pátek 25. července 2008

KDYŽ SE KRÁTÍ DEN I ŽÍLY

Dny se krátí a noci dlouží. Vstávám už za šera a než se trošku rozkoukám, nevidím nic, což je někdy spíše výhoda;-). Dneska jsem se do šera vyštrachala z fotelky s nejasným pocitem, že něco není v pořádku. On můj tata říká, že když se ráno vzbudíš a něco tě bolí, žiješ:-).

Chtěla jsem se po probuzení malinko protáhnout, přitom vdechnout omamný smrad ze startky, stoupající skrz otevřenou ventilačku z nižších pater, a pak se ještě zavrtat na chvilku do deky... a místo krásného ranního protahování jsem při jemném náznaku pohybu zařvala jak tygr. V levé ruce mě příšerně bodlo. Mrknu na to... ruka kolem lokte a hlavně nad ním opuchlá jak olgoj chorchoj! Natáhnout ji? Zhola nemožné. Drahá přítelkyně, máš docvičeno.

Musím se teda pochválit. V úterý jsem dostala pozvání do posilovny. Protáhnem si tělo, zpevníme faldíky a zadáčo! Máme totiž permanentku a její platnost brzy vyprchá! Ovšem - to byla výzva!

Snažím se tak nějak dostat do lepší figury a možnosti jsou nepřeberné. Ale posilovna? To tu ještě nebylo. A co víš? Třeba je to to pravé! Zajásala jsem. Jen aby tam nebylo moc lidí, zrovna jsem nebyla zvědavá na to, aby mě tam někdo okukoval, že činku třeba držím jak prase kost:-). A taky ve mně hlodala malinká obava, abych nedopadla jak Simona v nekonečném seriálu Ulice, když se rozhodla v posilovně hubnout. Zrychtovaná na týden. Ale obavy byly zbytečné, páč trošku se tak nějak zpevňuju občas sama, takže mi to šlo parádně.

„Nemáš to moc těžké?", tázal se starostlivě Radim, když viděl kolik mám na stroji nahozených kil.
„Co? Těžké? Klidně přidej," chvástala jsem se.

Támhle jsem pošimrala bicepsa, támhle tricepsa, příčné i šikmé svaly na břiše, nějaké ty na nohách a zádech... uf. Byla jsem po cvičení tak zdravě unavená a cítila jsem se skvěle! A že pudu co nejdřív znovu.

Ve středu na těch houbách jsem svaly malinko cítila. Včera jsem je cítila víc. A dneska jsou už i vidět. Akorát ne tak, jak jsem si přála, ale prostě mi opuchla levá ruka. Kousek pod loktem to začíná a končí zasejc kousek nad loktem. Loket se zdá být v kopru... Ruka nejde natáhnout ani s fest zaťatýma zubama. Jako by mě tam něco drželo a nechtělo pustit. Eště že jsem pravák a rukama se neživím. V těchto dnech bych si nevydělala ani na slanou vodu:-(. 

Když vám někdo řekne: aby se ti náhodou nezkrátily žíly!, páč jste líní jak vši, nebo se práce a fyzické námahy obáváte, pak vězte, že se bojíte oprávněně.

Mě se totiž už asi zkrátily.

čtvrtek 24. července 2008

UŽ VÍM, JAK BYLO JENÍČKOVI A MAŘENCE

Prší už několik dní v kuse a aby toho nebylo málo, je ta správná letní teplota, zvaná kosa jak z nosa.
Houbám nepřízeň počasí nevadí, takže jsem se včera rozhodla pokusit štěstí a po vzoru Kamia trošku si zahoubařit. Obula jsem si červené martensky, navlíkla teplé hadry a eště jsme se vrátila pro čoklovou, páč Radim říkal, že bude sranda.

Byla.

Autem jsme vyjeli na hřeben u lesa a spustili jsme se do hvozdu. Nikde ani holubinka, fuseklím, co jsem si vzala do bot, už asi zteřely ty gumky, páč se mi se železnou pravidelností objevovaly v celé své kráse někde na špičkách noh, takže jsem musela pravidelně zastavovat, zouvat, natahovat, obouvat a šněrovat. Posledně jsem při zavazování bot našla pár hříbků, ale včera jsem takhle při zemi zacítila spíš než houby něco úplně jiného, o čem se zpívá v jednom zlidovělém popěvku:

Našel to dědeček, našel to v lese
Napích to na hůlku domů to nese
Babička myslela že to jsou houby
Dala to na pekáč šup s tím do trouby
Děti se najedly a byly zticha
Po chvilce dostaly bolesti břicha
Ty dědku pitomá není ti rovno
Vždyť ty jsi přinesl k večeří......

