JOGGING S INSPIRACÍ

Tak jsem si hezky zaběhala, ani jsem s tím nepočítala.

 

Čoklová potřebovala vyvenčit. Tak jsem ji skoro pod rouškou tmy přistrojila do obojku a vodítka a vyrazila. Pěkně jsem si vzala cígo, že si venku zapálím a udělám pohodovou procházku.

 

Za barákem máme takový plácek, kam se chodí venčit psi. A taky tam občas chodí týpci zahulit, nebo si začuchat. I sem tam něco ostřejšího se tam najde... a tak si to šmáruju k tomu plácku, a proti mně postava.

 

Tak tohle nebyl týpek, co si zahulil. Tohle byl spíš čichač nebo něco horšího. Páč vyšel mým směrem a výhrůžným hlasem na mě začal mluvit: „Tak pojď domů, kurva. Máš doma holku, necháváš ji tam samou. Pojď nebo tě zabiju"... No. Nejsem žádný posera, ale z lidí co nejsou zrovna příčetní, tak z těch mám docela strach... navíc malá začala hrozně vrčet a já nevěděla, co se může stát. Tak čokla jsem chytla do náruče (ani chudinka nestihla udělat potřebu) a začala jsem hezky rychle couvat... jak na potvoru nikde nikdo poblíž, kdo by mi třeba podal pomocnou ruku, eventuálně na koho by obrátil svou pozornost. Jen já, pes a ten debil. A pořád za mnou. „Dělej kurva, běž do té hospody, čeká tam holka na tvůj pozdrav. Co si o sobě myslíš, potáhneš, odkud jsi přišla..." kdysi nás ve škole učili, že když není zbytí, je třeba navázat kontakt. Tak mu říkám, že si mě s někým plete. Že do téhle putyky nechodim, jeho  neznám a ani žádnou jeho holku. Takže to byla ŠPATNÁ RADA... Páč ten týpek zařval jak raněný srnec a rozběhl se za mnou... byla jsem děsně ráda, že mám docela fyzičku a nasadila největší sprint. Tak už jsem byla skoro u dveří baráku a on dva kroky ode mě. Srdce mi bouchalo jako ne jeden, ale hned tři zvony a blesklo mi hlavou, že se mi určitě nepodaří odemknout ve vteřině a už teda nezdrhnu... tak jsem pokračovala dál od baráku... on za mnou docela nemoh, jen jsem slyšela, jak volá „Zabiju tě! Pojď se mnou nebo tě zabiju!" a pak zařval kouzelnou větu: „ČEVABČIČI ČEVABČIČI MÁM TĚ V ....!"

Takže když nic, mám tip na sobotní oběd!

P. S. a to cígo, tak to jsem si zapálila třesoucíma se rukama až doma na balkóně, když za mnou bezpečně zapadly dveře...

CHYSTÁ SE OSLAVIČKA!

Byla jsem venku. Je tady docela pošmourno, ale zase se člověk může zatáhnout za zips bundy a do čela stáhnout kulicha... a nikdo si mě nevšímá. Takže se mi to líbí.

 

V sobotu vypukne u našich menší domácí oslavička, tak přemýšlím, co bych za lahůdky asi tak mohla koupit k jídlu. Nemám, fakt NEMÁM tyhle věci ráda. Oslavičky. Mamina vymyslela geniální věc. Hromadná oslava. A ještě k tomu před termínem. Páč ségra, narozená stejně, jako já, má jediný volný den a to je zrovna tahle sobota, tak doma budem povinně juchat. No, docela mě s tím dostala, páč jsem měla jet v sobotu do školy, v případě, že by škola odpadla, tak jsem tento termín měla nachystaný jako náhradní pro výlet k tetě. A teďka tohle!

 

Zkoušela jsem protestovat, ale k protistraně se přidala ještě druhá ségra, co má malého hroznýše ve věku téměř jednoho roku a to bude další spoluoslavenec. Jdu do vývrtky... Musela jsem se podřídit většině, páč by mě utloukli čepicí. Připadám si jako by mi bylo 15 let a ne víc jak jednou tolik... takže dneska půjdu nakoupit laskominy, ať se gratulanti pomějou a sobě koupím nějakou tu láhev vína (radši rovnou dvě), ať to tam přežiju...

 

Beztak dary budou kvalitní - jako každý rok, představující utěrky, ručníky a podobné praktické věci hodné novomanželčiny výbavy, akorát že u mě pláčou na nesprávném hrobě, páč mám stále silnější dojem, že už nikdy se žádná svatba konat nebude. A možná ani podobný svazek...

 

Ale přece jim nebudu kazit radost ne? Ani brát iluze. Dyk je to jednou za rok...a to se snadno přežije!

JAK JSEM NA TOM

Abych si zpestřila jinak tuctový večer, vytáhla jsem studijní materiály, páč termín dalších zkoušek se blíží cvalem.

 

Tentokrát má ruka zašátrala v knihovně a namátkou vytáhla knihu se slibným názvem Soudní psychiatrie pro právníky a lékaře z roku 1965 (pozn. autora:  nebude ze mě právník ani lékař -alespoň ne v tomto životě). Páč jsem ale člověk zvědavý, tak se ničemu nebráním a ráda poznávám nepoznané, nalistovala jsem obsah knihy a zaujala mě kapitola s názvem Poruchy potřeb. Patřím mezi ty, kteří si své potřeby v manželském loži neuspokojují (páč žádné manželství se nekoná, víme), tak jsem byla zvědavá, jak na tom podle historických pramenů jsem. ŠPATNĚ...

 

Tak třeba jsem do dnešního dne netušila, že onanie je chorobnou, přetrvá - li jako významná forma uspokojení v dospělosti.

Fellatio (neboli sání údu!) je úchylným způsobem uspokojování.

Cunnilingus, dráždění ženského genitálu ústy, zejména jazykem, je sexuální úchylkou tehy, je - li významnější složkou pohlavního uspokojování.

 

Jsem ráda, že před 40 lety jsem ještě byla na houbách. Lidi byli podle tehdejších měřítek úchylní a ještě k tomu falešní jak říšská marka. Páč přiznat se k těmto činům znamenalo svěrací kazajku a šoupnutí za brány bohnické...  

 

21. století sice dokonalé, ale naštěstí pro nás těmto bludům už dávno odzvonilo. Jinak bychom si užívali už jen podle příručky 1894 pro mladé nevěsty, co svého času brouzdala netem. Takže asi takhle:

 

Ačkoliv je sex v nejlepším případě odporný a v nejhorším případě bezbožný, bolestivý a ponižující zážitek, musí se přetrpěti a ženy tak činí od počátku věků. Moudrá nevěsta přetrpí nejvýše dva sexuální zážitky týdně v prvních měsících manželství a postupem času by se měla všemi možnýi způsoby snažiti, aby se četnost styků snižovala. V tomto případě se použíti dá předstíraná nemoc, ospalost či bolesti hlavy. S úspěchem se setkávají také večerní hádky, škorpení, popichování, sekýrování a hašteření zhruba hodinu před tím, kdy obvykle započíná svádění...

 

Aloha aloha.  A den už není fádní.

MIZÉRIE...

A máme tady večer a mnozí z vás se již chystají do říše spánku... a já mám pro vás malé překvapení. Zazpívám vám ukolébavku.. složila jsem ji sama!

... tak to teda ne, žádný zájezd se dneska nekoná, a tudíž ani ukolébavka nebude! Tu ať si zazpívá každý sám, nebo pohádka na dobrou noc taky nebude od věci... znám jednu o moučné nožce, moc hezký kousek!

