TEARS IN HEAVEN

Ahoj strýcu,

sice jsi nebyl žádný můj strýc a znala jsem Tě sotva půl roku.Nevadí. 

Někoho jsi mi strašně připomínal. Někoho z dávno zapomenutých časů. Na chvilku se mi zdálo, že se dá uchopit minulost... Snad dědu? Babičku? Strejdu? Tetu? Nevím... ten obličej se mi dávno rozplynul. Nikdo z nich mě brečet neviděl, i když jsem je měla moc ráda. 

Přemýšlím o životě.

"Roky sú tu, důvody sú patřičné," říkává jeden můj známý.

"Jen to někdy prostě sjede, jako blesk z čistého nebe," dodávám já.

Včera jsi tu byl, před týdnem oslavil osmdesátku a dneska, dneska tu najednou nejsi... 

Život je tak strašně rychlý... ale smrt je kolikrát rychlejší.

Nikdo neuteče, ale stojí za to to zkusit.

Takže nohy na ramena.

A žijme. Ať se práší za kočáry.

Beyond the door
there´s peace. I´m sure
and I know
there´ll be no more
tears in heaven

Tak šťastnou cestu, strýcu!

JAK ZABEZPEČIT KOMŮRKU

Páč mám doma málo úložných prostor, na chodbě nad hlavou mám vytvořenou takovou malou komůrku pro uschování mimosezónních bot a jiných aktuálně neužitečných předmětů. Komůrka je vlastně sololitová deska, přimontovaná ke třem stěnám a je mazaně skryta za vkusným závěsem. Ten je zase pověšen na tyčce, která se lety začala prověšovat a když už jsem se na to nemohla dívat, koupila jsem garnyž s dřevěnýma kroužkama, že si ji pověsím na chodbu místo té staré tyčky.

Vrtačkou nevládnu, tak jsem poprosila Radima, aby mi to přišel přivrtat. Chodba má metr deset, nejkratší tyčka na trhu je v délce metr dvacet. Tyčku bylo třeba zkrátit, akorát byl problém, o kolik. Navrhovala jsem nechat metr, pak jsme to prubli s koncovkami na tu garnyž a usnesli jsme se na devadesátce. Bylo třeba zkrátit i takové dřevěné držáky na garnyž, co se uchycují do stěny nebo stropu. Pilku jsme našli jenom na železo, tak jsme společnýma silama pílili na pavlači dvě dřevěné titěrné součástky. Já jsem držela pilu a Radim pohybem obouruč piloval.

Přistoupili jsme k nejdůležitějšímu kroku, totiž vyvrtání děr na strop. Matematicky jsem si to spočítala a bylo mi jasné, že deset od kraje je málo. Dejme patnáct, navrhla jsem. Zamítl mou dobře míněnou radu a prohlásil, že 10 bude stačit. Nuže, dobrá tedy.

Hrrrrc.... Vrták zajel do stropu až po kořen. Ve stropě se objevila neskutečná díra a prachu bylo všude jak v kamenolomu. První myšlenka byla, že jsme se dovrtali k sousedům nad náma, ale ani v našem baráku snad nemůže mít strop osm cenťáků a být z dutých cihel. To nic nemění na věci, že nějaká dutina tam evidentně byla.  Postupně jsme tam nastrkali tři hmoždinky a k tomu jednu celou rozlámanou špejli. Nakonec se šroub chyt;-). Držák má širokou základnu, která ďouru zcela zamaskovala, jinak by ve sváteční den došlo ještě na sádrování;-).

Po instalaci nosného aparátu jsem slavnostně nesla k místu činu tyčku se závěsem a těšila se, jak to bude všechno krásné.

Nasadili jsme tyčku a i kutil laik jediným pohledem zjistil, že je všechno špatně. Takže deset opravdu, ale opravdu nestačilo;-). Tyčka drží jedním centimetrem každého konce na držákách, čili o nějakých ozdobných koncovkách nemůže být ani řeči, páč jediná možnost je přilepit je k těm držákům z vnějších stran. Z každé strany fuga těch deset cenťáků, kudy je do komůrky vidět, takže je naprosto nezbytné, abych ty věci v komůrce soustředila z krajů do středu. Čím zase zvýším riziko pádu celé komůrky na něčí palici. Bude nutné se nad tím důkladně znovu zamyslet. 

Pro začátek bude stačit, když ta tyčka někoho nejebne po hlavě, když pod ní bude procházet;-).

VE VSETÍNĚ SE KLUBE NOVÝ DŮM HRŮZY

Poté, co Čunek s velkou pompou někdy před dvěma lety nechal zbourat přízračný pavlačák v centru města a jeho obyvatele šoupl do kontejnerových bytů na Poschlou případně je přímo vyexpedoval z města, chvíli se zdálo, že v městě zavládlo čisté ovzduší.

A teď je po idyle.