... a pak se tam zpívá o tý holce modrooký;-).

Takže takhle ne. Oko sokolí pátralo v okolí a zjistila jsem, že opodál se vyklubala pěkná hadovka smrdutá. Čoklové však nebývale voněla, až jsem ji musela od smradlavého výrostka násilím odvléct:-).

Chůze v lesíku byla dále možná jen v podřepu (což byla echt paráda pro moje kolena) a občas dokonce téměř po čtyřech! Připočtěte si k tomu ty křusky a vyjde vám, jak mi asi bylo blaženě. Se shrnutýma fuseklama v tvrdých vysokých botách a v podřepu. Ve větrovce, kšiltovce, s taškou na houby (doslova) .... a s čoklovou v podpaží. Ano. Blažena Hotová.

Čoklová byla nejprve ve značné výhodě. Je nízká, v lesíku se jí šmejdilo dobře. Ovšem jen do té chvíle, než se rozhodla přeskočit nějaký kolek (myslím, že to byl oholený vrcholík smrku, co se z něho svého času dělaly švrláky;-)  a ten se jí zapíchl do břicha a málem došlo k neštěstí. Kvíkala a dělala na mě psí oči, abych ji nesla a já ji teda nesla, aby nedopadla jak ten vlk v Červené karkulce. Tak to dopadá, když se veme městský pes do lesa.

A to jsem se i se psem málem ztratila...

"Haló! Kde jsi?", volala jsem na Radima.
"Tady!" ozvalo se odkudsi slabě.
"Kde TADY?" zařvala jsem. Záchranářský pes začal kvílet a škrábal se na mě. No, tebe si zas příště někam vemu...
"No tady! Nahoře! Pojď sem za mnou, ne?" neslo se ozvěnou.


Ale kam? Nahoře? Kde je nahoře? A kde je dole? Já jsem nevěděla, kde je vlevo a vpravo, všude mě obklopovaly smrky s větvema až po zem a mezi nima já a můj pes... a nikde žádný strom, na který by se dalo vylézt a hledat světlo. Nebo Radima. Nějakou záchranu. Himl, zas je to na mě... chytla jsem čoklovou, co byla už vyklepaná jak startka a vydala jsem kačením pochodem, to je kráčení v podřepu, směrem, kde jsem tušila původ hlasu. Ukázalo se, že mám dobrý orientační smysl, takže nakonec se mi podařilo se z hvozdu vymotat. Ještě mi ujela noha na mokrém mechu, když místo abych zachraňovala sebe před pádem jsem se soustředila na nebohého psa v náručí. Udělala jsem čoklové komfortní sedačku na klouzačce. Jenom jí uši vlály, jak jsme fičeli. Moc pěkné. Takže čoklová čistá a já jak prasulín:-).

No a to je konec pohádky. Páč mě celý houbařský výlet, jak mě bavil málo přestal bavit úplně, a šlo se domů a pak na Františka, co si říká děvkař, do kina. A tem jsem se aspoň zasmála. Trošku;-).

pondělí 21. července 2008

ZAS UŽ ROSTOU!

V nedělním odpoledni jsme vyrazili do lesa na houby. Bylo poznat, že jsem v lese ale hodně dlouho nebyla, takže jsem zapomněla, jak to tam vypadá a vzala jsem si nepraktické džínové kraťasy. Strašili mě klíšťatama, na ty jsem si doma ani nevzpomněla, ale v lesním remízku jsem se pořád ometala, abych si domů nedonesla nezvaného návštěvníka.