Ze dne podivína se vyvinul s pokročilou hodinou den úplně fádní a normální. Takový, co je ještě horší, než podivín.  V tom si aspoň někdy lebedím a hrabu se ve sračkách, v normálním dnu moc nepřemýšlím, páč se v něm nenachází nic, co by stálo za řeč...Den bez jiskry a já bez sebevědomí. Jen slečinka čoklová má své dny. Dobrá zpráva je, že se mi po dlouhém hledání podařilo najít krámovací kalhotky, co jsem jí pořídila na jaře. Jenže: vyskytl se malý problém, trošku jí narostla prdel, páč samou roztažností neví, co by sežrala, tak by si ji jeden splet se šprckou. Chachá! Navíc se jí spodní prádlo hodné dámy jejího formátu nelíbí, je děsně zkroušená a dělá na mě psí oči, dotčená, že na ni panička zkouší takové fiše... no nic, co tě nezabije, to tě posílí, zlato!

Došla za mnou Jana, s nudlí u nosu, že by si ji kos spletl se žížalou, a trousí mi tady bacily. Ve stroji je Slunce, seno, jahody, nenáročný to kousek pro nenáročného diváka, ležíme tu jak vyvržení vorvani na pláži a přemýšlíme,  co s načatým večerem... vzhledem k tomu, že za velkého praskotu se týden láme do druhé půlky, tak na velké ejchuchu to nevypadá. Janu nejspíš vyexpeduju do jejího trvalého bydliště a já si po dlouhé době užiju samoty a klidu. Občas zamáčknu slzu, že jsem přestala kouřit doma, páč dneska bych to viděla na ležing na otománu v přátelském kruhu sedmičky vína a krabky cigaret... tak na retko půjdu pod open air a s tím vínem to taky slavně nevypadá... v láhvi zbylo tak na jednu deci... no co, aspoň mám doma čistý luft...

To je teda den....

ZACHRÁNĚNÝ JEHLIČNAN

Cobydup jsou tady vánoce.

Co se dárků týče, už mi došly nápady, takže letos moji bližní asi kreativitu neocení. Leda bych to na radu pana T. zabalila do novinového papíru, aby to vypadalo aspoň trochu originálně.

Jinak by bylo načase vydat se do sklepních prostor našeho baráku zkontrolovat, jestli v mém sklepě po nájezdech různých grup spoluobčanů, co se běžnou prací živit nehodlají, zůstaly nějaké věci, konkrétně se mi jedná o cca 155 cm vysokou lahvově zelenou jedli ztepilou téměř přírodního vzhledu, aby bylo pod co ty prezenty uložit.

Tu jedli si hýčkám, má už něco za sebou a nerada bych o ni přišla. V našem baráku se totiž dějou věci. Ve sklepě si schovávám hebla, které se mi nevlezou do kvartýru, nebo je tam nechci, ale zase vyhodit je, na to je času dost vždycky. Tak jsem tam při stěhování ukryla i kvalitní stojací lampu polské provenience a něco jako křišťálový lustr (vůbec nevím, kde jsem ho vzala, páč byl hrozný). O to nic, ty věci za moc nestály. Ale byly moje! A poslyšte, jaké jsou náhodičky. To, že se u nás ve sklepě krade, to bych pochopila, to se ostatně děje kdekoliv. Kdyby tam někdo vlez v noci a ukrad, co není pevně přikurtované, taky chápu. Jenže: nedávno tahle v neděli se vracím z nákupu, slunečný den se chýlil k poledni, našlápnu na schody, že vylezu do svého patra... a ze spodu, od sklepa, vidím vycházet skupinku státem hájených snědokožců, každý z nich něco nesl a radostně přitom debatovali. Jak po těchto lidech fakt nejsem zvyklá koukat, koutkem oka jsem postřehla cosi, co mě zaujalo: sakra! Moje lampa! A za ním kolega nese cosi třpytivého, zářivého... můj lustr! A další nesl nějaké krabice a další - moji jedli! Tak to teda ne. I když byli čtyři a tím pádem v přesile, ta jedle mě dožrala. Tak jsem jim zastoupila cestu a říkám - kampak to nesete? Že prý domů. A... to je vaše? Kroutili se a odpověď byla nejistá... a čí by to bylo? Tak jsem jim vysvětlila, že je to moje, z mého sklepa. A ať mi to tam okamžitě vrátí. Tak na tento požadavek mi bylo řečeno, že tak to teda ne, páč co je jejich tak to nebudou nikomu vracet, víme? Chvíli jsme se dohadovali a když jsem řekla, že zavolám policajty, tak se dali na rychlý ústup i s kontrabandem. Ten poslední, se stromem, měl ústup ztížený kvůli objemnému břemenu, tak jsem ho chytla za špinavý flígr a tu jedli mu vyrvala z pracek. Zůstala mu jen jedna větev. Doma jsem jedli hodila do vany a nechala ji tam půl dne odpočívat. Poté jsem zjistila, že je trošku víc oškubaná, ale když ji postavím nějak tak chytře ke stěně, nikdo nic nepozná. Ještě pár vánoc by teda mohla vydržet, holka ztepilá.

No a ty ostatní hebla... čert vem lustr i s lampou. Stejně bych to asi brzo vyhodila, tak mi četa ušetřila práci. Akorát se mi zdá, že ty polské šmejdy docela často vyhazovaly pojistky... tak ať si s tím chlapci užijou hezké zimní večery!

KLUB NÁROČNÉHO DIVÁKA

V sobotu ráno jsme s Janou rozlepily oči a že si něco pustíme v bedně, aby nás to probralo. Záměr se ale nezdařil, páč bedna z neznámých důvodů stávkovala. Tak jsme to zkusily s internetem,ale dostavil se naprosto stejný výsledek... patrně někde někdo překopl kabílek...

 

Nuž, jaká pomoc, hodila jsem na sebe nový obličej a výběhové tepláky a sběhla k sousedovi se optat, jak že jsou na tom oni. Thanks God, byli stejně, jako já, jinak bych musela při víkendu shánět nějaké opraváře. Tak jsme svorně zanadávali na systém a když už jsem jim vtrhla do kvartýru, tak jsem od nich aspoň vymámila pár dvd, ať máme s Janou po ránu co dělat, než se zmátoříme k normálnímu životu.

 

Mezi filmama se nacházeli i Účastníci zájezdu. Slyšela jsem, že je to docela stupidní blbost, ale v tom případě jsem já stupidní blbec, páč mě to chytlo natolik, že jsem si ten film v sobotu pouštěla čtyřikrát a v neděli ještě dvakrát....

 

Pěkně jsem si vytyčila trasu: obývák - kuchyň - balkón. V obýváku byl hlavní stan, na balkón jsem si chodila zapálit a z kuchyně jsem si nosila průběžně proviant, páč jsem dostala hlad jak polský zájezd. Že jsem se ale nachodila! Ještě, že mám tak malý kvartýr, na druhou stranu, mírný monotónní pohyb mi možná pomohl od toho, abych nedopadla jako hlavní hrdinka zmíněného filmu cestou autobusem. Můj raut začal cornflakesama, pokračoval přes jogurty, pak nabral směr toasty a pak přituhlo, páč došlo na zmrzlinu z mrazáku, co tam ležela nějaký ten rok a už měla i podivnou konzistenci, z kredence se dokonce vylouply oplatky původu neznámého... nakonec jsem ležela na gauči jak chcíplý černý pes co sežral dort pejskovi a kočičce...

 

Ale co, dneska si je dám klidně zase! Zájezďáky. Spravili mi totiž krásně náladu a trošku i pohled na lidi a na sebe. Díky, zájezde!

 

P.S. I když jste mi teda trošku zkazili žaludek...

