Den poté... po té... no... dámské jízdě. Silvestra už ani nepotřebuju slavit.
Jana mě nalákala na dámskou jízdu. Byla jsem nevyspaná, zelená jak sedma, ale nakonec jsem se z čirého kamarádství uvolila. Že tedy na chvilku...
Jistý spolek, čítající průměrně sedm žen (počty se z důvodu jakési fluktuace mění), vyhlásil slet čarodějnic u jedné členky. Iva bydlí v krásném baráku na krásném místě, bohužel však dostat se k té kráse s sebou přinášelo požadavek dobré fyzičky a stejně tak zraku. Páč chaloupka se nachází na konci jakési lesní cesty, kde samozřejmě pouliční lampu nikdo nazasadil, tak jediné štěstí v neštěstí bylo, že včera v noci napad sníh, tak bylo aspoň trochu vidět. Stejně párkrát moc nechybělo a já sjela po svahu kamsi mezi níže položené zahrádky v zahrádkářské kolonii pod tím úvozem... já totiž až tak dobře nevidím. Jo a navíc, ty skvělé boty, co jsem je tu onehdá vychvalovala, zas až tak skvělé nejsou, páč včera jely jak namydlený blesk a při několika fázích výstupu, kdy byl sklon svahu 45 a více stupňů, jsem si musela pomáhat rukama, potažmo prsty, které jsem při náznaku nekoordinovaného pohybu špatným směrem zabodla do sněhu a jen tak se mi podařilo zachránit.
Manžel od Ivy nás přivítal a hned radši utekl o dvě patra výš a tam se zamkl na šest západů. A dobře udělal;-) Osm ženských, které se tam tentokrát sešly, dělalo takový brajgl, že tam chlap prostě šanci neměl. Fakt jsem nikdy nevěřila, že by mi v dámské společnosti mohlo být tak dobře. Každý jsme donesli něco do společného hrnce, jak se říká, takže tam byla tak desítka litrů vína, šáňo, mega různého jídla (můj hrob;-). A zábavička začala. Profesní sestava: podnikatelka - 3 x, učitelka - 2 x, ekonomka - 1 x, účetní - 1 x, trafikatka - 1 x. Při líčení příhod ze zvláštní školy, kde učí jedna z nás bylo těžké udržet se na židli, páč šílený smích ochromuje tělesnou schránku (a pak, že prý je zdravý!) a není nemožné poroučet se pod stůl. Když třeba jeden hošík dostal pod vánoční strom kulatý tácek s talířem, co se točí... tak co by to mohlo být? Koumala naše pedagožka... doplňující otázka... k čemu to slouží? Nevěděl... k další doplňující otázce uvedl, že to má tvar obdélníkový. Tak sákryš, kruh nebo obdélník? Lámala si vyučující hlavu.. To, že chlapec odpověď neznal, není nic podivného. Ale že studovaná hlava nepřišla na to, cože mu to ten Ježíšek donesl... no! A poslední vyučovací hodinu jí odhalil své sladké tajemství! Celý den si nad tím lámal hlavinku, jen aby paní učitelku potěšíl... Paní učitelko, už vím! GRAMOFÓN! No prosim. Dyk to je jasné! Anebo jak si s dětičkam povídali, co má kdo doma na vánočním stromečku, a jedni tam nemají špicu, ale p...!! A to je holý fakt!
Po vyprávění příhod kdosi přišel s nápadem, že si navzájem řeknem, co se každé na nás ostatních líbí. Výtečná skupinová terapie. Akorát, že jsme neříkali, ahoj, jsem Anna a jsem alkoholička, ale: na Jitce se mi líbí vlasy, zuby a uši;-). Tak teď už jsem v klidu, páč vím, že třeba já mám hezký cop, oči a pleť;-). Skvělé! Moc se nám to líbilo, jelikož jsme si úměrně vypitému vínu hezky navzájem zvýšily sebevědomí. Když nám ho nezvedají jiní a hlavně ti, co by měli, tak si vystačíme i samy, no né?
