SLÁVA, NAZDAR, SOBOTA! BLÁZEN, KDO SE NEMOTÁ!!

Tak jsme dožili sobotěnky, po delší době luxusním počasím vybavené.

Ráno raníčko panna vstala, čoklovou pod paží vzala a šla s ní k řece na procházku. V půl osmé ráno jsem se zamilovala do dnešního dne! Slunko nízko svítilo, kolem se houfovaly mraky s růžovým lemem, odněkud se přihnal silný, ale teploučký vítr... a řeka lítě tekla a nesla na svých perutích houfy divokých kachen, které se začaly houfovat, jakoby chtěly odletět do teplých krajin...

A ten vítr cuchal vlasy a nádherně voněl... překrásné ráno!

A protože po krásném ránu přišel i krásný den, chystám se k Janince na zahradní párty. Možná tam bude i nastávající peruánka Sarah, než se nám dokonale odstěhuje kamsi mezi Inky, a pár známých osobností, které si grilování nenechají nikdy ujít. Aby mohlo být naplněno heslo: za každý dobrý skutek, spravedlivá odplata, bude nám patrně přidělena na zahrádce nějaká drobnější, nenáročná manuální práce. Za ni si zasloužíme grilované stejky a jiné lahodné masíčko.

Já jsem však klidná. Je mi jasné, že na zahrádce se nepředřu. Jednak hlad nemám, ale hlavně: naposledy jsem byla na zahradní párty zaúkolována, abych posekla skrovný trávníček před chatou - SRPEM!! Tento nástroj znám pouze z rudé vlajky, coby přítele důvěrněji známého kladiva:-). Srpem jsem nikdy nesekla nic, čili používat ho neumím a navíc onen srp naposledy viděl brousek asi za Kuvajtu napadení:-). Před problém y se však nezastavuju a bojuju. I vzala jsem si mazaně z kůlny zahradnické nůžky a jala se trávník stříhat zahradníma nůžkama:-). O to, o to nic! Jenže jsem v pracovním zápalu Janince ustřihla i šest vzácných zahradních kosatců, na kterých si mimořádně zakládala!:-).

Od té doby jde na mě Janinka od lesa. Mám za úkol maximálně tak umýt nádobí. A tak budu sedět na krásné zahradní lavičce u krásného zahradního stolu, nebo se budu houpat na zahradní houpačce a budu odpočívat!

A protože je ta sobota a následné motání je tudíž dovoleno, k tomu lenošení si dám červené vínko, co jsem si speciálně na tuto párty zakoupila:-).

Už se těším!

MÉĎO, ZKLAMALS...

Ve středu mě poctil svou návštěvou sexydancer Péťa, tak jsme do pozdních hodin koukali na filmy a cpali se laskominama, spát jsem šla snad kolem jedné a když člověk vstává v šest, tak žádná velká spánková hitparáda:-(.

Pořádné kafe hned po ránu mě spravilo. Ještě jsem potřebovala nějaký čas na rekonvalescenci. Tak půl hodky, hodku..:-).Jenže v práci mi zase přidali... Nikoliv však peněz, ale zase jen povinností. Haldy papírů, telefon, vytrvale zvonící s frekvencí co 5 minut, zástupy lidí, kteří potřebovali něco zařídit zrovna v den, kdy jsem v kanclu sama a samozřejmě nezbytný chlap s klackem, kterému se u nás velmi zalíbilo a denně nás navštěvuje. Kvůli tomu všemu jsem neměla čas ani na ten zákonný půlhodinový oddech, natož na jídlo. Když mám hlad, jsem jak vlk. Ne, nevyju na bílý měsíc, ale zato na každého vrčím. Abych tomu předešla, zabarikádovala jsem se v kanclu a vyvěsila telefon. Štkala jsem nad svým osudem u ledničky, kde jsem hledala alespoň kousek něčeho poživatelného. Leč marně. Kolegyně v důchodovém věku, co si u nás v kanclu svého času vystavovala vlajky s nápisama "15. sjezd KSČ" a plakety s portrétem Lenina (ač své politické sklony neprojevuje, ale znám ji jen šest let, tak kdo ví, jak to s ní bylo:-), patrně ctí heslo "co je staré, je dobré" i v jiných oblastech. Páč kromě kelímku s vyschlou horčicí, půlky čehosi, co vzdáleně připomínalo mumifikovaný citrón a jogurtem s datem spotřeby 15. 12. 2006 se v ledničce nic nenacházelo.

S úderem páté jsem se vypotácela z kolbenky. Pádila jsem domů, hnána vidinou plné ledničky a těšící se, že se konečně pořádně nacpu. Rozrazím dveře do kvartýru - u nás Jana s Ejmy! Sedí u stolu a hodujou! Moje salámy! Moje sýry! Moje rohlíky! Zmizlo všechno... i ty slané brambůrky. Dejv je dobrý hostitel. Uvařil čaj a nabídl skrovné pohoštění. Akorát na mě se teda jaxi zapomnělo...

No nic. Co tě nezabije, to tě posílí, řekla jsem si a uvařila si hnusou polívku ze sáčku. A s odloženýma ženama jsme se rozhodly, že dnes bude kulturní zážitek. Pudeme do kina. Hraje se Medvídek. Onehdá jsem se na to chystala do Zlína, z toho sešlo, tak tentokrát mi neproklouzneš mezi prsty, mišánku:-).