KDYŽ SE SPUSTÍ FENA

Zklamala jsem. A docela je mi to líto. Páč jsem dneska nikam nejela. Ráno jsem vstanula v 6 při rachotu budíku, zjistila, že nemůžu otevřít oči a dám si ještě 5 minut... po těch jako 5 minutách jsem se probudila a zjistila, že zatímco jsem dospávala, uběhla hodina a ten svůj vlak už zcela jistě nestihnu...

 

Včera žádná velká divočina nebyla. S Janou jsme  bouchly jedno šáňo, dozobaly ty brambůrky a vyrazily do ulic. Musím však  říct, že velká zábava se nekonala, ve městě jsme si daly jen pár drinků, okoukly místní lokály, v baru vypotily s jasným záměrem nějaké kila, a to proto, abychom se mohly po návratu domů hezky nadlábnout a ve dvě ráno jsme to zabodly.  

 

Jeden zážitek ale mám. A to, když nám kámoš líčil trampoty s jejich rhodeskou ridgebeckovou.

 

Ta, když měla své dny, byla vybavena regulerní pemprskou a ponechána doma svému osudu. Volání divočiny však bylo silnější a ona prchla nějakou skulinou ve vratech a jala se s bílou prdelí běhat po návsi. Jaké bylo kámošovo překvapení, když se vrátil z práce do rodné vsi a dozvěděl se, že po obci běhá hodně divný pes s plínou. Pojal podezření a doma si je taky potvrdil. Čuba v tahu! Vyrazil ji hledat, ovšem po několika hodinách marného počínání se vrátil domů. Čubička seděla způsobně na zápraží i s pemprskou. Jenže: když se zvedla, aby páníčka přivítala... na prdeli měla vyhryzanou díru! Mazec. Bylo jasné, že tu díru si sama na prdeli nevyhryzala a že to je dílo nějakého psího nápadníka. A .... nezůstalo jen u hryzání, že ano. Hezky si to užili, tak bylo třeba hledat záchranu u veterináře...

 

S psama jsou fakt trampoty... tak jen doufám, že mě tohle s mou fenečkou nepotká. Páč tak malé pemprsky ani nejsou, tak aby jí nějaký čokl neuhryzl rovnou celou prdel!

ZASLOUŽENÁ ODMĚNA

Ano, přátelé, je to tady.

 

Moje strategie se vyplatila. Až hoří koudel za patama, až v té chvíli se toho nejvíc zvládne. Ve škole jsem byla superlativní. To znamená, že SU PERLA (pro ty, kdo znají pana Kaplana, co má pořád třídu rád). Jo! Dopadlo to dobře a je opět důvod k hezké, malé, téměř rodinné  oslavičce!

 

Chvilku jsem teda nad náplní dnešního večera váhala, sic jakousi odměnu zasloužím, ale páč jsem trošku utahaná ze svého známkovaného výkonu, docela jsem si chtěla podarovat ležing na otománu. Jenže: když jsem Janě kólnula ten good message o škole a následný plán hodný staré lenory, volala mi zpátky a hezky mě zdrbala, že jí v poslední době nejsem ochotná věnovat ani pitomý pátek, když už přes týden je po mě jak po žabě. A tak to jsem se v hloubi duše zastyděla a teda něco vykoumáme.

 

No jak to teda vypadá? Lahve v ledničce se chladí, brambůrek ja tak půl pytlíku, páč cestou ze školy mě chytl hlad a nic kloudného už tam neměli, než ty čipsíky...i když mi teda po nich nebývá echt a už cosi cítím... no, uvidíme. Druhá půlka je na Janě. Ve dvou se to lépe táhne a já se ráda rozdělím  .

 

Bad message je na druhou stranu je ovšem ten, že zítra opět vstávám velmi záhy, páč jsem se rozhodla jet zase navštívit svého starého tetouška. Vánoce se blíží a kdoví, zda se tam ještě do té doby dostanu.

 

Život je boj. Náročný. Ale vzhledem k tomu, že jednou, a třeba už zítra, nebude, je třeba být akční. A taky to znamená v rámci možností stýkat se s lidma, kteří pro nás hodně znamenají.

 

Tak přátelé, vzhůru do akce!

JE MI SQĚLE - ZATÍM...

Krásný den!

Dneska jsem se konečně vyspala! Šla jsem totiž do sebe a vzala si na dnešek volno. Jako abych se zodpovědně připravila na zítřejší den D, kdy zúročím své nabyté zkušenosti pro úspěšné absolvování zkoušky. Zítra ve 3 prosím držet palce.

Včera večer jsem ještě nečekaně zašla na čajík s Janou a s Ním.

Cítila jsem se docela mizerně, spánkový deficit a únava udělaly své a v putyce jsem to párkrát nenápadně rozdýchávala. Pak mi byl doporučen a následně doručen jeden panáček, tak jsem ho zlehka popíjela a pomohlo to. Krevní oběh se rozběhl tím správným směrem a i plíce zafungovaly podle doktorských knih. Jana dávala k lepšímu historky ze svého života, takže o zábavu nebyla nouze a nemít za sebou dva schody a tím riziko rozbité hlavy po pádu ze židle naznak, válím se chvílema pod stolem.

O půlnoci jsem to zabodli věrni heslu že v nejlepším je třeba přestat a šli domů.

Ráno mě v posteli vedle Něho čekal jeden malinkatý, ovšem těžce nadržený a žárlivý pejsek (teda fenečka!). Jasně, psíci mají taky své potřeby, ale proč místo tvora své rasy volí moji nohu, to teda fakt nevím.... Dostala akorát po prdeli, psí holčička a pak se musela spokojit s tím, že na nás zpoza peřiny valila svoje obrovské oči a občas přiskočila, aby někomu olízla nos nebo ucho... hezký začátek dne (v poledne).

A už končím páč škola volá. Doufám, že celý den budu stejně v pohodě... Nazdar.

JAK TO DOPADLO S HVĚZDAMA

Dneska poránu mi bylo nevalně.

Včera se mi totiž při pondělku podařil fakt husarský kousek. Jak jsem psala včera, co mi radí hvězdy, tak na ty jejich rady jsem měla našlápnulo k činu, ale skutek utek (to je dobře, volám nyní!! DÍKY DÍKY DÍKY!!).

Místo toho jsem se ze zoufalství a s toužebným přáním klidnit své emoce mírně podroušila už asi v 8 hodin večer, takže následné hodiny utekly vskutku rozverně... nějakou tu hodku po půlnoci jsem se pod rouškou milosrdné tmy, páč jsem měla vlasy jak když střelí do vrabců a oči jak pracovník odpichu u vysoké pece, odplížila domů a zaujala jsem místo na svém otománu. Dneska jako důsledek celé vydařené akce dušička v peří a žaludek na vodě. A dobře mi tak.

Ale postupně se stabilizuju, páč práce léčí a nemám čas se příliš zabývat nepodstatnýma věcma.

Navíc - leze slunko! No, kdo by se neusmíval! Konec listopádu a počasí aprílové!

A máme tady úterní trefnou chvilku poezie:

Poslouchejte mladý pane, od Buchlova vítr vane,

po obloze slunce leze, brzy budou suché meze!

CO ŘÍKAJÍ HVĚZDY

Dneska mám hodně zajímavý horoskop.

Blíží se chvíle v běhu dne, kdy pocítím, že se mě jakýsi tajemný člověk snaží manipulovat tak, aby mě ovládnul! Varování od hvězd zní, že si musím dát majzla, páč se nejedná o žádné tajemné síly, je to jen nepěkné využívání mojí naivity v peněžních nebo osobních otázkách! Mankote. Tak mě se týkají pravděpodobně ty osobní otázky. Páč peníze a strach jsem nikdy neměla. Zato naivní jsem až až.

