápnou, prý, tak za půl hodky ho tam mám. A pak tajemným hlasem dodal, že měli z neznámých důvodů půl hodiny zpoždění... a další prodlevu nabrali čert ví, kde, páč jeli jen tři stanice, kde, pokud vím, byl kdysi jediný problém, a to, že se sesul na koleje svah. A to byly fest deště a pak povodně. Málokdy se naštvu, ale ten cimprlín mě vytočil! Cosi jsem mu nehezkého řekla (ale asertivně, asi ať jde celý ten jejich cirkus do prdele), ale on byl už asi po té šichtě chudší duchem, páč se tomu smál! Idiot!
Otočila jsem se a nasadila indiánskou chůzi směr autobusová zastávka. Tušila jsem, že by měl nějaký ten autobus jet. I nemýlila jsem se. Jel. A hned tři. Z toho posledního jsem viděla už jen koncová světla... V zastávce jsem opět za použití displeje mobilu prozkoumala jízdní řády a přesvědčila se, že ten ujíždějící bus byl pro tento den poslední... začala jsem spílat i provozovateli autobusové dopravy. Přes sluchátka na uších asi docela hlasitě... Najednou se přede mnou ve tmě zastávky vynořila postava. Lekla jsem se. Stála přímo přede mnou... Sundala jsem sluchátka a ten člověk tichým hlasem pronesl: "Takhle slečny nemluví" a zasmál se. Byl to dobrý muž, co zastavil s autem opodál, když uviděl, jak mi odstartoval před nosem ten poslední bus, a nabídl mi svezení. Asi se mu zželelo postavy, ženoucí se v podivném tempu na autobus s rozepnutým báglem na zádech (zkazil se mi zip!) a čepicí naraženou na jedno ucho.... No, běžně to nedělám, jsem srabík a vím, že vlézt do cizího auta rovná se dát se člověku nebo lidem, co tam sedí, všanc. Riskla jsem to. Možná rizika mi vytanula v mozku až během jízdy, ale zaplašila jsem je. Nechala jsem se vyklopit u nádraží, páč mi chyběla zásoba nikotinu na večer a zachránce se vytasil ještě s pozváním na drinka. Kdepak, pane milý!
A teď si exkolega Pavlík přijel pro torzo starouška kompu za dvanáctset, platba keš, čímž mi způsobil sic malou, ale přece radost. Volal mi kámoš Kája z Kanady, že letí do Česka, tak se příští týden někde scuknem a po roce probereme život. Já volala stařičkému tetouškovi, ať mě v neděli očekává, páč v dalších několika týdnech mi jakákoliv víkendová cesta z města ze studijních důvodů nehrozí...
Takový hezký den! A to ještě není noc:-).