Občas tady zmiňuju, jak to vypadá při vstupu do našeho baráku. Tu ladně pohozené hovno, tu poblité schody, tu kus svačiny, tu kus vydloubnuté zdi. Něco jako hydrant, kde se skrývá hadice k uhašení případného požáru, tu nehledejte. Tedy tu hadici. Správce domu dělá v rámci bezpečnosti pravidelné revize, při kterých hadice doplní. Do pár dnů je hadice ta tam.

Nedávno zmizlo hliníkové madlo z vchodových dveří a pak už bylo radši nahrazeno dřevěným...

Někdo vylomil zámek. Domovní zvonky jsou zcela zbytečné, neb do vchodu se dostane, kdokoliv si zamane.

Včera někdo zkurvil brano. Dveře se už vůbec nezavírají, tak jsou  ve dne v noci dokořán.

Potřebujete někdo něco? Je zde k dispozici celkem 125 bytových jednotek... možná by u některé z nich stálo za to prubnou pevnost domovního zámku... když povolil ten dveřní, proč by nepovolil ten u bytu?

Máme tady totální dementy. Asi bych to nikdy nenapsala, ale jsem vážně hodně naštvaná. Máme tu své domovy a hajzli, co si ničeho neváží, všechno zplundrují. Nikdo z těch vylízaných palic si neuvědomuje, že to všechno zaplatíme zase my.

Je to tady čím dál tím horší...

A je to boj s větrnými mlýny...

VZKAZ PRO PŘÍLEŽITOSTNÉHO NÁVŠTĚVNÍKA NAŠEHO DOMU

Člověče, jenž v tato místa kráčíš, buď ve střehu, do čeho vstoupí noha Tvá.

Neb jsou mezi námi tací, co za ranního kuropění spěchají se svým čtyřnohým miláčkem ven a už cestou se jim podaří vytrousit nějaký ten exkrement. Což o to, stát se to může, po dlouhé noci strávené v bytě, ovšem po této nehodě by měl zákonitě následovat okamžitý úklid realizovaný majitelem psa. Ano. Měl by... jenže nenásledoval.

Drahý majiteli psa a rovněž tak psích exkrementů, které jste společně zanechali mezi venkovními dveřmi v ranních hodinách dne 21.10.2008,

pokud je Vám jedno, v čem žijete, běžte do svého bytu, zabouchněte za sebou dveře a už nikdy nevycházejte ven mezi lidi.

Patrně zapomínáte, že nejste v tomto domě sám a kromě Vás musí hlavními dveřmi projít i všichni ostatní nájemníci domu.

... chtěla bych mít ty brejle, co měl švec Číč v jedné pohádce. Dycky kouk na člověka a viděl, co je zač. Támhle mazaná liška, támhle naparující se páv.. to bych ráda věděla, který ze sousedů by měl prasečí hlavu...

Jenže jak udělat pořádek s takovýmhle prasetem?

DÍKY BOHU ZA MALOU BOLEST;-)

Tak jsem to neukočírovala. Ten nehet.

Doktor na pohotovosti měl sice dobrou vůli a chtěl škodit (krom platby regulačního poplatku) co nejméně, ale nevyšlo mu to. V pátek jsem naklusala na chirurgii, kde si mě vzal do parády stárnoucí doktor. Kromě toho, že mi bezelstně vrazil do prstu najednou dvě injekce a pak mi ustřihl půlku nehtu, tak u toho breptal, že vypadám mladší, než jsem a kvůli tomu se ke mně choval jak k teenagerovi. Nějak mi ušlo, co tím myslel, páč se choval pořád stejně a byl milý. Každopádně předpokládal, že mi to vadí. A mě to bylo úplně fuk, páč jsem se soustředila jenom na to, co mi provede s tím prstem. Na rozloučenou mi ho sestra zabalila téměř dárkově, jak ten prezent, co sice velikostí  neoplývá, proto je třeba dát ho do řádně velkého futrálu. Celý pátek pohoda v háji. Prst bolel čím dál tím víc a celou noc jsem bolestí oka nezamhouřila. Ještě mě stihla varovat jedna kolegyně, že známá měla něco podobného, zanedbala to a poslední článek prstu jí ufikli. To mě dorazilo a v sobotu ráno jsem radši šla do nemocnice na ambulanci.

To, že v čekárně nebyla ani noha, mě naplnilo nadějí, že se tam dlouho neohřeju a hned půjdu domů. Kolem chodily sestry, doktoři, ale nikdo mě nezval dál. Po hodině jsem se zeptala, zda ambulance vůbec funguje a bylo mi řečeno, proč by nefungovala, ale musím chvilku počkat. Po dvou hodinkách jsem se konečně dočkala. Vylezla sestra a pozvala mě k paní doktorce. Evidentně špatná doba. Paní doktorka měla ranní siestu, dopíjela své první kafíčko a vyprávěla vtip ošetřovateli, co se hrabal v kartotéce. Celkově veselá atmosféra vládla toho dne na ambulanci chirurgického oddělení. Ovšem jen do doby, než jsem vstoupila já. Paní doktorka se na mě podívala jako na vetřelce, naklonila hlavu mým směrem, přísně si mě změřila a prý: co máte?

