Konečně napadl sníh. A ještě před sněhem řádně zamrazilo. Za tmy kráčím směrem ke kolbence a sleduju páru, stoupající z řeky. Zajímavý úkaz, začínám přemýšlet o tom, jak by asi bylo v Londýně za časů Jacka Rozparovače... za mnou kdosi sípe, rychle přidávám do kroku a on to je jenom šílený jezdec v kulichu s náběhem na průduškové astma
.
Zčistajasna začíná poletovat sníh. A to mě hned napadne ve skříni skrytý snowboard čekající na svou příležitost. Teorii jsem nastudovala, a jak tak jdu z kopce, tak lovím v paměti backsajd a frontsajd, úplně natvrdo zkouším ve svých parádních kozačkách to nahnutí, no nic, holka, to pude... a najednou pár metrů před kolbenkou rup...parádní backsajd jenže ne do sněhu, ale natvrdo na beton. Jedna noha v luftě, druhá pěkně poskládaná někde pode mnou, no to fakt nechápu, co se mi to stalo... vyškrábala jsem se zpátky na nohy, stát teda můžu, nic moc nebolí a koukám, jedna jediná zamrzlá kaluž v širém okolí a já cyp zrovna na ni vlezu a málem se zabiju. Dotáhla jsem se jak zpráskaný pes do kolbenky. Tam jsem zjistila, že noha trošku bolí, ale chodit se s tím dá. Že nová bunda nejen, že je jak prase, ale navíc se mi tam podařilo vytvořit o zamrzlé šutry i pár trhanců. Že mě bolí palec na levé ruce a to ani nevím, že bych na tu ruku spadla.
No eště se nezačlo jezdit. Jak to bude vypadat na tom svahu, to jsem fakt zvědavá.
Přemýšlím nad sebou a myslím, že jsem docela solidní kopyto. Jako onehdá. Byli jsme hrát bowling. Rodinný sport, kdy není problém při troše štěstí pro matku tří dětí nebo staříka nad hrobem shodit všechny pandrláky. Ne tak pro mě. Hrála jsem v družstvu nejlepších. A byla jsem z nich nejhorší. Podařilo se mi trefit dvakrát po třech pandrlákách, jinak šlus. Hodím, koule fičí pěkně po prostředku- metr před cílem se zatočí doleva. Případně doprava. Po skončení hry mi kdosi moudře poradil, že kdybych hodila víc, tak by ta koule dofičela až do cíle a pěkně z boku by ty pandrláky naťukla, že by padal jeden po druhém. To mi řekl brzo.
V kolbence zase kráčím po mokré chodbě ve svých zdravotních korkových nazouvákách. Mají, pravda, už trochu sjetý vzorek, ale zase do práce jsou dobré. Jsem si donedávna myslela. až jsem v těch nazouvákách zahýbala do dveří a ujela mi noha na kaluži rozpuštěného sněhu, co tam nechal nějaký návštěvník. Pud sebezáchovy zavelel, chyť se dveří, tak jsem se jich chytla, ale blbě. Neudržely mě a páč se otvíraly směrem ke mně, dostala jsem ťafku do hlavy. Hned poté mi podjely nohy úplně a zas jsem se octla na zemi! Podruhé za tři dny. Odřená ruka, naražené kolena jsou patrně jen drobnou epizodou počínající zimy.
Kdoví, co mě eště čeká.
Přeju všem krásné vánoce a bacha na gravitaci!
Jak tak člověka někdy něco naštve, tak veme papír, teda v dnešní době spíš klávesnici a ve stavu nabuzeném napíše liebesbrief. Tak mě minulý týden namíchl náš operátor pevných linek.
"Dobrý den, pane Smíšku,
přílohou Vám vracím nepodepsanou smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb ve dvojím vyhotovení.
Osoba jménem Lexmarková zde nepracuje, pravděpodobně jste měl na mysli Leksmarkovou, ovšem psáno s „ks". Ani v případě, že byste si informaci ověřil a jméno uvedl ve smlouvě ve správném tvaru, by však nebylo vyhráno, neboť nejsem statutárním zástupcem naší organizace, kterážto osoba jako jediná má právo smlouvy podepisovat a v nich být uvedena.
A dále: zdaleka už nejsem přesvědčena o tom, že s Vaší firmou chceme nadále spolupracovat. Dokonale mě rozladila nedávná komunikace s Vaším zákaznickým centrem, respektive pokus o ni, kdy nebylo možné se k Vám dovolat a nahlásit poruchu. Jeden z důvodů může být služba klientům podle představ Vaší společnost, a to dispoziční právo se k vám dovolat celých pět hodin denně čtyři hodiny v týdnu! Tato „výsada" je zákazníkovi dána v době od 12.00 do 17.00 hodin. Člověka, který by celý den těch pět hodin nedělal nic jiného, jen se zkoušel k vám marně dovolat, zatím nemáme a ani neuvažujeme ho přijmout. Na můj mail se stížností se rovněž nikdo neobtěžoval odpovědět. Jistě uznáte, že s těmito zkušenostmi je další spolupráce na pováženou. Jak však výše uvádím, nejsem statutárním zástupcem naší společnosti a výhradní právo o rozhodování mi nepřísluší.
Smlouva s Vaší společností je uzavřena na dobu určitou a platná je do 6.1.2010. Pošlete nám smlouvu se správnými údaji - jistě to pro Vás nebude problém a my zvážíme, zda je pro nás další spolupráce s Vámi přínosem.
Nakonec dodávám, že se velmi podivuji tomu, že v dnešní době silné tržní konkurence je u některých firem tak málo znát skutečný zájem o stávajícího klienta - snad jen v okamžiku, kdy se jedná o sepisování smluv - nejlépe na dobu neurčitou...."
Šéf mi to pěkně zprasil a přikázal poslat dopis slušný a pokorný. Napsala jsem tedy dopis slušný a pokorný až ponížený, i když nevim, co na dopisu bylo neslušného. Že šéf má vždycky pravdu, jsem poznala záhy, když jsem si ověřovala, jak to s tou naší smlouvou vlastně je.
No rychta.
Smlouva je sice na dobu určitou, ale operátorka v čase vymezeném mi sdělila, že se na ni vztahuje výpovědní doba tři měsíce, což se mi při značném úsilí nepodařilo ze všeobecných podmínek vyčíst. Je tam psáno, že smlouva na dobu určitou končí sjednaným dnem - pokud se účastníci nedohodli jinak. A to, pokud vim, jsme se teda fakt nedohodli. O tříměsíční výpovědní době je řeč jenom v článku o smlouvě na dobu určitou... tak kdo je tady blbý?
No ještě že jsme slušní. Smíšek je vysmátý. Akorát mě napadají samé sprosté slova.