A pozor, další rada pro dnešní den: prý mám raději rozvíjet svůj nový a krásný milostný vztah a pak budu mít neskonale příjemný pocit! Jakýžeto vztah? Milostný? A ještě nový? Jak NOVÝ? Možná mi něco uniklo....

Ovšem, taky je možné, že jedno s druhým souvisí. A v tom případě nic rozvíjet nebudu a aspoň zabiju dvě mouchy jednou ranou.

Vyhnu se otevřené zlomenině srdečního svalu a ušetřím nervy a plácačku.

TEN SEN UŽ NECHCI!

V noci jsem se probudila zbrocená potem... zase se mi zdálo o fishpicniku! Nejsilnější zážitek z letošní dovolené.. a docela častno se mi vrací.

Mám smůlu. Kdykoliv někam jedu s maminou (což je výjimečně), tak se mi podaří nějaký fakt vypečený kousek..

Takže letos  jsem s maminou vyrazila na dovolenou do Chorvatska. Poprvé a myslím, že i naposledy. Konal se tam jistého dne výlet lodí na fishpicnik.

Čeští turisté chtiví zážitků si zaplatili pár set kun, ráno nás svezl nějaký taxik na místo výjezdu lodi a vyrazili jsme. Mě na čele zároveň vyrazil smrtelný pot. Mám totiž strach z vody. Hluboké a moře vody... mám v živé paměti, jak jsem se ve čtvrté třídě v povinném plavání přiutopila v bazénu a když už jsem polykala andělíčky, tak mě vylovil plavčík s nějakou dlouhou tyčí... takže plavu jen, kam dosáhnu, dál už nestačím dechem, páč mám úzkostné stavy. No a najednou loď, kolem kam se podíváš vody (krom pevniny za náma, of course), pod náma taky spousta vody, navíc se loď houpe... mořská nemoc na obzoru... POTOPÍME SE! UTOPÍME SE! POBLIJU SE! Zvedl se mi žaludek, zezelenala jsem, mamina si toho všimla a hbitě nabídla pomocnou ruku. S medrinem. Odhadla jsem svůj aktuální stav na dva kousky. Po chvíli medrin navodil ten správný stav a já se začala kochat výhledem na moře, na vlnky za lodí, na modré nebe... tu pohodu mi kazil jen jeden z polských turistů, co přistoupili na další zastávce a on si sedl na palubu nade mnou, nohy měl v úrovni mého obličeje a ON SE ZUL... mořský fén mi zavál ten odér přímo pod nos a já bleskem měnila místo, páč na tohle byl i medrin krátký...

Asi po hodině jsme dorazili na Brač, místo konání velkolepé rybí žranice. Dostali jsme od kapitána dvouhodinový rozchod! To, že je to docela k ničemu jsme pochopili, když jsme po půlhodině obešli celou turisticky atraktivní část Brače, čítající jedinou cukrárnu a jedinou prodejnu suvenýrů a rychlým krokem se odebrali k putyce, ve které byl plánovaný piknik. Do jeho zahájení zbývalo půldruhé hodiny, tak jsme si dali něco k pití a čekali. Majitel knajpy byl kamarádíček s těma loďařema a měli to pěkně vymyšlené, aby jim tam čeští a polští tatrmani udělali tržbu, než nasytí naše hladové žaludky mřenkama.

No, už se mi z hlavy trošku vykouřil ten medrin, tak jsem si dala malé pivo a konečně nastal ten kýžený okamžik! Kuchaři grilovali ryby, nalévali víno suché jak drn a s ničím z toho nešetřili. Na medrin jsem úplně zapomněla a víc než na ryby jsem se zaměřila na ten mok. Jasně, když jsem si to zaplatila, tak to tam přece nenechám! A pěkně rychle, ať nám to někdo nesežere a nevypije... rychlost byla namístě. Páč velmi záhy bylo po žranici. Stoly zely prázdnotou, zůstaly tam jen vysosané džbány a  talíře s rybíma páteřema, které kuchař s uměleckým výrazem  ve tváři a pózou Harapese  házel rackům a nechával se přitom fotit turistama.

Nachýlil se čas odjezdu. Bárka byla přistavena, tak jsme do ní za všeobecného veselí a hlaholu nastoupili a odrazili na zpáteční cestu... už v té chvíli jsem cítila, že se mnou není něco v pořádku. S otupělým výrazem jsem se koukala na ty vlnky za lodí, ty se mi začly před očima rozmazávat a pak i mizet a pak mi najednou cosi zablikalo v hlavě a nevím vůbec nic... vybavuju si až chvilku, kdy jsme vystupovali z lodi a pak zase tma... a pak jsem najednou v moři s Peťou, kámoškou z Ostravy, co na tom byla podobně jako já, koupeme se nahoře bez... (nevím, jestli mi ty plavky uplavaly, nebo jsem je ztratila, ale fakt už jsem je nikdy neviděla...) plaveme DALEKO, najednou mi to vůbec nevadí, strach z vody se utopil v jednom z těch džbánů vína...někde v moři mi sjedou z hlavy sluneční brýle, které mám švihácky nasazené na hlavě... a pak vidím, jak mi z prostředníčku sklouzne stříbrný prsten, a já se pro něj úplně samozřejmě potápím do hloubky... no ale tak dost. To už mě trošku probralo a vyštrachala jsem se z moře. Tady mé vědomé vzpomínky opět končí. Další osvícení přichází ve chvíli, kdy se proberu na posteli v apartmánu, nevím, co je za den, co se stalo, kde jsem byla, ale je mi hrozně zle, tak se letím pocelovat se záchodovou mísou a fakt nevím, co dřív pude... pak do pokoje vstoupí s vyčítavým výrazem mamina a že je čas večeře.. ááááá POMÓC!!! Skoro nestihnu doběhnout znovu na záchod... je mi jak psovi, ale není zbytí, než poslouchat máminy řeči, hraju si na hrdinu a ploužím se na tu večeři.. krok rázný to není v žádném případě, naopak můžu směle říct, že ji mám dosud jak z praku... ovšem v restauraci do mě vjede nevídaná energie: sice nejím a nepiju, zato rozdávám usměvy a z vlastní iniciativy zapřádám hovor s německým manželským párem. Nevím, o čem, páč v té době jsem byla u páté lekce němčiny pro samouky. Oba se na mě smějí a já vesele konverzuju (druhý den si vzpomenu leda tak na guten tag a oni nechápou, proč se s nima už nebavím...).

Po návratu do apartmánu se dovídám, jak mě a Péťu mamina doslova s nasazením života vyvlekla z moře, dovlekla na pokoje, rozhodila do postelí, přistavila kýble... Hanba mě fackuje.

Později zjišťuju taky ztráty, které tedy čítají horní díl plavek, sluneční brýle a stříbrný prsten...

Ale za to může ten medrin, mami! No, ještěže to mám na co svést... a doufám, že poté, co jsem to tady vykecala, už mě sny na fishpicknik přestanou pronásledovat!

ZPRAVODAJSTVÍ

Tak copak máme nového?

Monokl se pomalu ztrácí, posledního žlutého mohykána zaplácávám fialovýma očníma stínama, takže by ho málokdo postřehl... snad jen při detailním bližším ohledání. A jedna dobrá zpráva: kamarádka rýma je definitivně v pánu... ale stýskat se mi po ní fakt nebude!