„Bolí to fest, tak nevím, radši jsem přišla, ať se na to podíváte."

„To není třeba, to je normální! Po takovém zákroku, co se divíte?" kroutila naondulovanou hlavou.

„A to víte jistě?, podivila jsem se, „víte, doktor říkal, že kdyby se mi to nezdálo, mám radši přijít." Připadala jsem si jak kus cypa, který neskonale touží po blízkosti lékařské kapacity, takže neváhá podstoupit další a další vyšetření a k tomu dobrovolně tasí pokaždé devadesát korun.

„No, myslím si to", zakončila doktorka, aniž by se na mě podívala. „Karlo!" zavelela.

Sestra Karla mi brutálně odškubla z půlky nehtu obvaz. No co co, zdrbala mě při náznaku sykavky.

„Ukaž...no jasně! Jsem to říkala! Není tam nic a vy patrně jste moc citlivá!" uzavřela debatu lékařka a div se přitom neklepala do čela. „Sestro, betadin a pořádně utáhnout!," zavelela. „A vy - devadesát korun!".

Jak zpráskaný pes jsem toho sobotního rána šla z pohotovosti... to je pořád řečí - prevence, něco nezanedbat, hlídat svůj zdravotní stav... a když to uděláte, máte pocit, že jste jen přítěží Julínkova systému. Hlavně platit ale proboha, nic nechtít. Co to je vlastně zdraví? Kdesi jsem četla, že zdraví nelze přesně definovat, že v mnoha případech se jedná o subjektivní pocit pohody. Když člověka něco bolí, pak je většinou na obzoru nějaká choroba. Pokud ho nebolí nic, pak je zdravý.

Anebo mrtvý;-).

Tak holt občas radši ať něco zabolí:-).

KŘIVÝ, ALE MŮJ

Že nebezpečí pracovního úrazu nečíhá jen na lidi, pracující rukama, ale i hlavou, se potvrdilo dneska.

Před dvěma dnama jsem se bodla do prstu hezky vedle nehtu kancelářskou sponkou. Trochu to bolelo, ale hodila jsem to za hlavu. Včera začal bodnutý prst natékat. Babské medicíny, jako máchání údíku ve štamprli slivky, nezabraly a nezabral ani jód, ani černá mast. Tak jsem se dneska vypravila na pohotovost. V prstu škube, mám ho zafačovaný a vypadám jak válečný invalida. O to nic, ale doktor mě nepotěšil. Prý zánět. A jestli to do zítra nepřejde, tak já půjdu na chiru a nehet do kopru... ten nehet, co v dětství přežil dvakrát úraz. Jednou po přesně mířeném skoku ségry z houpačky, pod kterou jsem se právě nacházela a se zájmem si prohlížela šnečí maringotku. Podruhé jsem zharcovala ze schodů, když jsem se soustředila na taneční krok a zapomněla počítat schody;-). Nakřápnutý nárt se zahojil docela dobře, akorát se mi blbě kupují boty, páč jedna noha je v nártu trošku vyšší;-). Ovšem horní článek prstu se nějak nalomil a od té doby je prst trošku křivý a nehet trošku vroubkovaný. Ale mám ho ráda:-). A teď bych o něho měla přijít?

Prý strhávání nehtů je poměrně kultovní záležitost. Soudě podle doslechu a podle toho, jak se dneska na pohotovosti tvářil doktor:-(.

„Nechci vám dělat stres. Radši se na to neptejte," odbyl mě, když jsem se ptala, co mě čeká, kdyby to bylo nezbytné.

Na druhou stranu, zažila jsem proplachování dutin, operaci očí laserem a taky porod.

Myslím, že horší to nebude;-).

MOŽNÁ MÁM NOVÉHO NÁPADNÍKA

Před dvěma týdnama jsme měli v kolbence nějaký audit. Po něm jsme měli s auditorama sezení s řešením problémů. Našlo se jich docela dost a mě obcházela hrůza. Hoši s výzorem knižních molů byli přísní a nesmlouvaví. Po auditu jsem měla opět chuť se na práci vykašlat - úkolů z auditu vyvstalo vojsko o tisíci hlavách, k tomu minimální časová rezerva a deadline pro splnění úkolů 14 dnů. Rozveselil mě nadřízený, který se rovněž účastnil auditu. Prý že to dopadlo dobře (prý DOBŘE! No, jemu úkoly nepřidali...) jen díky tomu, že jsem chlapcům padla do oka! Ale jdi, pomyslela jsem si, to zrovna, andrzéne! Ti nemají jinou starost, než koukat na mě...

