ÚSPĚŠNÝ DEN

Úspěšný den. Až na pár malicherností;-).

V kolbence chytli při pokusu o trestný čin snědého muže. Promenádoval se po baráku, vzal uklízečce z vozíku klíče od jednoho kanclu a šel se tam mrknout, jestli by se tam pro něj něco nenašlo.Přistihla ho kolegyně, co tam má svůj pracovní stůl. Jenže je měkkota, tak místo toho, aby ho tam zamkla a šla volat kompetentní orgány, vzala snědouše za ruku a nevim, kam s ním jako chtěla jít, nicméně došli jen na konec chodby, tam se jí vysmekl a vzal dráhu. Zamáčkla slzu a vrátila se do kanclu. Bližším ohledáním zjistila, že jí nestih vzít nic a to měla prý v tašce dva litry. Zato druhé kolegyni rozhrabal tašku a jeho úsilí bylo korunováno úspěchem, páč ukrad třicet korun. Víc v peněžence neměla. To je tak, když koža kožu líská;-).

Volali mi z firmy, která mi prodala ohlodanou ledničku. Získala jsem od nich výraznou slevu. Lednička mi tak vyšla hodně levně, čili nějaká dírka tamhle vedle ozdobné lišty mě už nemůže rozházet. Navíc, aby mi každý den bila do očí, musela bych o takových dvacet čísel povyrůst a to spíš opadá listí z dubu. Konečně si můžu koupit něco na sebe!:-)

Radost nad obchodním úspěchem jsem zapíjela svátečním lógrovým kafíčkem. Bez mlíka, páč asi mi mlíko už zas nedělá dobře. Kafe černé jak noc sama, lógru v něm bylo na dva cenťáky, což se ukázalo nevýhodou v momentě, kdy jsem se vrhla po otravně drnčícím telefonu a předtím si nevědomky do šuplíku přivřela šňůrku od kapuce mikiny. Tak se stalo, že ruka cestou k telefonu po zdolání pružné provazové překážky nabrala jiný směr a to neomylně ten k hrnku s kafem. Byla to docela pecka, hrnek ustřelil směrem ke kopírce, co mi stojí po pravici a cestou vzal s sebou na vyhlídkový let i služební mobil. Tomu se naštěstí nic nestalo, ale kafe je zmar!

Lógr a černá voda všude... na stole, pod stolem, na mě, na židli, v klávesnici... do rána ten lógr v klávesnici vyschnul. Nějak mi vynechávaly některé písmenka... zašťárala jsem mezi klávesy kancelářskou sponkou, trošku jsem s ní zatřepala... a vida!

Až bude nejhůř, mám dávku recyklovaného lógru do foroty.;-)

DO GALA!

V sobotu se v našem městě koná rybářský ples. Nějak mám chuť si jít zaplesat.

Naposledy jsem byla na plese vloni v listopadu a to si pamatuju, že jsem Zuzi slíbila fotky a pak na to nějak zapomněla. Takže tentokrát, jestli tam teda pudu, fotky budou.

Na Rybářský ples jsem se vydala s Janou před pár lety. Byl to můj první ples v životě! V době, kdy jsem byla vdaná, mě choť nikam samou nepustil a on nikam jít nechtěl, páč jsem ho nedonutila tančit ani na vlastní svatbě, natož aby se ztrapňoval na nějakém plese.

Moc se mi na ples tichých bláznů nechtělo, ale Jana mě přemluvila.

"Bude to skvělé!", dula mi do hlavy.

Neměla jsem šaty, boty, kabelku, nic. Tak nějak jsem nepředpokládala, že bych si někdy dala repete, takže jsem si ani nic nekupovala a bálové věci si vypůjčila. Od Jany blankytně modré saténové šaty. Nádhera! Akorát jsem teda musela zapošít příliš dlouhá ramínka a model porůznu sestehovat páru sichrhajckam, páč mi ta plesová róba byla nepatrně velká a mohla by se mi nevhodně sesmeknout;-). Hodná kolegyně z práce mi půjčila stříbrné plné střevíčky, fungl nové. Kabelku jsem měla taky od Jany. Vlasy jsem měla vyčesané jak princezna a upevněné stříbrnou sponou. Ta jediná byla moje. Při přípravách jsme si ťukaly červeným vínem, ať nám zrůžoví líce a máme jistý krok. Jestli znáte to, jak dlouho trvá ženským jakákoliv příprava, jistě vás nepřekvapí, že toho červeného bylo pro začátek dost a líce spíše zčervenaly než zrůžověly a krok přešel do méně jisté fáze;-).

Boty, co jsem si půjčila, byly asi truhlové, páč na tanečním parketu se mi na nich rozjížděly nohy a tak jsem si zase po čase nacvičila provaz;-). Kolemtančící se domnívali, že to dělám schválně, tak kolem mě utvořili kroužek, houpali se do rytmu, podupávali nohama a tleskali. Když se mi podařilo ze semknutého kruhu vyklouznout, ještě na zádech jsem dlouho cítila obdivné pohledy. Uprchla jsem na WC, kde jsem si z nohou servala příšerné střevíce a po zbytek plesu chodila radši bosky... Vlasy se mi divokým tancem uvolnily a sponu jsem kdesi potratila... Jedna sichrhajcka se mi zapíchla kousek od zadku a bylo to štěstí, že při provazu nejdu úplně na zem;-).

Jana měla pravdu. Bylo to fakt skvělé:-(.

Vedle mě u stolu seděl můj tehdejší šéf, kterého jsem nemohla vystát ani v práci a občas mě chodil oblažovat svým smrdutým dechem a poníženě škemrat o tanec. Boty, co jsem si půjčila od kolegyně, jsem jí musela zaplatit, páč vypadaly, jak by v nich kopal někdo za Baník. A druhý den jsem měla vážné problémy vstanout z postele a poskládat dokupy své chrastící tělo.

Tak ze bych si to zopákla?

MLADÍ POŽÁRNÍCI

Pondělky bych brala optimistické a veselé. Plné elánu pracovního a především životního. To bych ovšem musela aspoň hodinu v noci spát.

Včera jsem byla na chvíli osobně pochatovat s Radimem v hospodě. Vykládal mi takové prazvláštní hřejivé věci, co mi snad nikdo nikdy neříkal a jestli jo, tak jsem je buď nechtěla slyšet, nebo si je nepamatuju. Když jsem přišla po deváté domů, nějak mi vyhládlo, tak že si dám ty kremrole, co mi dones, když se pro mě stavoval. Jenže to by nesměl být doma mladý chemik! Sežral všechno a mě nenechal ani drobeček! V ledničce rovněž vyluxoval zodpovědně.

