KAŠTAN

Byla jsem domluvená s Hanou, že skáknem na kafe do kavárničky.

 

Tak jsem vyrazila směr kavárna... a před kavárnou kdopak to nestojí: Kaštan!

 

Kaštan je týpek. Oťas. Vlastník skvělého jména a ještě skvělejšího zjevu. Jana se s ním asi před půl rokem seznámila na inzerát, dala si s ním spicha někde v luxusní restauraci a pak volala mi úpěnlivým hlasem z toalety, ať ji přijdu z jeho společnosti vysvobodit, že ho nechce nějak urazit, ale fakt se s ním necítí dobře a že se za něj stydí, páč všichni na ně koukají a uchechtávají se.

 

Kaštan. Hlavička jak z prdu kulička s pozůstatky vlásků, střižených na pár cenťáků, co se na té hlavičce tyčily jak bodlinky na kaštanu;-)  Tehdy jsem tam nešla, páč jsem měla jiné věci k řešení, milejší a příjemnější, než tahat někoho z bryndy (a to ani brynda nebyla, normálně bych se s ním rozloučila a goodbye) ale později jsem zjistila, že tento exemplář je mi dobře známý z doby cca před 10 lety, kdy o mě stál asi tím způsobem, že za mnou šel celou cestu domů, jindy mě zase pronásledoval ve svém voze značky micibuši, tehdy ještě nebyl za kaštana, tak jsem ve své mladické nerozvážnosti jeho vábení podlehla a absolvovala s ním jednu večeři. Musím přiznat, že už tehdy to byla trápenka, ale jelikož jsme vyjeli z rodného města o pár měst dál, nebylo kam utéct, tak jsem musela zatnout zuby a vydržet... cestou zpátky mu se zaduněním upadly dveře u micáka a já je musela celou cestu držet, abychom vůbec dojeli domů...  já poděkovala za véču a transport a adieu! Už jsem ho nikdy nechtěla potkat...

 

Leč co čert nechtěl, občas se tu vyskytne... a i po těch letech mě poznává. Já jeho ne. Dělám slepou a hluchou. Včera, jak mě zmerčil, zamířil neomylně mým směrem a prý: čau! Ani jsem se neohlédla a pádila jsem dál. Po pěti minutách se ohlídnu.. a on za mnou! Tak jsem zaparkovala u trafiky, kupovala si cigára a on se zas přitočil a prý čau! Tak to už jsem si ho změřila ledovým pohledem, a zase se hnala pryč. Běžím do kavárny, sednu ke kámošce, zapálím, vtom se rozletí dveře a v nich kaštan! Uzřel, že tam nejsem sama, stáhl ksicht do slepičí prdele a opustil lokál...

 

ale stejně číhal za bukem, až pudu domů... a to změnil taktiku a už byl slušný a prý: „Dobrý den! Jsme se neviděli aspoň osm let, viďte?" Tak za tu slušnost jsem se na něj usmála a řekla: „Milý pane, krom toho, že mě tady naháníte půl dne přes půl města, jsme se my dva zcela jistě neviděli nikdy! A doufám, že to tak i zůstane!"

CO SE V LEDNU VYKLUBALO VE FAMÍLII

Už jsem to slyšela z více stran. Prý začátek tohohle roku byl kultovně nastartovaný, každý si pochvaloval ty grády, perfektní dařilku… a teďka nám končí leden a lidi houfně mění názory… ta sedmička v letopočtu asi neznamená jen změny k lepšímu…

 

Včera bylo u našich slzavé údolí. Mamina promáčela aspoň patnáct kapesníků... Ona totiž ségra minulý týden sbalila kufry a po několikátém planém vyhrožování sbalila potomstvo a společně se odebrali k našim do rodného domku. Ségra přijela odraná jak od Lipan s urvaným šrákem na tašce, který nevydržel tahanici s jejím manželem, opět změněným v pana Slívu, děcka ze všeho vyplašené a co teď dál… pobyli u našich tři dny, proběhlo několik nočních bojových porad, desítka telefonátů od starého, které ségra hned pokládala, páč mu jako etylikovi nebylo slovo rozumět... ale ségra ho nakonec stejně ještě vzala na milost… prý poslední výstraha. Nebije ji, tak prý nic nehrozí. Akorát teda, že neví, co placama dělá. Tak aby se nedivila... Takže jsou zpátky u něj doma. A mamina, ta situaci vidí černě a kudy chodí, tudy brečí…(táta je odrodilec, nesdílí všeobecný smutek, zato se vzteká a pro změnu děsně nadává). Bláhově si myslela, že aspoň jednomu potomkovi život vyjde hezky nalinkovaně a spořádaně… a teď vidí, že je to všechno v háji… život se s nikým nemazlí. No nic, jsou horší věci na světě, když se rozvádí každé druhé manželství... tak jenom zapadnou do statistiky. Já už ve statistice jsem a druhá ségra se pro jistotu ještě nevdala, i když už povila dva potomky…

 

Ještěže naši mají dva psy.-) Pes není ludra, je to přítel člověka a málokdy zklame. Alespoň teda svého pána...

JEDNA PROSTÁ PÍSEŇ - FROM CHINASKI

Někdy takhle, když nepřichází žádný nápad a den není zrovna těhotný zážitkama, povečerech brouzdám éterem a hledám něco, co by mohlo vystihnout moje pocity... když moje hlava už nic nebere a není s to něco kloudného vyplodit...   není to kradení nápadů, je to jen potěšení z toho, že někdy už někdo ty stejné pocity, co mám zrovna teď já, měl...

 

Tak dneska mi zazpívali Chinaski jednu Prostou píseň...

Zaslech jsem prastarou píseň
Letitý epitaf
Hvězdy, když upřou ti přízeň
Zhasni je a pošli spát

Nech věci jít
Ať si jdou svou cestou
Nech věci být
Tak jak jsou

Jak starý přísloví praví
Všechno má svůj čas
Hlavně, že jsme celkem zdraví
Všechno ostatní jde kolem nás

Život je záhada - tak trochu překvapení
Za pětku estráda - hahaha představení
Nemrač se miláčku, vždyť svět je báječný
Místo k narození

Zpívám si svou prostou píseň
Píseň prostou špatných zpráv
Pokory pln a s osudem smířen
Sice malátný, ale živ a zdráv

Nech věci být
Tak jak jsou
Do města vrátí se klid a mír
Potichou ozvěnou

Život je záhada - nečekám rozuzlení
Ten kdo neochutnal - nikdy neocení
Nemrač se miláčku, vždyť svět je báječný
Místo k narození

Až k tobě přijdu zase s nějakým nesmyslem
Nasaď si velkou helmu s děsně tlustým plexisklem
Řekni mi: miláčku, vždyť svět je báječný
Místo k narození

Dokud můžeš volně dejchej...

 

ZASE PO ČASE VÝLETNÍKEM

První můj počin po návratu z výletu byl, že jsem si uvařila čaj se slivovicí. Dobrého dneska málo nestačí, takže teď už do sebe liju druhý. Dneska jsem počasí na cestování nevychytala.... Napsat, že jsem zmrzlá jak sobolí hovno, nebudu lhát;-)

 

Hned ráno jsem si trochu přispala a když jsem sprintem dobíhala vlak, tak jsem někde v závěji ztratila jednu rukavici. Že to byla velká chyba, jsem zjistila až na zpáteční cestě, kdy začalo nelidsky sněžit, k tomu vichřice a jedna ruka, ta, co na ni rukavice nezbyla, si hezky dlouho nezatleská, páč se tváří jako omrzlá a zatím odmítá spolupracovat. Tak teď tu datluju dvěma prstama jedné ruky...

 

Jinak bylo u tety fajn. Rozdělili jsme se o oběd, vypili kafíčko a snědli jablečný štrúdl a já jsem s obavami pokukovala z okna, páč tam během hodiny napadlo snad deset čísel sněhu... v rádiu hlásili, že doprava na cestách nejistá, přesto jsem do toho nejistého počasí vyrazila. Ještě jsem měla sraz s Pavlou, kámoškou, tak jsme zaparkovaly v bistru místního kina Vesmír, tam si dali na setkání dvě decky vína, co se tvářilo jako krabicové, jenže co vybrat z piva, piva, piva, rumu a pana hajného;-).

 

Cestou na autobus už jsem chytala po chodníku kutálející se pokrývku hlavy, kterou mi jakýmsi zázrakem vichřice sňala a pak už jsem nevěděla, zda držet kulicha, šál nebo bundu pod pasem, páč vichr dul všemi směry a ač jsem se ráno teple oblékla, na ten vídrholec to chtělo jinou výstroj;-).

