středa 27. května 2009

BARÁK NA ODSTŘEL

Tak jsem se sice vsetínských konvencí zbavila, nicméně dál žiju ve stejném městě a ve stejném baráku. Nudou tu rozhodně netrpíme. Nedávno například někdo rozmlátil vchodové dveře v jednom vchodě a aby lidi z druhého vchodu nezáviděli, tajemný padouch hodil šutr do okna na chodbě v prvním patře. A jak na sviňu to chytly dvě tabule;-).  Onehdá šel chemik s čoklovou ven, až když padla tma a ve vchodě musel překračovat mladíka, který tam ležel natáhlý jak šisa a eště si na hlavu vetkl igelitový pytlik...

To, že máme obden v baráku havárku vody, už neřeším, respektive neřešila jsem do včerejška, kdy nám přestala téct postupně teplá a následně i studená voda a to přesně ve chvíli nejvhodnější, kdy jsem měla na hlavě naplácanou barvu a musela to smýt, ať mi to ty vlasy nesežere. Mírně tekoucí ledovou vodou si sprchovat hlavu s nánosama henny je velký plezír! Pak, mírně omrzlá, poslouchám, co to kde šumí. Myslela jsem, že mi z té ledové vody hučí v uších, ale ne. Pak mě napadlo, jestli na hřišti pod oknama zase nehycají vodou a nekropí si fotbalový trávníček, ale na hřišti krom foresta na sekačce nic nebylo.

S mokrýma vlasama lezu v osm večer na pavlač a ve dvoře hukot zesílil. Popadla jsem staré sandály, klíče do sklepa a hybaj dolů. Ve sklepě už bylo vody po kotníky, z jedné trubky valila voda, tak ji domovník někde zastavil a na druhém konci baráku vetchá trubka náhlý tlak vody nevydržela a rupla taky;-). Zrovna probíhá v baráku výměna potrubí a jak to vypadá, začlo se s tím nikoliv za minutu, ale za vteřinu dvanáct. Brodili jsme se rybníčkem a vymetali smetákama vodu ze sklepa. Koketa z prvního patra se nad schodama rozkročila, ruce v bok a prý že jí neteče teplá voda. Co prý s tím hodláme udělat! Cože? Kdy? Zítra? Hlavně, že jste si odsouhlasili prachy! To je neskonalý bordel!

Tak paninko, že bysme snad vyfasovali hever a hasák a že bysme to snad sami... než ráno přijde firma, co to má na starosti... za ty prachy přece můžem dělat i instalatéry!

Dneska proběhla další schůze výboru. Toho nového. Na poslední schůzi všech vlastníků, kam se jich navzdory včasnému a důraznému oznámení dostavil mizivý počet (nicméně dostačující k tomu, aby schůze byla schopná usnášení), se odsouhlasilo, že zvolený výbor za své služby dostane jakýsi mrzký obolus. Dneska na schůzi vyšlo najevo, že ti, kdož se na schůzi z jakýchkoliv důvodů nedostavili, organizují proti výboru petici, že jsme si odsouhlasili odměny bez jejich vědomí. Hlavní organizátor odvetné akce je šváclá babka, co ji do nového výboru už nikdo nechtěl, tak se chtěla mocí mermo pasovat do funkce hlavní kontrolorky společenství. Neprošlo ani to;-).

A teď se hodina velkého trestu přiblížila;-).

BTW: A to nevíte, že nám praskají stěny a sousedce spadl do talíře kus stropu, když bohatý soused předělával jádro;-) To bude eště srandy!;-)

pondělí 25. května 2009

ÚTRAPY STĚHOVÁKA

Přiznávám, je na člověku vidět, že se fyzickou prací neživí;-). Aspoň teda na mě to bylo fest poznat v neděli. 

K sebedestruktivnímu činu mě inspiroval jednak Werich s Voskovcem s přehlídkou povolání a jednak já sama, páč vim, že je život krátký a zkusit je třeba všecko;-). Maceška Violka, přítelkyně ze školních škamen, udělala v životě štěstí s fajn chlapem, s ním povila docela čerstvé robátko a teď on z velké lásky pro svou novou rodinku zakoupil hnízdečko lásky. Úkol zněl jasně: přestěhovat famíliji z bodu A do bodu B.