Potom se karta obrátila a prý že budem rozprostírat svůj nějaký problém a ostatní budou radit. No jo. Hezky se to řekne, jenže ty problémy, co se tam teda rozprostíraly, nebyly žádná prdel a člověk najednou nevěděl, co má k tomu říct. Když už jsme zabředli do oblasti mimo tuhle realitu, místy se objevily i jakési slzy, byl nejvyšší čas zvednout prdel z lavice. Tak jsme se za hurónského zpěvu při půlnoci odebrali do města. Se zpěvem jsme nepřestali ani po příchodu do civilizace, tak se divím, že odněkud z okna něco nepřilítlo. Za to rušení nočního klidu;-).
Někteří z nás byli v dobrém rozmaru a páč je doma nikdo nečekal, tak bylo ujednáno, že tedy akci zakončíme zdravě, pohybem a půjdem někam na tanec. nejdřív Jana jsme nejdřív zašly na kafe do herny, co byla nejblíž a po cestě. Tak tam sedíme a znenadání ke mně přijde jeden známý od vidění a důvěrně mi sděluje, že se napije mýho kafe. Jsem myslela, že jsem se přeslechla. Mýho kafe? Žeby moje kafe se stalo veřejným statkem? Tak to jsem si vážně nevšimla... Tak mu říkám, to se teda nenapiješ. Nepochopil. Mé kafe pro něj bylo asi jako vábnička na jelena... Ještě chvíli somroval a poté, co zjistil, že z tohoto mraku fakt nezaprší, mi začal sprostě nadávat. Mě se začala otevírat kudla v kapse, tak jsem si to nenechala líbit a kdoví, jak by to dopadlo, kdyby toho opruza, co je imrvére bez peněz a není mu blbý parazitovat na druhých lidech a nejlíp ženských, nechytl nějaký známý pod flígr a neodešli spolu do noci. Pěkně mě ale nažhavil. Jsem člověk klidný, s diplomatickou povahou, konfliktům se spíše vyhýbám, než bych je vyhledávala, ale čas od času to ve mně zadoutná...hlavně ožralci a tyhle typy na mě působí jako rozbuška...
Pak jsme se přesunuli k tančírně, na zdravý pohyb však tentokrát nedošli, páč jsme to zapíchli na baru, kde jsme potkaly jednoho kámoše. Posilnění alkoholem, pěkně v ráži nevím, koho to zas napadlo, mu kdosi položil záludnou otázku, jakže se on na nás jako ženy dívá. Blbec chlap. Že do toho šel... Marii pochválil dekolt a ňadra, pak se přesunul k Janě no a já už se nikdy nedozvím, cože je krásného na mě... Janě totiž Dušan oznámil, že se mu nelíbí její postava... a tím ukončil veškerou zábavu... Chlapi by asi měli být taktní k ženám, ale já jsem patrně spíš chlap, protože bych se tím vůbec nezaobírala, páč co je mi po čímsi názoru? Dyť to byla jen taková zábava, a kdyby mi Dušan byl později řekl, že vypadám jak prdel, tak mu řeknu, že on pro změnu jak prdele dvě a vymalováno. Jenže už nedostal prostor... Jana byla totiž z této informace úplně mimo. Je to citlivá osoba, tak začala atmosféra houstnout. Začala výměna názorů, co kdo řekl, proč to řekl, co ho k tomu vedlo...no diskuse náramná. Asi po zážitku s dopíječem kávy v předchozím podniku jsem měla jakýsi ten zvednutý adrenalin, tak jsem se fakt naštvala, bouchla jsem do barového pultu a začala po nich řvát, hlavně teda po chudákovi vykulené Janě, páč mě fakt vytočilo, jak se můžou někoho dotknout hospodské kecy... ve finále jsme tam po sobě řvali jak fanoušci dvou znepřátelených týmů na tribunách. Na věží odbíjela šestá ráno, kdy jsme se konečně dobrali jakéhosi konsensu a konečně se všichni usmířili...
Fuj. Tohle není nic pro mě... nesnáším konflikty. A tak hezky to začalo...
Žádné komentáře:
Okomentovat