Tak jsem šla radši spát. Teda - chtěla jsem. A spánek, ten prevít, ne a ne přijít. Když jsem si lehla, hlavou se mi začaly honit podivné myšlenky a do toho mi kručelo v žaludku. Po hodině marné snahy mi došlo, že asi neusnu a že hlad je převlečená žízeň, tak jsem si byla aspoň udělat šťávku do půllitru, když už se u nás doma nenašlo ani mlíko na kakao...tak jsem tam seděla u stolu ve své nekuřácké kuchyni v půl druhé v noci, pila šťávku a kouřila mentolku a koukala do blba. Pak jsem to zkusila znovu ale asi jsem nespala, snad jen chvilku nad ránem a to se mi zdálo, že mi nějaký parchant rozbil okno a hodil dovnitř zapálený zmuchlaný hadr a já to hasila pivem! Patrně vzpomínka na pivní víkend nebo možná na tu Radimovu historku ze školky, kdy jeho spolunocležnice Eržika na vedlejším lehátku říkala:

"Heč, já jsem holka a ty kluk a ty nevíš proč!", chvástala se Eržika.

"Vím," bránil se ospale malý Radimek, "sestra mi to říkala!"

"Ale já ti to eště k tomu ukážu!", trumfovala Eržika, "dívej!".

Radimek se líně otočil na lehátku k Eržice, ona se natáhla na záda jak mrtvolka a pravou rukou se postupně plácala do hlavy, prsou, břicha a deklamovala::

"Hlava, tělo, hasič... ,

...a pak se otočila na břicho a píchla se prstem do zadku a pronesla: "Dělo!".

POŤOUCHLÝ PRODEJCE A ZRÁDNÁ ZAJEČÍ KREV

Tak končí jeden neobvykle relaxační víkend.

V pátek mě v kolbence vyzvedla Jana a jeli jsme přetransportovat mé mražené zásoby do nového mrazáku. Už ho mám doma, leč bližším ohledáním jsem zjistila, že mě prodávající pěkně ojebali.

Při koupi jsem si všimla prasklé lišty na horní hraně ledničky. Páč byla poslední, kšeftman mi slíbil, že než mi ji dovezou, bude vyměněná za novou, čili nic nepoznám. Tak nějak jsem na to zapomněla. Když mi heblo dovezli chlapi do baráku, tak jsem blíže nekoumala, jak je to spravené. Viděla jsem, že lišta je nepoškozená. Včera jsem vylezla na židli a skládala na ledničku nějaké ty hebla, co tam z důvodu prostorové tísně prostě musím mít a najednou koukám... nahoře ledničky, tam, co dávali tu lištu, vydrabaná díra jak od myši! Neuvěřitelné!

Patrně při vyměňování lišty se jim to hned tak nepodařilo sundat, tak v pracovním zápalu a s vidinou prémií (páč i zmetek je třeba prodat) kterási kapacita zabrala pořádně dlátem nebo čím a tohle tam vytvořil... no do prdele! A mě bylo hned divné, že ledničku dovezl řidič s tím kšeftmanem! Copak po zákazníkách jezdí na rozvoz prodavač? Tušil problém a já pitomec nevylezla na židli abych zkontrolovala ledničku shora, páč mě to nenapadlo. No, zase jsem chytřejší. Příští týden si mám jít potvrdit záručák. Nafotím to dílo zkázy a zkusím nějak zpětně uplatnit aspoň slevu. Asi by mi ledničku vyměnili, ale to bych zase čekala týden...a to je něco na mě. Hlavně, že je mír a jsme zdraví;-). Malé věci jako lednice za deset papírů mi náladu nevemou.

Jana se v pátek rozhodla u nás přenocovat a to zavonělo příslibem páteční večerní akce. Plán zněl jasně: vyjít si na chvíli mezi lidi na jeden dva kousky. Dodržen však nebyl. Toho dne jsme zavírali dvě hospody a domů jsme přišli v půl čtvrté. Budík, nastavený na jedenáctou, mi byl platný jak mrtvému zimník, páč jsem se vzbudila vedle tuhé Jany v půl osmé a ne a ne znovu zabrat. Nakonec to bylo dobře, páč předchozího dne, nebo spíš časného rána, jsem euforicky pozvala Janu a dva kámoše k nám na sobotní oběd. Na jednu hodinu. Když jsme došly nad ránem domů, cosi jsem vytáhla z mražáku v domnění, že jsou to kotlety na řízky a ráno jsem zjistila, že je to kilo fest prorostlého bůčku. Takže z toho teda přírodní řízky ne:-). Musela jsem chtě nechtě jít do obchodu na nějakou flákotu. Jeden pozvaný nakonec oběd odmítl, zbytku jsem své kuchařské umění předvést musela. Správný střelec totiž z boje nikdy neutíká.

Jana s Radimem měli v kuchyni debatní kroužek a já potila u šporáku krev. Páč kuchyňka je jako dlaňka, podařilo se mi několikrát postříkat Janu rozpáleným olejem (eště že měla moje tepláky;-). Průběžně jsem se i já zapojovala do debaty i koštování nějakého pozdního sběru, takže se mi podařilo řízky z nepozornosti vysušit a hranolky byly pro změnu jako odřezky z ostrouhané tužky;-). Prý bych mohla vařit v Intercontinentalu!! Haha.

Po obědě kuchaře číšníka sklátila do loža únava a šla jsem i s Janou dospat spánkový deficit.

V deset hodin večír nás poctila návštěvou další kámoška, nesoucí čerstvé drby. A k drbům je třeba něco srknout. Baby chytly slinu, tak se rozhodly pokořit láhev Zaječí krve, co se choulí už pár měsíců v ledničce s rozďobanou korkovou zátkou. Prý nesmírně lahodné víno;-). Už jsem to před čtrnácti dny zkoušela mlsně otevřít já, před třemi dny Radim, co není žádný chrasťák, ale akorát se mu podařilo zlomit vývrtku. Ženy ovšem zažily úspěch. Nepokořily však špunt, ale rovnou flašku. Při kroucení vývrtkou se najednou ozvalo rup!, Janě zůstala v ruce půlka hrdla láhve a na té druhé, co zatím držela, byl jak stará žvýkačka na riflách přilepený špunt. Asi někdo na špunt z hecu použil vteřinové lepidlo;-).

Lili jsme lačně víno malou skulinou pod špuntem, kde se odštípl kus skla a lahodný mok cedili přes kapesník s mikymausem. Já naštěsí jenom zkusila a pak jsem ho s radostí přenechala ženským. Z lahodného vína zcepeněl Haně jazyk a Jana se začala blbě uculovat a jazykem taky nevládla. O kvalitách moku netřeba pochybovat:-). A já si ve finále o rozbitou láhev pořezala ruku, když jsem ji házela do koše a zapomněla, že rozbitá a řeže!

