NĚCO O TOMHLE ROKU

Tak po čase bilancuju, o čem ten život letos je...

Prázdniny v prdeli. Dovolenou jsem si fest užila. V červenci jsem celý týden dovolené zodpovědně strávila ve staré kolbence, kde jsme dokončovali jeden dvouletý projekt. Mezitím jsem průběžně navštěvovala chorého otce v nemocnici, kde skončil po třech letech krepírování s nohou. Zával na šachtě před 30 lety nechal v jeho organismu stopy, které se projevily sice až v pozdním věku, zato s ním kurevsky zamávaly. Několikrát odkládaná částečná amputace končetiny skončila hektickou záchranou tatova života a ztrátou nohy do půl stehna. Ten měsíc měl několikrát namále. Když jsem za ním chodila na jipku a on na mě hleděl skelným pohledem šílence, nepoznával mě, ale nadávat mu šlo, poprvé mi ukápla slza.

Ale to se dávno ví, že horníci mají tuhé kořínky.

V srpnu jsem odcestovala na dovolenou s kámoškou. Těšila jsem se na zasloužený týden odpočinku a velikou zábavu. Když už se ten červenec nevydařil, tak tahle dovolená bude stát za to, plánovala jsem si světlé zítřky před odjezdem.

Legrace to teda byla. Hned jsem dostala pojeb, cože to piju, když to tak smrdí (ona slivovica holt každému nevoní - já bez ní ovšem do letadla nevlezu). Zastyděla jsem se a slivovici upíjela tajně na letištních toaletách. Měla jsem tedy možnost důkladně se seznámit s metodou cukru a biče. Respektive tedy akorát tím bičem. V noci mě na cizích místech nezvykle braly tělesné potřeby i nebylo zbytí, než navštívit onu místnost. Ráno jsem dostala pojeb, že splachováním v noci budím celý barák. Dostala jsem pojeb, že jsem hnusně rozbalila máslo. Že moc brzo vstávám. Že drobím na čerstvě umytou podlahu. Že v noci se nedá spát, protože mám záchvaty kašle - prostě poté, co čtyřicítka na slunci byla vystřídána 18 stupni v obchodech mě tahle klimatizace dostala do kolen... Připadala jsem si den ode dne jak víc a víc spráskaný pes...Mé pokusy o komunikaci nebyly opětovány a v posledních dnech se smrskly na přání dobrého rána a dobré noci, případně na dotaz, zda si někdo dá kávu...  Těžce nachcípaná a docela smutná jsem se zcela mimořádně těšila domů.

A když jsem se tam v horečkách v pátek nad ránem konečně dostala, ségra mi hned zvěstovala, že je zapotřebí mého auta, páč je třeba dovézt invalidní vozík  a další hebla, páč tatu nám ten den vezou domů... Bez nohy, v žalostném stavu, absolutně neschopného se o sebe jakkoliv postarat..

To mi podruhé ukápla slza. Ale staráme se. Hlavně mamina...

Dneska byl taky mizerný den. Hned po ránu mě odchytili členové výboru SVJ v baráku, abychom spolu prodiskutovali nějakou aktuální stížnost rozzuřené uklízečky, co sice pořádně neuklízí, ale zato má furt málo peněz. Ta byla vytočená! Odíráme ji z kůže a my všichni ve výboru jsme zloději, jezdíme na dovolené za jejich prachy a já konkrétně jsem si nechala za prachy SVJ zhotovit okna! A páč to nestačilo na výměnu v celém bytě, tak mám vyměněné jenom dvě! A to pude před soud. Všechno!

Kde se v těch lidech bere taková zlost a nenávist? Že jsme se nechali ukecat, aby vůbec v baráku nějaký výbor fungoval, za to teď vypadáme jak banda zlodějů? Svět byl vždycky takový, to jenom já si žila v nějaké iluzorní bublině či co, že se teďka tomu tak divím?? Zajímalo by mě, který to ďábel mě přivedl k tomu, abych vzala jakousi funkci v tom našem zkurveném baráku. Musela jsem zažít totální zatmění mysli. A setrvávám v něm celé čtyři roky. Za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata, víme? Já vím.

A mimochodem - co nám zrušili bloguje.cz, tak to blogování stojí taky za hovno.

VEDLEJŠÍ ÚČINEK BARVENÍ VLASŮ

Už pár let si barvím své vlasy barvy myších hnízd na černo. Předtím to byla červená, blond a různé odstíny hnědé.

Zajímavé je, že i když v tom barvení už mám takovou praxi, dycky se mi na někde na obličeji vyskytnou fleky od barvy na vlasy. A logicky čím tmavší barva, tím hůř odstranitelné. V případě černomodré úspěch netřeba komentovat.

Dnes ráno jsem vstala brzy a když jsem prošmejdila byt a zjistila, že neni do čeho píchnout, tak mě napadlo, že bych si mohla nabarvit vlasy. To, že nejednalo zrovna o šťastný nápad po probuzení, jsem zjistila, když jsem si ty vlasy po půlhodině umyla, koukla do zrcadla a himl! Čelo kropenaté jak holubí vajco! Hned jsem si vzpomněla na příběh s barvením obočí a uchechtla se. No nic, to určitě pude dolů. Dneska máme rodinnou akci, kde bych měla vypadat dobře... 

Ale dolů to nejde. Černá barva zažraná do kůže odolává jakékoliv dostupné chemii. Smích mě už pomalu přechází, neb při důkladnější prohlídce zjišťuju, že krom čela mám modré uši  a krk!

Zoufale hledám na netu zaručené rady. Kolínská je úplně na hovno, alpa taky nic, zkouším prášek do pečiva. Dobrý nápad, akorát že skvrny snad ještě víc zmodraly. Nakonec zlatý hřeb - prý popel z cigaret a pleťový krém jsou bezkonkurenčně nejlepší odstraňovač fleků od barvy na vlasy. Věř a víra tvá učiní zázrak. Neohroženě se vrhám do experimentu. Popel dře kůži na hlavě, výsledek je zarudlý flek kolem černého...

Tentokrát jsem věřila málo. A už chápu, jak bylo tomu, co si barvil načerno obočí. Na rozdíl od něho naštěstí nejdu zítra do kolbenky;-).

AUTO PO DĚDOVI

Splnila jsem si svůj letitý sen. Koupila jsem si auto. 


Když Alfa zmizel v propadlišti dějin, vzal sebou pochopitelně i auto, které mi do té doby bylo dáno k užívání. Jak utíkaly dny a doba imobility se přiblížila k měsíci, stále neúspěšně jsem pátrala po vhodném modelu a objevily se i scestné myšlenky, že pudu do autobazaru a koupím si tam první schopné auto, jen abych sakra už měla v čem jezdit. Zoufalému činu zabránily jen zvěsti o českých autobazarech. 