V přestávce na jídlo a oddech koukám takhle z okna, najednou se zasním a přicházejí vidiny - snad projev týdenní nevyspalosti: Připadá mi, že je pátek a konec týdne a JARO!!! Hezká iluze. A on zatím sedmnáctý listopad! Před 17 lety jsme byli jak chřestýši, chrastili jsme klíčema místo ocásku, dneska však musím konstatovat, že ve mně začínají spíš chřestit kosti. Pěkně občas v koleně...(no a co, moje kámošce říkáme Chřestýš od 8. třídy a Vendelín jí říká Kostěj nesmrtelný...).

No takže před náma jsou tři dni volna a já se těším, jak po náročném nespavém týdnu konečně spočinu v náručí spánku! Sliby se slibujou, blázni se radujou. Takže tady pozor: Radši se moc těšit nebudu, páč vím, jak dopadají akce, na které se člověk hodně ale hodně těší... většinou pěkně na levačku. No, mimochodem... pořád tak nějak nevěřím, že příští pátek mám dělat zkoušku ve škole! Nějak to moje vědomí odmítá přijmout... ale je to tak. A tak to bude. Potěš Pánbů...

SKORO JAK OBĚŤ DOMÁCÍHO NÁSILÍ

To vstávání bylo fakt kruté, ale zase mě to nakoplo po docela dlouhé době udělat doma generální úklid. Konečně jsem ostříhala muškáty na okně, na které jsem při prvních mrazech a sněhu úplně zapomněla a onehdá, když jsem se vracela domů, můj zrak utkvěl na jednom z oken baráku, nevěřícně jsem se koukala, co za plazivé rostliny barvy pochcané slámy si kdosi vysadí do truhlíku.. až mi docvaklo, že to okno je moje a takhle se tváří rostliny, které zapomenete před zimou uklidit na suché a teplé místo. Odsunula jsem gauč, což často nedělám, páč je hrozně těžký a většinou se mi s ním nechce verglovat, a za ním se objevily netušené poklady čítající horu papírků od bonbónů, čokolád, dokonce pár ohlodaných sušenek, kterými kdosi pohrdl a cosi, co vypadalo jako šprcka.. ale při bližším ohledání to nebyla to šprcka... přemýšlela jsem o původu tohoto domácího bohatství... a o tom, že někdo asi dostane velmi brzo na prdel....

Vypadá to tu jak u cizích! Úplně nový, čistý byt, leskne se a voní... zakonzervovat se to bohužel nedá, takže uvídíme zítra... no, možná ještě dneska večer...

Vyrážím k ségře. Vrátila se z Brna, budu mít zpátky kacabajku a návdavkem možná permanentně nabarvené obočí. Páč vím, že čas je drahý, hledám způsoby, jak ho ušetřit a tohle je jeden z nich. Ať nemusím před špíglem tak dlouho tajtrlíkovat. Jo, mimochodem, včera večer jsem zjistila, že mám na levém oku - spíš víčku - pěkné móňo... to mě vyděsilo. Nejsem si vědoma, že by mi někdo pod rouškou noci jednu natáh... ale pak jsem si uvědomila, že před pár dny jsem se hlavou nechtě drsně srazila s Té, ale rána byla vedená do obočí, nikoliv do oka... tak nevím, kde se to tak vybarvilo a hlavně se divím, že jsem si toho dřív nevšimla... a sakra... jdu barvit to obočí, dotazy budou patrně nepříjemné... ještě že mě už roky nemá kdo tlouct, těžko bych přesvědčovala, že jsem se nestala obětí domácího násilí...

A JITRA JSOU ZDE TICHÁ...

Tak to teda rozhodně ne.

Včera jsem šla spát s tím, že ráno nevstanu dřív jak v 10 hodin. A nikdo a nic mi to nezmaří. No. Takže v půl osmé jsem v polospánku zaslechla zvuky, které rozhodně nepřísluší dobrému ránu a postupnému nenáročnému víkendovému vstávání. Rozlepila jsem  nejdřív jedno oko, pak druhé a pak už je nezavřela. Za prvé: mám pod okny kontejnery na tříděný odpad. Zrovna ten na sklo barevné i čiré... Kterýsi magor si v nedělním jitru přivstal a ten  kontík začal krmit celou baterií skla. Možná dvěma...  Za druhé: za kontíkem je ohrada a hned za ní hřiště. Fotbalové. Mám na něj výhled ze svého okna. A tam se patrně dnes odehraje nějaký regionálně významný zápas! Od půl osmé začali pouštět hudbu, co pamatuje několik desítek let, do éteru, aby nalákali nějaký ten staff a čumily a hrajou a hrajou.... Žádní fotbalisti zatím v dohledu, jen pod deštníkama stojí na ochozech pár desítek diváků, které se dosud podařilo přitáhnout Michalu Davidovi a Modern Talking, co vyřvávají z repráků... hrůza. Vesnická pouť nebo komediantská budka se můžou jít směle vycpat...  a tady já musím bydlet... Tiše, ale zoufale jsem zalkala do peřiny. Vidím to takhle: UŽ NIKDY SE POŘÁDNĚ NEVYSPÍM! Přes týden se mi to nikdy nepodaří a víkendy jsou taky ztracené...

PODIVNÝ KRÁM...

V čase oběda se sunu ke kompu něco málo písnout... v čase oběda zásadně neobědvám, obědvám - li kdy vůbec.

No řeknu vám, jsem docela zklamaná těma včerejšíma nákupama... peníze, co jsem měla na dárky, zůstaly pěkně do foroty, páč tam neměli nic, co by stálo za jejich vytáhnutí z prkenice. Koupila jsem jenom víno, které se nikdy neztratí, slané mandličky, brambůrky a pár vitamínových bomb jako grepíky a mandarinky. A to jsem ve špáru s Hanou pobyla hezké 3 hodinky našeho života... kdybych vyběhla u nás do Kauflandu, tak mám za půl hodky vymalováno i s cestama.

Jenže Hanča si chtěla koupit knihovničku ve skandinávském nábytku. No... nakonec... řekla jsem si, že by nebylo  od věci nějaké nové heblo do mojí kuchyně, páč tam mám hodně málo místa a jen čekám, kdy se linka ze zdi utrhne a pěkně mě pošle pod kytky... tak jsme to šly okouknout. Tedy nevím, co si kdo představí pod pojmem skandinávský nábytek, já osobně třeba betelné postele a skříně z masívu, ne zrovna levné, ale zato kvalitní a fakt supr. Ovšem! Toho, co jsem uvedla jako mou představu o skandinávském nábytku, tam měli hodně hodně poskrovnu. Zbytek prodejny zaujímaly kusy z lamina, vesměs ve slevě a bylo to HROZNÉ! Osobně - nic proti laminu. Ale proč se do háje tváří jako že je někde od Islandu??? No ne? Do kuchyně bych nějakou skříňku z lamina klidně šoupla -ovšem v žádném případě ne z tohoto kšeftu. Páč navíc prodavačka byla příjemná jak osina v prdeli, vykecávala se u pultíku s nějakou kámoškou a vůbec ji nenapadlo kupříkladu přijít za náma, usmát se a zeptat se, co bychom chtěli...A TO JSME TAM BYLI JEDINÍ ZÁKAZNÍCI! Tak Hanča pěkně vždycky si udělala kolečko po prodejně, mrkla, co by tak jako stálo za to a hezky šupajdila za ní. Ta relevantní osoba přišla, podívala se, o co je interest, zase se odnesla k pultu podívat se, jestli to je skladem, zavolala že tedy NENÍ a zase usedla do kukaně. Tak jsme obkroužili celý obchod. Mohla říct zrovna, co nemají, protože toho, co měli, bylo fakt poskrovnu...hodně divný přístup... Radši jsem se vzdálila, páč tohle na mě není, paní bych asi řekla něco docela nelichotivého a nechtěla jsem jí kazit vidinu víkendu. Ale Hana nakonec bábě ten kšeft udělala, zakoupila totiž hned dvě hebla z lamina. Sice ve slevě, ale kšeft je kšeft. V nábytku budou vánoční prémie... ovšem já bych si tam nekoupila nic. Ani desku na maso, kdyby ji tam prodávali. Kvůli té osobě, co si říká prodavačka. Nejsem totiž hlupák, svoje prachy utratím tam, kde se mi bude líbit. PROTOŽE JEDINĚ KDYŽ MAJÍ HLUPÁCI PRACHY, TAK MAJÍ NĚKTEŘÍ KRAMÁŘI ODBYT...