Natěšená jsem vyrazila do kina. Bylo způlky plné, na to, že film byl tak proklamovaný, jsem čekala vyšší návštěvnost. No jo, osm pětek je osm pětek, řekla jsem si. Za divko se v půjčovně dá půlka a kouká celá famílie. Tak oni si počkají, však on, méďa, neuteče:-).

Film nestál za mnoho. Lépe řečeno, nestál za nic. Mám ráda Macháčka, Vilhelmovou, Trojana... ale v tomhle díle mě nepřesvědčil nikdo o ničem. Nebýt pár skvělých hlášek, bylo by fakt lepší pustit si v klidu domova Anděla na dovolené. To je aspoň záruka dobré zábavy.

Méďo, zklamals. Pro mě jsi klidně moh zůstat v nějakém hvozdu a necpat se do kina:-(.

BTW: Určitě mě tady někdo setře, že to byl kultovní snímek. Takže vám, komu se to líbilo, se předem omlouvám. Ale pro mě Hřebejk už ničím dalším nepřekonal Pelíšky...

HLEDAČ ZDRAVÍ

Než nám nastane nový rok a s ním přijdou platby u lékařů, rozhodla jsem se propátrat temné hlubiny svého těla i duše a uvést se do maximálně příznivého zdravotního stavu.

Dneska jsem se dokopala navštívit oční doktorku, páč mám pocit, že v poslední době už moje oči nejsou, co bývaly. Před asi deseti rokama jsem absolvovala laserovou operaci obou očí, což sice byl zážitek, který bych jen nerada znovu absolvovala, ale zase mi tím odpadla hromada dioptrií. Pár roků byl klid a teď se mi to nějak začalo vracet:-(. Jsem si myslela, že ta mlha, co je občas nikoliv za mnou, ale přede mnou, je z unavených očí, ale vyskytla se mrška nezdolná jedna dioptrie:-(.

Tak to doktorka zodpovědně koumala a ještě mi něčím rozkapala oči, což způsobilo, že když jsem vylezla na světlo denní ozářené slunečníma paprskama, myslela jsem, že budu mít do hlavy vypálenou díru. Tápala jsem kolem krámů na hlavní štrase jak slepec bez hole a kolegyně z práce mi laškovně prozradila, že jí připomínám nějakého mimozemšťana z nevím, jakého filmu, páč skopolaminem se zcela ztratila zelená duhovka a místo ní jsem měla do hlavy hned dvě černé díry:-).

A s tím nadělením jsem absolvovala cestu ještě za jedním poznáním:

Jedna známá, trpící rakovinou, mi onehdá vyprávěla o doktorce, sídlící v nedalekém městě, která diagnostikuje a léčí lidi pomocí nějakého přístroje a má prý v této praxi nebývalé úspěchy a lidi se k ní jenom hrnou. Pravda, není to zadáčo:-(. Tak páč mám nějaké vleklé problémy (prý od nervů, jak tvrdí moje obvoďačka), rozhodla jsem se proinvestovat pár šestek a dát se všanc této paní doktorce.

Musím říct, že první dojem nebyl nikterak valný. Připomínala mi těch pár šarlatánů, které jsem už ve svém životě obešla, ale pak začala bez toho, aniž by o mě cosi věděla, testovat a já se divila, jak přesně ví, co mě trápí. A pak  začala hledat příčiny a pár jich našla, byly, mršky různě skryté po těle a prý tam tropily neplechu. Následovalo první léčení po diagnostice neduhů. Nutno přiznat, že jsem necítila vůbec nic, probíhalo to v leže na fotelce a mě se tam podařilo třikrát během půlhodiny lehce zabrat:-).

Nakonec byla paní doktorka docela milá. Vyfasovala jsem návdavkem nějaké kapky a enzymy, kterých prý mám nedostatek, zacálovala jsem nějaké ty šestky a teďka budu čekat na rezult:-).  

Zatím se mi chce maximálně tak spát:-).  

BEZ ČTYŘ ROKŮ STOVKA

Jsme včera vyrazili s family dostavníkem do Orlové k tetouškovi. Oslavovala devadesáté šesté narozeniny.

Jak známo, většinou chodím ve free hadrech, ale na tuto zvláštní příležitost jsem se oblékla jak na veselku. Sukénka, halenka, vyčesané vlasy s čelenkou jak ze šedesátých let, lodičky, kabelečka.. osazenstvo dostavníku na mě zíralo vskutku překvapeně. Takhle mě málokdo zná.

Odžínované ségry se vzadu pochechtávaly, když jsem se v punčochách snažila narvat na místo za řidičem. Švagr má něco přes dva metry a tomu odpovídá potřebný prostor. Inu, nohy jsem poskládala pod sebe. Taklenc se rozhlížím a vidím, vedle mě semeniště třísek! Švagr vozil nějaké fošny a jaxi neměl čas to tam vyluxovat. Nadzvedla jsem se ze sedadla.. pode mnou to nevypadalo jinak. Rezignovaně jsem se do třísek uvelebila. Takže když jsme dorazili do Orlové, můj zadek vypadal, jako bych si sedla na ježka a navíc jsem měla v obou nohách mravence:-), takže jsem se z auta vypotácela téměř po čtyřech:-).

Nakvartýrovali jsme se k tetouškovi.