A pak jsem dostala tipa od kolegyně z práce, že náš společný známý svého času dělal do aut a že by snad on pomoh. Tak jsem se na něj obrátila. Kupodivu ochotně se začal shánění kárky věnovat. Průběžně mi volal, aby mě informoval o vývoji situace a modelech k dispozici, jsa omezen finanční částkou a požadavkem na klimatizaci, páč nesnáším horko.

První adept byla fabka. Rok 2002, dovoz z Itálie, klima, 200 tis kiláků, prý parádní kousek. Dřímala ve mě jakási ostražitost, páč od nátury taliánům moc nevěřím, kdoví, po kterém poli s ním naháněli dobytek a oháněli se tím, že se v Itálii nesolí, čili až na to stáří a najeté kilometry by to měl být model opravdu výstavní. Skoro jsme si plácli. Ale večer mi kámoš zprostředkovatel volá, že nad tím ještě přemýšlel a ona to asi nebude až taková hitparáda... A že našel lepší. Taky fabku, sice bez klimy, ale z Česka a rovnou od svátečního jezdce v důchodovém věku. Stejný rok, kombík a najeto 45 tisíc!... hned druhý den jsme se vydali na ten zázrak mrknout, páč dědek prý měl toho dne, kdy inzerát na prodej zveřejnil, hned několik desítek telefonátů. Tak aby mi ho někdo nevyfouk, že jo.

No eště, že jsme vyrazili. Dlouho jsem se nerozmýšlela. Já čekala, že si koupím omšelý vůz ovšem s nečekanými koňmi pod kapotou a zatím jsem si koupila krásné auto, na kterém věk není aspoň na pohled znát. Dědek si ho v garáži oprašoval a nainstaloval různé vychytávky pro případné lapky, aby neměli tak snadnou práci;-). Není krb bez ohně a staré auto bez závady. Je pravda, že občas na mě žertovně zamrká symbol závady v elektronice, ale to bude jenom lambda sonda;-).

A jedna sladká tečka nakonec - dokonce se mi povedlo ho i poměrně snadno přeregistrovat;-).

KDYŽ NASTAL ČAS NA VÝMĚNU OKEN

Taklenc – jedeme dál.

Něco v životě přijde, něco odejde. Třeba proto, aby se uvolnilo místo pro něco jiného. Alfa mi před rokem dovezl plastová okna, aby mi je příležitostně vyměnil. Na příležitost se čekalo hodně dlouho, až se čas konečně naplnil, ovšem nejen na výměnu oken, ale rovnou i chlapa. Já vytáhla z kapsy prachy, okna Alfovi zaplatila a začala shánět firmu, která by mi je zabudovala.

Do kšeftu se nikdo moc nehrnul. Že prý by mohly být problémy s případnou reklamací a kdoví, co je to za hebla a podobné výmluvy. Že kšeft je kšeft, pochopil až několikátý v řadě oslovený, se kterým jsme po měsíci komunikace ujednali prohlídku oken a okenních otvorů za účelem posouzení situace a vytvoření cenové nabídky.

Okna, které byly uložené ve sklepě, potřeboval mistr změřit. V přítmí sklepa, kde opět někdo ukradl všechny žárovky, jsme vytáhli nejdřív jedno okno, přeměřili potřebné strany, pak druhé okno a na třetí se na mé doporučení mistr vybodl, páč jsem mu řekla, že to bude stejný.

Nadešel den montáže. Byla jsem od rána nervózní jak starý pes, od předešlého dne bylo v bytě jak po výbuchu miny, všude nalepené kartóny a rozvěšené igelity, spát jsem musela v chemikově komůrce, kde se nade mnou vzdouvaly igelitové příboje a mé poslední myšlenky před spaním patřily tomu, co se stane, až na mě v noci ty igelity spadnou.

O půl deváté dorazil mistr okenářský se svým pomocníkem, ze sklepa vyštrachali okna, do patra vysmýkali zednické a bourací náčiní a jali se pracovat. První šlo na řadu okno na WC.

„Kdo to měřil? Je to ňáký velký!“, rozčiloval se pomocník a do vybouraného otvoru na WC pasoval okno. Taktně jsem mlčela. Po chvíli pachtění bylo okno nasazené, chlapi s vodováhou přisadili parapet, zastříkli pěnou a pokračovali v započatém díle.

Okna v obýváku a pokoji šly celkem v poklidu. Nadešel čas, aby se okenářská četa přesunula do kuchyně.

Snad všichni svatí stáli při mně, když se chlapi rozhodli před bouráním starého okna to nové ještě jednou změřit. Pokuřovala jsem si na pavlači a poočku sledovala jejich nevěřícné pohledy, které na sebe házeli a narůstala ve mně panika.

„To není možný…“ kroutil hlavou pomocník.

„Změř to ještě jednou!“ dostalo se mu rady od šéfa.

Změřil to ještě dvakrát. Zcela a bezezbytku se naplnilo heslo o nutnosti dvojnásobného měření a jednom řezání, respektive bourání, neboť chlapi takto došli  k závěru, že kuchyňské okno je o třicet cenťáků vyšší, než to staré…

"Který blbec!" ulevoval si mistr a houkl na mě. "Od koho ty okna jsou? Co to bylo za člověka?"

Svírala jsem hubu a mlčela jsem jako babka v hoštickém loži. Alfu jsem už do toho tahat nechtěla. Stejně by řekl, že mu to blbě udělali, páč on dycky měří dobře... 

"Kašlete na to chlapi," uklidňovala jsem okenáře, "tak to jedno mi uděláte svý a namontujete dodatečně."

Chlapi nakonec okno sbalili a že ho zkusí někde udat. O mě se při pouhé myšlence, že by se staré okno vybouralo a do díry by nebylo co dát, pokoušely mdloby... Kuchyňské okno vede na pavlač a já bych z domu nemohla do nasazení nového okna vytáhnout paty. 

Takže mám sice staré a oprýskané, ale aspoň mi do baráku nikdo nevleze;-). 

TŘIKRÁT A DOST

Mám, vlastně měla jsem auto. Už několik let se bez něho neobejdu. Starší již jedinec tovární značky fabie sloužil relativně dobře, občas akorát nešly odemknout dveře, nebo otevřít kufr, případně stáhnout okýnka. Malé věci, nepřihlížíme – li ovšem k tomu, že auto nemá klimatizaci, čili v horkých dnech ty okýnka zas tak malá věc nejsou. A taky občas z neznámého důvodu svítí brzdové světlo.. pokusům zhasnout je poměrně tvrdě odolává - pomáhá řádné kopnutí do brzdového pedálu.