A to byl konec zaječí krve v našich končinách. Už ji nekoupím.

SUPÍ HNÍZDO

Život nabírá na obrátkách.

Celý týden někde lítám, takže doma se příliš nezdržuju. Někdy tam ani nespím. Ptám se: má vůbec cenu kupovat byt? Nestačil by bytelný most?;-)

V úterý jsem absolvovala poradu všech zaměstnanců včetně odborových orgánů o kolektivní smlouvě. Měla jsem divné mrazení v zádech, které mě mělo varovat před účastní na onom shromáždění. Ale stejně jsem si vybírat nemohla, omluvila by mě jedině snad náhlá příhoda břišní nebo smrt.

Byl to naprostý debakl:-(.

Mám nevýhodu. Jsem ekonom. Vidím věci z jiných úhlů, než všichni ostatní, včetně ředitele, který na ekonomii moc není, ale pro změnu má mimořádné sociální cítění. Navážela se do mě padesátka zaměstnanců, že chtějí to a to, a jaktože jim to nechci dát, když je to přece možné. Na to já odpovídám, že to možné sice je, leč záleží na finanční situaci a následné dohodě vedení s odborama. Vedle mě seděl kápo Jan, jako z kamene vytesán, tvářil se smutně a - mlčel. Žádné podpory jsem se nedočkala, i když byla chvílemi na poradě atmosféra jak v ruském parlamentu a k fackám a k ukamenování nebylo daleko. A na pranýři - já.

Po této trapné frašce jsem šéfovi oznámila, že ač ekonom, do věcí kolektivního vyjednávání se již vměšovat nebudu a až se s odbory dohodne on, splním jeho příkazy, páč dle zákoníku práce musím. A ať se mě nikdo na nic neptá, páč když jsou tak chytří, můžou si veškeré informace zjistit sami.

Teď kolem mě chodí jak supi. Překřtívám kolbenku na Supí hnízdo;-).

ALIBISMUS;-)

Zpracovala jsem kámošovi daňové přiznání. Za krabku viceroyek.

Jsem se totiž rozhodla, že do cigaret už investovat nebudu. Když taxi na ně vydělám nějak bokem. A když to nepude, tak se na kouření vybodnu. Aspoň do té doby, než začnu pomalu, ale jistě přibírat, stejně, jako v mém posledním nekuřáckém období.

Nikotin mi vážně nechyběl. Prý to byla závislost pouze psychická. A té nebylo tak těžké se zbavit. Jak říkal na odvykačce pán s černým plnovousem a lascívním pohledem, kritické jsou trojky. Neměl teda na mysli prsa, ale třetí den, třetí týden, třetí měsíc. Do třetího roku jsem se nedostala. Trvalo to jako těhotenství. V devátém měsíci to prasklo.

Nevím, zda ten muž v nás vzbudil nemilé očekávání, nebo to byla léty prověřená praxe. V každém případě jsem se třetí nekuřáckou noc probudila nad ránem úplně zpocená a probudil mě nefalšovaný pocit, že mě někdo drží pod krkem a škrtí... Nemohla jsem usnout a když se mi to konečně podařilo, spánek nestál za nic. Další noci byly podobné, páč jsem očekávala podobné hrůzy, leč strach pomalu odcházel.

Za tři týdny neviditelný škrtič udeřil znovu. Rozdýchala jsem ho, prevíta;-).

Za tři měsíce přesně (a to vim, páč jsem si termín záměrné likvidace poslední cigarety napsala do diáře červeným fixem) mě málem odvezli v noci do nemocnice. Páč srdce začalo bouchat ale velmi nepravidelně, černo před očima a mdloby. Brnění prstů a dezorientace. Zubatou jsem cítila za krkem. Tělo si naposledy žádalo své a pak se chtělo připomenout až za tři roky. Nedostalo nic a nekuřácké období bylo fajn... až do doby pozvolného, leč setrvalého nárůstu na váze.

Tak jsem se nejdřív dala do cvičení a zdravé výživy, a když byly tři měsíce málo a jediným efektem bylo posílení svalů a to, že ozdobné tukové prstence ozdobily celé mé pětašedesátikilové tělo, mávla jsem nad disciplínou rukou a začala kouřit znova.

Pravda, tehdy jsem kouřila dvacku denně, dneska dám tak tři cigára - pokud teda zrovna nejsem v hospodě, kde se to kouří podstatně rychleji.

Obdivuju Vás, lidi, co jste nikdy nekouřili. Ještě víc obdivuju ty, kdo kouřit přestali, třeba i za cenu toho, že byli chvíli jak hrošíci . A závidím těm, kdo s tím práskli a nijak se to na nich neprojevilo. A vydrželi.

Přemýšlím, jestli se mám na to zase vykašlat... páč mě ty tři moje denní kousky o samotě vlastně docela baví;-).

NEJEN LIDI ODCHÁZEJÍ

Má samota byla opět posílena. Tentokrát mě opustila lednička.

Mimochodem, urnový hájek se v pátek nekonal. Místo něho jsme s Janou zabrousily po dlouhé době na místní diskotéku. Zjistila jsem, že trojka pivo, tulamorka a voďár fakt není fakt dobrá volba:-). Přišly jsme domů nad ránem a trošku se mi před očima houpal svět. V rámci prevence ho do latě srovnaly na noc dva ibalginy.

Spalo se mi dobře. Kolem jedenácté jsem křepce a v dobré náladě vyskočila z postele a hrnu si to k mražáku, abych něco vytáhla k obědu. Otevřu dekl - něco se mi tam nepozdávalo... zavětřím - mražákem se nesla nelibá vůně a hlavně - bylo tam teplo! Mražák domrazil a aby v tom nebyl sám, dochladil i chlaďák... Zběsile jsem zkoušela zásuvku a správné zaražení zástrčky, jakože to nemůže být pravda, ale všechno bylo v cajku. Akorát teda na ten domácí spotřebič samotný. Několikrát jsem do ní ze vzteku kopla, s malinkou nadějí v duši, že snad naskočí, páč zázraky se dějou. Zázraky byly asi pro ten den vyčerpány na jiném místě. Tady k zázraku nedošlo.

Z prdele klika:-). A to se mi přihodí zrovna ve chvíli, kdy mám nadělané zásoby na půl roku dopředu. Ještě v pátek z mražáku při otevření stoupala ledová pára, tak to musel exnout někdy během včerejška. Maso, co jsem ho tam v pátek dala, nestačilo ani zmrznout. Zato zasmrádnout jo.

