sobota 31. ledna 2009

KAPKA DO FISKÁLNÍHO MOŘE

V  prosinci jsem si koupila kvartýrek a tak nějak jsem pozapomněla na povinný desátek státu;-). Měla jsem matné povědomí o tom, že je třeba podat daňové přiznání, ale furt se mi do toho nechtělo... v týdnu jsem si zaběhla aspoň na berňák pro formuláře a že se s nima tento víkend konečně popasuju. Páč štěstí přeje připraveným;-).

Hned při otevření pokynů, které si má poplatník daně přečíst dřív, než začne cosi vyplňovat, jsem došla poznání, že připravená tedy nejsem, páč zrovinka dnešní den je tím  posledním, kdy se přiznání může podávat. Málem jsem to prokaučovala! I  když moje drobná daň státu osinu z prdele nevytrhne, není radno mít vůči němu resty, obzvlášť v době ekonomické krize;-). Mohl by se na mě časem hojit daleko většíma pálkama na penále.

Deadline padl na sobotu. Nevím, jak kde, ale u nás v tento den úředníci neúřadujou, tak jsem žhavila dráty severozápadním směrem ke známému právníkovi a ten mě uklidnil, že termín je posunut do pondělní půlnoci. Výrazně se mi ulevilo;-). Vytáhla jsem kupní smlouvu, hrst modrých formulářů, a dala se do práce.

Bez problémů jsem vyplnila první stránku a mnula si ruce, jak mi to hezky jde. Dílčí úspěchy totiž zvyšují motivaci k práci a entuziasmus;-). Druhá stránka mi už bohužel tolik radosti nepřinesla. Zasekla jsem se na ní na půl hodiny a nějak mi nebylo jasné, co tam po mě vlastně chtějí... tak třeba jestli mám jako vlastník bytu dávat přiznání i na pozemek, na kterém barák stojí i na všechny další pozemky, které jsou v kupní smlouvě uvedené. Z pokynů to jasné nebylo a právník mi taky nedovedl poradit. Prý to možná podává společenství vlastníků bytových jednotek... a možná taky ne. Krišťálová koule by byla asi lepší... po zralé úvaze a jednom hodu korunou jsem to tam radši uvedla a jestli to tam být nemá, tak nevadí, páč daň ze tří parcel mi vyšla celkem na 6 korun a radši přiznat víc, než pak být kvůli hrsti drobných popotahovaná;-). Pochyběly mi papíry, páč každý druh pozemku je třeba uvést na zvláštní list  a koho by napadlo, že kvůli přiznání jednoho mrňavého kvartýru budu potřebovat čtyři nebo pět různých formulářů.

Tak jsem s lejstrama zabila tři krásné sobotní hodiny a za ten svůj výtvor bych ruku do ohně stejně nedala. Jenže na berňáku rady neposkytujou a jenom pak nechají cálovat. Tak si s tím nebudu lámat hlavu. Radši blbě, ale včas (teda vlastně za pět minut dvanáct), nežli vůbec.

A budu pevně doufat, že dlouho, dlouho mě žádné další daňové přiznání nečeká;-).

čtvrtek 29. ledna 2009

KASAŘSKÉ TRAMPOTY

Moje funkce pokladníka společenství vlastníků bytových jednotek velmi nenápadně ohrožuje moje soukromí. Každý den mě kontaktuje jeden z členů výboru a něco po mě chce.

V pondělí přikvačil v půl deváté vysloužilý školník s baterkou a paragonama na padesát korun a žádal si nutné proplacení svých výdajů.  Zželelo se mi staříka a pozvala jsem ho dál, ať nestojí na mrazu a on zasedl ke kuchyňskému stolu, popotáhl si šlapkáče a kafral a kafral. Říkal, že se velmi těší na jaro, páč ho napadl mimořádně dobrý nápad. Na začátek března vymyslel brigádu kolem baráku, něco jako kdysi bývaly stachanovské soboty a že tam povinně půjdou všichni vlastníci bytů vydloubávat z betonu mech. Moc se těším, jak bude ty brigádníky shánět;-). Taky jeho další nápad je neotřelý. Kolem popelnic u baráku je bordel. To je známá věc. Holt tu bydlí lidi, co než by zvedli dekl a hodili dovnitř odpadky, radši to hodí vedle na zem a položí tak základ kopky, kterou během dalších dnů budují stejně postižení spolubydlící. Tyhle nešvary je třeba potírat. Souhlasím. Řešení mám jediné a z časových důvodů nereálné: vyčíhat bordeláře, sebrat jeho igelitku s hnojem a vysypat mu ji před dveře. Dědula ale je chytřejší.