Před měsícem kráčím navečer k vozu a těším se na noční vyjížďku asi do 50 kiláků vzdáleného města. První poloha klíčku  v zapalování rozsvítila palubní desku, další poloha, která běžně startuje motor, nenastartovala tentokrát nic, ukazatel paliva ukázal nulu a palubka zhasla. Na baterku mi mé chabé znalosti fungování vozu pod kapotou neukazovaly, takže z toho jsem usoudila, že mám prázdnou nádrž. A to jsem den předem brala plnou! Peprně jsem klela a proklínala všechny šmejdy, co vysávají pod rouškou tmy palivové nádrže a  okrádají tak pracující lid. Pak jsem se vydala na benzinku pro kanystr a trochu šťávy. Dolila do nádrže. Suverénně jsem zastrčila klíček do zapalování. Auto škytlo, ovšem ukazatel paliva se ani tentokrát nerozpohyboval. Samozřejmě, že to byla baterka..

Po delším martýriu, jak sehnat někoho, kdo mi zprovozní auto v sobotu dopoledne v oparu ranní kocoviny, což je poměrně těžké, jsem sehnala jednoho kámoše. Přijel, půjčil mi svou baterku a tu moji vybitou hodil na noc na nabíječku. Pak jsem s tou dobitou jezdila 4 dny. Pátý den, opět jsem měla napilno a potřebovala nutně na nějakou schůzku, vlítnu do auta, chci nastartovat – a baterka zase v kopru! Tentokrát jsem už neomylně zamířila za kámošem pro pomoc. Situace nikoliv neznámá, příčina zřejmá. Baterka už asi měla nejlepší léta za sebou, takže se dala nová a já jezdím jako ďábel.

Dneska ráno jdu venčit čoklovou. Koukám, kua, mojemu autu svítí brzdové světla! A to jsem ho večer několikrát obešla, aby náhodou něco se zase nepokoušelo vybít baterku… v neblahé předtuše letím domů pro klíče, naskakuju startuju a pak už jenom kurvuju. Baterka je potřetí v kopru…

A tak to s autem dopadlo, jak to dopadlo. Vrátilo se, odkud přišlo, a s ním vše, co s ním jen trochu souviselo.

Ale o tom až příště.

PROLÍNÁNÍ KULTUR

Bílé obočí není žádná výhra, řekl si Mireček, když se po ránu prohlížel v zrcadle. Elenka mu onehdá sama říkala, že by měl se sebou něco udělat, páč začíná před štyrycítkou silně připomínat Santa Klause.

Návštěva Elenčiny kamarádky přinesla šanci.

Hele, ty si taková dobrovolná kadeřnice, sem tam něco obarvíš… co myslíš, že bys mi zkusila trošku spravit to nemožné obočí? Zaútočil hnědovlasý Mireček s obočím albína lahví vína na frizérku.

Náš zákazník, náš pán. Frizérka odběhla do komůrky pro barvicí náčiní a zrovna se do toho pustila. Mireček měl v mžiku nanesenou barvicí směs na obočí a aby to líp chytlo, přilípla mu nad každé oko kus alobalu.

Seděli, klábosili, pili. Barvicí směs se pod alobalem začala zahřívat a působit.

Hele, nebude to už hotovo? Zeptal se nervózně frizérky Mireček, kterého začala barva pod alobalem žrát.

Eště pár minutek.

Za pár minutek Mireček důrazně požádal frizérku o sejmutí hliníkových krytů z nadočnicových oblouků, páč svědění se stávalo nesnesitelným. Frizérka přiskočila, sejmula alobaly, z hlavy se jí vyvalily oči jak žampióny a pak zahlásila, ať si to jde Mireček rychle umýt a že ona musí neodkladně jít pryč, páč má smluvenou schůzku.

Mireček, jat zlou předtuchou, pádil do koupelny před zrcadlo.

Kouknul, protřel si oči a kouknul znovu. Ze zrcadla na něj zachmuřeně zíral tovaryš Brežněv… no kua.. Co to je!!! Zuřivě si pumpoval na ruku ze zásobníku tekuté mýdlo a dřel si černočerné a navíc  nezvykle široké obočí. Páč to nezabralo, vyzkoušel všechno, co v koupelně našel. Šampóny, kondicionéry i prášek na praní. Nic.

Eleno! Zařval z koupelny! Čím si to mám umýt?

Elena opatrně nakoukla do místnosti a dostala záchvat smíchu.. Zkus jar! Poradila mu. Mireček zkusil jar. A nakonec i něco se savem…

Jeli domů. Mireček se řítil celou cestu stopadesátikilometrovou rychlostí, skřípaje zubama. Doma první skoky vedly do koupelny před zrcadlo.

Nebesa…

Krom brežněvovského obočí se nad očima rozlívaly dva obrovské rudé kruhy, jak mu chemikálie podráždily kůži kolem obočí. Ty vole a ráno porada…

Dnešní porada se odkládá, přišla hned ráno v 7 všem pozvaným zpráva do mailu.

Kdosi ho viděl plížit se podél stěn do kanclu. Kterémusi bystrému oku neušla razantní změna vzhledu nejvyššího a své zjištění si nenechal pro sebe. Ještě nikdy neměl tolik nezvaných návštěv a ještě nikdy podřízení jeho rad nepotřebovali tak nutně jako toho dne.

Není divu. Ono nebývá tak často, aby se dobrosrdečný Santa přes noc změnil v zachmuřeného soudruha;-).

PÁTEK TŘINÁCTÉHO

Většinou na tyhle pověry nevěřím.

V kolbence byl naprosto úděsný den.

Od rána se nedařilo udělat to, co jsem si předsevzala. Pak přišlo ke slovu nepříjemné jednání se zástupcem protistrany, při kterém jsem byla oficiálně označena za viníka špatně podaných informací na minulém jednání. Tak nějak jsem doufala, že šéf připustí svůj podíl na situaci, protože bez potřebných informací od něj se ta moje správná prostě vygenerovat nemohla…takže to jsem předpokládala marně. Chtělo se mi brečet nebo utéct, ale nakonec jsem zůstala a přetrpěla jednání do konce. Pak při jiném jednání, na které jsem byla připravena dokonale, ale chyběla mi jedna poslední  informace, s čímž šéfa otravuju týden a on na mě pořád nemá čas. Když neměl čas, nezbylo, než doplnění informace nechat na schůzku samotnou. Zas špatně. Takže jsem se dozvěděla, že protože on nemá přes týden na tyto koncepční, jak říká, věci čas, je nezbytné, abychom do práce chodili i o víkendu, kdy na tom budeme spolu pracovat, případně zůstávali v práci po pracovní době. Moje pracovní doba je už teď od půl sedmé do půl páté, někdy do sedmi, když je třeba a občas se zadaří odejít v půl čtvrté. Horší to bylo jen v jednom zaměstnání před deseti lety, kde se chodilo do práce na osm ráno a domů jak se zrovna šéfovi chtělo… většinou kolem 10 večer. Pak že neexistuje vykořisťování. Taky jsem se z toho po půl roce sesypala. A teď už si zas připadám jak workholik, když po odpolednech pracuju ještě na dalších věcech, které si táhnu ještě ze staré kolbenky…a nějak už vážně ztrácím sílu… Tak snad, že bych si tam nastěhovala gauč a vůbec nechodila ani domů.