Je to s podivem, ale navzdory ekonomické krizi nesehnala Viola nikoho, kdo by si chtěl vydělat nějakou tu šestku stěhováním. Bylo nutné sáhnout do rezervoáru starých známých, takže svolala dohromady naši starou partičku, která už má věru dvacet let a součet věku jejích členů je téměř čtyřicetinásobkem jejich počtu;-). Toto výkonné těleso nastoupilo v sobotu dopoledne na dobrovolnou brigádu. 

Předchozí den jsem juchala na oslavě padesátin dvou kolegyň z kolbenky, a navzdory předsevzetí, že v sedm večer budu jistě doma, jsem do fotelky přibyla až v jednu v noci;-). Ráno se mi pochopitelně vůbec nechtělo z kanafasu, natož abych si natáhla staré hadry a vyrazila stěhovat. No co, slib je slib, brlala jsem si pod nos, když jsem natahovala rozdrbané kraťasy, páč se zdálo, že bude hezky teploučko. Dolezla jsem na druhý konec města, vyškrábala se do kopce, který mi dycky dává zabrat (proto tam tak nerada chodím, k Viole) a zaťukala jsem na dvéře.

Schvácená Viola mě ani nepohostila a hned mě hnala do práce. Prej nemá eště zabaleno! A to měl za tři hodky přijet stěhovák! Chtěla jsem ji zvěčnit aspoň na pár fotografiích s tématem „naposledy ve starém bytě", ala hnala mě, prý není fotogenická;-). A hybaj do práce, líná kůže! Naštěstí můj rozpis pracovních úkolů zahrnoval i vypakování ledničky a tam se za rajčatama choulily tři flašky špiritusu. Takže jsem dobrovolně k práci baliče a nosiče přibrala práci degustátora a rozlévače a u všech včetně sebe jsem dohlížela na pitný režim;-). Mimochodem, ve vybydleném kvartýru mi byla v těch trenýrkách pěkná kosa, nepomohl ani špiritus, tak jsem musela znova vysypat dva sbalené pytle, abych našla umně ukryté chlupaté sibiřky a mohla se trošku od země zahřát;-). Po šesti hodinách dřiny stěhovák konečně zabouchl dveře od náklaďáku.

BTW: kdo se někdy stěhoval - všimli jste si toho podivného úkazu, že ač máte skoro prázdný kvartýr, při stěhování dochází k rozpínání veškerého majetku? S nákladem, jak bysme stěhovali fabriku a nikoliv jeden poměrně malý 2 +1, jsme přijeli jsme na fungl nový ranč. Kurňa, vrátka se nechtěly cosik otvírat, i když Viola mačkala dálkový ovladač jak divá. To zas budou blbé kecy.. hlesla.. prý že stačí jednou! Nakonec petlice povolila a my slavnostně vjeli na nádvoří. Popadali jsme se z několika aut, a že chvíli spočnem a pokocháme se pohledem, páč tam je fest krásně. Nic! Stěhováka bylo třeba lifrovat i s autem, ať to moc nestojí, tak žádné zbytečně prostoje. Schváceně jsme Alibabův lup tahali na hrbu do prvního patra. Těch černých pytlů bylo fakt rovných 40;-).

Ale jsme dobří, páč jsme to všecko zvládli. Akorát se kdesi v autě při transportu urazil kus fungl nového stolu z měkkého dřeva, tak ten má památku na stěhování. Hlavně, že jsme obalili fóliema starou postýlku a hnusné laminové desky z knihovny;-).

Když jsme se po deseti hodinách nádenických prací konečně poskládali ke stolu s hostinou, byla jsem zralá zas tak do kanafasu, z kterého jsem se ráno stěží vyštrachala. Stěhovák ze mě asi nikdy nebude. Tak mě nějak bolely záda a taky ruky... moje poslední dva krásné nehty se někde ztratily v haldě harampádí... ale to jsou malé věci. Hlavně, že je mír! A mám dobrý pocit z dobře vykonané práce. No, od čeho jsou kamarádi? Kurňa. Musíme si pomáhat.