Zase ten smutek zašlých dnů a života, co tak rychle utíká... Mě, ač tam jezdím často, teta nepoznala vůbec a náš otec byl nazván manželem jedné ségry...

Po gratulacích jsme začali debatovat. Teta pro změnu oslovovala otce jako svého bratra Emila...

Ale pak se rozjasnilo a teta poznala i mě (moje chyba, že až tak pozdě, páč mě zná jenom v kšiltovce a s copem), našeho otce (což je její synovec) a dokonce si prohlídla pár fotek, co přivezla ségra. Zírala jsem na otce, jak roztál, většinou se doma chová jak zmrzlý luciper a tady se asi vrátil do svých dětských let. Vzpomínali s tetou na to, co je dávno pryč, mluvili "po jejich" a věchýtek teta se smála, až jsem se bála, že spadne ze židle...

A mě vždycky napadlo: kolikrát tam ještě pojedu, než to bude NAPOSLED? Kdy se ztratí ten poslední člověk, ve kterém je skryté celé moje dětství, které bylo jen TAM a pak nás z něho vyrvali a už to nikdy nebylo stejné...

Napadlo někdy někoho, že tak prostá věc, jako je přestěhování se v dětském věku na místo, kde nechcete být, může mít v nějakém ohledu drtivý dopad na dětskou duši? Já nad tím nikdy příliš nepřemýšlela, ale myslím, že dneska už tomu trochu rozumím...

ORIGINELNÍ PUGÉT

Měla jsem jet dnes k Silvě na nějakou dámskou jízdu, leč dámské jízdy mě v poslední době přestaly bavit a až na výjimky dávám přednost ryze kamarádské zábavě.

Už na mě šly chmury, že dnes rozšířím řady většiny obyvatel panelových domů a setrvám doma na fotelce s čoklovou, s odevzdaným výrazem ve tváři a špuntama v uších, abych neslyšela japonské odrhovačky, které si pořád pouští Dejv na kompu.

Jenže: znenadání jsem obdržela šifrovaný vzkaz, že dneska večer proběhne dobíjecí večer v neznámé nálevně, kam se musím bezpodmínečně dostavit, neb omluvou je mi pouze vlastní smrt. A to zas já můžu. Páč ranní slabost organismu, která způsobila neschopnost doštrachat se na své pracoviště, vzala zasvé s odbíjením poledne na kostelní věži a s následným běháním po květinářstích s Hanysem.

Ten sháněl žluté růže. Paní v třetím krámě mu udělala radost a někde zpod pultu jich vytáhla celý pugét. Hanys neskromně požadoval ampulku s výživou, aby kytky nelekly, než dojde k jejich předání obdarovávané osůbce. Paní také skromností nešetřila a vytáhla ampule, které, když se na stonky růží natáhly, silně připomínaly kravské vemeno o třech strucích:-).

Vypadalo to impozantně, jeden by se divil, jak na těch poupátkách vypučely vemínka! Tak Hanys, doufám, žes je z těch stvolů předtím stáhnul!:-).

FRAJER S KLACKEM

Včera takhle jdu po chodbě vzdělávací instituce, a najednou se mi v zorném poli kdosi objevil.

Nejprve jsem si myslela, že možná blbě vidím, a taky, že jo, jenže tenhle obraz byl skutečný. Asi pět metrů přede mnou stál na chodbě chlap! Solidně zamazaný, odrbaný, na nohách nějaké okopané škorně, na hlavě dredy jak tisícročná fčela a fousy jak rumcajz (akorát měl ten tělesný porost nějaký do měděna). Zkoumal vývěsní tabuli. A v ruce třímal půlmetorý klacek! Teda... jako kus dřeva, vypadalo to jak trám. Hbitě jsEm uskočila za závěs, který je v chodbě mazaně nainstalován.

Chlap pomalu otočil hlavu. Změřil si mě zlým pohledem a já, kryta závěsem, jsem na něj vykoukla a ptám se:

"Potřebujete něco, pane? Hledáte někoho?"

Chlap roztál a nakročil s trámem ke mě.

"Děkuji vám, slečno, nic nepotřebuji. Jen se zde dívám", pronestl nečekaně kultivovaným hlasem, "jen jsem si byl ulevit", zašeptal.

Šly na mě mdloby. Ještě jednou jsem se na něj mrkla. Použil WC! Kdoví, co tam napáchal!

"Teda, své duši", upřesnil šeptem:-).

No, jen aby...

"Jsem šťasten, že tu mohu být, a jen se tak dívat," prohlásil a zamával klackem.

Škoda, že nemůžu říct totéž i já, pomyslela jsem si.

"Aha, no.., tak jo", zakoktala jsem a zalezla do kanclu.

Za chvíli šla kolegyně a získala zcela stejnou zkušenost.Líčila katastrofické scénáře. Přišel nás zmasakrovat! Veme nás tím klackem po hlavě! Okrade nás! Pryč s ním!

Jenže co s ozbrojeným rumcajzem? Co když fakt někomu ublíží? Nevypadal důvěryhodně a normálně už vůbec ne. Huhlal si něco do těch rezavých fousů a blýskal zlýma očima. A na co, sakra, má to poleno??

Po chodbě se začali trousit studenti. Teda, spíš studentky. A nikde žádný chlap, co by nám vytrh příslovečný trn z paty. Tak co myslíte, kdo to asi šel vyřešit?