On ještě s někým (nejlíp se mnou, páč se mu jevím jako nejvhodnější z celého výboru a to je jeden z důvodů, proč mě taky navštívil!) bude chodit od bytu k bytu a dělat osvětové kázání na téma kam ukládat domovní a tříděný odpad. Prý: Budem lomit rukama a vtloukat jim do hlavy: Dyk jsme lidi! Dyk tu žijem! Oni to přece pochopí!!! V tu ránu jsem už nevěděla, jestli se mám smát nebo dědulu s jeho metodama poslat tam, kde nejsou okna. Děda je patrně idealista, co věří ve vítězství dobra nad zlem.  Sorry, ale já po těch zážitcích tady už ne. Tak jsem se jen shovívavě usmívala a jeho nabídku rezolutně odmítla. Dávala jsem mu pořád nenápadné signály, že mám moc práce a že by už mohl jít, ale on to vůbec nepochopil. Navíc mu průběžně hučelo ve střevech, což se snažil překřičet slovy sákryš, co to se mnou dneska dělá!;-)

Zvedl se až po hodině a donutil ho k tomu až třetí zmíněný signál jeho těla. Mimochodem, o síle zvuku zde vypovídá fakt, že když to bylo poprvé, hnala jsem se do obýváku k oknu, jestli náhodou nezačala nějaká nezvyklá zimní bouřka;-). Včera přišel dědula zas, tentokrát s paragonem na osmdesát korun. Předtím mi velmi nutně třikrát volal a důležitě zjišťoval, jakého mám operátora, aby ho to náhodou moc nestálo. Zdržel se jen dvacet minut, páč jsem se vymluvila na zpracování daňového přiznání. A dneska dědula mlčí, zato mi volal policajt.

Nějaká jeho známá tu bude dělat uklízečku, tak byl nakoupit čisticí prostředky. Do dveří vrazil postarší bodrý chlap, ani se neobtěžoval zout, táhl z něho už v šest hodin chlast, ale když dávkovali vtipnou kaši, jistě si byl víckrát;-). Dozvěděla jsem se mnoho zajímavého a ještě mi zprznil moje účetnictví, páč dědula zapomněl na paragony napsat, od které sušárky že to nechal udělat klíč, když sušáren je v našem baráku šest.  Zjistila jsem, že se každému u mě doma velmi líbí. Z plánované pětiminutovky byla půlhodina, do toho přišla Jana a policajt proplácení paragonu patrně pojal jako mimořádnou domovní schůzi za přítomnosti nezávislého občana.

Mě ovšem mé pokladničení bavit přestává a po vzoru státních úředníků si vyvěsím na dveře úřední hodiny.

středa 28. ledna 2009

GENERAČNÍ ROZDÍLY

Dnes jsem byla se svýma pracovníma úkolama hotova včas. Uklidila jsem si po fest dlouhé době pracovní stůl, ale domů se mi ještě nechtělo. Tak jsem brousila kanclem, co bych mohla vypilovat do dokonalosti.

Pustil a jsem si píseň Vlajky vlají a za jejích tónů jsem vyhodila kolegyni konečně dva rudé prapory pátého sjezdu KSČ. Ony to byly takové docela malé práporky, které asi vyfasovala za starého režimu za dobré pracovní výkony. To jsem zvědavá, kdy se po nich bude shánět. Dneska by si stejně žádné vyznamenání už nezasloužila. Myslím, že za žádného režimu;-). Takže nemá nárok. Praporce naposledy zavlály a letěly do konťasu. Následovala je skleněná váza se zlatým logem, tentokrát 6 sjezd KSČ. To bude zítra mazec! To totiž není všechno;-)

Bábrle si skovala do skladu staré bebechy, jako kožichy, halenky, rozličné kaťata a dokonce spoďáry, všechno tak odhadem z doby práporců a sjezdů KSČ. Předpokládám, že celý šatník je z nějaké pozůstalosti a páč ji s tím starý vylifroval z baráku, aby mu nedělala ostudu nebo aby se do toho nezakousli moli, bylo to bábrli líto vyhodit, a bebechy ukryla v temnotách nevyužívaného skladu. Je to tam mazaně ukryto již druhý rok a navzdory několika napomenutím, že si to má odnést, se bábrle tváří jako mrtvý brouk;-). A spíš bych řekla, že tam ty krámy přibývají!