A už se těším na kolaudačku!

neděle 17. května 2009

VÍKEND S MARCELOU

Páč je třeba rozvíjet kamarádské vztahy krizi navzdory, tak na školním sraze před 14 dny bylo ujednáno, že tento víkend mě a ségru poctí návštěvou spolužačka Marcela z Orlové.

V pátek jsem ji i s čoklovou vyhlížela na autobusáku.

Bylo už navečer a šero, takže kochat se přírodou nebylo možné a  nejlepší možnost, jak strávit páteční večer, byl zalézt do některé z místních hospod. Chtěla jsem jí ukázat něco spešl, tak jsem ji zavedla do místního rodinného pivovaru. Neodolali jsme višňovému pivu a zatímco Marcela si nepokrytě pochutnávala, měla jsem co dělat, abych do sebe jeden stakan toho divného moku dostala, páč jeho chuť i vůně ve mně vyvolávaly vzpomínky na doby dávno zašlé, kdy jsme v útlém věku tajně experimentovali s griotkou a čertama a pouze zmínka o nich ve mně ještě dneska vyvolává vlny žaludeční nevolnosti;-).

Druhý den jsme vyrazily do města nakoupit suvenýry z cest. Marcela chtěla koupit něco pro své dvě holky, tak jsme v krámku s hračkami zakoupily svíčku a zvonek s logem města. Krám už je skoro vykoupen, páč odtud pravidelně odebírám suvenýry pro své návštěvy z cizích měst a zemí;-). Prodává tam svalnatý mladík, co nikdy nešetří chválou na krásu žen a rychlost koní;-). Prý: takové ženy a tolik elegance!, rozplýval se. Máte nádherné postavy!, pěl na nás ódy. Chtělo se mi smát, tak jsem chytla Marcelu pod křídlo a mazaly jsme pryč. Ta elegance! Měla jsem na zádech batoh, vydrbané džíny a na nohách křusky. Ale chlap je sympaťák a hlavně: pokud má někdo pošramocené sebevědomí, doporučuju vřele! Ovšem, pouze asi pro baby;-).

V sobotu večer jsme přijaly pozvání na májovou veselici ve vesnici, kde bydlí ségra. Prý - půjdem dřív, tam bývá narváno, abysme si sedli! Byli jsme v hospodě první a dlouho jediní hosté. Když místní Eva s Vaškem vybalili fidlátka, začali se do hospody slézat štamgasti. Malý traktorista ve velkých gumákách, po něm místní tydýt a pak pár starších žen v domácích úborech. Hodinu po začátku akce se konečně začli pomalu dostavovat normální lidi, co se přišli pobavit a zatancovat si. Bohužel, na parket nebylo snadné se vejít, páč ho zabral pro sebe ten napoleon v holinách a s ním tam poskakoval cvok v americkém tričku. Postupem času byli oba jak moli, tak se odkymáceli na svoje místa a konečně tam zbylo něco i na nás. Naše lepé tance přilákaly pozornost místních jinochů, takže na našem stole začaly brzo přistávat berentzeny. Na pivo a beton to nebylo asi to nejlepší, tak jsme panáky podsouvali švagrovi a jeho kámošovi, co s náma seděl u stolu. Sice to nemá moc alkoholu, ale když se to pije v jakémkoliv množství... ;-). Nedopadli dobře. Na rozdíl od nás;-).

My jsem ve štyry ráno relativně střízlivé zalehly, mrkly na věštkyni v televizi, pochlamaly se lidské blbosti a šly spát. Parádní víkendík to byl. Sice jsem zase málo spala, ale zase to stálo za to! Marcela odjela domů a já doufám, že se uvidíme dřív než zase po 20 letech;-).

čtvrtek 14. května 2009

VÝLET ZA TURECKÝM MĚSÍCEM

V úterý jsem teda vyrazila s kolegy do Turecka.

Noc před odjezdem byla krušná, v hlavě mi běžely všechny možné letecké katastrofy, které jsem kdy zaregistrovala, myslela jsem na čoklovou, která odjela na letní byt k našim, na chemika, který odcestoval k ségře na týden, kdy nebudu doma, aby se z bytu nestal squatt;-). A bála jsem se. Bála jsem se tak, že jsem skoro vůbec nespala.