Před náma patně navštívilo les pár vášnivých kuchtíků.Ti však nehledali hříbky do polívky, ale přišli si do lesního podrostu ukuchtit úplně jiné věci. V hlubokém předklonu se plížím mlázím a pátrám po houbařském úlovku. Najednou se přede mnou vynoří mezi stromy něco bílého a velkého... že by klobouk žampiónu? napadne mě. Pýchavka? Nebo že by bedla? Houbařím velmi sporadicky a poznám maximálně bílý hřib, ale tohle vypadalo lákavě. Copak to asi bude? Zvědavost mě popohání, nohy mám dodřené jak milovník sebemrskačství. Odhrnu poslední větev, která mi málem vyšlehne oko. Jauvajs... Koukám, u mraveniště tam trůní hromada prázdných platíček od nurofenu a nějaké další propriety mistrů vařičů. Hm... Takové já mám houbařské štěstí:-(. Pak jsem objevila ještě zaječí latrínu soudě podle hromady zaječích bobků, z čehož se dalo vydedukovat, že je tam žírná půda a tedy houby porostou!

A taky jo.

Karta se obrátila ve chvíli, kdy jsem si musela poněkolikáté zavázat botu. KOusek od mojí boty v jehličí krásný hřib! A o kousek dál další... nakonec jsme jich našli asi kopu (pokud se nepletu, je to čtyřicet?;-).

neděle 20. července 2008

PLONKOVÝ TÝDEN

Další týden je skoro v kopru. 

Přemýšlím, že co mi přinesl...

  • Absolutní nechuť k práci.
  • Úterní výlet na samotu u lesa, spojený s hojností jídla a pití, avšak nedostatkem spánku. Zmíněný hodokvas se neblaze projevil druhý den v práci totální únavou a pozoruhodným jevem, že ač moře není na dohled, lze trpět mořskou nemocí;-).
  • Muchu ve varné konvici. Nevím, estli byla natvrdo, nebo naměkko, každopádně intuice mě ponoukla mrknout do nádoby s vodou, estli není moc zavápněná, což mě zachránilo před mouchou v kafi. Na druhou stranu... kdo ví, jak dlouho se tam povařovala, možná, že muší vývárek byl v hrnku už několikrát. Fujtajxl!
  • Soused Čestmír je každý den jak višnička v rumu. Čestmírová to špatně nese a místo toho, aby ho kopla do prdele, řeší s ožralcem různé věci. A řeší tak, že si nechá otevřené okno na pavlač a ječí jak siréna. Starý sedí na lavce pod oknem a kurvuje. Takže celý barák ví, že starý zednický mistr nezamkl sklep a vykradou jim ho (pětkrát za den). Že utratil v hospodě pětikilo a ona má jen dvě stovky na den (třikrát za den). Že je to starý ožrala a jak ona se mohla mít, kdyby si ho tenkrát nevzala  (stokrát...). A pak on, který sotva plete jazykem, ze sebe vyrazí... Ty stará krávo, neser mňa nebo poletíš z okna! Takže to by se náš figurální pavlačový sbor rozrostl o létající Čestmírovou;-).
  • Včerejší výlet na kole spojený s inlajnovým bruslením. Krátkobruslením. Nikdo nemá čas, takže jsem byla jsem sama, páč jsem v podvečer pocítila neodolatelnou touhu po pohybu. Příjela jsem na místo, kde se dobře bruslí, bajk přišpendlila ke sloupu veřejného osvětlení, trochu pošmejdila na oválu a páč moje touha byla nasycena, ale nijak zvlášť mě to jako single bruslaře nebavilo, dlouho jsem nepobyla.  

Nic mě nebaví. Potřebuju dovolenou. Dlouhou a daleko od domova. Ještě ale musím vydržet týden:-(.

neděle 13. července 2008

NEŽ PŘIJDE KONEC SVĚTA

a bude po nás veta, zachraň se, kdo můžeš;-).

"Dobrý den, pane, mohu k vám pohovořit?"

Takto promluvila jedna z dvojice žen, nesoucí pár osvícených knih, jež oslovila za plotem mého podřimujícího otce.

"Jistě, dobrá ženo, co máte na srdci?", zeptal se můj otec a zvedl se ze zahradní židle.

"Konec světa se blíží a je třeba s tím něco dělat", dramaticky pronesla prošedivělá dáma.

"Ano, ano. Blíží se každým dnem a každou hodinou," smutně pokyvoval hlavou otec.

"Je třeba být vědomý, " výstražně vztyčila žena ukazovák. "Máte doma bibli?"