 

Jinak, cestování kombinovanou dopravou, myšleno autobus a vlak, je v našich krajích taky luxus.  Autobusák si s pohvizdováním přijel o osm minut pozdějc, jako žádná křeč, akorát půlka z nás už nebyla při nástupu do dopravního prostředku schopna udat cílovou stanici... tak jak v nějakým tom vtipu: máte zmrzlé držky?? Tak to teda jsme měli... sotva jsem trochu rozmrzla během cesty do Bohumína, kdy jsem se navíc tajně živila pro posílení těla na zadním sedadle tortilama se salsou, co jsem zakoupila cestou na dnešní večer, tak v Bohumíně se vyrýsovala další hodina čekání, tentokrát na dopravní prostředek, co Časem Snad Dojede (ČSD).... Než dojel, chtěla jsem se ohřát ve vestibulu nádraží a taky složit na chvíli prokřehlé kosti... leč, chyba lávky. Na plakátu stálo: Vážení klienti Českých drah! Protože se do těchto prostor uchylovali bezdomovci, byly odstraněny lavičky... věříme, že to pochopíte a děkujeme, že s náma jezdíte;-). Taky děkujeme! Akorát teda, že krom laviček asi odstranili i ústřední topení, páč venku bylo jen o pár stupňů míň, než v tom vestibulu...

 

Přísahám, že dlouho, ale fakt dlouho nikam nepojedu...

VOLONTÉŘI NA SNĚHOVÝCH PLÁNÍCH

Nazdarek, tak na bezky, jo, bez lex, bez! Reknete to doma, MAME ZLATO! Hehe, mas sponovky? Nezapomen na aerodynamicky tvar kapky;-).

 

Tak tuhle povzbudivou sms jsem dostala od PanTéra, když jsem mu neprozřetelně prozradila, že dneska vyrážím (na chvilku) potrénovat běžky. Ibrišní, co nám leží v práci ve sklepě a hledal se dobrovolník pro jejich test kvality. Zda tedy ještě něco ujezdí, či už jsou zteřelé a zralé tak do kontejnéru. Přihlásila jsem se, i když jsem nikdy na běžkách nestála. Čerstvá sněhová pokrývka slibovala malou návštěvnost v terénu, sportovci si ještě nestihli vybavit dovolenou, takže nebylo moc šancí, že by mě někdo uzřel v potupných polohách, se kterými se dalo počítat. Boty na běžky se tam nějaké povalovaly, šponovky byly taky k dispozici. Poměrně luxusní zachovalý kousek. Co ta kapka? To mi vrtalo hlavou, jak s kapkou se vypořádám... mít trochu větší prdel a na hlavě špičatou čepici, nasadím běžoury, zapéruju v kolenou, hlavu sklonit... a kapka jak vyšitá! Jenže jsem se musela smířit se svým kulichem a tak nemělo smysli si vycpávat zadek, takže bylo po kapce jak po žabě;-)

 

S kolegyní, co si vytýčila stejné cíle, jsme nasedli do auta a vyrazili do terénu, kde se na běžkách jezdí. Vyhodili jsme výstroj a výzbroj, nasadili běžoury, rukavice a brejle, první odpich tyček a jelo se! A fakt se jelo! Teda, doufám, že se mi to nezdálo, páč jsem přes ty lyžařské brýle nic moc neviděla. Chumelilo a ještě k tomu nevidím ouplně dobře. Ale po dvaceti minutách jsme byli na místě, které jsem nepoznávala, tak jsme se asi někam pohnuli;-). Docela, říkám - docela, mi to šlo, páč to nebylo nijak z kopce, pěkně rovinka, sice sníh mokrý, lepil, se hajzlík, na spodek lyží, ale čímsi jsme je natřeli a bylo to o poznání lepší. Ani jsem se moc nenadřela. Akorát ruce, ty budu mít jak gladiátor v aréně, nebo asi chytnu svalovou horečku, obávám se. Tato procházka, nebo projížďka i když trvala něco kolem dvaceti minut, během kterých jsme mohli konstatovat, že běžky zatím do kontíku nepudou, mě dokonale schvátila.

 

Kolegyně mě vyklopila před barákem, kde jsem po výstupu z auta zjistila, že mě bolí i nohy. A rozjíždí se to...  Je to podivné, ale byť sedím u ústředního, začínám chládnout. Jsem nějak podezřele ledová. Začíná to rukama a nohama a pokračuje to... v úvahu připadá otrava kyslíkem. Půjdu si dát preventivně čaj se slivovicí a počkám, co ten výlet bude mít za důsledky;-). To se člověk obětuje zaměstnavateli ve svém volném čase,  potí pro něj krev a potom pude do kopru... no, to by se mi teda fakt vyplatilo!

PADÁ PADÁ... A NEJEN SNÍH!

Zatoulanej pes... zatoulaná kočka

uletěnej pták... zdomácnělá myš

A kosti okousaný... mlíko vypitý

jeřabiny spadlý... a pasti nabitý 

Zatoulanej syn... zatoulaná dcera

uletěnej pán... zdomácnělá žena

Poztrácená hrdost... rozklepaný cit 

předstíraná tvrdost... uklizenej byt

...a k tomu padá sníh 

na všechny padá sníh

padá sníh já padám s ním... 

 

nevím, jak moc spadl Richard Krajčo, ale ta starší paní, co si hrála na dámu, neodhadla výši sněhové pokrývky a její klouzavost a šla dneska přede mnou do práce na těch vysokánských podpatcích, v té úžasně krátké sukni a v kožíšku, se přede mnou tak půvabně rozplácla, že bylo slyšet, jak jí praskají ne hned kosti, ale švy na té sukénce... a práskla sebou hnedle do jediné černočerné kaluže na celém chodníku. Jinak byl všude bílý sníh;-). To nemůže být náhoda! Něco někomu jistě vyvedla a prostě to měla za TO! Tak to bylo ranní osvěžení, a zážitek, kdy se dáma s vrtivou prdelí mění v dlaždiče městských chodníků - vzhledem, ale hlavně tím, co ze sebe vysypala! Sněhová královna! s černou prdelí! Jaj! Mi zrudly i uši pod kulichem;-)

 

Tak jsme se dočkali! Dneska přichvátla se zpoždění několika měsíců krásná pravá zima!

 

Pozoruju ty krásné vločky, závěje sněhu, co přes noc nečekaně napadly a pozoruju Kouličku jak se pachtí se sněžnou frézou;-) Nechtěla bych být údržbář zimních chodníků.

 

V takové chumelenici je škoda sedět za strohýma panelama a topit ústředním nebo přímotopem. Tohle by chtělo zasadit úplně do jiného prostředí: romantika horské chaty, svíčky, dobré těžké víno, krb a kožešina;-). To by dneska bylo to pravé... Jenže nejsem svým pánem, takže o nějakém odjezdu na samotu u lesa nemůže být řeč. Abych neměla roupy, dostala jsem v práci pár neodkladných úkolů s termínem do konce příštího týdne a zatím ani zdaleka nevím, jak si s nima poradím. Jen vím, že volno v nejbližších dnech zcela jistě nedostanu... prý až snad za čtrnáct dnů! No děkuju, děkuju! To bude zrovna obleva, tak že bych jako si sjela nějakou divokou vodu až to bude v horách tát!  

 

Čert vem dovolenou, z té jasně nic nebude, ale dnešní sněhová nadílka mě ale dohnala k velkému dilematu a to, zda má cenu letos kupovat ještě nové zimní boty. Páč vloni jsem si koupila dvoje, každé z nich měla tuto zimu jednou obuté... a přesto... po každé z těchto procházek jako bych vylezla z potoka. Abych to stíhala sušit vůbec! Mám doma pitomé ústřední topení, jen takovou desku, na to boty ani nepostavím... a když jsem to jednou zkoušela v troubě, tak mě vyděsil smrad, myslela jsem, že hoří barák, ale to jen chytla ta gumová podrážka svěžím plamenem... budiž mi útěchou, že prý tento sníh dlouho nevydrží, max tak týden... a kvůli týdnu nemá cenu kupovat nový boty ne? (Ještě mám schované ve sklepě jedny kvalitní komisňáky, ovšem pouze pro případ přírodních katastrof;-)

MALÁ INTELEKTUÁLNÍ OSLAVIČKA

Strategický přístup ke školním povinnostem se mi vyplatil. Dneska jsem konečně zdárně dokončila druhý semestr nudy zvané doplňkové pedagogické studium. Úspěšné zdolání všech intelektuálních úskalí volalo jak jinak, než po řádné oslavě.