Ráno jako zázrakem nebylo po nervozitě ani památky. Pendolinem jsme se dokodrcali do Prahy a pak na Ruzyni. Nejhorší byly ty čtyři hodky čekání, páč jsme radši vyrazili dřív, bo jsme již dříve měli tu čest důvěrně poznat české dráhy, co časem (snad) dojedou a my jsme nemohli potřebovat, aby nám éro frnklo před nosem;-). Pravidelně jsem se posilňovali jupíkem a dětskou výživou hamánkem, páč s náma letěly i děcka, takže by nebylo dobré, aby jejich dospělý doprovod uzřely požívat alkoholické nápoje z originálních obalů;-).

Když nastala chvíle nastupování do letadla, rozbouchala se mi navzdory hrdinnénu výrazu hercna. Letěli jsme s tureckýma aerolinkama a letadlo vypadalo takové nějaké staré a dobité... na křídlech se třepetaly nějaké plechy a chlápek, co seděl vedle mě u okýnka říkal, že se mu zdá, že tam chybí nějaké šrouby... měl to být černý humor, co se teda moc nevyved. Naštěstí z druhé strany seděl kolega, co lítá několikrát do roka, tak ten mě uklidnil. Měla jsem strach ze vzlétnutí, ale to bylo všechno úplně v pohodě. Z humusu, což byl asi turecký název pro jídelní listek, jsem si vybrala kuře, ale páč jsme seděli v prostředku letadla, už zbyly jen tortelini;-). Pivo už taky došlo, tak jsme tu slivovici z letiště zalili červeným vínem. Turecká letuška se tvářila jak drak Mrak a navíc měla strašně špinavou pobryndanou uniformu. Zdála se mi divná, taková celá ucmuchtěná, ovšem poté, co jsem viděla, jak moje spolucestující vychrstla nechtě do uličky červené víno a polila lidi přes uličku, bylo mi jasné, že v letadle se pobryndat je to nejmenší;-).

A pak Turecko.

Navštívili jsme Istanbul a Karamürsel. To je město asi dvěstěkilometrů od Istanbulu. Oblast, před deseti lety zničenou zemětřesením, kde se mimo jiné nachází námořní základna. Viděli jsme tam ponorky a spoustu vojenských lodí. Taky hodně baráků, které mají tři patra ale bez oken a jen támhle nahoře jsou nasazené okenice a v nich vlajou záclonky... prý to tamější lidi stále dávají dohromady po té katastrofě a jezdí na to vydělávat do ciziny.. jde to pomalu. Jo, a turecké záchody... chudáci artritici;-). A všude je Attatürk. Ve školách místo prezidenta. Na barácích. V obchodech. V obýváku nad krbem. V knize, kterou nám tam darovali jako dar nejvzácnější. Attatürk stokrát jinak.

Pak Istanbul. Úplně jiná kultura, jakoby úplně jiná země. Tam, kde jsme byli, byla hodně vysoká životní úroveň. Krásné luxusní byty. Evropské záchody! Zúčastnli jsme se piknik na lodi do Bosporu. Na tanečním večeru v prvním hotelu na Bosporu nás krásné turkyně učily kroutit zadkem. Na zahradní párty u hotelu Green Park jsme se fest přežrali.  Navštívili jsme chrám Haghia Sophia - Svatá Moudrost (další památky jsme bohužel nestihli). Smlouvali jsme o cenách na Grand bazaru. Taky jsme poctili návštěvou Old English Pub na nejznámější turecké avenue. A taky jsme měli open - air piknik na louce s plastovýma židlema - šest hodin totální nudy, místo které jsme mohli obrážet ty neviděné istanbulské památky... Poznali jsme nové lidi. Musím říct, že ti, s kterýma jsem se setkala, ve mě vytvořili dokonalou iluzi toho, že tihle lidé by se pro vás rozdali (tu pokazil až prodavač zmrzliny, co vracel drobné, přitom kecal a chválil krásu a jaksi přitom nenápadně stopil do své prkenice padesát lir) . Stačilo pochválit náramek a ten hned změnil majitele. Zmínit se o tom, že se mi jejich hudba líbí. A už jsem vyfasovala cédéčko...Nehledě na to, že při ubytování v soukromí jsem se cítila jak v nejlepším hotelu se skvělým servisem. Nechala jsem tam své srdce.Ne to v hrudi, ale to, co jsem nosila na krku. Velké stříbrné srdce. Sice jsem do Istanbulu vezla dárky, ale v porovnání s tím vším, co jsem tam dostala, se mi to zdálo málo... Neměla jsem víc co dát. A Secil si to srdce zasloužila. 