Sice jsem neměla marteny ani ohrnuté kalhoty, ale vzala jsem svazek klíčů, jak jsem to viděla kdesi ve filmu, zaujala jsem bojovnou figuru a šla chlapa vykázat.

"Pane? Je mi líto, ale tady nemůžete být. Jste ve škole, tady nemáte co dělat", obezřetně jsem se k chlapovi přibližovala a on náhle posmutněl.

Ruka s klackem mu poklesla a klacek vypadl.

"Nu tak dobrá," zašeptal, otočil se a odcházel špalírek krásných holek.

"Pane!"

"Nu, co ještě?", otočil se a oči už vůbec neměl zlé, spíš smutné.

Podávala jsem mu jeho kus trámu.

"Vaše polínko".

ŠATY DĚLAJ ČLOVĚKA

Učinila jsem dneska jedno zásadní poznání. A to, jak moc záleží na tom, co má člověk na sobě aktuálně navlečeného.

Ne, že by na tom záleželo zrovna mě. Takže jsem dneska poránu vyrazila do kolbenky v červených martenách, vykasaných kalhotách, černé bundě, šiltovce a s batohem. Hezky se mi kráčelo městem, které jsem viděla docela neostře díky jedné dioptrii a slunečním brýlím. Lidi se po mě ohlíželi, ale mě to bylo úplně jedno. Bylo mi prostě krásně.

A pak jsem vstoupila do drogérie Schlecker. Před ní seděly na lavičce nějaké podezřelé existence, z nichž jeden ke mě neomylně zamířil, páč nabyl jistoty, že ve mě potkal svého člověka. Skomíravým hlasem ale zato s pevnou nataženou rukou vznesl požadavek na 4 ibrišní koruny. Nabídla jsem mu stravenku. Rázem bylo po jistotě. Nad stravenkou ohrnul nos, tak jsem ji sbalila a odkráčela do toho krámu.

Službu zvanou bezpečnostní držel muž v důchodovém věku, navlečený do tesilových kalhot a košile z podobného materiálu a od chvíle, co jsem vstoupila do krámu, ze mě nespustil oko. Ostřížím zrakem sledoval každý můj pohyb a nenápadně (což byl však jen jeho dojem) se za mnou neustále plížil. Byl furt dva kroky za mnou. Natahoval krk, jestli náhodou do kapsy nestrkám zubní pastu za tři pětky, nebo zubní kartáček za dvacku. U dekorativní kosmetiky zpozorněl. Tady už šlo o víc. Zajímala jsem se totiž o mejkap za nějakých šest stovek. A taky jsem si ho dala do nákupního vozíku. Bachař zaujal výstražné postavení pouhý krok za mnou. Jednu dobu jsem měla fakt chuť mu udělat radost a něco čórnout, ať má strejda zadostiučinění, ale pak jsem si to rozmyslela, páč mi není zapotřebí dělat lidem radost na úkor vlastní ostudy:-).

Fronta před pokladnou se nešťastně kroutila a já si stoupla trošku bokem, tak nějak směrem k východu, že by si jeden fakt moh myslet, že čekám jen na vhodnou příležitost sebrat kramle i s pokupkami.

Chlap přiskočil, chytl můj vozík a smýknul s ním směrem na konec fronty.

"No co to děláte?" jsem se na něj výhrůžně podívala, ale v duchu jsem se musela chechtat.

"Tady budeš!" sdělil mi chlap s jízlivým šklebem.

"No, ale já už jsem byla skoro na řadě!", ohradila jsem se.

"Však vy mladí máte času dost," zasípal strážce pořádku, "ale kdoví, jestli máte na takové nákupy!" pronesl výhrůžně.

Chlap měl štěstí, že mě vychytal v dobrém rozmaru. To už jsem se smála přímo hurónsky.

"Pane, já mám času určitě míň, jak vy, nevím, jak jste na tom s penězma, ale s těma já problém momentálně nemám a na tyhle nákupy určitě mám," s úsměvem jsem mu před vyjeveným obličejem zamávala peněženkou, kde jsem měla náhodou několik tácků.

Neomlouval se. Asi měl pocit, že neměl za co. Odpouštím mu. Dělal jen svou práci. Ale blbě, nutno podotknout. Fialová kráva Milka mezi stračenama je proti němu břídil:-).

A příště, vážený, se dívejte radši na to, kdo se před váma skovává za sloup a ne na toho, kdo se před váma schválně producíruje, byť v hadrech, které na vás dělají špatný dojem:-).

Čágo.

 

 

CO ZBYLO Z VÝHOD PŘEDNÁŠKOVÉ ČINNOSTI

Přátelé, dlouho jsme se z hezkého počasí netěšili.

Venku nejen že je vichřice, ono tady navíc regulérně prší. A to jsme, prosím, měli jít dneska s Hanýskem na další botanický výlet s winepiknikem. Takhle? Šlus.

Perličky z výdělečné činnosti: 

Včera jsem měla dvě přednášky a mimořádně se mi povedly. Hrdá na sebe a plna entuziasmu jsem dneska vystoupila na další přednášce. Leč, bohužel, musím přiznat, že můj dnešní výkon mě příliš neuspokojil. Ono se při téhle činnosti prý zdaleka ne vždy daří... A dávám zapravdu Hanysovi, který mi onehdá říkal, ať se příliš neraduju, když se bude dařit. Páč oni mi to nedarujou. Ti, kteří by měli být rádi, že pro ně ztrácím hlas a ničím si hlasivky a snažím se jim předat moje vědomosti. A dneska mi to dali poznat:-(.