Přijdu do kanclu, na mailu vzkaz. No nekecej, píše mi šéf auditorů... to zas bude další průser....Ale ne! Jen tak mě zdravil a poslal nějaké potřebné materiály (o kterých nebyla při auditu ani řeč). No fajn. Tak to budeme spolu dobře vycházet, libovala jsem si. Poděkovala jsem mu a on mi za můj řádek díků napsal dlouhý a zdvořilý mail. A za pár dnů mi volal, že odjíždí na měsíc do Paříže na služební cestu a že jeho úkoly přebírá ten druhý mol, což ho mrzí, ale hned, jak přijede, tak za mnou zajde a dořešíme spolu ty resty. Jistě, resty je třeba řešit, taky to tady s hlavou skloněnou a krční páteří na sračky tady dávám postupně do kupy:-(.

Dneska ráno mi přišla na mobil sms z neznámého číslo: hoj XY, tak to je teda super! Je tady luxusně, dávám si pařížskou specialitu (nějaký chlast), tak jsem trochu mimo a ráno zase další audit...bla bla bla. A jméno. A smajl. Pár překlepů v textu způsobených rukou znaveného pijáka. Komu jsem psala? Ptala jsem se na něco? A co je jako super? Asi omyl...

A pak mě napadlo, kdo by mohl být původcem impozantní sms. V hlavě mi vyvstala šílená konstrukce a začala jsem rozmotávat gordický uzel;-). Pokud mě má intuice jako vždy neklame, mohla by to být přesně mířená sms, která, kdyby náhodou přišla nevhod, se dá omluvit tím, že nebyla pro mě. Páč osob takového jména jako je to moje je jak dírek v ementálu. Stejně tak je to s jeho jménem... Jenže jaksi cítím, že byla pro mě. A že pisálek čekal s udičkou, až něco nechápavě hloupého nebo naopak velmi chytrého odepíšu. Páč textovky, určené cizím lidem, mi běžně nechodí. Souhlasí to místo pobytu, práce, jméno. Proč by psal někdo známému do sms, že jde ráno do práce a ještě tu práci specifikoval? Taky ta pařížská specialitka byla hezky vypíchnutá...

Sákryš. Třeba se pletu. Kéž by! Možná jsem už podlehla iluzím stejně jako můj nadřízený. A měla bych přestat číst detektivky;-).

Ale jestli se nepletu, pak jen doufám, že coby zhrzený nepřehodnotí výsledky toho auditu....

NERADOSTNÝ STŘELCŮV VÍKEND

"Střelec je z podstaty svého znamení tvor dobrodružný, vyhledávající akci, nemající rád stagnaci, stereotyp a nudu. V práci stereotyp je a víkend se svými 48 hodinami jsou prosté dva dny, ke kterým střelec nadějně upíná svůj zrak a mnohé si od nich slibuje". vyčteno z jedné knížky.   

Po náročném pracovním týdnu jsem se z podstaty mé osobnosti;-) těšila na víkend. Pátek jsem viděla v jasných barvách: bude knajpa, posezení s přáteli, víno nebo pivo a taky karaoke. A těšila jsem se fest. Zřejmě nikoho nepřekvapím, když napíšu, že nic z toho, co jsem si naplánovala, nevyšlo. Jana jela na školení na víkend do Ostravy, druhá kámoška je matka čekatelka měsíc před porodem, třetí někde u známých, čtvrtá takhle při měsíčku vaří peče smaží, pátá při úplňku pije jenom vodu (teda, myslím, že eště nebyl úplněk, ale už se blíží!;-) a Radim byl opět unaven a pokoušela se o něj navíc paní choroba:-(. V deset večer jsem hodila šipáka na fotelku a předpokládala, že aspoň sobota bude zážitkama těhotná.

Ranní plán zněl jasně: měla jsem jet s chemikem do značkové prodejny mobilního operátora pro novou simku do mobilu. On teda chtěl jet původně tamtéž, ale na sraz četařů, jenže se mu na to všichni vybodli, tak matka přišla vhod. Nikam se mi nechtělo, chtělo se mi spát, ale on mě přemlouval, ať s ním jedu, že si zajdem do káefcéčka, taky někam na kafe a uděláme si nedělní výlet. Nechala jsem se nakonec ukecat, uvařila si kafe a šla se trošku přikrášlit.