Jana mě utěšovala, že mám být ráda, že si aspoň můžu koupit něco nového:-). Něco nového! To bych si radši koupila něco na sebe a ne investovat do domácích spotřebičů, co nota bene kliďánko mohly ještě sloužit!

Kdyby byl venku aspoň mráz, mohla jsem dát nějaké maso za okno. Ale ono ne. Ono je tam zrovna jarní tání. Posbírala jsem, co se dalo ještě zachránit a s Janou jsme to zavezly kámošovi do mražáku. Dobrá duše, slíbil, že mi to tam týden nechá. A já si šla v sobotu pořizovat novou ledničku.

Jsem o deset tácků lehčí. Sice, pravda, na splátky, tak to bude ještě o něco víc, ale čert to vem.

Tento rok není příliš vyvedený. Především, co se peněz týče. Ze všech stran na mě útočí natažené ruce. Dej! Dej! No himl, jestli bude celý takový, tak se mám na co těšit. A abych si našla ty zaměstnání aspoň dvě.

PODNIK ŽHAVÝ JAKO OHEŇ SÁM

Dlouho jsem nepodnikla privátní akci s kamarádkou Janou. Nějak jsem měla jiné zájmy. I když se občas u některé akce vyskytla, staré časy se se hlásí o slovo až teď;-).

Včera jsem už poněkolikáté vyslechla litanie na jejího přítele - expřítele, co se pořád v jejím životě točí jak hrnek na hrnčířově kruhu. Lovestory a nenávist. Lovestory a smutek. Lovestory a beznaděj...

A dost, řekla jsem si, když už se to po pár měsících nedalo poslouchat. Jana je dravec a potřebuje do života trochu šťávy, nikoliv leklou rybu, nereagující na erotické prádlo a svůdné návrhy;-). Malinko jsem ji podpořila v rozhodnutí, ať se na něj vykašle, páč v tom já už umím chodit. A vhodně jsem ze sebe trousila různá moudra.

Že jestli je to ta pravá láska, tak o ni chlápek tak jako tak zabojuje.

Že chlap, co není hoden jejích slz, ji nerozpláče.

Že včerejšek je minulost, zítřek tajemství, ale dnešek je dar.

Za odměnu mi Janinka řekla, že je ráda, že mě má. Což o to, to já taky! Jenže kvůli tomu ještě nemusím podnikat výlety do Urnového hájku.:-)

Janu totiž napodlo, že spolu někam po dlouhé době vyrazíme. Že se z toho musí dostat. A kdo jiný, než nejlepší kamarádka ji na strastiplné cestě má doprovázet? Uvolila jsem se dělat gardedámu. O víkendu a nejlépe hned zítra. Cíl je jasný: Urnový hájek. Destinace: Luhačovice.

Na kremaci se ovšem nechystáme.

Urnový hájek je lichotivé pojmenování nejmenovaného podniku, ve kterém klientky lázní ve věku pokročilém křepčí s lázeňskýma švihákama. Myslím, že od laškovného pomrkávání okem s falešnýma řasama je jen skok do sousedního lázeňského domu;-).

Jednou jsme tam už zabloudily, víceméně náhodou, když nás nechtěli vpustit do jiné tančírny, kde byli všichni chlapi zadaní a jejich tanečnice a potenciální spolunocležnice na nás vrhaly ke dveřím nenávistné a spalující pohledy. Chlapíkovi, co tam prodával lístky, jsme asi taky nebyly po chuti, páč nám zatarasil vchod a skrz zuby procedil "tady už není místo."

Taková potupa! My, ozdoba lokálů! A nás že tam nechtějí?

Zahanbeně jsme klopýtaly ve svých tanečních botách z nepřátelského území tančírny  a cestou jsme narazily na zmíněný podnik. Vešly jsme - a ocitly se v prehistorii. Ale v jasné převaze byli chlapi, tudíž osazenstvo Urnového hájku nás tehdy přivítalo potleskem:-). Nikdo nás nevyhazoval. Byly jsme zdaleka nejmladší a bez zjevných neduhů. Zájemci se k nám jen hrnuli, ale jejich entuziasmus a křepkost, kterou dokáže tělu dodat jen lázeňská kúra, nás poněkud vyděsily. Tak jsme vzaly nohy na ramena.

Ale časy se mění. Osamělou ženu zájem potěší. A podnik s názvem Urnový hájek se zdá být záměru nakloněn:-).

JIRKA COBY KUŘÍ OKO

Mám já to ale štěstí na kolegyně.

Jedna je vášnivá kuchařka jídel dosud neznámých chutí a vůní a k tomu sběratelka předmětů totalitního režimu, kterými si zdobí pracovní místo a s láskou je dává jako vtipné dary svým známým. Ti se na ně tváří poněkud rozpačitě...

Tak třeba vím, že už obdarovala své blízké tituly jako Reportáž psaná na oprátce, Komunistický manifest a sbírkou básní Leninovy válenky. Mimochodem, pamatuju se, že z této sbírky jsem s jednou básní byla ozdobou Puškinova památníku. Všichni byli nadšeni, jen mě to nějak v jedenácti letech nešlo do palice, že mám přednášet o nějakých galoších, co v nich trávil celé dny Vladimír Iljič. Tak jsem tu báseň jako nechtě zkazila, abych s ní nemusela postoupit do dalšího kola. Páč postup byl jistý;-).

Druhá kolegyně je z jiného těsta. Je to zarytý Paroubkovec a její politická orientace vystupuje tím víc na povrch, čím víc současná vláda zavádí reformy všeho možného. A to samozřejmě s jediným důsledkem - všechno je dražší. 

"Budem platit u doktora," povzdechla jsem si vloni, když se začalo o reformě zdravotnictví mluvit.

"Ty volíš ODS, a máš to! Díky tobě a takovým, jako jsi ty, teď se můžem jít pást! Pěkně jste nám to všem zavařili", vřískala a mávala kolem sebe rukama.

Mimochodem, nikdy jsem nikomu neříkala, koho volím a zda vůbec k volbám chodím, i když je to moje občanská povinnost. Politika vůbec není moje oblíbené téma, čili se o ní v práci a nikde jinde příliš nešířím.

"Zdražujou máslo," posmutněle četla na idnes kolegyně kuchtička, už přemýšlející, co asi tak vetkne do svých kulinářských děl.

"Tak a to máte za to!", vyskytla se u nás v kanclu jako stín volička Paroubka a brunátněl jí obličej. "Kdybyste volili Paroubka, nic by se nezdražovalo a nemuseli bysme ani u doktora platit!".

