A máme tady opět večer, dneska pro změnu v kruhu rodinném. Pěkně si to užívám.
Dohnala jsem domácí resty a jdu splácat nějaký těstovinový salát na zítřejší privat oslavu v kolbence. Zaměstnanci ekonomického odboru budou juchat! Naštěstí je nás tam jak šafránu, tak to bude brzo odbyto a navíc mě to finančně nezruinuje.
V pátek pak je na plánu další pracovní meeting, tentokrát s honosným názvem Mik, mik, Mikuláš! Nevim, který infantilní idiot má tohle na svědomí. Tak prý kdo byl celý rok hodný, tak ten dostane dáreček od Mikuláše! Ještě předtím budem pohoštěni dobrým jídlem a dostaneme napít lahodného moku! Takže dárečky... máme každý donést drobnost, dáme ji do společné nůše a pak Mikuláš bude rozdělovat dárečky! Vloni to bylo adresné, losovali jsme partnery, pro které jsme měli něco nadělit. Já jsem se plácla přes kapsu a koupila jsem láhev fernetu, na oplátku jsem od sparingpartnera dostala svíčku z krámu Vše za třicetšest... parádička. Tak letos to vidím asi tak, že projdu domácí arzenál, co se mi nehodí, tak to hodím do nůše. A rovnou čím horší, tím lepší. Takový Mikuláš, to je věru lepší jak kdysi v akci Z probíhal jarní úklid do kontejneru...
Vloni byla tato oblíbená předvánoční taškařice pojata navíc ve sportovním duchu. Před tím, než jsme dostali ten žvanec, jsme museli prokázat fyzickou zdatnost tím, že jsme byli rozděleni do družstev a jali jsme se hrát bowling. Mnozí z nás tuto aktivitu provozovali vůbec poprvé v životě, a nutno dodat, že ne každý se toho zhostil se ctí. Jedna kolegyně si při mocném předklonu, ze kterého se chystala vrhnout kouli, roztrhla na prdeli pěkné sváteční kaťata, když předtím pohrdla nápadem oblíct si radší tepláky či jiný adekvátní pohodlný oděv. Pak celou dobu skrývala pozadí za flaušovou bundou, která jí bránila v nějakém aktivnějším pohybu, takže její družstvo se bezkonkurenčně umístilo na posledním místě.
Jiná kolegyně si vyhodila pravačku v rameni, ještě že jsou mezi námi dobrovolné sestry a bratři a jednomu z nich se jakýmsi záhadným způsobem podařilo úpící osobu uklidnit a v nestřeženém okamžiku rameno zpátky nahodit. Neobešlo se to bez řevu, za který by se nemusel stydět ani jelen v říji.
Co se ale nestalo: nikdo nečekal, že starší generace zahanbí tu mladší. Jeden z účastníků večírku, bývalý zaměstnanec našeho chlebodárce, mužík čiperný, velmi, velmi malého vzrůstu, ve věku cca 85 let, byl prozíravý a na akci si přinesl vhodnou obuv, a to hned něco, co připomínalo baletní piškoty! Okamžitě se stal terčem zájmu všech ostatních, všichni jsme tutlali smích, a chvilkama odbíhali ve skupinkách k baru na nějaký ten drink spojený s hurónským smíchem, protože pohled na trpaslíka v piškotech, který nadnášen silou se vrhal i s koulí na dráhu mezi kuželky, páč jeho váha je vskutku muší a navíc, v jeho věku je problém si uvědomit, že kouli je třeba pustit.. tak to vydalo za jiné veselé příhody... mužíkovo družstvo ale vyhrálo. Nevím, zda zaslouženě, spíš si myslím, že za tu kulturní vložku, co nám všem nevědomky předváděl...
Letos to teda asi nebude až taková sranda. Sportovat se totiž nikomu nechce...
Žádné komentáře:
Okomentovat