JEŠTĚ SE UVIDÍ

No, přátelé, na to, že je pátek, žádná velká hitparáda.. jsem ubitá jak moucha pod čepicí, chce se mi spát a to mě čeká ještě cesta do Zlína, kde máme s Hanou realizovat nějaké nákupy... dnešní den má své kouzlo: mám pocit (možná se mi to zdálo), že jsem nespala ani hodinu. Šla jsem spát v půl druhé a budík byl na půl šesté. V noci mi nešel vypnout za nic na světě mozek, tak jsem prostě neusnula. To se mi někdy stává. Ráno teda procházka hezky na čerstvém povětří 20 minut do práce, to mě aspoň probralo, pak 7 hodin v práci.

Původně jsem měla jet v poledne do školy, jenže jsem byla v práci sama, tak to prostě nešlo. A teď sedím doma a vyčkávám příjezdu sběrného vozu, který vykupuje vykopávky. Tam nasednu a jedu... budem spolu s dalšími podobně postiženými vyklopeni někde před interšpárem, tam já osobně možná utratím poslední peníze, co ještě mám a pak se půjdu pěkně rozveselit na oslavu Haniných jařin (už se dožila Kristových let plus něco málo grátis k tomu). Tak doufám, že to bude stát za to!

PLÁNY

Máme pěkně středu večer. Přišla jsem z procházky se psem, venku je kosa jak z nosa. Jinak je dnešní večer o válečce doma na otománu, páč jsem měla domluvené dostaveníčko s panem T., z kterého nepochopitelným způsobem sešlo... vlastně - vím o co jde, ale o to je to smutnější...

Přemýšlím nad dalšíma dnama a týdnama... zítra jedu na služebku, to bude solidní nejistota, páč nevím, do čeho jdu. Pracovní úkol se zvládne (jako vždy) a poté mám randíčko se Silvou. Na tebe se těším, holka! Horší bude pátek.. škola. Dozvěděla jsem se, že v dohledné době máme docela dost úkolů a za měsíc dvě zkoušky... vypadá to, že budu muset omezit večerní i víkendové tahy, v tomto zápřahu nenapíšu ani seminárku, natož abych se něco naučila... a pak tu máme zase víkend. Dneska jsem dala řeč s Dajkou, což je kolegyňka, s kterou jsme si donedávna neměli moc co říct, ale dneska se otevřely stavidla. To byl mazec. Prostě lidi, o kterých se člověk domnívá, že jsou v naprosté pohodě, rodinka funguje, jak má, zlatý manžílek, co by ženušku na rukou nosil, jsou na tom mnohdy docela zle. Manžel kus cypa pod slupkou dokonalého muže, věčné hádky a oddělené ložnice, děti z toho mají neurózy a všechno je to na levačku... tak Dajku půjdu v sobotu trošku rozebrat. Nejspíš do nějakého lokálu, kde se tančí, páč si tam trošku zatrdluje a zapomene na stupidity každodenního života. To znám. To pomáhá. Aspoň na chvilku teda...

Neděli si nechávám do foroty. Třeba bude zapotřebí léčby a relaxace..

BTW: co by dup tu je čas vánoční, reklama útočí, známí kafrají i nechala jsem se i já zlákat a začala jsem nkupovat vánoční dárky. Na netu. Páč se mi nechce chodit po obchodech. Prezenty začaly nečekaně chodit ve velmi rychlém sledu... zjistila jsem tím pádem, že se mi jakýmsi záhadným způsobem nedostává peněz... Pošťák, co fakt vždycky zvoní dvakrát, mi ty balíky nosí do práce a já jak jsem dneska třetí den za sebou (po vzoru Murphyho teorie, že neštěstí chodí ve trojici) viděla pošťácké auto, už jsem se chtěla nechat zapřít... pošťák měl však evidentně radost, že mě vidí a že mě může opět očesat a ptal se, jestli vůbec tolik vydělávám, kolik utrácím. Jak tak koukám na stav konta, musím s kamennou tváří konstatovat, že už pomalu ani ne...

TO JE ALE HODNÝ PEJSEK!

No, na každém dni se najde chybička na kráse...

Hnulo se ve mně malinko svědomí, tak takhle o polední přestávce si to hrnu domů zkontrolovat, jak to tam vypadá, jestli je všechno v pořádku, barák stojí, psík je zaopatřen... ve dveřích jsem myslela, že mě omejou... obývák dokořán a v něm, přímo uprostřed - hnízdo! Teda, aspoň to na první pohled jako hnízdo vypadalo... na druhý a bližší pohled jsem zjistila, že můj drahý psík se jakýmsi záhadným způsobem dostal z kuchyně, kde má pelíšek, do obýváku, kam si postupně nanosil všechny jemu milé věci z kuchyně: slámové prostírání ze stolu, solničku, pepřenku, kostičky, pískací hračky, taky někde vyčenichal wobenzym, co ho mám doma už pár let na semeno... a všechno to rozhryzal a smíchal na koberci barvy natural beige do nechutného chumlu, v jehož prostředku si hověl a civěl na mě psíma očima.... to je ale hodný pejsek!

Já jsem své oči obrátila v sloup, psa vytáhla z jeho nového bytečku, šupajdil hezky do kuchyně, kam patří, obývák jsem rezignovaně zavřela a radši se odebrala zpátky do práce... myslím, že ten úklid mi neuteče, páč to za mě stejně nikdo jiný neudělá... a ten můj psík, ten má velké štěstí, že mám dneska happy day. Jinak by to mohlo dopadnout jak v té písničce, jak pes jitrničku sežral, docela maličkou, kuchař ho přitom přistih, klepl ho paličkou.........

BTW. Jestli sežral ten wobenzym, co to tak se psem může udělat??

ŠTĚSTÍ JE TADY A TEĎ

Dneska máme ale vyvedený den! Ani nevím, proč, mám takovou dobrou náladičku... včera probíhalo dobíjení bacila v restauračním zařízení prostřednictvím tří čajů s hruškovicí.. slivka už tu byla, rum taky a vyzkoušet se má všechno, ne? A byla to dobrá zkouška! Je pryč! No fakt! Nekecám!

Tak asi proto jsem tak v pohodě. A BTW: Ráno jsem jela městskou dopravou do práce. Ani jsem netušila, kolik důchodců tady žije a využívá tento dopravní prostředek. Bylo mi líto těch starých pánů a paniček a najednou jsem si uvědomila, že mám ještě sakra daleko do toho stadia, tak proč být smutná? ŠTĚSTÍ JE TADY A TEĎ! Mít ještě víc času, bylo by to ještě lepší..... život není zas tak dlouhý a některýma aktivitama, především tedy prací si ho ještě hezky zkracujeme, ale zase máme peníze na zábavu a na to, aby nám bylo fajn!

7. LISTOPAD

Jak tak koukám do kalendáře... jaj! sedmý listopad!