A tak to u nás v práci vypadá obden. Docela nedávno tomu naše politička nasadila korunu, když jsem jí říkala, že se patrně bude platit školné. Ona má bohužel dceru ve věku, kdy za pár let by na vysokou mohla jít. 

"No tak to už přestává všechno. Je to všechno kvůli TOBĚ!", zavřískla a třískla za sebou dveřma, až se barák zatřásl v základech a praskliny na stropě se rozšířily;-).

Nevyvracím jí to. Páč je mi jedno, co si o mě myslí. S touto osobou je jakákoliv konstruktivní diskuse nemožná. Zbytečná ztráta času. Navíc - nemá mě ráda. Ani já ji, co si budu namlouvat. Je to člověk, s kterým si vůbec nesedím, ale musíme se holt v práci nějak snést. Konflikty řešit neumí, s lidma jednat taky neumí, ale práci, kterou má přidělenou, zvládá dobře. A je zodpovědná.

Akorát jí teda nesmíte šlápnout na Paroubka. To je totiž její kuří oko. Mimochodem, myslím, že je jedna z mála ženských, co Petře závidí, že se stala jeho chotí. Páč v jedné plamenné diskusi nám sdělila, že je to krásný chlap a že se jí moc líbí. A navíc - že je Jirka fajn;-). 

NOSÍM ČERNÝ BREJLE

Ne teda kvůli ochraně své duše, jak Ready Kirken, ale z jiných, zcela prozaických důvodů.

Včera jsem se zúčastnila jedné pracovní narozeninové párty. Nic velkého;-). Akorát že svou postel jsem poctila svou návštěvou v půl druhé ráno. Budík na devátou je sice fajn věc, ale když máte doma spolubydlícího, který si při vstávání v šest ráno pustí na plné pecky japonské vypalovačky, tak do deváté fakt v posteli nevydržíteL Eště čekám, kdy na mě jednou vybalí: "Lidé, bděte!". On je totiž všeho schopný.

Když opustil s třísknutím dveří kvartýr, oddala jsem se sladkému spánku znovu. Jenže čoklová měla od sedmé ráno patrně nějaké moření v bříšku. I když jsem měla zavřené oči, cítila jsem, jak na mě civí. A taky jo. Když jsem se dělala, že spím, kvíkala mi do ucha a pak mě rovnou začala to ucho olizovat. Fuj! Shodila jsem ji z fotelky, ale hbitě se vyhrabala zpátky na druhé straně a tentokrát se zaměřila na nohy. Prevít, ví jak na mě, když mě chce upozornit, že bych měla s ní jít rychle ven. Nebo se stane neštěstí.

Tak jsem se teda vyhrabala z pelechu. Při oblíkání bundy na noční košili jsem letmo zahlédla svůj obraz v zrcadle. No, svůj...nejdřív jsem se ovšem lekla, koho že to mám v kvartýru! Ten týpek měl vlasy jak Albert Einstein a úplně krhavé oči! Ne, žádný zloděj ani násilník mi do bytu nevniknul. Žel Bohu, byla jsem to já. Poznala jsem to podle těch očí. To mi, bestie, dělají, když se málo vyspím. Tak jsem se vyplížila na psí špacír s kapucí na hlavě a slunečníma brýlema. Čoklovou mi málem odnesl vichr, co už v noci začal pěkně dout. V dolince si to hezky špacírovala, ale jak se vyhrabala na vyšší vrstevnici, jeden z poryvů ji fakt nadnesl! Asi se jí to líbilo, páč se tam pak pořád chtěla vracet a já ji mezitím táhla domů.

Doma jsem ze sebe udělala člověka a sháněla se po vizinu. Ale vizin nikde. Našla jsem ale jiný medikament. Taxem jsem ho do očí kápla a čekala na výsledek. Oči zčervenaly ještě víc a navíc mě začaly pěkně žrát! Trochu jsem to vypláchla vodou a koukám na tu sklínku- dva roky prošlé! Himl, ještě že mi to nevypálilo do hlavy dvě díry! Kapky letěly do konťasu a já si nasadila na nos zase černé brýle a hybaj do lékárny na vizin. Paní lékárnice dnes hýřila ochotou. Kdysi se často na zástupy lékůchtivých pojištěnců tvářila jak slepičí prdel, ale dneska tam byli jen dva zákazníci. A to s nářkem a s receptem. Hned jsem poznala, že kšeftů je po zavedení reformy zdravotnictví méně, tak kus je kus a urvem co se dá. Takže paní lékarnice mi vizin vymluvila a místo něj nabídla jiný lék. Lepší. A o dost dražší. Oči je třeba si hýčkat, mrkla na mě. To je fakt, když to říká taková kapacita, uznala jsem a zacálovala tři stovky.

Tak tu sedím. Půlka balení už je v očích a ty vypadají pořád stejně... Spíš možná trošku hůř:-(.

Příště si zas nechám dobře poradit!

CO DÁL?

Dneska jsem při fyzické práci, kterou mi ponoukli páni rodičové, spočívající v odnosu drva do kolny, přemýšlela, co jako budu dál v životě dělat. Páč život mě povšechně vrhá do jakési prekérní situace...

Kvartýr, co v něm bydlím, se má prodávat. Zatím patří městu a to se usneslo na poradě moudrých hlav na místním precedensu v bytové otázce. Byty prodá za 40 % tržní ceny, to je, dle fám, co tu letí, cirka třistatisíc korun. Někteří sousedi už si hledají v blízkosti nějakou vzrostlou švestku:-). Ona totiž většina nájemníků našeho domu žije ze sociálních dávek. Jsou tam staříci a matky samoživitelky. Nezaměstnaní. Kdo jiný by taky žádal (a následně měl přidělen) o městský byt, že jo?

Do té koupě se mi teda moc nechce... znamená to půjčit si někde prachy a patnáct let je splácet. Vlastnit byt o výměře 37 m2, sice v centru města, ale na chátrající pavlači. Navíc, když nás to koupí jen pár, co ten zbytek? Že bývá nablito v álejích, je známá věc. Ale u nás na chodbě to taky není až tak neobvyklý jev:-). Sem tam se objeví i nějaký ten pan Henkie;-).

U našich proběhla nějaká maskovaná nabídka, že bych mohla jít bydlet tam, abych si nemusela půjčovat prachy a že bude jako lepčí vrazit je do baráku. Jenže jsme tři a za pár let budu vyplácet ségry z rozpadající se barabizny. A navíc - už jsem si zvykla na svůj klid a svůj život a tak nějak mě vůbec neláká stěhovat se zpátky k našim na vesnici, byť je to do civilizace nějakých sedm kiláků. Myslím, že dvakrát do téže řeky vstoupit nelze.