Mladý se zatím vrhnul na net, jestli nenajde někoho, s kým by se ve Zlíně setkal. Nakonec se nějaká holka dala ukecat a tím pádem matka byla odsunuta na vedlejší kolej. Nijak mi to nevadilo, páč právě v té chvíli jsem pocítila divný pocit kolem žaludku, který se začal stupňovat a rozlézat pomalu do celého těla a pak už jsem nevěděla, jestli mám vlízt do postele nebo se spěšně odebrat na WC, jestli by pomohla studená voda na ruce, sanitka, nebo už jen černí havrani... po těle mi vystoupil ledový pot, dostavila se třesavka hodná oslíčka před otřesením, před očima všechno zčernalo, v uších zahučelo, hercna si začala bouchat do rytmu jiného bubeníka a tomu mi bylo fest zle. Takový stav už mě párkrát v životě potkal a já si pamatuju na každý ten den. Proboha, co mám dělat?, letělo mi hlavou.  Ustrojit se do černého? ;-) Někoho zavolat? Třesoucí se rukou jsem vytočila Radimovo číslo. Blekotala jsem do telefonu, že je mi zle a ať přijde. A že přijde. Že už jde. Přišel skoro za hodinu, akorát si to dobře načasoval, páč už mi bylo skoro dobře. Toho si jednou pošlu pro smrt! Už pudou dva. On a Jana;-).

Uvařila jsem si pak zázvorový čaj, kdyby mi chtělo být zase špatně, ale hajzl neduživý se už nevrátil.

Večer jsem šla na taneční večer a  přinesla jsem si z něj cenné poznatky, kterak tančiti valčík, blues a jive;-). Taky žízeň, páč obsluha tam stála za dvě věci. Obsluhoval číšník zvaný „Dva guláše", kříženec těch tří blbů z Arabely mekoty, blekoty a jekoty, který do sálu vjel se servírovacím vuzkem, obsloužil tři stoly z deseti a zase se ze sálu i s tím vuzkem vzdálil. Nijak ho netankovaly zoufalé pohledy nad vyschlýma krkama. Uklidňovala jsem své scvrklé epitelové buňky, že dostatečně nasají, až půjdem po tancovačce někam sednout. Leč bylo z toho opět kulové, páč tentokrát bolela Radima hlava. Šla jsem spát tentokrát pro změnu v půl jedenácté.

A víkend ještě nekončí. Dneska je neděle a já jedu na návštěvu k našim. Tak třeba bude ten dnešek lepší jak kmotr Pátek s kmotrou Sobotou dohromady:-). Jinak - chudák střelec! 

UTRÁCÍM

Dneska jsem opět opustila kolbenku těsně před šestou, ale v dobrém rozmaru, páč jsem konečně dohnala nějaké resty a navíc jsem si výjimečně dopřála i povinnou pracovní přestávku. V jejím průběhu jsem sháněla boty na další lekce společenského tance.

Mno. Trošku jsem se rozjela, když už si na nás cení zuby hospodářská krize, je třeba utratit, co na účtu zbývá;-). Nejdříve jsem šla k Baťovi. Total decline. Nebylo tam vůbec nic, co by se hodilo nosit, natož aby se v tom dalo tančit. Tak jsem proběhla několik krámů s botama, spíš teda krámů s krámama a nikde nic. Už jsem chtěla sfouknout kolty, když se na mě asi v pátém obchodě konečně usmálo štěstí a koupila jsem si tam boty hned dvoje a k tomu ještě kabelku. Dvoje proto, že ty jedny jsou luxusní, fest krásné, bílé taneční střevíce, jenže na podpatku výrobce nešetřil, takže myslím, že dvě hodky v nich strávím a pak mě ze sálu vynesou, případně vyvezou. Takže proto ty druhé, černé, nižší, výrazně pohodlnější, ve kterých budu provozovat ten nácvik. Počítám, že je při něm trošku odrbu, páč z minula vím, že noha sem, noha tam, vlastní nebo cizí - pro některé adepty je rozdíl mezi cizím a vlastním majetkem španělská vesnice. A ty bělouše si schovám pro začátek plesové sezóny, až mi nebude tak výrazně hrozit společenské faux pass.

Nastal čas stáhnutí kalhot - brod je už nadohled. První ples je už na konci listopadu!

JINÝ DEN, STEJNÁ SRAČKA

Tohle jsem četla jako odpověď na zdvořilostní otázku: jaxe vede? v jedné knížce. 

Tak tak. Příliv dobrých zpráv nám neustává!

Mladý chemik mi dneska s lišáckým úsměvem sdělil, že ztratil mobil.

Teda, on vlastně neví, jestli ho ztratil, páč do školy jezdí vlakem a prý že asi jak tam seděl, tak mu telefon vypadl z kapsy. Což zjistil až někdy kolem poledního a hned mě oblažil textovkou z netu, aby mi způsobil v pracovním procesu ještě větší radost, než jsem aktuálně měla. Volala jsem na operátora, aby bloknul kartu a prý zaplatím 400 Kč, pokud si vyzvednu do 5 dnů novou simku se stejným číslem. To zaplatím i tak, páč když si ji nevyzvednu, tak mi to stejně naúčtují. Patrně za to kliknutí na klávesnici, aby blokli volání z jeho karty. Pouze v případě, že půjdu na policajty oznámit krádež a přijdu s protokolem na značkovou prodejnu, kartu mi dají zadarmo. Tak přemýšlím, je to krádež, nebo není? Když sice telefon ztratil, ale neznámý lapka v pokušení si ten telefon vzal, vypnul ho nebo vyhodil simku a teď ho používá? Asi jo... hraje mi mimořádně, zdůrazňuji MIMOŘÁDNĚ do karet okolnost, že neznám výrobní číslo mobilu, páč chemik ho dostal darem od svého tatíčka a ten si krabku se záručákem nechal doma. A jeho druhá choť mu aktuálně celý kvartýr vybrakovala a řeší se tam věci zásadní důležitosti; takže pochybuju, že by někde našel nějakou krabici od rok starého mobilu. V horoskopu na dnešní den jsem měla, že se přede mnou otevírají skvělé obzory. A že všechno bude růžové! Jen abych se neválela brzo v krvi;-).