RUDOU BARVOU DNESKA ZÁŘÍ SEDMIČKA V MÉM KALENDÁŘI!! Tohle je jedna z básní mého mládí (ty ostatní si jaxi nepamatuju), která mi vrací nezapomenutelnou atmosféru večerů v lampionovém průvodu... byla to pro děcka fajn doba...sice jsme tam museli jako pionýři a budoucnost republiky jít, ovšem na druhou stranu jsme byli šťastní jak blechy, že můžeme být jednou za tmy venku! A s klukama!

Vzájemně jsme si dělali z lampiónů ohníčky a zápalné láhve a taky kapali vosk do vlasů... vypečená zábava! Pokud byl pachatel takového zvrhlého činu v té listopadové tmě výjimečně odhalen, druhý den za to šel na kobereček k řediteli školy... ani ne tak za tu újmu na vlasech nebo majetku poškozeného, jako za sabotáž toho významného výročí...

Jenže: málokdy se na něj káplo.. a tak někteří mladiství žháři a záškodníci sabotující výročí VŘSR chodí dodnes beztrestně mezi námi...cha

ZA CO MŮŽOU BOTY

Bacil ho nebo ho nebacil.. dneska jsem se musela chtě nechtě zmátořit a vyrazit směr krchov. Když byly ve čtrvrtek ty dušičky... oblíkla jsem se vskutku stylově na hřbitov - celá do černého. Sníh už zase není (aspoň v našem městě ne) místo toho hezky lije, tak jsem si pěkně obula podzimní botky. A hybaj na autobus. Než se dokodrcal, shlédla jsem ještě demolici jedné dominanty našeho města, naposledy zamávala, páč některé věci se fakt už nikdy v životě nevrátí (v tomto případě: díky Bohu!).

Po 20 minutách jsem se z autobusu vyhrabala v místě určení. Bohužel jsem si neuvědomila, že místo, kam jedu, je ve vyšší nadmořské výšce, než to, kde bydlim já a teda že tam asi ten sníh ještě bude... to jsem zjistila hned, jak jsem se po kotniky zapichla podzimníma botkama do hezke sracky. Rozmoklý sníh, do kterého bez ustání pršelo, ještě obohacený o podivnou hnědou barvu... v duchu jsem zalkala, proc jsem si nevzala zimní boty... roztáhla jsem parazol a vyrazila směr krchov. Skákala jsem elegantně po chodníku a po cestě, ve snaze dostat se na kousek terénu bez vody a sněhu.. hop hop. Jak černý havran, shrbená pod černým deštníkem, s kapesníkem u nosu, páč mi z něho pořád teklo, jsem budila zaslouženou pozornost místních štamgastů, co si u hospody dávali venku (!) pivo, smáli se mi a drze na mě ukazovali prstem. No co čert nechtěl, zrovna tam jsem si špatně vypočítala skok, bota bez vzorku v souladu s fyzikálními zákony neměla jak zabrzdit můj rozjezd a já se před nimi se natáhla na zem i s tím parazolem.. bych se radši neviděla... tak nejen kalhoty po kotníky mokré, ale navíc kolena pěkně špinavé a jedno péro z parazola dolámané. Pěkná bilance... a za všechno můžou ty podzimní parisky... přes tyto lapálie jsem se nevzdala, posbírala se ze země, vyškrábala se na kopec na hřbitov, tam moc neotálela, protože mi byla i docela kosa, tak po zapálení svíčky jsem nabrala směr rodinné hnízdo. Šla jsme navštívit naše. Trochu jsem se tam  usušila, podařilo se mi i částečně vyčistit ty zaprasené kolena, preventivně si dala dva čaje a dvě slivky, co po ní už dva dny pláču, k tomu pěkně poobědvala, pohlídala hroznýše od ségry a hezky rychle se pakovala do svýho.

No, musím říct, že už mě ta rýma přecházela a tímhle nedělním výletem jsem si zase hezky pomohla... pitomé boty! Nu což, když to musí být?

VLONI O TOMTO ČASE...

Co může dělat jeden téměř 100 % - ní single v sobotu večer? Příliš možností se mi tedy nenabízí. Takže si to shrňme: bacily se zatím nevzdaly. Drží se mě fest, budu muset přitvrdit (a slivovici pořád nemám). Není mi ale zase tak mizerně, abych nutně musela sedět doma. Takže to je první možnost: zůstat doma, nejlépe v pelechu, občas koukat na bednu, občas prolítnout net, poslouchat nějaké to cédo... druhá možnost reálná na domácí půdě: zkusit se něco naučit do školy nebo se mrknout na němčinu. V poslední době to hezky flákám. Začínám mít malinko černé svědomí. Jenže: do toho učení se mi ale vůbec nechce. Vůbec. Zamítám. Volala jsem Janě, že bychom někam skákly, do míst, kde se bacily příliš nedrží, páč jsou zahubeny nikotinem a alkoholovými výpary, jenže Jana se balí na zítřejší cestu do Práglu. Takže taky nic... taky musí pořád někam jezdit...