Čoklová by se měla naočkovat, napadlo mě, když jsem si uvědomila, že je půlka dubna. Vzala jsem ji na špagát a jdeme. Před ordinací veterináře se začala cukat, přešli jsme cestu a už stojíme před ní. Chci ji vzít do náruče, páč dobrovolně tam nikdy nešla (po zkušenostech s otravou čokoládou a jedem na krysy), najednou koukám, vodítko prázdné, pes nikde. Kua! Čoklová stojí před přechodem, rozhlíží se, vrhá na mě poslední letmý pohled a prchá s vlajícíma ušima na druhou stranu.. Stůj! Křičím vrať se! Ohlíží se, ale kašle  na mě... je moc malá, řidič ji nemůže vidět! Lidi mají hysterický záchvat, pes se vzdaluje a já skáču na zebru za ním. Před očima rudo a vůbec nekoukám, jestli náhodou nejede auto.. Jen už vidím, jak čoklová končí svůj krátký život bídně pod koly auta..  tak ona to naštěstí stihla, ale já málem ne. Brzdy kvílí a půl metru ode mě dupl na brzy řidič oktávky… ukázal škaredé gesto a já jsem jen omluvně pokrčila rameny. Být na místě toho řidiče, vylezu a vyliskám si.. neudělal to a jemu patří čest a sláva. Čoklovou jsem dostihla po pár metrech, naštěstí má krátké nohy a tak rychle neběhá. dostala na prdel, potvora.

Tak jsme mohly být obě v kopru. Asi už na pátky třináctého věřím. Doufám, že jich toho roku moc nebude.

V PELECHU SE TO SROVNÁ

Kámoška má fenku. Čistou rasu shi tzu Byla hodně drahá a podle toho se taky chová a kde koho k sobě nepustí Páč už má nějaký ten rok, rozhodla se famílije, že provedou sblížení se psem stejného původu a honosného jména.

Našli několik potenciálních otců pro výstavní budoucí potomky. Sblížení proběhlo asi tak, že nápadník chtěl svou milku očuchat a poté provést akt sblížení, dočkal se však pouze toho, že drahá se k němu otočila bokem, zavrčela na něho a borec odtáhl s ocasem mezi nohama a nepořízenou. Druhý nápadník měl smůlu navíc v tom, že měl velký čumák, na který se čuba zaměřila a rovnou ho rafla.

Famílije se již smířila s tím, že tudy se rod nerozšíří a pro radost si pořídila druhého malého pejska. Drobného jorkšírka. Za půl roku se ze štěněcí velikosti zvětšil jen nepatrně a po umytí ve vaně neustále získává vzhled myši na delších nožkách. Rád spává na zádech své kamarádky shi tzu, ze kterých si udělal pohodlný divan.

A tak si tam žijou.

Včerejší noci začala čuba šářit. Po hodince se ukázalo, že nesnědla nic špatného, ale dorazily porodní bolesti. Té noci získala famílije další dva členy.

Jeden vypadá jak jorkšír. Druhý se zdá být je po mámě…

Zajímavé je, že nikdo nic netušil... Kámoška byla sice nedaleka trefení šlakem, ale hlavně, že to nebyl sousedův šarpej;-).

VODKA NĚT VODA

Před rokem a dýl jsme coby vyslanci tehdejší kolbenky občas krosili po Evropě a potkávali nové známé. Od té doby uteklo hodně vody a sliby typu – budem si psát, navštívíme se, zůstaly většinou viset ve vzduchu někde v Pobaltí nebo v Istanbulu.

Svět je samá změna, takže k jedné zásadní došlo i v oblasti družby. Kamarádi z Lotyšska již nemohli déle snášet osamění a po několikerých marných pokusech vyzývajících nás k návštěvě osedlali mikrobus a vyrazili trnitou cestou na Valachy.

Včera se konal družební večírek. Na mysli mi vytanula návštěva lotyšské metropole před půldruhým rokem, kde navzdory očekávání nepadlo jediné slovo rusky a jediný jazyk, kterým bylo možno se krom ruk a noh domluvit, byla angličtina. Vyštrachala jsem tedy opět staré konverzační učebnice, periodicky zapadávané prachem a ve vidině nutnosti jazykové vybavenosti následně oprašované. Pár frází, mi pravda, z hlavy vypadlo, ale nějaký ten drink jazyk rozváže a konverzaci dodá na šarmu, utěšovala jsem se.

Zbytečně. Anglicky tenkrát nepadlo ani slovo.

Direktor z Rigy vládne pouze německy  a rusky. Jeho kolegyně anglicky prachbídně. Takže jsme tentokrát nečekaně u té ruštiny skončili. A opět mě překvapilo, že co se v mládí naučíš, to si celkem snadno vybavíš.

Po zahajovací konverzaci následované večeří došlo na společenské hry. Po hře s názvem „Uhádni hymnu státu“, ve které se znalosti družebních zemí v žádném případě nepotvrdily a většina soupeřících družstev totálně pohořela, byly raději hry ukončeny a nahrazeny nedbalou společenskou konverzací. Bývalý šéf se mě snažil pobavit prachbídným příběhem bez pointy o palmě, co mu straší v kanceláři…

„U menja tože byla pálma,“ vstoupil mu do řeči Lotyš, „no ona uže tam,“ ukázal palcem dolů jak na gladiátorských zápasech, když gladiátor neupoutal a měl být předhozen lvům.

„No a što slučilos?“ , ptám se, ať řeč nestojí. Himl, další taková zajímavost…

„No u nas byla takája grupa, my pili vódku i oni óčen mnógo pili. No i kak oni pili, uže nemogli i oni vodkoj pálmu polevali…nu i ona na druguju nedělu  pagibla“

A pak se tomu Lotyš smál, až se za břicho popadal.

Vodka net voda, dla pálmy nezdrávo.

Ovšem příběh to byl poučný. Z rostliny by si měli lidi vzít příklad.

TAK TATA SE NÁM DOŽIL 70 ROKŮ

Oslava, byť jen v kruhu rodinném, musela věku oslavence odpovídat.