Co se vleče, neuteče. Počkám do pátku, jestli se telefon nenajde (jsem nenapravitelný idealista, který ještě pořád věří v dobro a na zázraky). Ale pak na ty policajty pudu a eště se tam zeptám, jak pokročila kauza učórovaný bajk (pro neznalé: bicykl) z pavlače na sklonku letošního září. Zatím prý nic nevypátrali a pojišťovna plnit nehodlá, takže to vypadá na další záser, který mi užere další díl z už tak prázdné prkenice:-(.

JAK SE KUPUJE NOČNÍ MŮRA

Takové to blbé období, co se občas ukáže a naposledy začalo před čtrnácti dnama, ne a ne mrcha skončit. 

Dneska ráno, když jsem šla do kolbenky, mě přepadly chmurné myšlenky. První podnět byl, že dveře do chodby se schodištěm postrádaly kliku a místo ní se na kolemjdoucího šklebila ohavná vykousaná díra po klice s kováním. Inu, proč by se hliník stěhoval až do Humpolce, když támhle za rohem mají sběrné suroviny. Nu což. Dveře bez zámku se dají snadno otevřít výkopem. To jsem taky udělala a vyšlápla si do ponuré chodby. Na prvním schodu hnízdo vajglů. Na druhém schodu něco velmi podivného, ale když jsem si rozsvítila, k mé radosti tam jenom někdo vyklopil hlínu z květináče... na třetím schodě pět použitých papírových kapesníků... a tak bych mohla pokračovat dál. Co schod, to nadílka. Zadáčo.Dole dvojče bez kliky.

Je mi docela ouzko, že v tomhle sqatu kupuju byt... Dostala jsem hodně dobrých rad, jako, nekupuj to, kup si něco jiného, většího a lepšího. Třeba třípokojový byt za půldruhého mega. No, vzhledem k tomu, že jsem samoživitelka s platem o něco vyšším, než je v našich krajích  průměrný, na nějaké vyskakování to není a zadlužit se na 25 let, neměla bych čtvrtstoletí klidnou noc. Takže byt jsem si uvnitř spravila a kromě oken je jako klícka. Nějaký peníz mám a tak jsem zažádala o nějakou drobnou půjčku, jako doplatek toho, co mi chybí. A hodně to spěchalo.

U bankovního ústavu, kde mám vedený účet a na něm docela hezkou sumičku, jsem si chtěla půjčit pouhých šedesát tisíc. Slibovali bez ručitele, dům, byt nebo chata, natotata, rychle a hlavně výhodně! Tak jsem si na pobočce sepsala žádost o úvěr, přiložila dokument, na základě kterého má banka plnit a paní mi řekla, že je to vše a do pěti pracovních dnů se ozvou, kdy bude smlouva přichystána na pobočce k podpisu. Já hlupák jsem nečekala žádný problém. Jiná paní z jiného města se ozvala po 14 dnech, s tím, že mi tam chybí spousta věcí doložit, a že jestli na to moc spěchám, že si můžu vzít místo účelového úvěru s 6,9 % úroku ten neúčelový, s úrokem skoro 14 %. Hlavně výhodně....

Se zaťatýma zubama a v časovém presu jsem se dala na vyřizování toho pro mě výhodnějšího úvěru. Výhody úvěru druhého, do ktrerého se mě pokoušela paní vmanévrovat,  jsem jaksi nepochopila. Dále jsem rovněž nepochopila jsem, proč odhadce nemovitosti píše pro město smlouvy, nicméně za jednoduchou smlouvu o smlouvě budoucí po mě chtěl 800,- Kč. Dožral mě a řekla jsem mu, že si ji napíšu sama, protože na základě dlouholeté spolupráce s právníkem mám tyto typy smluv v malíčku. Ale jo, to si klidně napište, ale ta smlouva musí být schválena právníkem z města... uculoval se, protože věděl, že má navrch. Vida. Ruka ruku myje. A mě sklapla čelist. Takže smlouva bude snad do pátku. Pak s ní půjdu v úřední den na město pro podpis. A následně podpisy ověřit. A pak smlouvu odeslat spolu s dalšíma dokumentama paní, co to všechno prolustruje, do týdne postoupí nějakému rozhodovateli a ten snad do čtrnácti dnů rozhodne, jestli mi dají pár blbých tisíc, které na účtě sice mám, ale prostě se nemůžu vydat ze všech peněz.