Vloni jsme byly zrovna v týhle době v Práglu spolu. Původně jsme měly jet na nějakou akci motorkářů někam na Šumavu a sehrát tam pro jednoho známého humornou a vysoce ztrapňující scénku s úmyslem uvést druhého známého do rozpaků. Jenže Jana se nějak špatně domluvila s objednatelem této kulturní vložky a ve finále se po telefonu docela pohádali, páč jeho představy byly asi trochu jiné, tak Jana to skrečovala. Byly jsme docela zklamané... byl pátek, věci na cestu jsme měly nabalené, cestovní horečka už nás polapila, tak jsme si řekly, že teda doma sedět nebudem a jedem do Práglu! A hned. A vlakem. Tak jsme popadly bágly a vyrazily směr vlakové nádraží. Nějak tak mi vrtalo v hlavě, kdeže budem v Práglu spát, protože jsme původně měli jet úplně jinam, kde nás snad čekali a měli pro nás i noclehárnu, ale tam, kam jedem, tam nás nikdo čekat nebude... Jana mě uklidnila, že má pár známých ze seznamky, pražáků (v životě se s nimi nesetkala!), že jim z cesty zavolá a to by bylo, aby nás někdo u sebe na dvě noci neubytoval! No... pomalu a jistě mi začal mrznout úsměv na rtech... nicméně jsme vyrazili. Chvílí jsme seděli v kupéčku, kde byla brutální nuda, tak jsme se rozhodli změnit lokál a navštívit jídelní vůz. V jídelňáku bylo kromě smradu i narváno, tak jsme s nakrčenýma nosama postávali u dveří, až se někde uvolní místečka. Zželelo se nás dvěma týpkům, tak odsunuli svoje roztažené bágly ze sedadel (to by bylo za pokutu!) a pustili nás milostivě k sobě sednout. Dalo se s nimi nezávazně prohodit pár slov, byli to kluci, co jeli do Prahy na letiště, z kama odlítali do Anglie. Ve své bezbřehé radosti z toho, že opouští na nějakou dobu tuto republiku, byli rozdajní a poroučeli nám vodky s džusem a vařit v tom jídelňáku něco, snad nám poručí i oběd. Na oplátku z nás mámili telefonní čísla, ale ty tak snadno nedáváme, takže dostali nějaké cizí, nejspíš patřící dobrým kamarádkám, které pořád naříkají, že je nikdo nechce. Ty se budou divit... Tak nám cesta docela utekla a do Práglu už jsme přijeli mírně navátí. Chladný večerní vzduch nám rozsvítil kontrolku v mozku, páč jsme se náhle rozpomněly na to ubytování. Ještě jsme na hlaváku dali panáka na rozloučenou ve Fantově kavárně, shlédli hustou bitku nějakých cizích státních příslušníků a následný policejní zásah a pak už naši spolucestující odjeli směr Ruzyně a Jana začala žhavit telefony. V souladu s mou neblahou předtuchou nikdo neměl zájem ubytovat dvě ženské, navíc cizí, které si to přihasí navíc bez ohlášení. A mimochodem, já bych k nějakému cizímu chlapovi taky nešla... Pěkně pěkně. Noc na krku v cizím městě... co dělat? Sáhla jsem ke krizovému řešení. Mám v Praze kámoše Toma, tak jsem mu zavolala. Moc jsem nevěřila tomu, že bude doma, páč hodně cestuje a taky jsem nevěděla, jestli se třeba za tu dobu, co jsme se neviděli, neoženil.. a vůbec, existují další úskalí delší neinformovanosti o našich známých, víme? Ale děly se zázraky. První zázrak: vzal telefon. Druhý zázrak: byl doma a měl čas. Třetí zázrak: zdálo se, že má radost, že se po roce zase uvidíme. Tak paráda. Vyrazili jsme směr Staromák. Nevěděla jsem, kde přesně bydlí, změnil totiž nedávno bydliště. No jo, holoubek, přesídlil do docela drahé části Prahy 1... ani nevím, jak se k tomu bytu asi dostal. No nic. Přivítal nás jako bychom se neviděli týden (mimochodem, Janu neznal vůbec), vytáhl dvě sedmičky vína z Moravy na přivítanou a začali jsme bez okolků večírek. Nálada stoupala přímo úměrně vypitému vínu, a samo, když je veselo, tak se nechce sedět v kvartýře, vyrazili jsme tedy do noční Prahy za zábavou. Páč to tam Tom zná, obrazili jsme pár docela dobrých podniků, ale ve všech bylo tak natřískáno, že jsme raději řekli dveřím nashle zvenku. Nakonec jsme narazili na jeden, kde se dalo dýchat a taky tancovat! Drinky lítaly (po tom vínu ideální partie) a těla se hýbaly! Praha nebo ten náš zapadákov, všechno jedno, páč když my to s Janou rozjedem, tak každej kouká! Chlapi nás tam vytáčeli a na Tomovi bylo vidět, že je hrdý, že patříme k němu. No jasně, čepýřil se jak páv, dokonce jsem zaslechla, jak mu nějaký kámoš šeptá, ať si to s náma hezky v noci užije... Hoho! To víš, že jo, holoubku! Tak jsme se tam pěkně nadrinkovali a vyrazili ještě na zdravotní procházku městem. Nohy mě bolely pekelně, ale nedalo se nic dělat. Byli jsme všichni unavení, ale hostitel poručil, návštěva se přizpůsobí. Páč, byly jsme na něm v daném momentu závislé... tak jsme se ploužili noční Prahou a já se nemohla dočkat, až složím své tělo na nějakou matrac... ale noci ještě nebyl konec. Ještě na skok do mekáče na hambáče a pak konečně domů..... ovšem tam Tom chytil pravděpodobně druhý dech, tak vytáhl ještě jednu láhev vína, kterou jsme do sebe ještě nalili , nikdo už moc nemluvil a poté jsme se  odpotáceli spát... Ráno bylo krušné. Bolela mě hlava a co horšího - skoro jsem nemohla chodit. Jana na tom byla podobně. Tom odjížděl hned ráno na Moravu (patrně pro další baterii vína), tak nám nechal klíče a svůj drahý kvartýr napospas. Byly jsme jak dvě mrtvoly, co z pražského ovzduší přijaly zdravou lesní barvu... Ploužily jsme se tím bytem a plánovaly, co budem dělat. Vlastně se nám ani už nic nechtělo.. nejradši bychom jeli domů... šli jsme se projít, byla zima a ty nohy... eh, škoda mluvit. Stavily jsme se do cukrárny, kde jsme se nacpaly drahýma zákuskama a nalily kafem a velmi brzo jsme se vrátily zpátky. Cestou koupily víno, něco na zakousnutí a večer v matičce stověžaté strávily v Tomově posteli u televize...  vytuhli hezky brzo, ráno vstaly a šup na vlak domů...

Jak řikám, up and down, jako na houpačce... některý den je prostě báječný a druhý stojí sotva za letmou vzpomínku. Ale i tak je jedinečný. A nikdy se nebude opakovat... takže: JEDEM DÁL A ŽIJEM!!

KUŘÁCKÉ SLASTI A STRASTI

Prááááásk! Láme se týden!

Od rána poctivě pracuju. Po příchodu do práce jsem s podivem shledala, že v kanclíku není ani noha a pak mi to došlo.. páč včera jsem kolegyním sdělila, že asi přijdu později, mám totiž neodkladné vyřizování soukromých záležitostí (cha), tak dámy nemeškaly a vyrazily na ranní nákupy do Alberta (neboť po ránu co neutrží ve slevě, skoupí důchodci). Nic mi nepřinesly, tak jsem je po příchodu hned zdrbala, ať si nezvykají na takové móresy na pracovišti.

Byla jsem si zapálit, tajně, páč u nás se to nesmí. Ještě že jsem si vzala svůj kuřácký kabátek, protože na mě před kanclem netrpělivě čekala jistá osoba, zapřisáhlý nekuřák a navíc příležitostný bonzák. Tak když jsem ji zmerčila, kabátek s nikotinovým odérem letěl hezky za odpadkový koš, ale jednání i tak proběhlo s oboustranným bezpečnostním odstupem (a nakrčeným nosem)...

Stejně je to pech, někdy tady sedím celý den, nezapálím si a nepřijde ani noha. Naopak, když už se rozhodnu na cigaretu skáknout, můžu si být jistá, že zrovna se někdo přihrne... nejhorší je, když je to můj chlebodárce.

To si vzpomínám, takhle jednou, když měl být někde na služebce, vychutnávala si kýžený klid na pracovišti a rozhodla jsem se za dobrou práci odměnit vonnou cigaretou. Kolegyni jsem upozornila, že jdu dozadu, kdyby  snad někdo po mě náhodou zatoužil... Odebrala jsem se tedy do kuřácké komůrky, vzala jsem s sebou i denní tisk, páč jsem byla rozhodnuta setrvat tam nejméně zdravou čtvrthodinku. Usednu ke stolku, rozevřu tiskovinu, zapálím si a labužnicky vychutnávám cigaretu... asi při pátém šluku, kdy se konečně pořádně rozhořela a já byla zahalena celá v cigaretovém dýmu, se ozval z chodby hlas: HALÓ, JSTE TADY? MARTA ŘÍKALA, ŽE JDETE DOZADU!! HA! Ve mně hrklo jak ve starých hodinách, páč to byl on, můj chlebodárce! Do háje, co tady dělá?? Dyk má být někde na služebce... než mi to stačilo prolétnout hlavou, nade mnou se tyčil v celé své výšce a kráse a hrozivě si mě pohledem měřil přes dýmovou clonu... zůstala jsem hrůzou celá ochromená a nějak se mi s dýmem vykouřilo z hlavy, že kouření na pracovišti je zakázáno a prostě jsem si nenuceně pokuřovala dál... hezky jsem ho pozdravila, usmívala se na něj, pokukovala jak šibal... později jsem zjistila, že se tomu říká únikové chování, když člověk nepřiměřeně reaguje v určité situaci. Prostě jsem nevěděla, jak se mám zachovat, poněváč dým by mě stejně prozradil, i kdybych tu cigaretu stihla típnout... Naštěstí mi to prošlo jen s varováním, páč nadřízený byl naštěstí a zcela výjimečně v dobrém rozmaru. Ale od těch dob už si dávám HODNĚ HODNĚ velkého majzla.

A té kolegyni jsem tedy VELMI HEZKY poděkovala.... (je to má podřízená chacháááá...)