"Tři! Tři bible mám doma a pravidelně si v nich čtu! A kdybych měl víc peněz, tak si koupím ještě pět. Ale jsem nemajetny penzionovany hornik."

Žena zamyšleně pokyvovala hlavou. "Ano, tak je to správně..."

Otec si poťouchle prohlížel příchozí, které ho chtěly přivést na tu jedinou správnou cestu.

"Ale děvucho!" zaostřil na mladší z agitátorek. "Taková pěkná baba a co to máš s tým zubem?"

Slečna se začala ošívat. "To není důležité, pane, důležité je jít vpřed!", mávala knihou a snažila se odvést otcovu pozornost od nedokonalého chrupu. 

"Uštíplý? ON JE UŠTÍPLÝ?," hleděl jí na přední zub a přitom se křenil. "No to snad ne! Děvuchy, to musíte být jak ze škatule, když chcete někoho přivábit na ty lepší zítřky! Ukázat všeckým, že jste NEJLEPŠÍ!".

Agitátorky po sobě louskaly očima a ta mladší si přejížděla jazykem kus uvaleného zuba.

"Než přijde ten konec světa, žijeme v tržní prostředí. Konkurence je veliká. Takže nejdřív pospravovat zuby a potom teprve agitovat!".

"Tak nasledanou", couvaly od branky rozrušené ženy.

"ZBogiem," zahučel otec a pod fousy se smál, jak se jich elegantně zbavil.

Tata je druhý člověk, kterého jsem viděla, že byl ochoten se s agitátory lepších zítřků bavit. A první, který je dokázal vyvést z míry:-).

NEVYDRŽÍM DO HRUŠEK!

Takhle nějak bych pozměnila hlášku z jistého filmu. Nikoliv do švestek, nýbrž do Hrušek.

Putování za vínem.

Toho dne jsem byla po ránu neklidná. Mé rozpoložení bylo bezpochyby způsobeno třema deckama červeného vína nevalné chuti, které jsem pozřela předchozí večer na country festiválku. Abych mohla v půl deváté vyrazit na vlak, podala jsem svým vnitřnostem pomocnou ruku ve formě převelice hořkého amara. Z toho mi bylo ještě hůř a  chvíli to vypadalo, že z výletu sejde a já do těch Hrušek nemůžu v žádném případě vydržet, natož dojet:-(. Kupodivu po chvíli hořčiny zapracovaly a já jsem mohla vyrazit. 

Do Hrušek jsme dorazili v plné sestavě v největším poledním hicu. Já, Jana, Silva s přítelem a pár dalších kámošek včetně osmnáctiměsíčního mimina v kočáru jsme se plahočili přes náves na místo činu. Po vinných sklepech nebylo nikde ani vidu ani slechu, tak byl čas oslovit domorodce. Naše radost z jejich sdělení nebrala konce:-(. Plac s rozmarnýma vinařema se nacházel na druhém konci vsi, cirka půl hodiny pěšky. V poledním hicu, kolem pětatřicítky... Z pochopitelných důvodů přišla první zastávka velmi záhy. Asi po pěti minutách jsme narazili na místní knajpu, a vinohrady nevinohrady, hodili jsme do sebe po pivu, abysme zabránili dehydrataci těl na silném jižním slunci.

Po půl hodině jsme se doškobrtali k areálu.

Organizátorkou zájezdu Silvou nám bylo už doma předem sděleno, že vstupné činí tak osm pětek, maximálně stovku, a můžem koštovat, co hrdlo ráčí. Zvesela jsme zalovili v prkenicích pro své stovky.

"Třistapadesát korun za osobu!", zazněl nekompromisní návrh směny ze strany prodávajícího. 

A chuť na víno byla najednou tatam... 

"Tak to je v pytli! Nikam nejdu. Jdu radši do hospody na pivo!", zhodnotila nastalou situaci Slávinka. 

"Tak když už jsme tady... ", přemlouvali jsme ji a lovili další bankovky po kapsách.

"Třistapadesát se sklenkou, nebo padesát bez sklenky!", upřesnil kurz pán u pokladničky.

Jo, bez sklenky? Tak to jdem! Za páďo jsme si zakoupili lístky, páč jsme si, dbalí rad hlavní organizátorky, donesli sklenky z domu. 

