Velikonoce nějak nemusím. Doby smrdutých voňavek, litých do svátečního účesu a do modra zmalované prdele mi na pár let dočista vzaly chuť na vítání koledníků s mísou zdobených vajec.
S Drahým Alfou ale uzrál čas změny. Velikonoce je třeba slavit;-).
Na velikonoce musí být na stole upečený beránek.
Ošívala jsem se, že o tomto druhu pečení nic nevim, ale byla jsem přehlasována, že je to snadné a jak snadné, to hned zjistíme, páč se půjdem na to hned zeptat. Tak jsme teda šli zeptat, ovšem nic se nedozvěděli, páč mamina měla na hromádce sice všechny recepty už několik desítek let, ale recept na piškotového beránka mezi nima chyběl. Zachránil mě za šest korun sešit o velikonocích, kde se na straně 13 skvěl krásný velikonoční beran. Tak jsem ho teda upekla. Byl sice trošku černější, než obvykle beránek bývá, s malinko spálenýma ušima a taky tužší, ale jinak dobrý.
Další věc: na velikonoce je třeba uplést pořádný tatar. Mě se teda ty v marketu docela líbily a navíc nestály ani moc... ale ruční práce je ruční práce, takže hybaj na kolo a vzhůru do vrbiček!
Jako zásadní problém se ukázalo, že ani jeden z nás neví, jak taková vrbka vlastně vypadá. Tušili jsme ale, že se bude nacházet někde kolem řeky. Vypátrali jsme vodní tok a na jeho břehu cosi, o čem se se značnou dávkou fantazie dalo říci, že by to mohl být materiál na karabáč. Drahý se sice tvářil skepticky, páč proutky byly spíš pruty a k tomu pořádně tvrdé, ale vzhledem k tomu, že v blízkém okolí se nenacházelo nic, co by bylo lepší, než dosavadní úlovek, tak že se to zkusí. Mimochodem, vraceje se dom, při sjezdu ze šotolinového náspu jsem si chtěla přibrzdit, ale ňáko jsem to přehnala s přední brzdou, zapíchla se o první větší šutr a přeletěla přes řidítka. Pěkně první jarní úraz. Ale dobrý to je. Jezdím s přilbou a příště si vemu asik i chrániče kolen;-). Páč ty jsou trošku pochroumané a taky koukám, že pravé stehno se začíná nějak barvit do modra...
Když jsme u těch barev, dočervena měly být pro změnu ty vejce, určené pro velikonoční změnu fazóny. Bílé vajíčka před velikonocema jsou nedostatkové zboží, tak jsem to zkusila s hnědýma. Z celkového počtu šest jich při vaření štyry praskly a ty zbylé dvě plus další nejméně prasklé exempláře jsem strčila do hrnce s červenou barvou. Zuřivě jsem u šporáku míchala rudý lektvar, ve kterém plavaly růžové bílky a mezi nimi prosvítaly tvrdohlavě hnědé velikonoční vejce a nadávala jsem přitom na svátky jara. Po čase, uvedeném výrobcem pro nabarvení vajec, se z hrnce vyklubala jedna narůžovělá bledule a další exempláře jak po skvrnitém tyfu... nevěřícně jsem zírala na utěrku, kde jsem ty plody velikonoc sušila a do toho jsem zaslechla, jak v obýváku k naslouchajícím promlouvá Václav Moravec. Politika ve sváteční den? Kua! To už bylo na mě moc. Napochodovala jsem do obýváku a požádala o mp3 přehrávač a sluchátka. A pak jsem chytla amok. Z nepodařených vajec, politiky, rozflákaných kolen, afrického berana a celých velikonoc. Drahý ho naštěstí bez úhony přežil a stejně tak i ty nedomrlé vejce, čekající na svého koledníka...
Ráno už bylo líp. Ovšem bylo naprosto jasné, že koledníci fakt letos přijdou. A tehdy mě zachvátila panika, že si s takovýma vajcama akorát urvu ostudu a ještě jsem je dodatečně hodila do cibulových slupek, aby trošku chytnou barvu;-).
Beránek teda velikonoce s náma oslavil, respektive jeho přední půlka.. Tatar se Alfovi taky vyved, páč cestou domů jsme objevili u vody jiné, trošku ohebnější proutky a ráno jsme podle návodu, nalezeného na netu, umotali z osmi proutků pěkný velikonoční mučicí nástroj. Akorát se nevyvedly ty vajca... ale těch není škoda, páč se stejně brzo sežerou;-).