Nevděk světem vládne.

Takže páč nadšení po dnešku jaksi ustoupilo, jedinou výhodou mé přednáškové činnosti i nadále zůstává strohý peníz. Náklady obětované příležitosti jsou nesporně vyšší a já hned v zárodku začínám uvažovat o eliminaci těchto mých aktivit. Kodet dal bolševikovi rok, maximálně dva. Já tak štědrá nebudu. Já jim dám jenom měsíc:-).

A pak se uvidí.

TAK NĚJAK NEPŘÍLIŠ VESELE

Onehdá jsem tady zmiňovala starou pravdu, že na posraného aj hajzl spadne. Jak se zdá, ani mě se to nevyhýbá.

Posledních pár dnů mi Dejv dělá samou radost:-(.

Chlapec asi usoudil, že druhý ročník střední školy je ta správná doba začít zcela ignorovat matku a na její trapné dotazy, domlouvání a případnou snahu zapojit ho nějak do chodu domácnosti, nasadit standardní škleb, na dotazy zásadně neodpovídat a když už matka moc prudí, tak s ledovým klidem pronést:

"Hele, dej mi pokoj a běž pryč."

Takže jsem si hořce uvědomila, že je definitivně pryč doba jeho dětství, zbožňované maminky a malých starostí. Teď mě čeká období vzdoru, trapné matky a velkých starostí.

Navíc se z něj stal univerzální okupant našeho bytu a zcela bezostyšně mi oznámil, že se odtud nehne, k babičce už nepojede, k taťkovi teprve ne a že on nepojede vlastně vůbec nikam, leda tak do Práglu. A to zas jsem mu zatrhla já. Takže mé bezsexuální období graduje. Vždycky jsem milovala být doma, ve svém pelíšku, třeba svého času s PanTérem, koukat na hezké filmy, poslouchat hezkou muziku, něco si uvařit, dát si skvělé víno a pak se věnovat tomu druhému.. v těch chvílích mi v tom bytečku bylo moc hezky. Poskytoval mi krásný azyl. A teď ? Teď už mi nezbyde nic jiného, než najít si chlapa s bytem nebo barákem, kde naleznu azyl já sama.

Požádala jsem Dejva, aby navštívil příbuzenstvo, páč babička i s prababičkou, dvě Marjány, měly svátek, tak v rámci zachování dobrých rodinných vztahů by jim mohl potřepat pravicí.

"Mě se nechce, co bych tam jezdil?"

Na to, že se to tak prostě dělá a jednou mu to bude líto, že se lidem, co se už nikdy nevrátí, více nevěnoval, nereagoval. Zato když jsem zcela nemateřsky zaječela, že prostě chci být někdy sama, no, tak se zavile zasmál a poradil mi:

"No, tak se jděte třeba procházet do parku."

Do parku?? Do parku!

To jsem to dopracovala....

A čoklová, aby nezůstala pozadu, je taky divná. Kudy chodí, tudy kňourá. Kdyby potichu, ale ono to jde slyšet na celý barák! Z hromady plyšových a gumových hraček si vybrala jednu se zvlášť ladným krkem, tu všude vláčí. Chodí s ní po bytě a vyje. Tak jen doufám, že tehdy, když byla na službě u našich, ji neobskočil nějaký vesnický štramák a že je to jenom falešná březost. Nevím, co bych si počala s několika dlaňovýma psíkama. Páč esli bude vrh, tak to bude malé jak myši. Čoklová sama je totiž velikosti vzrostlé krysy:-).

Dám včas vědět. Kdybychom očekávali radostnou událost, vystavím zde pořadník na štěňátka:-).

V MDLOBÁCH A OPÍCHANÁ

Ne ne, o podzimních depresích psát nehodlám. I když, zdá se, už dostihly i mě. A pomalu každého, koho potkám.

Večer jsem zažila jeden mě dosud neznámý, nepříjemný stav. Zničehonic se mi zatočila hlava, zabylo mi fakt hodně špatně a takový kousek malinký chyběl, abych se složila. Navíc jsem se začala nějak třást a taky jsem nemohla dýchat... kdysi jsem cosi podobného prožila, takže mi to přišlo jako nástup úzkostné ataky, ale přesto to bylo jiné, horší a děsivější. Podruhé v životě mě napadlo, že je konec. Poprvé to bylo, když se se mnou zamkl jeden rozzuřený člověk v jedné místnosti, aby mi vysvětlil jisté věci...

I tentokrát jsem to přežila. Přešlo to. Asi to nebyl ani infarkt, ani u mě nechtěla klepat pepka. Ale určitě to bylo varování. Nebo že by šla konečně změna počasí a já byla s věkem stále víc senzitivní ke změnám tlakové níže a výše?:-) To by bylo ještě to nejmenší zlo...

Neberme život tak vážně, se říká, stějně z něho nevyváznem živí, takže trošku veselejc: Počasí stojí pořád za dvě věci, tak se divím, kde se ti komáři a mouchy vlastně berou. No, asi se ta havěť blanokřídlá stěhuje do kvartýru, když pořád lije.