A tak to možná nestihnu s jejich stupidním výhodným úvěrem uhradit. A možná si půjdu půjčit peníze někam úplně jinam. Hezké je od nich, že každý měsíc mám dva telefony odněkud z Prahy, že si mě cení jako váženého klienta a jestli si nechci založit velmi výhodné konto, v podstatě termínovaný vklad, na který bych jim můj nepotřebný zůstatek šoupla. Tak k tomu nepotřebují samozřejmě doložit nic....

Nevím, jak vy, ale já přestávám být s našima bankama kamarád.

PRVNÍ VEČER PRO MILOVNÍKY SPOLEČENSKÉHO TANCE

Sobotní večer s sebou přinesl dlouho očekávané zahájení tanečních pro dospělé. Rozhodnutí k jeho absolvování ve mně uzrálo po letošním únorovém plesu. Byla na něm samá místní honora, chlapi ve fraku a baby jak opeřenci s namotaným boa kolem vypasených krků. Nějak mě nenapadlo, že když půjdu na ples, v prvé řadě se tam tančí a v prvé řadě společenské tance. Já mám tanec ráda, ovšem z těch společenských ovládám pouze valčík a polku. S heslem: nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme, jsem se při prvních tónech hudby hnala jako správný milovník tance na parket. Já, která mám rytmus v krvi, jsem si věřila, že to dám. No, nedala jsem to:-(. Čača ještě jakž tak šla, ale definitivní tečku za mým sebevědomím udělal waltz. Poblíž tančící páry mou snahu sledovaly s pobaveným úsměvem... Kroky jsem nebyla schopna ani po dvou kouscích dirigenta pochopit a tak jsem se sklopenou hlavou radši z parketu odkráčela na panáka.

Včera večer jsem si natáhla malé společenské šaty (jak jsem zjistila, trošku se za ten rok ležení na dně skříně scvrkly i velikostně;-), obula letní páskové boty, natočila a vyčesala si vlasy a vyrazilo se do kulturáku. Čekala jsem komorní výuku pro maximálně deset párů, jenže nás tam bylo nejméně třicet a pomalu si nebylo kam sednout, páč jsem do sálu dorazili těsně před osmou. Nasáčkovali jsme se i s k postaršímu tanečnímu páru, kde paní byla značně zelená už před zahájením pohybové výuky. Objednali jsme si u pikolíka láhev nekvality, ale na kuráž bylo třeba něco za žebř hodit. O tom nás nakonec přesvědčila i taneční lektorka, která hned po přivítání adeptů kurzu společenského tance nás ponoukla, ať si jen něco dáme, že nebudeme mít tak tvrdé nohy. Poslechli ji všichni a mohutně mávajíc, dokončovali u pikolíka objednávky.

Žádné štráchy, hned jsme byli vyzváni na parket. A hrůza všech hrůz, první tanec, který jsme se měli včera naučit, byl anglický waltz. Moje noční můra. Že mé obavy nebyly liché, se ukázalo hned při tanečním pohybu po obvodu místnosti, kdy každý sám za sebe se snažil s waltzovými kroky vyrovnat. Tři vpřed a jeden vzad. Pravá levá pravá levá. Neomylně jsem šla pravá pravá levá levá. Nebyla jsem štont to pochopit a neustále jsem se ocitala někde hodně vpředu nebo vzdadu. Budiž mi útěchou, že jsem v tom zdaleka nebyla sama a byli i tací, které si instruktoři vzali na paškál a v jejich čtyřiceti letech jim vysvětlovali, která noha je pravá a která levá;-). Při tančení v párech se to pak najednou zlomilo a mě to docela šlo! Zatím však nejásám, abych nedopadla jak s bruslením na inlajnech;-).

Zase žádný oddych a po procvičení waltzu začal nácvik nějakého moderního tance. To už bylo o poznání lepší. K sobě, od sebe, k sobě, od sebe, překročit tam, překročit zpátky, otočit tam, otočit zpátky, k sobě, od sebe, otočit na druhou stranu. Tam jsem se chytla hned a stejně tak většina zpocených tanečníků ve vydýchaném sále. Někteří sice při otočkách vypadali jak výjevy z egyptských fresek, páč kam šla noha, tam šla neomylně i hlava, ale pár napomenutí od instruktora to spravilo.

Poslední tanec byla mazurka. Tedy, není mi dostatečně jasné, kde se tohoto podivného tance dá využít, ale myslím, že na plese určitě ne. A že bych tam někdy dělala já osobně předtančení s mazurkou, toho taky bohdá nebude. S tímto tancem si tudíž hlavu nelámu, ale musím se pochlubit, že jsem ho zvládla. A to ne na hudbu ledajakou, ale rovnou na známou píseň Markytánka. No vida, takže o program u táboráku tím pádem bude vystaráno;-). Někteří budou hrát, jiní zpívat a já se chopím pohybové stránky produkce;-).