 

Za sparing partnera jsem zvolila Silvu, jakožto spolubojovníka z fronty bakalářského studia. Pohostila nás husa potrefená, kde jsme krom pár sklenek vína nepohrdly dvojitou tortillas se salsou, pak se odebraly na nákupy do obchodního centra, kde jsme si střihly i časnou večeři v asijské restauraci - já gyros a jarní závitky, co si dala Silva. Teda, vypadaly dost nevábně, nevím, zda to černé byl černý hřib nebo něco horšího, blíže neidentifikovatelného...a tekl z nich olej, tak Silva je obalila do pěti ubrousků a prováděla každému závitku liposukci;-) Závěr patřil luxusní Zámecké vinárně. Majitelé jsou naši staří známí z bývalé vinárničky, kterou jsme svého času navštěvovaly místo toho, abychom seděly na přednáškách. Mívali tam skvělé víno a v čase, kdy byl, ještě lepší burčák. V Zámecké je sortiment sice trochu dražší, zato prostředí úžasné (páč je to ve sklepě, tak je tam plošina pro vozíčkáře, která se samozřejmě dá využít i pro deportaci hodně občerstvených hostů z podniku;-). Pro nás deportace nebylo třeba. Odešly jsme po svých;-) Obsluha byla taky v pohodě, po dvou sedmičkách červeného shovívavě přivírala oči nad tím, když jsem si pod stolem mocně přihýbali vody mírně perlivé, z vlastních zásob, páč v podniku taková stála něco kolem třiceti korun...a platit za vodu? Kdo to kdy viděl?

 

Takže dnešní oslavičkou moje držgrešlovské ideály, které jsem si vytýčila po koupi nového kompu, který mi poměrně hodně vyprázdnil bankovní účet, vzaly za své a já jsem po návratu domů spočítala útraty a ztráty a došla k závratné sumě 890 korun českých. Opravdu, ale opravdu nevím, za co. Pravda je, že jsem jakýsi ten groš nechala v Levné knize, kde mě zaujalo několik vskutku impozantních titulů. Karel Poláček - Muži v ofsajdu, cosi od Shakespeara, CD ze starého dobrého Zairu a staré country vypalovačky, abych mohla trénovat čtverylku pod lampou;-). Chvíli jsem váhala nad doplněním své knihovničky díly Markýza de Sade, ale pak jsem mávla rukou a hodila je do košíku. Pro rozšíření obzorů a hlavně na zpáteční cestu do autobusu dobrý paperback. Mocně se nám rozpadal sníh, tak pro případ, kdybychom někde zapadli a nemohli se dostat domů;-)

 

No a teď vařím v hrnci malé uzené žebírko jak ti moji přičmoudlí sousedi. Bude pár dní úsporných, když už jsem se tak hezky rozjela.

No jo, kdo čím zachází, tím také schází...

PAN KOULIČKA

Předpověď počasí nějak nevychází... chumelenice se nekoná, vzduchem zavířilo pár osamocených vloček... údržbář Koulička přesto vyjel se sněžnou frézou... že prý musí naštelovat lyžiny... je příliš iniciativní, páč je tady čtrnáct dní i s cestama... ono ho to nadšení přejde;-). Když telefonuje k nám na generální štáb, tak do telefonu se představuje: "Dobrý den, tady je PAN Koulička!". To svět neviděl... tak se nepředstavuje ani nejvyšší...

 

Koulička je ovšem velmi vstřícný a co je třeba, udělá... jen, kdyby ten pohled na něj byl příjemnější... absolutně nechlapská postava, 160 cenťáků, asi 100 kilo, jeho zadek by mu záviděla leckterá ženská, toužící po kyprých tvarech...;-). Onehdá tady šteloval garnýž a jak se vzpínal po okně, div, že mi nepadl do monitoru. Chytal různě balanc, chytal se trubek ústředního topení, chvíli vrávoral dozadu, pak došlo k přenosu váhy do mohutného břicha, tak to vypadalo, že hodí rovnou šipáka, ale nakonec to ubalancoval. Sice rovnou jeden držák garnýže v pracovním zápalu rozštípl, ale naštěstí výrobce pamatuje i na tyto alternativy, tak do balíčku přidal jeden držák náhradní, při jehož montáži si už Kulička dával majzla;-).

 

Pak Koulička je vůbec element;-) Strká nos do věcí, po kterých mu nic není a z vlastní iniciativy tak začal vykonávat jakousi špionážní činnost;-). Včera za mnou přišel a důvěrně mi sděluje: "Víte, že ten rozpis nájmu, co je vyvěšený na sekretariátu, není aktuální? Protože mám dojem, že ta tabulka, co jste mi dávala, je jiná?". Mrkla jsem na něj. Jasně, že Vim. Páč sekretářka zapomněla vyměnit papíry... Je mu po tom kulové, ale zase se cení, že si všímá.  Sice si myslím, že má k tomu jiný důvod a to ten, že zažádal o nějaký termín pronájmu pro svého známého a chce za ním přijít s jasnou nabídkou... Koulička má zjevně velký pracovní potenciál a je ve své pozici málo vytížený. Je třeba mu přidat práce. Asi z něj uděláme nástěnkáře;-).

SLIBY SE SLIBUJOU, BLÁZNI SE RADUJOU

Byla jsem u Jany, páč potřebovala přátelskou výpomoc, je nějak zdravotně indisponovaná, tak že ať jí skočím nakoupit. Se mi nechtělo, to se ví, ale taky občas něco potřebuju, tak dobrá. Přislíbila jsem jí to. Co to chceš? Tak mlíko, 4 rohlíky, cigára. Píšeš si? Jasně. Jdu z práce do krámu, říkám si tři věci: tak cigára, rohlíky a chleba. Celý nebo půlku? Celý, nejsme troškaři, ne? Přijdu k Janě, ta zabalená jak larva, než se z ní vyklube ten motejl;-) a celá natěšená, prý dáme kafíčko, tak jsem se těšila na to mlíko!;-(  Na co mi neseš chleba? Mám ve skříni celý a nikdo to nežere! No, ještě mě zdrbala... prej jsem hluchá a neposlouchám. Když na mě mluví najednou dva lidi v práci a ona v telefonu, tak asi fakt moc ne... Tak jsem stála jak boží umučení, se jí mě zželelo, nabídla arašídy v pálivém těstíčku, ze kterého mám teď za to v puse aftu! Za každý dobrý skutek spravedlivá odplata. Opět...

 

Zítra jedu do školy. Jo, zjistila jsem, že heslo „Co slíbím, to taky dodržím", u mě platí jen v případech, že se jedná o něco příjemného, nebo užitek přinášejícího. Takto musím přiznat, když tak pročítám, co jsem tady sama sobě naslibovala, že některé věci mě nechávají ledově klidnou do doby, dokud nezačne hořet echt koudel za patama. Tak jsem konečně uhasila plameny, dokončila své školní elaboráty (zda zdárně, se teprve ukáže) a zítra vyrážím do alma mater. To máte takhle. Ne, že bych byla nějaký flákač, že jo, jenže když vám docela o nic nejde, páč tituly se tímto nezískávají, jde jen o nějaký cár papíru opravňující vykonávat určité povolání, které ani vykonávat nechci, snad jen, kdyby už fakt nic jiného nebylo... tak mi to fakt nerve dres. Ale když už jsem se dala na vojnu, tak ji dobojuju, vo tom žádná. Akorát budu možná trošku na konci orvaná, ale z toho se nestřílí...

 

Ale víc, než úlovek do indexu, mě těší, že se potkám se Silvou! Silva mě už mockrát lákala, ať ji navštívím, že posedíme u ní doma a pak vyrazíme do víru velkoměsta! Taky to má ode mě stokrát slíbené. Akorát jsem teda pro tento účel zvolila nevhodný termín. Páč úterý... ve středu hezky do kolbenky... to asi není šťastná volba... i když mám trénink;-) Nejlepší akce jsou neplánované, takže si plánuju brzký návrat domů;-). Uvidíme uvidíme;-)

 

Akorát teď přemýšlím, kdože je ten blázen? Ten, co slibuje? Takže já... tak sakra, kde je ta radost??

A JE DEFINITIVNĚ PO VÁNOCÍCH

Konečně jsem se odhodlala vymýtit z bytu vánoční stromek, i když mamina říkala, že správný vánoční strom má vydržet do Hromnic. Vo to nic, ten můj by klidně vydržel i do příštích či přespříštích vánoc, pěkně stále zelený štramák, plný jehličí, co nikdy neopadá, jen pes někdy odkousne nějakou tu baňku a odnese si ji do pelechu... Jenže! Vzhledem k tomu, že můj byt má rozlohu 37 metrů čtverečních, ukusuje mi ten stromek z mého i tak malého životního prostoru, takže už je odstrojen a nachystán k transportu do sklepa. Sklep je místo v našem baráku, kam nechodím ráda, páč naše sklepy jsou rozlehlé a v temných zákoutích může čekat nejedna osoba s nekalými úmysly.