Práce, co dělám už sedm let, mě přestává uspokojovat. Stojím na místě a dál už není kam. I když bych chtěla.

A jak to tak vypadá, rodinu tady už asi taky nezaložím.

Kartářka mi jednou řekla, že nedostanu v životě nikdy nic zadarmo. Že jsou lidi, co jim padá do klína dědictví a ženské, co dostanou po rozvodu majetek. Já přišla rozvodem o víc než jen o manžela, o kterého jsem, mimochodem, stejně nestála. Přišla jsem o majetek v hodnotě statisíců, co jsme spolu vlastnili, a to výměnou za jeden maličký státní byt. Jen proto, abych od něj měla pokoj. Že jsem chtěla mít prostě klid. Znám pár chlapů, co se velkoryse zřeknou majetku ve prospěch exmanželky a dětí. Neznám ani jedinou ženu, která by s děckem odešla a nechala všechno chlapovi. Jen jednu. Sebe. Ne, nelituju se, ani to nepíšu proto, aby někdo politoval mě. Byla jsem hloupá, neviděla jsem do budoucnosti a nedokázala jsem být tvrdá. Než se s někým hádat, tak jsem to radši dobrovolně odešla.

Tak jsem dostala od života pár facek. Jako prosté připomenutí.

Asi nastal čas změny.

Koupím ten byt. A budu hledat novou práci. Jinou. Jinde. Už asi uzrála doba odhodit batoh a mikinu s kapucou a převlíknout kabát. Lépe řečeno - oblíct si šornu:-). Odejdu odsud. Byt pronajmu a zkusím najít to, co mám v životě najít. Ještě nevím, co to je, ale vím, že to na mě čeká. Ovšem ne tady. Nejsem šťastná.

Cosi jsem v životě dokázala, ale tady, na tomto místě, tomu přestávám věřit a přestává to mít pro mě smysl. Nějak málo jsem to dokázala zúročit, co si budu nalhávat. Je to v člověku, jak s tím, co umí a co mu bylo dáno, naloží. Možná jsem byla jen líná, nebo pohodlná, poté, co jsem si udělala dálkově vysokou, už jsem jen pracovala a pracovala. A zůstala stát na místě.

Tak se teda konečně zkusím pohnout.

S PANTÉREM NA JEDNÉ NITI

Náhody nejsou. Nemůžou být. To jenom osud splétá nitky a vede nás tam, kam chce. A s některými lidmi nás spojí třeba navždy.

Včera jsme se po víc jak půl roce sešli s PanTérem.

Už jsem ho vlastně ani nechtěla vidět. Ztratili jsme se každý ve svém životě a nic o sobě nevěděli. V tom půlroce, co uběhl, jsme si přáli jen k vánocům a novému roku, občas proběhl dotaz jaxe vejde a sešlo z jedné schůzky... Ale když se teď ozval, věděla jsem, že ho uvidím ráda.

Seděli jsme spolu v nálevně, kam jsme tehdy před rokem chodívali a vzpomínali na to, co bylo a sdělovali si to, co je. Prý už nepije a musím říct, že byl úplně jiný, než tehdy. Jako by dospěl... Vlastně jsem mu nechtěla říkat, že někoho mám. I když vlastně mám - nemám... Mezi tou naší řečí jsem ale najednou cítila, že mu to říct musím. Chci. Snad proto, že na mě tak koukal těma svýma černýma očima a já možná začala mít strach, abych se tam zase nezačala topit...

Koukal překvapeně, že nejsem sama. Patrně to nečekal. Asi si myslel, že se budu do smrti trápit:-). Ale úplně mu spadla čelist a mě taky, když jsme zjistili, že ve městě, kam občas jezdím na návštěvu, bydlí i on. PanTér... Přestěhoval se tam před pár měsícema. A kdyby jen město, ale i dům! Zůstala jsem jak Lotova žena:-).

Jsou stovky měst a tisíce domů. Přesto nás osud nás zavál na úplně stejné místo. Ale proč?

Možná je to blbost, možná náhody jsou... uklidňuju se. 

Páč mě to fakt docela vyděsilo.

CO SI TĚLO ŽÁDÁ...

To nedostane. A už se to začíná projevovat:-).

Špatně se mi usíná... každý večer uléhám do své fotelky v prostorném obýváčku tři krát štyry metry. Připadám si jak student vysoké školy na privátu. Vedle mě se tyčí sušák na prádlo. V rohu se stydlivě krčí vánoční umělý strom, páč jsem ještě neměla čas ho svlíknout z parády a hodit na roční dýchánek do sklepa. Takže kam bych dala případného chlapa nevím. Vejde se vedle mě jedině čoklová (používám ji místo termofónu). Mám sice eště jeden pokoj... ale tam za stěnou mlčky a soustředěně buší do klávesnice mladý chemik. Od soumraku do úsvitu, řekla bych, kdyby nemusel chodit do školy. Své místo opouští je v naléhavém a nezbytném případě.

A vstává se mi ještě hůř. Běžně po ránu exploduju. Protože v tom pokoji, co bydlí chemik, zase přes noc cosi nejspíš vybuchlo. Nebo si ten mladý pitomec do sněhu vezme plátěné konverzky a to jenom proto, že se mu večír zauzlovaly zimní boty a mu se to ráno nechce oduzlovávat... Tak se plazí závějema v teniskách... nebo zaspí a pak nestihne jít na špacír s čoklovou, tak je to zasejc na mě...a pak přijdu do práce. A tam na mě imvrére útočí bába smrděnka;-). Den co den mi hned po ránu připraví kvíz co včera bylo k večeři. Jako by mě to zajímalo, himl! Ovšem to by nebylo tak nejhorší. Ještě je tam druhá. Ovšem ta nic nevaří, ta jen prostě produkuje odér sama o sobě. Tak to je bába smradlavka. Práce mě přestává těšit i když tomu tak ještě nedávno bylo. Už ji beru jen jako nutnost přežít v téhle době. Zkusím najít jinou...

A proč to všechno je? Přátelé, protože proto!

Někde jsem četla, že sex, nebo spíš hormony, které se při něm vyplavujou, jsou pro člověka nesmírně přínosné. Jsem v prdeli jak Baťa s dřevákama. Julínek s permonem by radost neměli, že zdravotní prevenci takhle flákám.

Mě se totiž nevyplavuje nic. A je nejvyšší čas s tím něco udělat.

RIZOTOČ

"Nejsme u Holomóca?", pronesl zívající stařík, probírajíc se z letmého spánku ve vlakovém kupé sto kiláků před cílem své cesty.