Mě ovšem ke smetišti žádný citový vztah neváže, tak jsem jí to pod rouškou tmy vylifrovala nadvakrát ke konťasu. Pak se ve mně ale ozvalo svědomí, páč jsem stará dobračka a co kdyby bábrli při takové ztrátě trefil šlak;-). Tak jsem to zase odvlekla zpátky do baráku.

Má to na uvítanou v chodbě vysypané na zemi a kdyby bylo někomu něco nejasného, je na tom papundeklová tabule: URČENO K LIKVIDACI. A tři vykřičníky. Bábrle ať mě moc netočí. A jenom doufám, že ji nenapadne to hned ráno nalifrovat zpátky do toho skladu;-). Opravdu ráda bych se dožila toho májového dne, kdy odejde na zasloužený odpočinek (už podruhé a tentokrát definitivně;-). A ne že skoná na svém pracovišti zavalená haldou starých krámů;-).

neděle 25. ledna 2009

HLEDÁNÍ ZAŠLÝCH ČASŮ

Po dlouhé době jsem se rozhodla opět navštívit svou stařičkou tetu v městě Orlová. Výlety pořádám víceméně pravidelně a vždy mě velmi obohatí;-).

Sobota byla zmárněná hned od rána, páč jsem musela vstávat jako v každý den všední do kolbenky. Do báglíku jsem si dala časopis a velmi obezřetně tlustou učebnici angličtiny. Musím totiž promrskat slovíčka a gramatiku, páč velmi brzy pravděpodobně odcestuju na zahraniční služební cestu, kde se nedomluvím česky, ale asi ani rusky, což bych opakovat nemusela. U angličtiny o svých kvalitách nejsem až tak přesvědčena;-).

Cesta proběhla hladce, ČD se tentokrát vycajchnovaly a žádné zpoždění se nekonalo. Spílání si do blbů při odjezdu kvůli tlustému svetru a poměrně teplému fénu, který vál, jsem výrazně přehodnotila při příjezdu do Bohumína, kde jsem se v nejbližším stánku citrónového spoluobčana velmi rychle poohlížela po huňatém šálu a pěkné čepici. Neměl nic, natož něco pěkného, zato mi nabídl že když si něco koupím, tak mě pozve na kávu. Kšeft mu tentokrát nevyšel;-).

V Orlové mě ledový vichr skládal do kostky a tak místo toho, abych se hnala rychle na návštěvu k tetě, jsem prolezla pár obchodů s více či méně kvalitním zbožím. Nakonec se na mě štěstí usmálo: ve výprodeji čepka za páďo! A k tomu rukavice se sobíkem, s pěknou podšívečkou, za 39! Ne nekup to. Hučka hned putovala na hlavu, rukavice na ruky a ještě jsem po krátkém zaváhání se rozhodla zajít do kavárny kina Vesmír na čaj s rumajzlem, abych byla prohřátá i zevnitř (což je kolikrát důležitější, než všechny hučky dohromady).

Tetě chybí do stovky necelé tři roky a ona uvařila oběd, dali jsme si kávku s koláčkama, a jako pokaždé jsme zavzpomínaly na staré časy, respektive ona zavzpomínala, páč v době, o které je řeč, bylo Mrtvé moře eště marod a já kdesi na houbách;-). Mě bylo z toho opět smutno, zjistila jsem, že mě naprosto nečekaně přepadá jakási nostalgie a fakt je, že čím jsem starší, tím je to horší.

Je třeba s tím něco udělat. Proto jsem pro tentokrát od tety zamíříla za úplně jinýma lidma. A střelcův víkend se tohoto roku opravdu vydařil-).

P.S. akorát teda že ty piraně na žlutém květináči, co mi mají střežit domácí bohatství podle feng šuei, tentokrát asi tvrdě usnuly, páč můj výletní rozpočet byl hrubě překročen. To bude nejspíš tou hučkou z výprodeje;-).

P.S.2:  kontrolní otázka: copak se asi stalo se zmíněnou učebnicí angličtiny?

pátek 23. ledna 2009

JAK TO ZAS BYLO S TĚMA NOVOROČNÍMA PŘEDSEVZETÍMA

Tak jako každý rok i na konci toho loňského jsem si dala drobná předsevzetí.