 

Docela nedávno jsem byla nucena tam zajít pro nějaké hebla a kousek od mé sklepní komůrky, za rohem, nevěřilo mé oko, na co se to kouká... bejvák! Stůl, olezlé křeslo s vyčouhlýma pérama, flekatý otomán s rozpáraným čalouněním, na zemi kostkovaná děravá deka a pod stolem tři prázdné flašky od špiritusu! Jen ten nájemník chyběl. Asi byl někde na nákupech;-). Zajímalo by mě, kdo to tam u nás přebývá, když klíče od vchodu by měli mít jen nájemníci. Že by nějaká ženská vyhodila nevěrného chlapa? To se mi nezdá, že by zrovna do takového brlohu šel nocovat. Spíš nějaký bezďák se někde dopařil ke klíčům a teď tam kvasí... no, radši jsem odtud rychle vycouvala a sama už tam nepudu...

 

No tak už to mám za sebou. Bejvák už tam není. Ale zato... kdo to tam blil? Kdo to tam zvracel? Snad nějaký soudruh, co ze schůze se vracel....

CO TI SPADNE Z NEBE;-)

... a nemusíš ani prosit. 

 

Víte, jak  to funguje v letadlech s toaletama? Kam putuje ekologický odpad, který býval chvíli před tím, než navždy řekl goodbye, částí lidské bytosti? Tak to máte jak s vlakama. Prostě přijdete, sednete (nebo radši přidřepnete;-), vykonáte, zvednete se, otočíte, sešlápnete pedál.... a ADIOS MUCHACHOS! Následuje volný pád z letadla....

 

From: Noname girlfriend (nejsem si jista, zda to myslela z legrace, nebo vážně... líčeno to bylo s kamennou tváří a zvláštním přesvědčením... asi tomu věřila;-) 

Převykládala lexulka

 

Poznámečka:

.... a támhle si někdo v zahradní restauraci zrovinka dává štýrskou klobásu... tak šup! Máš to i s přílohou. A ZADÁČO!

BACILE? TY PUDEŠ!

Dneska jsem při vydělávání na chléb svůj vezdejší nasadila ďábelské tempo. Asi tomu není můj organismus přivyklý, takže mě to dostalo do kolen. Páč úbytek energie, vydané veškerou duševní prací, způsobil, že na konci pracovní doby mi začalo být docela šoufl. Jen doufám, že na mě nepřeskočily bacily od té kolegyně, která už je tady čtrnáct dní trousí... teď mají nového hostitele a mnou si ruce... navíc jsem cestou domů zmokla hezky do poslední nitky, takže se teď bytem teď pohybuju výhradně s hrnkem čaje, do kterého jsem kápla trochu víc valašské meducíny;-). Bacil jistě dostane po koulích (pokud to teda není ONA... to by potom rána byla vedena na jiný orgán;-). Vidím, že po chmurném víkendu mě humor nepřechází, ač není vše v úplném cajku. Ale co, ráno bude líp. To vím! Jak je psáno na jednom uměleckém veledíle, které jsem dostala darem, NEPŘESTÁVEJ VĚŘIT A SNÍT... A to já dělám.

 

Jsem ale přece jen malounko smutná... Tělesný diskomfort mě přepadl, troufám si říci, v nejméně vhodnou dobu. Měla jsem dneska domluvené jisté dostaveníčko, na které jsem se hodně těšila a také z něj čišel mnohý příslib;-)... leč, jsou věci mezi nebem a zemí, které člověk až tak neovlivní. Jasné, mohla bych se zbleskovat, zatnout zuby a vyrazit. Ale jednak bych transportovala potenciálního bacila na mému srdci osobu blízkou (a to bych jí nemohla udělat), druhak, asi by se mnou příliš legrace dneska nezažil a do třetice a to je zásadní: mohlo by se v krajním případě stát, že k těm problémům, které mě aktuálně sužují, jako je bolest hlavy, slabost až vývratnost, zimnice... by se mohly případně přidat jiné, navíc vyvolávající trapné situace. Totiž nevolnost, bolesti břicha a ty konečné efekty těchto dvou symptomů... To už znám. Nebudu riskovat. Takže nezbývá, přátelé, než si říci, že dneska z tohoto mraku nezaprší...   

VÝZDOBA ZA VŠECHNY PRACHY

Jak známo, veškeré choroby jsou pouze zanedbaný chlast. Takže skoroabstinentka Martha přes stůl na mě nepřestává už druhý týden trousit bacily. Můj zocelený organismus zatím úspěšně odolává.

 

Včera mi doma nainstalovali nový kompík. Přestože mé srdce krvácelo nad ztrátou na bankovním účtu, naopak hned zajásalo v tušení věcí příštích, jak se mi to bude blogovat, že si to jako vždy nejprve načmárám ve wordu, opět budu tvořit ekonomické rozbory a tabulky (což mě hrozně baví, fakt), akorát jsem si neuvědomila, že jaksi s ikspéčkám není ofis, takže mé výdaje ještě zdaleka nejsou u konce. Takže mi koutky poklesly a už to tak vypadá, že smutek převládl nad jásotem. Doufám, že v tomto znamení se neponese celý rok! Určitě ne, má přece být super!

 

Karty jsou ovšem rozdány. Takže co mě nezabije, to mě jistě posílí, jdu se rozpohybovat na zázračný stroj a zvednout si malinko adrenalin. Nemyslet na blbosti a nepodlíhat okamžitým dojmům.

 

Jo, mimochodem, náš kancl opět rozkvetl do krásy. Kolegyně doma likvidovala krámy, co se jí nehodí a páč je od přírody šetřílek, tak než by to hodila do kontejneru, donesla pár luxusních kousků i sem. Je hodná, tak mi bylo líto ji s tím vyhodit. Tak se stalo, že nám vedle rádia stojí vlaječka s nápisem PRACOVNÍK MĚSÍCE s datem 1973, za ní se krčí blázen ve váze se zlatým nápisem SJEZD KSČ 1986, nad zrcadlem bronzová busta nějakého státníka nebo vůdce (radši jsem bližší ohledání odmítla) a na skříni za mnou lepé sousoší Otoman a lesní panna.... Co si myslí příchozí, pokud jim na to padne zrak, radši nechci vědět... Budiž mi útěchou, že brzy budeme malovat. Budu muset říct malířům, ať si vemou hodně dlouhé teleskopické tyče na to jejich malířské náčiní....

V ZDRAVÉM TĚLE ZDRAVÝ DUCH!

Do posilovny se koupilo nové heblo. Jinak posilovací stroj na břišní svaly, ten zázrak, co se na něm Švandovka v televizní reklamě vzpíná;-)

 

Hned, jak ho nainstalovali, vyrazili jsme někteří vyzkoušet jeho sílu.

 

První šel Jeník. Ač starší kousek, jeho atletikou vycepované tělo předčí mnohého jinocha. Názorně nám měl ukázat, jak vypadá cvičení na tomto stroji. Potutelně jsme se chechtali, nějak to údržbář Koulička blbě sešteloval, tak milý Jeník místo aby napínal svaly břišní, natahoval nohy, jako by měl křeč v lýtkách. Jinak celkový dojem z jeho produkce za dva. Pak šla Martha. Ona je taky starší kousek, zdvihání jí nešlo, ležela jak zcepenělá a taky se při tom tak tvářila. Tak známka tři mínus. Pak já. Samozřejmě jsem předvedla elegantní pohyby;-), hlavu jsem mírně nazvedla, ať nevypadám jak zcepenělá Martha, to mi přidusilo průdušnici nebo krkavici, či co to má člověk v krku... takže se mi docela dařilo, až na ty zvuky, co jsem při tom vydávala. Nejdřív jsem sípala, jak občas můj pes, poté se přidala únava materiálu (jako mě - of course;-), což bylo provázeno poněkud hlasitějšími projevy a nezasvěcený naslouchač za dveřmi by mohl nabýt dojmu, že se v místnosti necvičí na cvičebním stroji, nýbrž se tam dějí věci naprosto odlišné;-) V zápalu cvičebním jsem neviděla, jak skvěle se na můj účet baví a neslyšela, co na mě pokřikují ti dva pitomci, jako Jeník a Koulička. Že prý: "No jedem jedem, neulívat se a POŘÁDNĚ PŘI TOM HEKAAAAAAT!"