Celý týden se po částech nakupoval proviant a babka se ségrama v neděli od ranního kuropění smažily řízečky a pekly buchty. My zaneprázdněnější a mazanější jsme se přípravám vyhli a dojeli až bylo dílo hotovo. Ovšem, dojeli jsme na nefalšovaný Boží hod;-).

Nevim proč tata dostal na své významné životní jubileum asi hektolitr rozličného špiritusu a dále pouze jeden dárkový koš. Patrně si každý dárce vzpomněl na jeho životní krédo, totiž že veškeré choroby jsou jenom zanedbaný chlast;-).

A tím jsme se také po celou dobu oslavy řídili;-).

Ačkoliv důvody byly patřičné, žádný z oslavenců nechtěl při přípitku zapět živijó, všichni se kroutili , že nemají buď hlas nebo tóninu. Neměli však jen odvahu. Mě se oslavence zželelo, takže jsem ji, posilněna bylinným likérem, našla. Vydali jsme se s maminou potajmu do staré almary, kde dřímal celých 30 let valašský kroj naší bábi. Kua, co by to byla za oslava bez pořádného popěvku! Babka sice vážila bez pár kil metrák a já mám jen o něco víc, než půlku, ale s odvahou jsem se do zteřelého kroje nasoukala. Gatě mi sice při veškeré snaze o umístění tam, kam mají, spadly sice na půl žerdi, ale aspoň vydržely. Jupce upadl kus rukávu a její zbytek mi visel těsně pod pupkem. Mamina mi do výstřihu eště vetkla zaprášenou gerberu a šlo se vinšovat. Slavnostní vkročení do hodovní místnosti s popěvkem Eště sem sa neoženil už ma žena bije, bylo kvitováno hurónským smíchem a natáčením na několik mobilů. Přidržovala jsem si zbytek jupky na zádech a gatě za gumu, zakrákala pár lidových popěvků a urychleně s padajícíma gaťatama zmizela ze scény.

Slavilo se parádně.

Decentní zábava se pomalu někam vytratila a s pokročilou hodinou se vytahovaly staré nechutné příběhy typu když nás chytla mama v 16 letech hulit v nekuřácké domácnosti z okna a vajgly chytře schovávat do skříně mezi hadry. Následoval první a poslední výprask v životě. Když nás chytl tata v 17 rokách poprvé pít. A můj zběsilý únik před rozzuřeným tatou na kole a navíc s pár promilema. A že nebýt ho, tak tu už možná nejsem.. Jo to bejvávaly časy..  A nakonec upřímná oslava toho, že jsme po těch rokách někteří už skoro i dostali rozum…

Tata měl z oslavy radost. Mě bylo z becherovky blbě. Kéž by ještě bylo hodně takových oslav…

Díky, tato, žes to s náma tak dlouho vydržel! A mám tě ráda.

POZDRAV JARA

Když jsem přišla z kolbenky domů, na pavlači na okenní římse v květináči s rezavým vřesem se houpal na zabodnuté špejli papírový oranžový pták. Pozdrav od kamarádky.

Vichr s ním mával ze všech sil, oranžové pírko přilepené na ocásku se mohutně třepetalo, ale pták zůstal stejbl;-).

Tak teď si jen přeju, aby mi ten opeřenec neuletěl tak, jak štěstí v poslední době…

ZA LÉČIVÝMI PRAMENY

S těma plavkami jsem si vzpomněla na hezký příběh, co se odehrál před pár lety.

S kámoškou jsme vymyslely na konci dovolené výlet do termálů v Podhajské. Protože akce byla spíchnuta horkou jehlou, nedařilo se nám na poslední chvíli nikde sehnat ubytování na 5 dnů. Žádné. Až kámoška, neúnavně v noci slídící po netu, zažila úspěch a podařilo se jí sehnat levný nocleh v soukromí. Ráno jsme nadšeně vyrazili. Do Podhajské jsme dorazili v odpoledních hodinách a ve vesnici se jali vyptávat, kde že je to místo, kde složíme naše hlavy. Po delším pátrání jsme byli domorodcem v díravých teplákách odesláni na místo samé.

Pod kopcem stál rodinný barák, kde jsme od paní domu vyfasovali klíče a byli vylifrováni po louce vzhůru směr křížek. A tam na kopci u krchova stály dvě maringotky, z níž jedna se měla stát na pár dní našim útočištěm..

Prvotní šok pomohly překonat panáky domácí slivovice, které přicházely v rychlém gardu. Další následovaly po zjištění, že u brány krchova stojí kadibudka a za maringotkou trčí ze země něco jako provizorní pumpa.

No co, vykoupem se v termálech, utěšovali jsme se.

Večer byl vlahý, udělali jsme mezi maringotkami ohýnek, pokuřovali, popíjeli, kuli plány na další den a hlavně sbírali odvahu na spaní v pelechu, který vypadal hodně proleženě, navíc s lůžkovinami, které tam byly už od Kuvajtu napadení. Ještě že jsme vzali s sebou nějaké deky, do kterých jsme se v té noře zabalili. V noci na nás od útočily muchy a vlahý vítr občas zanesl do maringotky i trochu ovzduší od krchova brány;-).

Ráno jsme se opláchli pod pumpičkou narezlou vodou (patrně majitelé napíchli jeden z termálních pramenů) a vyrazili na koupaliště. Na radu majitele bungalovu jsme se vydali zkratkou. Zkratky jsou vždycky problém, především když nevíte, kam vlastně jdete. Z proklamovaných patnácti minut svěží chůze se stala regulérní hodina a když jsme se vyhrabali z houští kousek od vesnice, vypadali jsme jak klony Ramba po několika dnech strávených v divočině.

Termály jsme prošmejdili, ale asi to nebude moje krevní skupina.  Rezavá voda z níž stoupá i v 35 stupních pára, no co to může být za zážitek? O síle zdejší vody mě přesvědčil krátký pobyt v jednom z bazénů, jehož náplň se tvářila jak rezavá gábinka s prošlou záruční lhůtou. Nikdo mi neřek, že do termálů se nové a vůbec už ne světlé plavky nenosí.

Výpravu k pramenům jsme podnikli ještě druhý den. Šli jsme pozdě spát, páč nikomu se do mobilhausu, pokud byl při smyslech, nechtělo. Ráno jsme vyklopýtali z boudy, pod pumpičkou jsme se vydrbali jak se nejlíp dalo a vyrazili jsme už známou zkratkou. Cesta nám tentokrát trvala jen 35 minut. Byla však sobota a staříků chtivých termálních pramenů výrazně přibylo. Do restaurace jsme se nedostali a vlastně nebylo ani kam dát deku..