V areálu bylo co koštovat, taky co kupovat a Silva s sebou dovezla tři krabice plné domácích škvarků, slaniny, klobás a paprikového sýra, kterýma průběžně hostila nejen nás, ale i místní sklepmistry. Sklepy obcházela cimbálovka, takže nebýt naprosto brutálního hicu, měli jsme se jako v ráji!  

Luxusní výlet musel taky jednou skončit, tak se po páté hodině sbírala skupina s miminem s časovou rezervou na vlak. Přišli jsme tam ještě brzy, někteří si zapálili, někteří zpívali písně a protože byl neutuchající hic, polívali jsme se vodou. Dromedár ji má v hrbu a my si ji donesli v petkách. Mokří a veselí jsme na nádraží halekali a vyhlíželi zbytek skupiny. Jen jsme se strachovali, aby jim to, propáníčka, neujelo!;-)

Najednou koukáme, na protějším nástupišti železničního koridoru se noří Silva s přítelem. Máváme, povzbuzujeme, pohněte, ať to stihnete!! a vítr k nám donesl slova: "..sem... rychle... jede... z téhle strany..."

E?

Himl! Najednou nám to došlo. My jsme vylezli na špatné straně nádraží! Musíme se nějak dostat na druhou stranu! Nejbezpečnějsí by to bylo podchodem (určitě věděli, proč ho tam stavěli), jenže na to nebyl čas. Vlak měl jet každou minutou, takže plán byl ukut v momentě. Slávinka popadla mimino do náruče, jeho mamině jsme strčili kočár a prchali jsme po náspu na druhou stranu.  A vlak se vynořil ze zatáčky... Jestli někdo říká: stihl jsem něco úplně přesně, tak to neviděl náš sprint na nástupiště před vlakem...

Kdykoli piji víno, starosti usínají.

Vědoma si tohoto hesla, při půlnoci, když jsem se konečně dostala domů, jsem si na spaní dala z ledničky deci červeného. Páč se mi teprve tehdy začaly klepat kolena. 

pátek 11. července 2008

MÓDNÍ VLNA

Tento týden jsem zjistila, že neodkladně potřebuju nové džíny.

Hadrů mám sice plnou skříň, ale na džíny mám smůlu. V jedněch jsem spadla na grilovačce na šotolinu, takže na koleni se mi na týden starých kalhotech vytvořila dírka. Vlastně dvě. To mě teda žralo, tak jsem přemýšlela, co s tím a nakonec jsem z toho jsem udělala přednost, dírky spojila a tu vzniklou trochu rozšířila, takže vypadá, že vzniklý průhled to byl záměr šičky:-).

Má radost z trendy džínů však netrvala dlouho. Častým nošením, praním a taky tím, že si je oblíkám ve spěchu a taky tím, že občas noha místo do celé nohavice vpálí do té díry, tedy kombinací rychlosti a špatného směru, se džuzna postupně zvětšovala a onehdá jsem zůstala překvapená... co to? co to? že mi z nohavice čouhá jabko?... že by se díra snad přestěhovala někam na koleno? No, džíny mají po sezóně, neboli jsou po smrti. Nechala jsem si je zase na nějakou grilovačku, protože kdo čím zachází tím také schází a tam je pak šupnu nad ránem na ohniště, ať se s nima důstojně rozloučím.

Na druhé džíny mi asi při nějaké hospodské rvačce stříkla krev:-). Nepamatuju si totiž, že by mi kdy za poslední desetiletku tekla krev z nosu:-). Mám na stehně tři kapky v pěkném rozestupu a ničím, fakt ničím se mi to nepodařilo vyprat. Včera jsem seděla v kafizahrádce a páč nebylo co jiného na zkoumání, tak jsem kriticky zkoumala svůj ohoz a uzrálo ve mě okamžité přesvědčení, že si musím koupit něco nového.

Vsetín je místo, kde se pije slivovice a v radostných chvílích tančí odzemek. Možná tu koupíte valašku, coby historickou součást úboru Juraje Jánošíka, ovšem koupit džíny, to se ukázalo být mimořádně tvrdým oříškem;-).