 

TAKOVÉ TY RODINNÉ HODNOTY

Zas už neděle! Někdy se mi zdá, že ten čas utíká až moc rychle, páč než vymyslím nějakou činnost na dny budoucí, tak z těch dnů už jsou dny minulé.. no, nicméně, možná, že tentokrát budu rychlejší a příští týden to vidím na nějaký výlet. Mají prý udeřit arktické zimy, tak by bylo načase schrastit lyže, vosky a další výbavy a pomalu začít nasucho trenirovku na zasněžené svahy;-)

 

Tak jsem si zajela na rodinnou návštěvu, nakonec to nebylo zas tak zlé... no co, mám sedět doma? Sama? Mamoušek navařil, napekl, připadám si tam vždycky jak opečovávaný potomek, což není až tak k zahození, vemem - li v úvahu, že od doby, co jsem vypadla z rodného hnízda, tak se celý život o kohosi starám já;-) měla bych si toho náležitě vážit;-). Samozřejmě, to by nebyl běžný den u našich, kdyby se pořádně nepohádali. Mamina je docela klidný člověk, zato táta je časovaná bomba.... Vyjede kvůli každé pitomosti a pěkně mě tím štve. Táta prý: „Jana (jako ségra) jela onehdá do nemocnice taxíkem za 160 korun". Mamina na to, ještě klidným hlasem: „Ale kdeže, dala za to 320!" A páč mu tím vzala vítr z plachet, tak táta vztekle zařval: „Prosím tě, co mi to tady vykládáš, že 320 když 160!  Já tu nemám žádné slovo!" A ještě nadává jak špaček.  A mamina: „Já jsem myslela jako tam a zpátky!" A začne pofňukávat, táta řve jak Horyna na lesy a pak zařvu já a je klid. Do doby, než se nahodí další velmi zásadní téma.... Jak v komediantské boudě...

 

Inu takové u nás vládou rodinné hodnoty;-)

CHCE TO ZMĚNU

Tato noc mi dala to, co předchozí mi vzala;-) Vyspala jsem se překrásně. I sny byly! Leč, samozřejmě už nevím, o čem se v nich pojednávalo...

 

Jana nakonec přišla, v jedenáct hodin i s proviantem. Víno jsem odmítla a to ostatní, jako žlutý meloun, rajčata, okurky, sýry, tak to jsem pozřela s velkou opatrností. Brzo se šlo ovšem spát, nevydržela jsem ani do půlky filmu na DVD.

 

Pořád jsem měla takový divný pocit, že když píšu na kompu, někdo za mnou stojí a hledí mi přes rameno. Ale ne. To jen maminin výhon africké kopřivy fialové barvy, co měl zapustit ve vodě kořínky a stát se de facto novou rostlinkou, nejen že kořínky nezapustil, ale navíc celá kopřiva kompletně zčernala (to je to tušení stínu za mými zády), ve vodě plavou jakési chrchle, tak vypadá, že zahnívá a je po parádě!

 

K mamině dneska jedu, jako každou neděli. Nějak se mi tam nechce, život začíná být poměrně stereotypní, pořád stejné věci a s tím budu muset něco udělat. Chce to změnu.

 

Dneska nad tím budu přemýšlet.

DUŠEVNÍ BLITÍČKO

Už víc, jak dvě hodiny je na cestě ke mně Jana. Nevím, kde se fláká, když má jet autem a cesta trvá takových pět minut. Jednou si ji pošlu pro smrt...

 

Večer u domácího krbu se zdá být ohrožen. Na druhou stranu, nemyslím, že by ještě došla. Hodina kompletní na zalehnutí s přítelem knihou. Po těle už je mi dobře, ne tak po duši, ale věřim, že i tohle se ještě do hluboké noci poddá. Připadám si dneska hrozně sama. A to prý není dobré, říkají lékaři. Našla jsem v Příručce mesiáše od Richarda Bacha slova pro dnešní den, či spíše tento letmý okamžik:

 

Celý život čekáte na Někoho, kdo vám porozumí a bude vás přijímat takové, jací jste.

Nakonec zjistíte, že ten Někdo jste celou tu dobu byli vy sami...

 

No aspoň že tak...

 

Přemýšlím, jestli mám ještě pár dní nechat vánoční strom. Nějak se s ním nemůžu rozloučit.  Každý večer rozsvítím lampičky, a koukám, jak se v jejich lesku třpytí stříbrné a modré vánoční ozdoby... ten strom se má. Nikdy nezestárne. Bude vypadat pořád stejně hezky, i když mu chybí ta jedna větev, co mu urval tmavý lapka... výhoda neživých věcí. Čas se jich nedotkne a když, jdou snadno nahradit. To jen lidská ruka má dar ničit. A za to byl člověku dán čas, aby utíkal a odměřoval naše životy. Každý chce žít věčně, ale nikdo nechce zestárnout.

 

Jak se zdá, mám po včerejší akci duševní očistec. Takové věci mě běžně nenapadají, ale dneska je jeden z těch dnů, kdy takové myšlenky vylezou na světlo, než je po důkladné analýze zase pošlu zpátky. Dneska se mi to už daří. Ale nebylo tomu vždycky tak... po dvou letech strávených pod jednou střechou s psychopatem, kdy jsem po jeho definitivním odchodu z mého života bouchla od radosti šáňo a za půl roku poté, kdy jsem si pochvalovala, jak je mi skvěle a jak jsem to všechno zvládla, se u mě objevily dozvuky těch dvou hrozných let a já jsem musela vyhledat cvokaře, abych dokázala vůbec fungovat. Žít se mi vůbec nechtělo... v noci jsem se budila hrůzou a dusila se,  když se mi zdálo, že mě nechal zaživa pohřbít, jak sliboval, panické záchvaty byly mými častými návštěvníky nejen v noci a nejen doma, jen pouhá myšlenka na toho člověka ve mně tyhle stavy spouštěla a což teprve, když jsem ho náhodou někde zahlédla či potkala... pořídila jsem si plynovou pistoli (zbroják mi propadl), kasry, na okna bezpečnostní fólie... období absolutního shitu. Nechci to tady rozvádět, páč je to už pár let a vlastně mi nedělá dobře ani na to období vzpomínat. Vylízala jsem se z toho. S pořádnýma šrámama na duši a taky na těle, ale dneska už je fajn. I když - onehdá jsem se o sobě dozvěděla, že jsem hodně tvrdý člověk. Asi jako skála;-). Navenek... A kdo by se tomu divil?

 

Tak sorry, že si tady občas vylívám srdce. Dyk to nejni zase tak často ;-)

NEPOUŽITELNÝ ČLOVĚK

Po včerejšku je to se mnou bída... nejsem schopna takového toho domácího fungování;-). I když je sobota a v sobotu se odpočívá, přesto bych mohla aspoň umýt tu horu nádobí, které se asi v noci v dřezu nějak samo od sebe narodilo... jo, vlastně, něco jsem přece jen udělala. Zapla jsem pračku. Ta vyprala všechno mé oblíbené oblečení, které jsem následně musela pověšit. No tak se mi to tady hezky suší;-) Mě taky cosi suší, proto jsem si uvařila čaj sedmero bylin, tento lahodný nápoj popíjím (je to dobré i na rozbouřený trávicí systém;-) a cítim v kostech, že dneska strávím poklidný večer u krbu rodinného. A nebudu pít žádný alkohol. Ani nebudu kouřit. Ještě jsem si dneska nezapálila (nepočítám asi 10 cigaret do té čtvrté ranní...).

 

Docela bych si dala dvacet, jenže když takhle ležím, je po únavě... Navíc cítím, že chandra je nedaleko a jen čeká na vhodnou příležitost aby na mě skočila... měla jsem nápad, že ji zaženu dobrým jídlem, jenže jsem zjistila, že ty halušky byly skoro všechno, co se dalo sníst bez nějakých dlouhých příprav, na které se vůbec necítím. Našla jsem rybí konzervu, jakési herinky v hořčičné omáčce, žádná hitparáda, trošku divně chutnaly, doufám, že to bylo jen tou omáčkou, jaksi jsem se nepodívala na datum spotřeby. Ale od doby, co jsem to pozřela, už uplynula jakási hodina a otrava rybama by se asi už zahlásila. Teď jsem ve skříni vyhrabala torzo čokoládového mikuláše, čokoláda už chytá takovou tu bílou patinu, nic to nevydrží, šlendrián. Ale chuťově docela ujde, páč  na to, že já čokoládu skoro vůbec nejím, tak pěkně hlavičku okusuju;-).

 

Chandra už mě dostihla. Už mi sedí za hřbetem. Je mi smutno! Chtěla bych se schovat drahému do náruče, aby mě škrábal na zádech, aby mi přečetl nějakou knížku, abysme si povídali...