Vrátili jsme se na základnu, víc nachození jak naplavaní, po krátké poradě jsme zabouchli náš móbilhaus a poštípaní od much a komárů a se zničenýma plavkama jsme po dvou nocích zbaběle odjeli.

Další noc už by se totiž nemusela přežít.

PŘÍPRAVA DO PLAVEK

Zimní lenoru odneslo jarní tání.

A protože s jarem přichází nezbytné odkládání nafouklých bund a péřových kabátů, opatrně jsem takhle po ránu vyšťourala zpod postele osobní váhu, dovedně tam skrytou několik měsíců a pěkně po noci vyhládlá jsem na ni opatrně nakročila, abych zjistila, jak na tom jsem. Při vší opatrnosti, kterou jsem do kroku vložila, jsem si nemohla nevšimnout mírného, leč zřetelného váhového přirůstku. Oblíbené kalhoty, od kterých bych čekala spíše podporu, mě v mém podezření jen utvrdily, když se mi zašprajcoval zips a ke knoflíku jsem se vůbec nedopracovala.

Nadešel čas změny.

Spinning a podobné ptákoviny, které provozujou kámošky, na moje tělo nezabírají - potřebuje drsnější zbraně. Domluvený první gejm squashe se trošku zvrhl a z plánované hodiny, ve které jsem měla potit krev, bylo odsportováno s bídou 20 minut a zbytek zabraly společenské konverzace a jiné příjemné věci. Večer jsem si dala stejka, takže místo pár kil vyběhaných jsem ráno zaznamenala, že ručička váhy se nachýlila směrem doprava o dalšího půl kila.

Minulý víkend jsem oprášila bajk. Krátká vyjížďka se opět zvrhla, ovšem tentokrát žádoucím směrem. Místo několika plánovaných prvních jarních kiláčků jsem ujela neplánovaně skoro padesátku a z bajku mě museli téměř v křeči sundávat dva vzrostlí jinoši. Na poprvé po zimě dost dobré, řeklo by se. To by mě ovšem nesměly bolet kolena.

Squash mě ale pustit nehodlá. Včera jsem si pro tento účel koupila nové sálovky a s entuziasmem sobě vlastním vyrazila na další gejm. Tentokrát jsem se k tomu postavila zodpovědně. Půl hodiny jsem běhala a mlátila do míčku, pak jsem pár minut lapala po dechu a znovu. Bylo mi z toho za tu necelou hodinu trochu šoufl, ale co by člověk neudělal pro zdraví a fyzičku, že jo.

Večer jsem nemohla usnout.

Svalový třes se přihlásil o slovo dřív, než jsem mohla zaklapnout dekly. Ze dvou prášků na spaní nezabral ani jeden, tak jsem si střídavě  pouštěla televizi a komp, ve snaze zjistit, co mě unaví dřív a usnu. Takže tentokrát nic.

Prý se ve spánku svalové skupiny pěkně rozleží a tělo si odpočine a nabere sílu. Já jsem ráno pouze zjistila, jaký je to pocit, když někoho od pasu dolů přejede parní válec.

Cesta do kolbenky na vysokých šteklách byla utrpení. Na kancelářské židli se eště sedět dalo. Horši bylo z té židle vstát a jít. Co se už skoro vůbec nedalo, bylo sejít schody. Stal se ze mě dřevěný bohatýr!

Ruce naštěstí nebolí. Takže sedím a píšu. Snad se do další sportovní akce nějak zmátořím a do těch plavek už budu šik. Akorát mě napadá, že ty pauzy k nabrání nových sil jsou čím dál tím delší;-).

Z PŘEDNÁŠKY

Kdo by to byl řekl, že včerejší filozofická úvaha nezvadne s nocí, ale naopak se s dalším dnem rozbují.

Měla jsem dneska jednu z posledních přednášek pro holky, nezadržitelně se blížící ke zkoušce z dospělosti. Zajímavá témata jako motivace, management konfliktu, korupce nebo mobbing zaujaly s bídou polovinu z nich. Ostatní se buď skrytě věnovaly maturitním tématům nebo rovnou zalehly na lavici maskovány některým z doporučených ekonomických časopisů.

Jako bezkonkurenční třídní povaleč se už několikrát ukázala Blažena. A nezklamala ani tentokrát. Při prezentaci na téma motivace mi bleskla hlavou myšlenka na příklad z praxe. Zahulákala jsem na ni, ať nespí a popovídá mi, co by ji motivovalo k vyšším výkonům, potažmo výdělkům a bohatšímu životu. Tak jsem se dozvěděla, že nic, že je jí to jedno, páč ona se dobře vdá. Odmaturuje, na výšku nepude, ale bude doma, případně někam pude. Po cíli jsem radši nepátrala. Doufám, že se neocitnu brzo na nějakém nemocničním lůžku a coby chorého mě tahle vykutálená persóna nebude opečovávat. Myslím, že by mě šoupli rovnou do dřevěného spacáku. Myšlenka motivace se mě sveřepě držela a tak jsem kula železo, dokud eště trochu skomíralo. Zajímalo mě, co svého milému může nabídnou, a vytasila jsem se s dalším životním moudrem, totiž že obecně platí, že rovný rovného si hledá. Zahlédla jsem stopy děsu v jejích očích, nicméně ji to ke kloudné myšlence stejně nenavedlo.

Tak jsem viděla někde na netu horrible článek, že státní maturity z matiky budou asi totální propadák. Přitvrdili. Možná i maturity z jiných předmětů. Taky mě obešla hrůza. Při zjištění toho, jakých výkonů jsou někteří schopni, se obávám, že letos to fakt dopadne hůř, než vloni. Na druhou stranu, i oni už by měli být schopni si uvědomit, že nějaký ten koláč obdrží až poté, co si ho zaslouží a s těma vdavkama… prý muži jsou jako místa k parkování. Ti nejlepší jsou rychle obsazení a zbývající jsou buď invalidní nebo příliš malí.

No, Blaženo, tak se teď předveď.

ZE SOKRATOVY JESKYNĚ

Tak snowboardový zájezd nám zrušili. Respektive byl zrušen hlavním iniciátorem taškařice s odůvodněním, že on půjde radši tančit. Bodejť ne, starý dancer, co v šedesáti letech vyhrává amatérské taneční soutěže se svou stejně starou chotí, aby si jel kamsi do tramtárie zlámat hnáty. Tůdle. No tak to budem držet palce.