Jakože bych mohla trošku zhubnout, líp zvládat stres, líp ovládat emoce, když mě v kolbence čekají odboráři a tak podobně. Nic velkého, páč neplněné sliby nečiní dobře mé psychice. Jak říkal Lasica v jednom silvestrovském pořadu, dyk ono stačí, když si dáš předsevzetí, že si budeš každý den čistit zuby. To je docela splnitelné;-). Tak to bychom měli jedno a teď ty další:

Ne že bych byla nějaká matróna. Ovšem twiggy taky nejsem, a když, tak jedině valašská;-). Prostě po vánocích jsem se na sebe koukala do zrcadla a čas k zamyšlení se naplnil, stejně jako prostor u pásku kalhot. Koukám, že i svaly na rukách, se kterýma jsem dycky honila vodu v hospodě a po pár panákach vyzývala barové vyhazovače na páku, odkráčely ruku v ruce s loňským rokem! Tak takhle teda ne. Máš utrum s večerníma žerkama! Nadávala jsem si v duchu. A budeš něco dělat!

A taky jo.

Hned druhý den jsem s cvičebním úborem naklusala do posilovny. Tam jsem, vědoma si ponaučení z minula, kdy mi po divém posilování záhadně otekla ruka a týden jsem s ní nemohla hýbat, si dávala do těla postupně.

Bylo mi krásně a půl hodiny mě to moc bavilo. Dýl jsem tam nevydržela;-). Druhý den mi. jen mírné tělesné signály dávaly najevo, že jsem se konečně rozpohybovala a tělo to pocítilo. Zajásala jsem. Námaha nebyla marná! Takže šup znovu do posilovny, tentokrát ovšem v civilu (vnímavý čtenář si jistě povšimne postupné změny mého celkového přístupu k uvedenému druhu tělesného pohybu). Raz a dva a tři a čtyři... po patnácti minutách jsem prostory opustila, páč se ozvaly dlouho nepoužívané svaly. Musím si den, dva oddechnout, vážně jsem se sebou rozmlouvala, přece se neoddělám po dvou dnech cvičení! Ovšem tento slib jsem splnila do puntíka;-). No a od té doby se šmrncnu posilovnou dvakrát týdně po deseti minutách, což je můj dedlajn;-). Mám výhodu, že to nemusím platit, jinak by se mi to fakt vyplatilo;-). Ovšem to separé má i své stinné stránky. Je tam nuda. Jsem tam sama, nemám s kým kecat a když cokoliv cvičím, furt počítám, takže mi to neutíká... ale zato! Ruce začínají být vypracované a asi jsem i trošku zhubla, páč kalhoty opět padají.

Dneska jsem se do kolbenky přistrojila a vybrala si super pásek z velkou štrasovou sponou, aby mi ty kalhoty přidržoval. Dopoledne se mi začalo propadat břicho (konečně!) a tak jsem si ten pásek trošku přitahovala. A spona, ta krásná spona z hříšně drahého pásku se rozlomila napůl! Šlendrián!. A to mě čekala pracovní schůzka a ještě oběd:-(.

Koukali ně mě podivně v nóbl restauraci. Krajem řádí kampylobakter. A já jsem vypadala jak staříček Pagáč, co sa celý zelený v třaslavicách na půl žerdi plúžili z kadibudky, za dob, kdy sa na Slovácku nesúdilo;-).

neděle 18. ledna 2009

NESMIŘITELNÍ

Včera se v našem baráku konala schůze domovního výboru. Páč mě taky zvolili do svého středu, doštrachala jsem se ve čtvrt na štyry na třetí pokus s jazykem na vestě do pátého patra toho správného vchodu. Vchody jsou v našem baráku celkem štyry a v žádném z nich momentálně nefunguje výtah;-).

Besídka začínala ve tři a byla už v plném proudu. Výbor se dostavil až na jednoho plné sestavě:

Předseda: místní policajt.

Místopředseda: moje spolužačka.

První člen: já.

Druhý člen: školník ve výslužbě, mimořádně aktivní soused, který by chtěl dělat domovníka.

Třetí člen: důchodce. Nepromluvil ani jedno slovo, takže asi filozof ve stadiu sebereflexe.

Čtvrtý člen: důchodce. Soudě podle toho, jak se snažil nám všem zadávat úkoly, patrně bývalý vedoucí pracovník.

Pátý člen: důchodkyně neznámé profese. Ráda vzpomíná na válečné období, kdy nebylo světlo.

Šestý člen se nezúčastnil. Je to kdosi, koho jsme viděli na první schůzi majitelů bytových jednotek, konané v prosinci loňského roku, poprvé v životě. Ovšem jeden z mála lidí v našem baráku, který se může pyšnit jakýmsi titulem, což přesvědčilo spoluobčany a spoluobčanky o správné volbě. Zvolili chlapa do výboru, ten to s radostí přijal, akorát teda zapomněl sdělit, že trvalé bydliště má na jižní Moravě a sem jezdí tak jednou do měsíce.