 

Což je to vůle Tvá, že vidím Tebe

ač ztěžklá víčka chtěla dávno spát?

Což je to přání Tvé, když stíny steré

Tvým zjevem se mi chtějí vysmívat?

Tvůj je to přelud, Tvůj, co v mých snech šátrá

mé viny zpovídá a zmarněný můj čas

to Tvoje žárlivost snad v noci pátrá

s kým asi byla jsem a s kým budu zas?

Ne, Tvoje láska takhle velká není

to jen ta má mi bere v noci klid

vždyť jsem to já, kdo odsoudil se k bdění

na stráži musím kvůli Tobě být.

 

Na dálku hlídám Tě, Ty jinde bdíš

a jiným blízko jsi - až přespříliš...

 

Půjdu asi radši zase zalézt na kutě... Díky, pane Shakespeare, i tentokrát jste se mi naprosto přesně trefil do srdce... Půjdu snít.

 

VĚNOVÁNO TŘEM NOVÝM KRVINKÁM

Myslím, že už dávno jsem nevypila tolik vína, jako včera... Černý PanTér mi onehdá říkal, že litr červeného rovná se jedné červené krvince;-). To je, myslím, pěkný kec. A jestli nekecá, tak potom mám po včerejšku takové dva tři nové erytrocyty;-) 

 

Zabrousila jsem takhle včera navečer k ségře, kterou jsem neviděla přes měsíc. Byla docela smutná, páč její chlap byl opět jako slíva... tam dojde brzo k proměně ve slívu skutečnou, takovou tu z bowle, nacucanou špiritusem, švagroušek ji totiž každý den má jak z praku. A ségra je z toho na prášky. Vlastně už ne. Už to vzdala a chlapovi dala ultimátum... že buď ona s dětma, nebo chlast... tak jsem zvědavá, jak to s nima dopadne...

 

Se ségrou jsme si taky daly sedmičku vína a já jsem se pakovala domů, že jako na to plánované country.

 

Tak volám Janě, že sraz za půl hodky poblíž country stodoly a ona na to, že je ještě 50 kiláků od domova! A že mám přijít k ní za hodku, tak si dáme malinko do trumpety a vyrazíme! Po vyslechnutí tohoto bojového plánu se mi už nikam nechtělo, páč chodit na akci, co začíná v půl osmé, s úderem jedenácté, má fakt smysl asi jako mrtvému v prosinci na funus navlíkat zimník;-). Ale nedala se odbýt, že to bude paráda, teprv se to rozjede a že tam musíme za každou cenu jít... tak jo, zlato. Tak jsem se tedy vypravila k ní. 

 

Tam jsme pobyli hodinku, dali si dvě decky jako na to nakopnutí a šly jsme. Ve stodole lidí jak malých psů. Leč - vymalováno. Už dohráli. Jak jsem správně předpokládala. Takže jsme zaparkovali u barpultu, kde se sešlo docela dost známých, zábava jax tax... akorát mě při tom pití začal sužovat brutální hlad. A pak že hlad je převlečená žízeň! Chtěla jsem jít domů, páč krom hladu zaútočila i potřeba spánku, ale pořád se odněkud vynořovaly nové známé i neznámé tváře, co se mnou chtěly prohodit pár teplých slov, Jana mi ještě k tomu utekla a já se teprve s úderem čtvrté ráno konečně ze stodoly vykodrcala.

 

Teda, musím říct, že celou cestu domů jsem si říkala, jak se mi skvěle kráčí, jak se perfektně cítím, že ta noční procházka je to NEJLEPŠÍ co mě mohlo potkat... byla jsem totiž docela dost ovíněná, navíc cesta ze stodoly ke mně domů není krátká, troufám si říct, tak dva kiláky noční tmou, a jak si k tomu šoupnete boty na docela vysokém šteklu (to jako jsem si myslela, že dám nějakou tu čtverylku;-), tak to byl výkon docela heroický;-). Oči se mi klížily, tak chvílema zavládla i obava, ať s mi na tom šteklu nějak nešprajcne noha, páč potom bych se mohla svalit někam do rygólu, následovala by rána do hlavy (nebo taky ne) a teď to nejdůležitější: v horizontální poloze by zaručeně došlo k okamžitému odchodu do říše spánku... ta ostuda, až by mě někdo za ranního kuropění našel, by nestála za to....

 

Tak jsem napla všechny síly a dorazila domů. První, po čem jsem vystartovala, byla lednička. V ní - sláva - brynzové halušky s anglickou! Srdce zaplesalo, ohřála jsem to v mikrovlnce a šup s tím do pelechu... ráno se vzbudím, do polštáře zapíchlá vidlička, vedle mě mísa s třema osiřelýma haluškama...

 

Nehubí náhodou noční žranice nově vzniklé červené krvinky? ;-) Tak to by byl fakt pech... ;-)

KDYŽ SE DAŘÍ...

Kdyby byla tma tmoucí, tak by bylo vidět, jak to krásně jiskří;-).

 

Teplé mezilidské vztahy jsou v háji! Volala Evina, ženská před důchodem a kolegyni těžce spucovala, že jí nepřipomněla někdy koncem loňského roku, že má k dispozici prachy z jakéhosi pofiderního fondu, jenže je má k dispozici pouze do konce roku 2006, půnocí silvestrovskou však šlus... tak bába přišla bratru o nějakých šest tácků... kolegyně Martha na vývrat, to jí ještě Evina vmetla do telefonu: "a to si říkáš naše kamarádka??"... u protějšího stolu tekly slzy jak hrachy, jelikož obvinění se nezakládalo tak docela na pravdě, páč Martha to na poradě všem zaměstnancům připomínala nejednou, a všichni jen pokyvovali hlavami a hloupě se usmívali, neboť na porady chodí zásadně z musu a to, co se tam probírá, je moc nezajímá. A protože, jak známo, za každý dobrý skutek spravedlivá odplata, i já už jsem dneska dostala vyčiněno plačtivým hlasem, že jsem nelida, že mě lidi nezajímají, protože jinak bych to jistě alespoň já několikrát na konci roku zdůraznila... Jasně! Jen kdybych neměla jinou práci a na tohle si vzpomněla, pak jistě s radostí....

 

No sláva, že je pátek... a večer se jde na country!

INSPIRACE OD SHAKESPEARA

Má láska k Tobě z očí nepramení,

ty dobře vidí na tisíc Tvých vad

ale to srdci na závadu není,

jen bláhově Tě touží objímat.

Ani Tvůj hlas mi stříbrem nezazvoní,

Tvoje pleť vůbec není hedvábná

to jenom srdci chutná tak a voní

samota s Tebou zdá se převábná.

Smysly´s mi zmátl, rozum jsi mi vzal

jen srdci zbylo slovo rozhodné

tak vidíš, jsem jen Tvůj vazal

už nejsem ženou vůle svobodné.

 

A za tu těžkou službu jaký plat?

Ten, pro nějž hřeším, smí mě potýrat.

 

From: Shakespeare, upraveno Venuší pro příjemce z Marsu;-)

 

 

 

ODPOLEDNE SE PŘEŠOUPLO,

A protože sezení na židli a klimbání u kompu dneska netáhne, našla jsem si zajímavou práci plnou zdraví a pohybu, mimochodem dlouho plánovanou a ještě dýl odkládanou. Inu, čas se naplnil;-) Skáču po židlích a stolech ;-) a dávám dokupy staré šanony a jiné krámy pro archivaci. Docela se tu práší a jsem jak knižní mol.. navíc to není dvakrát bezpečné, už mě málem zabila krabice starých skladních karet, vážící snad tunu, která se mi začala snášet na hlavu z nejhořejší police skříně... zachránilo mě jen to, že denně dělám pár desítek kliků, jinak nevim, nevim... kolegyně už už otvírala ústa v němém výkřiku, už se držela za srdce, vidouc mne minimálně v kómatu... ale nic takovýho. Tolik radosti najednou dělat fakt neumim (je to kolegyňka, co jsem ji před časem nahradila na jejím postu a poslala o pár šprušlí níž;-).

 

Koukám z okna, venku se ňák zachmuřilo a je tam nějaká pliaga... bylo krásné počásko, a teď tohle? Hlásí nějakou vichřici, onehdá se nám na baráku nějakým záhadným způsobem odebral do věčných lovišť kus komína, tak doufejme, že pokud vichr zaduje, Franta Komín to ustojí;-). Nebo bude zle.

 

Jinak ať si třeba venku bouří nebo padají hovna s háčkama, stejně nemám žádný outdoor plan. Dnes v odpoledních hodinách jsem měla plánovanou dorážku svých školních povinností, ale jak tak monituruju vývoj situace po tom včerejším flamengu, funkci mých mozkových hemisfér, postřeh, vnímavost a tak dále, obávám se, že ani tentokrát svému slibu nedostojím a budu muset pro tuto bohulibou činnost obětovat tento víkend...