Severské útočiště zatím taky odkládám. Sobi počkají. Všechno je jinak. V kolbence se mi daří a důvody pocitové rozervanosti už taky pominuly. Díky svému současnému zaměstnání jsem poznala pár nových lidí a teďka se ze mě stává novodobý filozof. Koumám, jaké můžou být důvody lidského úspěchu a spokojenosti. Páč jsou lidi, kteří na co sáhnou, se jim daří. Mají dobře placenou práci, úspěchy,  spokojenou rodinu, spokojený rodinný život. Není jich moc. Pak jsou tu druhá skupina. Up and down. Sem tam se něco zadaří, sem tam se něco posere. A třetí skupinka ovšem stojí za mimořádnou pozornost. Pozor, nefachčenka ani hlupáci nejsou předmětem mé úvahy, v hledáčku mám ty schopné, co se marně snaží někam výš se dostat, uspět, vydělávat pořádný prachy,  za ně si pořídit to, co by rádi, třeba se i milovat a množit se ale ono se furt něco žvejká… Na co sáhnou, zmrší. Rodina nestojí ani za psí štěk – pokud teda nějakou vůbec mají. Osobní život? Katastrofa. Nabízí se odpověď notoricky známá - každý strůjcem svého štěstí. O tom fakt nejsem přesvědčena. Asi záleží na tom, jaké dostanem v životě šance a jestli je využijem.  A jestli pro nás zbyla na nebi nějaká ta šťastná hvězda. Fakt může mít jeden člověk v životě tolik štěstí? Nebo naopak smůly? Jak se říká, že čert se dycky vysere na největší hromadu, tak to tak asi bude ve špatným, ale i v tom dobrým slova smyslu. Technická poznámka: Pouze pro ty horší případy pak bezezbytku platí pořekadlo, že na posraného i hajzl spadne.

To by mě fakt zajímalo, esli ten Forrest Gump neměl nakonec pravdu s tím, že nás unáší větřík a osud, ten je nám stejně předurčen.

JEDEN ZIMNÍ REST

Letos ta zima nebyla valná. Loňské řádění na sněžných pláních bylo tuto zimu nedostižnou metou - snowboard jsem vytáhla jen pětkrát. Nejdřív nebyl sníh, pak jsem se sněhu sice dočkali, ale nepřišel sám, páč s ním přitáhly mrazy ke dvaceti stupňům a s těma mám od předloňského silvestra špatné zkušenosti. Mimochodem – koleno cítím dodnes a aby toho nebylo málo, tak se mi to nějak rozlízá nahoru nohou. To si dycky takhle vzpomenu na Pepíčka Kemra, jak sípal „to jsem já, tvé stáří“ a obcházejí mě pomalu mdloby.

Ovšem není všem dnům konec. To, že po bývalé kolbence nezůstal jen v srdci šrám, dokazuje neutuchající spolupráce. Poslední březnový víkend jsem se nechala uvrtat  na jednodenní zájezd lyžařů a jednoho snowbordisty do Rakouska. Hned jak jsem se tak rozhodla, už jsem toho litovala. Při  pomyšlení na noční transport do letoviska, polospánek v polosedě a konečně vyškobrtání z autobusu jak po flámu,  pak celodenní pobyt na prkně a navečer odjezd, při kterém konečně přijdou ke slovu po kapsách rozstrkané placatky s rozličnýma lihovinama… to se docela bojím představit si časný ranní nedělní příjezd domů, nedej Bože jestli se mi nepodaří do pátku spáchat daňové přiznání… to abych náhodou na nějakém tom jiném prkně neskončila natáhnutá nafurt.

Ale ještě je čas. Ještě je málo přihlášených. Ještě to pořád můžou zrušit.

PIJU JAK DÁN - SMĚLE DO DÁNSKA!

Že s věkem přibývá rozvážnosti a rozumu se v mém případě  ukázalo být věštěním z blbé koule.

V pátek oslavovala kolegyně padesátku. Oslava začínala časně, už při poledni. Můj každotýdenní páteční šolich mi tentokrát odpadl a já jsem se mohla nerušeně ponořit do víru oslav. Na pracovních oslavách nikdy nepiju. Tentokrát jsem však tomu zatla tipec. Zpočátku prkenné pokecávání a pohihňávání  partyje se s každou další flaškou čím dál víc transformovalo do bujarého smíchu, chlupatých vtípků a odskoků na cigáro za barák. Přišly na řadu uši rvoucí  zpěvy páteční a kteřísi dokonce v závěru zatančili kazačok na kapotě zaparkovaného starého favorita. Nevím, čí to byl nápad, když byl čas odplížit se tmou domů, změnit lokál a ještě jít na tanec. Motal se mi jazyk i krok i bez hudebního doprovodu. Auto, kterým nás dcera kolegyně oslavující životní jubileum vezla za zábavou, jsme ve vyhlášeném kalamitním stavu museli párkrát tlačit ze závějí, což obnášelo navíc několik pádů do oněch závějí naznak. Do hospody jsme se nakonec zasněžení propracovali.

Tance se toho dne však už žádné nekonaly. Díky Bohu, skupina zrušila produkci, jinak nevím, jak by se mnou ještě případné pohyby na parketu zarámovaly. Místo toho nás nějaký kumpán pozval na dvě šampáňa. Já bleju ze šampáňa i v normálním stavu, natož po půllitru slivovice. Šampáňo jsem proto zanechala kolegyním a pro jistotu jsem si dala kofolu v bláhové naději, že po ní aspoň trochu vystřízlivím. Což se samozřejmě nestalo a já se odpotácela domů. Eště že mi nebylo špatně, páč kvalitní slivovice je kvalitní slivovice to se zas musí nechat.

A jak už to tak u mě po velkém flámu bývá, ráno následovaly černé myšlenky. Ty blbe, to ti bylo třeba! V práci máš nějaké postavení a teď abys chodila kanálama… asi budu muset odejít z práce… jak se tam na mě budou koukat? … letělo mi hlavou. No depka ohromná. Co pak? Co bude? Kde vemu prachy? Co budu dělat? Hodim si mašli.

Že jsem hňup, o tom žádná. Ale asi je důležité vstát a zase se nějak sebrat. Na takové rezolutní prohlášení ještě neuzrál čas. No, tak jsem si se šnuptychlem sedla k netu a tak se koukám, jaký mají jiní lidi problémy, třeba nemocní, nebo ti, co naletěli hajzlovi a mají dluhy, nebo jinak nešťastní a říkám si, když už jsem takový idiot, tak to přece kua nevzdám. Kdyby jsem teda odešla z práce. Dyť jsou jiné možnosti, jak žít, nebo kde žít a pracovat a ne si říkat, že dobře už bylo. Páč tato aktuální depka je jenom prodloužením stresu a depky dlouhodobé, kdy pracuju každý den 12 hodin, jsem furt jak žumpa, tj. nasraná nebo vyčerpaná, hlavně permanentně nevyspaná, prachy, co vydělám, si ani neužiju, páč dávám hlavně mladýmu chemikovi na školu, a taky jsem přestala sportovat, páč na to vůbec nemám čas. A taky už nemám skoro žádný osobní život. A všechno mě přestalo bavit. Tak to zasejc ne.