„Buďte v klidu, dědo, do Holomóca daleko!," uklidnila jsem šediváčka a on se spokojeně zase zavrtal do své šorny.

Ovšem dnes se Holomóc zdál být na dostřel:-).

Z hektické pracovní činnosti mě vyrušil rachot prvního modelu mikrovlnky, který byl do naší republiky dovezen. Jen jsem zvedla smutně oči... ach, měla jsem neblahé tušení. Kolegyně si zasejc donesla něco v kastrůlku... co to asi bude tentokrát?

Opět jsem se sklonila nad lejstrama, které zvlášť dneska nebraly žádného konce. Najednou můj nos zacítil cosi nepatřičného... zdá se mi to, nebo... kolegyně právě tahá z mikrovlnky nějakou misku, z které se kouří.

"Co to je za smrad?" začichala jsem. "Co to máš, prosímtě? Ohříváš si plesnivý sýr či co?" ptala jsem se už s hodně nakřiveným nosem.

"To je rizotoč!", zvesela mi odpověděla kolegyně, "to mi zbylo od oběda..."

Tak rizotoč, povídáš... včerejší rozhodně nebyl, pomyslela jsem si. A možná ani nedělní. Kdo by žral v neděli rizoto??

Nenápadně jsem přestala dýchat nosem a čekala na nějakého vysvoboditele. Tím se ukázal být Hanys, který do kanclu vpadl, aby mě vyzvedl na oběd.

"Dobrý den," zvolal a nakročil do kanceláře.

"Dobrý," huhlala kolegyně s pusou plnou voňavé many a kynula mu lžící od mikrovlnky.

"Čaf!," pozdravila jsem ho od stolu, "momentos..."

Hanys zaplul zpátky za dveře a divně se opíral o futra dveří. Vypadal, že mu je docela mdlo... rychle jsem posbírala oblečení a vytratili jsme se ze zamořeného prostoru.

"Co to tam máte za smrad?" nadechl se Hanýsek konečně čerstvého luftu. "To je jak staré tvarůžky!"

"To je rizotoč," poučila jsem ho.

Po návratu jsem čekala vyvětrané pracoviště, tak, aby byly příznivé pracovní podmínky pro každého pracovníka. Ale chyba lávky. Kolegyně měla ještě dvě dávky, které si průběžně ohřívala v mikrovlnce a při vyplňování lejster jejich obsah hladově hltala... donesla jsem z WC air freshener a prostor vystříkala.

"Čím to tady smradíš? V tom se nedá dýchat!", náhle se role vyměnily a kolegyňka lapala po vzduchu.

A dýchej, prevíte, pomyslela jsem si.

A šla jsem to rozdýchat na WC. Tam byl dneska totiž luft nejčerstvější;-).

A KDYBY NĚKOHO ZAJÍMALA TA PLOŠINA...

JAK JSEM CHTĚLA MÍT NEHTY JAK ZE ŽURNÁLU

Chtěla bych už jaro.

Včera na mě skákla jedna z regulérních zimních depek. Když jsem se vracela domů ve sněhu a dešti a ničemu z toho se nedalo poručit a byla jsem mokrá jak myš. A ten bordel z venku se nosí na botách všecek do baráku a já několikrát denně stírám chodbu, páč chodit s čoklovou se musí.

A eště k tomu - mám v katastrofálním stavu nehty. Zimou trpí, nějak příliš se mi začaly štěpit jako příslovečné atomy a placama se mi některý z nich zcela nepochopitelně naštípnul v půlce nehtové ploténky. Nevzhledná a bolestivá záležitost. Tak jsem si dneska udělala radost a zašla si na manikúru. Paninka mi do nich zapracovala včelí vosk a křemík, tak se mi lesknou jak psovi kulky a po bodu zlomu není ani vidu ani slechu. Zahlédla jsem u ní v kamrlíku naaranžované umělé nehty s různýma kresbičkama, tak jsem vrazila pár šestek ještě do toho. Jsem spokojená. Mám pastelově fialkové nehty s černostříbrnou kresbou. Vypadají jak umělé, ale jsou moje! Ženská je umělkyně. Byla jsem u ní poprvé, páč ta moje původní, kam jsem chodila dva roky, náhle zjistila, že práce kolem nehtů až tak moc nevynáší, tak se dala na dráhu finančního poradce a nechala si nehty jen jako doplňkový šolich. Čímž vyřadila z oběhu nás, kteří jsme chodili jen na manikúru a nechala si ty ekonomicky výhodnější, co si lepí nehty umělé.

Taky jsem se svého času rozhodla zapracovat na místech, kde byla ke mně matka příroda skoupá a doplnit se nějakým tím plastem.

První gelové nehty mě nadchly!

Pořád jsem je zkoumala a na radu manikérky k nim byla patřičně opatrná. Bohužel, dlouho jsem se s nimi nepyšnila. Hned ve chvíli, kdy jsem se na ně přestala soustředit, jsem prvním nehtem drbla do skříně. A šup lup! Bylo po parádě. Druhý nehtík kámoše nenechal ve štychu a odebral se do věčných lovišť hned následující den. Jen tak, without say goodbye;-). A páč neštěstí chodí podle Murphyho vždycky ve trojici, tak třetí kumpán sice neodstřelil, ale pro jistotu se ulomil při hledání trička v dalekých útrobách skříně... Kvapila jsem zasmušile s rukama v kapsách své ulámané poklady za nemalý peníz spravit. Ale zase byla paráda jen pár dní. A protože za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata, nic jsem pořádně nemohla dělat. Počínaje od zapínání knoflíků až po sbírání drobáků v krámě. Natož uklízet a mýt nádobí. A nemohla jsem se ani poškrábat na zádech! Mimořádně mi také v tom období stoupla spotřeba gumových rukavic.

Takhle ve stresu jsem to vydržela půl roku. Manikérka se při každé mé další návštěvě usmívala rozpačitěji a rozpačitěji, řkouc, že mé nehty asi nesnášejí ten gel nebo lepidlo nebo něco, páč ostatním ulítne tak maximálně jeden nehet za měsíc... nebo... jestli prej nedělám s nějakým ředidlem...

A pak mi jednou při rychlém psaní na klávesnici sborově odstřelily hned dva nehty, a to byla poslední kapka. Zaklela jsem jak dlaždič a šla nehty sundat dobrovolně.

Ovšem ta hrůza pod nima se spravovala dva měsíce....

A od té doby už chodím jen na manikúru.