Schůze se nesla v duchu plamenné debaty. Zjistilo se totiž, že proti sobě několik znepřátelených táborů.

Shodli jsme se jen na nových dveřích a opravě zdí na chodbě. Mimochodem, v chodbách došlo časem k jevu neobvyklém, páč stěny vypadají jako ementálský sýr;-)

Pak přišlo na řadu osvětlení. A tady jsme narazili my, co jsme propagovali doplnění učórovaných žárovek ve sklepě a na chodbě, plus spravení vypínačů a zkrácení doby svícení světla na pavlači. Členka výboru v důchodovém věku si vzala slovo a přednesla nám svůj návrh, který vypracovala se svýma kamarádkama a který se jim jevil jako jediný vskutku dobrý - a maximálně úsporný:

„Tak my navrhujeme, aby se žárovky všude odstranily a aby se na chodbě vůbec nesvítilo!"¨

„No paní, to snad nemyslíte vážně, s takovou blbostí nám sem ani nechoďte!" hřímal předseda.

„A co by ne? My jsme šetrní a nechceme to platit, když to lidi pořád rozsvěcují!", tvrdohlavě si hučela babka.

„Světla tam budou a konec  debaty! Budete to platit, když si někdo na chodbě rozbije hubu? Nebo co až vás tam někdo flákne po hlavě?"

„Já vidím i v šeru," trucovala babka, „čtu si dokud není úplná tma. A po schodech jdu poslepu. Jsem zvyklá z války!"

Takže barák bez světel neprošel.

„Co máte dál?"

„Kdo bude spravovat elektriku, vodu a tak?"

„Firma!"

„Ne, tady pan Kovomat. My ho tady známe, je spolehlivý a šikovný...dáme mu stovku na hodinu a ušetříme... " sázela na svého koně babka potmělúch.

„Má tady pan zkoušky na elektro? A co jako všecho umíte?" nedůvěřivě se čiperného důchodce měřil předseda.

„Já? Všechno! Jsem bývalý školník!" zdůraznil a hrdě se po nás všech podíval.

„A máte ty zkoušky?" nenechal se odbýt předseda.

„Nemám.." posmutněl Kovomat a vidina penízku ze šolichu se rozplývala v nenávratnu.

Další bod programu bylo zasklení pavlače. Opět žádná dohoda. Babka by neměla kde sušit prádlo, ale jinak by se jí to líbilo. Manažerovi v důchodu při nepřízni počasí podjíždějí na kachličkách nohy, čili zasklít to potřebuje jako sůl a někoho naopak napadlo, že by se tam držela plíseň. A z čistě ekonomických důvodů: bylo by to teda fest drahé, páč to není jak sklít pár balkónů. Při tomto argumentu babka nadskočila, páč si zřejmě myslela, že na rozdíl od těch zbytečně svítících žárovek, pavlač bude mít zasklenou zadáčo;-).

Výborná schůze to byla.

Občas jsem musela zajít za roh do sušárny, kde jsem se nepokrytě chechtala, hlavně, když měla slovo babka. Bere svou úlohu smrtelně vážně a její dramatický přednes nenechá nikoho na pochybách o jejím zapálení pro funkci. Pro mě to byly bohužel totálně zabité dvě hodiny, kdy jsem se tam ještě pohádali a stejně krom těch dveří a chodby na ničem neusnesli. Nevidím to dobře, tu naši squadru... z mítinku jsem měla ještě večer betelný bolehlav, páč manažer v.v. si asi spletl půdu s tribunou a hřímal jak za komančů na prvního máje;-). Sakra, vůbec to nevypadá, že bysme se vůbec na něčem rozumném mohli časem usnést. On má totiž každý docela jiné zájmy a ty si hájí. Páč co on chce, by měli přece chtít taky ostatní, ne? A taky má  jiné prachy ve strožoku. Manažer v.v. před koupí bytu lál, jak je to všechno drahé a že on to nekoupí a ejhle! Byl to první nájemník, který se stal vlastníkem svého kvartýru. První kdo si vyměnil okna. První, kdo pod rouškou tmy vyvlekl k popelnicím shnilou kuchyňskou linku a pak na schůzi veřejně brojil proti těm, kdo odkládají za kontejnéry své vlastní nepotřebné věci. A proti němu stojí ta babka, kterou třeba částečně chápu, páč má důchod pár tisíc a z těch pár tisíc je pro ni i koruna navíc moc... jenže prostě babka si musí zvyknout na světlo na chodbách a pan velkomožný zase na to, že nebude mít před svým vchodem do bytu zasklenou pavlač, pokud s tím nebude souhlasit většina. 