Vyrazila jsem na okružní cestu městem. Minula jsem pár kšeftů, kde jsou k mání za nekřesťanský peníz modely, které by na sebe nehodila ani stará Škopková, když eště chodila do měštanky. A přivandrovalci na trhu mají sice výběr velký, ale jsou to šmejdy, i když skoro zadáčo. Nakonec jsem v jednom butiku narazila na moc pěkný kousek. Džíny color coffee, střih lichotící postavě a nikde na nikom jsem takový model neviděla! Ve zkušební kabince jsem se do toho nasoukala a bylo vidět, že tedy ano, je malinko těsnější:-). Džíny vypadaly super, akorát že nejsou elastické. Nad tímto faktem jsem přemítala a nakonec si je vzala. Nevadí! Zabalte mi to! Mám aspoň důvod zhubout!

Doma že si udělám módní přehlídku. Co se k nim hodí a tak;-). Košil a triček byla na zemi v momentě kupa a nastal čas dostat se do nového módního kousku. A ouha! Asi se ještě trochu smrskl anebo jsem se cestou domů hodně nadýchala čerstvého luftu, ale zdolat džíny bylo ještě horší než v kabince butiku! Já se ale nevzdávám. Nadávala jsem si sice do blbů, ale džíny mě nepokořily. Jo, super, koukala jsem na sebe v zrcadle, vida, to je figurka! :-) ... akorát je musím trošku roztáhnout, ať jsou pohodlnější.

Jako rytíř z cínu jsem špacírovala v džínách a botách na šteklu po bytě, uvařila si kávičku a sedla si zmoženě ke stolu. Lem nízkého sedu nového modelu se mi přesunul velmi nízko, čímž jsem zjistila, že k novým kalhotám budu muset nosit delší trička a košile:-).

Grrr...

No, každopádně jsem si nemyslela, že bych měla nějakou extra žravku. Na druhou stranu, za dlouhých osamělých večerů jsem si třeba křupky nebo brambůrky otevřela. Taky jsem občas dostala chuť na čokoládu, která zvedá náladu... tak s tím je od úterka šlus, přátelé. Do šesti se můžu cpát, ale pak už utrum. A řekla bych, že džíny jsou už dnes o píď méně těsné!!;-).

Včera jsem to nevydržela a v deset večer jsem si dala tři gumové medvídky. Na klouby, ne? Aby mi v těch džínách nevrzaly:-).

středa 9. července 2008

DALŠÍ CHROBAVÝ

Chrobavý je u nás takové líbezné přízvisko pro maroda;-).

Čoklová se pomalu zotavuje z přiotráveného stavu.

Na doporučení veterináře jí musím mixovat vývar z kuřecí nohy, mrkve a rýže. Do toho kápnout antibiotika. Čuchla k misce z velké dálky, stáhla nohy mezi ocas a zalezla do pelechu. Zdá se, že radši pojde hlady, než by oranžový humáč do sebe dostala (možná jí to připomíná to, co z ní před pár dny vycházelo druhým koncem;-). Ale když jsem si včera na oběd vychutnávala křehoučké kuřecí masíčko na čínský způsob, dělala zpod stolu psí oči a vydávala zvuky, aby na sebe upozornila a já bych jí pod stůl něco hodila. Leskoun má ovšem smůlu, páč si nehodlám zadělat na další výdaje veterináři.

Aby toho nebylo málo, chemik si pár dní stěžoval, že ho pobolívá v krku. Teplota žádná, tady nejde o život, takže nejde o nic, jsem si řekla. Dostal ode mě, domácího lékaře, modafen a nějaké cucavé tablety. Večer přišel s tím, že mu zaléhá v uchu a tak domácí lékař doléčil a ráno bylo třeba navštívit příslušná místa. Od doktora dorazil s diagnózou hnisavá angína, lezoucí (všimni si, Kamio:-) do ucha!

Měl jet na prázdniny na týden k dědovi. Nejede nikam, bude opět dlít doma, buďto v posteli a po úpravě zdravotního stavu u kompu.

Krátkodobým výzkumem jsem zjistila, že mladý chemik má relativně odolný organismus. Jen tehdy, když má někam jet, kam se mu příliš nechce, se jeho imunitní systém vzbouří a přihraje mu nějakou tu chorobu, při jejímž léčení se nesmí z domu na krok:-).