A v pondělí jsme se vraceli domů. Ani se mi tam nechtělo...

Ten týden jsem spala čtyři hodiny denně a nervy pracovaly, takže let z Istanbulu byl daleko horší, než z Prahy. Klepala jsem se jak čoklová po zmoknutí. Naštěstí vedle mě seděl nějaký sličný fyzioterapeut, co viděl mé měnící se barvy, tak mi nabídl, že mě bude při padání držet za ruku. Co slíbil, to taky dodržel a s jeho pomocí jsem cestu zpět zvládla;-).

Cestování je parádní. Střelci prý cestování milujou. Před pár dny bych se hádala, že asi nejsem ten správný střelec. Ale teď už to vím! Chci zas co nejrychleji někam vycestovat. Poznat nové lidi a najít nové přátele. 

A Zuzi - vsetínské konvence jsou definitivně fuč!

pondělí 4. května 2009

NA POSLEDNÍ CHVÍLI

Dneska jsem v kolbence potila krev, páč krom normální práce jsem ještě dvě hodiny odskákla do vyučovacího procesu a pak jsem začala chystat věci na zítřejší odlet do cizích krajin. Šla jsem shánět dárky - prý by se hodilo vyšívané prostírání! Se divím, že to dneska ještě někdo chce... taky tržní poptávce odpovídala nabídka, páč žádné dečky nikde neměli, natož vyšívané. Všude samý vietnamský trhovec, ten nabídl max tak vysekávanou krajku z umělé hmoty made in china, s tou bych věru srdce cizince potěšila;-). V jakési valašské izbě se na mě štěstí usmálo, i když vamberecká krajka teda z valašska určitě nepochází;-). K tomu dva zvonky s krásným vyvedením dominanty města - zámkem, dva miniaturní pandrláky nacpané smradlavou levandulí, zato v modrotiskovém kroji a je vymalováno;-).

Spěchala jsem s úlovkem domů, že hned začnu balit, páč spát už nestihnu, když vyrážíme ve štyry ráno, ovšem sotva jsem vlezla do baráku, několik osob si vzpomnělo, že jsem ve společenství vlastníků bytových jednotek pokladníkem, čili za mnou doběhli neodkladně škemrat o bakšiš na čisticí prostředky, gumové rukavice a podobné ptákoviny a při té příležitosti si nezapomněli postěžovat, kde je zase jaký bordel a co jako s tím budem dělat. Zdrželi mě dvě hodiny!

Mezitím jsem se snažila rozpochodovat skener na mém stařičkém multifunkčním zařízení, abych do hostitelské země odeslala potvrzení od felčara, že fakt nikdo z nás nemá prasečí chřipku, což se mi nakonec podařilo, takže nás tam vpustí. Akorát doufám, že si ten mail do zítra někdo ze schránky vybere;-).

Tak se tu mějte, najsos dejos vinšuju;-).

P.S. A sotva jsem to sbalila, můžu začít znovu, páč moje letní kraťásky, šatečky a páskové boty včetně opalovacích krémů s faktorem 60 můžu nechat doma! Mrkla jsem se na forecast v Turecku na následující týden a hlásí tam 18 stupňů! Sbohem, bronzová pokožko! Vrátím se zase jako moučný červ;-).

neděle 3. května 2009

NA TŘÍDNÍM SRAZE BYLO BLAZE;-)

V pátek práce svátek jsem se ségrou dvojčetem vyrazila do Orlové na sraz základky po pětadvaceti letech. Jakési srazy už proběhly, ale na žádného jsem se ještě nezúčastnila.