Nejlíp z té řeže vyšel filozofující důchodce.

Na schůzi přiklopýtal jako první a zabral jediné křeslo co na půdě bylo. Nasadil si černé brýle, nohy v pumpkách natáhl daleko před sebe a celou dobu jsme se od něho nedozvěděli nic. Dokonce se ani nehnul! Myslím, že ty brejle si vzal, aby mohl na schůzi chrápat. A dobře udělal.

Řev ho nechával chladným. Beztak měl i ucpávky do uší;-).

úterý 13. ledna 2009

ZDIVOČELÁ KOLBENKA

V poslední době jsem chodila do kolbenky s nakrčeným nosem. Ne, že by ve mně lety vybujel odpor k práci, ale všude bylo cítit plyn. Bývalí bratři Rusi se vycajchnovali a mají zmrzlé Evropany v hrsti, ale navzdory tomu sranda musí být;-).

Jednou jsem už výbuch zažila, ale jsem dosud naživu;-). Nešlo totiž o plyn, ale explozi bojleru na druhé straně baráku s parádním nástupem hasičů, zbuntovanou půlkou města a s masérkou, co má u nás pronajatou místnost, málem trefenou šlakem. A s parádní ostudou;-). Takže tohle už podruhé nechci zažít. S kolegyní důchodkyní jsme proto chodily po baráku jak policejní psi a zjišťovali, odkud ten zápach leze. Důvody jsou patřičné, když v kolbence topíme plynem a všude se nám vine plynové potrubí. Paní revizorka plynu, vtíravá jak řitní olej, před vánoci proletěla objektem, popřála všeho nejlepšího do nového roku, víc času prokecala, než prokontrolovala, načež zjistila, že je všechno v pořádku a ten smrad prý je zatuchlina a stařina z úklidové cimry. No dobrá. Sice zatuchlina a stařina má výrazně jiný odér, než zemní plyn, ale názor experta je názor experta.

V pondělí ráno smrad zesílil.

Byla povolána revizorka i se svým nadřízeným (jinak jejím chotěm). Plyn prý taky necítili, ale pro jistotu, že to obejdou. Tak to všechno obešli, načež zjistili, že nám u šoupáku (pozor, nový termín!) uniká plyn. Tak jsem se doptala, co to ten šoupák je, tak prý nějaký kohout. A že koudel kolem něj už schne a tím to uchází. Hm...

"A paní, japato, že vy jste to nezjistila?"

"Jsem malá, s tím měřákem jsem tam asi nedosáhla!"

"... hm...".

"Je to malinká dírka... "

"...ale ale... a přitom tolik smradu? A co kdybychom vyletěli do luftu?"

"Ale kdeže!! Tak přijdem zítra udělat tlakovou zkoušku a dotáhnout ten šoupák... "

"...a co když zavoláme někoho jiného?"

"Jiná firma je velmi drahá a my vám to uděláme za ... "

"zadarmo? V rámci reklamace?"

"... kdeže! Za patnáct set, dva tisíce..."

"A co když si to dotáhneme sami?"

"Vy? Sami? Vidím, že byste si nechala pro koleno koleno vrtat!" škaredil se už tak škaredý chlap.

Tak nevím. Dneska donde to tady spravit. Dotáhnout šoupák;-) Jen mám obavu, aby to ještě víc nezkuil;-). Taky nevím, jak to vlastně je, když byl revizák upozorněn na nějakou potenciální závadu a nic nenašel, asi by to mělo být v zápise uvedeno. Bohužel, v tom našem není uvedeno takového nic. No tak příště.

A z toho smradu, přátelé, se tady dějou věci nevídané...

Ráno jdu do skladu pro balík papíru. Otevřu, nakročím, zaječím, uskočím;-).

Mezi balíkama na zemi leží štětináč! Nevěřícně koukám a radši se moc nehýbu. Prase ovšem taky ne a vypadá vůbec nějak ztuhle... Odvážila jsem se přiblížit, páč to vypadalo na vsetínskou fatu morgánu: divočák v zamčeném skladu a se zamřížovaným oknem... navíc štětináč nalezl místo pro poslední odpočinek v růžové dětské vaničce. Měl rozhozené kopýtka do čtyř světových stran, v břichu parádní díru a byl dočista mrtvý...