A protože není krb bez ohně, není ani chemikova choroba bez kérování jeho otce, tedy mého ex.

Měla jsem pěkný, povzbudivý telefon.

CRRRRRRRRRRRRRR! 

Na displeji vidím EX:

"Ahoj," zdravím zvesela, s vědomím, že se to má.

"Jak ahoj, kurva? To si matka? Ty děcko necháš ohluchnout? Když si týden stěžuje, že ho bolí v uchu!! Já tě mít u sebe, roztrhnu tě napůl!" hulákal na druhém konc.

"Cože??", nevěřila jsem vlastním uším. "Co mi to tady vykládáš? Koho bolí týden v uchu?? Že o tom nic nevím? DAVIDE!!!!"

"Co je? Já jsem nic takového neříkal!" mává chemik rukama. 

"No počkej!" vibruje mi v ruce telefon, "pošlu na tebe sociálku!"

E? zůstala jsem jako Lotova žena...

Nestihla jsem telefon včas odhodit někam hodně daleko, tak jsem si ještě vyslechla pár obvinění a nadávek, které na mě v rychlém sledu vypálil. Snažila jsem se proti nim nějak ohradit a říct mu, že nemá pravdu... nezájem! Nenechal mě ani domluvit.   

"Nelži! Pošlu na tebe tu sociálku! Krávo ......... (následovalo nereprodukovatelné přídavné jméno;-).

"A víš ty co?," najednou mě osvítilo, "běž do háje." Položila jsem mu telefon. Že já se s ním vůbec bavila... Jakobych nevěděla, že když mu něco v hlavě uzraje, nedá si to vzít. Že jeho konstrukce jsou vratké a není na nich zbla pravdy, si nikdy nepřipustí. Protože to prostě vidí jinak. Má svou pravdu. A taky chování řeznického psa:-(.

Jsem neskonale šťastná, že jsem před několika lety ukončila soužití s tímto člověkem. Nejradši bych si dala pár facek za to, že jsem s ním vůbec byla. Ale mám Davida. A za toho, i když je někdy piják mojí krve, jsem moc šťastná. A díky Bohu, ten není po svém otci.

Zatím...

pondělí 7. července 2008

PES JE OTRÁVEN, CESTA JE VOLNÁ

pacoš Jedno z mých oblíbených úsloví se stalo skoro pravdou.

Čoklová je už třetí den mizerná. Myslela jsem, že z horka, nebo zblajzla něco, co nebylo košér... ale pro jistotu jsem s ní dneska zašla k veterináři.

Udělal jí nějaké vyšetření za majlant a prý že si musela líznout návnady na krysy... moc dobře tedy na rozdíl od fotky;-) teď nevypadá, ale prý se z toho vylíže.

To doufám!

Je to sice krysák, ale máme ho rádi!

 

 

sobota 5. července 2008

PROMOVANÍ INŽENÝŘI

Moje kamarádka Silva dosáhla vysněné mety a stala se taky inženýrkou.

Nevím proč, snad protože jsem jí s nějakýma věcma při studiu pomáhala a během předchozího bakalářského studia jsme spolu častěji než místa v univerzitní posluchárně sdílely přítmí Valtické vinárny, mě pozvala na promoce.

Promoce připadly na středu, 2. července. V předpovědi počasí slibovali na ten den výrazné ochlazení a já ho netrpělivě očekávala. Vůbec se mi nechtělo do pětatřicítky ve stínu ve slavnostním oděvu a pak sto kiláků na jih autem bez klimatizace:-(. Naštěstí u cíle čekal vinný sklípek. A to byla silná motivace.

Pravda, nastalo toho dne pár špatných okolností. Ale nic, co by pevná nátura nezvládla:-).

Ochlazení se, žel Bohu, nekonalo a já si půl hodiny před odjezdem utíkala koupit nové šaty. V té šorně, co jsem si původně chtěla na sebe obléct, bych nerozdýchala ani cestu, natož slavnostní ceremoniál. Kauf jsem udělala kvalitní, páč nebyl čas a já vlítla do prvního kšeftu, co mi přišel do cesty. A šup lup, šaty za cuc na špejli, a´la Marilyn Monroe, akorát že černé. K nim  jsem si nazula oku lahodící páskové boty, lodičky jsem hodila do tašky, že se na tu slávu přezuju.