 

Ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko? A víkend v nedohlednu...

FURT SE NĚCO DĚJE... ALE NE TADY

Přišla bída na kozáky;-)

 

Dneska jsem si po všech těch vánočních a novoročních oslavách rozpomněla, že mi chybí jedna zkouška do uzavření semestru ve škole! A k tomu mám dodat jakýchsi pět kazuistik o řešení pedagogických situací. No to mě teda potěš;-(. Vím, že jsem se několikrát chystala na tom zahájit práci, jenže mi do toho vždycky něco vlezlo, čímž pádem se mi to nadobro vykouřilo z hlavy... jenže tentokrát už tomu neuteču.

 

Jinak v práci dneska vládne ovzduší porozumění a lásky;-)... všichni se hádají, řvou po sobě a obviňujou druhé ze svých kiksů.... Přisuzuju to špatné konstelaci hvězd. Můj horoskop na dnešní den však slibuje krásné a nevšední zážitky, takže se nenechám rozhodit a náladu mi ještě navíc spravuje mystické počasí, co venku vládne! Modré nebe, pod ním temné nacucané mraky a mezi tím svítí někde od východu slunko! Krásička!

 

A v tomto kouzelném dni jsme měli v práci taktéž nečekané hosty. Venkovní zvonek několikrát zaburácel, tak jsem se vydala coby klíčník k hlavnímu vchodu mrknout se, kdo to k nám jde... za dveřmi se mi zdálo být poněkud temno, mrkla jsem na oblohu, zdalipak se nám více nezatáhlo, jenže to nebyly mraky... nikde nikoho nebylo vidět, tak jsem odemkla a vykoukla ze dveří... a v ten moment se zpoza rohu vyrojila squadra spoluobčanů tmavší pleti. Patrně nějaký jejich špeh zjistil, že jsme vyhazovali pár krámů do kontejnéru, tak se přišli zeptat, jestli nemáme nějaké hrnce. Prý že dělají svatbu a není v čem navařit guláše a žebra... při té příležitosti prý: "Pani, nekupite ryfle?". Hrnce nevedem a rifle NEKUPIM. Byli neodbytní, strkali pazoury mezi dveře, tak jsem je musela hbitě přirazit a rychle zamknout... jejich nadávky byly slyšet i přes ty dveře... a jedna zvlášť snědá stařena na mě hrozila pěstí... je třeba si třikrát symbolicky odplivnout pro zahnání smůly...

 

Tohle by mohl být fest dobrý den.

 

Tfuj, tfuj, tfuj (radši teda...);-).

O PŘESTÁVCE

Cosi se ve mě po nočním rajzu rozleželo a bolí mě celý člověk....  

 

Právě si užívám přestávku na jídlo a oddech v souladu se zákoníkem práce. Jaksi cítím, že dostávám s pokročilou hodinou hlad, ale nic tu k jídlu nemám, takže smutně konstatuju, že budu muset vydržel do konce pracovní doby o vodě...no, aspoň teda že zodpovědně oddechuju;-). No, když není do čeho ďobnout, tak aspoň si procvičím prstoklad na klávesnici;-).

 

Dneska časně zrána jsem zaskočila za mou léčitelkou lidských duší, páč jsem ji dlouho neviděla, to abych jí zase po čase trošku zvedla náladu. (Nevím, čím to, ale naopak já, ač nevyspaná, srším dneska vtipem, přímo ostrovtipem, ač se chvílemi zdá, že nevydržím do švestek...to asi dělá ta cola, kterou se nalívám, abych neusnula). Dneska ta moje dochtorka připomínala šipinu přešlou mrazem, byla celá taková neveselá, scvrklá...tak jaképak štráchy, že jo, hezky jsem jí to řekla, páč faleš nesnáším a ještě si to můžu dovolit, vždycky po mě totiž požaduje upřímnost a otevřenou duši;-)... v první moment koukala jaksi zaraženě, ale pak poznala, že to s ní myslím dobře;-), roztála jak ledovec a chechtaly jsme se obě... hezky zvesela do nového dne!

 

A že je to den fakt krásný! Ven by psa nevyhnal, počasí je mimořádný shitík... a aby toho nebylo málo, jak tak na sebe koukám, při letmém pohledu připomínám vyoranou myš... , i ty nožky od hlíny by se našly, jak tak okukuju svou obuv;-). venku je výstavní maras, tak cestou na své pracoviště jsem se patrně do kteréhosi močálu trošku víc zapíchla... to je situace...

 

Konec bloumání a lelkování, přestávka je u konce, tak nazdar.

PŘÍJEMNÝ ZAČÁTEK NOVÉHO TÝDNE

Tak co nás to zas potkalo? 

 

Včera zarána, když jsem otevřela dveře do budovy, kde ráčím pracovat, mě přes nos praštil velmi mírný, leč nepříjemný zápach... zavětřila jsem, ale nic zlého netuše, pokračovala jsem známou trasou ke své kanceláři... čím blíž jsem jí byla, tím horší puch byl... už mě napadlo, zda po vzoru Tří mužů ve člunu od Jerome Klapka Jerome neschoval někdo někde poblíž sýr, připomínající odérem zesnulé nemluvně... ale nic takového.  Ohnisko puchu se k mému zděšení nacházelo přímo v mé kanceláři! Jenže! Žádný romadúr ani nic podobného (to by bylo ještě docela v klídku)... Uklízečka v pátek při luxování vytáhla ze zásuvky šňůru od ledničky, ve které měla jedna kolegyně schované před pažravými rodinnými příslušníky na mražáčku maso na horší časy a zapomněla ledničku znovu zapnout. Kuřecí stejky, křidýlka, vepřovou panenku, plecko... všechno v kejdě, hezky to přes víkend laxně proteklo výparníkem a šprušlama, lidově řečeno, do pondělka zbyl jen smrad. Lednice na týdenní větrání, koberec na vyhození, osazenstvo kanceláře na vývrat a k tomu přiotrávené hnilobnými výpary...ta kolegyně, co má pracovní stůl před momentálně indisponovanou lednicí, seděla celou směnu se šnuptychlem u nosu... a já se radši průběžně vzdalovala z místnosti....

 

Včera byl vůbec fajn den;-) Takhle včera večír večírek s PanTérem. Tak jsme se vycajchnovali. Nevím, proč ty večery tak rychle utíkají, hlavně, když za něco stojí... tak hodiny se nesledovaly, že áno, a já spala opět zdravou hodinku....

 

No, ale za každý dobrý skutek spravedlivá odplata, víme? Tudíž za chvíli půjdu do práce, kde zajisté podám vysoký výkon... A moc se tam těším, fakt hodně;-(

 

Tak čest práci!

VZPOMÍNÁNÍ NA STARÉ ČASY...

A máme tady neděli a jak to tak vypadá, začíná jaro!

Víkend jsem strávila v náručí svého domova, kde jsem se vhodně věnovala jarnímu generálnímu úklidu. Pod rouškou tmy jsem s hekáním smýkala ze sklepa několik starých masivních polic, které si tehdy nikdo návdavkem k vánočnímu stromu nechtěl vzít, tak já pro změnu jsem jim to teď naservírovala až pod nos... tedy k popelnici, kam oni často a rádi chodí a kdeco se jim hodí;-).

O víkendu jsem se sešla se ségrou a Zigim. Páč byla dobrá náladička, tak jsme zavzpomínali na akce staršího data, kdy o zajímavé události nebyla fakt nouze;-). Takhle jednou byla nějaká vypečená párty, na které se sešlo asi 15 lidí ze všech koutů republiky, co spolu studovali vysokou. Prolezli jsme kdejakou nálevnu, v každé si dali nějakého toho panáčka nebo kompůtek, pivko a táhlo se o knajpu dál. V tomto rychlém sledu jsme obrazili, co si pamatuju, tak sedm podniků a páč někteří už nevládli jazykem ani končetinama, tak jsme se všichni odebrali k Zigimu do panelákového bytu 3 + 1. Tam se nás patnáct nějak naskládalo a šlo se spát. Pořád bouchaly dveře od wc, furt kdosi splachoval, furt kdosi házel kosu... střízlivější z nás měli o zábavu postaráno. V pokročilé hodině ranní, asi tak v 5, zavládl konečně klid.... Neměl však dlouhého trvání.. Zigiho, pan domácího, vzbudil časně ráno hlad, tak se odebral do spížky, kde měli rodiče uskladněný různý proviant. Zigiho výkřik probudil všechny nocležníky, ti nakutí si přetáhli přes hlavy deky a chrápali dál, ti střízlivější se začali vyděšeně trousit ze svých provizorních pelechů, cože se to stalo... Zigi stál před otevřenou špajzkou se zacpaným nosem, byl pěkně naštvaný  a druhou rukou ukazoval na cosi na podlaze před regálama...Hovno! No vážení! Které prase? Proběhlo pátrání, samozřejmě se nikdo nepřiznal navíc bylo třeba to uklidit, k čemuž se nikdo nehrnul... ... kdo by se taky hlásil? Patrně někdo z nálevníků, takže si to ani nepamatoval, to nestih na wc, páč bylo imrvére obsazeno, tak vytrousil bóbika...