Při pátrání vyšlo najevo, že ho tu dovezla kolegyně s manželem pod rouškou noci. Že ho koupili ztuhlého a že ho tu nechávají roztát, páč doma nemají místo a kolbenka je starý likusák, kde se leccos schová. A dneska ho půjdou porcovat domů. Jenže změna plánu. Na Valašsku je už zase sněhová kalamita, nikam daleko by se štětináčem nedojeli, takže nadešel čas pro plán B: v kolbence je místnost, zvaná černá kuchyň. Kdysi tam byla skutečná vývařovna pro sirotky. Dneska je tam sklad různých chemikálií. A tam se bude konat zabíjačka. Potěš ty, jenž něco z divočiny pozřou. Klobásový jed je proti tomu, co se tam používá, navoněný frajer;-)

A tak si tady žijem;-). Šak donděte nekdy na besedu;-)

P.S. Případnému návštěvníkovi doporučuji obezřetnost při přijímání občerstvení od bodré hostitelky, především pak masových paštiček a kančího guláše;-).

úterý 6. ledna 2009

PODĚKOVÁNÍ ZA PRACOVNÍ NASAZENÍ

Zděnka dostala od svého nadřízeného dar. Ukazovala mi ho dneska, když jsem se za ní na chvilku zastavila.

"Čéče, tak ti nevim... přišel za mnou a prý že mi už dávno chce něco dát... jako dárek... čekala jsem kdeco, ale toto...", kroutila hlavou a před ní na stole to stálo.

Betelná rudá plastová deska jak na klepání masa a na ní čtveřice: dva do různých světových stran ohnuté stojánky se zlatýma perama i s umělým brkem, vpředu stojánek na pozlacenou vizitku a uprostřed za ním se tyčil kus průhledné umělé hmoty a na něm vyleptaná hlava chlapa. Nevěřícně jsem zkoumala dar a nevěřila svým očím.. "To je jako co? Nebo kdo?" "To teda nevim...", pokrčila ramenama.

Zkoumala jsem hlavičku. Nejdřív se mi zdálo, že na leptu je profil Lenina. Lenina si pamatuju eště z Puškinova památníku, kdy jsem o něm recitovala stichy (podotýkám, že jako předem vybraný vítěz jsem si nemohla vybírat i když jsem donesla svou vlastní báseň o drobném koťátku a Kátě, co ho zachránila, nakonec mi byly přisouzeny Leninovy válenky;-). Srovnala jsem vzpomínku na rezavý vous a placatou čepici s vyleptancem a zamítla jsem to. No, aspoň tě nikdo neobviní z propagace komunismu!;-). Zkoumala jsem pro jistotu i nápis na zlaté vizitce, co evidentně patřila k hlavě a azbukou to taky nebylo. Nakonec ze Zděnky vylezlo, prý to šéf dostal na nějaké zahraniční návštěvě jako poctu nejvyšší a ta hlava i se jménem, ta patří tomu zahraničnímu potentátovi. A páč jemu už cosi podobného straší na stole, rozhodl se darovat tu vzácnost někomu dalšímu.

"To by mě zajímalo, co s tou příšerou budeš dělat? Vyhodit to nemůžeš, to by se šéf nakrknul!"

"Co já vím? Jsem si říkala, že bych tu hlavu urvala a místo ní si tam dala toto," ukazovala na malou skleněnou pyramidu, co měla na stole. "Má to skoro stejnou základnu... jenže to ňák nejde.." kroutila hlavou ale ta držela jak helvétská víra.

"Zkus nůž, to pude, vypadá to, že tam toho chlapa přilepili trochu blbě," chechtala jsem se a ukazovala jí vzduchovou bublinu, která byly vidět na jedné straně pod přilepenou hlavou. Jenže to nešlo to ani nožem, ani žiletkou, která přišla na řadu záhy. "Tak já mám nápad." Odskočila a vrátila se za chvilku s kladivem. "Já do toho trošku jako bouchnu a pak už to určitě půjde!" vyplázla jazyk, naštelovala nástroj a bouchla.

Z plastu se uštípl malinký kousek, ale hlava byla celá. Bouchla znovu a víc. Hlavička se malinko nachýlila... a odlítla do rohu i s kusem plastové desky pod ní.