Včera jsem takhle odháněla od jídla jednu vtěrnou muchu. Docela se mi to podařilo, akorát k večeru jsem si všimla, že si nepovšimnutě stačila cucnout mé krve, páč na ruce jsem měla dva kousance. A pěkně žraly.

Ráno, když jsem stanula před zrcadlem, tak jsem myslela, že mě omejou! Nejen, že mi na rukou přibyly další tři kousnutí, ale mám na krku dva výstavní kousance a navíc mě nějaká mrcha kousla ještě do čela! Jednou jí to ale nestačilo, maršal Malinovskij proběhl hned třikrát!!! Nevím, co tam tak asi pila, na lebce:-). V horizontální poloze to hezky napuchlo a já měla na čele něco jako půlku pingpongového míčku:-) Akorát teda, že mírně načervenalého.. A s takovou hrůzou jsem ráno šla do práce! Původně jsem si na to chtěla dát háčkovanou čepičku, ale to jsem vypadala jak odrostený kojenec, tak jsem zvolila raději černý šátek.

Nenávidím hmyz! Hlavně lezoucí a bodající!!

Abych se mrchám pomstila, jedna hádanka:

Píchá to a dá se to vykouřit. Co to je??

Včely! Ale možná by to mohly být i mouchy a komáři, ne? Nevíte někdo náhodou, jak vykouřit hmyzáky?:-)

RENTABILNÍ NÁKUPY

Janě jsem přislíbila na dnešní den společné nákupy v krajském městě.

Bláhově jsem se domnívala, že když jsme se domluvily na desátou, že o desáté vyjedeme. Jak vidno, dlouho jsem s Janinkou nikam nejela. Dala jsem si budík na osmou, abych stihla vyvenčit čoklovou, zajít na nákup a hodit prádlo do pračky. V deset jsem uchystaná do nedělního úboru čekala na telefon. Zazvonil. Ovšem jen proto, aby mi Janinka sdělila, že se malinko zdrží, ať mám trpělivost.

Vyjely jsme ve dvanáct:-)

Úspěch celé výpravy spočíval v nákupu dvou měchů čajových svíček po sto kusech. Každý měch za páďo. Ještě jsem si koupila v levné knize dvě cédéčka a filmík Amélie z Montmartru. Nákupy trvanlivých potravin, které byly původním cílem naší cesty, se nestačily realizovat, páč jsme čekaly 20 minut na vozík do kaufu a pak jsme to vzdaly a jely domů.

Sečteno a podtrženo - najely jsme skoro sto kiláků, projely benzín za dvě kila a na svíčkách ušetřily dohromady stovku. Selským rozumem se lze dopídit ztráty, kterou jsme naší nákupní horečkou dosáhly:-). No a co, hele. Přišly jsme v životě o víc:-).

A aspoň jsme si cestou pokecaly o všem možném, především pak o těch, co na ně jaxi nemáme štěstí...

 

 

 

PŘÍSTAV U ROZBOUŘENÉ ŘEKY

Neblahé tušení pro budoucnost, týkající se přezaměstnanosti mé osoby, se začalo vyplňovat.

Včera jsem byla úplně vyflusnutá a těšila jsem se aspoň na hezký víkend. Leč jak už to bývá, v takových případech dochází naplnění pořekadlo, že na posraného aj hajzl spadne, takže se víkendové plány ukázaly býti lichými a mě se rýsovala vidina víkendu stráveného v teple domácího krbu, s nějakýma filmama a samozřejmě kupou práce.

Takhle přece víkend nestrávím! Abych pracovala i o víkendu? Nikdy! Mé zoufalství dostoupilo vrcholu... S vypětím posledních sil jsem napsala Hanysovi mail ztroskotance. S Hanýskem si v poslední době dobře rozumíme. Páč se ovše zde dají očekávat peprné komentáře, taklenc: já si s ním rozumím. Ovšem nevím, jak on je na tom:-). Ale tak nějak doufám, že stejně:-).

Hanys měl původně někam odjet, ale ukázalo se, že pátek má volný a byl ochotný strávit ho se mnou! I vyrazili jsme záhy po pracovní době do přístavu u rozbouřené řeky. Zaujali jsme strategické místo pozorovatele v rohu místnosti, odkud byl výhled na celý lokál.

Poměr sil nebyl vyvážený, páč nejvíce byli zastoupeni týpci s dredama, kapucama a pofiderníma kérkama.

Kromě nich se v lokále průběžně objevovaly na ulicích běžně, nikoliv však tady viditelné typy.

Dvě holky marně točily v rukou prázdnýma sklenkama od vína a pokukovaly po dvou chlapech u vedlejšího stolu. Patrně byli příliš hezcí na to, aby se zahazovali s nějakýma obyčejnýma holkama.

U kamínek spočinul Vašek taška. Lidové označení pro personu, bloumající městem a do několika tašek, různě pověšených přes své hubené tělo, sbírá, co by se mu mohlo hodit. Pil pivo a zapálil si vajgla. Komunikoval posunky se stolem bohémů, kde se pořád studovaly nějaké mapy. Pak usnul na stole.