Přijeli jsme brzo, tak že s Radimem skáknem na oběd. Tak jsme skákli. A já jsem skákla na toaletu. Ta byla o patro níž a já plavně sestupovala do suterénu. Nevím, jak se to přihodilo, ale náhle se na schodišti nějak zvrtla noha v tom páskovém sandálu a koukám, že půlka podrážky v čudu! Odlepila se, mrcha. Zachovala jsem dekórum a sprostá slova si nechala na později. Nějak jsem se došourala zpátky do restaurace a ve snaze neupoutávat pozornost na šmatlavou nohu jsem se rozhížela po lokále a nahodila zářivý úsměv. To ovšem způsobilo, že jsem si nevšimla lehounce nadzvednuté kachličky, zakopla a ta podrážka mi ulítla celá. Ke stolu jsem došla jako část chytré horákyně: obutá - neobutá. Ještě k tomu můj patrně přehřátý mozek způsobil, že jsem po této události dostala záchvat smíchu. Vypadala jsem, myslím, skvěle, až na tu botu teda a že jsem hýkala jak osel;-). Všichni kolem se na mě s úsměvem dívali a pokyvovali hlavama.. to ten hic, velebnosti;-). No, aspoň jsem zadáčo pobavila lokál:-). Radim naopak moc velkou radost neměl, páč jsem ho poslala pro lodičky do auta, moc se na to netvářil a hučel něco o páskových šmejdech;-). Střevíčky s přezkama zůstaly v odpadkovém koši a já strávila zbytek dne v lodičkách:-(.

Ze slavnostní ceremonie jsme vyrazili třema autama na jih, k Velkým Pavlovicím. Silva nám sice rozeslala jakési mapky cesty, ale já jsem si vskutku prozíravě, jak se později ukázalo, našla vlastní trasu;-) A dělala jsem navigátorku. A to já ráda!

Díky mému navigátorskému umění jsme však brzo byli tam, kde nejsou okna...

Můžu za to, že když jedu na Kyjov a nikde na něho není směrovka a nemám kompas, že jedem blbě? A můžu za to, že na netu neaktualizujou trasy, když je někde uzavírka? Tam, kde měla být silnice druhé třídy, byla najednou jednosměrka se slepou ulicí... Radim chytal nerva a já už radši nenavigovala, páč taky bych třeba mohla skončit někde u cesty s taškou a v lodičkách;-). V tichu, prokládaném jen skřípáním Radimových zubů, jsme se vrátili jsme tam, kam směřovali všichni kolem nás, to jest na prašnou cestu, vedoucí kamsi do polí. Po tankodromu, moravské trase Paříž - Dakar, jsem jela prvně. Jízda byla jak v tanku, za náma a kolem nás oblaka prachu a písku, občas se proti nám vylouplo zaprášené auto... a my nevěděli, kde vůbec jsme. Poradila nám bába na motorce, co jsme ji v tom poli stopli a vypadala, jak strážný anděl ze seriálů Věřte nevěřte, co tu přibyl z jiné doby:-).

Vjeli jsme do civilizace. Auto vypadalo, že vidělo myčku naposledy za Kikeliho, nám bylo horko a mě blbě a už dávno jsme měli být ve vinném sklípku... Silva vyjížděla jako poslední a během cesty jsem měla deset telefonů, kde jsme. Že oni jsou všichni už na místě... Budiž mi náplastí na mé chabé navigátorské umění, že toho dne navigovali blbě snad všichni. Každý, koho jsme se zeptali na cestu (a že jsme se ptali často), měl svou vlastní teorii, jak se dostat z bodu A do bodu B... Měli jsme jet hodinu, jeli jsme skoro dvě. Ale důležitý je vždycky výsledek a ten je, že dobro došli:-).

Oslava byla skvělá, jak jinak, na Jižní Moravě a ve vinném sklípku. Já dopady takovýchto akcí znám z vlastní zkušenosti, takže jsem k vínu pila hodně vody. Ne jak někteří, co jim víno převelice chutnalo, šli sice spát v jednu, ale v devět byli ještě na šráky a v hlavě se jim usadila partyja kovaříčků;-). A že takových bylo!