ZIMNÍ RADOVÁNKY

Začíná mě pomalu štvát, že není sníh... jsem nelyžař ze zásady, ale i tak se mi po něm začíná stýskat...venku je takové nevábné počasí, ani teplo, ani zima, všude šedo jak pod deklem kisně... asi tak jak říkává můj otec - až tě život omrzí a stane se ti peklem, skoč do záchoda a přikrej se tam deklem;-). No tak do klozetu skákat netřeba, stačí jeden pohled z okna...

 

Přichází po špičkách blíže neurčená chandra. Běžně mě navštěvuje na podzim, tak si teď možná spletla datum. Ale je tu a nedočkavě ťuká... na hodinky;-). Sníh by mou náladu pozvedl... a to u nás včera večer sněžilo! Sice malinko, srdce zajásalo... a ráno nikde nic... tak zas žádná radost.

 

Ale teďka jsem si na něco veselého vzpomněla! Ze sněhu jsem se také velice radovala na poslední velikonoce, které jsem strávila na horách u německých hranic. Pobyt byl fajn, lidi, co mi dělali společnost, taky, a tak jeden večer u krbu slovo dalo slovo a druhý den se vyrazilo lyžovat kamsi na Klínovec... páč jsem hrdina, obavy jsem odhodila, vědoma si hesla, že kdo jednou uměl lyžovat (a já uměla, leč ve třetí třídě), nikdy to nezapomene. Zvláštní, že ve mně nehlodala jediná obava... prostě jsem si byla naprosto jista, že výkon, který předvedu, bude hodný nejméně průměrného lyžaře.. první obava malinká zahlodala, když jsem zjistila, že lyžáky, co mi byly zapůjčeny, jsou drobátko velké a jaksi ani moc dobře nedrží ty spony... no nevadí, vyřešily to dvoje poctivé sibiřky. Pak lyže... trochu moc dlouhé... jsem si vzpomněla na další poučku, že by snad lyže měly mít na dýlku tolik cenťáků, co měří jejich aktuální vlastník... no bóže, furt jsem ještě byla v klidu. Pak červená větrovka, čepky netřeba, páč v menší nadmořské výšce, kde jsme byli na chatě, bylo docela teplo, tak 10 stupňů... a vyrazili jsme pěkně autem na ty sjezdovky. Nikde už nebyl žádný sníh, jen právě tam, kde jsme jeli, fungoval poslední vlek a sněhu bylo dost.

 

Už cestou k vrcholu nebylo vidět na pět metrů, všude se válela neprokouknutelná mlha, a při výstupu z auta mě málem odnesl první poryv větru. Větrovka byla totálně k ničemu, za 5 minut jsem byla zkřehlá jak hlávkový salát po prvním mrazíku. Tak logicky padl nápad, že se zahřejem pohybem...jako na těch lyžích... To, že špatně vidím, jsem tu už párkrát psala... ale to, že na jedné ceduli poblíž bylo poznačeno, že se jedná o černou sjezdovku, jsem zaregistrovala... akorát jsem teda vůbec nevěděla, co to černá sjezdovka je... tak šup. Na nohy lyže, na hlavu kapucu a že se jede.... Ouha. Chtěla jsem rozumně jet pluhem... a první oblouček se tedy nezdařil, páč jsem kecla pěkně na ten zledovatělý terén... síly bylo dost, tak jsem se vyhrabala a znovu... tak další oblouček... a na prdel... a další... a tak to šlo asi patnáctkrát... Kámoška, co mi radila, jak na to, to po patnáctém pádu vzdala a odfrčela kamsi dolů a do mlhy. Nadávala jsem si, že jsem nemehlo, to zabralo a když se už už zdálo, že na těch prknech ustojím, sjezdovka se prudce svažovala kamsi do neznáma, do mlhy a tmy a já si preventivně sedla na zadek radši hned. V tu chvíli jsem teprve dostala fakt strach... jak jsem tam seděla jak zasněžený hřib, páč začlo sněžit, všichni se mi někam ztratili, vichr přivál další mlhu a o mě se začala pokoušet taková ta panika, že jsem na neznámém místě, že mě tam nechají, navíc jsem si vzpomněla na sen, co se mi zdál pár dní předem, kdy jsem ani nevěděla, že na jakési lyže pudu, a byl o tom, že jsem se jela zabít na lyžích kamsi do horského letoviska... tak jsem zavřela oči, párkrát se pomalu nadechla, mlha zmizla, já jsem si vztekle zula ty pitomé lyže, které za to samozřejmě mohly, páč byly moc dlouhé, hodila jsem si je na záda a nějakých těch padesát metrů, co se mi podařilo pokořit;-), jsem šlapala v hnusných o číslo větších lyžákách pěšky nahoru...

 

Na chajdu jsme dorazili autem, z kterého se mi ani nedařilo vylézt, páč ty pády ani tak nebolely, ale moje povrchová zranění se za cesty autem hezky rozležela a taky začala měnit barvu... byla jsem hezky zbědovaná, lyže jsem hodila do jakési šopy, lyžáky vzápětí za nima a o lyžování jsem na dlouhou dobu nechtěla ani slyšet...i když...pomalu se sešel rok s rokem a když tak na to vzpomínám, byla to docela sranda...  jen... nikdy bych nevěřila, že člověk může mít z toho, jak několikrát nevinně spadne, až takové kolosální modřiny... ;-)

V NOVÉM ROCE

Šup! A jsme tam. Tak co? Jaký byl Silvestr? A hlavně, jaký bude tenhle rok?

 

Lidi, já jsem v klidu. Rok bude v pohodě, soudě podle toho, že se na náměstí nikdo neporval, ani se tam nepovalovali žádní opilci a vlastně ani cestou domů jsem na žádného ležáka nenarazila... mám zkušenost, že to se vždycky už tak rýsujou dny další, páč jak na nový rok, tak po celý rok...

 

Takže po zdárně prospaném posledním dni roku jsem se konečně v osm večer zbleskovala a abych nebyla poslední den v roce sama, tak jsem vyrazila s lahví k Janě. Na uši sluchátka do uší muziku a šla jsem. Teda, spíš jsem se klouzala... kdybych se chtěla pochlubit, tak napíšu, že jsem mistrně uhýbala petardám, co už v tu dobu hojně lítaly a bouchaly. Takhle spíš řeknu, že jsem je moc neslyšela a když to zahřmělo i přes sluchátka kdesi blízko, tak jsem se přikrčila za nejbližší křoví a po chvíli vyběhla a pokračovala ve své vytýčené trase. Takhle to nešťastnou náhodou schytat, zrovinka, když jdu na návštěvu a ještě slavit konec roku, to by byl fakt pešek...

 

Tentokrát jsme nebyly samy. Janě přijel Sini z teplého jihu Evropy. Náš Silvestr byl multikulturní (kdyby proběhl u mě doma, mohlo být zapojeno kultur ještě více;-). Sini je zábavný, tak jsme se dobře pobavili. Sini s Janou se občas hádají jako dva psi, tak to jsem pak seděla na židli, tvářila se  zkroušeně a hladila po hlavičce pejska nefalšovaného, Janinu Bóbiku...

 

Před půlnocí jsme vyrazili na náměstí. Tolik lidí tam ještě nikdy nebylo. Nedalo se tam pomalu hnout. Když začly bouchat šáňa, nebylo kam uhnout, maximálně tak pohledem, tak jsem jen se zděšením registrovala, jak mi teče ten sladký shit, co na mě kdosi vtipně namířil, po rukávech bundy, další zásah jsem chytla i do hlavy, měla jsem polité boty... ale tak tam dopadl asi každý... A pak byl ohňostroj. Tentokrát hodně dlouho trval a byl mimořádně krásný... viděla jsem, jak se lidem lesknou v očích slzy... některým se leskly jenom oči jako takové a nebylo to z nostalgie;-) Krása, co lidi dostává... Jen aby ten nastávající rok byl minimálně taky tak krásný...

 

Věřím, že bude. Nebo aspoň o tom sním...