Dávno jsem pohřbila své sny, že zkusím štěstí někde jinde a teď bych je chtěla exhumovat – plís, žádný komentář o tom, že všude chleba o dvou kůrkách. Ono, když se to nezkusí, tak se neví. Svět není jenom Morava nebo Česko. I když řádí krysa a do některých zemí se už jet za prací nedá. Ale někde přece jenom jo. V nejhorším případě je někde pustý ostrov. Už zase dělám do angličtiny. A oprášila jsem učebnici norštiny. Ne, že bych se hnala do Norska, kam jsem kdysi moc chtěla, ale osud tomu chtěl jinak. Norština je ale trochu podobná Dánštině. A Dánsko nevypadá jako země, kde bych si netroufla něco zkusit. Třeba je to úplná blbost. Ale člověk má mít sny. A já kromě toho snu, aby chemik dodělal výšku, už žádný nemám. A to asi není sen, ale to největší přání.

Možná z toho dánského snu nic nebude. Jako už tolikrát. Zas mě zlomí argumentama. Ale kdoví. Život je tak krátký. A já jsem cvok. Ale jsem střelec, tak se to snad dá pochopit.

PŘIZDISRÁČ

V příštím životě chci být meteorolog.

Ještě nedávno nevěštili letos žádnou zimu. Žádný sníh a už vůbec mráz. Zblbli lidi. Zblbli ptáky, kteří z toho bludu nikam neodlítli a začali ráno zpívat.

Naráz meteorologická obec zjistila, že to s týma hicama až takové žhavé nebude a naopak bude mrznout až budou kosti praskat. A takže jo. Původní předpověď jednoho týdne se protáhla do půlky února...

První mrazivé dny byly krušné, ale už si zvykám (doufám, že i ti ptáci). Kostým a šaty mám v kanclu ve skříni a do  kolbenky chodím ve starých leč teplých mikinách, ke slovu přišly i staré vyteplené bagančata a na hlavu hučka. První den mě kolega nechtěl pustit za bránu a když mi ji přirážel přes nosem, zaslechla jsem cosi o tom, že ty socky už neví, kam by se v tom mraze vrtly.

Horší je na tom čoklová.

I ona dostala v prozíravém očekávání sibérie zimní výbavu. Růžový kabátek. Dokud bylo trochu teplejc, nedala se do něho narvat ani za kus paštiky. Teď zjistila, že hubertus trochu zahřeje, tak se do něho za kuropění ochotně souká. První den se v kabátě eště promenádovala a splnila svou venkovní povinnost. Jak s přibývajícíma dnama ubývá ráno stupňů, hubertus nestačí a chtělo by to ještě nějaké trepky, páč dvouminutový špacír je klasicky zakončen kvílením psa doprovázeným průběžným zvedáním různých tlapek a psím pohledem. Jsem měkkosrdcatá. Naberu psa do náruče a kráčim k domovu. Většinou něco z toho, co má venku vykonat, stihne. Dneska však bylo -19 stupňů. Čoklová se dvakrát otočila, přidřepla a pak zas oči, nohy a skok do náruče. Na půlce schodiště sebou začala mlít, tak ji dám na zem, ona se připlíží ke zdi a koukám, že na zemi hovno jak cep!

Nečekaná ranní rozcvička s kýblem a hadrem mi zabrala dalších 10 minut a já už pomalu přestávám rozlišovat, co je tím pravým důvodem, že do práce chodím čím dál tím pozdějc..

Jestli kosa, zmrzlý pes nebo skutečnost, že ranní ptáče jsem nikdy nebyla. Asi kombinace všeho.

Mimochodem, dneska jsem zahlídla na netu novou zprávu. Oteplení a obleva má být už příští týden.

Doufám, že tentokrát se meteorologové nepletou.

ZDAR CÁCORKY

Život nabírá prazvláštní směr.

Nová kolbenka, která si zatím nezaslouží toto milé pojmenování. I když… dneska skoro každá práce budiž pochválena. Zatím mám na obživu štígro;-).

Už hůře je na tom moje ségra. Několik let nepracujícího chotě se snaží po 10 letech lenory a vášnivého vztahu s tuzemákem zapřáhnout do práce. Její srdceryvné nářky, že se půjde ožrat, ale aktuálně nemá za co a že se s ním rozvede, jestli okamžitě nezačne hákovat, se míjejí účinkem, páč chlapa měla pustit k vodě dávno, případně mu střelit pár po čuni, aby se zbleskoval a dneska mohlo být všechno jinak. Doporučila jsem jí, ať mu dá mošničku a pošle ho ke tchánům pro almužnu. Ségra, pilně pracující od maturity ve zdravotnictví a sociálních službách, se totiž po více jak dvaceti letech dočkala toho, že jejich zaměstnavatel svým ovečkám velmi opatrně sdělil, že pokud bude nějaká výplata, tak ta za měsíc únor a eště kdoví jestli… dneska nic neobvyklého. Jenže když v rodině vydělává jeden a i ten jeden vypadne, je famílie v hajzlu…

Ex. Tak ten pro změnu dostal padáka. Prý je zaměstnavatel kus hajzla a vydrbal s ním svinsky. Velmi opatrně jsem se dotázala, zda to nebylo náhodou tak, že ho něčím namích a milý ex mu nějakou natáhl... páč známe svoje papnhajmské, speciálně ty, co mají ungarische krev. Tak prý ne. Nicméně, důsledek je tentýž. Ex přestal platit na mladého chemika, který se aktuálně pachtí na lyžích v pícce v Krakonošově a mě jeho povinný lyžařský výcvik s cestou a pár heblama chybějícíma do výbavy lyžaře stál deset tácků.

Tak v té kolbence jsem byla dneska do půl sedmé. Pak jsem odjela slavnostně s haldou papírů domů a po nějaké chvíli mi blesklo hlavou, že jsem možná nezhasla tu vonnou svíčku, co si v kolbeně pálím, páč je tam divné ovzduší – prý ze sádrokartonových stěn (tuším, že se prokousává deskama azbest). Ha. Takže skokem zpátky do auta a valim tam. Dva nevydařené pokusy o odblokování a zablokování boudy, několik telefonátů značka s.o.s., svíčka samozřejmě žádná nehořela, páč ani tam žádná nebyla, páč jsem ji zodpovědně vyhodila do koše.

Takže jsem si zajela koupit dvě piva a tak si je tady popíjím a napadlo mě, že bych si taky mohla nějak postěžovat.. no komu už než tady tomu .. chce se říct papíru.

Tak hlavně že je mír.

A ať mi dají všichni svátek.