Takže v mých letech o něco víc, než Kristových, konečně budu připravena na vstup do velké společnosti;-). Nevím, proč jsem to tak dlouho a tak vehementně odmítala. V těch tanečních je totiž docela velká prdel!

„Já už nemůžu, fakt to nezvládám, to se nedá zapamatovat!", reptal při pilování waltzových kroků nejmladší, asi dvacetiletý, účastník kurzu, který vyluzoval zoufalé zvuky zvířete, lapeného do pasti, už v průběhu předchozího nácviku.

„Ale mladý muži, určitě to zvládnete," povzbuzovala jej lektorka, jinak starší paní.

„No vám se to řekne, když vy to už máte v malíčku! Dyť to tančíte už sto let!"

Společenský bonton byl tímto maximálně nevhodným projevem narušen velmi výrazně a ještě si nakrkl paní instruktorku, které rozhodně není víc, než pětapadesát. A mimochodem, ten výjev z egyptské fresky, to byl on;-).

RADOST AŽ NA KOST

Měsíc jsem téměř denně setrvávala v kolbence od 7 do 17,30 až 18 hodin včetně půlhodinové přestávky, doma zapadla do papírů a vytáhly mě z nich maximálně večerní zprávy v televizi, případně nějaká fyziologická potřeba. Navzdory nečekané píli jsem na výplatní pásce za předchozí měsíc neshledala žádný výrazný příbytek oběživa, zato mi nebývale přibyly body pro rozvoj psychosomatických poruch. Po tomto neblahém zjištění jsem se rozhodla na čas rezignovat;-).

Budu zas chodit do hospody mezi normální lidi. A taky občas do kina. Večer budu koukat na blbé pořady, nebo si pustím film. A budu se válet na fotelce, tak, jak kdysi. A budu si dělat radost, jakože si třeba něco nového pěkného koupím. A začala jsem hned včera.

Z té přemíry lejster a čumění do kompu mě nějak zeslábly oči. Brýle mám nosit už 4 roky, ale nějak na to kašlu, vemu si je jen občas, když vidím fakt mizerně. Dioptrie - 1,5 - zanedbatelná oční vada pro někoho, kdo měl 25 let -6,5 a pak podstoupil laserovou operaci očí s výsledkem 0. Pár let to vydrželo, teď se mi to trochu vrací a v  posledních dnech nabrala oční vada nebývalou sílu k útoku;-). Když už nepoznávám sousedy na ulici, to už asi budu muset chodit s brýlama... Naštěstí pryč je doba příšerných umělohmotných kober,  pomalu větších jak hlava sama a na trhu si můžu vybrat, co se mi zlíbí. No, co se mi zlíbí...včera jsem se rozhodla, že si koupím nové brýle a obzvlášť se mi líbily jedny černé obroučky, vysoce elegantní, no krása nesmírná. Ovšem, jen do doby, než jsem mrkla na cenovku. Čtrnáct tisíc....za brýle, které stejně časem skončí v pouzdérku, páč doufám, že se mi ty oči zlepší, zbytečně drahý špás. Tak jsem se dívala na jiné... taky černé. Tak ty by se mi fakt šikly... už jsem si je chtěla koupit, ale paní mě přemluvila, že je to velmi podobné tomu, co mám aktuálně na nose... ale zato!

„Něco pro vás mám!", mrkla na mě a vytasila se s fialovýma brýlema sice krásného tvaru, leč nenositelné barvy, „je to neotřelé a sluší vám moc! Všichni na vás budou koukat!"

Hm... koukala jsem na sebe v zrcadle... moc pěkné... připadala jsem si jak mimozemšťan..."to je sice pěkné, ale o to zrovna nestojím a stejně bych v tom nikam nešla", sundala jsem si fialový hnus z obličeje.

„Ne? Tak to je fakt zbytečné... tak červené!"

„Nechci, červenou nenosím. Chci černou!"

„Ale jděte! Taková mladá, proč černou?", divila se paní.

„Protože žádnou jinou barvu skoro nenosím, tak proto."

„Tak zelené! Ne? Modré! Kovové! Cihlové! Hnědé!" paní skákala jak péro z gauča a mě už ta přehlídka barevných brýlí nebavila. Poděkovala jsem paní za ochotu a už jsem byla na odchodu, když mi do oka padly jedny echt parádní obruby, nenápadné mezi všema těma barvama... jak jinak, než černé, zato s několika pruhama.... A jenom za tácek!

Takže paní nakonec kšeft udělala a obě dvě jsme spokojené. Teda, já budu až za týden, páč přesně tolik bude trvat, než si je odnesu domů.  

A dneska jdu do té knajpy:-D.

Tak najsos dejos, amigos!