Cesta fajn ubíhala, až na to, že écéčko mělo evidentně nějakou chybu na záchodě, která se projevila nikoliv na záchodě samém, ale až v luxusním vagonku;-). Celý vlak byl nabitý, náš vagón lákavě prázdný... na příčinu jsme hned přišly: Puch jak od ropuch, vzduch se dal dýchat leda tak ústy a myslet přitom na jídlo byl hazard se žaludkem. Kvalita českých drah na vyšší úrovni;-). Na místo určení jsme dorazily, což je hlavní. 

V Orlové jsme po mírném bloudění našli knajpu, do které se pomalu začli spolužáci zbírat. Sešlo se nás místo plánovaných dvaceti jen patnáct, ale zas to byli ti nejlepši z nejlepších!;-). V podniku byla současně eště jedna akce - oslava padesátky, na kterou si oslavenec přizval skupinku dvou hudebníků, chlapa s klávesami a pak kastráta s hlasem neuvěřitelně vysokým, ječivým, pro člověka chvílema téměř neslyšitelným. Zato psi, ti by vyli;-). Nejdřív nás jejich produkce rušila, ale po několika pivech a panákách jsme se chtěli k oslavě přidat, páč jsme taky chtěli tancovat a radovat se.

Nakoukli jsme se zájmem do vedlejšího sálu a tam  zrovna poskakovali kmotry s kmotry, zaháčkovaní za boky a jeli v rytmu profláknutého songu jak jede mašinka a kouří se ji z kominka a schylovalo se k větší hrůze - k ptačímu tanci! V knajpě začalo být životu nebezpečno, jak strejdové máchali křídlama a kroutili zadkama, i rozloučili jsme se s hostitelskou knajpou a vydali se do Rozpuku, místní tančírny. Jmenuje se to trošku jinak, ale skutečný název mi zavání dobou před rokem 1989, takže proto to malé přejmenování;-). Místo v nóbl podniku nám šel zajistit Vlado, spolužák ze základky, diky kterému jsem ochotna změnit názor na některé etnické menšiny, bo je to fest správný chlap;-).

V tančírně měli angažmá opět dva „umělci" s klávesami, ale tentokrát dávám o stupeň lepší známku, páč hráli stravitelnější styl. Když však udeřili do kláves, už jsme se u stolu domlouvali jen pantomimicky, tak jsme se nakonec na kecy vykašlali a šli to rozjet na taneční parket. Spolužák Kamil mě a ségře několikrát objednával písničku na přání, ale nikdo nezaslechl, že by ji hráli. Tak aspoň u tance skandoval Vsetín! Vsetín!, páč on je skalní fanoušek fotbalu a taky asi hokeje a týmy, ač dávno vyřazené, on dobře zná;-).

K těm vyřazeným týmům: Z Orlové jsme se odstěhovali v jedenácti letech a vůbec se mi z tama tehdy nechtělo. Z města, od kamarádek a kamarádů někam daleko, kde jsem kromě dědy a babičky nikoho neznala, do vesnice a navíc s tak pitomým názvem... Hovězí! Ta ostuda! Někdo těžce nese nového tatínka, já jsem velmi těžce nesla nové místo bydliště...nakonec jsem tam dlouho nebydlela a odstěhovala se na Vsetín. Do Orlové jezdím strašně ráda. Kdyby tam byla práce, klidně bych se tam vrátila.. mám tam tetu, kamarády, bratrance a sestřenice, mám tam kořeny. Asi silnější, než jsem si myslela...  jenže s prací je to tam, zdá se, horší, než u nás. Na srazu říkaly holky, že po škole skončily u pásu ve fabrikách, za mzdu o něco málo vyšší, než je minimální.. Tolik malé zamyšlení nad místem pro život;-).

Třídní sraz byl super, spali jsme se ségrou u naší tehdejší nejlepší kamarádky Marcely, co jsme se ztratili na dvacet let z očí i z telefonů. Jako by těch dvacet let nikdy nebylo. Pořád stejná holka, pořád stejné gesta... každopádně, teď to napravíme, páč Marcela slíbila, že za čtrnáct dní přijede do Vsetína na premiérovou návštěvu;-). Je třeba se setkávat s tím, s kým je fajn. Páč život je krátký a to, co stojí za to, by se mělo prožít. Dva z naší třídy už nejsou mezi náma, tak ať toho my ostatní co nejvíc stihnem, než to s náma definitivně sekne!;-).