NA VÁCLAVOVI

První pracovní týden čítající tři dny byl docela hektický. Proto jsem včera s povděkem kvitovala, že páteční večer strávím kulturně, v kině. Přidala jsem se k Hanýskovi a jeho kamarádkám a kamarádovi. Místní kino bylo ze dvou třetin (což je nad poměry!) naplněné zážitkuchtivými diváky.

Už dlouho nebylo slyšet tak mocné šustění sáčků s oříškama, mandlema a hlavně velmi starýma gumovýma medvídkama a jinou havětí, které prodává bába před kinem za nekřesťanské ceny a lidi to bezhlavě kupujou. Koupila jsem si taky jednou pár gumových žížal pro zpříjemnění filmového zážitku. Nejdříve jsem se marně snažila ukousnout žížale hlavičku, dosáhla jsem akorát toho, že se mi k sobě přilepily zuby a já je nemohla odtrhnout:-) Nakonec jsem si ji celou nacpala do pusy a ona se mi tam pomalu rozpouštěla... ti, kdož mají, stejně jako já, slabost pro gumové příšerky, mi dají za pravdu, že pokud se nedají kousat, jsou šlendrián a bába ať si je žere sama.

Tak tentokrát jsme bábě vydělat nedali, ale místo toho Hanýsek z batohu vykouzlil sedmičku červeného a plechové hrnky s nápisem Che Guevara. Sedět někde jinde a ne v kině, možná by se leckdo nad náma s plecháčkama v dlaních ustrnul a hodil nám tam po troníčku:-).

Film Václav. Podle upoutávek jsem se těšila, jak se popasu na cizím neštěstí (prý že jeden průšvih za druhým!), páč nic nic tak nepotěší a síly do života nedodá, jako zjištění, že jiní jsou na tom daleko hůř.. a s tou škodolibou radostí jsem do kina šla.

Místo toho jsem uviděla tragikomický příběh retardovaného chlapa ze Severních Čech, místy legrační, ale spíš smutný, proložený láskou a občasným zoufalstvím a beznadějí jeho matky. Ta barabizna, ve které spolu žijí, jakoby vyjadřovala celou situaci a ve chvíli, kdy Václav začne dávat barabiznu dohromady, se zdá, že se blýská na lepší časy... ale jen na chvíli. A pak přijde zlom a celý život je v háji... Pro osudovou lásku, nebo spíš osudovou zakoukanost do sekretářky v JZD a občasné knihovnice Lídy, gradující při scéně ve vaně při svíčkách, jakoby si tvůrci vzali mustr z Forresta Gumpa.

Zvláštní film. A je zajímavé přemýšlet, jak byste si v takové situaci počínali vy. Být Václavem by bylo asi snadné. Dobromyslný prosťáček, který s úsměvem na rtu a dobrým úmyslem pálí dvě dávky na projíždějícího pošťáka a nic mu na tom nepřijde divné. Na druhé straně vy jako sousedi takového člověka. Nevíte, odkud vytáhne pušku do tátovi, nebo pistol, co někde ukrad ožralému vrátnému. A kdy to napálí do vás nebo vašich dětí.

A z toho i zamrazí.

JAK SE NA SILVESTRA STÁT ZOMBÍKEM

Včera jsem nebyla moc schopná okomentovat písmem silvestrovské oslavy, páč v jejich následku jsem byla zelená jak niva.

Dneska jsem už dospaná, držím v kupě, kromě zánětu mezižeberního nervu na zádech, který se ozval po novém roce s novou a netušenou silou. BTW: nevíte někdo náhodou, co na to pomáhá?

Silvestr jsem strávila s pár lidma na chatě. Původně jsme tam měli být jen v počtu čtyřech kusů, ale nakonec se nás tam sešlo asi patnáct. Vezli jsme s sebou spoustu žrádla, ale na chajdě jsme povětšinou zjistili, že hlad je fakt jenom mizerná převlečená žízeň, tak se včera ráno mrzký dlabanec lifroval do odpadků. Ledničku chajda postrádá, je to prostě zálesácká bouda, tak to do rána okoralo a salát se tvářil zeleněji než já;-).

Miniaturní chata praskala ve švech. A mě nenapadlo nic lepšího, než přibrat dalšího účastníka silvestrovského veselí, čoklovou. Nejdříve se jí tam líbilo, ale pak tam bylo na její vkus moc lidí, tak jsem ji musela neustále nosit na rukách, páč kvíkala zdatně. Měli jsme taky spoustu muziky v notebooku a kytaru, pejsek se z toho rozechvěl a musel být zabalen do několika vrstev hader, aby k němu ten rachot nepronikl. Naopak půlnoční petardy absolvoval s přehledem. Patrně už byl trošku nahluchlý;-).

Drinkovalo se zodpovědně. Já jsem se rozhodla pro pivo, jenže ho tam bylo nečekaně málo. Tak jsem musela po zbytek večera, nebo spíš rána, vzít zavděk portským. Nic velkého omamného mě z toho nepotkalo, páč se alkohol vyháněl čímsi, co by se při velké dávce fantazie dalo nazvat tancem. Ovšem ráno při pohledu do zrcadla jsem zjistila, že pivo zapůsobilo jako rozrušovač zubní skloviny, do níž se pak vcuclo to portské. Hrůza! Zelený obličej a temné zuby! Do naší ulice se stěhovala zombice! Když jsme z chaty odjížděli, kdosi vedle mě na sedadlo položil igelitový pytel s odpadkama.

"Vezu mrtvolky!", jásal řidič, "jedna je nemrtvá!".

Bylo to výstižné... a to mě aspoň nebolely ty záda. 

Tak abych v tom nebyla sama, další člověk, myslím Charie mu říkali, se postaral o obecný rozruch. Při půlnoci, řádně posilněn alkoholem a patrně v nějakém bdělém kómatu vyrazil naboso v tričku s krátkým rukávem z horské chaty do civilizace. Naštěstí jeho odchod zaznamenal jeho kamarád a vydal se ho hledat. Našel ho asi po čtyřech kilometrech, podivně svěžího. Měl štěsti, že na silvestra napad čerstvý sníh a nebylo zapotřebí zkušeného stopaře, aby bylo možné sledovat stopy jeho plochých nohou:-). Příležitostně se ho zeptám, zda není jogín.

I když jogíni asi nemívají ploché nohy;-).

VYSTUPOVAT, KONEČNÁ!

Text tohoto příspěvku jsem musela smazat. Bylo v něm příliš mnoho bolesti, která se pro poslední den roku nehodila.

Dnešní den vylezlo slunko.

Některé věci musí skončit, aby byl prostor pro ty nové. Lepší.

Přeju si, abych v tomto novém roce mohla psát jen o těch dobrých věcech. A nejen já, ale taky VY.