Dvě dámy, které si do lokálu odskočily strojem času z osmdesátých let minulého století, si objednaly sedmičku vína, pro kterou obsluha musela chvátat až do dalekých míst zásobovací místnosti. Hanys je otestoval na lovkyně, já si tipla, že jdou z kolbenky a nechce se jim domů. Hanys měl bingo. Po nějaké době se k nim připojili dva obstarožní pánové a pak už se dámy aspon nemusely šanovat v pití. Něco pro Kamia - jedna z nich měla nátělník! Ne ovšem na holém těle, ale na nějakém triku:-D.

Když nás přestalo bavit pozorování okolí, vyprávěli jsme si s Hanýskem neslušné vtipy.

Když jsme se vraceli domů, spolucestující z naší společnosti moc nadšení nebyli, páč Hanys se divně ošíval a tvrdil, že si zapomněl pemprsky a já zase igelitové sáčky. Pro někoho, kdo by to moh blbě pochopit - to všechno byla jenom sranda! :-D

BTW: Ten přístav není jenom hospoda. Pro ten včerejší den to byl zároveň přístav pro mou rozjitřenou duši posledních několika dnů. O, jak romantické! :-D. Ale bylo to moc fajn!

Tak, díky, Hanýsku!

ASI UŽ BUDU POŘÁD JEN PRACOVAT...

Dneska mi začala další výdělečná činnost. Intelektuální.

Po provedení tajm managementu období, které mi právě nastává, musím konstatovat, že můj běžný pracovní den bude vypadat následovně:

Pracovat budu denně 14 hodin, spát tak 6 a 4 mi zbývají na běžné radosti života, jako je smýčení v domácnosti, vaření, dávání Dejva do latě.. no a venčení čoklové. Páč, jak jsem se dozvěděla, je to matčin pes a přece s ním Dejv nebude chodit ven! Další moje výhra. Čoklová je miláček všech, ovšem jen, když nic nechce.

Ale zpátky k práci.

Absolvovala jsem dneska poradu, kde jsem se opět doběla rozžhavila s odborářskými chytrolínama. Párkrát jsem se přistihla, že mám problém ovládnout své emoce při jednání s pitomcema a pak mě to mrzí. Měla bych to umět. A umím to. Ale v poslední době mi to nějak nejde...

Když jsem si doma dávala první dnešní cigáro, přemýšlela jsem, proč to tak je. A pak jsem na to přišla. Já měla tento rok jenom osm dní dovolené. A teď už to do konce roku na nějaké volníčko nevypadá. Jsem asi přetažená. Někdy bych na chvíli brala nějakou lehčí manuální práci, při které pošetřím hlavu... Fakt mi to dává zabrat a já už to cítím.

Práce, domácí práce, příprava na práci, facka, funus, oko na zdi s Dejvem, o víkendu akce s kamarádama a kamarádkama... a vlastně nikde nikdo, kdo by měl pro mě nějaké hezké nebo aspoň povzbudivé slovo, nebo se pritulil:-).

Divíte se, že jsem nervózní? Už mi zase cosi chybí... nebo kdosi? Já vlastně ani nevím...

ČERNÝ KOŘEN

Už jsem se tady jakýsi článeček věnovala mé paní doktorce. Ne té závodní, co obstarává preventivní prohlídky, ale té, co k ní chodím když cítím, že na mě něco leze:-). Říká se jí malebně: Černý kořen.

To je ta osoba, která mi při jakýchkoliv potížích bez okolků oznámí, že veškeré mé choroby jsou od nervů. Možná jsou, ale nás na škole učili, že nejdříve je třeba vyloučit potenciální somatické příčiny. Těmi ona se nijak přehnaně nezabývá.

Na padání vlasů lexaurin. Na dlouhodobě splašené střeva lexaurin a jakýsi doplněk stravy. Klid na lůžku a krotit emoce.

"Ne že bych tu byla ráda, ale já se fakt necítím dobře. Jsem strašně unavená a to břicho...to přece není normální," zamžourala jsem na ni zapadlýma očima.

"To budou rozhozené nervy. Hodně vlákniny!", povzbudila mě.

"Paní doktorko, když já nevím, mě už to trápí víc, jak půl roku..."

"Co s váma mám dělat? Jestli byste chtěla poslat na kolonoskopii, tak třeba můžeme udělat vyšetření..."

"Nechtěla. Ale pokud to je k něčemu.."

Takhle to u ní chodí.

BTW: Fakt nejsem hypochondr. K doktorovi chodím, až už je sakra zle...

A protože brzy nastane situace, že si budem za návštěvy lékaře platit, rozhodla jsem se, že změním doktora. Páč za své peníze bych ráda alespoň adekvátní přístup. Hybnou silou vývoje společnosti je svoboda volby, na které je založena tržní ekonomika.

Narazila jsem. Obešla jsem pět doktorů. Obvolala patnáct. Všude stejná odpověď.

"Nebereme nové pacienty, máme plný stav. Jedině kdyby se někdo odhlásil, tak to zkuste."

Jo, nebo až někdo umře...

Svoboda volby je v tomhle úplně na kulové.

Ještě zkusím rozeslat dopisy, kterými požádám naše lékaře o zařazení do pořadníku čekatelů na jejich služby. Připadám si jak pitomec. Kdysi jsem takhle hledala jenom práci. Dneska už i doktora... a dokud mě některý nevezme na milost, prostě mi nezbývá, než navštěvovat dál tu osobu, co mi navíc doporučuje při jakémkoliv neduhu si vařit odvar z kořenové zeleniny.. a hodně solit!