Tak a bylo vymalováno;-) A co teďka s tím? Jak to uvidí šéf, tak ho cyp střelí! Vzali jsme hlavičku i s tím co odlítlo a zase to tam hezky přilepili kancelářským lepidlem. V zájmu dobrých vztahů na pracovišti. A tak půlku jejího stolu obsadila deska s vyleptaným soudruhem patrně z dálného východu, co vypadá jak ryzí komanč. Jen aby ji nakonec někdo fakt neobvinil z propagace komunismu;-)

neděle 4. ledna 2009

PŘÁTELÉ

Jsou v mém životě človíčci, kteří, navzdory vzdálenosti, jsou jakoby každý den se mnou. Každý den na ně vzpomenu a občas si napíšem, zavoláme.  Dokážou vnímat rozpoložení člověka. Když je vám mizerně, najednou jako mávnutím kouzelného proutku pípne mobil a přijde esemeska nebo je na netu zprávička. Proč se trápíš? Co ti je? Vybodni se na to, vždyť to za to nestojí...  A jak to víš? Nevím. Tak nějak jsem to cítil.... Jsou lidi, se kterými jste jak spojeni pupeční šňůrou. Někdy. Mám dvojče, ale tohle s ním nezažívám.

Nechci polemizovat o tom, co má v životě větší cenu, zda přátelství nebo láska. Jisté je, že lásku hledá v životě snad úplně každý, ať už o tom ví, nebo ne. Ale přátelé přicházejí sami. A světe, div se, někdy s nima přijde třeba i ta láska... Přátelům se můžeš svěřit s tím, co tě potkalo hezkého. S veselýma zážitkama. S posledním pěkným trapasem;-). Ale taky s průšvihama. Žes zase něco podělal. S trápením. S tím, že vztahy už zase hezky skřípou. Že máš starosti. Že nevíš, jak dál... kdo jiný by tě takhle vyslechl?

Tak takových přátel pár mám. A jestli to čtou, tak ví, že píšu o nich. A že jsem moc ráda, že je mám. A znám.

A děkuju.

čtvrtek 1. ledna 2009

JAK NA NOVÝ ROK, TAK PO CELÝ ROK!

Včera se už už zdálo, že do nového roku vkročím krokem vratkým nikoliv z alkoholu, neb ze zcela jiných důvodů.

Poslední den v kolbence jsem si chtěla zpestřit něčím fakt dobrým, jenže žrádelní krámy už měly pozavírané, takže na mě zbylo skrčených deset deka játrové cihly ve stříbrném alobalu a jeden rohlík, které mi prodala jako poslednímu zákazníkovi podmračená žena za pultem. Hlad je sviňa, tak se mi to přišlo moc dobré... asi do půl čtvrté, kdy jsem šla domů a teprv tam jsem si uvědomila, že ta paštika od kníraté baby nebyla asi ani dobrá, natož čerstvá a následky jsou zhruba tytéž, jako když jsem kdysi pozřela párky nevalné chuti;-). Doma jsem se zkroutila na fotelce a čekala na verdikt trávicího ústrojí. Palcem dolů, takže dva loperony a na silvestrovské oslavy s alkoholem a majonézovýma chlebíčkama jsem rovnou mohla zapomenout. Stejně jsou hnusné a alkohol už asi vůbec nepiju;-).

Včera jsem tak chtě nechtě oživila starou tradici domácích silvestrů. Spát se mi chtělo už v deset hodin, páč televize se opět  nevycajchnovala a tančit se mi po paštikové příhodě fakt nechtělo;-). Ale vydržela jsem hrdinně až do půl druhé. Hlavní starost večera byla čoklová. Tu  jsem nemohla nechat ani v pelechu na chodbě, páč byla ze slavnostní střelby vystresovaná tak, že ryla dveře do mojí spací komnaty a lezla za mnou i na záchod a pořád se třepala a tence kníkala, že jsem ji nechala spát u mě pod postelí. Jako důkaz jejího stresu jsem ráno nalezla pod kuchyňským stolem dva psí bobky. No doufám, že v tomto případě nebude platit „jak na nový rok, tak po celý rok";-).

Ale jinak dneska udělám všechno, co bych tento rok dělat chtěla. Samozřejmě jsem vstala pravou nohou. A teď to další:

Budu se celý den usmívat (už je mi dobře, sláva!). Budu milá. Budu krásná! Trošku si jako zacvičím;-). Možná si i trochu zatančím. Pojedu s čoklovou k našim na novoroční návštěvu. Budu mít v kvartýře naklizeno a navoněno (za tím účelem tu mám všude poházených asi sedm zapálených svíček). Taky si dám si nějaké fakt dobré jídlo (kdyby mi ho tak někdo udělal!). Do nějakého potenciálního rozmnožovače umístím pár mincí, aby byl příští rok blahobyt. A budu se válet a koukat na novoroční filmy. Koukám, že zrovna dávají v televizi Gustu Anděla, tak to já můžu a jdu začít s těma novoročníma činama;-).

Tak čágo v novém roce, milánkové! A dobro došli!;-)