COSIK S HLAVOU

Požádala mě Novákova Haňule, abych s ní jela nakupovat do big city nějaké ty těhotenské oblečky, páč čas kvapí, termín porodu se blíží a objem těla se neustále zvětšuje, čili není co na sebe.

A tak, co by ne, řekla jsem si. Maminám je třeba pomáhat, v sobotu jsem jí kupříkladu byla umývat lustry po malování a věšet záclony.

Byla jsem sice po sobotní grilovačce u Jany na zahradě poněkud unavená, ale zmátořila jsem se a vyrazily jsme za pokupkami. Napadlo mě, že bych se mohla sejít s mým skvělým sexy dancerem Péťou. Mimo jiné i proto, že objevil mé zatoulané hodinky a já je moc chtěla zpátky.

S Haňulou jsme toho moc nepokoupily. Ona vyhodila prachy za jakési dva šunty (já si vždycky v krámech říkám, jak můžou TOHLE prodávat.. a pak vidím kámošky, že si to zálibně prohlíží a pak hodí do košíku... Ještě že má každý člověk jiný vkus! Řečeno slovy mého táty: když mají hlupáci prachy, tak mají kramáři odbyt:-) a já uvalila něco málo za dvě cédéčka, jedno DVD, lesk na rty a konturku na totéž. Jak už to v mém případě bývá, dlouho jsem se však z kupu neradovala:-(.

Péťa se nakonec konal a s ním i Silva a Pavlík. Nečekaná nedělní akce, zakončená obligátním tanečkem:-).

Kávička byla ovšem skvělá a bílé víno z vlastních vinic rovněž. To bylo navíc silné, což způsobilo, že jsem si domů sice odvezla hodinky, ale pro změnu jsem tam nechala čelenku, cigára a taky ten nový lesk na rty s konturkou.... Asi mám něco s hlavou. Mnozí mě podezírají, že to dělám schválně, nechávám všude zapomenuté věci, abych se tam mohla vrátit. No, kdo ví. Možná tak podvědomě, ale schválně určitě ne.

No, řekněte, vzdali byste se dobrovolně svých rolexek, jenom, abyste se někam mohli vrátit? :-)

OUPN ÉR REVAJVL

V poslední době mě často klátí únava. Nevím, zda ji připisovat nadcházejícímu podzimu, nebo tomu, že špatně spím. Jana to rozlouskla. Určitě to prý bude tím, že už spolu neabsolvujeme rozličné kulturní akcičky. A hned jednu vymyslela.

Včera se v jedné blízké vísce konal Karel Zich revajvl spojený s hudební produkcí místní country skupiny pod open air. I když jsem se viděla brzo v pelechu a moc se mi do pošmourného počasí nechtělo, vyrazily jsme.

Autobus nás vezl na místo určení a Jana se zatím stihla rozčilit s nezbedným synátorem, který peníze, určené na zaplacení měsíčního intru, probendil neznámo kde za jediný den a svou zničenou matku telefonicky žádal, ať ho autem zaveze za tím, kdo ho o prachy obral, a že on ho pude zmlátit. Poslala ho velmi správně tam, kde nejsou okna...

Na revajvlu už zevlovalo několik desítek obyvatel vísky. Byla docela solidní kosa, tak se zahřívali rumem a pány hajnýma. Někteří z nich se kvůli zachování příznivé tělesné teploty kroutili na provizorním tanečním parketu. Vzhledem k tomu, že všichni tanečníci se zdáli být dávno za horizontem důchodového věku, byly jejich kreace docela směšné, ale každopádně obdivuhodné. Zaplatily jsme páďo vstupné, koupily si malé pivo a zapadly k jednomu z volných stolů.

Že jsme zvolily ten správný, se potvrdilo v následujících minutách, kdy si k jinému stolu sedl malinko podroušený mladík. Najednou to na parketu zavířilo a z chumlu tanečníků se vybelhal jeden obzvlášť vypečený pán, brunátný ve tváří, hrozil na týpka u jejich stolu a řval něco, co mu nebylo přes falešného Zicha rozumět. To už stál tanečník nad přísedícím, chytl ho za flígr a táhl ho ze „své" lavičky pryč. Mladý si to nenechal jen tak líbit, tak do narušitele začal bouchat pěstí, ten se už napřahoval k ráně... ale naštěstí zasáhla jeho tanečnice a oba zpacifikovala.

Když se asi po hodině areálem ploužily hejna opilců, z nichž každý druhý zabrousil k našemu stolu a zval nás na taneční parket, usoudily jsme, že je čas zvednout kotvy. Způsobily jsme tím smutek dvěma osamělým mužům (kvůli výrazu ve tváři jsme je s Janou překřtily na žabičky), co seděli u stolu s náma. Byli nesmělí a bylo vidět, jak moc se s námi chtěli dát do řeči. Možná i do tance. Když jsme se zvedaly a to byla zrovna pauza v hudební produkci, zaslechla jsem tiché:

„Ty vole, Jaryne, nemoh jsi jim to říct? Co tu teďka budem sami dělat?"
„Co já? Všechno já! To je tak dycky! Měls jim to říct ty!"

A my se už nikdy nedozvíme, co nám to chtěli říct:-).